Měsíc: Září 2010

Rubriky
co se mi honí hlavou

Kterak jsme s Dendou začaly hubnout

Podporovat přátele je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí v životě vůbec, a tak když za mnou  zničehonic přijde kamarádka s tím, že neví, co si počít, že by chtěla dělat tolik věcí a že se k ničemu nemůže dokopat (heh, koho mi tím jenom připomíná?) spouštím hned všechny mozkový procesy, abych jí dokázala nějak vhodně poradit. No a co mě nenapadlo – když teda chceš dělat spoustu věcí, tak si je sepiš, udělej si takovej to do list a jeď podle něj. Já to tak praktikuju už x let a můžu říct, že nejhorší věc je právě to sepsání listu, pak už to jde mnohem líp, když ty věci vidim před sebou. A abys v tom nebyla sama, jdu do toho taky 🙂
A tak jsem se pustila do svýho to do listu a musim říct, že to nebyl špatnej nápad. Některý věci na něm mě trápí už tak dlouho, že jsem se už při samotnym sepisování naštvala a pustila se do jejich řešení – například jsem zvedla ten zatracenej telefon a zavolala na helpdesk našich ajťáků, aby mi pomohli s nefungujícím programem v kompu. No, hrozně jsem si za to zatleskala, problém byl akorát v tom, že měli asi hodinu furt obsazeno a pak jsem marný pokusy o dovolání se vzdala. Řešení se tedy nekonalo, ale aspoň ten dobrej pocit, když nic jinýho, se dostavil.
Ale to jsou prkotiny. Důležitější a mnohem dýl omílaný téma je hubnutí. Víte co, nechci si dávat nerealistický cíle, ale taky nechci dopadnout jako moje máma, která si co čtvrt roku stoupne před zrcadlo ve starejch kalhotách a prohlásí, že už to fakt nejde a že musí začít hubnout. No a pak si jde koupit nový kalhoty…
Ne, já takhle věci řešit nechci. Nechci patnáct let hlásat, že by to chtělo vymalovat kuchyň, a čekat na bůhvíco, co mě k tomu konečně dokope. Kdepak, my na to půjdeme jinak.
A tak jsem si prostě řekla, že když o tom furt tak melu (i když nijak zvlášť, já jsem se svou postavou vesměs spokojená a až na toho mýho Exblba mi ji všichni neustále chválej), tak teď do toho konečně fakt půjdu. Protože na to neni nikdy vhodná nebo špatná doba, prostě musíte začít. Takový to odkládání „až na jaře“, „až po létě“, „až po vánocích“, „až naprší a uschne“, to je k ničemu. Kdykoli můžete začít dělat něco pro sebe, a když pořád potřebujete nějaký příležitosti, co je lepší než příležitost pomoct kamarádce? Ostatně dělat to sama pro sebe by mě ani nebavilo, tohle je přesně jedna z těch věcí, k nimž mě musí někdo vyhecovat a musí stát vedle mě, abych se s ním mohla předhánět 😀 A tak jsme se s Dendou hecly. Starting tomorrow 🙂
Jenže zhubnout, to neni jako koupit si lístek na metro, to je dlouhodobá činnost, která zahrnuje řadu podúkolů a podbodů, který je třeba si rozepsat a pak je odšrtávat jeden po druhym. Kdybych si na to do list napsala „Zhubnout“, nikdy by k tomu nedošlo, protože to je prostě příliš obecný heslo, na němž se není čeho chytit. Ba ne, na to se musí jinak. A když jsem nad tím tak přemýšlela, napadlo mě, že ačkoli jsem si vědoma toho, že můj jídelníček nestojí za mnoho, přesnou představu o něm vlastně nemám. Chyba, chyba, že Klásek? A tím teda začnu. Od zítřka si týden budu přesně zapisovat, co jsem kdy jedla (no, to kdy nevím jestli se mi bude chtít hlídat, ale pokusím se) a pila. Budu sledovat, čím se živím, na co mám chutě a podobně. Budu se prostě mnohem víc zajímat o svoje stravování. Věřím, že jako samo psaní to do listu, i dělání soupisu snědené potravy mě samo o sobě hecne k nápravě a že když tomu věnuju nějakej ten čas navíc, vrátí se mi to v dobrém.
Na nějaký diety seru, to vám řeknu klidně rovnou. Jím ráda a tlustá nejsem, ani nadváhu nemám, takže pokud jde o moje hubnutí, půjdu spíš po úpravě jídelníčku (což by mi mělo pomoct i s mym věčnym nedostatkem energie) a po zvýšení fyzické námahy, sportu a pohybu. Nejsem až taková troska, ale to je jedno. Nezáleží na tom, kolik toho pro sebe děláte, vždycky toho můžete udělat víc. A takovej je i můj plán. Víc péče o sebe sama.
Je docela možný, že pokus nevyjde, ale to není důvod ho neuskutečnit, že? Takže see you příští středu se soupisem žrádla – to budou asi věci, chjo, už teď se bojim 😀
Btw, z jiného soudku – včera i dneska jsem měla po jedné nečekané návštěvě, což se sice trochu nehodilo, jelikož jsem nemocná, ale nakonec to bylo velmi příjemné a jsem za to ráda. Dneska jsem navíc byla s jedním starým známým na kafi, teplym závinu se šlehačkou a  později i na pivu, a to bylo taky moc fajn. Napadlo mě při tý příležitosti napsat článek o navazování dávno ztracených kontaktů, ale teď se na to nějak necítím, už je zase půl jedný ráno, já dostávám hlad a vůbec. Nechtěla jsem jít spát brzo?
Takže se k tomu možná vrátím zítra nebo někdy, no možná taky vůbec, znáte mě 🙂 Musím se ale aspoň pochlubit jednou věcí, a sice že budu mít zítra možná novýho plyšáčka 😀 Já vim, jak to asi zní, ale já plyšáky miluju a už hrozně dlouho jsem si v tomhle směru neudělala radost, natožpak aby mi někdo plyšáka dal, a navíc jsem nedávno byla ve Sparkysu a totálně jsem se tam zamilovala do jednoho medvídka. Já teda medvídky žeru už dlouhý roky, nikdy jsem snad žádnýho neměla a vždycky jsem ho přitom chtěla. Dneska ty plyšáci navíc jsou naprosto úžasný, jsou heboučký jako pírko a kolikrát voněj po všem možnym… no, jestli ten plyšák zejtra bude, jebnu vám sem fotku, ať můžete závidět, je fakt krásnej 🙂 Jen si držím palce, aby tam ještě byl, byl tam na tý polici jedinej, ňuňánek můj 🙂 Chjo, jsem ztracenej případ 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Let’s face it

Většina kluků, co znám, myslí pérem. Ale když se opravdu hodně snažíte, je možný nahlídnout trochu víc pod tu tvrdou slupku, kterou se obklopují, a pak uvnitř uvidíte něco nádhernýho. Někdy i trochu šokujícího, ale takový holt lidi jsou.
Většina holek, co znám, myslí srdíčkem. A když se opravdu hodně snažíte, je možný přesvědčit je, že většina kluků srdce vůbec k řeči nepouští a že je zcela marný něco takovýho očekávat. Dá to ale opravdu hodně práce.
Spousta lidí, co znám, řeší sračky. Včetně mě. Plus dávám všem, kteří si to uvědomují. Mínus mají všichni, co si myslí, že se zaobírají důležitýma věcma a že to jsou všechno velký problémy. I prd, velebnosti. Většina těchhle lidí nemá nejmenší páru, co to jsou velký problémy. Já nějakou matnou představu mám a osobně jsem velmi ráda za to, že takový věci musím řešit jen málokdy. Je to k zbláznění.
Řada lidí kolem mě je neuvěřitelně chytrá a vnímavá. Žel bohu, většina z nich v sobě tyto vlastnosti celkem úspěšně dusí a potírá. Asi se bojí, že by si o nich svět pomyslel něco zlýho, kdyby se přišlo na to, že taky o něčem přemýšlejí, že taky s něčím nejsou spokojeni a že by taky rádi něco změnili, ať už na sobě nebo na druhých. Většinou se do takovýho měnění nepouštějí, a to převážně proto, že „by lidi neposlouchali“. No. Přiznejme si to, spousta lidí neposlouchá. Ale někteří ano. A proto stojí za to mluvit. Protože kdyby jeden z deseti pochopil, že se chová jako idiot a kdyby jeden z deseti uvědomělejch idiotů začal pracovat sám na sobě a na svym okolí a pokusil se chyby napravit, byl by svět lepší místo k žití.
Během svých pozorování lidí jsem přišla na spoustu zajímavejch věcí a ještě zajímavější byly momenty, kdy jsem zjistila, že si ty věci uvědomuje mnohem víc lidí než já. Problém je, že je to buď nezajímá nebo nevědí, jak to změnit. To mě to třeba zajímá a taky částečně vim, co s tim můžu dělat, ale často narážím na odpor – hlavně na to, že lidi se měnit nechtěj. Nejsou flexibilní, nejsou open-minded, žijou prostě ve svym zaběhnutym světě a vybočit z toho jejich podivnýho normálu je pro ně kolikrát prakticky nemožný. Takový lidi se těžko mění a když už se vám to povede, obvykle vás to vyčerpá natolik, že musíte dlouho sbírat energii na dalšího takovýho. Nabízí se tedy otázka – stojí vám to za to? No, já už si na to odpověděla. 
Napadlo mě, a řada lidí mě v tom podporuje, že bych o těch svých pozorováních psala, že bych třeba sesmolila i knížku. Ale mám pořád pocit, že by to k ničemu nevedlo. Že kluci by stejně u třetí věty ztratili pozornost, pustili by komp a šli zapařit WoWko. A že holky by si to celý přečetly pětkrát a pozpátku a vzhůru nohama a stejně by nad tím kroutily hlavou, že „to mi neřikejte, to přece neni možný“. Mám prostě pocit, že by to nakonec stejně nikdo neocenil a že by si to nikdo nevzal k srdci – protože změnit přístup neni otázkou přečtení si jedný chytrý knihy, po čemž si řeknete „sakra, to je taková pravda, odteď to takhle budu brát“. Je to mnohem obtížnější a dlouhodobější záležitost, to vím sama nejlíp, takže by to pravděpodobně nepřineslo ani z procenta tak silnej výsledek, jakej bych si přála. Je to jako s tím reportováním – vy chcete udělat něco dobrýho a systém vám nasere na hlavu. A víte, já mám prostě tý energie příliš málo na to, než abych s ní takhle plýtvala. To ji radši vynaložím na něco se zaručenějším výsledkem.
Je ovšem třeba si uvědomit, že se tu bavíme o lidech a u lidí nikdy nevíte, takže ať děláte cokoli, ten výsledek se stejně dostavit nemusí, nebo se může dostavit úplně překroucenej. A taky je pravda, že pár let pozorování a vyvozování závěrů ze mě nedělá psychologa ani sociologa, natožpak vševěda, takže koho by zajímaly moje pindy? Jsem prostě jen člověk, co je s věcma kolem sebe nespokojenej a chce je napravit. Moc práce a k tomu nevděčný. Ale pořád si stojím za tím, že zachránit jednu hvězdici má větší smysl než nedělat nic. Jen tý energie kdyby bylo víc. A ty lidi kdyby víc poslouchali a víc komunikovali. To by bylo bájo.
Rubriky
Bez kategorie

Sny jako cesta k pochopení všeho

„Sny nás někdy mohou učit,“ pravil harsesis a dotkl se Danielova čela, aby mu ukázal, co by se stalo, kdyby se všechny vědomosti Goa’uldů dostaly do nesprávných rukou. A měl pravdu. Daniel uviděl a pochopil.
Jsem toho názoru, že sny nás učí pořád. Jsou obrazem naší duše a někdy se v nich dostaneme tak hluboko, že sami ani nedokážeme pochopit, co jsme vlastně viděli. Protože svou duši neznáme. Ale to se dá napravit.
Já svoje sny sleduju už řadu let. Cokoli si zapamatuju, pokusím se to zapsat nebo nad tím aspoň hodně přemýšlím, než to zase zapomenu. Snažím se najít souvislosti s reálným životem, brát si z nich poučení, pochopit, proč se mi to či ono zdálo a co se mi tím moje podvědomí snaží říct. Sny jsou poučné, děsivé, ale někdy i zábavné. Jeden kamarád mi kdysi řekl, že je schopný svoje sny řídit a přizpůsobovat si je vlastním nápadům. Když se třeba ve snu chce podívat do Paříže, octne se v Paříži. Chce mít před sebou koně, a má ho. Tehdy jsem si nedokázala nic takovýho představit a vlastně jsem mu to ani pořádně nevěřila – až do tý doby, kdy jsem to sama zažila.
Byla jsem někde v moři či co a přede mnou se v tý hlubině vznášela jakási příšera. Přemýšlela jsem o ní a najednou mě napadlo, že se mi to zdá. Uvědomila jsem si, že spím a že ležím ve svojí posteli, a že když je tohle můj sen, můžu si s ním já dělat, co chci, ne naopak. A tak jsem začala usilovně myslet na to, že chci mít před sebou jednorožce. Příšera se tomu chvilku vzpouzela, ale potom se najednou začala měnit. Jako když tlačíte na nějakou bariéru, začal se celej ten sen ohýbat a za chvilku tam ten jednorožec skutečně byl. Ne nadlouho, protože sen jako by se mi bránil, si pořád prosazoval svoje. Unavilo mě to. Probudila jsem se a uvědomila si, co jsem právě dokázala. Huustýý…, napadlo mě. A v ten moment jsem věděla, že sny nejsou jen něco, čemu musíme pasivně přihlížet, a že je taky můžeme aktivně měnit – najednou pro mě dostaly novej rozměr.
Zvláštních zážitků jsem ovšem ve snech měla mnohem víc. Od lítání přes nadpřirozený schopnosti, od cestování v čase přes retrospektivní vyprávění celých příběhů, od „několik let trvajících“ snů po vlastní smrt, zažila jsem si v nich už opravdu hodně věcí a ne všechny byly hezký. Jednou mě v noci honilo něco fakt zlýho a když jsem se probrala (přesně v momentě, kdy mi to chtělo vyrvat vnitřnosti z těla), ucítila jsem v břiše zvláštní nepříjemnej pocit, jako by se mi někdo přehraboval v žaludku a střevech. Jako by se ta věc nějak dostala ven z mýho snu a její záměr se jí částečně podařil. Nebylo to hezký.
Často se mi zdává o reálných lidech a věcech a často jsem schopná ty věci ovládat, i když mi to pořád působí potíže a neni to jen tak. Před pár lety navíc došlo ke zlomu – zdálo se mi, jak stojím před zrcadlem a vidím v něm sama sebe. Vtip byl v tom, že jsem se poprvé viděla tak, jak vypadám ve skutečnosti, což jsem do tý doby nikdy nezažila. Vždycky jsem se viděla jako někoho jinýho, jako dlouhovlasou holku nebo i kluka, často jsem ve snu hrála za jiný postavy, někdy jsem jich i vystřídala několik za jednu noc. Co ta změna značí? Těžko říct. Snad že jsem se konečně našla, snad něco úplně jinýho. Sny jsou příliš komplikovaný, kdo je má vykládat?
Výklad snů je vůbec další obrovskou zajímavostí. Věštění ze snů. Analýza naší mysli na základě toho, co se nám zdá. A další věci. No, na to bych tady mohla napsat celej zvláštní článek, ale moc se mi nechce s tím crcat. Výklad snů zkrátka neni lehká věc, musíte přihlížet ke spoustě faktorů jako co jste před spaním četli nebo viděli, nad čím jste přemýšleli, co vás v poslední době trápí – obrovskej vliv na sen má i poslední myšlenka, která vás napadne před spaním. Někdo říká, že ta myšlenka dokonce celej sen utváří, takže si radši dávejte pozor, abyste mysleli na pěkný věci, když jdete spát 😉 Sny mají ovšem i kompenzační funkci, takže jestli se vám pořád zdá o sexu, bude to spíš vaše touha po něm než prorokování do budoucnosti, na to bych zase nespoléhala. Ale jedný věci věřim – že jsou sny tajemnější než si kdo dokáže představit. Nikdy je nelze pochopit, protože si jen těžko umíme něco z nich přenést do reálného světa. Protože při snění se naše vědomí nachází v úplně jiný úrovni než na jakou jsme zvyklí přes den. Učí nás, zrcadlí nás, pomáhají nám. Někdy nám napoví, co se stane – už nejednou jsem měla vysloveně věštecký sny a dodneška z toho mám tak trochu hrůzu, protože moje sny obvykle věští smrt – a to dost neomylně.
Pro tohle všechno mám ze snů obrovskej respekt a fascinujou mě. Zkoumám je jak to jen jde a velmi ráda bych se je naučila víc ovládat, protože mě to vážně docela baví – byť je to vyčerpávající a obvykle se vzbudím unavenější než když jsem šla spát. Ale stejně. Jsem zvědavá, kam až mě tohle experimentování může zavést, jak hluboko do vlastního podvědomí se dokážu dostat a co tam můžu najít. Je to děsivý, ale úžasný, a koneckocnců, co jinýho je smyslem našich životů než poznávání a posouvání limitů? Sny, to je téma zahalený závojem tajemství a pokud jde o mě, je to mnohem zajímavější než nějaká lochneska nebo ufoni. Kdo ví, na co jednou dokážu přijít, co objevím ve vlastním nitru, ve vlastní hlavě? Třeba jsou ve snech ukrytý odpovědi na všechny naše otázky. Třeba díky nim můžeme pochopit věci, co si zatím ani neumíme představit. Lidská mysl je nepředstavitelně hluboká a to, co z ní využíváme a známe, je jenom zlomek toho, co se v ní všechno ukrývá. Já věřím, že někde hluboko v našich snech můžeme najít všechno. Jen zatím neumíme hledat.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Že já se namáhám…

Včera jsem měla chuť napsat sem zase jednou něco podnětnýho, a tak jsem najela na výpis článků na téma týdne a začala listovat tématem Peníze. Málem mě omyli. Drtivá většina článků s tématem naprosto nesouvisela nebo obsahovala jednu větu, všechno prostě samý zneužívači, brak, reklama a spam. Zaprvý jsem nechápala, že si toho nikdo nevšiml a nevyřešil to, za druhý mě to nasralo, protože jsem tam přišla hledat inspiraci a nápady a ty jsem v tom nánosu sra*ek opravdu dohledat nemohla. A tak jsem otevřela reportovací formulář a jednoho šmejda za druhym jsem nahlásila. Těšila jsem se, že se na to někdo vrhne a vadný články promaže, těšila jsem se, že si to téma projedu třeba zítra znova, tentokrát okleštěný od sajrajtu, aby se v tom dalo vůbec něco najít. Těšila jsem se na další maily typu „Děkujeme za spolupráci“, no ale vono hovno, milé děti.
Namísto toho mi přišlo asi čtyřicet zamítnutí se slovy, že chybí odkaz na žebříček, kde by si tu stížnost mohli ověřit. V první chvíli mě napadlo jen – WTF? Odkaz na žebříček? To si nejsou schopni zabrousit do žebříčku, vybrat téma Peníze a zkontrolovat si to, když to bůhvíproč potřebujou? Já se s tím reportováním srala celou hodinu, slovy hodinu, doufajíc, že někdo na problém zareaguje a vyřeší ho, a namísto toho mě v podstatě poslali do háje, že se tím nebudou zabývat kvůli tomu, že jsem nepřidala odkaz na žebříček (kterej po mně nikdy dřív nechtěli a na kterej se dostanou po třech kliknutích myší)? No to mě poser.
A tak na to dlabu. Až mě zase někdy popadne chuť dělat pro blog.cz něco dobrýho, připomeňte mi laskavě, že je marná snaha, kterou nikdo neocení, naopak váš ještě vyfakujou s tím, že jste nepřidali nějakej podělanej odkaz – jako by nestačilo, že jsem jako kretén poctivě vkládala všechny odkazy na ty dementní články. Bhe. I’m done.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Don’t care what people say, just follow your own way

Gauč
Mňahahá, m. má gaučík! 🙂 Gaučík byl dnes složen, potažen a ihned odzkoušen. Bylo zjištěno, že se na něm nejen dobře sedí, ale i leží, a to klidně i ve dvou. Trochu mě teď štve jeho barva, která je příliš jasně červená a mlátí se se stěnou, ale pořešila jsem to zatím přehozem, nic jinýho s tím stejně dělat nemůžu. Navíc je to můj vůbec první gauč, takže z něj i tak mám ohromnou radost a nějaká barva je mi buřt. Z mýho pokoje se pomalu ale jistě stává zóna nekonečnýho zevlingu >:)
Kromě skládání gauče jsem ovšem o víkendu dělala i jiný věci. Tak například včera – půlku dne jsem strávila vzpamatováváním se z páteční K1 (což neni záživný a dobře mi taky nebylo, ale za to si koneckonců můžu sama :D), ale k večeru jsem si to vynahradila, když jsem se konečně otřepala natolik, abych byla schopná pustit se do velkýho víkendovýho úklidu, na kterej se těšim celej tejden. Naši totiž odjeli na chatu, a tak jsem měla volný pole působnosti. Uklidila jsem si v pokoji, vyluxovala, přerovnala bedny v předsíni, aby se tam dalo aspoň projít (kdy už odtamtud ten bordel  nadobro zmizí, to by mě vážně zajímalo), umyla asi tunu nádobí, vycídila kuchyň a koupelnu a pak jsem padla. Zabralo mi to cca dvě hodiny a víc času už jsem pak neměla, následovalo totiž setkání s kamarádem a čajovna. Po čajovně nákup a vaření večeře pro čtyři lidi včetně mě. Původně jsem měla v plánu zapečený těstoviny á la Magi dobrý nápady, ale naše debilní Tesco zklamalo a „nápady“ nemělo, no a tak jsem se musela zařídit jinak.  Výsledek mojí improvizace, těstoviny s podivuhodnou směsí á la m., nakonec nebyl zase tak zlej. Chtěla jsem to teda udělat mnohem honosnější, ale tak hlavně že se to dalo žrát 😀
Po večeři jsme se pustili do dělání něčeho dobrého pro své zdraví, ale blíž to rozmazávat nebudu. Jen si píšu poznámku, že s jógou a aerobikem se to nemá přehánět, tuplem ne po jídle a takhle navečer – všechno mě dneska bolí 😀 Plánovaný dohnání deficitu z páteční noci (ve čtvrt na šest doma, v deset jsem se vzbudila – sucks :P) se nakonec taky nekonalo, neboť jsem tu měla notně chrápajícího nocležníka, který se nedal utišit běžnými způsoby a na ty neběžné jsem neměla energii, a tak jsem prostě schovala hlavu pod polštář a slupla prášek na spaní. Snad by byl i zabral, kdybych před spaním nepopíjela kolu. Další poznámka pro příště.
Dneska jsem plnění cílů poněkud odložila. Dopoledne padlo na válení se v posteli a odpoledne trocha toho hraní na klavír. Že by se mi vracela dobrá nálada? No, ani ne. Vzpomněla jsem si na jednu pěknou nedodělanou skladbičku, psanou pro pana Ex po našem prvním čemsi. Pár minut jsem si ji přehrávala a pokoušela se pohnout s textem, ale ono to šlo špatně už tehdy, takže teď to o moc lepší nebude, když mě u toho přepadá nostalgie. Nevím nevím, jestli ji někdy dopíšu. Ale zatim nevadí, zatim mám jiný věci, už dodělaný a celkem posluchatelný – pokud teda můžu dělat takový závěry po třech spokojenejch posluchačích. 
Když je řeč o hudbě, asi máme novou zkušebnu. Což je trochu vtipný vzhledem k tomu, že vlastně ani nemáme plnohodnotnou kapelu. No ale díky bohu i za to, už mám zase absťák a nemít tyhle občasný hudební sleziny, nevim, jak bych ho zabíjela. Takhle se aspoň mám na co těšit, když je to jednou za uherák. Tak snad to vyjde teď v úterý, jsem na to nový hnízdečko zvědavá. Ovšem kdyby mi někdo mohl říct, kam jsem posledně hodila novou baterku do basy, byla bych mu vděčná. Hrát s efektem „totálně vybitá baterie“ bylo sice zajímavý, ale pro příště bych si to raději odpustila.
Rose
Přemýšlím o tetování. Nijak vážně, ale zase jednou mě to napadlo, když se mi včera na fb ozval nějakej neznámej týpek s tím, že mám hezkou profilovku (blá blá blá) a že je „tattoo designer“. Začal mi valit do hlavy, jaký má kde tetovačky (koho to zajímá?) a ptal se, čím se živím. Tak jsem zdvořile odpověděla, vypla fb a hrábla do šuplíku pro tetovačky, co jsem si z prdele koupila před vodou – následně jsem si potetovala  kotník 🙂 A když jsem tak viděla tu červenou růži, napadlo mě, že barevný tetování by nakonec nemuselo bejt tak špatný, jak jsem si vždycky myslela, a že když nebude moc velký, nemusí vadit, že časem vybledne. A třeba takový růže jsou věčný a neumim si představit, co by se muselo stát, aby mě omrzely. Miluju kytky. I když sedmikráska by asi byla příhodnější, pokud jde o mě. Nevim proč, ale sedmikrásky zbožňuju.
Ech, dneska mi to psaní nejde. Tři lidi mi tu píšou přes icq a chtěj po mně, abych přemýšlela, na což momentálně nemám náladu. Vypnuto. Neděle 🙂 Ani ten zítřek mi nejde naplánovat, jak jsem původně chtěla. Chtěla jsem si během víkendu udělat pořádek v tom, čeho chci příští týden dosáhnout, a jak to udělám. Prostě víte co, takový to… no… pracovní morálka 😀 Ale nejde mi to. Asi prostě bude fakt nejlepší ten komp dneska vypnout a jít to zaspat. Deficit nebyl umořen, jsem jak přejetá a ráno mi bude volat kolega s typickým dotazem na „co a jak“. Nesnáším pondělky.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Úvahy s opicí za krkem

Trochu závidím všem těm lidem, co se večer ztřískají a ráno o tom nevědí. Já se včera ztřískala jako dobytek a vim všechno. Pravda, sestavit přesnou časovou osu by mi asi dělalo problém, ale pokud jde o detaily, pamatuju si velmi přesně, co všechno se během večera dělo, s kým jsem o čem mluvila, kdo co s kým dělal, co mi kdo řekl a podobně. Pamatuju si, že než jsem na party dorazila a krátce po příchodu, bylo mi dobře a bylo to fajn. A pamatuju si momenty, kdy mě zaplavila taková vlna zoufalství, že jsem se musela jít projít na vzduch a zase jednou popřemýšlet, jestli skočit pod trambaj nebo pod autobus. Zasranej DJ s jeho slaďákama. Nothing compares to you? To si u něj určitě objednala ta svině osud, co má pořád pocit, že je můj život málo podělanej. Jak já tu písničku… doplňte podle vlastního uvážení.
Když odhlédnu od všech těch citovejch záležitostí (což v podstatě ani nejde), byl to zřejmě fenomenální večer. Táhli jsme to do pěti do rána – no, táhli. To už nás tam zbylo jen pár, někteří hráli pokr, jiní spali různě po stolech a občas nás vybudila nějaká lepší písnička, tak jsme si třeba ve dvou, ve třech trsli. Ale jinak jsem se celej večer cítila more than miserable.
Ano, jsem možná idiot, když pořád doufám na zázraky, ale já už jsem holt taková. Můžu změnit svoje chování, jsou lidi, pro který bych změnila všechno co jsem, ale nikdy nepřestanu doufat a věřit, aspoň tak nějak uvnitř. K smíchu? K pláči? Ještě že to jde tak dobře dělat obojí najednou.
Dobrá věc na večeru byla, že jsem potkala novou holku, která je správně od rány a nenechá se sebou zametat jako někdo (ehm ehm). Vzbudilo to ve mně zárodek čehosi jako radost, naději, že se snad historie nebude opakovat a že aspoň někdo si ty věci nebude tak brát. No, v pět ráno už jsem to viděla jinak, on někdy stačí krátkej pokec na kolejích, abyste zjistili, že nic neni, jak to vypadá. Ale stejně je ta holka fajn. Doufám, že jí nikdo neublíží, i když se spíš bojim, že jo. No ale co. Jednou jsem si řekla, že nastavim bitch mode, takže bye bye, spasitelskej komplexe. Všechny stejně nezachráníš.
Dobrý taky bylo, ať nezním furt tak negativně, že aspoň v jistých ohledech svítá na lepší časy. Už si nebudou vybírat oni, teď jsem to já, kdo si volí Pokémony. Už je nenechám se sebou zametat, nesmím. Moje debilně citlivý nitro už je tak potrhaný, že si to nemůžu dovolit. Nebaví mě každej den zvažovat, jestli žít nebo nežít. Nebaví mě furt hecovat sama sebe k věcem, který by mi měly jít samy od sebe. A i když to tak nevypadá, nebaví mě věčně si stěžovat. Dřív jsem taková nebyla. Proto a z dalších tisíce důvodů jsem se rozhodla, že jakmile to bude možný, odjedu. Vrátím se tam, kde moje srdce odpočívá a čeká, až se pro něj zase někdy stavím a vyzvednu si ho. Vrátím se tam, kde jsem byla úplně jiná, kde jsem byla skutečně sama sebou, spokojená a sebevědomá. Kde jsem byla šťastná, protože jsem nemusela řešit tyhle sračky. Čechy krásné, Čechy mé, ale já už nemůžu. Ještě jeden pokus a pak poslechnu svoje pochroumaný srdce a vrátím se do Anglie. Domů.
Rubriky
co se mi honí hlavou

O váze věcí a o koncertech

Dneska jsem pochopila, že skutečnou váhu věcí člověk pozná až v momentě, kdy je hodí na záda a dotáhne je na Florenc a zpátky. V mém případě se jednalo o počítač, kterej jsem celej, tak jak je, musela donýst na centrálu, aby mi do něj nainstalovali program, kterej potřebuju k práci. A ten komp byl těžkej jako kráva!
Instalace měla zabrat nějaký tři hodinky, tak jsme si s kolegou šli na chvilku sednout do mekáče. Opět za mě platil – ne protože bych o to stála, ale protože o to bůhvíproč stojí on. Prej že je ze starýho vydání – no, já jsem holt asi z novýho, protože úplně nesnáším, když za mě někdo něco platí nebo mě někam zve. Občas se to dá snést, hlavně proto, že peněz neni nikdy dost a ráda je za to kafe ušetřim 😀 Ale když to dělá pořád? To už je trochu moc. Že by mu šlo o cosi, to si nemyslim, tuto otázku jsme si už celkem vyříkali a jsme prostě kolegové, tím to hasne. Navíc má už takhle doma problémy kvůli tomu, že jeho žena našla v mobilu mojí fotku (fotil mě na jaře v Průhonicích u šácholanu – miluju magnolie!) a určitě to nechce zhoršovat nějakym románkem s kolegyní (byť mladou a krásnou 😀 – to nemám ze svý hlavy, včera jsem tak byla označena kamarádem). Takže já nevim, asi je prostě fakt jenom staromódní.
Mekáč se později ukázal jako špatnej nápad, pokud jde o snídani, neboť mi ten sendvič nijak zvlášť nesedl. Po desátý jsem dojela domů a než jsem si jela opět vyzvednout komp, byla jsem na tom záchodě asi pětkrát. Never more.
Program snad nainstalovanej je, nevim, ještě jsem to nezapojila. Skoro se až bojim. Už jsem si nějak zvykla na to, že věci nefungujou tak jak maj, a vždycky když se mi dostane do ruky nějakej novej program, očekávám už od první minuty, kdy se co posere. Ale snad to tentokrát bude dobrý, já už jim tam ten komp znova nevezu, ani mě nehne.
Abych nezapomněla, včera večer jsem byla na Blackmore’s night. Asi jsem to ještě tak úplně nevstřebala, ono to bylo hrozně narychlo domluvený a zorganizovaný, ale díky odpadnuvší kamarádce jsem získala lístek prakticky zadarmo (až se uvidíme, pořešíme to asi několika panákama), což je hrozně zvláštní – od jara jsem koukala po plakátech a říkala si, že bych je někdy ráda viděla, ale raději ušetříme na jiný věci. No a pak tohle. Náhoda je blbec, ale tahle se mi zrovna velmi líbila, stejně jako ten koncert sám. Candice, kromě toho, že má nádhernej hlas a překrásný vlasy, má taky skvělý hlody 😀 BN navíc nehráli jenom svoje, ale i nějakou tu lehce zremixovanou klasiku, což si člověk vždycky rád poslechne, bylo tam i nejedno výbordelný sólo (hlavně klávesy a bicí, to jsem fakt nežrala) a nakonec nám zahráli i lady gagu (to se celej sál válel smíchy po podlaze, kor když si pianista a jeden zpěvák nasadili bílý paruky :D). No prostě bylo to úchvatný, jen mě trochu mrzí, že jsme nebyli blíž, to by stálo za to vidět pořádně – holt příště.
Když je řeč o koncertech, teď momentálně mám před sebou velkej podnět k těšení se – IAMX. Doufám, že na ně něco usyslím, myslim na ně celý léto a strašně my chyběj. Zvláštní, jak vás některý kapely na první poslech dokážou tak moc dostat. No jestli mi to vyjde, tak to bude noc nocí, to ještě Retro nevidělo 😉 A teď mě omluvte, jdu škrabat brambory.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Bláznův epilog

Tak jsem se konečně zbláznila. Ani nemusím číst tu včerejší slátaninu, co jsem tu ze sebe vyblila, abych to mohla oficiálně potvrdit. Jo, hráblo mi. Bylo toho na mě moc a chtělo to ven. Z m. se stala slečna Šílená a poněkud se unáhlila ve zveřejňování některých názorů, tentokrát ano. Zajímavý je, že jak vás normálně nikdo nevnímá a neposlouchá, tyhle momenty si na vás zrovna zapamatujou a velmi rádi vám je čas od času připomenou. No, doufám, že ne. Tentokrát bych byla radši, kdyby se o tom nevědělo. Kdyby mě nikdo neposlouchal. Clear the history. Co si nepamatuju, to se nestalo. O čem že jsme to včera mluvili?
Budu se prostě muset víc ovládat. A budu to muset míň řešit, aspoň pokud jde o to veřejný řešení. Upřímnost se ukázala být víc než nadbytečná, milá m., je na čase si to uvědomit. Nikdo ji prostě neocení. A ten článek jsem taky smazala. Schovám si ho pro poučení, ale nechávat ho tady? Proč? Tím, že něco světu narvu do chřtánu, se o to nezačne najednou zajímat. Právě naopak. Realise that, baby. And rest in peace.
Rubriky
Bez kategorie

Going greener

Ecology (esquire.com)
Tento článek by byl rád přiřazen k TT Ekologie, ale jelikož nelze přiřazovat zpětně, budete si ho k tomu muset přimyslet 🙂
Jedna moje kamarádka na facebooku vypsala pár témat, která jim ve škole byla zadána k maturitě, a jedno z nich se jmenovalo Going greener. Já už tu měsíc chodim kolem tématu Ekologie a furt nevim, z jakýho konce to vzít, no a s timhle názvem mě to konečně praštilo do nosu, takže s chutí do toho, až se ucho utrhne, jak říkával jeden můj oblíbený profesor biologie.
Předně by asi nebylo od věci si vysvětlit, že se tím opravdu nemyslí to, že se máte zhulit až zezelenáte, počmárat si ksicht vodovkama nebo obarvit vlasy nazeleno. Minimálně jednu z těch věcí jsem teda už párkrát udělala, můžete hádat, kterou 😀 Ale rozhodně bych se díky tomu nepovažovala za člověka, co „šel greener“ 😉
Podle mě je slogan Go green nebo Live green tím nejlepším ekologickým heslem vůbec. Protože příroda je ze všeho nejvíc zelená a zezelenat (jak by se to možná dalo česky přeložit) tudíž znamená postavit se na stranu přírody, milovat ji, ctít a chránit, dokud nás smrt nespojí. Připadá vám, že dneska melu sra*ky? Bude hůř.
Kdo dneska neni zelenej, jako by ani nebyl. Ekologie je sice už dost sepraný téma, spíš už jenom takový slabě zelenkavý, ale my mu prostě nedáme pokoj a nedáme – důkazem toho je ostatně i fakt, že mu bylo věnováno čestné první místo v rubrice Téma Týdne na blog.cz. Asi vedení doufalo, že k tomu lidi maj pořád co říct a taky věřilo, že o tom lidi ještě pořád mluvěj málo – no podle mě se o tom už nakecalo dost, teď ještě kdyby to ty lidi fakt dělali, to by byla krása. Ale mluvme k věci, jak říkají u soudu.
Live green pro mě znamená žít v souladu s přírodou, jak jen to je možný. Dobře, všichni už jsme tak závislý na moderních přístrojích a postupech, že asi nikdo nebude jančit s tim, že musíme všichni vyhodit počítače, televize, mobily a mikrovlnky a vrátit se do jeskyň, to by asi nebylo ono. Ale i při tý civilizaci, i v týhle moderný době se dá žít nějak eko-logicky, nějak ohleduplně – a ne že dá, ono se tak žít musí. Protože jestli na tuhle planetu budeme ještě pár let kálet tak jako doteď, tak za chvilku nebudeme mít nejen co žrát a pít, ale ani co dejchat. To musí bejt jasný i tomu největšímu ignorantovi. A tudíž je zapotřebí s tím něco dělat.
Já neřikám, že musíte bejt všichni nějaký hrozný ekologové, ale je alespoň pár základních pravidel, který si myslim, že by měli všichni dodržovat naprosto automaticky a vidím velkej problém světa v tom, že to není názor většiny lidí. Ty pravidla jsou zhruba následující:
  • Když můžu někam dojít pěšky nebo dojet na kole nebo s využitím mhd, styděla bych se použít k tomu účelu auto. Jeho využití by se mělo vůbec omezovat, mělo by to bejt něco spíš výjimečnýho než běžnýho – ulice by byly volnější, vzduch dejchatelnější, ve městech by bylo mnohem větší ticho, lidi by byli zdravější a spokojenější a taky by se hodně ušetřilo. Proč tohle někdo nechápe, to mi nejde do hlavy. Přitom jde jen a jen o ušetření pár minut. K smíchu.
  • Koupat se každej den ve vaně plný vody nebo na sebe půl hodiny pouštět sprchu, to může vážně jenom hovado. V množství vody, v níž se takhle očistíte, by se daly uvařit špagety pro celou školu a třeba takovej Afričan by s tím vyžil klidně tejden, možná i dýl – a to jen na pití a vaření. X procent lidí na týhle planetě vůbec nemá přístup k pitný vodě a my se s ní polejváme, lechtáme se sprchou na jazyku, hrajeme si v tom s kachničkou nebo prostě jen tak sedíme a pouštíme to na sebe. Přitom pitný vody je na světě zoufale málo a rychle ubývá. No nejsme my hovada non plus ultra?
  • Pak je tu otázka svícení. Už jen ty úsporný žárovky kolik dokážou ušetřit spotřebovaný energie. A to ani nemluvim o zhasínání v místnostech, kde nejste – i když odejdu na pět minut, ta žárovka tam pět minut svítí úplně zbytečně. Víte, kolik je to zmařený energie? Kdybyste si na to začali konečně dávat pozor, ušetřili byste mimojiné i hafo peněz. To je snad nad žárovku jasný.
  • Třídění odpadu na smeťáku neni sranda. Nebudu se o tom rozepisovat, protože každej, kdo někdy viděl nějakej dokument o odpadcích, se musí už jen oklepávat z tý představy, kolik toho vyhazujeme a co se s tím pak vlastně děje (pokud teda nepatří k těm lidem, co si myslej, že se to z tý jejich popelnice před barákem asi vypaří nebo co). Přitom už jen to blbý třídění ušetří tomuhle likvidačnímu průmyslu šílený množství práce, peněz a času. Kontejnery na tříděnej odpad jsou skoro všude, takže se stačí jen trochu koukat. Já když jsem jednou za uherák nucena vhodit petku do normálního odpaďáku, stydim se až na prdeli. Je to hanba. Přece když mám volný ruce, tak sebou tu blbou flašku vezmu, dokud ten kontejner nepotkám, ne? Mě to nezabije a přírodu to zachrání.
  • Když je řeč o odpadcích, mohla bych věnovat samostatnej článek hovadům, co je hážou po zemi, „upustěj“ papírek, neohnou se pro to, co jim upadlo, neseberou hovna po svym mazlíčkovi, típou žvára v loužích nebo je prostě jen tak hodí na zem a podobně. Je to svinstvo a já kdybych byla cajt, budu chodit po ulici s očima na šťopkách a každýho takovýho idiota čapnu za kabát a koukej to sebrat, zmrde. A pokutu ať zaplatí! Prachy z vybírání pokut by se náramně šikly nějakýmu tomu sboru uklízečů ulic. Napadlo vás někdy, co je to za nechutnou práci? A napadlo vás, jak by to tu vypadalo, kdyby ji nikdo nedělal? Přemýšlejte o tom.
  • Jsem toho názoru, že jednou z klíčových myšlenek ekologie je minimalismus ve spotřebě. Kolikrát týdně vyhodíte něco zkaženýho z lednice, co jste nestihli sníst nebo jste na to zapomněli? Co takhle příště trochu víc zájmu o to, co v tý lednici máte,  kor když jste si to sami nakoupili? Přece když mám v lednici ingredience těsně před propadnutím, nepůjdu na oběd do mekáče, no ne? Když mám čas, namísto toho si z nich něco dobrýho uvařim a je to. Vyjde to mnohem levnějš, je to logičtější, ekologičtější a určitě to bude i chutnější. Podobně s dalšíma věcma – na co třeba potřebujete každej rok novej mobil nebo televizi? Na co dvacet párů bot a patnáct klobouků? Hlavu máte jenom jednu a nohy dvě. 
A ještě spousta dalších věcí by mě napadla, ale většinu z nich považuju za součást normální slušný výchovy, a proto se o nich ani nebudu zmiňovat. Jako že po sobě uklízím, že kytky zalejvám dešťovou a ne pitnou vodou, že sklenice od omáček před tříděním aspoň vymeju a že kartonový krabice nebudu rvát do popelnice, když je můžu roztrhat a odnést do kontejneru na papír. Takový a další věci jsou pro jedince maličkost, ale pro planetu maj obrovskej význam, a co má význam pro planetu, to má zase zpátky význam pro nás, protože my na týhle planetě žijem, proboha. Lidstvo by si už jednou provždy mělo uvědomit, že tenhleten náš přístup „sereme na planetu“ nás přivede k záhubě. Ne s nadsázkou, ale normálně naférovku tu pochcípáme hlady a žízní a udusíme se ve vlastním smogu ze všech těch aut, bez nichž se pomalu nedojdem ani vytento.
Uvědomění si těchhle věcí je podle mě to, co z člověka udělá ekologicky smýšlející osobu a díky tomu i lepšího člověka. Každej z nás může bejt lepší a zelenější a každej z nás může udělat něco dobrýho pro svět. Slovy klasika (opět můžete hádat): „Heal the world, make it a better place, for you and for me and the entire human race. There are people dying, if you care enough for the living, make a better place for you and for me“.
The end.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Femme Fatale podle m.

Tak jsem si začala dělat seznam všech krásnejch a úžasnejch bab v mym okolí – jakousi femme fatale hitparádu – a zjistila jsem, že většina z nich si je brutálně podobná 😀 Zdá se, že jsem si v tomhle opravdu vypěstovala trend a že po těch letech nejasností skutečně můžu zformulovat jakýsi závěry a podmínky, který musí moje „ideal woman“ splňovat.Takže:
  • Tak předně jsou to všechno vesměs brunetky. Ne že by se mi blondýnky nelíbily, ale ještě nikdy jsem mezi nima neobjevila ženskou s tou správnou jiskrou. Prostě – brunetky jsou sexy 😉
  • Dál mají obvykle dlouhý, hustý a lesklý vlasy. Asi to souvisí s tím, že je sama mám krátký a jemný, a že si hrozně ráda s vlasama hraju – takže když je nemám já, ať je má aspoň moje ideal woman, ať je na nás v páru pěknej pohled 😀
  • Skoro vždycky je to nádherně vymodelovaná ženská s pěknejma prsama. Nemusí to bejt vysloveně boubelka a taky nemusí mít čtyřky, ale nesnáším vychrtliny. Ženská má bejt podle mě příjemná k pomuchlání a musí se na ní dobře ležet 😉
  • Úplně ze všeho nejvíc mě ale bere úsměv. Má vysněná žena se krásně usmívá, má plný rty, bílý zuby a kočičí oči, kterýma se umí dívat nevinně, vesele i extra rajcovně 😉
  • Moje femme fatale je ovšem nejen krásná, nýbrž i prudce inteligentní a zábavná. Musí mít rozhled, musí bejt správně přidrzlá, kurážná, musí umět člověka setřít i pochválit a musí se umět odvázat. Rozhodně musí tančit! Miluju tanec, je to pro mě ta nejpřirozenější forma komunikace a bez něj si to neumim představit. Chci aby to vnímala podobně.
  • Nemusí se vyloženě vyžívat v módě, ale když ví, do čeho ty svý pěkný křivky obalit, neni to vůbec na škodu, v tom se mnou snad bude souhlasit každej chlap 🙂
  • Bez diskuse to je umělkyně. Jestli tančí, zpívá, na něco hraje, maluje nebo básní, to je mi jedno, ale má poetickou duši a cítění. Je to empatička nebo se aspoň o lidi a jejich myšlenky nějakým způsobem zajímá. Zajímá se vůbec o svět a co se v něm děje. Je hloubavá a čte, ale taky se na to umí vybodnout, když se jí zrovna nechce. Každá kočka je někdy líná 😉
  • No a závěrem by měla bejt taky aspoň trochu bi, protože jinak by mi to, že je tak dokonalá, bylo úplně k hovnu 😀
A co vy? Jak si představujete ideál krásy ženy? 🙂 (Uvítám názory mužů i žen)