Měsíc: Leden 2013

Pozitivní zprávy. Jak moc dokážou změnit člověku náladu.

Už je to víc než rok, co se trápím pro peníze, který jsem v nejlepší víře půjčila svému někdejšímu příteli, a pro toho dotyčnýho, kterej totálně a dokonale zradil mou důvěru, ty peníze mi nejen nevrátil do několika dní, jak bylo domluveno, ale ani do několika měsíců a ani po víc jak roce a půl, a ani po vypršení smlouvy o půjčce, kterou se mi s ním tehdy nějakým zázrakem podařilo po pár měsících podepsat. Ale že by mi to nějak přidalo na klidu, to zase ani ne.

Dneska už vím, že to byla blbost. Ten člověk mi ublížil jako málokdo jinej v celym mym životě a dá se říct, že mi zkazil celej rok 2012, protože ho celej provázela (a ještě dlouho ve vzpomínkách bude provázet) pachuť tý zrady, naslibovanejch horů dolů, prázdnejch keců a strachu o to, jestli ty peníze ještě někdy dostanu zpátky. Stejně jako vzteku na sebe sama, že jsem takovou blbost udělala, a totálně zlomenýho srdce. Srdce zlomený láskou, na to už jsem zvyklá. Ale srdce zlomený zklamaným přátelstvím? No neni to pro mě úplně nový, ale takhle zlý jsem to nezažila.

Co jsem se mu navolala. Co jsem se mu natextovala. Co jsem se za ten rok nanervovala, když se mi vracely doručenky se zprávou „nevyřízeno“. Co jsem se ho naprosila. Co jsem si od něj užila citovýho vydírání. Co jsem si užila žaludku obrácenýho naruby nad tím, co všechno mi byl po tom všem schopen říct, omlátit o hlavu nebo vyčíst – včetně toho, že já si, sponzorována rodičema, můžu vyskakovat, zatímco on rodiče nemá a od patnácti se o sebe musí starat sám. A nebylo pro mě zrovna snadný ani jet za ním na návštěvu do Bohnic, kde vloni v létě pobýval poté, co se údajně psychicky zhroutil a pokusil se zabít. Říkám údajně, protože po těch letech už mám bohatý zkušenosti s jeho životníma storkama a už dávno nevím, čemu můžu a čemu nemůžu věřit, pokud jde o něj… Ale je fakt, že v těch Bohnicích byl. A prý jsem byla jediná, kdo tam za ním byl a kdo o tom věděl. Tomu docela i věřím.

A přesto jsem se dočkala „vděku“. No nejsem z šutru a jestli na mě někdo z mých bližních v tomhle roce pozoroval zvýšený projevy bezmoci a utýranosti, tak vězte, že to bylo převážně způsobeno právě touhle kauzou, která mě trápila den co den a dojebávala noc co noc a teď si k tomu ještě přidejte, co bylo doma za promlouvání do duše, když jsem to řekla tátovi. Mámě jsem si tehdy nějak netroufla, věděla jsem, že její hysterický lomení rukama a vřískání, jak jsem blbá, už nezvládnu. Tak jsem maximálně naznačila, že mi někdo něco dluží, ale o jakou částku jde, to jsem nevytahovala.

Stačil mi ten táta, v jehož očích bylo vidět jasný zklamání nad tím, jak jsem pitomá a nepoučená jejich vlastníma chybama – yep, taky kdysi někomu věřili a nevyplatilo se jim to. A já to dobře vim a přesto udělám tu samou kravinu? No nedivim se, že si mě kvůli tomu dobíral.

Prostě, nebyl to jednoduchej rok, protože tohle je přesně jedna z těch věcí, se kterejma si nevim rady. Když se mi toho dotyčnýho nedařilo po zprávách donutit, když ho ani vypršelá smlouva nepřiměla se ozvat, když moje právní poradkyně Klárka neměla dosud čas sepsat na něj žalobu (což se mi protivilo už od chvíle, kdy to začalo vypadat jako že jí bude zapotřebí), jediný, co mi zbylo, byla bezmoc. Bezmoc a občasné rýpavé dotazy od táty, jak to jako hodlám řešit a kdy už to budu mít pořešený.

Pomoct příteli v nouzi. Zní to jako šlechetná věc. Jako něco krásnýho a samozřejmýho. Taky mi to tak znělo. Už to nikdy znovu neudělám, alespoň ne v tak velkých řádech. Půjčit pár stovek je přece jenom něco jinýho než půjčit pár desítek tisíc, nějakej litr se dá ještě rozdejchat, tohle už míň.

Ale abych se po tom výlevu dostala taky k těm dobrým zprávám. Ty peníze jsem mu půjčila 30. listopadu 2011 (oficiálně podle smlouvy, ve skutečnosti to myslím bylo ještě o pár měsíců dřív). Dnes, 24. ledna 2013, mi napsal zprávu ve smyslu, že mu právě na účet dorazily penízky a ať mu znovu pošlu číslo svýho účtu, že mi to pošle.

Nechci to zakřikávat, dokud je nebudu mít na účtě, tak nevěřím ničemu, ale po tom všem, tahle zpráva mi nějak vlila do žil sílu, kterou jsem celej ten rok bolestně postrádala. Nějak to zní jako že tahle nekonečná kauza se snad nakonec přece jenom dovleče ke zdárnému happy endu a že ty peníze dostanu zpátky a everything’s gonna be alright.

Samozřejmě vám dám vědět, jak to dopadlo.

Pokud to ovšem vyjde a ty prachy se mi skutečně vrátí, pak budu mít dost peněz na okamžité srovnání vlastních finančních závazků i na vycestování a zase jednou budu moct říct, že jsem finančně v klidu – a řada z vás bude vědět, že finanční jistota a srovnaný peníze jsou zatraceně důležitá věc pro duševní pohodu. Ale hlavně to prostě půjde. Budu moct zaplatit, co zaplatit potřebuju, a zbyde mi dost na všechny výlohy. A v březnu nebo prostě jakmile se najde vhodná nabídka v Anglii, sayonára. Nebo teda vlastně farewell.

Mám strach doufat, ale snad se mi ta půjčka opravdu brzo vrátí a já budu o pořádnej krok blíž splnění svýho snu. A změny, po nichž tolik toužím, se konečně budou moct začít dít.

Už se nemůžu dočkat, až zase budu psát články bez háčků a čárek a budu se vztekat nad obrácenym y/z. Ach, ty malebné radosti života.

Ono to neni jenom zdání, že nemám na nic čas. Já ho fakt nemám. Normálně namakám v měsíci tak do těch 170ti hodin, za leden jich budu mít přes dvě stě. A já se divim, že ten měsíc zmizel kamsi do háje a já během něj nikde nebyla, nic jsem nedělala a vůbec nic jsem nevyřešila. Byla jsem tak akorát na návštěvě u Maude a naopak já měla doma na návštěvě pana Mysteriózního. Takovej můj záchytnej bod v tom všem bláznění.

Je to znát. Nejsou to jen vlasy, který mi lezou na nervy a nedaj se nijak upravit (i když jsem to už nevydržela a krpet si je přistřihla, furt to není ono, cítím, že po nějaký době zase jednou potřebujou poněkud profesionálnější zásah než jakýho jsem schopná já sama), nejsou to jen tu a tam bolavý kolena nebo záda nebo únava. Je to totální vyčerpání. Nejvíc jsem ho vnímala minulej tejden, kdy jsem odmakala tři dlouhý dny o víkendu, pak v pondělí jsem byla u Mauděte a úterý, středu a čtvrtek, jsem opět strávila v práci. Načež o víkendu jsem byla zaneprázdněna návštěvou a pak zase do práce v pondělí… už to přestávám zvládat a zoufale se těším na volno. Bohužel ale nevím, jak to zařídit, abych si ho opravdu mohla užít. Přemýšlím, že bych měla někam vypadnout. Jestlipak by se v týhle sibérii dalo bejt u nás na chatě?

Doma to prostě nejde, pění mi tu mozek. Nemá smysl se rozepisovat o detailech, faktem ale zůstává, že kdybych se udřela k smrti, tak to našim pořád nebude dost dobrý a furt budu neschopnej lempl. Už včera jsem to v práci musela přetrpět s bolavýma zádama, nějak se mi zasekl celej vršek, a dneska se k tomu přidala migréna, která mě pustila až teď v osm, kdy jsem ze zoufalství sáhla po brufenu. Ach, jak já nerada beru prášky.

Jenže chtít tady po někom, aby ho zajímal můj zdravotní (nebo snad dokonce psychický) stav, to bych se dočkala.

O to zvláštnější a vzácnější jsou mi teď lidi, co k tomu mají úplně opačnej přístup. Teda ke mně. Takovej ten přístup, kterej by měl bejt úplně normální a většině lidí na něm asi nepřijde nic zajímavýho a nijak je to nenadchne, ale o mě když se někdo stará, a myslím tím opravdu stará, tak nedovedu vyjádřit svou vděčnost. Je to silnější pocit než jenom nutkání brečet, je to tak úžasný, že už ani brečet nemůžete, jen zavřete oči a ukolébává vás to, protože víte, že teď, poprvé po letech, jste skutečně v bezpečí. Teď, poprvé po letech, na to nejste sami a kdyby něco, tak to někdo může vzít za vás. A přesně to nutně potřebuju. Aby to občas někdo vzal za mě.

V práci teď máme pomíchaný směny, každej den je tam někdo jinej a jenom já a ještě jedna ženská jedeme pořád na dlouhý, celodenní směny. Já teď navíc ještě na delší než předtím, celej leden dělám třináctky a mám toho nad hlavu. A pořád se o všechno starám. Jedinej rozdíl mezi mnou a směnovou vedoucí je v papírování, u kterýho se já nezašívám, a že nezvedám služební telefon. A možná ve dvou tisících platu. Jinak je to furt na mě, starat se o to, aby na krámě všechno bylo, a včera jsem si zničehonic uvědomila, že mi ten mozek jede celejch těch třináct hodin v kuse a furt rekognoskuju terén, furt kmitám očima z jedný věci na druhou, z vitríny s bagetama do vitríny s dortama, z mrazáku do výrobní lednice, od skladu ke skladu, pořezat krabice, kolik místa je asi v kontejneru, je tam ještě hlídač nebo potřebuju klíče, ve stojanu nejsou mlíčka, pod pultem jsem je taky neviděla, tak to je musim přinést ze skladu než se po nich bude někdo shánět, a taky nahoře došly banánový džusy a nejsou tam pekanový pletence, to by se mělo ještě dopéct… bzzzzzzzzzzzzzzz.

Skoro teď nemedituju. Nemám sílu ani čas. Což je paradoxní. Právě meditace by mi s tím měla pomoct, ale já jsem už zase špatně nastavená a nedokážu se k ní přimět a když už, tak si to poměrně snadno nechám zkazit někým z rodičů, kdo třeba zrovna produpe předsíní. Nebo všema těma až nechutně vzteklejma myšlenkama, co se mi honí hlavou. Vší tou křivdou a nasráním, co se ve mně nahromadily za poslední měsíce a dny, vším, co mám chuť na řadu lidí vykřičet, aby věděli, co si o nich myslim, ale co si nechávám pro sebe, protože jsem zaplavena dokonalou letargií a všechno je mi tak nějak jedno. Aspoň teda navenek.

Potřebuju si odpočinout. A pořádně. A potřebuju se oprostit od touhy po jejich uznání, neboť toho se mi nikdy nedostane. A moje ego to velice špatně snáší.

Nesnáším ego. Vždycky, když se mi ho podaří na chvilku vypnout, je mi mnohem líp. Proč to nejde udělat na furt?

No vidíte to, tak jsem hned po volbách začala v hlavě skládat pěkně poetickej článek o vzpomínání na starý časy, ale neměla jsem čas ho dopsat, poněvadž jsem si potřebovala jít brzo lehnout, a taky jsme se doma zase rafli (nebo spíš rafly, s mámou), a to člověku taky chuti nepřidá. A jak tak teď koukám na ten koncept, tak už mi to přijde neaktuální. A tak i ty nejlépe inspirovaný a promyšlený články kolikrát vůbec nepřijdou na světlo světa, prostě jim to není přáno.

Jsem dneska trochu roztěkaná. Ještě jsem myslí v práci, po třech cédéčkách se není čemu divit, a ještě mě ani zdaleka nepřestaly bolet nohy, který mě v sobotu k večeru zase chytly, a už zase myslím na zítřek. Kvůli mámě jsem se totiž musela postarat, abych měla volno 27., abych s ní mohla jet vyzvednout francouzku, co si přiletí pro Quittanku. Jak se s ní budu domlouvat, to jsem fakt zvědavá, její angličtina je ještě na horší úrovni než ta mojí mámy, a to je co říct. Myslím, že by si obě měly sednout naproti sobě, otevřít notesy a povídat si pouze po chatu s pomocí google translate 😀 A francouzsky umim asi tak pět slov, takže tím si taky nepomůžu.

Každopádně ovšem protože mi na ten den právě vycházela práce, jsem se musela s někým prohodit, a ukázalo se, že jedna kolegyně si zase žádá volno zítra, a tak bylo řešení na světě. Jenže vtip je v tom, že já se s ní neuvidím a nemůžu jí tudíž sdělit, že za mě jde na oplátku toho 27., a nikdo z těch, kdo se s ní vídají, jí to ještě neřekl, ačkoli jsem je o to žádala. Takže abych byla nervní, že třeba nebude moct, nebo se do tý doby fakt změní směny, jak tím pořád vyhrožují, a mně vlastně vyjde na ten den volno, a pak bude úplně zbytečný, že jsem za ní šla zítra… já vim, moc to řešim. Ale když já vážně nesnáším a nezvládám dělat něco zbytečně.

Tím spíš, že si to ze zdravotních důvodů nemůžu moc dovolit. Začala jsem chodit na rehabilitace, kde mi sestra pouští do nohou elektřinu a mně se z toho kroutí prsty. Nepříjemná věcička. Ale snad to k něčemu časem bude, zatím to teda samozřejmě vůbec nic nedělá. Taky si přitom objíždím klouby na palcích nějakym udělátkem, snad ultrazvukem? Ani nevim. A jelikož z toho nejde ani žádný brnění, tak vlastně ani necítim, že by mi to něco dělalo. Takže zase jedna činnost, u který nevidim výsledek a vlastně ani žádnej průběh. To mě ubíjí.

Dneska jsem slíbila zajet na návštěvu k Maude, takže přemýšlím, co k obědu, pak budu muset odstrojit stromeček, do čehož se mi teď vůbec nechce – ale aspoň bude v pokoji zase jednou víc místa – a pak holt budu muset vyrazit do tý sibérie venku. Za těch pár hodin, co jsem si ještě po rehabce šla schrupnout, tam nasněžilo jak za tejden, vůbec nechápu, kde se to bere. Ráno nebylo po ničem ani stopy, o chvilku později otevřu oči a je tam kalamita. Ale co, ať si sněží. Jen ať neklouže.

Někdy člověk mnohem víc vnímá pocit určitýho prázdna, vznášení se ve vakuu mezi zajímavýma věcma. Takovej pocit mám teď. Jako bych nasedla na takový to vozítko v zoo a jen se nechala vézt a koukala se, jak lidi kolem mě běhaj, smějou se, žijou a honěj se za vrabčákama. Já se jen vezu a koukám do blba. Stále mě dojebávají nevyřešené finanční záležitosti, dojebávají mě až tak moc, že se nedokážu pořádně soustředit na nic jinýho. A dalších tisíc maličkostí, od nich se mi hrozně špatně oprosťuje a i když je na chvíli vyženu z hlavy meditací, stejně se tam pak vrátí a já si připadám jako chycená do pasti vlastních špatných rozhodnutí a cizí neschopnosti. Nejhorší je záviset v řešení problémů na druhých lidech. Když na ty lidi není spoleh a nejsou dost aktivní, mám chuť si rvát vlasy zoufalstvím.

Ten moment, kdy to všechno budu mít vyřešený, bude jedním z těch nejlepších momentů mýho života. A za vším udělám tlustou čáru. Jo, na to se těšim.

Čtu si zrovna tenhle luxusní článek na Jenpromuze.cz o Klausovi a jeho posledním vydařeném pozdravu „mým národům“ a převaluju v hlavě, co všechno s sebou budu balit do Anglie. Abych řekla pravdu, na ten moment, kdy si půjdu koupit kufr na kolečkách a začnu ho plnit věcma, který tím pádem označím za ty jediné, bez nichž se skutečně neobejdu, se neskutečně těším. Bude to pro mě jakejsi rituál, vrchol minimalismu, ten nejlepší moment vůbec, jakej může minimalista zažít – moment přerodu a trhání se od všeho, co vlastníš a co vlastní tebe. Zbavení se všech pout, smrskutí tvého vlastnictví na nějakých dvacet kilo věcí, což je pořád děsně moc, ale rozhodně je to sakra velkej rozdíl oproti celýmu pokoji, narvanýmu věcma.

Budou mi chybět moje knihy, ale těším se, až budu chodit do knihovny a číst si je v angličtině – a snad se zase trochu zlepšovat v jazyce prostřednictvím porozumění textu. Někde tu ještě mám kartičku do knihovny, už čtyři roky dumám, jestli by mi ještě fungovala, kdybych ji teď chtěla použít. Vlastně na tom vůbec nezáleží. Jasně že asi fungovat nebude a je to jedno, bleskově si zařídím novou a budu na ni vejrat, na tu lesklou zbrusu novou kartičku s mým jménem, která bude jedním z nesporných důkazů toho, že jsem to udělala a že jsem fakt tam, kde jsem. Budu tu kartičku milovat. I když se nějakou dobu nedokopu do tý knihovny jít, protože na to vůbec nebude čas s tím vším blázněním a řešením jinejch věcí, stejně se budu cítit mnohem klidněji, až ji budu mít v peněžence.

Přemýšlím, kterýho si vezmu plyšáka. Už nad nima tolik neslintám jako dřív, už nejsou zase tak důležitý, ale pořád je ve mně dost silnej vztah k mým někdejším hračkám. A pořád věřím, že mají duši a že jim bude všem líto, že jsem si nezvolila právě je.

No co čumíte, já nikdy netvrdila, že jsem psychicky v pořádku.

Strašně se těším, až budu poprvé plánovat výlet za Nickem. Možná se podaří, že při té příležitosti navštívím i Feudy, bydlí k sobě hodně blízko. Ta představa, že budu se svou absolutně number one kapelou a s tím jedním totálně božím človíčkem navíc popíjet anglický pivo (možná seženu i nějakou plzeň) a úplně normálně se bavit, je úplně šílená a hlavně úplně reálná. Je to prostě úplně normálně možný a to mě nepřestává rozsekávat 😀

S oblečením to nebudu přehánět, hodně věcí jsem už tak vyřadila, takže výběr bude nejspíš dost snadnej. Mít málo věcí je tak osvobozující. Už teď v hlavě přemýšlím, který trička jednoznačně pojedou se mnou, kterou si vezmu bundu a s kterýma botama se určitě nebudu tahat. A do toho se těším, až si na místě nakoupím nový, kvalitnější oblečení. A určitě musím co nejdřív vlízt do nějakýho charity shopu a pokochat se a zavzpomínat. Možná bych si jako plyšáka měla vzít malinu, leoparda, co jsem si ho právě v jednom takovym anglickym charity shopu koupila tehdy, když jsem tam byla prvně. Asi by si zasloužil se na chvilku vrátit do rodné země, byla by v tom určitá symbolika.

A těším se, až začnem s Mírou bydlet. Za těch posledních pár dní jsem se přesvědčila, že by to mohlo bejt hodně dobrý. Těším se, až poprvý vejdu do toho prázdnýho prostoru a začnu ho zabydlovat, zútulňovat a dělat z něj můj životní prostor – jako jsem to udělala tehdy. Chci, aby naši budoucí přátelé a vůbec všichni, kdo přijdou na návštěvu, říkali, jak je jim u nás dobře, jak se tam cítí příjemně. Bude to naše doupátko. Uděláme si ho podle sebe.

Těší se taky moje hipsterský já – na to, jak je Anglie před náma pár let napřed. Bude to jako cestovat v čase dopředu. Jako tehdy. Se spoustou věcí jsem se seznamovala, ne přes internet, ale bezprostředně. Sama jsem je prostě viděla, potkávala, dělala si na ně názor a zjišťovala si o nich víc. Přijela jsem sem a tady to nikdo neznal, nikomu to nic neříkalo. Pár let na to boom, všichni z toho byli hotoví, objevili to jako děsnou novinku a novou vlnu a pro mě už to bylo fakt starý a ohraný a připadala jsem si jak z jinýho světa. Na to se těším. Že zase budu napřed a až pak přijedu, budu zase o dost jiným člověkem. Zas mě to změní, zas budu zkušenější a snad lepší já. Snad spokojenější.

Myslím, že moje rodina ani nepozná, že jsem odjela. Nebo mí kamarádi. Už dobrýho půl roku jsem duševně dávno tam, jen tam ještě potřebuju poslat svý tělo, to je vše.

Pár lidí mi tu bude chybět. Ale to je daň, kterou musím zaplatit. Prostě musím.

To byly sakra Vánoce!

Včera – a nejen včera – jsem se přesvědčila, že dokonalost ještě existuje a že ještě je možný mít se skutečně dobře, bez háčků a čárek, bez jakýhokoli „ale“ nebo „jen kdyby ještě“. Prostě dokonalost.

Alonso. Busker z Covent Garden. Zamilovala jsem se tam do jeho hudby, obzvlášť jeho podání Roxanne, to bych brečela. Je to přesně jedna z těch krásnejch věcí na světě, který působí jako dokonalý anestetikum na jakýkoli problémy a trable, ať se děje cokoli. Tohle je duševní. Neni to jako horká koupel nebo jít s někym na pivo, je to mnohem hlubší a víc to funguje, je to lék. Zrovna ten svůj lék poslouchám, naštěstí jsem tehdy neodolala a koupila si jeho cédéčko. A je věčná škoda, že se o něj nemůžu podělit. Tihleti neznámí autoři… na youtube nic nenajdete, jen jedno amatérský video, kde toho neni moc vidět, internet ho prakticky nezná. K vzteku 😛 Kdybych byla nějakej hudební producent, okamžitě si pro něj dojedu, čapnu ho za kabát a šup s ním do světa. Boží člověk.

Přemýšlím, jak jsem o Vánocích vůbec nic nestihla. Ale ono toho zase asi nebylo moc, co bych potřebovala stíhat. Myslela jsem, že budu mít čas věnovat se novýmu blogu, ale zatím vůbec a nevypadá to, že bych teď v nejbližších dnech ten čas měla. Což je na jednu stranu naprosto úžasný. Všechen svůj volnej čas teď trávím s jedním člověkem a stojí to za to. Ty nejvyšší dávky anestetik, jaký je vůbec možný si vzít. Jen do mě s nima. Nevnímám, neřeším, nestarám se, všechno je mi jedno a je mi dobře. Neplánuju. Všechno bude, až přijde čas. Všechno se vyřeší. A když ne, no tak se taky neposeru.

Vášeň. Najednou má pro mě úplně jinej význam.

Nedal by si někdo trochu mlíka?