Tak já nevim, celej tejden si řikám, že mi to nějak nejde, furt se nemůžu zorganizovat, přeleju kytky, špatně roztřídím prádlo, zamrazím něco, co mělo přijít do lednice, mizerně vyžehlím povlečení, při krmení zvířat neohlídám Daisy, takže několikrát sežere všechno jídlo pro kočky, a ještě k tomu jsme pracovali o den míň kvůli svátku, takže jsem se prostě trochu obávala, že dostaneme tenhle týden míň a spokojenost nebude nic moc. Namísto toho za mnou ovšem dneska Ashleigh přišla (chápete, dneska, ne zas až příští středu, jak se stalo jejím nemilým zvykem) – a přišla sama, neposlala Nigela! – a jako úplnej vrchol nám dala ještě o deset liber navíc s tím, že nám nesmírně děkuje, že jsme tenhle týden byli báječní a obrovsky nápomocní a že se omlouvá, že nám nemůže dát ještě víc, a že jsme super a ať se máme hezky.
Jako jo, jsem vysmátá 😀 Já tu ženskou prostě nechápu. Ale whatevs, dneska je zatim báječnej den.
Je naprosto neskutečně krásně. Mít víc času, šla bych se snad vykoupat – bazén už zprovoznili a bylo nám dovoleno ho používat, takže si mnu tlapičky a těším se, až se to někdy bude hodit. Dneska hned po ránu mi vytkla přelejvání kytek (naštěstí u toho byla Vivian a Ashleigh měla dobrou náladu, takže to bylo spíš humorné vyplísnění než seřev), pak mi poděkovala za naleštěnej stůl a poslala mě malovat okna.
Nevim teď, jestli jsem zmiňovala, že naší „oblíbenou“ činností je tu už nějakou dobu malování. Osobně jsem přesvědčená, že natírat ty nádherný anglický cihličky jakoukoli barvou, tím spíš bledě modrou, je zvěrstvo, ale Ashleigh má na to jinej názor, takže nám nakázala natřít prozatím jednu stěnu našeho annexu, což jsme udělali. Zbývá ovšem ještě ta větší sranda, a sice okna a dveře a právě to jsem měla dělat dneska, jenže – nejprv se to samozřejmě musí oškrabat a madam padam si asi moc nedovede představit, jak dlouho to trvá a co je to za dřinu, jinak by si nemohla myslet, že to dneska za ty tři hodiny, co mi zbývaly do konce, stihnu celý oškrabat i natřít. Nestihla jsem ani to první, aspoň ne do dokonalosti. Ukázalo se, že padesát vrstev starýho nátěru nebude ten největší problém, horší je, že většina tmelu kolem skel se drolila a odpadávala jako na rozkaz, takže jsem měla děsnou hrůzu z toho, co tomu řekne, ale nakonec to dopadlo dobře – zavolala jsem si na to Nigela a ten usoudil, že to bude potřebovat nakydat nanovo, a řekl mi, ať to odervu tam, kde to jde, takže jsem další hodinu a půl dloubala škrabkou do prehistorickýho tmelu a snažila se ho odervat a všechno to ještě obrousit šmirglem. Připálila jsem si u toho krk – konečně – a pěkně mě bolej ruce, ale aspoň to byla změna a vyhnula jsem se díky tomu pobíhání po baráku a nebo taky žehlení, od kterýho si přece jenom ráda tu a tam odpočinu.
Výsledek – prozatím – vypadá hrozně, ale nemůžu s tím nic dělat. Musím počkat, až Nigel sežene tmel, a pak, předpokládám, bude opět na mně, abych ty okna zatmelila. Nerada bych ho podceňovala, jak ho víc poznávám, zdá se, že je celkem schopnej, ale spíš si myslím, že když maj nás, tak to daj na starost nám, co by se s tím dělali. A pak bude samozřejmě největší sranda ty okna natřít, jelikož se budou natírat černou barvou – v kontrastu k té bledě modré by to ve výsledku nemuselo vypadat špatně – a já si nějak neumím představit, že to uděláme načisto a nezasereme to modré okolí. A taky bude třeba umejt kamennou podlahu pod tím vším, kde je ještě nakydaná ta modrá – a vodou to už nejde, jak to zaschlo (stejně jako štětce, který jsem neumyla hned)… no prostě ještě s tím bude hodně práce. Jako bychom jí neměli dost už tak nějak obecně se vším.
Jsme nějak čím dál tím vytíženější a unavenější a často nás oba bolí hlava nebo je nám divně. Asi toho máme moc. A hlavně furt jenom cleaningy. Začínáme uvažovat, jak se z některého vyvléct a najít si místo toho třeba bejbáče, abychom si odpočinuli. My sice nejsme másla a dřít umíme, ale ono se to ksakru nedá dělat pořád. To by se z toho člověk zbláznil a hlavně úplně zhuntoval. Už tak dva tejdny okolo mě obchází furt nějaký nachcípání a co chvíli mi fakt neni dobře – hlavně teda při cestování autem, ale i mimo – a myslím, že onemocnět je fakt to poslední, co by se nám tu hodilo, i když by to pravděpodobně nebyla zase taková tragédie a určitě by to všichni pochopili. Ale prostě – člověk by se měl trochu šetřit a ne furt jenom makat jako blázen.
Přesto jsme ovšem v pondělí odpoledne zajeli k té jakési Jo, která se nám ozvala na inzerát a pozvala nás na čaj a pokec. Pozitivum je, že bydlí fakt mrtě blízko, to se dá dojít i pěšky nebo dojet na kole, a oproti ostatním brigádám to tak tudíž má dost navrch. Problém ovšem je, že ta ženská je fakt divná. A což o ní, ona ještě ani tak ne, ale ti další lidi, co se motali po baráku, no posuďte sami – její dcera, nevím, jestli je postižená, vypadá tak. Strašně divně se kouká, nebyla mi schopná vůbec odpovědět, když jsem na ni promluvila, jen koukala a divně se usmívala, když mi vařila čaj, Jo se za ni omlouvala, že se to teprve učí (přitom jí muselo být aspoň třináct), když nám dávala židličky ke stolu, dala nám tři, ačkoli jsme byli dva, no prostě byla fakt divná a celou dobu se na nás dívala s takovým velice znepokojivým zájmem, jako bychom vlezli do nějaké pasti, jako by nám tam měli pěkně zpívat a pak nás zavřít kamsi do sklepa, vykrmit, naporcovat a sežrat.
Join manžel, nebo co to bylo, nám taky neřekl slovo, akorát nám plaše zamával, když ho Jo jaksi důrazně vyzvala. Působilo to na mě jako by ona byla nějaká domina a on její pejsánek. A pak tam byl její syn, kterej přitom ovšem zcela určitě nebyl její, neboť zatímco ona byla značně vypasená světlovlasá anglická mamina v haleně bez rukávů a s neoholeným podpažím, kluk byl hubenej, černej a měl totální afro. Společně s „tat’kou“ se hrabali venku v zahradě, která je dokonale rozkopaná a na níž se asi taky něco namakáme, jestli ten job vezmem.
Což je otázka. Jo je učitelka, má vlastní byznys, něco s domácí výukou, prý vede jakési centrum holistické výuky a zjevně má ráda všechno ťip ťop naplánované, rozvržené, prodiskutované. Ráda o věcech mluví a prý se chce ujistit, že každý, kdo pro ni pracuje, dělá skutečně jen to, co ho baví. Což zní fajn, ale při rozhovoru s ní jsme si připadali jako na pohovoru na bůhvíjakou pozici, což se nějak neslučovalo s tím, že jsme tam přijeli dělat jen pitomej cleaning nebo gardening. Celou dobu si poctivě zapisovala do ipadu, vyptávala se nás na všechno možné, jako by nás chtěla co nejvíc osobně poznat, a vzhledem k tomu, jak zabordelený a nevzhledný doupě má místo domova, a vzhledem k její dceři, která se po nás neustále tak divně koukala, to všechno bylo takový divný a já prostě pořád nevím, jestli je to skvělá nabídka nebo „bože, zdrhejte!“. Navíc se jí nezdálo, že by nás měla platit na ruku. Ptala se po účtu a podotkla, že vyplácí vždy na konci měsíce. Na první „session“, kdy máme vyzjistit, co by nás u ní bavilo dělat a co ne, máme jít, myslím, za týden. Tak uvidíme. Myslím, že přinejhorším ztratíme pár hodin práce zadarmo, kdyby něco nebylo v pořádku. Kdyby to ovšem v pořádku bylo a kdyby nám dávala každému deset na hodinu (jak jsme inzerovali, že chceme), mohli bychom to vyměnit za Victorii nebo za Sally a mít to blíž. Ale kdo ví, jak to bude.
Jinak jsme ve středu byli v Pulborough v Sainsbury’s. Příjemná změna a kromě Plzničky jsme tam objevili taky tadytu šílenost, co vidíte na fotce, pivo s názvem Czech, což nás samozřejmě zaujalo 😀 Nejdřív jsem si říkala, že to je jen nějaká divná náhoda, ale ukázalo se, že to je fakt nějaký český piviště, údajně „brewed in Prague“ – takže moje srdce zaplesalo hned dvojnásob 8) Bohužel přes zdejší hranici pětadvaceti let se dostanu až v létě, takže do tý doby si musíme nechat zajít chuť nebo sehnat někoho staršího, kdo by nám to koupil. Ne že bychom byli takoví pivaři, ale něco takovýho si člověk prostě chce koupit 😀 O vínu nemluvě. Jednou za čas si takhle k večeru něco dobrýho dát, žejo. Musim říct, že by mě nikdy nenapadlo, že budu ve čtyřiadvaceti ještě řešit otázku, jak koupit alkohol, když na to nejsem dost stará. Je to strašně divnej a nečekanej návrat do mládí a je to dost svazující. Vážně jsem si myslela, že už jsem dost stará na to, abych už nikdy nemusela tohle řešit 😀Mňo, to je ode mě v tuto chvíli asi tak všechno. Jdu vyfoukat vlasy, za půl hodinky jedeme k Victorii. Nechce se mi, chm. A ještě jako na potvoru vedle mě vychrňuje Squizzie, jako by mi chtěla dát najevo, že ona si může vyspávat, jak chce. Což je obzvlášť po tý dnešní noci pěkná sviňárna – už nikdy ji tu přes noc nenechám, vůbec jsme se nevyspali. Celou noc štrádovala po posteli, šlapala po nás, lechtala nás fouskama po ksichtě a dloubala do nás mokrym čumákem. Zabít. Nejdřív poňuchat, ale pak rozhodně zabít.
Poměrně se těším na zítřejší grilovačku. Ashleigh ji pořádá „pro přátele“ a bude tam Hanka s Liborem. To by mělo bejt příjemný, obzvlášť pokud bude stejně božský letní počasí jako dneska. Budeme doufat.
Trochu jsme se pokochali a provedli pár fotek (viz tu nahoře) a pak jsme zamířili k nedalekému zábavnímu centru Brighton Pier, které jsme opět měli doporučené a z nějž se vyklubalo v podstatě casino s desítkama mašin, kam lidi hážou svoje drobáky v naději, že jimi shodí dolů jiné drobáky, co už tam naházeli lidi před ním, a různé drobné dárky, a že to děsně vyhrajou. Nejvíc mě na tom dostal jeden chlápek, co nasypal plnou hrst drobáků svýmu malýmu synovi, kterej na to sotva dosáhl, a ukazoval mu, jak to má nejlíp házet. To ho učí pěkný věci, napadlo mě.
Začalo to tím, že jsme špatně koupili lístky. Z nějakýho důvodu jsme po objednání lístků za 11 liber na osobu (což je cena naprosto k posrání a pořád ji nemohu vydejchat. Vemte si, že do Londýna to máme odsud dvakrát tak daleko než do Brightonu a tam to přitom vyjde na pouhých 5 liber! To mi hlava nebere) zjistili, že se dali koupit nějaký levnější, za cca devět. To bychom nebyli Češi, abychom to nechtěli vyřešit a ušetřit, a krom toho jsme to pochopili tak, že si musíme ty lístky vyzvednout do dvou hodin na stanici v Pulborough, takže jsme se tam rozjeli, zjistit, jak to je.