Rubriky
Uncategorized

Jsem kočičí povahy

Samota mě vůbec nesere. Mívám momenty, kdy dost silně zatoužím vypadnout mezi lidi, ale to už musí bejt, obvykle jsem radši, když mě nikdo nevidí, nikdo na mě nemluví a nikdo po mně nic nechce. Spíš mám pocit, že jsem čím dál tím asociálnější. Nebo je to prostě jen součást toho všeho, jak se tomu… no, osobní vývoj.
Co si tak vzpomínám, vždycky jsem vlastně byla víceméně sama. Nezapadala jsem. Nebyla jsem schopná dělat si přátele tak snadno jako druzí. Bála jsem se lidí. Když se mi někdo líbil, nedokázala jsem se mu ani podívat do očí. Byla jsem zoufale trapná a mimo a opožděná. Když ostatní holky s drsňáckým výrazem kouřily pod hospodou a chlubily se, s kým kde randí, já si nejradši hrála doma s mončičákama, na dlouhý hodiny jsem se zavřela do vlastního světa, kam za mnou nikdo nemohl, a bylo mi tak dobře.
Dodneška jsem v podstatě asi radši sama. Ale ne furt, samozřejmě.

Někdy, dost často, mám až šílenou potřebu s někým bejt. Obvykle je to někdo konkrétní. Jeden, dva, maximálně tři lidi, který mi v daný chvíli rozumí a můžou mi pomoct, většinou jen tím, že se mnou budou a že budou mlčet. Nemám moc ráda situace kdy potřebuju podržet a někdo má zrovna potřebu dávat mi přemoudřelý rady a ohánět se vzletnejma frázema jako že bude líp podobně, což je paradoxní, protože sama samozřejmě hrozně ráda dávám rady do života. Ale zásadně jen v situacích, kdy se mě na ně někdo ptá a řiká si o ně, a vždycky k tomu dodám, že je to pouze něco, co bych v daný chvíli udělala já, a že se to nedá brát za nějakou eternal truth. Například máme v práci brigádnici, která je poměrně zoufalá ze svýho vztahu a nějak asi nabyla dojmu, že já jsem hrozně chytrá a skvělá a že jí musim říct, co má dělat. Prosimvás já. Věčnej vztahovej zoufalec a poslední rok totálně beznadějnej single.
Což s tím samozřejmě taky souvisí. Po všech těch eskapádách se vztahama jsem ad 1) srdečně tak rozlámaná, že už prostě asi nefunguju tak, jako dřív. Poměrně snadno se rozsypu, když se s mým srdcem nezachází dobře, a ad 2) tak opatrná, že málokomu dovolím vstoupit. Ne že by o mě nebyl zájem, pár takových se našlo, co by rádi, ale já prostě nemůžu, protože už dopředu na těch lidech vidim, že to nemá smysl. Že mě neberou. Že bych se do něčeho nutila. Že by mi to za to nestálo.
Protože takovejch věcí, co mi za to nestály, už mám za sebou taky dost, a nestojím o další.
A pak je tu ta věc s odjezdem. Možná to používám jako výmluvu, ale něco pravdy na tom taky je – já si tu teď vlastně ani nemůžu nic začínat. Sice nevím, kdy a jak se to podaří, ale mám v plánu odjet. To bych nemohla udělat ani nikomu tady, ani sobě, už znova ne.
Když jsem do profilu psala, že ze všeho nejradši trávím večery s hrnkem čaje, myslela jsem to vážně. Čím dál tím míň se mi stává, že by mě zachvátila nezvladatelná touha jít kupříkladu pařit nebo jít s někým do hospody. Není to jenom tím, že chodím do práce, to je blbost, tam chodí kdekdo. Možná ne na dvanáctky a možná ne s tak náročnou pracovní náplní, ale stejně. Kdyby se mi chtělo, tak půjdu. Ale mně se nechce. Nepotřebuju se vybíjet, na to si vystačím s prací. A na dobití mi postačí skvělá hudba nebo pár výjimečných lidí, kterým výjimečně věnuju trochu svého času – a že ten je mi s takovým pracovním rozložením čím dál tím vzácnější.
A když už ty lidi vídám, tak radši pěkně jednoho po druhym, žádný velký sleziny a davy a akce. Radši si je pěkně po jednom dávkuju a každýmu věnuju sto procent a s těma, s kterýma se nedá takhle ve dvou bejt (třeba je to trapný, divný, nemáte si co říct), hned vím, na čem jsem a že to nepůjde, protože já potřebuju mít kolem sebe lidi, se kterejma se takhle bejt dá. A tím bejt mysím fakt jenom bejt, postačí dřepět spolu nad hrnkem čaje v tlumeném osvětlení a podávat si šíšu a mluvit o životě a o lidech a o těžce filozofickejch otázkách a o zájmech a o píčovinách. A nebo nemluvit vůbec. Bez pocitu, že je to nějak špatně, protože neni.
A proto si tak skvěle jdeme na ruku s kočkama. Protože se vzájemně chápem a respektujem. Každá z nás má svoje mazlící momenty, kdy prostě nutně potřebuje čísi pozornost a dokáže si o ni říct, a každá z nás si občas chce pohrát a vyblbnout se. Ale povětšinou jsme fanoušci těžkýho zevlu, samoty, relaxace, odpočinku, spánku a nicnedělání. Nejde jen o lenost, i když líná bývám taky, hlavně v první polovině dne. Ale když mám den pro sebe, zvládnu obvykle udělat spoustu zajímavejch věcí, který mě těší, ať už je to nějaká tvůrčí činnost, čtení, přesazování kytek, úklid, zbavování se bordelu nebo reorganizace. A vlastně nesnáším, když mě v tom někdo ruší a něco po mně chce, třeba abych s ním někam šla.
Ovšem pak jsou i dny, kdy mě u toho nikdo nevyruší a neozve se a já jsem na brečení z toho, že nikoho nezajímám. Nojo, holt jsem furt ještě ženská a neni to se mnou nejjednodušší 😀 Ale furt doufám, že se najde někdo, kdo s tím bude umět pracovat a díky komu už nikdy nebudu sama, i když zrovna nebudeme u sebe.
No, vlastně jsem pár takových lidí už našla a díky nim je život snesitelnej.
A vůbec.
http://blogzilly.blogspot.cz
😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Stuff on my cat

Ták, právě jsem se prohrabala držátkem na propisky a vytřídila všechno, co nepíše a zabírá místo. Musím říct, že vědomí, že pro cokoli tam teď sáhnu, bude psát, mě nesmírně uklidňuje. Stejně jako veškerej prostor kolem, kterej jsem zbavila bordelu a prachu a hned je to o hodně přehlednější a použitelnější. Miluju minimalismus, yay!
Jinak jsem se právě přihlásila na seminář sebeobrany zdarma, kam mě pozvala Klárka, takže bacha na mě, po příští neděli budu nejenom kousat a kopat, ale budu v tom ještě k tomu profesionálně proškolená >:)
A báj d vej, už jste slyšeli o webovce www.stuffonmycat.com? Co si lidi nevymyslej. Teda třeba oblíkání zvířat je mi dost proti srsti a nesnáším, když to někdo dělá, ale kočka s pěti ovládáníma na televizi na zádech, to je prostě epický 😀 Hlavně je na tom perfektně vidět, co je to za zvíře, kočkám je prostě fakt všechno jedno…

Haha, no dobře, dostali jste mě, musela jsem to zkusit… 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Počítačové úvahy, debordelizace a zásek šnečí pošty

Tak už jsem zase na funkčním kompu, Ježíšek přinesl zdroj, pošťoural se v tom, pozapojoval a juhů, zase jsem na svym! Mám z toho radost jen napůl, což mě samotnou trochu zaráží, ale je fakt, že myšlenka na zrušení poměrně obřího „pracovního kouta“ u mě v pokoji mě prostě láká. Nejde jen o to, že se těším, až odsud odlifruju mámu, až bude hotovej její novej pokoj. Až si odnese svoje šanony a papíry a svoje kancelářský potřeby a vyklidí mi stůl, abych si do něj mohla dát věci vlastní, až zrušíme stoleček na tiskárnu, kterej je neustále ověšenej a zasypanej milionem dalších věcí kromě tiskárny. Vlastně to není jenom tohle, vlastně bych se docela ráda zbavila i toho celýho počítače a monitoru a stolu a těch kvant kabelů a blikátek. Nevim jak vy, ale já to cítím. Cítím, jak to tu vibruje elektřinou a z pohledu na tolik udělátek a kabelů je mi už drahnou dobu všelijak. Ve chvíli, kdy ten počítač odešel, mě napadly dvě věci. 1) Dohajzlu, nemám právě nejaktuálnější zálohu, a 2) YES! Při výběru novýho si koupim jen notes a goodbye obří stolní zařízení, co zabírá místo!
Ale ono to asi nebude tak snadný. Přece jenom nejsem čistě jen psavec, na počítači dělám i spoustu dalších věcí, na který potřebuju, aby to bylo hodně dobře použitelný, potřebuju velkej monitor a dobře použitelnou klávesnici – přitom, jak moc píšu, potřebuju nějaký normální rozložení kláves, ne jako na mámy mrňavym notesu, kde se prostě nedá psát. Pokud zrovna chodím do práce, nemám na takový věci čas, ale mimoto (a takový měsíce určitě ještě budou) ráda pařim různý hry, starý Simsy nebo Zoo Tycoon a samozřejmě taky Mafii, u níž mi to právě tuhle chcíplo (takže se trochu bojim pustit ji znovu :D). Na takový věci notesy asi nejsou moc stavěný, aspoň tak co mi někdo říkal před nějakejma třema rokama, samozřejmě netuším, jak je to teď.

A taky je fakt, že jsem hrozná konzerva. Když novej počítač, tak se starým systémem. Chci tu mít svý Windowsy, ve kterejch se umim aspoň částečně orientovat, s klasickym vzhledem a s úplně normálním starým Malováním, protože ty novější verze, co používá máma, jsem nikdy nepochopila a vůbec v nich neumim dělat to, co v Malování. A nesmějte se mi 😀 Samozřejmě na spoustu věcí se nehodí, ale na to, co v něm dělám já, je perfektní.
A soundsystém. Ale to by snad nebyl problém, mít notýsek zapojenej do bedýnek, který už tu mám. Protože jsem prostě hudební maniak a potřebuju hodně kvalitní zvuk, jinak vyloženě trpim. Včera jsem zkusmo zapojila mptrojku do jedněch starejch sluchátek, se kterejma jsem ji koupila. Bože, jak jsem na tomhle mohla vydržet něco poslouchat, než jsme koupili pořádný sluchátka? 😀
No ale i když zatím nepůjde pryč počítač, vážně uvažuju o výměně stolu. On je skvělej, je perfektní, je kvalitní, vydrží všechno a prakticky nejeví známky opotřebení. Ale na mně bude zbytečně velkej a barevně se mi sem nehodí. Až bude vyklizenej a až někde zmerčim něco menšího, co by ho mohlo nahradit, nafotim ho a zkusim ho udat. Další krůček na cestě za minimalizací.
Báj d vej, včera jsem konečně udala svou sbírku žab. Nechala jsem si jen dva kousky, zarážku na dveře, kterou jsem kdysi sebrala příbuzným a jestli se toho ještě dožiju, že k nim pojedeme znovu, tak jim ji chci vrátit, abych tu jednu kapitolu uzavřela, a jednu žabku, na kterou se mi pěkně kouká a bude mi připomínat, že jsem takový věci sbírala a že se našla spousta lidí, kteří se toho chytli a něco žabího mi věnovali.
Tímto bych jim chtěla všem poděkovat. To, že se té sbírky vzdávám, nijak neumenšuje jejich zásluhy. Vážím si toho, že mám kolem sebe lidi, kteří když vidí, že se mi něco hodně líbí, tak mi to opatří a udělají mi tu radost. A ta trvá i nadále, teď je jen o něco větší, protože mám v pokoji zase o kapku víc místa a zase o něco míň věcí, který by mi ležely na mozku.
Kromě žabí sbírky, která putovala ke konkrétní osobě (a napáchá, doufám, ještě hodně radosti jinde), jsem včera pohodila na popelnici i pár dalších věcí, kterejm jsem nebyla schopná najít majitele. Snad se ně někdo postará, i když teda u těch fotek Luneticů dost pochybuju, ale co už, z víka popelnice do ní to maj dost blízko, takže to už mě nemusí trápit 😀 Jsou kapely, který sice dávno nefungujou, ale pořád se najdou skalní fanoušci, kteří by dali nevímco za podepsaný fotky z doby deset let zpátky. U Luneticů o tom silně pochybuju.
Při tý vlně debordelizace jsem zjistila, že jedny Kossy po bráchovy, co jsem zachránila před popelnicí já, perfektně fungujou. Sice jsou už trochu dojebaný a vyspravený izolepou, ale stejně přemejšlim, že odteď budu jezdit metrem právě s nima na hlavě místo těch trapnejch pecek. Ale nevim, je to takovej obří kus čehosi a asi bych s tim vypadala fakt divně 😀 No, někdy se možná odvážu a zkusim to. Ale je fakt, že nejsem zase takovej ignorant, abych hodlala neslyšet a nevidět a nevnímat. S těma peckama alespoň trochu ušima sleduju, co se kolem mě děje a jestli třeba nechce někdo projít nebo tak. S tímhle obřím tlumičem si nedovedu představit, že bych slyšela metro houkat.
Jo, a ještě dalším mimochodem, zasekla se mi šnečí pošta. Jednak teda pohledy a dopisy, u nichž netuším, na který straně to vlastně skončilo a kdo je na řadě. A druhak putovní blogerský pohled, který nemám kam poslat, jelikož jediní dva blogeři, na něž mám adresu, už ho měli, a posílat ho zpátky mi přijde jako pitomost. Takže tímto bych chtěla poprosit, jestli kdokoli z vás má chuť zavzpomínat na kouzlo těch dob, kdy vám nechodily letáky a účty, ale normální dopisy a pohlednice, vlevo dole ve sloupečku mám novou mailovku (juhů, pořád jsem z ní odvázaná :D), tak mi tam pošlete svou adresu (a jako myslim tu normální, ne IP, jen tak aby bylo jasno) a těšte se 🙂 Pokud nevíte, co z toho, tak můžu říct, že touto cestou se blogerské vztahy dostávají na mnohem zajímavější úroveň než jen koment sem, koment tam, dozvíte se řadu věcí, „co se do blogu nedostaly“, a některý lidi mají fakt vtipný písmo, který byste do nich vůbec neřekli 😀
To je ode mě v tuto chvíli asi tak všechno, jdu přemýšlet o infu na svůj nový webík, mwahaha. Em out.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Inspirativní lidi

Tak mně normálně včera umřel počítač. Shodou okolností se tomu stalo jen pár hodin předtím, než ke mně měl přijít na návštěvu Ježíš (snad se nebude zlobit, když ho odteď budu jmenovat, když jsem tu na něj minule tak pěla chválu, tak ho přece nesmetu zase pod nějaký řadový písmenko :D), takže bylo celkem nasnadě, komu volat. Ale stejně jsem se neubránila přemýšlení, komu jinýmu bych vlastně v takovou chvíli mohla volat. Nějak mi na mozek přišel hromadnej flashback, kdy jsem si vzpomněla na všechny ty dobré duše, které mi kdy pomohly s porouchanou technikou, protože blogovat můžu třeba stokrát denně, to ze mě neudělá dobrýho páníčka pro počítač.
No ale každopádně mi odešel zdroj. Ježíš se hned s naprostou samozřejmostí začal shánět po novém. Já mu to sice ještě řeknu osobně, ale stejně mu chci veřejně poděkovat. A vůbec všem lidem, kteří mi kdy píchli, opravili poťamťanej soudsystém a vadný kontakty, vyčistili klávesnici, zbavili komp bordelu, kterej jsem si tam za nějakou dobu natahala, reinstalovali systém, půjčili mi monitor (kterej jsem ještě dodneška nevrátila) a vůbec tak nějak opečovávali tu mou zázračnou bedýnku, bez níž si neumím představit existenci, ale o jejímž chodu toho vím zoufale málo. Čím dál tím častěji si říkám, že jsem se minula školou. Kdybych v tuhle chvíli měla znalosti o tom, jak ty kompy vlastně fungujou a byla schopná si to opravit sama, kdybych líp rozuměla webům a uměla programovat, tak bych měla zcela jasně vystaráno a nemusela bych se už nikdy rozhodovat, čím se živit. Měla bych jasno. Blogováním se člověk nenají, nebo nají, ale trvá to a není to úplně stopro. Jezdit ovšem po lidech – jako jsem já – a opravovat jim ty jejich opotřebovaný zaprášený kraksny, nebo bejt schopná zprovoznit stránky, když už si je umim graficky vymyslet, to by bylo něco jinýho. Vejšku dělat nechci, myslim, že na to nejsem stavěná. Ale zapsat se na nějakej počítačokurz a začít to fakt poctivě šrotit, to by asi nebylo marný. Ještě mám pořád čas měnit kurz.
Anyway, taky jsem včera byla v Ikee. Aaah, zase jednou „doma“. Byla jsem tázána, proč to tam tak vnímám. No já nevim jak vy, ale já se v Ikee cítím naprosto uvolněně a fakt jako doma. Neni to jenom proto, že doma mám skoro všechno z Ikey, takže to tam vypadá stejně 😀 Je to prostě proto, že v Ikee je všechno tak, jak to bejt má. Je to perfektní, vymyšlený, funkční, neni tam žádnej stres z toho, že něco by se dalo udělat líp a všichni na to kašlou. Naopak, tam když je možný něco udělat líp, tak to tak udělaj. Pořád něco vylepšujou, pořád přicházej s novejma fantastickejma nápadama, pořád se snaží vymyslet, jak něco udělat chytřejš, ekologičtějš, smysluplnějš, levnějš pro zákazníka a pohodlnějš. No ukažte mi, kde jinde na světě se tohle děje, kromě Ikey.
A tak tam chodím, když mám největší pocit, že je všechno špatně a že mě asi blbě vychovali, protože ten svět vůbec nechápu. Zajdu tam a uklidním se, připomenu si, že ne, že bílá je někde ještě furt bílá a nakoupim tunu svíček a dám si samozřejmě švédský masový kuličky, protože prostě IKEA! A hlavně – brusinky <3
Včera byl prostě báječnej večer a i když jsem dneska byla celej den v práci chcíplá, vlastně i dnešek můžu hodnotit kladně. Díky tomu včerejšku. Díky Ježíšovi. A díky Mysteriovi, jehož dvě novotiny jsem poslouchala včera před spaním a nádhera. A taky teda díky Nickovi, kterej dneska nahrál naprosto úžasnej sedmnáctiminutovej cover Porcupine Tree, kterej už poslouchám potřetí za sebou a furt nemám dost. Hergot ale musim si jít lehnout. Inspirativní lidi jsou k zbláznění úžasní, ale spánek je spánek.
Rubriky
drabbloviny

Siniphae

Mněhe, zase jednou mě chytila inspirace k obrázku z Imaginária 🙂 Mimojiné teda i proto, že přesně na následující téma mám rozepsanou jednu… nevim, jak to nazvat. Knížku? Příběh? Jo, příběh bude asi lepší označení. Nečekám, že bych to někdy dokončila. Je to už pár let zpátky, co jsem začala. Ale ráda se k tomu tu a tam vracím, aspoň v myšlenkách. Ráda vzpomínám na to, jak se mi to tvořilo v hlavě a jak se to samo skládalo dohromady. A občas si to po sobě ráda přečtu a zapřemýšlím, jak jsem na takový detaily proboha přišla a odkud se vzaly nápady na interiéry, který tam popisuju. Mít představivost je krásný…

shilin.deviantart.com
Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl. Dávalo to smysl. S nohama namočenýma ve vřídle jsem snila o Jasperovi a o tom, co by bývalo mohlo být. Mohla bych ztratit hodně. Léta služby mi už dávno mohla opatřit to, o čem se ostatním zatím jenom zdálo, a já to všechno toužila zahodit? Proč?
Zvažovala jsem své možnosti, když se za mnou ozval známý hlas. „Už zase hloubáš o smrtelném životě?“, zeptal se Ari. Povzdechla jsem si. Přišel až ke mně a posadil se vedle mě s nohama složenýma pod sebou. V rukách přitom pohazoval kožený váček s hvězdným prachem, typická provokace.
„Nech toho…“, zaprosila jsem, ještě než mohl vůbec s něčím začít. Nebylo třeba. Stejně to ale zkusil. „Sin, ty víš, že patříš k nám…“, nakousl, než se mu zlomil hlas. To bylo neobvyklé, trochu jsem zapochybovala. Normálně si vždycky se vším věděl rady a vždycky měl co říct, ale tohle klišé, které mi už zopakoval snad stokrát? To se mu nepodobalo. Že by byl i on sám v koncích?
„Nedělej to. Prostě… to pusť z hlavy.“ „Tebe to nikdy ani nenapadlo? Nikdy tě to nelákalo?“, vyletělo ze mě. „Někdy. Možná. Ale pak…,“ poklepal na váček, „… pak mi došlo, kde je moje místo. Sin, ty máš talent. Máš možnosti. Podívej se na ně,“ rozmáchl se rukou a já vzhlédla. Všude kolem nás, kam oko dohlédlo, se to hemžilo anděly. Nebylo je slyšet, nebylo je vidět, pokud jste o nich nepřemýšleli, byli jste sami. Jakmile jste si na ně ovšem vzpomněli, byli tam. Byli tam pořád. Nikdy jsem nebyla sama, pokud jsem si to nepřála. A i pak by se vždycky objevil Ari, napadlo mě a musela jsem se ušklíbnout. „Oni nikdy nebudou mít to, co ty. No, možná za pár stovek dobře odhlídaných životů. Ale ty… ,“ zase se zadrhnul. Otočila jsem hlavu a podívala se do těch jeho smutných modrých očí. Bylo to trochu nepříjemné. Poposedl si blíž. „Patříš k nám,“ zašeptal znovu a položil mi ruku kolem ramen, jako by nic. Cítila jsem teplo vycházející z jeho dlaně, z jeho paže, z celé jeho bytosti. Byl mi ze všech nejmilejší. A jen s ním jsem na krátký moment dokázala zapomenout. Dokud se hladina pode mnou nerozčeřila a na ní se neobjevil Jasperův obličej, jeho výraz na tváři, když jsem mu řekla, že odcházím a že je to naposledy, co mě vidí. Samozřejmě bych neodešla z jeho života, to nebylo myslitelné, stále byl mým svěřencem. Ale musela jsem naše styky omezit na – jak se to říká – striktně pracovní.
Tady a teď mi to všechno přišlo bláhové. A tak daleko. S nohama ponořenýma do teplého vřídla se mi myšlenky toulaly jen po hvězdách a patřily jen andělům. Ale tam dole, kdykoli jsem odložila křídla, tak snadno jsem zapomínala, kdo jsem, a čím dál tím častěji mě přepadaly myšlenky na smrtelný život a na to, jak tohle všechno opouštím. Ani můj rozhovor s Ním to nedokázal změnit. Dokonce i poté, co jsem mu dovolila, aby to břímě ze mě sejmul. Snad jeho síla nebyla tak nezměrná, snad nestačila na… ale ne. Takové věci mě nesměly napadat. Ucítila jsem jakési pošťouchnutí pod žebry. „Nepochybuj,“ zavrtěl hlavou Ari. A já se chabě usmála nazpět. Věděla jsem, že tenhle boj nikdy neskončí, alespoň dokud bije Jasperovo srdce, a já si nedokázala a nechtěla představovat, že jednou to tak nebude. Byla jsem ochotná vzdát se nesmrtelnosti za ten jeden nesmyslně krátký okamžik, který bych mohla strávit s ním a který byl v našem měřítku tak nicotný, že nestál ani za řeč, alespoň ne Arimu; nikomu z nich by za to nestál. Ale já holt do tohohle světa přišla s lidským srdcem. Byla jsem možná přece jenom špatný anděl.
Svobodná vůle. K čemu mi je? Možná kdyby…

„Nepochybuj,“ řekl Ari. A já věděla, že ho nikdy nedokážu poslechnout. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Come on, come on, put your hands into the fire…

Melancholická.
Ještě k těm přátelům… včera mi bylo krásně. Dopoledne jsem prospala, kolem oběda jsem ten den pěkně proflákala, odpoledne jsem vyrazila s Maudětem a panem Mysteriou (já mu asi budu muset řikat jinak, tohle je hrozně divný na skloňování) do zkušebny a od tý chvíle byl krásnej den.

Ve zkušebně nám bylo dobře. Nejdřív trochu rozpačitě, nevěděli jsme, co vlastně hrát, když každej z nás hraje doma něco úplně jinýho, ale po chvíli jsme se docela dobře sehráli, dokonce se nám podařilo Mysteriu (fakt hrozný) přemluvit ke zpívání, čemuž se zpočátku bránil a hned se to jelo líp. Hráli jsme převážně jeho verzi Time is Running Out (teď to mám furt v hlavě, musim si to od něj nechat poslat) a všelijak jsme jammovali a bylo to úžasný, aspoň než se objevil narušitel, kterej nám naboural program a pak už to nebylo ono. Ale jako přežili jsme.
Původně jsem myslela, že zkušebnou to skončí, ale neskončilo, Maudě nás pozvalo k sobě domů a uvařilo večeři (k čemuž jsem ji tak nějak donutila, protože jsem z toho hraní dostala hroznej hlad, na kterej by ty dva plátky polystyrenu, co jsem měla v kabelce, nestačily. Ani ten skvělej vanilkovej muffin.), která sama o sobě byla fantastická, ale ještě když se k tomu přidal poslech Muse na kvalitním soundsystemu a následné válení se na gauči s Radiohead a s masážítkem a pak ještě další jammování dokud a nás nepřišli sousedi (muhaha, pravda, nechali jsme se trochu unést) a všechno to bylo tak strašně příjemný, že se to nedá ani vypovědět.
A o to právě jde. O ten moment, kdy jsem po večeři, kterou pro mě někdo uvařil, ulehla na gauč, kterej pro mě někdo roztáhl, a nechala se šimrat a drbat masážítkem a byla obklopená lidma, který mám vážně a opravdu ráda a poslouchala jsem hudbu, kterou miluju, a najednou mě naplnilo tak fantastický štěstí, že se do mě skoro až dávalo brečení. A věděla jsem, že jsem tam, kde mám být, s lidma, s kterýma mám být. Že je všechno v pořádku.
Když nás pak Maudě vyprovodilo na nádraží a o málo chvil později jsem z tramvaje zamávala Mysteriovi, kterej se musel vrátit do rodného města po krátké návštěvě Prahy, na jednou stranu se mě ten krásnej pocit držel, ale na druhou mi to všechno bylo líto. Bylo mi líto opouštět lidi, který mám tak ráda a kteří jsou ode mě tak daleko, což je úplně na palici, protože to jsou lidi, který si k sobě pustím nejblíž a který životně nutně potřebuju mít nablízku. Jako tu hudbu, kterou musím pořád poslouchat, abych mohla vůbec fungovat. Jako vzduch, kterej občas musim pustit do místnosti, i když mi je zima, abych se probrala. Jako Slunce, který když dneska svítilo, hned jsem v sobě ucítila trochu optimismu. Jako kočky, který musim každou chvíli pohladit, abych se přesvědčila, že jsou tady, že jsou opravdový. Abych si užila ten krátkej okamžik, kterým je jejich celej život. Tu pomíjivost.
Někdy chce člověk hrozně moc objímat. Ale neudělá to, protože se bojí, aby se ten druhej nelekl. Aby to nepřehnal a nedal najevo, kolik toho v něm je, protože na to někdo nemusí bejt zvyklej a mohlo by ho to poplašit. Někdy životně nutně potřebujete některý lidi mít u sebe, ale nejde to. Někdy fyzicky trpíte, když nemůžete někomu pomoct.
Chtěla bych mít svoje nejbližší přátele pořád u sebe. Chtěla bych je mít nablízku a na dosah ruky. Abych jim ji mohla podat, když to potřebujou. Abych je mohla umačkat, aby věděli, že nejsou sami a nejsou ztracení a že nejsou blázni, když to objetí potřebujou. Že jim ho někdo může dát.
Někdy nechápu něčí pohnutky a úmysly. Možná je za tím totéž, co za těmi mými. Možná je to ta potřeba, ta nutnost mít toho jednoho konkrétního člověka co nejblíž to jde. Ale čeho se ty lidi bojí, že hned o vteřinu později ucuknou? Co je děsí tak, že zahodí tu blízkost a radši odejdou „na bezpečné území“? Přála bych si zase jednou najít takovou lásku, která by se nebála být, prostě se jen projevit, stát se, existovat. Nepřemýšlela by. Neschovávala se. Neucukávala by. Která by povolila nekonečné objímání a dávání najevo, jak moc je to všechno zapotřebí. Fyzicky. Duševně. Existenčně. Živě.
Strč ruku do ohně. Možná se spálíš, možná ne. Možná vzplaneš jako fénix. Možná to bude stát za to. Nebudeš to vědět, dokud to nezkusíš. Možná to dává smysl. Možná se oba můžeme napravit, možná se ještě můžeme zachránit a možná se to dá slepit. Maybe… You… Já se toho nebojím. Tentokrát ne.
Když chci, tak nemůžu. Když to necítím, tak se to po mně vyžaduje. Je to k zbláznění.
A Thirteen Senses už jste slyšeli?
Rubriky
co se mi honí hlavou

Wishlist 2012

Se mnou je to vlastně o Vánocích hrozně jednoduchý. Mně se toho líbí. Ale na druhou stranu u spousty věcí jsem se naučila užívat si jejich prostou existenci, to, jak jsou krásný, jak dobře jsou vymyšlený, jak zdobí místo, kde právě jsou, ale vůbec mě přitom nezajímá, kdo je jejich majitel, respektive že to nejsem já. Když vidím u někoho doma pěknej obraz, netoužím ho mít taky. Těším se z něj tam, kde je, a kde vytváří příjemnou atmosféru. Těším se z toho, co vypovídá o svých majitelích. Je mi dobře v bytě plnym halloweenovejch tykviček, ale vím, že domů bych je nechtěla, protože by se mi na ně akorát prášilo a protože mám takovejch serepetiček stejně už teď šílený množství.
Ale víte co. Já zbožňuju, když věci plní svůj účel. Když jsou funkční. Funkcí věci může bejt i to, že je krásná, ale jakmile je takovejch krásnejch věcí moc, tak to fungovat přestává, stává se to zmateným a nekonzistentním a je z toho bordel a místo aby to člověka uklidňovalo, je z toho čím dál tím nervóznější. Proto se tak ráda věcí naopak zbavuju, to mě uklidňuje a čistej prostor pak ve mně vzbuzuje inspiraci.
To ale neznamená, že nic nepotřebuju. Nejsem jeskynní žena, žiju v přítomnosti a existuje tisíc a jedna maličkost, která by mi vylepšila bytí a který se tudíž nikdy bránit nebudu. Po nikom nic nechci, mám Vánoce ráda, ale nepatřím k těm lidem, kteří si něco pomyslí, když jim nedáte dárek. Nepozastavím se nad tím, ani mi to nepřijde. Nic z toho nevyvozuju. Ani si toho nevšimnu.
Ale jako jo, chápu to, že někdo tomu stejně neuvěří a bude mít to nutkání mi něco dát. Tak pro ně píšu tenhle seznam, aby věděli, že i takovej minimalista jako já má svoje přání a potřeby a že jestli máte kolem sebe lidi, kterejm fakt nikdy neni co dát, tak já nejsem jedním z nich. A zase jako každej rok, třeba to někoho inspiruje při nákupech pro svoje blízké.

Čakrová svíčka. Vůbec jakákoli svíčka, vonná tyčinka nebo olej do aromalampy. Všechny vonítka využiju. Moje nejoblíbenější vůně jsou levandule, skořice, svařák, vanilka, čokoláda, med nebo meloun.
Mobil. Kdo mě zná už nějakej ten pátek, tak dobře ví, že se s tou svojí šitkou trápím už mnoho let a přesto se nemůžu dokopat ke koupi něčeho novýho, fungujícího. Novej mobil by mi hodně ulehčil život. Jako že fakt hodně. Jenže si ho neumim vybrat, od těch dob, co jsem si pořizovala tohle krásný véčkový mejdlíčko, prošly mobily takovou evolucí, že mě to až děsí, a sehnat dneska něco obdobnýho mi přijde skoro nemožný. Stačilo by mi, aby to bylo hezký, aby to padlo do ruky, aby se na tom daly psát dobře zprávy (kolegyně má na mobilu tak mrňavý číslíčka, že se to prostě nedá přečíst, ani kdybych si na to vzala lupu O.o, nepochopim, kdo to vymejšlel), aby to mělo slušnej foťák a konec. Nechci v tom internet. Nechci v tom žádný aplikace a hry. Kdyby se tenhle telefon ještě vyráběl, tak bych chtěla ten samej, akorát teda s foťákem. Kupovat si ho v bazaru se mi moc nechce, radši bych nějakou garanci, že to bude fungovat. Ale poměrně o tom uvažuju. Ten foťák bych asi oželela, už jsem tak zvyklá. Ale hodil by se mi, ne že ne.
Clean and clear Shine control. Nejsem přehnaně kosmeticky založená. Nejlepší peeling ze všech je normální kafe, ale tenhle jeden prostředek mám fakt ráda a i když mi vydržel nějaký dva nebo tři roky, už mi skoro došel a jako nezlobila bych se za novou tubu.
Kolečkový brusle. Jedny mám půjčený, ale nejsou dobrý. Rozhodně ne pro mě. Nemám zatím nic konkrétního vybranýho, ale věděla bych o lidech, kteří by mi pomohli něco vybrat, a věřím, že tak do patnácti stovek bych se vešla i při dobrý kvalitě. Takže by stačil nějakej voucher a aby tam se mnou ten člověk šel – aby to vybírání viděl v praxi a něco z toho obdarovávání taky měl – a bylo by. V opačnym případě si je na jaře koupím sama, no, taky se nezblázním. Je to jen nápad.
Koupací a jiné očistné prostředky. Sprcháče, sprcháče, sprcháče! Jsem totálně koupelnová, takže veškerý mycí a koupací prostředky, sprcháče, mejdlíčka, koupelový soli, pěny a olejíčky ano! Levanduleeeeee… čokoládaaaaaa… skořiceeeee… <3
Dobrůtky na mlsání. Mám citlivý zuby, což mi trochu brání v hromadný konzumaci sladkostí, ono mi to ani zase tolik nechutná, že bych to do sebe hrnula ve velkym, ale nějakou drobnost tu a tam uzobnu. Nějaký čokoládový lízátko, nebo úplně obyčejný chupa chups, balíček kočičích jazýčků, třenejch banánků nebo ferero rocher… prosimvás jedna jediná kulička ferera rocher mi vykouzlí úsměv na tváři. U mě fakt nemusíte jít po velkejch nebo drahejch dárcích. Čím menší, tím lepší, a nejvíc si vážím úmyslu potěšit.
Pyžama, tepláky, spodní prádlo… Tohle je samozřejmě mířený spíš na mámu a babičku než na kohokoli jinýho. Pyžam mám teda plnej koš, ale žádný z nich neni kompletní nebo takový, že bych ho vysloveně milovala – mám ráda to saténový od babičky, ale to mi už rok (nebo dva?) leží u mámy v šuplíku s tím, že čekám, až mi zkrátí nohavice, abych se o ně nepřizabila. Každopádně to neni tak dlouho, co jsem byla v Marks and Spencer a vybrala si tam jedno naprosto nádherný pyžamo za dost šílený peníze, ale kurva, tak krásný a tak příjemný! 😀 Což mě přivádí k dalšímu nápadu.
Cokoli z Marks and Spencer. Fakt. Z jejich nabídky potravin, sušenek, marmelád, čajů, lízátek, blbůstek… i pitomá flaška minerálky s jejich logem. Nemluvě o jejich výběru luxusně vonících sprcháčů a mejdlíček. Prostě jestli mi něco nutně musíte dávat, jdětě do Marks and Spencer a pak už je to jedno 😀
Boty. Fakt si potřebuju koupit nový tenisky. Ale to zas bude jedna z těch věcí, co si prostě koupim sama. Podobně jako kolečkový brusle, to už jsou drahý věci na to, aby se dávaly jako dárek k Vánocům, z toho jsem už vyrostla. Jsem spíš pro maličkosti, když už to musí bét.
Čaje a kafata. Instantní Nescafé a všechny možný i nemožný druhy čajů jsou moje. Nejlépe asi jasmín a všechno, co uklidňuje, čistí nebo povzbuzuje organismus. Co třeba sypanej čaj Prána? Maj ho kupříkladu v různejch těch racionálních výživách nebo určitě i v leckterý čajovně.
Jo a ještě další tip na nákupy dárečků, nejen pro mě teda, samozřejmě – DBK na Budějovický. Vyjeďte o jedno patro vejš a hned tam najdete dárkovej krámek. Tam chodím každej rok.
Chm, už mě nic nenapadá. Já to kdyžtak budu doplňovat o další nesmysly, bez kterejch se stejně obejdu 8) Ale tu čakrovou svíčku bych si fakt docela přála, hele.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Milý Ježíšku, you are awesome! :)

Je to zvláštní, tuhle jsme s mámou a babičkou debatovaly o vánočních dárcích (achjo, to šílenství už zase klepe na dveře) a já jim povídám, že kdyby byl každej v týhle rodině schopnej vyjmenovat pár věcí, který má rád a který by se mu hodily, tak by bylo po starostech a po vzteku. Třeba já o tom každej rok sepíšu článek a nedovedu si představit, že by někdo mohl mít problém sehnat pro mě nějakej vhodnej dárek, když už teda bude mít tu potřebu.
Ale třeba takovej táta vždycky prohlásí, že jediný, co chce, je, aby mu všichni dali pokoj, babička tradičně hlásí, že nic nepotřebuje a nechce, ale dobře vím, že to není pravda, jen je tvrdě proti tomu, aby se vánoční přání sdělovala, na to prý má dárce přijít sám, a pak je tu brácha, kterej si pokaždý vymyslí něco jako nový auto, soundystem za x y tisíc, desky (DJ), novej byt a vůbec takový věci, nad kterejma se tak maximálně ušklíbnete jako že jo, chápu, že bys to chtěl, ale sorry, nejsem milionář, tak zkus přijít s něčim reálnějším. Ale to on neumí.
Takže Vánoce jsou pro mě (a vlastně pro nás všechny) každej rok celkem zbytečnym stresem, protože jediná máma si umí říct, co by se jí libilo, a jinak mě všichni tím svým přístupem nebetyčně serou a dost možná přijde moment, kdy mě to vážně přestane bavit, koupim každýmu kilo mrkve a polibte si šos.
Nemám ráda dávání dárků jen proto, aby se dal dárek. Nejde mi to. A když nevím, co by ten člověk opravdu rád dostal, tak se tím trápím, protože ho chci potěšit, ale nechci mu dát blbost. Neumím to ani o narozeninách, ani o Vánocích, a hrozně mě to žere. Takže mě úplně maximálně baví věci jako pozvat někoho na čaj, nabídnout nějakou službu (neřikám vysloveně přijít s nabídkou kvalitního sexu, zase nejsem Joey) nebo dát něco úplně miniaturního, co se dá použít, spotřebovat, nebo co je sice tak trochu clutter, ale tak mrňavej, že to nevadí.
Třeba mně vloni dal Anděl naprosto dokonalej dárek – aromalampu, naprosto kouzelnou, která se okamžitě stala mým zamilovaným kouskem, ale hlavně, která byla zabalená v nádherný černý krabičce a přebalená stříbrnou stužkou, na níž byla pověšená malá stříbrná vánoční ozdoba posypaná třpytkama.
Přátelé. Ten člověk naprosto přesně věděl, jak na mě. Já miluju stříbro! Miluju třpytky! Miluju voňavý svíčky, tyčinky a lampičky. Miluju malý věci! Miluju vínovou barvu! Miluju tu překrásnou lampičku z rozbitejch červenejch sklíček, miluju tu její vanilkovo-burbonovou vůni a miluju tu mrňavou stříbrnou kuličku! A kdyby mně dal jenom tu, tak bych byla šťastná.
Nepotřebuju hovadiny. Nepotřebuju sošky a figurky a plakáty a hrnky a plyšáky a kraviny, který mi akorát zaplácaj byt a k ničemu mi nebudou. Potřebuju dobrý přátele, kteří vědí, kdo jsem. Potřebuju spoustu různejch maličkostí, který mi o něco zjednodušší a zpříjemní život. Potřebuju, aby mě někdo neustále inspiroval a popoháněl, protože na lva jsem příšerně nerozhodná a dokud mě někdo nehecne, můžu nosit nějakej nápad v hlavě i roky a furt se nic neděje.
Potřebuju mít kolem sebe lidi jako je pan Jakub Ježíš Bouček. Kamarád, jehož přezdívka je více než přiléhavá, kterej je bůhvíproč nadšenej z mýho nápadu na zprovoznění vlastní webovky a narozdíl ode mě má potřebný IT znalosti a sám dávno působí na vlastním, takže mu to nepřipadá jako takovej big deal. 🙂 Právě mi koupil doménu. A do večera mi na ní zprovozní mail. Co na to můžu říct? Došly mi slova.
Cítím vděčnost za takový lidi a za jejich fantastický nápady. Za inspiraci. Za pošťouchnutí. Faith in humanity restored. Děkuji.
Rubriky
Uncategorized

Vyšel rozhovor s Mattem, hehe

Wheeee, v Autorském Klubu právě vyšel můj rozhovor s Matthiasem ze Sprostých povídek! 🙂 Tak šup šup, check it out!

Užívám si volno. Plány na dlouhej spánek klasicky nevyšly, já už prostě nějak nedokážu spát do dvanácti, nejpozději v deset se vzbudím vždycky, ale nevadí, aspoň bude víc času na jiný věci. Třeba jsem se hned vrhla na barvení vlasů. Odrosty jsou zlo a moje epesní oranžová už nevypadala tak epesně, když ji hyzdily, a protože jsem líná to celý znova odbarvovat, koupila jsem si hnědou. Jak se tak na to ovšem koukám, mám pocit, že z toho zas nic nebude, nějak se to nechytá.
Dneska dorazí do Prahy drahoušek Mysteria, na Muse, samozřejmě 🙂 Tak doufám, že se mi ho podaří aspoň na chvilku vidět. Je to k zbláznění, furt vídat lidi, o který moc nestojíš, a vůbec nevidět ty, po jejichž přítomnosti nejvíc toužíš. Ono se to po netu přece jenom blbě vymejšlí, co a jak provedeme s tím příštím rokem.

Ovšem vypadá to docela dobře, momentálně. Včera jsem zaplatila část svýho dluhu, sice tu menší, ale furt lepší než nic, hned se mi trošku ulevilo. Myslím, že nejpozději do ledna budu mít vyřešenou i tu druhou část. Jsem si celkem jistá, že se tomu nevyhnu a že to prostě budu muset zaplatit, ale dokud to nebudu mít jasně potvrzený od Klárky, která tomu narozdíl ode mě rozumí, tak proč se vydávat, žejo.
Na konci listopadu bych měla navíc dostat naopak dost peněz, který dluží někdo mně. Netušim, jestli k tomu dojde nějak samovolně nebo jestli to budu muset řešit nějak soudně, ale čas si nedá říct a běží, takže do dvou týdnů snad budu vědět víc.
Včera jsem tak uvažovala o odchodu na pracák, až mi teď skončí zkušebka. Ale pak mi došlo, že mám vlastně smlouvu na dobu určitou, a sice do února. A nějaký ty prachy na odjezd budu taky potřebovat. A stejně nemám nic jinýho v záloze. Takže to teď asi nebudu řešit a vydržím to ještě do toho února. Pokud v tý době ještě nebudu odjíždět, pak můžu uvažovat o pracáku. Do tý doby bych ovšem ráda vymyslela nějakej způsob, jak si přivydělat, když nemám kdy někam chodit. Možná přece jenom skočim po nabídce od mojí vedoucí, která po mně chce, abych ji učila anglicky. Jen si neumím představit, kdy to jako chce provádět. A odkud začít, když neumí ani barvy 😀 No, samozřejmě od začátku. Ale jak si jako představuje, že ji „naučím anglicky“, když nemá ani základy? To bude trvat ještě hodně dlouho, než se dostane k nějakýmu pořádnýmu speakování. A já nejsem žádnej učitel. Énu, je to výzva, ne že ne. Asi se zase jednou dostane ke slovu Help For English. Skvělá stránka, báj d vej.
Mněh, jdu smejt kedluben a rozplývat se nad koťatama. Herdek, já vám sem musim taky hodit nějaký fotky, dyť voni rostou jak blázni a vy vůbec nevíte, jak jsou roztomilý! Mno. Vyděržaj pionyr, všechno bude.


Rubriky
co se mi honí hlavou

V jednom kole

Uách, spala bych. To byl zase víkend. Tři dny pakárna, v sobotu dopoledne se mi nic nechtělo, odpoledne zas na nic nebyl čas, v sedm jsme div nevyháněly zákazníky, nestihly jsme vůbec pořádně poklidit ani nic udělat, takže jsem v neděli byla nucena přijít o hodinu dřív – ani ne tak proto, jako že mi to navrhovala vedoucí, jako spíš proto, že jsem věděla, že mi to hodně pomůže. A taky že pomohlo, bez stresu a bez problémů jsme všechno stihly tip ťop na minutu.
Ráno pak bylo spavo a odpoledne ještě spavějš. Řikám vám, kdyby se vedení rozhodlo, že v neděli bude otvíračka do čtyř nebo do pěti místo sedmi, tak by se vůbec nic nestalo, protože jsme měly tak přibližně jednoho zákazníka za půl hodiny a mezitím jsme tam spaly a krizovaly, protože veškerej úklid (i spoustu věcí navíc) jsme stihly udělat tentokrát velice včas a pak už jsme prostě neměly do čeho rejpnout a ani nebyla síla. Musím nás teda pochválit. Když jsem to tak viděla, co všechno jsme tam včera zvládly, do čeho všeho jsme se pouštěly, aniž bychom musely, jsme fakt dobrej dvoučlennej tým. A večer jsme si ještě rozdělily dýška za poslední tři týdny, po čemž mi příjemně ztěžkla peněženka a bylo mi hned o něco líp na srdci. Je fajn vidět, že alespoň jedna vedoucí na vás myslí a dělá to poctivě. Za tyhle tři týdny jsme naší kolegyni oddělily cca dvě stovky, pěkně poctivě. Za předchozí měsíc dostala od druhé vedoucí padesátku. To by mě zajímalo, v čem udělali kolegové z NDR chybu, ha.
Věděla bych, co s dneškem. Mám dost nápadů a věcí, co chci dělat, kam chci jít, co potřebuju oběhat, ale zase nemám kdy, byla jsem požádána, abych dneska odpoledne zaskočila na osmičku vypomoct, a tak jdu, vědoma si toho, že mi hlavní vedoucí dost pomohla, když jsem potřebovala volno na tišnovskej víkend. A taky mě teď v tejdnu nechala dvakrát přijít až na desátou, čímž si u mě významně šplhla 😀 Tak tu osmičku snad ještě přežiju, ale začíná mi z toho lehce hrabat. Jedna věc je, že přes víkend nejsem schopná si odpočinout, v sobotu přijdu domů vyřízená, ale mozkem jsem už v neděli, takže se nedokážu ani vyspat (spala jsem asi pět hodin), ale ten nedostatek volna, ze kterýho mi ještě ukrajujou těmahle „výpomocema“ na mě působí jako že jsem už zas v jednom kole, ze kterýho kdovíkdy vybřednu. A to je správná poznámka. Zítra bych se měla dokopat zajít na pracák a vyptat se na pár věcí. Pohrávám si s myšlenkou, že bych se na to na konci zkušebky vybodla a šla radši na podporu, abych si užila klidný svátky, který jsem vloni neměla a když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně už dlouho ne. Potřebovala bych spoustu volna na to, abych vyřídila všechno, co vyřídit chci, abych dočetla věci, co mám rozečtený, abych pohnula s webovkama, abych v klidu posháněla dárky, abych se konečně mohla zaměřit na vyřešení všeho, co je třeba vyřešit, než budu moct začít přemýšlet o detailech odjezdu a plánovat nějaký konkrétní data.
Mám toho všeho moc. Tak moc, že když mi někdo navrhne, abych šla na Silvestra na adrenalinový výlez na Sněžku nebo Ještěd, tak pozvednu obočí v údivném „Are you fucking kidding me?“ výrazu. Ne že by to byl špatnej nápad, to vůbec. Ale fyzický aktivity, běhání a výšlapů si v práci užiju víc než dost, stejně tak adrenalinu, a rozhodně se nedá říct, že bych se nudila. Nepotřebuju tudíž rozbíjet nudu něčím „šíleným“, stačí mi moje šílená práce.
Ale na druhou stranu, tři měsíce. Zapadám do stereotypu. A chvílema si připadám (hlavně po těch těžkejch víkendech), že mě to mele na karbanátky. Takovej noční výlet na Ještěd by vlastně vůbec nemusel bejt špatnej nápad.
Ovšem to abych si vzala teplé prádlo.