Rubriky
co se mi honí hlavou

O výkyvech a o kolektivu

Asi bych měla vyrobit nějaký vysvětlivky. Něco jako – pokud něco nadepíšu slovy „výlev“, nekomentujte to. A radši to vůbec nečtěte. Vlastně nevim, proč u nich vždycky nezakážu komentáře. Asi to budu dělat do budoucna.
Protože zjišťuju, že když ze sebe vyleju nějaký ty negativní pocity, vlastně mi ani tak nejde o komentáře. O tu podporu zvenčí, jako dřív. Už dávno vím, že ta podpora tam existuje, že se vždycky najdou lidi, co to cítí stejně, že nikdy nejsem v ničem úplně sama a jediná, takže to nepotřebuju potvrdit. Lidi, co se pod článkem rojí s komenty ve stylu jako že mi rozumí, že se mnou souhlasí a drží mi palce… jako je to milé vědět, ale asi už stačilo, už to nepotřebuju poslouchat znova. A ten opak, co mě nepochopil nebo na kterej to zapůsobilo špatně… no, od toho je tam to varování, ostatně, žeáno.
U některých článků už ve chvíli, kdy je dopíšu, vím, že je mi líp. Že jsem to napsala a že bych to vlastně ani nemusela zveřejňovat. Dělám to spíš z rutiny nebo co, ani nevim, proč, někdy. Snad pro úplnost. Protože mám pocit, že do deníčku patří všechno, i to špatný, i to dobrý. No, na mym příštim blogu se snad takový niterňáky vyskytovat nebudou, mám už o něm jistou představu a až příště začnu nanovo, tak to zase bude o level výš.
Ostatně to máte s těma výlevama přesně takový – jeden den je vám ze všeho na zvracení a druhej je vám prostě dobře. Jdete domů a na srdci vás nic netíží. Mám za sebou dva a půl dne v práci, na nohou, a umírám bolestí. Paty, ťapky, kotníky, záda, navíc mám pocit, že ten pot už ze sebe nikdy nesmeju, i když jsem se už dvakrát vysprchovala, protože takový vedro, jako tam, no to jste nezažili. Ale každej z těch tří večerů, co jsem přišla domu, jsem šla spát s klidem na duši (samozřejmě ne úplnym, furt jsou nějaký mouchy, ale prostě klídek, pohodička, no stress, no future). Snad je to tím, že jsem narazila na bezkonkurenčně nejlepší kolektiv lidí, jakej si člověk vůbec může přát.

Tak třeba Kája, to je moje velká láska. Holka v mym věku, naprosto klidná, nic ji nevzruší, pořád se usmívá, s ničim se nesere, nehrotí, nepospíchá, nestresuje se, no prostě boží človíček. Nastoupila asi o tři dny dřív než já, takže jsme obě na stejný lodi, a ona na mě působí neuvěřitelně uklidňujícím dojmem. A nejen na mě, i zákazníci si ji chválí, samozřejmě. Navíc je s ní neskutečná prdel, má strašně příjemnej hlas, no prostě zlatíčko, moje Kája 🙂
Danča je taky super. Vedoucí. Je jí cca 33, ale já ji od začátku beru jako že jsme tak na stejno. Nesedí mi tak dokonale jako Kája, ale pořád je hrozně milá, sice vysvětluje trochu chaoticky, ale má se mnou trpělivost a je maximálně nápomocná, když něco nevím. Sice mě naoko sekýruje za chyby, dělá „ts“ a naoko vrtí hlavou, ale myslí to dobře a to její dobírání je jen taková sranda, na kterou jsme ostatně přistoupily všechny tři a vzájemně si to důkladně vracíme. Danča o mě ráda prohlašuje „Nojo, naše Marti…“, a to už od toho prvního víkendu, co jsem tam s ní strávila, jako bych byla „jejich“ kdovíjak dlouho 😀 Dobírá si mě hlavně kvůli stravenkám a kartám, protože to je prostě složitost nad složitost a já s tim nemám žádnou zkušenost, takže to občas zkazim, ale jak říkám, i když se mi směje za to, že jsem si špatně rozuměla se zákazníkem, je to prostě sranda a já se tomu ostatně směju taky. Trochu mi na ní vadí, že je v jednom kuse dole zalezlá místo aby obsluhovala. Že si hledá furt něco, aby nebyla u kasy. Ale co, jednou je směnová vedoucí, má na to nárok, a já se jí nedivim. Kdybych mohla dělat objednávky a podobný koniny, taky bych byla furt zalezlá, páč mě ty lidi zase tolik netankujou. Na druhou stranu, ona ta její administrativní práce taky nebude žádná prdel, když jsem tak viděla ty tabulky, co zadávala v neděli…
Pak je tam Hanka. Starší pani, moc milá. S ní jsem zatim měla asi dvě tři směny, všechno super, nemůžu jí nic vytknout, hned první den mě zaučovala a docela pěkně jí to šlo 🙂
Včera jsem se seznámila s pani Květou. To je neuvěřitelná ženská. Pomalu důchodkyně, ale lítá na tom krámě jak hadr na holi. Dneska přes poledne jsme měli frontu až ven a ona mě poslala mejt nádobí, že to zpacifikuje sama. Lítala tam jak magor, div se nepřizabila, naprosto nechápu, jak to mohla v jednom člověku takhle zvládnout, ale pomoct se jí dost dobře nedá, ona má prostě svůj systém a jakejkoli pokus o vkročení do něj by skončil katastrofou a ne pomocí, takže jsem se radši klidila pryč, dokud se jí ta fronta nezkrátí. Akorát jsem po ní teda od myčky házela očkem v obavách, že se mi tam na tom place přizabije nebo že ji trefí. No, naštěstí to odnesl jenom jeden talíř, co jí vyklouzl z ruky. Hroznej machr, ta ženská. Ale teda pracovat se s ní dost dobře nedá, ta jede jak fretka a já tam furt byla hrozně nervózní a jen co odešla a na její místo nastoupila Kája, na place zavládl klid. Kája je prostě můj soukromej prášek na uklidnění.
Včera jsem se taky potkala s jakousi Adou. O tý zas Danuš povídá „Naše Ada…“, ale neřikala to moc pochvalně. Slečna toho má zjevně dost, tvářila se celou dobu silně otráveně, hlavně nejspíš proto, že tam v tý práci vůbec neměla bejt, přinesla jen ráno neschopenku a Dana ji ukecala, ať tam zůstane… je po nemoci, co jsem tak vyzvěděla, a kvůli tý práci bere silný prášky na uklidnění, který jí na několik měsíců rozhází nálady. No to se máme na co těšit. I když já mám co povídat, já mám náladový výkyvy i bez medikamentů.
Krátce jsem se střetla i s pani/slečnou výrobářkou. Ale o ní nemůžu říct nic pozitivního, takže radši nebudu řikat nic 😀 Naštěstí se s ní snad nebudu muset stýkat moc, ona je věčně zalezlá ve výrobně. No, naštěstí, neni to moc milá osoba.
A to je zatim tak asi všechno z tý naší crew. Jen mi ještě leží v žaludku ten pěknej blonďák, co jsem se tam s ním potkala první den. Mluvila jsem s nim asi pět minut, ale byl rozhodně příjemnej a milej a sám započal rozhovor na téma RFP (vida, jak ten náramek perfektně slouží jako začínátko rozhovoru :D), takže to skoro vypadalo nadějně, jako že budeme mít společný téma k hovoru (a třeba hudební vkus… :D), ale on tam musel jako na potvoru ten den bejt naposled. Prej jen brigádník. Chm. Škoda ho, možná na mě byl mladej, ale sranda by s nim asi byla a to je v tý práci hlavní, no ne? 🙂
Teď mám konečně zas chvilku volno, tak snad se dám do kupy a budu moct normálně chodit. Teď mě ty nohy bolej tak, že si nedojdu ani na záchod, protože při představě toho utrpení mě to okamžitě přejde. A Danča nám jede na dovolenou, tak to jsem zvědavá, kdo tam bude místo ní. Snad budou přinejmenším tak fajn jako ti všichni ostatní. Ten kolektiv dělá všechno.
Rubriky
poesie

Večer

Soumrak se vznáší nad ulicí
a v protějším okně silueta
snad stojí tam člověk přemýšlící
snad čte si Broučky či Sinuheta
Auto za autem sviští kolem
a já okna na noc zavírám
ten hluk by pohnul spícím volem
a já raděj v tichu usínám
Blíží se půlnoc, jen ještě jeden film
jen ještě kousek slastné knihy
jen na chvilku světu se vymaním
a zbavím se trochy svojí tíhy
Těch pár minut, paninko, dělá divy
*
Rubriky
co se mi honí hlavou

Mám pocit, že kdo nezkusil pracovat v pekařství, neví, co to práce je

…což samozřejmě neni pravda a hodně lidem bych tim křivdila. Ale fakt je to hrozná pakárna.

Varování: výlev

„A proč nestuduješ?“ – „Jeez. Asi proto, že nechci „studovat“. Protože nevím, proč bych měla utíkat od skutečnýho života, když ho místo toho můžu rovnou začít žít. Protože nemám studijní předpoklady. Protože nedokážu dělat něco, co mě nezajímá, a přesně to je pro mě momentálně vysoká škola. Protože mám na sebe větší nároky, než strávit půlku života v lavici, protože chci zažít problémy skutečných lidí a skutečných životů, protože chci na vlastní kůži zjistit, jak to ve světě chodí, a ne si o tom jenom číst a kroutit nad tím hlavou, protože se chci zabývat reálnějšíma věcma než jsou seminárky a bakalářky, protože chci vytvářet hodnoty, i kdyby to bylo jen blbý kafe, který uvařim a někomu to bude chutnat, chci přispívat společnosti, ale hlavně chci sebe sama přimět, snad donutit ke schopnosti žít sama za sebe, chci se poučit o světě za pochodu, ne z učebnic a skript, chci se učit o tom, jací jsou lidé, z toho, jak je sama uvidím v akci, ne jak o nich budou mluvit druzí. Chci real life experience. Chci zkušenosti, ne teorie. A snad jsem taky prostě jenom masochista. Snad potřebuju trpět, abych si dokázala znovu a znovu bolestně uvědomovat, že jsem ještě naživu, když přijdou chvíle, kdy se mi to tak nezdá. Někdy je bolest ten jediný způsob, jak si to připomenout a jak se probudit.“
Tak mám za sebou první víkend v práci a pocity poměrně smíšený. Musím si pořád dokola opakovat, že to dělám kvůli našim. A samozřejmě taky abych se rozptýlila, protože ta moje krize teď, mám pocit, že to je něco mnohem horšího než jen nějaká vlna, ačkoli se chlácholím tím, že teď v srpnu se podobně cítí tak nějak všichni, co znám – a to je fakt. Prakticky kdokoli, s kým jsem teď o v srpnu mluvila, se vytasil s tím, jak si připadá zbytečně, neužitečně, neschopně, jak se topí v depkách, jak je na prášky a kdovíco ještě. A pak že takový nálady způsobuje pošmournej podzim. Zdá se, že superžhavý letní počasí funguje úplně stejně.

Každopádně pakárna proti těm destruktivním myšlenkám poměrně pomáhá, ježto v ní nemám čas na myšlenky žádné. Teda aspoň v sobotu jsem neměla – a to byl dobrej den. Přišla jsem domu unavená, nohy bolavý, ale rozhodně jsem měla na duši větší klid než v pátek večer, kdy mi z toho všeho bylo nervama tak špatně, že jsem nemohla usnout, srdce mi bušilo jak splašený, chtělo se mi zvracet a vůbec mi bylo tak hrozně, že dost dobře nechápu, že jsem se v tom prázdnym bytě nekuchla. To v sobotu se mi usínalo mnohem líp.
Od nedělního rána mě ovšem začal bombardovat smskama J., kterej mi dluží už dvacet táců a pořád mu to neni dost. No, nebudu to tu rozebírat do detailů, ale je vážně škoda, že jsem ty jeho smsky (přibližně patnáct, dvacet) smazala. Podělit se tu o ně, myslím, že byste dost zírali, jak obratně jsou někdy lidi schopný manipulovat s druhýma a citově je vydírat. Musím říct, že něco tak nechutnýho jsem nezažila a jen fakt, že jsem zrovna byla v práci a neměla moc času o tom přemýšlet, mě uchránil od momentálního šílenství. A taky kolegyně, která k tomu po mém krátkém úvodu do děje zaujala velice rázný postoj a důrazně mě varovala, abych neblbla. Což jsem teda neměla v úmyslu, ale kdoví, jak by to dopadlo, kdybych u toho neměla nikoho s druhým názorem. Každopádně snad tedy i díky ní jsem to odporný naléhání nakonec odrazila, což mi teda nezabránilo o tom přemýšlet. Je mi vážně líto, jak to všechno dopadlo. Ztratila jsem peníze, který dost nutně potřebuju, ztratila jsem iluze, zase jednou. Zase jsem tedy o něco dospělejší, zdá se.
I bez toho by ovšem neděle byla náročná. Ukazuje se, že rovnice neděle = mrtvo a nuda v tomhle podniku neplatí, takže jsme obě s kolegyní (říkejme jí pro zjednodušení Dana, protože se tak fakt jmenuje) lítaly jak čamrdy a jako by se na mě všechny ty zájezdy spikly, skoro všichni platili kartou nebo stravenkama. Což by mi nemuselo vadit, kdyby systém, jak tohle zanést do kasy, nebyl tak zkurveně nepochopitelnej a komplikovanej! Jako by nestačilo, že celá jejich kasa, se sedmi různejma obrazovkama, je naprosto nepochopitelná a nezapamatovatelná, ještě do toho ty karty a stravenky, u nichž jsem si sice zapsala postupy, ale stejně jsem furt musela halekat na Danu, která dost často nebyla dostupná, a lidi se na mě hrnuli, takže jsem to zákonitě pokaždý udělala špatně. Dana se mnou sice měla dost trpělivosti, ale chvílema se zdálo, že i ona toho má dost, chvílema i jí opadl úsměv z tváře a velice nervózně to udělala za mě, a to značně rychle, takže jsem neměla šanci to okoukat. Halekala jsem na ní, ať to sakra nedělá tak rychle, že jsem to zase nestihla, ale než jsem ji stihla přimět, aby mi to ukázala znovu a pomalu, už mi zase utekla k něčemu jinýmu.
Že jsem vyměnila Ječmínka na Palmě, s jeho deseti metrama čtverečníma, za mnohem větší provozovnu, kde se mnohem víc nachodim (dvě patra a debilní schody mezi nima, záchod je samozřejmě úplně nejdál v tom spodním, až úplně vzadu), že maj o něco víc produktů a všelijaký menu s možnýma kombinacema, který si po těch dvou dnech pamatuju jen tak tak, panini, který vypadaj všechny stejně, takže to musím vždycky obejít jak kokot, abych se podívala, který mám nabrat, to všechno bych zvládla. Zvládám i ty nápory cizinců, který jsem vůbec nečekala a moc mě netěší, ale co už, jednou umim dobře anglicky, tak to aspoň konečně zase jednou k něčemu používám a nikdo nemůže říct, že by to nebyl dobrej trénink na pobyt v Anglii. Ale ty zkurvený karty, naprosto dementní kasa a ještě zkurvenější stravenky, no to mě prostě poser.
A aby toho nebylo málo, nedělní uzávěrka byla neskutečně dlouhá, dvě hodiny jsme zaklízely, vytíraly, zametaly, vynášely koše, leštily záchody, nahazovaly mražený zboží do tašek, aby ráno mohla výrobářka v klidu vyrábět, a pak se ještě dělalo zadávání dat do pc, jakási „výroba tabulek“, kterou mi sice Danuš nijak zvlášť nevysvětlovala (obě jsme byly totálně vyřízený, i ona na to sotva viděla, ještě aby mě něco učila v tu chvíli), ale co jsem tak pochopila, spočívala v zadávání asi bambilionu údajů do nějakejch prehistorickejch Účtu 98 podobnejch programů, z čehož pak nakonec vznikly tabulky o všem možnym, který se musely vytisknout (byl toho za tři dny pakl, že by to vydalo na vysokoškolskou seminárku), založit, zapsat, a ještě mailem odeslat na centrálu. Údaje, který si sice na centrále můžou bez problémů vyjet z programů prodeje (jako kolik se čeho prodalo a podobně), ale z nějakýho důvodu, snad abychom se po uzávěrce nenudily, to musíme vypisovat a vyrábět takhle. Zírala jsem na to, jak to dobrou třičtvrtě hodinu cvakala do pc a přepisovala z papírů, zatímco jsem stihla vytřít celou dlouhou chodbu, schody, umejt záchody, zamést a vytřít celý horní patro, opláchnout se a převléct a mezitím ještě čtvrt hodinu prosedět vedle ní na židli, kdy jsem a střídačku mezi těma úkonama odpočívala s nohama na stole, protože mě tak strašně bolely, že jsem na ně nemohla vůbec šlápnout a chtělo se mi brečet.
Děcka, nohy si zvyknou. Třináct hodin v práci taky dám, šmarja, dyť jsem byla zvyklá na šestnáctky. Tu debilní kasu si do hlavy vtluču a panini se naučím rozlišovat. I na ty lidi umim bejt milá, i když přijdou čistě jen s úmyslem někoho nasrat (měly jsme tam hned dva takový „real life trolly“, člověk nestačí čumět, že takový lidi fakt existujou i naživo, je to dost smutný zjištění), ale ty zkurvený tabulky podle mýho přesvědčení nikdy nemůžu pochopit, nehledě na to, že po tý šílený šichtě jsem stěží schopná vnímat uzávěrku kasy a počty peněz, natožpak tohle!
Musím říct, že kdyby nic jinýho ten den nebylo náročný, tohle by mě dorazilo dostatečně. Takže když jsem včera přišla domů, moje nálada byla o poznání horší než předchozího večera, a nic na tom nezmění fakt, že jsem si domů přinesla celou igelitku koláčků a dalších laskomin, jejichž odpisy se tam provádí velice zajímavým způsobem a to prostě tak, že se to odepíše a pak vyhodí do koše. Jako by to nebylo dost, jak jsem se celej ten víkend uklidňovala tím vědomím, že to teda dělám pro naše, jak jsem si představovala tátův spokojenej výraz, až uvidí, že teda mám tu práci a že dřu a že jsem mu přinesla sladký (to on rád) a kartonovou krabici (který potřebuje), jediný, čeho jsem se dočkala, byla věta ve smyslu:“To je jasný, že jsi unavená. Když dřepíš půl roku doma a nic jsi nedělala (kristapána, já už nemůžu, já už tohle prostě nemůžu ani jednou slyšet), nejsi zvyklá“ a bylo to pronesený přesně tim stejnym nepříjemnym dojebávacím tónem, kvůli kterýmu už prostě nemůžu, kvůli kterýmu mám celou tuhle posranou krizi a kvůli kterýmu mívám slastný představy o tom, jak se jednou zabiju a všichni se chytěj za nos. Já vim, asi jsem trochu pošahaná, ale kdo by nebyl, když máte tohle na talíři dennodenně po dobu několika měsíců. Je to cena za to, že nemusím řešit placení nájmu. Že nemusím opouštět místo, které pro mě bylo 24 let domovem a pořád je a které opustit nechci a nedokážu.
Přesně kvůli téhle jediné větě je ze mě troska. A nejsem si jistá, jestli se přes to někdy dokážu přenést, tím spíš, že se zdá, že ať udělám co udělám, budu ji muset poslouchat pořád. I kdybych odsud nakrásně vypadla, pořád to budu poslouchat, třeba jen po mailech nebo v telefonu, třeba jen občas, ale bude to tu pořád. Pořád budu pro naše dokonale neschopná, ať udělám, co udělám, ať se nechám sebevíc zneužívat v práci, ať pomůžu sebevíc přátelům z průseru, podle nich jsem prostě asi špatně vychovaná a k ničemu, nebo já nevím.
Podle mě mě vychovali dobře. Jsem slušná (jasně, sprosťanda, ale prostě slušná k lidem a pouštim lidi sednout v trambaji a převádim stařenky přes ulici, prostě takový ty věci, co by se měly dělat a mně připadaj přirozený). Jsem hodná. Odsekávám někdy, nesnáším dobře, když mě někdo psychicky týrá, a taková je holt moje reakce, ale jinak pořád přemýšlím, jak kde čím pomoct. Snažím se. Ráda pracuju, když je moje práce po zásluze odměněna, třeba i jen úsměvem, ale to samozřejmě do určité míry, úsměvu se člověk nenají. Ale ráda třeba pomáhám lidem, co mou pomoc potřebují a co ji ocení, nezištně, jen pro ten pocit a pro radost z užitečnosti. Mám ráda zvířátka, nebiju je. Nezabiju dokonce ani mouchu nebo pavouka, i když mám arachnofobii, nedokážu ubližovat. Trápím se, když někomu řeknu něco nehezkýho, i když si to ten člověk zasloužil. Přemýšlím, o všem, co dělám, co říkám, co kdo udělal nebo řekl mě. Až moc o tom přemýšlím. Neni mi to jedno. Nikdy mi nic neni jedno a uvnitř až moc trpím věcmi, které by možná druzí zavrhli jako nepodstatné. Řeším to a mám ideály, jsem naivní a ráda se biju za to, co věřím, že je správné, i kdyby to byla vize dost utopická, já prostě věřím, že je správné se za ně bít a snažit se udělat ty lidi kolem sebe o něco lepší.
Takže si prostě myslím, že jsem vychovaná dobře. Jen mi možná mozek funguje jinak než jim. Já nevim. Snad je to tím, že tolik čtu. Nebo jsem se tak prostě narodila. Možná se to skrývalo někde v mojí výchově. Já nevim. Já jenom vim, že asi prostě pořád dělám něco špatně a ničí mě, když nevím, co. Já nevim, co už mám dělat, abych se dočkala vděku, jenom jednoho zkurvenýho „děkuju“, jen trochy uznání, všimnutí si, že jsem něco udělala a že tu vůbec taky jsem a existuju, ne jen jako línej lempl, ale jako člověk, kterej se všemožně snaží být ku pomoci a být po ruce. A taky že jsem, sakra, kdykoli mě potřebujou. Tak kde je furt ta chyba?
Přála bych si, abych se na to dokázala vykašlat. Ale myslím, že to není v mojí povaze. I když nejsem doma, dělám to z velký části pro ně, ten život. Ta snaha být úspěšná, abych se jim zavděčila. Snad je tohle moje prokletí, snad jsem na cvokárnu prostě jen proto, že chci, aby mě naši uznávali. Možná že ani nemůžou, neprokazujou ostatně respekt ani jeden druhýmu, tak proč by měli mně?
Achjo. Cena, kterou platím za bydlení ve vlastním domově, kterej už stejně dávno neni tím, čím býval, a kde mi není dobře. Za postel, kterou nesnáším, protože v ní nedokážu spát, nedokážu usnout, trápí mě noční můry, bolavý záda, migrény a nemilá probuzení.
Ale není ta cena příliš vysoká?
Upínám se k představě svého anglického bytečku. Ta jediná mě teď drží při životě. Kromě ní mi už nic na tomhle světě nedává smysl.
P.S.: Uf, to je mi zase líp, když jsem to ze sebe dostala.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Bucket list

Ha, to by člověk nevěřil, co najde mezi starejma dokumentama. Dělám zrovna takovou menší probírku a narazila jsem na á čtyřku s nápisem „Things I want to try in my life“. Nevim, kdy jsem to psala, ale tipla bych to tak rok, dva zpátky, podle toho písma. Všechny ty meméčka a challenge mě omrzely – už to neni tak zajímavý, když to dělá každej – článek o mámě jsem nedopsala, přišlo mi, že by jí nepotěšilo, kdyby na to někdy narazila, tak bych se mohla podělit o tohle. Některý ty body mě trochu vyšokovaly 😀

  • strávit rok nebo víc v Irsku nebo Anglii (you don’t say)
  • navštívit N. Zéland, Afriku, Holand, FInsko, Itálii, Řecko, USA, Thaisko (herdek, to mám co dělat)
  • kariéra = být v něčem úspěšná (no vida, to bych nečekala, že použiju zrovna tohle slovo)
  • pracovat zase v kavárně (pokud možno v kavárně s knihama)
  • vdát se, mít děcko nebo dvě (wtf?)
  • bydlet ve vlastním malym domečku – s kočkou a možná i se psem
  • mít zase morče
  • přečíst všechny klasický knihy
  • psát jako známá spisovatelka, kritička, blogerka nebo tak něco – stát se známou a respektovanou
  • zlepšit se ve fotografování
  • mít něco s muzikantem
  • najít si kamaráda na dopisování
  • mít lesbický vztah
  • zkusit trojku
  • vydat knihu, která se bude prodávat
  • být placena za něco, v čem jsem dobrá
Hh, tak to jsem zvědavá, jak rychle si ten list budu moct odškrtat 🙂
Asi bych dodala ještě pár věcí, když nad tím teď přemýšlím…
  • nechat si zase někdy dorůst dlouhý vlasy
  • strašně moc zhubnout
  • namalovat obraz, kterej si někdo koupí
  • uspořádat výstavu vlastních fotek
  • vydat vlastní básnickou sbírčičku
  • hrát v kapele, odehrát pár dobře přijatých koncertů
  • mít ve svém bytečku/domečku kout čistě jen pro meditování
  • stát se skutečným minimalistou, okleštit svůj majetek
  • pokecat si se skutečným upírem
  • lítat
  • zažít aspoň na chvilku randění s někym fakt strašně nechutně bohatym
  • najít spřízněnou duši, která mi bude opravdu rozumět (a bude to chlap, sorry, Maudě :D)
No co. Snít snad můžu.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Ještě krizuju

Věci se nějak… mění. A zároveň se jich taky dost opakuje. Už pár dní přemýšlím o článku a ne a ne na to kápnout, o čem bych ho napsala, abych se neopakovala. Navíc, krize pořád trvá. Celej tejden se sleduju, jak mi všechno připadá, jako by se to dělo někomu jinýmu, a jak se nedokážu na nic soustředit. Jak si každou chvíli uvědomim, že nevnímám a že jsem ztracená někde v jinech realitách. Snažila jsem se tomu pomoct meditováním, ale mám pocit, že jsem ho už před nějakou dobou musela nevědomky vypnout, protože když se o to teď snažím, vůbec mi to nejde. Jako bych po dlouhý době namáhala sval, kterej se mezitím úplně stáhnul a ztuhnul. Možná na to prostě neni vhodná doba, možná je lepší se v tý krizi vyráchat a čekat, až přejde. Ale štve mě, že mi mezitím utíkaj prázdniny.

Ostatně stálo mě to docela dost, abych ty prázdniny vůbec mohla mít. Teď když nad tím tak bilancuju, mám pocit, že jsem je mohla využít trochu líp. Začátek byl dobrej a velice plodnej, ale srpen? Něco se zvrtlo, já nevim, snad mě zasáhli některý lidi víc než jsem čekala, nebo na mě padlo to všechno, čemu jsem předtím odolávala, zkrátka to nebylo úplně ono. Ale mám pocit, že se to možná už zlepšuje.
Tak předně, dneska jsem to dostala, takže pokud to bylo PMS, mělo by to logicky odeznít 😀
Ale hlavně jsem si našla práci. Jen na přechodnou dobu, na měsíc na dva, uvidíme. Kdybych ještě měla sílu se sama sobě smát, tak bych se smála, protože je to opět práce v pekárně, ale nějak tu sílu nemám a krom toho když se na to dívám ze všech stran, tak to vlastně docela dává smysl.
V pondělí jsem byla na jednom firemním školení, kde jsem neměla co dělat, ale kámoš mě tam nějak donutil přijít, a tam se dost skloňovalo slovo „kariéra“ a mně v tu chvíli došlo, že pro kariéru prostě nemám žádný puzení. Ale vůbec. Rozhodně ne teď. Nepřemýšlím nad tím, že bych se měla stát nějakym děsnym managerem a vedoucím, nechci mít pod sebou žádný lidi, když už, tak chci pracovat sama za sebe – v životě, v ideálním případě. Pokud mě něco zajímá, tak je to vydělávání si vlastním psaním, micropublishing, blogování, který by se třeba mohlo vázat k cestování nebo k jiným věcem, to už je jedno, ale to je prostě věc, kterou asi budu dělat vždycky – psát.
Jinak jsem prostě přesně ten typ člověka, o kterym píše Emilie Wapnick na svym webu Puttylike, jsem člověk bez toho jednoho silnýho volání, díky němuž by odmalička věděl, čím chce být. Já chci být vším. Já mám volání miliony, každej den se cítím být někým jiným, něco jinýho mě naplňuje. Nemohla bych se uvázat do jednoho zaměstnání, do jednoho života. Chci zkoušet, chci mít čas přemýšlet, protože mě to baví, chci svou svobodu, chci klid.
Ostatně kvůli tomu klidu jsem tu práci vzala. Kamarádka mi gratulovala, ale ono ve skutečnosti neni moc k čemu. Neni to jako že bych měsíce tvrdě sháněla práci a konečně nějakou našla, já ji nesháněla, měla jsem prázdniny. A teď když přišla, jsem už ve stavu, kdy mám poměrně jasnou představu, že tady prostě nemůžu zůstat. Doufala jsem, že to bude už třeba v říjnu, ale nakonec to asi bude trochu později, tak jako tak to vypadá, že skutečně letos odjedu na rok do Anglie. Samozřejmě nechci říkat hop. Ale spíš mám pocit, že to říct musim, protože se zase nacházim v dost obdobný situaci jako tehdy po maturitě, myslím duševně. Já se tu z toho prostě jinak zblázním.
A hlavně už jsem na to našla svou spřízněnou duši. Moje čekání na zázrak trvalo dýl než jsem doufala, ale ten zázrak přišel a já jsem fakt uslyšela tu kouzelnou větu „Já pojedu s tebou“. A najednou to bylo. Najednou jsem byla hrozně nervózní, měla jsem motýly v břiše a třásly se mi z toho ruce. A to je dobrý znamení.
Jenže jsem z toho všeho nervní možná až moc. Mám pocit, že si nedokážu všechno vyřešit včas a že se neumím rozhodnout – poslední dobou jsem teda úplně extrémně nerozhodná, to jsem na sobě taky vypozorovala a strašně mě to štve. Nevim, co chci. Nebo nad tím spíš nechci uvažovat, jako ostatně nad ničím. Proto jsem se taky na tejden zavřela do čtení. Každá krize má holt svý coping mechanismy a já si pro tuhle vybrala útěk, a to ke knihám. Ne že bych to udělala nějak vědomě.
Vkládám naděje do času, kterej to vyřeší. A do druhejch lidí, kteří jsou v lepší pozici pro rozhodování a řešení. Snažím se outsourcovat, protože sama si teď přijdu žalostně neschopná. A samozřejmě se v tom všem vůbec nepoznávám. A proklínám moment, kdy jsem potkala člověka, s nímž to všechno začalo. Nikdy by mě nenapadlo, že někdo může mít tak obrovskej dopad na můj život. Je to k zbláznění.
Neumíte si představit, jak budu šťastná, až vstoupim na anglickou půdu a budu moct říct „Já jsem tady. Já jsem kurva tady.“
Must say that I worry for
you can’t live like this no more
must say that I worry for you

But you – but you don’t wanna think no more
passed out on your bedroom floor
must say that I worry for you.

(The Kooks, No longer)
Rubriky
co se mi honí hlavou

PMS či co

Varování: Výlev. Hroznej.
Mám strach. Na férovku. Snad je to vlivem i jiných věcí, snad je to PMS, ale dolehla na mě příšerná deprese a hrůza z toho, co bude dál. Stručně řečeno to můžu hodit na jisté finanční nejasnosti, co na mě doléhají už pár měsíců a teď čím dál častěji – dopisy, kterými mě zásobují skoro týdně a v každém na mě zase vybuchne nějaká další jobovka v řádech tisíců korun, co mám někde někomu zaplatit a nevím ani pořádně proč. Jako by svět zkoušel, kolik toho ještě vydržím, než se definitivně zhroutím.

Doma to neni lehký, přirozeně, ale všechno bych přežila a přestála, kdyby nebylo těchhle šíleností. Utápím se v nich. A nevím, co s tím mám dělat. Už tři dny se potácím bytem jako tělo bez duše. Začetla jsem se do Twilightu, pomáhá mi to zapomenout, že existuje nějakej svět, v němž momentálně nejsem schopná žít. Že existuje budoucnost, kterou si pro sebe musím zvolit a ošéfovat, že existují rozhodnutí, která musím učinit.
Dělá se mi špatně i z toho, že jsem pravděpodobně konečně našla člověka, kterej je rozhodnutej se mnou odjet. Já vim, zní to bláznivě, vlastně jsem po tom strašně toužila, ale přirozeně, teď když to začíná vypadat zcela reálně – když cokoli začíná zase vypadat reálně – padl na mě příšernej strach. Já vím, že to musím udělat. Tady prostě žít neumim. Tenhle stát, tenhle život, tahle rodina, všechno to na mě má strašně špatnej vliv a já z toho musim ven, vidim to na sobě, jak jsem psychicky zdevastovaná, ale přesto se bojim udělat ten krok a udělat tu změnu. Mám strach, že to nezvládnu, že už nemám sílu cokoli sama za sebe rozhodovat, že nemám sílu znovu žít. Že jsem si na tu svou skotomizaci a jen poloviční vnímání světa zvykla. Reálnej život mě prostě děsí.
Jedna holka se mě dost pohrdavě zeptala, co na tom Twilightu vidím. To se nedá popsat. Nedá se to popsat někomu, kdo nezažil takovou bolest, tu prázdnotu, tu díru v hrudi, která se už nikdy nezacelí – a mě narozdíl od Belly nečeká žádnej happy end. Člověku, kterej nezažil momenty, kdy se musel obejmout, aby se nerozpadl, prostě nevysvětlim, proč jsem dneska v noci přečetla celej Novej měsíc na jeden zátah, sežrala u toho půl tabulky čokolády a klepala se jako ratlík.
Někdo jednou řekl: to, že se ti něco nelíbí, neznamená, že je to špatný nebo dobrý. Tvůj názor nevypovídá o tom, jaká ta věc je. Prostě se ti líbí nebo ne, that’s it. S knihama je to taky tak. Buď v nich něco vidíš nebo nevidíš. Já nehodlám vynášet jakýkoli závěry o Twilight sáze, o kvalitě a kdovíčem. Ale pro mě to je pořád nesmírně citlivý čtení. Čtení, který bych si odpustila, kdybych byla rozumná. Ale to já nejsem, a tak jsem se do toho stejně pustila a s těma řádkama jsem si znovu prožila tu někdejší bolest, „ztrátu života, ztrátu smyslu existence“, která mě dodneška mučí a ochromuje. Musela jsem to aspoň na chvilku odložit, protože se mi udělalo špatně. Lehla jsem si na podlahu, tvrdý prkna pode mnou mi připomínaly, že žiju, a vnímala jsem každej svůj dech. Možná jsem blázen. Možná to znáte, možná ne. Ale problém je právě v tom, že já to znám až moc dobře. A tudíž se nemůžu na tu knihu dívat nijak pohrdavě, protože prostě vím, o čem to je. Asi mi to moc neprospívá, ale je fakt, že se na svět asi holt dívám dost romantizujícím způsobem, dost knižně, řekněme.
Právě mi volala kamarádka, jestli nechci jít dělat do Pannerie, na měsíc. Přivydělat si. Pekařství. Ha-ha. Světe, vážně si ze mě děláš prdel? Ale co už… kývla jsem jí na to, potlačovala jsem slzy, protože se zrovna jako na potvoru trefila do momentu, kdy to na mě všechno padlo. Příští tejden se tam zajdu podívat. Potřebuju to. Potřebuju něco dělat, i když mi přijde úplně zvrácená představa, že zase půjdu do pekařství. Ale neni to na furt, třeba mi to pomůže vrátit se zpátky k normálnímu životu a koneckonců, budu mít před sebou mnohem lákavější představu, odjezd do Anglie, kterej přestává bejt jen toužebným přáním a začíná se mi fakt pěkně rýsovat.
Brečim. Brečim jak blázen, protože mám strach. Protože za půl hodiny mám spicha s kamarádkou, abychom si něco předaly, a nevím, jestli se do tý doby dokážu dát dohromady, abych vyšla z baráku. Protože večer máme vodáckou afterparty a já nevím, jestli dokážu jít mezi lidi a tvářit se jako že se dobře bavím. Protože zejtra jedu na chatu s našima a mám pokrk toho, jak se furt vidíme a trávíme spolu veškerej čas a jak jsem nucena utápět se v nikdy nevyřešenejch problémech týhle rodiny namísto abych se mohla věnovat svým vlastním. Mám pocit, že mi z toho každým dnem exploduje hlava, že začnu vřískat a skočim z okna jen aby to už přestalo. Brečim protože jsem v tom všem strašně sama a nevím si s tím rady. Zoufalstvím nad svou vlastní neschopností poradit si se životem. To jediný, co opravdu umim, je napsat o tom, a to je dost málo. Smutkem nad tím, že když odjedu, opustím jedinýho člověka, na kterym mi tady záleží a kterej to taky nemá jednoduchý. Na druhou stranu, třeba se napravím a pak aspoň budu jako kamarádka za něco stát, ne jako teď, když se mi všechno sere. Musím zase najít sama sebe, přesvědčit se, že nejsem k ničemu a že něco umim – protože vim, že umim, jen jsem na to zapomněla. Byly časy, kdy jsem byla šťastná, chci si to zase připomenout, chci věřit tomu, že nemusim celej život prožít v těch sračkách, co posledních několik let, i když mám pocit, že to prostě pro mě neni reálná možnost a že se vždycky budu utápět. Možná vážně trpím nějakou maniodepresivní poruchou. Nebo je to jen krize z toho, jak dlouho jsem doma a jak nevím, co si se sebou počít? Možná by pomohlo jen si o tom s někym nezaujatym promluvit. S někym, kdo mi nebude říkat, že si za to můžu sama, kdo mi raději podá pomocnou ruku a pomůže mi z toho ven, s někym, kdo ještě neni otrávenej z toho, jak mi to furt nejde.
Možná mám fakt jenom PMS.
A teď si vemte, že se mi tyhle věci furt honí v hlavě, kdykoli se mě někdo zeptá „Jak se máš?“. No co na to mám doprdele říct. I mně samotný to moje „fajn“ zní tak mdle a vzdáleně, nedokážu pochopit, že mi to někdo věří. Asi jsem dobrá herečka. Nebo se prostě nechtějí ptát dál. Lidi při týhle otázce chtějí málokdy znát skutečnou odpověď.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Lidi na lidi jsou jako saně…

Zjišťuju, že některý lidi fakt nechápu. Většinou se jedná o holky, ale zdaleka se to netýká jen jich. Nechápu prostě obecně spoustu lidí. Předně nechápu, co z toho někdo má, když je hnusnej na někoho jinýho. Když se do něj zničehonic začne hrozně pouštět, mít blbý kecy na to, co ten člověk dělá nebo nedělá, co má na sobě nebo jak zrovna vypadá. Já třeba znám dost lidí, který mě něčim serou. Ale nenapadlo by mě pozvat je ven a tam je (nejlépe před celou bandou) shazovat, nepříjemně do nich rejpat, vysmívat se jim za všechno, co v poslední době udělali nebo neudělali (aniž bych o tom navíc měla přesnou představu, protože jsem je několik měsíců neviděla) a pokud možno je ještě k tomu pomlouvat za jejich zády. Prostě vůbec nerozumim tomu, proč takový věci někdo dělá.
Někdy si říkám, že je něco špatně se mnou. Ale pořád mě drží při životě těch několik „opravdických“ lidí, co znám. Lidi, co nikoho nepomlouvají, max jsou schopni se bavit o některých zjevných nedostatcích v chování dotyčného (což není pomluva, ale fakt, kterého si kupříkladu všimlo víc lidí najednou), ale to prosím jenom v chování. Nikdy by mě nenapadlo třeba drbat, jak někdo blbě vypadá. Ok, třeba konstatuju, že si skutečně myslím, že by někdo mohl něco dělat se svou postavou, ale nemyslím to zle, spíš tak, že věřím, že by mu to pomohlo se sebevědomím. Ostatně sama teď procházím značně neforemným obdobím a není mi z toho do smíchu, ale i kdybych zrovna byla ultraštíhlá, ani ve snu by mě nenapadlo začít se do někoho navážet, že by se sebou měl něco dělat a „podívej se, jak strašný máš kejty“. Prostě WTF? Taková věc se neřiká, a i kdyby to byla pravda, existuje tisíc lepších způsobů jak to říct.
Nemyslete si, že tohle píšu ve vzteku nad tím, že mi někdo tohle řekl. Nejde o mě, nebo nejde jen o mě. Jde o to, že už nějakou dobu sleduju dost podivný chování některejch lidí a je mi z toho všeho smutno. Faleš kam se podíváš, masky, neupřímnost, která z některejch lidí jen teče, arogance, snaha nahonit si body pro sebe na úkor druhých lidí – a to je vůbec to nejnechutnější. Shazovat někoho před druhýma lidma, abych já sebe udělala zajímavější? No doprdele.
Ale jak říkám, tím spíš si pak člověk váží těch několika opravdických přátel. Těch, co ti nikdy neřeknou nic, co by zle mysleli. Co ti rozumí nebo se minimálně opravdu snaží tě pochopit, ptají se, zjišťují, nedělají závěry. Co tě poslouchají ne proto, aby mohli před ostatníma dělat, jak skvělí jsou posluchači, ale protože je zajímáš. Co ti poví o svejch bolístkách ne proto, aby se dělali zajímavějšími, ale proto, že se potřebují vypovídat a jsou vděčni za tvou pomoc. Vážím si těch několika bytostí, co znám, u nichž si můžu bejt jistá, že mi neublíží a že všechno, co řeknou, je pravda, co mlčej, když nemaj co říct, co mluvěj, když maj něco na srdci, co se ptaj ne proto, aby se ptali, ale protože chtějí znát odpověď nebo prostě jen chtěj slyšet tvůj hlas.
Děkuju světu za těch pár exemplářů skutečné lidskosti, vroucnosti, opravdovosti, čistoty, nevinnosti, slušného vychování, zájmu o druhého člověka a přátelství, kterých je tak žalostně málo, ale přesto mě jejich existence drží při životě, když se musím potýkat s tím vším falešným a mnohdy úplně nepochopitelným šmejdem.
Vážně nemám ráda ty momenty, kdy se musím ptát „Co tomu člověku kdo udělal, že si zaslouží, aby na něj byl tak hnusnej?“
A tohle je taky velká pravda.
Rubriky
poesie

Bláznů ukolébavka

Jen neříkej, že tě to nebaví
ty tajemný chvíle, kdy jsme jen spolu
tma, zima, uhlíky řeřavý
a pálíme blábol od blábolu
Jen neříkej, že na to nevzpomínáš
když vrátit se musíš do „reálu“
a moc dobře víš, že punk je jinde
snad v krční tepny intervalu
Vždyť někdy kluci a holky spí spolu
a přitom spolu vůbec nespí
jen ať nám nadávaj do mumlalů
jen ať jsou z nás dvou celí nesví
Jen my dva víme, jak je to hezký
když znáš a ctíš hranice, kam jít se nesmí
*
Rubriky
co se mi honí hlavou

Ježiš, já jsem hipster (část druhá)

Původně to měl bejt jeden článek, ale byl tak dlouhej, že jsem ho odmítla po sobě číst a kontrolovat. A to je už docela hardcore. Takže si dáme druhou část, trochu víc o tom, co je „inside“, když ta první (kterou si můžete přečíst tady) byla o vzhledu.
DIY
Jsem velice špatná švadlena. Když něco zašívám, zašívám to proto, aby to drželo pohromadě, a ne aby to vypadalo dobře – protože i kdybych se snažila, stejně to nedopadne a je to prostě vidět. Ale přesto mě to celkem baví a tu a tam mě chytne tvořivá. Ušila jsem si dvě tašky přes rameno ze starejch kalhot a minimálně na jednu z nich jsem obrovsky pyšná, fakt jsem ji vytunila a kdyby mi ta titerná velikost stačila na to všechno, co s sebou obvykle tahám, nosila bych ji všude, protože je úplně luxusní.

Občas si přešiju tričko nebo si vyrobim obal na mobil, kterej pak stejně nepoužiju. Nedávno jsem experimentovala s takovejma těma prostřihanejma a všelijak zašňěrovanejma tričkama a výsledky byly vcelku fajn, ale nemám to moc z čeho dělat, to, co mám doma, se mi nechce ničit, nebo se to nehodí. Takže to zatím skončilo jen u pár ne úplně nositelnejch pokusů, jen tak abych zjistila, jak se to vlastně dělá.
Baví mě uzlíkování náramků, křížkový vyšívání, navlíkání korálků a výroba vlastních doplňků. Nic velkýho a rozhodně nic, co by si někdo koupil, ale pro mě to funguje perfektně. Mám třeba černou sametku místo náramku, prostě jsem na ni našila patentky a bylo. Dokonce i poté, co z ní vypelichal všechen samet, ten černej pásek na ruce vypadá pěkně a splňuje svou funkci. Taky jsem si vyrobila už několikery náušnice, z nichž nejvíc mě baví jedny z matiček. Nicméně náušnice moc nenosím, hlavně ty, se kterýma se nedá spát, takže spíš bydlej ve šperkovnici než že bych se s nima nějak honosila.
Hipster likes
Prý jste hipster, když máte rádi indie muziku. Kapely, co nikdo nezná nebo nejsou moc profláknutý. Starý (nejlépe úplně první) alba kapel, který jsou dneska slavný, ale málokdo z těch, kdo je dneska poslouchá a propaguje, zná, natožpak miluje jejich starou tvorbu. Obvykle to bejvá tak, že když jste na nějakou kapelu narazili teď, nemáte rádi to, co tvořila dřív. A naopak pokud nějakou kapelu sledujete od začátku, směr, jakým se vyvinula po x letech, vám úplně nesedí a raději posloucháte jejich starý alba. Mno tak to je prej hipster.
Jste hipster, když se vám líbí, jak se oblíkají ostatní hipsteři. Když si nejste jisti, jakej máte vlastně styl. Když vás láká představa sedět několik hodin v pohodlnym gaučíku v kavárně a upíjet obří mocha latté, zatímco serfujete po netu. Když si připadáte divně a máte potřebu identifikovat se s dalšíma lidma, co si připadaj divně. Když máte rádi alternativní věci a jste smutný nebo nasraný z toho, že někdo kolem vás tvrdí totéž a vy přitom víte, že poslouchá Miley Cyrus nebo tak něco. Když posloucháte divnou hudbu, sledujete umění, baví vás filozofie, máte rádi beatnickou nebo v podstatě jakoukoli literaturu, poesii a vůbec čtení (ne, Twillight se nepočítá), když nemáte rádi to, co je populární, když nesnášíte hodně kapel a vůbec interpretů, co jsou populární, když propagujete věci, co nejsou úplně zavedený a nikdo o nich moc neví, když se vám líbí nezvyklej druh umění, když máte divnej smysl pro humor, když víte spoustu věcí, který by od vás nikdo nečekal, že budete vědět, například všelijaký oblíbený useless trivia, když máte nějakou specialitku, na základě níž si vás lidi označkujou a vědí, že to je vaše.
Třeba já když se nad tím zamyslím, moje specialitka je asi blogerství a vůbec život na internetu, to, jak strašně kurva moc píšu, že umím psát poeticky a všelijak vymazleně, ale zároveň mě fakt nesere používat vulgarismy, když to tak cítím, že spoustu věcí, co všichni řeší, vůbec neřeším, a naopak se zabývám tím, co nikoho nezajímá a co mi nikdo neolajkuje, že mluvím a myslím napůl anglicky (takže kdo anglicky nemluví, mám pocit, že mi ani nemůže půlku času rozumět, co se snažím sdělit), kočkofilie, záliba v divnejch slovech, v pojmech, který nikdo nepoužívá nebo nezná, který jsou vlastní jen malý komunitě lidí nebo třeba v archaismech a ve slovech, který si sama vytvořim, většinou za pomoci angličtiny. Třeba jako flufíňátko. Nebo ňufínek, muci-kuci, bordelózní, výbordelně a podobně. U některých slov, co používám, si fakt nejsem jistá, jestli je vůbec zná a používá i někdo jinej a jestli mi lidi rozuměj, co mám na mysli.
Když nad tím tak přemýšlím, být hipster je vlastně do značné míry, ne-li docela totéž, jako být limetkou. Takže je to jen další výraz, tentokrát oficiální a hodně rozšířenej. Hipstery zná celej svět, limetky nejspíš jen lidi, co četli ten můj článek, eventuálně co byli v tom našem Lime Clubu. Jenže kde je těm konec.
Asi je taky dost hipster specialitkou to, že mám slabost pro divný lidi. Třeba pro blogery. Pro outsidery. Pro ajťáky. Pro matematiky. Pro alternativní lidi. Pro všechny ty, co maj problém zapadnout do tradičního modelu „vystudovat-najít si práci-platit nájem-založit rodinu“ a podobně. Pro lidi, co žijou nebo chtěj žít jinak. Pro minimalisty. Pro lidi, co meditujou a píšou o tom. Pro všechny ty lidi, co se věnujou 100 things challenge a podobným věcem. Pro lidi, co žijou na internetu a znaj všechny ty pojmy, nutný k přežití, jako třeba JFGI. Je fakt, že jakmile někdo neví, co to je, má u mě malou šanci, protože mám pocit, že za takových okolností si prostě nemůžeme nikdy rozumět 😀
A možná by se k tomu dal přidat i fakt, že mám totálně posunutý biorytmy. Vzbudím se mezi desátou a jedenáctou a neusnu před půlnocí, spíš kolem třetí, čtvrtý. Podle toho se i stravuju, snídám v poledne, kolem čtvrté si dám oběd a o půlnoci obvykle večeřím (něco menšího, přirozeně, ale přece). Nějaký „najez se naposled v šest hodin“? Největší kravina pod sluncem, která pro mě nikdy nemůže fungovat 😀
Mimochodem, jestli to máte stejně jako já, přečtěte si Výzvu nočním sovám a všechna ta ranní ptáčata pošlete někam! Nejvíc s tím týpkem souhlasím.
Vzdělanost
Asi nejhlavnější věc, v níž se hipster liší od pozéra, tkví podle mě v tom, že hipster ví. Z toho titulu se nikdy neukvapuje ve svých závěrech a než si na něco udělá názor (což je pro něj důležitý), podnikne důkladnej průzkum dostupných materiálů a diskusí, které jsou na dané téma vedeny. Teprve pak se přikloní k té či oné straně nebo zůstane neutrální, prostě proto, že nemá dostatek informací na to, aby si udělal názor. A zároveň je vždy připraven upravit svůj názor ve chvíli, kdy se vyskytne nová informace, která vrhá jiný světlo na všechno, co bylo dosud o dané věci známo. Čímž se nemyslí obracet ze dne na den, ale bejt schopnej uznat, že se zmýlil, když se přijde na to, že to bylo vlastně všechno jinak.
Hipster má přehled a touží si ho zvyšovat a neustále se vzdělávat. Ať už prostřednictvím vysoký nebo samostudiem věcí, co ho baví, což bývá převážně hudba, literatura, výtvarný umění a podobně. Na těch věcech se pak snaží stavět svou kariéru.
Prorážet vody
Líbí se mi pojem „early adopter“. Znamená to, že se zamilujete do něčeho, co není populární, o čem se nemluví a málokdo o tom ví. Když se to pak stane populárním, říkáte si, že to je dobře, protože to je zatraceně awesome a že je dobře, že se o tom dozví lidi. Ale zároveň vás sere, jakej se okolo toho najednou dělá humbuk a jak se to vlastně znehodnocuje tím, že se v tom najednou babraj všichni a už to neni jenom „vaše oblíbená kapela“. Už neni tak cool mluvit o ní, když ji znají všichni. Prý je hipster říkat „Znal jsem to, než to bylo populární“. Když jsem si tohle přečetla, vzpomněla jsem si úplně mimoděk na všechny ty momenty, kdy jsem tohle spojení ze srandy použila. Třeba jako když jsem psala Feudům, jak se těším, až budu moct tohle říct o nich. Teď, když vím, že na základě takový formulace mě někdo může odsoudit, začínám si to rozmýšlet 😀 A hlavně si fakt nejsem jistá, jestli se na to doopravdy těším. Když si vzpomenu, jak mě vždycky naštvalo, že o tý neznámý kapele najednou mluvěj všichni, vlastně vůbec nechci, aby se někdo dozvěděl o nich. Ale asi se tomu nedá zabránit, jsou fakt kurva dobrý.
Prostě když se vám líběj věci, co ještě nikdo nezná, když přijdete na nějakou hlubokou pravdu a věc, kterou ostatní obtížně přijímaj, protože to neni populární názor, pak jste prej hipster. Prorážet vody s novým názorem a náhledem na věc, s novou životní filozofií, s novým pojmem, co se uchytí, s novou módou, která se po čase rozroste, ale když jste s ní začínali vy, nikdo to ještě neznal, to je prej hipster. Kdyby pro nic jinýho, tak pro tohle se do tý kolonky musim totálně zařadit. Když si vzpomenu, jak mi Maudě kdysi dávno sehnala tmavě rudou palestinu, která tehdy vůbec nebyla k sehnání (a byla jsem dlouhou dobu jediná, kdo ji měl, ačkoli palestiny byly v módě), a jak se později rozmohla a našli jste ji na každym rohu… a dneska už to zase nikdo nenosí, vidíte. Když jsem s ní teď jezdila po Ohři, všechno se mi to vracelo.
Nedefinovat se
http://wikihow.com
V tomhle asi dělám zásadní chybu, protože jak jsem nakousla výš, já se vlastně strašně ráda definuju. Je to asi způsobený tím, že jsem v podstatě celej život až do doby pár let zpátky prožila jako nesmírnej outsider a člověk absolutně nezapadající do čehokoli, co jsem znala. S příchodem internetu jsem se o sobě za pár týdnů, měsíců a let dozvěděla víc než za celejch patnáct let předtím a konečně jsem se začínala trochu přijímat a chápat, asi jako teplouš, kterej celej život nechápe, co se s ním děje, a je z toho totálně na prášky nebo rovnou na mašli, a pak mu někdo ve dvaceti, třiceti letech, sdělí, že existuje něco jako homosexualita.
Jelikož jsem právě teď zjistila, co to tn hipster vlastně je, nemůžu se k tomu hned teď nějak vyhroceně postavit, ale pakliže ten pojem naverbu (…)
Velmi se omlouvám všem čtenářům, ale čirou náhodou jsem 28. 12. 2013 zjistila, že tomhle článku kus chybí. Jelikož jsem hlava děravá, nevzpomenu si už ani, jak byl velký, každopádně za to ovšem nejspíš může systém, který ho prostě „ukousnul“. Po té době už není šance, že bych si vzpomněla, o čem jsem tam psala dál, a uložené to samozřejmě nikde nemám, protože mě vůbec nenapadlo, že se něco takového může stát, takže mi nezbyde než to ponechat tak, jak to je. Vážně mě to mrzí, číst něco bez konce je na hlavu a dost to naštve, ale já už to prostě dohromady vážně nedám. Blame blog.cz.
Rubriky
Uncategorized

A další přidružená zvěř – kocouři

Hej, já to zapomněla zveřejnit. Chm. Pozdě, ale přece.
Ne tak úplně náš, ale pořád v rodině, je Merlin Peridot
Je to Melsinky brácha, ale myslim, že o tom dávno neví. Aspoň se nezdá, že by se spolu nějak zvlášť dobře bavili, teď když spolu zase bydlí.

Merlin je taková moje velká srdeční bolístka. Bejval to naprosto úžasnej kocourek, jako malej mi spával za krkem, na prsou a podobně, vždycky si mi lehl k uchu a vrněl mi do něj nebo mi oddychoval do obličeje a to byl absolutní vrchol blaha. Žádná naše kočka nikdy nebyla až takhle kontaktní, alespoň ne se mnou – spávaj často u mámy, ale já jsem jim dobrá tak akorát ve dne na hraní, a přitom právě to spaní s kočkou je úplně nejlepší věc, co může bejt, nejintimnější moment lásky a přízně a souznění.
Tak Merlin tohle dělával. Byl to – nejen tím jménem – kouzelnej kocour. Mazlík, miláček, a měl naprosto neuvěřitelnej pohled v očích, takovej děsně moudrej, že jste měli divnej pocit v žaludku, jako by do vás úplně viděl. Díval se vyloženě lidsky a chápavě a vždycky přišel a nejvíc se na mě takhle zadíval, když mi bylo na nic, jako by to chápal.
Bohužel se to všechno tak nějak pokazilo, když si ho vzala babička – která ho vlastně původně měla jen pár dní hlídat, ale přirostl jí k srdci a už ho nedala. A ono stejně nebylo komu, tehdy byla fakt špatná doba na prodej koťat a ze tří ve vrhu nám zůstaly všechny.
Babička ovšem kocoura rozmazlila. Nebo ho spíš zapomněla naučit způsobům, a jak to bejval způsobnej a světovej kocourek, po pár měsících se z něj stal spratek, kterej se nebál kousnout a když ho člověk klepnul po čumáku, ještě se ohnal a syčel. Cca dva týdny jsem s ním pak byla na chatě a překvapená tou změnou jsem se s tím snažila něco udělat. A trochu zkrotl, parchant, pod mým vedením. Ale co naděláš, když ho nemůžeš mít pod dohledem pořád.
Dneska už je to absolutně nepřeučitelnej tvrdohlavej parchant, kterej se mazlí tak možná s babičkou, ale nás všechny ostatní nenávidí. Stačí kolem něj jenom projít a syčí jako by mu za to platili, v jeho pohledu už nezbylo nic než nenávist a opovržení a sáhnout na sebe nechá jen když spí a neví, co se s ním děje.
Tu a tam je můj job ostřihat mu drápky, přičemž ho babička musí „ulovit“ a já mu pak obtáčím hlavu utěrkou, protože je z toho vždycky úplně říčnej, fakt se mu to nelíbí a jak neni naučenej, tak on když kousne, tak pořádně, ne jako Ája, která po mně vystartuje jen tak ve hře nebo aby mi dala varování, ale drápky má zatažený. Tenhle šmejd už babičku kolikrát pokousal do krve. Bohužel s tím už v pokročilym věku nic neuděláš. Klepnout ho po čumáku? Akorát syčí ještě víc, urazí se a probodává člověka pohledem.
Takže se snažím k němu moc nepřibližovat. Jedině když sedí venku na zahradě, což je jeho oblíbená činnost vedle honění se za provázkem přivázaným na vlastním ocase. On tam totiž dokáže sedět i hodiny na jednom místě a absolutně se nehnout, čímž se mi stává dalším luxusním modelem, nehledě na to, že ty jeho oči jsou pořád ještě epesním materiálem na fotky XD
Kámoš mi řikal, když to viděl, že to prostě neni možný, že to musí bejt milionkrát nazoomovaný nebo je ta kočka zdrogovaná. Ale neni. To je prostě jen Merlin ve svý fázi „I don’t give a damn“, kdy je mu nějakej objektiv v obličeji srdečně buřt 🙂
No a pak je tu ještě ten Kiril z Veveří
To je vlastně „částečně“ mámy kocour, ale jen technicky vzato, jinak vůbec neni náš, je jedný mámy známý. Máme ho teď ovšem půjčenýho na krytí Allegry, což, jak už jsem psala, neprobíhá úplně podle plánu. Ája na něj furt vrčí a vůbec se jí nelíbí, takže mu to musíme nějak vynahrazovat a mazlit se s ním, protože zrovna on je zvyklej na spoustu lidskýho kontaktu.
Znám se s ním jen pár dní, takže to ještě neni úplně doladěný, ale řekla bych, že jsme si celkem sedli. Hrozně rád si hraje, když jsem tu s těma dvěma byla o víkendu sama, furt za mnou chodil a vrkal, schrupli jsme si spolu i na gauči, přičemž si nejprve lehl vedle mě a pak se dokonce položil přední polovinou těla na mý břicho a předl, což bylo úplně fantastický, přesně takový chování mi připomnělo Merlina, když byl malej 🙂 Hrozně mi to chybí, takže je fajn mít doma aspoň na chvilku takhle úžasný zvíře, který si za váma vyleze na kanape, lehne si vedle vás a chrní s váma čumák na čumák.
Jo a taky je to docela zvíře na výstavách. I když teda dost často mu natrhne prdel naše Ája. Ale tak ono to taky zůstává částečně „v rodině“, i když jeho majitelku to asi moc netěší.
Mno, držme si palce, ať se Allegra rozmrouská a ať jsou koťata, protože s Kírovejma proporcema (je to poměrně mohutnej kocour a má ultradlouhej ohon) a boží povahou by to byl vrh jak ze soustruhu XD Nádhernej a se skvělou náturou. Snad se zadaří 🙂