Rubriky
Z deníku au-pair

Halloweenový článek

Dobré zprávy, ty já ráda. Ještě ráno jsme se nové brigády dost báli, ale nakonec se ukázala jako docela příjemná, nijak zvlášť náročná a navíc ne tak bídně placená, jak jsme původně mysleli. To všechno dohromady spolu s tím, že jsme nedostali pokutu za parkování (nebyli jsme si jisti, jestli stojíme dobře), že jsme si prošli v Arundelu takovou maličkou skrytou Příčnou Ulici (ale nic moc tam neměli), že jsem si včera koupila pěknej, provázkem opletenej květináč (a plánuju si do něj pořídit vánoční hvězdu, až ji někde uvidím), že za pár tejdnů jedu na dlouhou návštěvu domů, že Clařina hospůdka Sage je vážně pěkné místečko, kde se mimojiné odehrávají jazzové koncerty, že je dneska Halloween a na večer sosám Střihorukého Edwarda a Nightmare before Christmas (obojí jsem dlouho neviděla), že nám Ashleigh povolila, abychom u Clare pracovali každou středu ráno (a k Ashleigh pak půjdeme odpoledne) a že zítra zase jedeme do Hove, kde uvidím Perličku a Veverku.
Ty mně minule daly. Mysteriózní pán je v nestřežené chvíli vypustil do zahrady a ty mrchy si to v tu ránu namířily pěkně přes plot k sousedům a za boha jsem je nemohla nalákat zpátky. Na Pearl nakonec zabralo netradiční mávátko vyrobené z urvaného stébla jakési oschlé rostliny z jednoho z Ashleighiných květináčů, ale Squirrel by mávátko nemohlo být ukradenější a moje volání jakbysmet. Čím naléhavěji jsem ji volala, mlaskala na ni, luskala prsty a klepala na dřevěný plot, tím ostentativněji se po cizí zahrádce procházela směrem ode mě, tu a tam se zastavila a oňuchávala listí jejich keře. Naprostý nezájem o mou osobu nakonec korunovala okamžitým přiběhnutím k sousedce, která to všechno viděla z okna a jala se mi se zběhlým zvířetem pomoct. Myslím, že Ashleigh by si s ní měla promluvit a domluvit se na tom, že tam ty kočky holt občas budou chodit. Udržet je totiž jinak v domě, když potřebujete dveře do zahrady otevřené, je poměrně náročné a k nim navíc dost necitlivé. A ostatně sousedi by mohli být rádi. Jejich caparti, tisknoucí rozjařeně ruce na okna a volající „Daddy, daddy, look!“ na mě působili docela nadšeně.

V Hove si jinak docela zvykáme. Brzy budeme mít vyřešené parkování a i když neustálé převážení všech možných věcí jako žehlicích prken a vysavačů sem a tam je trochu voser, není to zlé. Navíc se mi ten dům docela líbí. Běhání nahoru po strmých schodech mi dobře nedělá, ale pravidelná ranní procházka s Daisy směrem ke škole, i když jen na pár minut, ano. Nevím, jak to Hove dělá, ale zatím každé ráno, co jsme tam přijeli, bylo slunečno a hezky. To se pak člověk nezdráhá s tím psem i rozeběhnout. Prostě taková obyčejná radost ze života.
Zítra mi začíná NaNoWriMo – vlastně dneska o půlnoci, a já z toho mám furt hlavu plnou otázek a taky vlastně vzteku, že nejsem schopná dát se dohromady s nějakým dalším psavcem a požádat o pomoc s brainstormingem. Mám tolik otázek! A valná část z nich měla být dávno vyřešená, ještě než jsem začala psát. Co chvíli měním název a vlastně i cíl, a když už si nějaký dám a s tím psaním pokročím, pak mi zase dojde, že takhle to vlastně taky vypadat nemělo a že je to celé k ničemu. Nejsem si schopná vybavit, jak chci, aby to ve výsledku vypadalo – chci to udělat jen jako prostou příručku, jakých jsou na internetu tisíce? Na to by mi stačila stránka A4. Ale když píšu od srdce, co mě k tomu napadá, je z toho za chvilku guláš podivné chuti a kdykoli to znovu otevřu, zaplavuje mě pocit chaosu a všeho, jen ne jednoduchosti. A do toho pochyby, které ze sebe pořád neumím setřást. Setřesu je na chvilku, ale zase se mi vrátí. Jsem zvědavá, jestli mi NaNoWriMo pomůže, ale i když ještě nezačal, už teď jsem z něj ve stresu, protože mám pocit, že bych zítra měla prostě začít psát, ale něco ve mně na mě huláká, ať si nejdřív pořádně ujasním, co vlastně chci napsat. A já nevím, jak to chytit za pačesy a jak tu otázku vyřešit.
Trochu mě mrzí, že z toho Halloweenu asi nic moc mít nebudeme. V domě nikdo není a na takové samotě asi moc nehrozí, že by přišli koledníci – pro všechny případy mám připravenou pisklu bonbónů a do kuchyňského výklenku dám pár svíček.
Zvažovali jsme zajít si při té příležitosti do některého z místních pubů, ale nakonec jsme si asi oba uvědomili, že se nám vlastně nechce a že ten večer mnohem radši strávíme posezením pěkně doma v teplíčku, s dobrým vínečkem, svíčkami a s mou porcelánovou dýní z Poundlandu. Na dlabání jsme se vydlábli. Dostali jsme sice modrou dýni od Cye, ale nikomu se do toho moc nechtělo a navíc Cy beztak povídal, že má moc tvrdou kůru a že by to asi moc nešlo. A tak z toho asi nakonec bude filmový večer, jen možná přemluvím pana M., abychom se aspoň po setmění vydali autem na projížďku po okolí, pokoukat, kde komu jak plápolají svíčky v Jack’O’Lanternách – jen ve Storringtonu mají dýni skoro na každém koutě, tak by to mohlo vypadat hezky. A člověk by do sebe dostal aspoň trochu té „helouvínské “ atmosféry. Ale s trochou závisti sjíždím na facebooku fotopříspěvky jiných au-pairek, které se chlubí tím, jakou pěknou výzdobu si s dětmi přichystaly. A s trochou nostalgie vzpomínám na Halloweeny předešlé, trávené ve společnosti mojí bandy – třeba z roku 2010 nebo i z loňska. A když už jsem v tom vzpomínání, pro ty z vás, kdo máte Halloween rádi a chtěli byste si o něm něco víc počíst, přidávám svůj někdejší článek Halloween po anglicku, a ze stejné doby taky svou halloweenskou úvahu s perličkou pro zasmátí, která mě spolehlivě rozseká každej rok touhle dobou, kdy si na ni vzpomenu 😉
A ještě jako takový pé ésko pod imaginární čarou tu mám další set liebsterovských otázek (vy nás teda zásobujete, pane Karfík), tentokrát od Eli 😉 Těší mě, že to fakt zafungovalo a že mi ten řetězák pomohl trochu se odrazit od dna krize a zase mít o čem psát sáhodlouhý, normálním lidem nečitelný články. Enjoy a mějte pěkný Halloween, ať už budete strašit v kostýmech venku nebo se mrtvolně rozkládat doma na gauči s hrnkem horkýho kakaa. Mwahaha >:)
1.) Jaké je tvé vysněné místo, ať už pro dovolenou nebo bydlení?
Zebytobyla Anglie…? A nebo někde úplně nespecifikovaně mimo civilizaci, ale zase jakoby blízko k ní, aby člověk měl přístup ke všemu, co potřebuje, jestli mi rozumíte.
2.) Jak vypadají tvé víkendy?
V sobotu s panem M. část dne pracujeme a ve zbytku buď relaxujeme doma nebo se projdeme do Brightonu, když jsme zrovna poblíž. V neděli většinou jezdíváme do Crawley, po nákupech a tradičním čumění po krámech. Ani toho už tolik nekupujeme, spíš se jen procházíme a dumáme, co dovézt domů dárkem.
3.) Napiš 5 věcí, které skutečně miluješ. Může to být cokoliv.
Blogování, focení a editace fotek (abych tak řekla, vtiskávání feelingu), kočky, teplý hrnky mléčnejch nápojů (ať už kakao, horká čokoláda nebo kafe s mlíkem), voňavý svíčky nebo tyčinky a oheň (to je bonusová šestá věc).
4.) Máš v pokoji nějaké obrazy nebo plakáty? Pokud ano, jaké?
Tady v Anglii ani ne, máme tu jen kalendář a obraz s tématikou pláže a písku, ale doma mám obraz, takovej jako do etna (k němu jsem si koupila i pár maličkých obrázků podobného vzezření, i když nejsou ze série), a pár plakátů z Camden Town. Na jednom je kočičí silueta na vínovo fialovém pozadí, na jednom myslím nějaké jakoby vázy.
5.) Kniha, která tě ovlivnila? Jak a proč?
Jen málokterá kniha člověka neovlivní. Ale napadá mě třeba Saturnin, kterej mě naučil leccos o humoru a myslím, že mi tak možná dost upravil způsob mého vlastního psaní. A tak obecně mě to naučilo si víc vážit některých věcí a vždycky to ve mně vyvolá neuvěřitelně poetickou a příjemnou náladu.
6.) Jaké je tvé vysněné povolání, a co bys naopak nedělala ani za milion?
Něco, kde budu moct zůstat sama sebou a těžit z toho. Za milion bych nešla dělat operátora někam na drát, buzerovat úplně cizí lidi na jejich osobních číslech, ještě k tomu v kteroukoli nestřeženou denní dobu včetně víkendů! Vážně, jen o málokteré práci bych řekla, že je podřadná, ale telemarketing nebo jak tomu ty svině řikaj, to je prostě zlo a špína!

7.) Co je první věc, na kterou myslíš ráno po probuzení?
Záchod, většinou. A jak se mi z toho teplíčka nechce.

8.) Je něco, co není tajemstvím (můžeš to říct), ale myslíš si, že to o tobě nikdo neví, a měl by?
Nevím. Myslím, že o sobě práskám, co se dá, takže asi všichni vědí, co potřebují vědět 😀 Možná to, že i když to tak možná vypadá, opravdu nesnáším dobře připomínky na svou postavu, zejména ty partie, se kterými nejsem zrovna spokojená. Jsem přesvědčená, že obzvlášť ženy by měly mít jakási nepsaná výhradní práva na vtipkování o svých výrazně nadprůměrných partiích a nikdo jiný by to dělat neměl.

9.) V jakém supermarketu (případně obchodě) nejraději nakupuješ?
Tesco, Sainsbury’s, Poundland, Poundworld, Superdrug či Primark. Doma v ČR asi Billa a Tesco.

10.) Řekni mi nějaký vtipný zážitek z dětství, prosím!
Jednou jsem půjčila kamarádce mikinu, ona si ji ovázala kolem pasu a pak šla do křoví na malou. Počůrala mi rukáv.
A t-t-to je vše, přátelé 😉
Rubriky
Z deníku au-pair

Před stěhováním, za stěhováním, nikdo nesmí stát

Tak je po stěhování. V pátek a sobotu jsme Ashleigh pomáhali s přesunem do Hove a zase jednou jsme si mohli uvrtět hlavou nad jejími myšlenkovými pochody a množstvím krámů.
Stěhoval se hlavně nábytek. Ashleigh si chce Thakeham pořád držet jako hlavní domov a místo na víkendy a pořád doufá, že to bude moct celý sakumprdum prodat, takže chce, aby to i vypadalo – a proto tu většina věcí zůstala. Ale některé věci jako samozřejmě ty největší a nejtěžší skříně, gauče, stolky, židle a taky stůl obří jídelní, jely do Hove.
Nepochopila jsem, proč si na to stěhování nezařídila stěhováky. Nigel a pan M. se při tahání těch nejtěžších věcí málem strhali, já si taky natáhla kdejakej sval a všichni jsme byli zpocení jako prasata ještě než jsme to vůbec naskládali do náklaďáku – a jeli jsme nadvakrát.
Nepochopila jsem, že neměla sbaleno, když jsme v pátek ráno přišli pomáhat – teprve snídala s tím, že se do toho teda jdeme dát.
Nepochopila jsem, že nepřiměla děti, aby si sbalily svoje. Seděly jsme u toho spolu, já spíš jen skládala a dávala do tašek, ona nad tím krčila rameny a nevěděla, co má dětem vzít a co chtějí. Proč proboha tenhle úkol nepřidělila jim, když oni jsou ti jediní, kdo můžou říct, co s sebou chtějí?

Nepochopila jsem její představu, že ten který kus nábytku bez problémů projde úzkými chodbami a schodištěm přesně tam, kam ho chce. Stolním fotbálkem jsme odřeli nově natřené zdi a strop, její velká matrace vůbec neprošla a jídelní stůl byl boj, během nějž se panu M. totálně rozklepaly ruce, protože jeho svaly už toho prostě měly moc. Hrozně jsme se přepínali a i když ona občas alespoň kontrolovala nebo přidržovala, Siena kolem nás běhala obalená dekou, jako že má hroznou rýmu (což měla, ale proč teda neleží?), a ačkoli během toho pobíhání xkrát vyběhla nahoru do svého nového pokoje, ani ji nenapadlo cestou přibrat alespoň jednu lehkou tašku s oblečením nebo jejími věcmi, kus bicích nebo její vlastní šuplík od stolu. Všechno to byly věci, které by uneslo pětileté dítě a jí je přitom patnáct! Nemůžu pochopit ani dost dobře překousnout přítomnost někoho tak neskutečně rozmazleného a nenápomocného. Jinak je to vcelku milá holka (až na ty občasné výbuchy hormonů jako třeba tehdy v Itálii), ale tohle mi nejde na rozum a někdy mě skoro až mrzí, že nejsem au-pair jako taková, abych na ní mohla mít vliv. Na druhou stranu, kdybych mohla, asi by brzo došlo ke konfliktům, neboť moje představa výchovy by byla o kapku jiná než ta Ashleighina.
Nepochopila jsem ani její přístup k stěhování všech možných šuplíků, plných krámů, aniž by se do nich vůbec podívala a třeba je probrala. Ke stěhování je pořád ještě připraveno cca šest igelitek kabelů a nabíječek k neuvěřitelnému množství elektronických zařízení, z nichž většinu už podle mě dávno nemá, a pokud má, stejně to v životě nedá dohromady. Některé kabely měly sice popisky (šikovný nápad), ale většina jich byla zcela bezprizorní a nepřiřaditelná.
A taky jsem nepochopila její neschopnost koupit v krámě (nebo dovézt z Thakehamu) věci, o nichž jsem jí jasně několikrát řekla, že je potřebuju – houbičky, Cif nebo jiný krémový čistič, okenu a hadr na okna. Stačilo říct a zařídila bych si je sama, ale ne, ona pokýve hlavou jako že bere na vědomí, a když přijedu o dva dny později, jako by k tomu vůbec nedošlo. Znovu mě žádá o umytí a čištění věcí, které bez těch věcí prostě nevyčistím. A já jí znovu říkám, že je potřebuju. A ona se znova tváří jako že bere na vědomí. A já mám chuť mlátit hlavou do zdi.
To nepochopení bylo nakonec trochu vyváženo výbornou pizzou na její účet, a na oběd mě vzala na dobrej sendvič a cappuccino do jedné nedaleké kavárny a trochu jsme si povídaly. Bylo to jako jít na oběd se svým šéfem, pro nějž už pracujete sedm měsíců, ale vlastně jste si toho nikdy moc neřekli, mimo práci. I když jsem s ní strávila čtyři týdny v Itálii a pár dalších ne tak docela pracovních momentů, vztah máme takový vlažný, řekla bych typicky britský. Někdy mi to přijde jako škoda. Při komunikaci s ní sice často musíme čelit šňůrám WTF momentů a facepalmů, ale někdy, jenom někdy, to je taky docela příjemný. Jako třeba právě v ten pátek a sobotu, kdy nám od rána do večera děkovala a slíbila nám peníze navíc, kdy se smála a byla celá veselá a příjemná, kdy jsme si všichni připadali jako jedna velká šťastná rodina, kdy jsme cítili závan příjemné změny, kdy jsme objevovali nové bydlení a seznamovali se s ním, a kdy jsme zkoumali, jak se v novém zabydluje nejprve Pearl a pak i Daisy se Squizzie. A kdy jsme si uvědomovali, že díky téhle změně nám Brighton leží na dlani a snad i nákup vánočních dárků bude mnohem příjemnější, než jsem původně předpokládala, když konečně změníme lokál a namísto Crawley budeme o sobotách jezdit do Brightonu. Ale kdoví, jak to všechno bude. Teprve se zabydlujeme v novém systému.
A úplně nejnovější pro nás bude nová práce v Arundelu. Victoria nám pomohla sehnat další cleaning, sice za mizerný peníze, ale jelikož momentálně beztak nemáme nic lepšího, proč to nezkusit. A třeba se z toho časem vyvine i něco lepšího.
Mnohem větší starosti mi teď ale dělá nalezení nového nájemníka našeho annexu. Před pár dny došlo k vtipné situaci, kdy měl dorazit chlápek z realitky a měl tu někoho provést. Jenže píchnul a zavolal mi, že to nestíhá a jestli bych to tedy té paní neukázala já. A tak jsem to udělala, s představou, že tohle nemůže dopadnout dobře, vždyť nic nevím. Ale nakonec to dopadlo víc než dobře, tedy aspoň pro Ashleigh – paní to vzala a příští měsíc se stěhujeme.
Mám z toho obavy a je mi z toho smutno. Z annexu se mi nechce a už vůbec ne do hlavního domu, kde se budeme při četných příležitostech potkávat s Ashleigh a dělit se o životní prostor s ní i s Nigelem, který se k tomu všemu nikam nestěhuje a dost často se v domě vyskytuje. Bude to asi mít pár přínosů, ale osobně v tom vidím spíš změnu k horšímu a nijak zvlášť se na to netěším. Ale tak trochu doufám, že se prověří známé pravidlo, že když se něčeho hodně bojíš, nakonec to neni tak špatný. Každopádně uvidíme. Není jiná cesta.
Musíme si zvyknout a nějak se s tím poprat. Zabydlíme se v hlavním domě a zvykneme si na novej režim. Dvakrát až třikrát týdně budeme pendlovat mezi Hovem a Thakehamem a pan M. se uřídí. Zkusíme novej job v Arundelu a uvidíme, co to přinese. A taky budeme dál inzerovat a doufat, že se chytí nějaká lepší ryba než Jo, u níž jsme už týdny nebyli, a i když příjem nám chybí, ona rozhodně ne. A taky si užijeme Vánoce doma, který snad nakonec taky budou ještě mnohem lepší než jak si to představuju. Kdo ví.
„Kuči, kuči, usměj se do kamery, Squizzátko, vyletí ptáček!“ – „Meh, lemme go, human…“
Rubriky
co se mi honí hlavou

Liebster podruhé

Ukázalo se, že tu mám ještě jednu opomenutou nominaci od jmenovce M., jehož blog jsem sice začala sledovat poměrně nedávno, ale už se stal mým velkým oblíbencem, kterého bych si mimochodem dovedla velmi dobře představit v AK a snad bych mu i prominula tu stejnou přezdívku 😉 Možná je to zase ta moje slabost pro divný a všelijak vybočující lidi, možná je to v tom, že fakt dobře a pravidelně píše a že se u těch jeho článků kolikrát chlámu nad tím, jak dokonale si umí udělat srandu sám ze sebe, a možná v tom vězí i jeho příjemnej minimalistickej design, přehlednost a inspirativní články s recepty na jednoduchá veganská jídla. Celkově je to prostě o něčem a je to dobře ochucený, takže mu nemůžu odmítnout odpovědět na jeho vlastní liebsterovské otázky, žeáno 🙂

1. Co jste dneska měli k obědu?
Párkovou tortillu. Bylo třeba sníst už nějakou dobu otevřený párky 😀 Ale jako bylo to dobrý, o to nic.
2. Oblíbená pohádková postava?
Asi Popelka.
3. Jak podle vás vypadá pěknej chlap? (Klidně můžete hodit i odkaz na foto nějaký celebrity)
Humpf… ne moc velkej, ne moc malej, tak akorát aby byl trochu větší než já, dost osvalenej na to, aby zastal těžkou práci, ale ne vyloženě opletenej houskama. Žádný tintítko, ale spíš štíhlé postavy a rozhodně jdu po pevnejch kulatejch zadcích. Osmahlej od sluníčka nebo mysteriózně bledej (muhaha Loki), ale každopádně zdravě vypadající a s hustejma zdravejma vlasama. Chlapsky trochu zarostlej nebo čerstvě oholenej – podle toho, co zrovna jemu konkrétně sluší. Mladší raději nahladko. Voňavej, když ho obejmeš, ale zase ne moc, aby to z něj vanulo přes celou trambaj. Čistej a čistotnej, ale schopnej se zasrat při práci, když je třeba. Nemám preference co do barvy vlasů, ale nejvíc mám asi ráda brunety s uhrančivýma očima, jedno jaké barvy. Pěknej chlap se umí usmát způsobem, ze kterýho ženská změkne, a nebo nejvíc šukézně přivřít oči, třeba jako Johny Depp. Oblíbených celebrit mám v tomhle směru víc a nevím, jestli by z nich šlo udělat průměr, ale určitě by tam byl právě Johny, Viggo Mortensen, Tom Hiddleston, David Tennant, Cam Gigandet, Jackson Rathbone, Gerard Butler a řada dalších.
4. Umíte roztáhnout prsty na obou nohou?
Jo 😀
5. Jak vypadalo vaše nejhorší rande?
Nejhorší rande je většinou to, kde už od začátku víte, že to je úplně zcestnej člověk a neni šance, že by to někam vedlo, protože si prostě ani nemáte co říct, ani vám neni sympatickej. Konkrétně si nevzpomenu, ale takový jsem určitě zažila, stejně jako ten typ, kdy je špatný prostředí a vy se strašně potíte, takže se vám rozmaže makeup a pak na to přijdete až na záchodě, stejně jako na kruhy v podpaždí nebo něco mezi zubama. Vůbec nejhorší rande je asi tam, kde se buď neslyšíte nebo je tam naopak totální ticho a vám třeba ještě kručí v břiše. Děs 😀
6. Čeho se bojíte?
Pavouků, jehel, výšek, tmy a toho, co v ní je, duchů a démonů, nočních můr, veřejného ponížení, neužitečnosti, nedocenění, křivdy, že na mě rodiče nebudou pyšní, že něco v životě prošvihnu, co už nikdy nebudu moct dohnat.
7. Jakou máte rádi zmrzlinu?
Čokoládovou, citronovou, pistáciovou, šmoulí, oříškovou, točenou ze Světozoru, banánovou nebo nějakou s karamelem.
8. Vaše vysněné povolání?
Asi bloger/spisovatel. Pokud bych si měla vydělávat tím, co mě skutečně baví, pak bych si musela vydělávat právě blogováním, pomáháním lidem, poskytováním informací o věcech, co mě baví.
9. Chcete mít děti? Kolik?
Přála bych si holčičku, jestli na to někdy dojde. Ale spíš mám takovej pocit, že zůstanu v řadách tak napůl dobrovolných členů hnutí za vyhynutí lidstva a že na dítě u mě nikdy nedojde. Částečně že se smrtelně bojím bolesti s tím související a částečně že si to neumím představit v souladu s mým životním stylem, věčnou nejistotou a tudíž neschopností zajistit ještě někoho dalšího. A krom toho mi tenhle svět prostě nepřipadá dost dobrej na to, abych si mohla vzít na svědomí přivést do něj novou čistou duši a nechat jí prožívat všechny ty sračky, co tu na ní čekaj. To si nezaslouží.
10. Kam do ciziny byste se chtěli podívat?
Láká mě hlavně Indie, ale vím, že se tam nikdy nepodívám, dokud se mě neujme někdo, kdo už tam byl a ví kudy kam. Sama si na to prostě netroufnu a vyloženě turisticky s průvodcem tam jet taky nechci, to pak nemá žádný kouzlo. Stejným způsobem by mě zajímalo i Peru a ze zvědavosti bych určitě chtěla strávit nějakej čas v Americe nebo Austrálii, v Holandsku nebo Finsku, a podívat se i do Egypta a na Novej Zéland. A rozhodně bych ráda zkusila opeřit nebo pracovat v Irsku. Irsko a Anglie jsou moje srdeční záležitost.
Tak, mission accomplished 😉
Rubriky
co se mi honí hlavou

Liebster Blog Award aneb yet another řetězák

Už je to nějaká doba, co jsem reagovala na řetězák – málokterej mi už dneska přijde zajímavej, otázky se většinou opakujou a odpovědi tuplem. Ale zase když přijde vyloženě výzva, tak se tomu vyhejbat nebudu. Už nějakou dobu kolem mě poletuje cosi s názvem „Liebster Blog Award“ a jak jsem si vždycky říkala, damn, proč mě nikdy nikdo k takovejm blbostem nenominuje, byla by aspoň sranda, a ono si to na mě dneska konečně sedlo a já byla konečně nominována jedním z nejčerstvějších nováčků v AK, Adamem Dildou. Nezabiju ho, jak se obával 🙂 Naopak to využiju jako takový nakopnutíčko, jelikož mám pocit blogovacího záseku a potřebuju odseknout. Takže…

Co je LBA:
Úplně jednoduchej řetězáček původem odněkud z Německa, jehož pravidla se různí (obviously, běhá to internetem, každej si to trochu zmodifikuje a přetentuje k obrazu svému), ale dobře, nebudeme hnidopišit a vezmu to tak, jak to přišlo:
  1. napiš deset věcí o sobě
  2. odpověz na deset otázek, jež pro tebe sepsal ten, kdo tě nominoval
  3. sepiš deset otázek pro další blogery
  4. nominuj pět dalších blogerů
  5. oznam to nominovaným
Co se mi na týhle verzi líbí, je hlavně fakt, že i když jedenáctej Doktor je hodně zatraceně dobrej, pořád mám ještě slabost pro Desítku a jeho číslo 😀 A taky že mě to nenutí otravovat s podobnou věcí dalších deset nebo jedenáct lidí – tolik oblíbenců snad ani nemám. Pětka je číslo víc než dostačující.
Takže deset věcí o mně:
  1. Neznám svou přirozenou barvu vlasů. Tipuju něco jako neurčitě středně hnědou, ale vlastně to vůbec nevim, protože jakmile mi začne odrůstat barva, přebarvuju.
  2. Jako malá jsem si brutálně kousala nehty a nedovedla jsem si představit, že bych se toho kdy zbavila. K tomu zázraku pak došlo prostým použitím nehtů umělých. Po těch pár dnech mi ty moje pořádně narostly a mně se to tak líbilo, že jsem se o ně začala pořádně starat a stalo se pro mě skoro posedlostí mít nehty pěkně upravené a dlouhé aspoň na škrábání.
  3. Miluju slaný brambůrky.
  4. Miluju kafe a kavárny. Nějakou dobu to bez něj vydržím a dost obstojně přežiju i o instantním, ale požitku z pořádně udělaného kapučína se nic nevyrovná.
  5. Hrozně ráda sladím, do čaje tak lžičku a půl, dvě, do kafe i tři nebo čtyři, když je silný, protože nesnáším hořkost. Někdy z toho mám špatný svědomí, tak to vyvažuju tím, že si ten čaj někdy neosladím vůbec, hlavně třeba zelenej nebo bylinkovej. Nesladký kafe ovšem vypiju jen s velkou nechutí.
  6. Nesnáším skákání na trampolíně a další pohyby, co mi otřásají tělem. Ztrácím přitom rovnováhu, mám nepříjemnej tlak v hlavě, špatně se mi dýchá a blbě vidím. Z toho důvodu zásadně nechodím na žádné „adrenalinové“ atrakce, protože ten pocit odstředění, tlaku a neschopnosti se nadechnout prostě nesnesu.
  7. Stejně špatně se mi dělá z výšek.
  8. Štve mě, že neumim pořádně kreslit a malovat. Jednou za uherák něco v tom smyslu vyplodim a pak z toho mám dlouhý roky i radost, ale prostě to neumim udělat častěji než třeba jednou za dva roky.
  9. Totálně obdivuju a miluju blogery, kteří si svoje blogy sami ilustrují. Tomu říkám skutečně autorskej blog s duší, ale hlavní tam pořád musí bejt ten zatraceně dobrej a přínosnej text. Sebelepší ilustrace nebo fotky z toho dobrej blog neudělaj. Dobrej bloger podle mě musí bejt tak trochu renesanční člověk a kromě psaní musí ovládat ještě další umělecký projevy, aby to fakt mělo grády.
  10. Nemůžu usnout, když mám hlad. Když mám hlad, kručí mi v břiše, ale naprosto šílenym způsobem, kterej mě jednak ruší svou hlasitostí, jednak se mi to tam nepříjemně hemží, jednak se za to stydim, když je u toho někdo další, a jednak je mi prostě z hladu špatně a neklidno. Proto sebou na všechny přespávací akce už léta nosím svačinku, i když je třeba přislíbeno občerstvení. I kdyby jenom záchrannej rohlík na to umlčení žaludku. Však mě už kolikrát zachránil.
Tak to by bylo deset z prstu vycucanejch trivií, a teď Adamovy otázky, to by mělo jít líp 🙂
Temnota nebo světlo?
Mám spíš ráda šero. Mám citlivý oči a někdy se to v běžnym denním světle prostě nedá vydržet, slzim jako blázen. A navíc jsem spíš obecně večerní tvor. Takže šero, lampičky, svíčky… ale kdyby bylo to šero moc dlouho, tak se z toho zblázním. Když jsem nějakou dobu bez Slunce, začne mi z toho hrabat a upadám do splínu.
Máš rád/a upřímnost?
Samozřejmě, kdo by neměl? Dost dobře nesnesu a nedovedu prominout lež, obzvlášť když je to úplně blbá, do očí bijící lež. Ale ijsem přesvědčená, že k upřímnosti se musí zcela nutně vázat i takt. Jsou lidi, kteří si myslí, že je právě upřímnost jejich ohromnou předností, ale vůbec jim nedochází, že spoustu věcí podávají dost necitlivě a že tím ubližují. Upřímnost je základ, obzvlášť když se tě někdo zeptá na tvůj upřímnej názor. Ale jestli si myslíš, že je v pořádku holce říct, že ano, dneska ti to ohromně sluší, jak ses pěkně namalovala, ale měla bysis oholit kníra… tak ne. Neni. A neni upřímnost jako upřímnost.
Jaká je tvá největší slabina?
Nedostatek vůle. A schopnost zcela bravurně prokrastinovat ohledně věcí, který ve skutečnosti nejvíc chci udělat a za prase nedovedu pochopit, proč se tomu vlastně tak bránim. Ale bránim se dobře.
Které 3 věci jsou pro tebe nejdůležitější? Popřípadě proč?
Mít domov, nějaký to něco, kde je to moje, podle mých pravidel a tak, jak se mi to líbí. Mít kolem sebe lidi, kterejm na mně záleží a kteří mě doopravdy chápou. I kdyby byl jeden takovej, kterej mě doopravdy zná a i přesto mě má rád. A mít nějakej smysl. Důvod, proč tu sem. Nějakou misi, kterou musím plnit, aby měla moje existence smysl.
Proč? Protože bez těch věcí jsem ztracená.
Máš nějakého člověka, podle kterého se řídíš? Odpověď zdůvodni.
Ani ne. Jsou lidi, kteří mě inspirují, ale vesměs funguju jako takovej filtr. Tahám ze světa spoustu informací a rozumů, v hlavě a srdci si to přefiltruju a co z toho mi dává smysl nakombinovaný dohromady, tomu říkám moje životní filozofie a tím se řídím. Ale nemám na světě jedinýho člověka, podle nějž bych všechno dělala nebo jemuž bych se každým svým dechem snažila zavděčit. V tom nějak nespatřuju smysl.
Když se chci podle něčeho nebo někoho opravdu řídit, představím si svoje ideální já. Svoje já, co nemá ego a netrpí slabostmi jako je prokrastinace nebo strach ze zklamání. Představím si, co bych v ideálním případě udělala a co by bylo v dané situaci prostě nejlepší, a to udělám.
Který měsíc ti přijde nejsympatičtější? Proč?
Prosinec, protože jsou Vánoce a všichni jsou z toho naměkko. A protože v prosinci můžeš relugérně udělat čáru za vším, co jsi posrala v posledním roce, a začít nanovo s čistym štítem a prázdnym diářem.
Myslíš si o sobě, že jsi dobrý/á bloger/blogerka?
Myslím, že mám hodně na čem pracovat. Ale oproti svému mladšímu já jsem se rozhodně už leccos naučila. Teď ještě kdyby to člověk uměl fakt všechno implementovat, ale to já se zase nedonutim. Dělám to všechno tak jako pozvolna, postupně.
Upřednostňuješ osobní kontakt nebo internetové psaní?
Jak s kym. S některejma lidma se nedá mluvit naživo a s jinejma to zase bůhvíproč nejde po netu, máte chuť je zabít. Já osobně radši vystupuju na netu, to je takový moje přirozený prostředí. Ale druhý lidi raději vnímám naživo, pokud je chci skutečně poznat, protože na netu se málokdo vyjadřuje a chová přesně stejně jako naživo, to nedělám nejspíš ani já, i když si to ráda myslim.
Na internetu se mi ale líbí třeba to, jak je možný vpadnout doprostřed tématu bez jakýhokoli úvodu a omáčky a aniž by se kdokoli na cokoli ptal. Vy jste se mě neptali na nic o mně, ale já to tu můžu stejně napsat a nebude to divný. V reálu takový věci moc nejdou, tam se hraje na omáčky, icebreaky a na odpovídání na to, na co se vás lidi ptali. A někdy to smrdí neupřímností a nuceností.
Rozumíš si s rodiči?
Teď docela jo 😀 Ale když s nima bydlim, tak nám to nejde.
Co tě na lidech nejvíce mrzí?
Že se obrňujou vší tou falší, lží a přetvářkou a jen zřídkakdy vás skutečně pustěj k tomu, co je uvnitř. Z některejch lidí máte už od první chvíle dojem, že jste doma a že je znáte už odjakživa, ale většina lidí tak nefunguje. Většina lidí jsou obrněnci, s nimiž můžete celej den a celou noc tlachat o kravinách, a přitom máte pocit, že mlátíte prázdnou slámu a že to je úplně o ničem.
A taky to, že maj naprosto neuvěřitelnej potenciál a tak zoufale málo ho využívaj. Svět by mohl vypadat úplně jinak, my na to tak strašně máme, ale prostě to nedáváme. Sereme to, jak se dá. A těch občasnejch světýlek navrácení víry v lidstvo je děsně málo.
Tak, to by bylo, a teď přišla další sranda, protože než jsem ten článek dopsala, dostala jsem druhou nominaci od Adeleine, kterou jsem mimochodem sama chtěla nominovat 😀 Grr, a to jsem si myslela, že už to mám za sebou… Takže jdeme na Adeleininy otázky, jestli na to ještě máte nervy:
Kdybyste si mohli vybrat nějakou nadpřirozenou schopnost, jakou byste si vybrali, proč, a co byste s ní dělali?
Rozhodně firebending 🙂 Zbožňuju elementální schopnosti, ne nadarmo si říkám Fénix a ovládání ohně mě totálně fascinuje, stejně jako možnost stát se sama ohněm. Kdybych si mohla vybrat, neváhala bych a byl by to ohěň, prostě proto, že je mi opravdu blízkej a dost často mám pocit, že vybuchnu nebo shořím. A máme toho hodně společnýho. Co bych s tím dělala? Už bych si nikdy nemusela kupovat zapalovače na svíčky! Jaj!
V jaké době byste chtěli žít, kdybyste mohli? Proč?
V nějaké, kde lidi budou fakt přemýšlet o důsledcích svého zacházení s přírodou, třeba. Asi někdy v budoucnosti, minulost mě až tak neláká. Hodně dob by mě lákalo na výlet, na krátkej turistickej pobyt. Ale zůstat bych tam asi nemohla.
Na co myslíte jako první ráno, když otevřete oči?
Většinou na záchod. A nebo na to, jakej mě čeká den.
Je něco, na co nadáváte/radíte aby do někdo nedělal, a sami to děláte?
Určitě. Třeba zrovna ta ekologie – tý vody, co protočim při sprchování nebo koupání. V létě se třeba fakt snažim, ale v zimě to nedávám, potřebuju se prostě pořádně prohřát a nemám sílu vylízt z tý vyhřátý sprchy dřív než za čtvrt hodiny.
Kdybyste měli milion, co byste s ním udělali?
Něco bych určitě utratila, asi bych se pokusila pořídit si za něj nějaký minimalistický bydleníčko nebo bych investovala do nějakejch fajn věcí, co by mi zpříjemnily život, ale spíš bych to asi postupně rozutrácela za drobnosti a žití tak nějak obecně. Co by zbylo, leželo by nejspíš někde na účtě, na budoucí časy.
Je nějaký film, který vás opravdu hodně změnil? Jaký, čím?
Nejsem si jistá, jestli mě vysloveně změnil, ale hodně mě posunul směrem, v němž jsem si už máčela prsty, a je to Peaceful Warrior. V tom filmu jsem našla pro mě nejsilněji resonující filozofii vůbec, filozofii přítomného okamžiku a neexistence limitů lidského potenciálu. Je to film, kterej mě hodně podpořil a hodně pro mě znamenal.
Kdybyste měli sestavit žebříček 10ti životních hodnot podle důležitosti, jak by vypadal?
Asi dost podobně jako žebříčky jiných lidí, ale asi by tam nebyla kariéra, ta je mi nějak ukradená. Pro mě je ze všeho nejdůležitější mít klid a nenechat se ničím a nikým vláčet. Nesnáším stres a umím si dost dobře představit život bez něj (nebo jen s minimálním, ještě zdravě přežitelným množstvím). Pokud jde o práci, stálo by tam něco jako dělat práci, která má smysl, a dělat ji po svém.
Co je nejdůležitější umět/znát pro život?
Pro život je nejdůležitější znát, co je nejdůležitější pro váš život, a umět to dělat. A umět se ubránit stavu, kdy to neděláš.
Litujete víc toho, co jste v minulosti udělali, nebo právě toho, co ne?
Jak se to veme – lituju asi nejvíc věcí, který jsem udělala, šly do kelu, ale já od nich neuměla odejít včas. Lituju toho, že některý situace jsem nezvládla tak, jak jsem měla. Ale na druhou stranu vím, že s tím, co jsem tehdy měla k dispozii a jaká jsem byla, to jinak ani nešlo. Nevěděla jsem dost a potřebovala jsem se to naučit. Díky tý lítosti jsem dneska jinej člověk a znovu už ty věci neudělám. V lesčems jsem si musela omáčet čumák a někdy lituju tý vnitřní bolesti, co jsem si protrpěla. Ale kdybych ji neprotrpěla, byla bych dneska stejná? Myslím, že všechno, co se stalo, se muselo stát tak, jak se to stalo. A že mě koneckonců čeká ještě spousta let života, kdy ty všechny zkušenosti budu moct zužitkovat a bejt jiná.
Jaká je podle vás vaše nejlepší vlastnost?
Moje úcta k životu a věcem. Jestli ne všechno zlo světa, tak jeho většina se děje prostě proto, že ti, kdo ho tropí, nemají úctu k životu druhých lidí, k životu zvířat, k životu našeho prostředí, ani vlastně k životům vlastním, a už vůbec k věcem a jejich existenci – což zase značí neúctu k lidem, kteří ty věci vyrobili, k systému, kterej umožnil tu věc dopravit až do jejich rukou, k světu, kterej jim dal šanci něco na tomhle světě změnit, a k přírodě, která byla vydrancována proto, aby ty věci mohly vzniknout. Úcta je základ. Já ji mám a toho si na sobě nejvíc vážím, za to jsem nejvíc vděčná.
Tak! Tramtadadá, je na čase dát do kupy otázky pro moje oběti, muhaha >:) Ty Adeleininy asi nepřebiju, ty mě fakt bavily, ale zkusíme to, aby se neřeklo. Tak třeba:
  1. Kdybysis mohl/a vybrat kterejkoli filmovej svět a zapadnout do něj jako postava, kterej by to byl a proč? A kdo by byla tvoje postava? Čím by byla důležitá?
  2. Když se ti naposledy zdálo něco, co sis přál/a, aby se splnilo, co to bylo?
  3. Můžeš změnit jednu věc na svém blogu. Co to bude?
  4. Můžeš změnit jednu věc ve své minulosti. Kterou si vybereš?
  5. Kdo z rodiny je tvůj největší vzor a proč?
  6. Kterého člověka bys vzal/a na cestu kolem světa a proč?
  7. Dovedeš si představit, že bys aspoň na čas zakořenil/a v některé z cizích zemí? Která by to byla? Co tě tam láká?
  8. Viděl/a jsi v poslední době nějaký opravdu hodně dobrý film, který můžeš doporučit?
  9. Jak bys popsal/a (pár vět, netřeba slohovku) svůj byt/dům někomu, kdo tam nikdy nebyl?
  10. Máš nějaký svůj koutek nebo místo, kde je ti dobře a kam se rád/a ukrýváš? Co je na něm tak kouzelného?
A je to, finišujeme! Už mi zbývá jen nominovat pět oveček a doufat, že mi to neomlátí o hlavu a neprotočí oči v sloup 😀 Inu pokud ano, pokračovat není povinnost 😉 Liebster Award je možné prostě jen s díky přijmout. Ale docela doufám, že se aspoň někdo chytí. Neptala bych se, kdyby mě to nezajímalo, že.
Nominuji proto:
a těším se na reakce 🙂 Jestli se do toho fakt pustíte, budu ráda za odkaz na článek 😉
No vida, to bylo docela milé večerní popsáníčko…
Rubriky
poesie

Santalová

Od čakrové svíce
mi hoří líce
a poroučím vonným tyčinkám:
Jen naplňte místnost,
hořte více!
Já nejsem žádná slečinka.
A unesu trochu dusna,
když vůně je to vkusná
a dává průchod vzpomínkám.
*
Rubriky
Z deníku au-pair

Pár dní do Halloweenu a úvahy o dárcích

Tak už se to kolem nás pěkně zbarvuje. Ne moc, ale aspoň trochu, aby člověk dostal pocit, že je podzim. Listí pod nohama tu nešustí, protože pokud zrovna neprší, je aspoň mokro. Ale občas se zadaří a třeba i vysvitne sluníčko a to se pak snažíme toho využít a jako záminku si často bereme Daisy.
Práce je pomálu. Ashleigh odjela na další, snad už poslední letošní dovolenou do Itálie, a dům osiřel. Není v něm co dělat a co by člověk dělat šel, to si rozmyslí, protože v domě není nikdo, kdo by to ocenil (na co oprašovat a honit se za pavučinama, když tam za dva dny budou znova). A ke všemu v něm visí taková posmutnělá předzvěst blížícího se odjezdu Daisy, Pearl a Squizzie, bez nichž si to tu upřímně nedovedu dost dobře představit. Kdo mě bude celý ráno budit šlapáním mi po hlavě a lechtáním vouskama po tváři? Kdo mě vytahne z postele ve čtyři ráno zoufalým mňoukáním na dveře nebo skákáním na okno? Kdo nám bude zvracet pod postel? Erm…
Ne, dobře, to mi zrovna chybět nebude.

Včera jsme si zajeli do Crawley, pár věcí byla potřeba – a pár nebyla, samozřejmě. Primarku ale nikdy neodolám a jen málokdy si tam nic nekoupim. Na doporučení au-pairek z facebooku jsem se stavila v Superdrugu (drogerie) a pořídila si jakési mazání na akné, co má prý působit zázraky – no doufám, že bude, za tu cenu. Je zvláštní, že na akné si tu stěžují snad všechny. Prý je tu nějaká špatná voda. Nebo jsou to možná nervy. Nevim, já si vynervovaně nepřipadám, u mě je to prostě holt asi normální stav. Ale tak třeba mazání zabere.
Baví mě chodit po vánočně a halloweenovsky vyzdobenejch krámcích. Crawley je asi moc malý město na to, aby to tu s tou výzdobou skutečně rozjížděli, ale třeba to ještě přijde. Zatím atmosférou voní jen pár dárkovejch krámků a všude hrajou příjemnou předvánoční hudbu, převážně v podobně Bublého znějícího v tom šumu docela jako Cosby.
Dumáme o vánočních dárcích a obzvlášť mně to nejde, protože nechci lidem dávat něco, co nepotřebujou nebo po čem vyloženě netouží, ale po čem touží, to netuším. Jednak letos prakticky s nikým nemám kontakt, a jednak si lidi neuměj říct – ale jelikož sama bojuju se sepsáním vlastního seznamu přání, nemám jim co vyčítat. Letos mi to prostě nejde. V podstatě mě to těší – značí to, že jsem ve své pouti za minimalismem opět o něco pokročila, protože prakticky nic nechci, nic nepotřebuju, všechno, co bych eventuálně potřebovala, si můžu koupit sama, a co by mi spíš skutečně udělalo radost, by bylo zbavit se – třeba zrovna během vánoční dovolené – všeho, co mám navíc. Hlavně teda oblečení, co jsem zkoušela střelit přes Votoč a nezadařilo se. Asi bych potřebovala jinou modelku, myslím, že fotit ty věci na mně, když mi jsou malý, jim nedělá dobrou službu. A mně taky ne 😀
A taky je tu otázka dárků pro naši host-rodinku. Pro Ashleigh máme spadeno na aromalampu jakou mám já, jednak je to krásná věc a jednak je od společnosti jejího jména, ale pořád mám pochybnosti, jestli k ní mám skutečně tak blízko, abych jí dávala takovej drahej dárek. Někdy si říkám, že je to zbytečně moc a že nějaká kolekce voňavejch mejdel bude až až na to, jakej máme vztah, ale pak mě zase napadne, že se tu máme skutečně jako prasata v žitě a i když to možná neni úplně její zásluha, je na nás prostě dost hodná, nikdy nám nic vysloveně nevyčítá a i když něco zprasíme, má (zatím) nekonečnou trpělivost. Nemuseli bychom se mít tak dobře, jak se máme. Nemuseli bychom strávit půlku léta v Itálii (i když za to jí jsem vděčná jen napůl a z tý druhý poloviny – no, spíš ze dvou třetin – na ni mám pěknou pifku a hořko v ústech), nemuseli bychom mít vlastní bydlení, nemusely by tady být kočky a… no vůbec všechno je tu v podstatě pohádkové, i když samozřejmě nic neni až tak jednoduchý a taky se musíme snažit. Možná ale když budu mít na paměti to všechno dobrý a jaký jsme měli štěstí a co pěknýho jsme tu zažili, mi ta lampa přestane připadat přestřelená.
Akorát pak zbyde problém – co spratkům? A co Nigelovi? Nemám nejmenší ponětí, co dát dvěma parchantům, který už tak maj věcí, že je mi z toho špatně. A Nigela člověk prakticky nezná, takže by měl chuť ho odbýt flaškou vína, nojo, jenomže když on nic nepije. Obávám se, že bude třeba se zeptat přímo Ashleigh.
Za tejden a kousek je Halloween. Za dva měsíce Vánoce.
Začínám si vybavovat spoustu maličkostí z domova, na který se můžu těšit. Koupelna a světlo od zrcadla. Můj pokoj a jak se v něm vyjímá stromeček. Jak voní a chutná babiččino cukroví. Jak se v předsíni spíná světlo, kdykoli tamtudy někdo projde. A těším se čím dál tím víc.
Rubriky
Z deníku au-pair

Přišla zima a s ní přicházejí změny

Radar, Rainy, Rainbow, Raven, Rachel, Richmond, Rebecca, Red, Renoir, Rory, Rose, Roxanne (Roxy), Ruby (Hovnoo!), R2D2, Rajah, Ra, Ravenna, Raymond (Ray), Reena, Reese, Reggie, Remus, Renee /Rennie, Rhea, Rhia (i když to zní jako vložky), Richard /Rick, Richie, Rimbaud, Rin, RJ, Rocca, Rocket, Rococo, Rodney, Roger, Rogue, Rommie (Andromeda), Rosalie, Ross, Ruby Red, Ruby Jewel, Rush, Ryelle, Ryon, Rienne / Ryanne, Riley, Raya. Hmm…
Vybírám jména pro koťata, neb jsem se dozvěděla, že naše Ája je březí a za měsíc bude rodit. A taky že rodičové mají nové auto. A dalších pár věcí, když jsem si konečně po dlouhý době popovídala s mámou po Skypu. To je vono, konečně přicházejí ty momenty, kdy se člověk dozvídá velké převratné informace a vidí, že se v jeho nepřítomnosti něco děje. Kromě nich mě až bolí sledovat, jak se životy mnohých lidí, které znám, za ten rok vůbec nemění. Možná je to PMS, ale nemůžu si pomoct, prostě je mi z toho smutno.
Když máte někoho rád, hrozně si přejete, aby něco udělal jinak. Aby se vymanil z nesmyslů, v nichž si topí hlavu, aby prolomil vzorce svého chování, které mu po celá desetiletí přinášely pořád ty stejné neuspokojivé výsledky, a přesto si v nich z nějakého důvodu lebedí a snad si je i pěstuje. Aby konečně taky řekl:„Seru na všechno, dneska jsem sova!“ a hodil nohy na stůl. A aby konečně s definitivní platností vyřešil svoje problémy a přestal je pouze dočasně zametat pod koberec, kde už je jich beztak tolik, že se to tam ani nevejde.
Ale pak si zase říkám, že já mám se svou momentální prokrastinací co říkat a dokud tu knihu nedopíšu… na druhou stranu už to, že jsem začala, je pro mě obrovskej úspěch. No, teď mi to až tak nepřijde, protože od sebe chci prostě víc než jen drobný krůčky, ale to se zase srovná.

Začala nám zima. A máme obavy, jak ji přežijeme. Včera se brutálně ochladilo a Sussexem lomcoval ledovej vítr. V annexu si ještě topíme malýma topítkama, co na to přestávaj stačit, a pan M. má dokonce obavy, že to hlavní začíná odcházet. To by bylo nepříjemné. Ale momentálně mi to připadá jako drobnost vzhledem k mnohem větším věcem, co jsme se dozvěděli.
Ashleigh se stěhuje. Pronajala si dům poblíž Brightonu a ačkoli původně tam měla jezdit jen na prodlouženej víkend, teď to vypadá, že se tam spíš stěhuje tak nějak na pořád. Párkrát týdně za námi dojede, probrat s námi to-do listy, zkontrolovat stav domu a zahrady a tak tomu podobně, ale mezitím tady budeme bydlet jen my s Nigelem a tím „my s ním“, myslím skutečně „my s ním“, neboť Ashleigh dala celej náš „hrad“ sakum prdum k pronájmu, a to včetně našeho annexu a Nigelova bytu. Ty dva kousky domu ocenil odhadce nejvýš (což mě nepřekvapuje), a tak je dost možné, že v brzké době budeme pakovat kufry a stěhovat se do hlavního domu, a to do nejvyššího patra.
Asi jsem divná, ale nemám z toho zatím radost. Annex je nudle, ale je to naše nudle a pořád ji mám radši než obrovskej nevytopenej barák, kde to v zimě bude peklo a aby se šetřilo, topit se bude jen výjimečně, pokud to prý opravdu nepůjde přežít s topítky, lahvemi na horkou vodu a svetry. Vidina několika měsíců strávených v nevytopeném domě mě děsí k smrti. Navíc, pokud se bude stěhovat i Nigel, budeme se muset dělit o společné patro a vlastně o všechny další prostory, jako třeba kuchyně, která mi přijde prostě nepraktická a špatně udržovatelná. A kdyby se Ashleigh vracela na nějakou delší dobu, třeba i s dětmi, pak budeme všichni v jednom domě a to mi smrdí návratem do Itálie. Nechci být au-pair live in, pořád po ruce a pořád na očích. Pořád to říkám, že si cením svého soukromí a odděleného života. A bude tu mrtvo. Vivian dala výpověď, takže už nebude docházet ani na pondělí a všechno zůstane na mně. A jediný kontakt s lidmi pak bude dvakrát do týdne Cy. A taky se bojím, že v domě nebude bez jeho obyvatel co dělat – i když přidám Vivianiny práce, bude toho s prázdným domem málo – a že mě to bude ničit.
Už tenhle týden bylo práce pomálu a jelikož Ashleigh nebo Nigel byli pořád tak nějak napůl doma, musela jsem si vymýšlet činnosti. Poté, co jsem dokonale vygruntovala celej barák odshora až po sklep (v rámci možností samozřejmě, s jejich krámy nic neudělám), už jsem vážně neměla co vymýšlet, a tak včera už to došlo tak daleko, že jsem z nouze šla omývat barák z venku 😀 No dobře, to je trochu nadnesené, ale omyla jsem třeba jedny dveře, které se vlastně ani nepoužívají a těžko říct, jestli si toho někdo všimne a ocení. Spíš ne.
Takhle mě to nebaví. Nebaví mě nemít co na práci. Nemuset stlát postele, protože v nich nikdo nespal. Nemuset umývat koupelny, protože se v nich nikdo nekoupal. Neuklízet po snídani, protože děti spaly jinde. A jak mi přes léto přišlo fajn, když tu bylo občas prázdno, teď v zimě mi to tu přijde neutěšené a osamělé. Aby toho nebylo málo, Ashleigh si sebou odveze Daisy, Pearl a Squirrel = naši zábavnou trojku, bez níž je tu prostě tak nějak mrtvo. Pořád máme Tabithu, Lily a Minnie, ale s těma nic moc není, aspoň zatím nikdy nebylo.
A pak ta zima. A asi nebude práce ani na odpoledne. U Jo jsme teď nebyli celej týden a kdoví jak to bude vypadat dál. Novou práci jsme zatím nesehnali, na inzerát se vůbec nikdo neozval. Jedno neznámé číslo mi volalo, a tak jsem zavolala nazpět a nechala vzkaz, ať se mi znovu ozvou, ale už nezavolali, tak kdoví co to bylo.
Ale jedna věc je na tom všem dobrá – bude to něco nového a budou změny. Ne že bych teď po nich nějak toužila, ale občas to chce trochu rozhýbat děj a nechat se trochu strhnout osudem. Navíc nám to, myslím, pomůže, co do kreativity, protože oba potřebujeme soukromí na tvobru, a to prostě nemáme. Myslím, že v tomhle směru by to mohlo být ještě hodně dobré. A vidina snad aspoň pár večerů, strávených u krbu, vlastně taky není úplně k zahození…
Jen se bojím, aby Ashleigh nepřišla s tím, že za míň práce s domem bude míň peněz.
Uf. Už aby byly ty Vánoce. Vánoce jsou jediná doba v zimě, kdy to člověku tak neleze na mozek.
P.S.: Právě jsem si uvědomila, že jsem hroznej vůl. Už měsíce se tu při vkládání obrázků snažím (protože blog.cz mě zlobí) trefit s pomocí HTML do barvy pozadí (rámečky, odsazení od textu, to neřešte) a nedaří se mi to a až dneska mě napadlo, že tam prostě můžu napsat transparent. To je takovej fail, že se už nemůžu ani sama sobě smát. Po několika měsících! Takovej-vůl!
Rubriky
co se mi honí hlavou

Chce to víc produktivity.

Máme za sebou další poměrně příjemnej týden a já se zase jednou dostávám do focení. Hrozně mě to baví. Nepřipadám si na to nijak zvlášť talentovaná, určitě se dopouštím šílenejch antifotograferskejch přestupků – už samotnej fakt, JAK to dělám – že prostě vyblejsknu kdejakou kravinu a pak z toho třeba i vyhlodám nějakej zajímavej záběr, ale v podstatě to má jen malou uměleckou hodnotu a ke všemu si pak hojně pomáhám filtry, kde, i když to dá rozhodně práci, je sporný, jak moc musí bejt člověk talentovanej na hejbání posouvátkem a odhadování, kolik kterýho filtru udělá co.
Ale stejně mě to baví. Baví mě, že mám konečně svůj foťák, a i když za šera s nim neumim vyfotit ani to hovno (zase otázka, jak moc je to vinou samotnýho foťáku a jak moc si za to můžu sama prostě tím, že s ním totálně neumím zacházet), ve dne je to můj velkej kamarád na občasný cvakání potenciálně užitečnejch záběrů. A na Deviantartu se zase něco děje.

Baví mě, že mám zase co ukázat a na co vlastního koukat, ale mám pocit, že je to v mym případě spíš prokrastinace. Už dlouho jsem nesáhla na e-book, nějak se na to necítím a furt mi do toho něco leze. Buď práce nebo soužití, jídlo a další fyzické potřeby, koukání na filmy a seriály, ale i třeba procházky, který se teď snažim provádět kdykoli, kdy nemám výmluvu je neprovádět, častější snažení se o meditace, odpočívání, dání si čaje nebo kafe, blogování a čtení všeho možnýho, co zase kdo kde napsal (jakože z mých oblíbených blogerů, opravdu nemluvím o novinkách cé zet) – což je všechno příjemný, ale už zase se ve mně sbírá takový to lehký nasrání, který pravděpodobně velice brzo vyústí v pořádný nakrknutí se sama na sebe a konečně zase nějakou kreativní – a hlavně hodnotnou – aktivitu.
Tolik bych toho chtěla a potřebovala dělat. Blog – hrozně mi teď leží v hlavě, jak ho mám ještě víc zvelebit, jak ho ještě víc zúžasnit a jak se víc propojit s tou báječnou cosi jako komunitou, co mi tu vzniká. Jak dát víc čtenářům a jak to udělat, aby to taky dávalo víc mně. Jak bejt užitečnější. Jak ty články dělat mnohem epičtější. Hrozně mě baví veškerá ta pozitivní odezva, kterou v poslední době dostávám, ale jsem nenažraná a chci víc, hlavně od sebe.
Čím víc si čtu svoje dva nejmilejší objevy poslední doby, Hey Amber Rae a Šťastný blog, tím víc si říkám, pff, I can do this shit, too.
A taky chci dělat jógu. V Puttytribe někdo nedávno založil skupinu, kde se každej měsíc budou lidi věnovat nějaký věci, kterou se chtějí naučit. Keramikou počínaje, přes programování až po prosté (i když, jak se to vezme) naučení se říct NE. A začalo se právě jógou a já z toho samozřejmě byla paf, že tyvole to je vono, jenže nějak zase nic, furt se nemůžu přimět a furt dělám kde co jinýho, jen ne ty produktivní věci.
A nejvtipnější na tom je, že jsem si při narozeninové slevě v Puttytribe cca před dvěma týdny koupila za poloviční cenu (awesoooome!) další Emiliinu knihu, Produktivita pro multipotenciály. Totiž, spíš než kniha to má bejt soubor videí, worksheetů a dalších věciček, co mi maj pomoct dát do kupy všechny tyhlety plánečky a touhy a konečně s tím něco dělat. A já to – zabte mě – ještě ani neotevřela.
Je až s podivem, jak dobře člověk dokáže sabotovat sám sebe a svoje vlastní úspěchy a pokrok. Ale je to ještě sabotování a prokrastinace, když všechny tyhle důležitý věci, co strašně moc chci dělat, sabotuju a nahrazuju děláním jinejch věcí, který strašně moc chci dělat?
Vždycky, když se věnuju kočkám, uvědomělému dýchání, koukání po okolí, uvědomování si, kde jsem a jak se mám dobře, když se bavím hraním si s fotkama nebo uklízím, aby to tu bylo hezký, když zapaluju vonný tyčinky a poslouchám hudbu, když si jdu udělat kafíčko a psát do blogu, mám na sebe pifku, že nedělám na knize. A když začnu dělat na knize, mám pocit, že bych ten notes měla radši zavřít a jít se pořádně projít a vyvětrat, když tam taky jednou neni mokro.
Asi to je o tom, najít v těch věcech balanc. A asi by mi vážně pomohlo, kdybych konečně otevřela ty nový soubory – herdek, jednou jsem za ně zaplatila, a už vím, že je Emilie báječná, tak vo co de – a po několika týdnech i ten rozpracovanej e-book a ty všechny jógový videa, co mám v listu ke sledování. Ale asi mě baví i to, jaký věci z tý prokrastinace vznikaj. Baví mě všechny ty zajímavý meditační a jiný články, který jsem v poslední době napsala právě ve chvílích, kdy jsem si nadávala, že nedělám něco jinýho. Baví mě ty pěkný upravený fotky, který sem můžu vkládat s čistým svědomím a u nichž se mi prostě stokrát víc líbí, jak působí, než když sem jednou za čas vrazim něco cizího. Baví mě celej život, i přes některý nasírací momenty. Akorát mě trochu unavuje ten věčnej pocit, že toho potřebuju ještě tolik udělat a jak to vůbec nestíhám. Musim si ten čas nějak líp rozvrhnout a zase jednou si ujasnit priority.
P.S.: Hergot, já bych si dala španěláky! Mamiii…? Šestnáctýho prosince je ještě tak daleko, chm.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Moje meditace: Boj s myslí, cesta do sebe, vibrace a mantry

Ok, takže když už mám všechno připravené, jsem na správném místě ve správnou chvíli a správně naladěná, medituju. Osobně vnímám to, čemu říkám „meditace“, alespoň prozatím spíš jako cvičení, které mě má připravit na skutečnou meditaci. Většinu času strávím spíš, než meditováním jako takovým, praktikováním různých cviků, které mají za cíl kultivovat a zklidnit mysl. Učím se přecházet z bodu, kde všechny moje myšlenky lítají světem a časem zcela bez kontroly, do bodu, kdy se mysl zklidní jako hladina rybníku a člověk v ní konečně uzří odraz Měsíce jako velký zářící kotouč namísto chaotických záblesků. (cha, to je poetika! 😀 Ale vážně.)
Mysl je hlučná a zabordelená. Zpočátku se zdá být pouze neposedná a snad trochu nesrovnaná, ale jakmile si jí začnete všímat a dloubat se v ní, změní se v rozběsněnou bestii o nehorázné síle, která se zuby nehty brání jakékoli kontrole, a pokud si uvědomí, že se ji dokonce nedejbože pokoušíte zcela ovládnout, utišit, vypnout a odříznout, hell hath no fury like her. (pro neangličtině, hodně ji naserete)
Tohle je samozřejmě hodně individuální, zdaleka ne každý to tak má. Meditace je spíš o používání různých návodů, nechání se vést a zkoumání vlastního nitra za pochodu. Jsou to každého zamčené dveře do jeho osobní třinácté komnaty, a co tam kdo objeví, neví ani on sám.

Osobně jsem do meditování šla s tím, že jsem vždycky hrozně moc přemýšlela, analyzovala a snila a dost dobře jsem si nedovedla představit, jak to mám proboha vypnout. Měla jsem jakousi představu, že umím relaxovat tím, že nechám myšlenky volně proudit a běhat si, kde se jim zachce, a nikdy jsem pořádně nechápala, proč mi to vlastně moc relaxující nepřipadá a proč si po tom připadám spíš ještě vyčerpanější. Až při zkoušení meditace podle učení a s pomocí lektorů z centra Sri Chinmoye, jsem přišla na to, že skutečný odpočinek a možnost zkoumat hlubiny vlastní duše přijde právě naopak ve chvíli, kdy mysl zkrotíme a naučíme se ji ovládat. A přišla jsem na to, jak strašně to pro mě bude těžký.
Pokud se vám to zkraje nebude dařit a budete mít pocit, že to děláte špatně, protože prostě nemůžete přestat myslet na velkýho růžovýho slona a porcelánovou slepici, nezoufejte, to je normální. Dělám ty cviky už tři roky a pořád jsem na začátku. Pořád se dokola potýkám s krocením mysli, která je mi sice už mnohem, mnohem povolnější než tehdy, a je obecně mnohem poslušnější (což je jeden ze zásadních důvodů, proč jsem teď obecně mnohem, ale mnohem šťastnější) ale furt je to ještě bestie neposedná a chce to obrovskou sebekontrolu, ji uhlídat, a konstantní trénink síly vůle, kterou jsem zrovna já vždycky měla mizivou.
Kdykoli cvičím meditaci, mám pocit, že si protahuju sval. Sval, o němž jsem před pár lety ani nevěděla, že ho mám. Necvičím poctivě, nespěchám a nenutím se, takže po delších odmlkách cítím, že to jde ztuha, ale někdy se mi do toho nějakou náhodou podaří zažrat takovým způsobem, že je to jako bych se dotýkala veškerého jádra vší existence, jako bych docílila nějakého toho vhledu, tedy nahlédnutí do studnice moudrosti universa, pochopení světa a mnohdy i sama sebe. Někdy mám pocit, že celý svět sídlí přímo uvnitř mojí hrudi. A někdy mám pocit, že žádnou hruď nemám, že celý tenhle svět je jenom sen a že se ve skutečnosti nacházím někde jinde, daleko odsud. A to všechno zcela čistá, bez jakýchkoli návykových látek.
Meditace je cesta. Pravděpodobně jsem ještě na míle daleko od toho, abych vůbec nahlédla do něčeho zajímavého, ale i tak se mi dostalo pár záblesků, trailerů, chcete-li, které mi i samy o sobě dovedly dost pozměnit náhled na život. A proto se té cesty nevzdám. Možná po ní vyloženě neletím, nemám žádného duchovního učitele, a tak to snad ani nejde, ale jdu si po ní svým tempem a občas dělám pokroky a pak vím, že to stojí za to. A užívám si to. A takhle nějak to teda třeba dělám:
Usadím se do turečáku. Někomu je příjemnější lotosový květ (kotník jedné nohy spočívající na stehně druhé), někdo si raději na kotnících sedí, někdo sedí s nataženýma nohama před sebou, v zásadě je to jedno. Najděte si jakoukoli pozici, která je vám nejpříjemnější a v níž vydržíte nejdýl. Jen ležet se moc nedoporučuje, neboť vleže snadno usnete a to není zrovna žádoucí, když chcete meditovat.
Rovná záda a uvolněné tělo. To zní jako že se to vylučuje, ale i když jsem už léta členem řádu počítačově zdegenerovaných hrbičů, při meditaci se poctivě snažím sedět rovně už proto, že se mi tak mnohem líp dýchá. A protože dýchání je při meditaci základ, tramtadadá, není třeba dále vysvětlovat. Prostě se u toho zkuste nehrbit, záda vám poděkujou a půjde vám to líp. (Tohle má samozřejmě i mnohem odbornější vysvětlení, v tom smyslu, že jedině s rovnými zády budou všechny vaše čakry v jedné linii a energie mezi nimi bude moci snadno proudit)
Dech. Ať do toho jdu s jakoukoli představou, vždycky začínám soustředěním se na dech. Sledování, prohlubování a zpomalování vlastního dechu má hned několik funkcí – jednak je to prostě zdravý, určitě jste už někdy slyšeli o mělkém vs. hlubokém dýchání, o dechu do hrudi nebo do břicha a o kapacitě plic, jednak vás to probere a občerství, jednak vás to zklidní a zpomalí a konečně vám to poslouží jako berlička, jako něco, na co se můžete soustředit, abyste se upřítomnili, neboli přenesli svou pozornost a mysl z bloumání po všech možných záležitostech minulosti a buducnosti (co se vám stalo, co vám kdo řekl, co jste dělali, co budete dělat potom – a s tím se pojí samozřejmě strach a obavy, a to nechceme) do teď.
Už když začínáte se sledováním dechu, můžete si vypomoct další užitečnou věcí, vizualizací neboli představováním si. Věcí, které si můžete vizualizovat, je hafo, a sama jsem v nich zatím jen omočila prsty, ale právě to, jak často to při meditování praktikuju, mi pomáhá přijít na to, jak ohromnou sílu má představivost a jak silnej vliv na náš psychickej, potažmo zdravotní stav. Moje oblíbená dechová vizualizace je, že si představuju vdechování kvalit a vydechování nečistot. Může to bejt zase cokoli: můžete si představovat, že s každým nádechem vdechujete sílu (čistotu, vůni, energii Slunce, uklidněnost, harmonii, jednotu, vděčnost, whatever) a že s každým výdechem z vás odchází veškerá slabost (stres, roztěkanost, problémy, myšlenky, starosti, bolest, třas a podobně). Můžete si představovat, že s každým nádechem nasáváte do hlavy skrz nejvyšší čakru energii, ta prochází vaší páteří a proudí do celého těla, až do konečků prstů, dokud s výdechem kůži neodejdou její nevyužité zbytky, aby se opět spojily s veškerou vesmírnou enegií. Můžete si představovat, že fungujete jako filtr, vdechujete celý svět, ponecháte si všechno dobré, co ve světě je, co jste s ním vdechli, a všechno špatné s výdechem odchází.
Tip: Když jsem začínala, vdechování kvalit pro mě bylo trochu neuchopitelné, tak jsem si vypomáhala. Při vizualizaci vdechování čistoty jsem si třeba představila vůni čerstvě vypraného prádla (i s aviváží :D) a když jsem vydechovala, tvořila jsem ve svém těle pomyslné kuličky hmoty z různých bolístek, stresu, potu, nebo i z křivd, a ty kuličky jsem pak myslí rozkládala na atomy a ty jsem nechala volně uniknout do prostoru a rozplynout se v nic. Síla mysli, děti. Po takovém cvičení jsem se vždycky cítila jako nový člověk a ani jsem nevěděla, kdy k tomu došlo a kudy přišel, najednou ve mně sídlil klid, co se nedá popsat a co jsem už roky nepoznala.
Mantry. Lidi při meditování často zpívají mantry neboli různé meditační popěvky a říkadla (ani se to nemusí vždycky zpívat). Je to zase dobrá pomůcka k zaměření pozornosti a zastavení proudu myšlenek, pomáhá to s dechovými cviky (třeba óm a jám) a navíc, mantry mají svůj význam. Ty, co používám já, pochází většinou z bengálštiny, staroindičtiny, někdy jsou anglické, skoro všechny je mám ze zpěvníků Sri Chinmoye (buď je dal dohromady z cizí tvorby nebo je napsal sám) a nebo jsem si je vymyslela sama, a vždycky se v nich říká něco, co mi pomáhá se správně naladit a něčeho dosáhnout. Třeba zrovna taková mantra aum je brána za jednu z nejsilnějších, symbolizuje energii a správně zazpívaná vám rozvibruje celej vnitřek. Právě v těch vibracích se, coby basák, nejvíc vyžívám, a pomáhají mi nejvíc uklidnit a jaksi se dobít. To vibrování rovněž působí dobře antistresově, je to jako hodit ten svůj staženej žaludek na masážní křeslo a pustit do něj teplo a vibrace. Netrvá to dlouho a je z něj uvolněnej hipík. Mír, láska, vděčnost za všechno. A to (skoro) jen díky těm vibracím.
Další moje oblíbená mantra je Shanti, neboli mír. Používám ji ve chvíli, kdy mám fakt problém se uklidnit. Některé mantry jsou samozřejmě i delší, někdy jsou to celé písně, někdy jen popěvky. Namátkou třeba Chancala man dure rakhi, Aum Amritaya Nama, Buddham Saranam Gacchami nebo moje vůbec nejmilejší Habo Ami (neboli Like a Supreme Lord Shiva), která doslova říká:“Jako nejvyšší Lord Shiva, setrvám v transu sebezapomnění„. To je jedno, že mám jen lehkou představu o tom, kdo to přesně Shiva byl a čeho byl božstvem. Tou mantrou si připomínám, že chci setrvat v transu, v němž zapomenu a opustím to, o čem jsem se celý život mylně domnívala, že jsem to „já“. S tou mantrou se dokonale ztotožňuju, něco pro mě znamená a mimo jiné si vždycky vzpomenu, jak jsme ji jednou na lekci pěli s harmonizérem a jak to luxusně bručelo a vibrovalo. Proto ji zpívám, proto je pro mě důležitá. Každej ať si najde tu svou a nebo taky ne, to samozřejmě není povinnost. Osobně jsem u pění manter na kurzu spíš trpěla (to tady nebudu rozepisovat), ale doma je zpívám ráda, když se můžu sama naladit na jakoukoli tóninu, která je mi zrovna nejpříjemnější. Párkrát jsem je i zpívala při hraní na klavír, a to mi nepřišlo tak dobrý, když jsem musela přemýšlet nad tím, jak je zahrát. U manter nepřemýšlet, mantry procítit a někdy vás při meditování napadnou i mantry vlastní, tady je třeba jedna moje, kterou jen říkám, nezpívám – klidně ji použijte, jestli vám sedí 😉
I believe in silence of my heart.
I believe in powers of my heart.
I believe in purity of my heart.
Meditování na něco. Jedna z věcí, co mě nejvíc baví, je meditování s ohněm. Stačí mi svíčka, to je snad dokonce i lepší než třeba krb, protože nepraská, je tichá, jako by sama meditovala. Se svíčkou mám spojených hned několik příjemných meditačních zážitků a vizí (to si ovšem s dovolením ponechám do e-booku ;)) a protože oheň je můj živel a miluju Slunce, meditovat s ohněm je pro mě vůbec nejproduktivnější. Ale dá se třeba taky meditovat na píseň a na to, co z ní cítíte. Nebo na obrázek. V meditačním centru byli všichni zbláznění do Sri Chinmoye, byl to jejich velký duchovní tatík, a tak všichni blaženě meditovali na jeho fotografii. Představovali si, že z ní dýchají jeho sílu, inspiraci, čistotu, pokoj, energii, všechny ty kvality, jimiž tak zázračně oplýval, a je to naplňovalo a ohromně jim to pomáhalo. Pro mě ten člověk v té době ničím prakticky nebyl a ta fotka na mě působila divně, takže jsem to vždycky fejkovala a meditovala právě na svíčku pod tou fotografií. Teprve pak to pro mě mělo grády.
Když nemám svíčku, tak medituju třeba na Slunce. Nemusí bejt ani vylezlý, stačí mi představovat si, že tam někde je, a jak je obří, žhnoucí a zářící. A někdy mi je příjemný meditovat třeba i jen opřená o radiátor. Teplo mi proniká do zad, až mě trochu pálí, a jak mi to prohřívá tělo, představuju si, že do mě vstupuje energie, která vypudí všechnu slabost, splín nebo představy o budoucnosti.
Nějak si neumím představit, že bych při tom všem cvičení věděla, co mám dělat, kdybych nechodila na ten kurz. Proto ho ještě nějakou dobu budu omílat a doporučovat, neboť právě tam to pro mě začalo a dostalo reálnej směr a nebejt těch lidí tam, tak vim doteď o meditování prd a nežiju. Díky nim jsem se naučila ovládnout svůj čas a dostat se do teď a nemám slova na to, abych popsala, jak moc mi taková zdánlivá nepatrnost upravila vnímání a změnila život. A přitom se pořád učim. Učim se vážit si věcí a lidí, být vděčná a děkovat nahlas, oceňovat, co mám, a využívat toho. Nebojím se si dopřávat a necítím za to vinu, čímž se potěšení znásobilo, a dávám si pozor na karmu, i když samozřejmě pořád nejsem žádnej náboženskej maniak nebo tak něco 🙂 Furt to všechno beru tak napůl na lehkou váhu, ale pracuju na sobě a přemýšlím o věcech, co dělám, jak je dělám, proč je dělám a jakej to bude mít pro koho následek. Přemýšlím o cestě, po níž jdu, a těším se, co mě na ní ještě čeká. Neplánuju, ani se moc nebojím, ani už tolik netrpím pro věci, co se staly nebo nestaly. Zvenku jsem pořád stejná, ale uvnitř jsem jinej člověk, hlavně pro sebe. A cokoli, co dělám a co se mi stane, beru jako bod na cestě k tomu, být lepším člověkem a příkladem toho, že to jde a že když nemůžete najít štěstí nikde jinde, možná je na čase začít se konečně dívat sám do sebe a najít ho tam.
Silence must be heard, noise should be observed
The time has come to learn, that silence…
Silence must be heard. (Enigma)
Btw. ty výše zmíněné základní mantry najdete třeba tady a obrázky mám z landofwisdom.com a z vnitrnihosveta.eu, páč k tomu osobně zase tolik vlastních fotek nemám a zrovna tadyta horní je moje stará známá a velice oblíbená.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Moje meditace: Příprava

Já vim, já vim, mám rest. Už jsem vám pověděla, jak jsem k meditování přišla a co mi to dalo, ale ještě vám dlužím bližší výklad k tomu, jak vlastně medituju, co při tom dělám a jak to probíhá, takže jdu na to. Koho to nezajímá nebo jste to už u mě vyčetli, dejte si pro dnešek pohov a běžte si místo čtení třeba udělat čaj, tohle je hlavně pro ten zbytek, kterej je tu buď prvně nebo prostě nemá chuť hledat to v Archivu mezi řádky. (Btw všimla jsem si, že se mi někam vytratil odkaz na Archiv, takže pro ty z vás, kdo neví, že na Blog.cz se dá Archiv kteréhokoli blogu zobrazit prostým přidáním „/archiv“ (bez uvozovek) za adresu, jsem ho přidala do sloupku – a vida, to se mi tam zase jednou možná vloudilo něco, co ještě někdo nevěděl ;))
Enjoy.

Pchmm, meditace. Je pro mě těžký dát dohromady nějakej obecnej postup, poněvadž k tomu skoro vždycky přistupuju trochu jinak, ale společný prvky to určitě má a zcela jistě je tu celá řada věcí, kterou řeším už před tou meditací, takže jelikož jsem hroznej pisálek, pojďme z toho udělat miniseriál a dneska vám povím právě co je pro mě nejdůležitější udělat a rozmyslet ještě než začnu.

1) Lokace, lokace, lokace… a atmosféra.
Jsou určitě borci, co dokážou meditovat vždy a všude. Prostě se uzavřou sami do sebe, odstřihnou vnímání a je jim jedno, že zrovna seděj uprostřed Hlavního nádraží a ze všech stran to do nich pere hlukem, smradem a přelidněností. Ostatně, taky to v určité míře zvládám. Některá místa pro mě mají tak dobrou energii, že je mi jedno, že se to kolem mě hemží lidmi. Ale není to totéž jako najít si to správné místo a meditaci „provádět“ tam.
Správné místo je pro mě většinou někde v přírodě. Les nebo louka, ideálně někde na kopci s výhledem do krajiny a s krytými zády, obklopená šumícími stromy a dalšími přírodními zvuky, s minimální možností vyrušení nějakým zvukem civilizace, jako jsou auta, lidi, něčí pes na vodítku nebo tak něco. Dokud jsem bydlela ve městě, byl tohle problém, a tak jsem si samozřejmě musela vystačit se svým pokojem, vhodně upraveným – uklizeno, vyvětráno, v tichou denní dobu, zhasnuto, svíčky, spořič obrazovky na PC, imitující měsíční světlo, meditační hudba do pozadí, vonná tyčinka nebo aromalampa, prostě nanejvýš relaxační, uklidňující prostředí. Svůj pokoj mám ráda a jsou v něm jenom věci, co mám ráda, takže to nebyl problém. Lidi mi vždycky říkali, že se u mě cítí dobře, že je tam taková útulná atmosféra, takže navodit atmosféru meditační nikdy nebyl problém. Horší to samozřejmě je v prostorách cizích.
Třeba náš annex je poměrně příjemné místečko, ale já ho nevybavovala. Nenakoupila jsem do něj nábytek, nevybrala jsem si lampičky, nemám tam ani pracovní stůl a ke všemu na komodě trůní poměrně obrovská televize, která je mi trnem v oku, takže to prostě není ono a není to moje. A tak utíkám do přírody.
Mimochodem k tomu PC – nemám při meditaci (ani vlastně jindy) ráda zapnuté spotřebiče. Obzvlášť nedobře na mě působí právě televize, rádio nebo větrák, ale PC, pokud nehučí až příliš, překousnu už kvůli tomu spořiči obrazovky a kvůli tomu Shoutcast Radiu (viz odkaz výše). Sice je to zapnutý PC, ale díky těmhle věcem to přidává na atmosféře.
2) Tělesný stav a rozpoložení
Někomu se to může zdát přízemní, bavíme se tu ostatně o spirituálnu, a tak by mělo být jedno, v jakém stavu se právě nachází vaše tělo. Jenže minimálně pokud jste začátečník, budete mít co dělat se svou neklidnou myslí, myšlenkami a nápady, které na vás budou útočit ze všech stran a rozptylovat vás, a to poslední, co k tomu ještě potřebujete, je kručící břicho a bolavá záda.
Nad většinou věcí se dá povznést. Ale proč se raději dopředu nepřipravit. Před meditací si většinou dojdu na záchod, ubezpečím se, že jsem najedená a vhodně oblečená a taky to třeba nezkouším s migrénou, to pro mě prostě nemá cenu. Co se oblečení týče, ideálně tepláky, legíny, prostě něco pohodlného, a něco, v čem mi nebude venku foukat na cemr. Nejhorší je snažit se narvat nohy do pozice lotusového květu, když se zrovna mačkáte v těsných džínách a pásek se vám zařezává do břicha, anebo zpívat óm za ómem s drkotajícíma zubama. Prostě – vhodné oblečení a vůbec ujištění se, že je vám co nejpříjemněji a nejpohodlněji, je základ.
Teď – nevím, jak kdo, ale když teď mluvíme o solidní meditaci jako takové (a ne jen třeba o používání některých rychlovkových technik k uklidnění se), osobně ji nedovedu provádět, když je mi hodně mizerně na duchu. Někdo ji třeba dokáže použít jako perfektní lék, no, možná záleží na situaci, ale někdy vás život prostě solidně semele a vy na to vážně nemáte ani pomyšlení – a nebo ho máte, ale prostě tak nějak víte, že by to nešlo. V takovou chvíli – nenuťte se do toho. Meditace je silně niterná, duševní věc, musíte být schopni se totálně uvolnit a uklidnit a vypnout myšlenky, a pokud vás zrovna něco fakt ale brutálně trápí a leží vám to v žaludku silně akutním způsobem, pak nevím jak kdo, ale já prostě v takovou chvíli meditovat nedokážu a ani nechci a je pro mě lepší se v těch mizerných pocitech vyráchat a meditaci zkusit zítra, než se do něčeho nutit. Prostě se znám a vím, že v takovou chvíli to nepůjde a že na to musím být pořádně naladěná.
3) Pohodlí k sezení
To souvisí s předchozími body, ale vlastně to tak trochu vnímám i jako samostatný problém k vyřešení – když mám dobrou lokaci, naladění i vhodné oblečení a jsem všelijak připravená, je pro mě ještě důležité si dobře sednout. Ne, opravdu nedokážu meditovat posazená na ledovém hrubém kusu šutru, když mě něco tlačí, nebo na bodlácích. Louka nebo les je vhodná lokace, ale je třeba si pak ještě najít to přesné místečko, kam se posadit. Ten jediný kousek louky, odkud je vidět do tří stran najednou, ten jediný plácek v lese, kde je to celé mechové (a suché) nebo kde je zrovna obrovský čerstvě uřízlý pařez, kam se vejdu i v turečáku. To jediné sheldonovsky dokonalé místečko uprostřed vašeho pokoje, kde máte pocit dokonalé rovnováhy vzhledem k rozmístění nábytku, kde máte třeba možnost si položit svíčku nebo nějaký meditační obrázek přímo před sebe, kde na vás netáhne, kde nesedíte zády ke dveřím nebo k oknu, a podobně. Je třeba si rozmyslet a zjistit, kde se budete cítit opravdu nejbezpečněji.
Jak říkám, jsou lidi, kterým jsou tyhle věci buřt a dovedou hluboce meditovat kdekoli. Já ale nejsem žádnej guru či co, pořád je to pro mě nové a ve fázi zkoumání, a tak si musím lecjak vypomáhat a na kdejakej problém mám vymyšlenou berličku. Pokud jste jako já, třeba vám to vnukne nápad, jak zatočit s vlastními bloky a problémy s meditováním.
Anyway, to je k přípravě asi všechno, snad jsem to popsala srozumitelně (jestli ne, pusťte se do mě v komentářích :D), a příště teda už vážně k tomu, CO přesně dělám, když medituju 😉 Fakt, slibuju.