O váze věcí a o koncertech

Dneska jsem pochopila, že skutečnou váhu věcí člověk pozná až v momentě, kdy je hodí na záda a dotáhne je na Florenc a zpátky. V mém případě se jednalo o počítač, kterej jsem celej, tak jak je, musela donýst na centrálu, aby mi do něj nainstalovali program, kterej potřebuju k práci. A ten komp byl těžkej jako kráva!

Instalace měla zabrat nějaký tři hodinky, tak jsme si s kolegou šli na chvilku sednout do mekáče. Opět za mě platil – ne protože bych o to stála, ale protože o to bůhvíproč stojí on. Prej že je ze starýho vydání – no, já jsem holt asi z novýho, protože úplně nesnáším, když za mě někdo něco platí nebo mě někam zve. Občas se to dá snést, hlavně proto, že peněz neni nikdy dost a ráda je za to kafe ušetřim 😀 Ale když to dělá pořád? To už je trochu moc. Že by mu šlo o cosi, to si nemyslim, tuto otázku jsme si už celkem vyříkali a jsme prostě kolegové, tím to hasne. Navíc má už takhle doma problémy kvůli tomu, že jeho žena našla v mobilu mojí fotku (fotil mě na jaře v Průhonicích u šácholanu – miluju magnolie!) a určitě to nechce zhoršovat nějakym románkem s kolegyní (byť mladou a krásnou 😀 – to nemám ze svý hlavy, včera jsem tak byla označena kamarádem). Takže já nevim, asi je prostě fakt jenom staromódní.

Mekáč se později ukázal jako špatnej nápad, pokud jde o snídani, neboť mi ten sendvič nijak zvlášť nesedl. Po desátý jsem dojela domů a než jsem si jela opět vyzvednout komp, byla jsem na tom záchodě asi pětkrát. Never more.

Program snad nainstalovanej je, nevim, ještě jsem to nezapojila. Skoro se až bojim. Už jsem si nějak zvykla na to, že věci nefungujou tak jak maj, a vždycky když se mi dostane do ruky nějakej novej program, očekávám už od první minuty, kdy se co posere. Ale snad to tentokrát bude dobrý, já už jim tam ten komp znova nevezu, ani mě nehne.

Abych nezapomněla, včera večer jsem byla na Blackmore’s night. Asi jsem to ještě tak úplně nevstřebala, ono to bylo hrozně narychlo domluvený a zorganizovaný, ale díky odpadnuvší kamarádce jsem získala lístek prakticky zadarmo (až se uvidíme, pořešíme to asi několika panákama), což je hrozně zvláštní – od jara jsem koukala po plakátech a říkala si, že bych je někdy ráda viděla, ale raději ušetříme na jiný věci. No a pak tohle. Náhoda je blbec, ale tahle se mi zrovna velmi líbila, stejně jako ten koncert sám. Candice, kromě toho, že má nádhernej hlas a překrásný vlasy, má taky skvělý hlody 😀 BN navíc nehráli jenom svoje, ale i nějakou tu lehce zremixovanou klasiku, což si člověk vždycky rád poslechne, bylo tam i nejedno výbordelný sólo (hlavně klávesy a bicí, to jsem fakt nežrala) a nakonec nám zahráli i lady gagu (to se celej sál válel smíchy po podlaze, kor když si pianista a jeden zpěvák nasadili bílý paruky :D). No prostě bylo to úchvatný, jen mě trochu mrzí, že jsme nebyli blíž, to by stálo za to vidět pořádně – holt příště.

Když je řeč o koncertech, teď momentálně mám před sebou velkej podnět k těšení se – IAMX. Doufám, že na ně něco usyslím, myslim na ně celý léto a strašně my chyběj. Zvláštní, jak vás některý kapely na první poslech dokážou tak moc dostat. No jestli mi to vyjde, tak to bude noc nocí, to ještě Retro nevidělo 😉 A teď mě omluvte, jdu škrabat brambory.