Rubriky
co se mi honí hlavou

Mám vymydlíno

Tak jsem si navrhla novej design. Ten stávající mě už pekelně nebaví. Jak se blíží podzim, čím dál tím víc cítím, že to chce změnu. Tenhle byl takovej jarní, ekologickej, svěží… což jsou přesně věci, který momentálně necítím a přijde mi, že ty chmurný myšlenky v něm správně nevyznívaj. A navíc mě přestala bavit ta jednobarevná nuda. Krize, znáte to.
Jenže to bych ten design ještě musela umět zprovoznit. Bejvaly časy, kdy jsem si uměla vymyslet skoro cokoli. No to přeháním, ale s css jsem se naučila pracovat celkem rychle a lidi, co byli ještě větší zoufalci než já, ke mně chodili pro radu. Měla jsem na to dokonce založenou poradnu. To už je ale dávno, dneska mám radost, když změnim barvu blbýho rámečku pomocí html. Jsem fakt zoufalec. Help wanted.

Poprvý přemýšlím o dvou meníčkách. Nahoře bych měla rubriky, vlevo nějakej ten profil a odkazy na ty lidi, co si podle mýho zasloužej, aby jejich odkaz někde takhle visel. Celá tahle touha po změně v podstatě pramenila právě i z toho, že mě irituje, jak mám ty odkazy vyřešený teď, vysloveně se mi to znelíbilo. Ačkoli vůbec nepochybuju, že i tenhle design by mě po chvíli omrzel, chtěla bych to aspoň zkusit.
Hrozně mě štve, že si to všechno dokážu navrhnout tak maximálně v Malování.
Jsem dneska úplně vymydlená. Celej víkend jsem mluvila anglicky, v krámě bylo cizinců jak nasráno a v neděli přes poledne, přibližně minutu poté, co se vedoucí rozhodla odejít „na chvilku“ dolů (známe ty její chvilky) mě zavalila lavina britů (nebo co jsou, nepřišla jsem na to, vypadaj jako briti, ale u části z nich mi přijde, že angličtina rozhodně neni jejich rodným jazykem), co k nám chodí poměrně často a z nichž by člověk umřel. Taky že jsem málem umřela. Chtělo se mi brečet, po tom všem – těžkej pátek a sobota – tohle a já na ně zrovna musim bejt totálně sama. Obsluhovala jsem je snad věčnost a přišlo mi, že ta fronta nikdy neskončí, a když skončila a vedoucí se vyvalila ze zázemí, cítila jsem se nesmírně unaveně a přetaženě. Měla jsem chuť se zhroutit a začít brečet, protože teď už konečně můžu. Přitom mi samozřejmě docházelo, že teď už to nemá smysl, naopak můžu bejt ráda, že je ta banda za mnou a že jsem je všechny odbavila bez dopomoci. Ale nějak jsem moc ráda nebyla. Chtěla jsem jít spát. Prostě únava.
Nijak mi nepomohlo večerní uklízení, který místo obvyklý půl hodiny trvalo hodinu a čtvrt a téměř celou tu dobu jsem nahoře byla sama, protože šéfová si dole dělala nějaký tabulky, počítala kasu a kdovíco tam dělala. Bylo mi oznámeno, že „je třeba“ dneska pořádně vydrhnout podlahu, což v praxi znamenalo nalejt si do kýblu s vodou jakousi blíže nespecifikovanou žíravinu a ty černý dlaždice vydrhnout doběla. Ta sračka mi šplouchala na kotníky, když jsem tím mopem jezdila sem a tam a špína z podlahy tekla v takovym množství, že jsem ten kýbl musela vyměnit snad dvacetkrát a stejně jsem furt jenom roztírala špínu, neschopná vytřít to do čista. Už mi hrabalo. Všechno jsem to ještě rozťapávala crocsama, když už jsem se na to chtěla vysrat a nechat to napůl čistý, zjistila jsem, že na některejch místech kýbl a moje boty vyleptaly do podlahy bílý fleky, na nichž bylo poznat, že to rozhodně jde udělat líp. Zoufala jsem teda pokračovala v drhnutí a jako by to nebylo málo, ještě jsem si ten kýbl skopla a napůl vylila, takže byla ta sračkoidní voda už ale fakt všude. No když se daří…
Zabalila jsem pak vitríny a šla se dolů umejt a převlíct s tím, že to dodělám potom. Protože už jsem toho prostě měla fakt plný zuby. Ještě teď se mi vybavuje ten kretén, co se se mnou čtvrt hodiny dohadoval o tom, v čem je co (a tvářil se přitom krajně nelibě), od vedoucí jsem ten den neslyšela prakticky nic jinýho než „Hele, domluv se s nim ty, já jim nerozumim“ nebo „Já už na to nemám nervy“. Jako bych je já snad měla. Leda tak na pochodu. Nakonec mě ten kretén požádal, abych mu udělala z normálního chleba toust se šunkou a sýrem. Jako bych kurva měla nějakej chleba. Jako by bylo normální přijít do supermarketu a žádat, ať ti okamžitě objednají a dodají kleště, který jsi nenašel v regálech. Jako by bylo normální přijít do vegetariánský restaurace, prohlídnout si lístek a požádat kuchaře, jestli by mohl zajít naproti do řeznictví koupit steak a upéct ti ho s bramborem. Prostě – WTF??? Tady mám nějaký zboží, tak to kup nebo nekup, ale proč si jako myslíš, že ti budu vyrábět něco na přání? Z čeho? Jak bych to asi markovala? Já nejsem posraná továrna na čokoládu, nevyrábím lidem na přání!
Mno. Večer jsem pak ještě byla na pivu s kámoškou, ale moc mě to na duchu nepozvedlo, seděly jsme v nějakym průchodu, kde neskutečně táhlo (nechápu, proč se nemohlo jít někam dovnitř), přišlo mi, že je asi mínus dvěstě stupňů, takže studený pivo mi fakt nepíchlo, navíc jsem měla příšernej hlad, kterej jsem byla nucena zahnat hermelínem (studený jídlo taky nepomáhá, když se vám hulí od pusy kosou), bolely mě záda… no prostě už jsem chtěla bejt doma ve vaně a mít pokoj ode všeho, hlavně teda od lidí.
Dneska jsem spala do jedný odpoledne. Hurá, konečně se mi to povedlo. Doufám, že zejtra bude repete. Od tý doby si ovšem cpu do hlavy Running up that hill a musím říct, že už z toho mám dokonale vymyto. Snažila jsem se dneska bavit s Nickem, ale najednou mi to vůbec nešlo. Jsem naměkko z toho, jak je to skvělej člověk a jak kurevsky úžasnou hudbu dělá, a jak se mi motaj myšlenky, nedokázala jsem je ani zformulovat ve vlastní hlavě, natožpak je sepsat. Podobně jako když se po koncertě The Feud mám přiblížit a něco jim říct. Nejsem toho prostě schopná, chci je jen obejmout, aby pocítili mou vděčnost za to, že jsou, a že jsou tak strašně awesome. Když jsem to říkala Nickovi, chlácholil mě, že jsem prostě jenom velkej fanoušek, že to je v pohodě. Já myslim, že jsem magor. Žádnej fanoušek si nepouští čtrnáct songů furt dokola deset hodin v kuse. A to ani nemluvě o tom, že polovinu z toho času jsem jen přehrávala RUTH. Prostě magor.
Cítím tvůrčí krizi tak nějak obecně. Nejen že mi nejde udělat design (spíš nevím ani kde začít), nechtělo se mi dneska ani hrát (i když za to vděčím zmrzlým prstům, fakt máme doma kosu, nebo jsme aspoň měli než máma zatopila, ale to taky neudělalo zas takovej rozdíl. Já bych si prostě fakt ráda zvykala na zimu pomalu, co je tohleto sakra za nápady, že máte jeden den třicet a druhej dvanáct stupňů? Moje tělo ani moje psychika to nějak nedávaj :P), psaní mi taky nejde – když už píšu, vyzní to hrozně depresivně, a ačkoli mám hlad, nemám ani chuť na jídlo.
Vážně-nesnáším-„tetu Bětu“. (Nemluvě o tom, že to je fakt hroznej pojem) Achjo. Někdy je fakt na nic bejt ženská. Když s váma furt mlátí emoce a nic vás nebaví a nic se vám nechce. #posraný hormony, už aby to přešlo.
Uživatelé Twitteru, taky máte touhu hashtagovat pokaždý, když něco píšete?
Vlastně můžu bejt spokojená. Včera jsem vedoucí řekla, že až přijdu domů, vymlátim si mozek z hlavy poslechem kvalitní hudby furt dokola. Což jsem udělala. Už ani nevim, co jsem jsem přišla dneska sdělit. A rozhodně se tu nedá mluvit o nějaký souvislosti myšlenek, vlastně obecně o nějakejch myšlenkách 😀 Target reached.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Running up that hill, dá se říct

Ha, dneska jsem dostala další dva pohledy, z nichž ten jeden byl – podržte se – z Koreje! 🙂
Úplně mě to šoklo. Poslal mi ho sice Čech, ale to mu neubírá na zajímavosti a taky vím o jednom nadšeném filatelistovi, který mi hned zabaví známku. Podezřívala jsem ho ovšem i ze znárodnění té druhé, ježto pohled se mi dostavil bez ní, ale ta šla jen po Praze, takže pochybuju. Ale jak se ke mně ten pohled dostal bez známky, to mi teda zůstává záhadou.
Dneska byla v práci legrace, zase. Teda aspoň odpoledne a večer. Ráno to bylo zas takový nejistý, nebylo mi dobře, ale pomohlo, že pani Květa, která tam jinak lítá jak mentál, byla dneska taky taková dost nicnedělající, takže jsem nemusela půlku dne strávit s pocitem, že něco dělám špatně, když se neplašim kvůli každýmu prdu a neběhám po krámě sem a tam a nerozbíjím nádobí. Ono to bude souviset i s tím, že bylo fakt silně mrtvo. Doufám, že zítra to bude taky tak, nemám chuť něco dělat.
No a večer, to už vůbec. Celý odpoledne byla docela zábava, naše složení – já, Kája a směnová vedoucí Martina – je bezkonkurenční. Kolem sedmé, osmé, na nás ovšem už padlo totální delirium mortis a my jsme se nemohly přestat chlámat, někdy i úplně bez důvodu. Samozřejmě jsme přeladily na perverzní vlnu a kolem půl devátý už jsme taky začaly bejt dost sprostý, protože to už se člověk prostě nějak přestane hlídat – beztak tou dobou na krám nepřijde nikdo jinej než ukrajinci a rusáci a co je nám po nich, žejo.
To je hrozný, Ája se mi válí po stole, přesněji po dopise a pohledu na stole (kočky a papíry, achjo) a hrozně moc se chce mazlit a já na ni prostě nemám čas. Úplně mi to rve srdce, když vidim, jak se mě snaží zaujmout, aby vzápětí vystřelila v naději, že ji budu následovat do „jejího“ pokoje a hrát si tam s ní. Nemůžu, herdek! Už je jedenáct a já ráno vstávám. Proč jen člověku vždycky přijde psavá ve chvíli, kdy si nutně musí jít lehnout?
A navíc je fakt, že se mi do tý postele vůbec nechce. Jde na mě hlad, mám ještě mokrý vlasy a včera jsem měla tak nechutný noční můry, že jsem málem běžela k našim do ložnice a stulila se tam na křesle. Já nevim, proč mě furt tyhle věci musí pronásledovat, a hlavně proč se ta témata furt tak opakujou a proč je to všechno kurva tak živý! Pak se člověk nemá bát jít uprostřed noci na hajzl, když se právě probudil z nechutně živýho sna o tom, jak se uprostřed noci procházel po bytě a narazil na ducha v podobě nějaký nechutný starý poloprůhledný babky s mléčnejma očima a rozježenýma bílýma vlasama. To mám z toho, že jsem si večer vzpomněla na film Ti druzí. Ovšem to zase mám z toho, že se bojim usnout kvůli nočním můrám o duchách. Tak kde je tomu začátek? A kde tomu bude konec?
Musím po víkendu vyčistit lapač snů. Teď zrovna evidentně nelapá.
Jo a báj d véj, Fjůdi spáchali svůj – tuším – první cover a právě dneska ho odhalili světu! Přišla jsem na to zrovna ve chvíli, kdy jsem přišla chcíplá domů a prohlížela si omámeně došlé pohlednice. A málem jsem umřela. Oni mi nakryli Running up that hill! No chápete to? Moje absolutně nejmilovanější banda britů udělá cover jedný z mých absolutně největších srdcovek? No chápete-to! Já ne. Normálně mi vstoupily slzy do očí.
Já ty kluky žeru. Chci bejt v Manchesteru, teď hned, a chci je všechny obejmout. A Nick mi včera řekl, že jsme prakticky přátelé. Jsem dojatá. Miluju je všechny.
Rubriky
challenge

Hluboké pastviny, Arthur C. Clarke

A máme tu další příspěvek do čtenářského deníku a přemýšlím, že ty otázky nějak upravím nebo že to udělám nějak jinak, protože stávající osnova mě přestává bavit.


1. Proč právě tahle kniha?
Protože Clarke a navíc byla tenká, dost tenká na to, abych si věřila, že ji stihnu přečíst a hlavně že se ji přiměju přečíst do konce, i kdyby mě moc nebavila, což se mi u Clarkea taky stává. Někdy je prostě až příliš detailní ve věcech, který mě přece jenom nezajímají tolik.
(enter)
2. Stručně definujte knihu
Podmořský život v budoucnosti a jedno i dnes aktuální morální dilema. Najde se k němu v budoucnosti řešení? A dokážeme ho přijmout skutečně tak „snadno“ jako veřejnost v knize? Jsme v řešení současných globálních problémů skutečně omezeni jen technologií? Dokážeme je v budoucnosti snadno vyřešit? Najdeme pak jiné nebo bude vše dokonalé?
3. Co mě nejvíc bavilo

Franklin. Byl pro mě trochu záhadou, nedokázala jsem si ho přesně představit, proto pro mě celou dobu byl dost abstraktním člověkem bez tváře a dokonce bez věku, ale to mu neubralo na atraktivitě (jakožto postavě). Už pro jeho osobní historii, pro trauma, o němž se zprvu dozvíme jen málo a toužíme ho rozlousknout a přijít na to, co za tím vším je.
Pak se člověk musí vypořádávat s myšlenkami, co by dělal on ve stejné situaci? Působí to dost na psychiku, alespoň já se do toho dokázala velice snadno vcítit a musela jsem přemýšlet, jaké to asi bylo, zažívat všechny ty věci. Což je autorovo vítězství.
Bavili mě přerostlí mořští živočichové. Nevím přesně proč, ale mám na ně úchylku. Velryby a všechny další potvory, už první „mazlíček“, objevivší se na scéně, s nímž se musí vypořádat Franklinův instruktor Don, mě uchvátil.
Jednotlivé kapitoly byly ukončovány přesně jako kdyby to vycházelo někde v časopise jako příběh na pokračování. Poslední věta mě vždycky přinutila horečnatě obracet stránku, abych objevila odpověď na vyslovené otázky a náznaky, abych se dozvěděla víc. Další autorovo vítězství.
Bavily mě detaily a pomalý postup první poloviny a rychlé přeskakování času v polovině druhé. Autor to mohl rozepsat na pět tlustých svazků, místo toho se ale rozhodl přeskočit nedůležité a najednou se ocitl o pět nebo o sedm let později – popisoval totiž jen některé důležité body, přičemž zanechal dojem, že i mezitím se mohly dít zajímavé věci. Ale ty nebyly hlavní myšlenkou, tak byly vypuštěny.
Bavilo mě nečekané morální dilema, nadnesené v druhé části knihy. Pořád jsem si říkala, o čem to vlastně bude, co bude hlavním tahounem, hlavní myšlenkou, a tohle jsem nečekala. Každopádně zrovna pro mě to bylo hodně zajímavé, myšlenka, která mi nadzvedla obočí a řekla jsem si „hmmmmm“.
Celé to perfektně odpovídalo mojí čtenářské lenosti. Nemusela jsem přeskakovat stránky, bylo jich jen pár a v nich bylo nahuštěno to nejzajímavější, jako by to byl výběr toho nejlepšího a ne celá nudná bichle.
(enter)
4. Jedna věc, co mi vadila

Příliš rychlý a strohý závěr. Čekala jsem něco propracovanějšího, skoro mi to přišlo, jako by se Clarke dotknul luxusní myšlenky a vzápětí od ní utekl, aniž by ji dotáhl do konce. To mě jako čtenáře nakrklo a dožadovala bych se pokračování, kdyby to bylo možné a k něčemu. Asi z toho důvodu uberu hvězdičku, protože si myslím, že ještě tak dvě tři kapitoly by to sneslo. Ale všechno to před závěrem bylo dost dobré. Ne úplně dokonalé, ale dost dobré.
Moje hodnocení: ****
Rubriky
co se mi honí hlavou

Fireshow a slet bubeníků, 19. 9.

To mi ale povězte, fakt se mi to nezdálo, že se ten park jmenuje Židovské pece? Fakt jako ne? Protože mně to přijde úplně šílený. Vám to nepřijde šílený? Fakt takovej název? Nemělo by to bejt nějak zakázaný? Neni to amorální nebo tak něco? Mně to prostě přijde ujetý.

Ovšem i přesto jsem se tam vydala, to bylo totiž tak – minulý pondělí, nebo co to bylo za den, jsem si koupila svoje první a velice dlouho chtěné djembe. Celá nadšená jsem si ho přinesla domů a druhej den projela youtube pro nějaký tutorialy a podobně, abych vůbec věděla, jak na to hrát. Ale když jsem to tak viděla, rozhodla jsem se, že kvůli tutorialům jsem si to nepořídila, a že chci bubnovat. To se samozřejmě nedá dělat doma o samotě, nebo ne že by nedalo, ale za moc to nestojí, tak jsem si včera vzpomněla, že by bylo fajn zajít zase na nějakou fireshow, jako jsem před časem byla na Parukářce neboli Křížku. Chvilka googlení odhalila zajímavou skutečnost, že jedna taková se koná právě toho večera ve zmíněném parku Židovské pece. Jeden Facebook vládne všem, tak se mi v krátkém čase podařilo sehnat dva nadšence pro spontánní rozhodnutí a za nějakou hoďku a půl jsme se už sešli v parku, kde to už docela žilo.
Stručně řečeno, atmosféra byla skvělá, i když zezačátku trochu váhavá – hlavně teda pokud jde o bubeníky, kteří se od sebe distancovali jako by se neměli rádi a každý si hrál po svém. Po pár minutách se to ale slezlo všechno dohromady, objevili se lead drummeři, tzn fakt hustí týpci s velkýma bubnama, na který už se fakt dá hrát jako že hrát a ne jako že dělat, že hraješ, a rozjelo se to. Dalo mi práci nějak to svoje slůně opanovat, držet ho ve správné poloze mezi nohama, aby znělo a abych ho slyšela. Komplikoval to déšť, kterej sice trval jenom chvilku, ale stihl zkropit trávu, takže jsem během chvilky měla mokro v botách a zavlhlý kalhoty mě taky netěšily, ale přítomnost ohně a hudby to příjemně vyvažovala, o milé společnosti nemluvě. I když je fakt, že jsem se s klukama zase tolik nebavila, když jsem se snažila přijít na to, jak se na ten vynález vlastně hraje, a chytit rytmus způsobem, který nebude naznačovat, že to držim v prackách v podstatě prvně.

Nakolik se mi to povedlo, nevím, nikdo mi žádnou recenzi neposkytl, ale fakt je, že jsem hrála a hrála jsem skoro celou dobu – což bylo přibližně od půl devátý do půlnoci. Není se čemu divit, že mi totálně otekly prsty a ke konci už hra nebyla možná, protože jsem je měla prostě příliš omlácený a prokřehlý – ona totiž byla fakt kosa.
Je škoda, že jsem se k tomu kroku, totiž koupit si to djembe, odhodlala až takhle pozdě. Kdybych to udělala dřív, mohla jsem strávit celý léto na těchhle srazech, který se konaj každou chvíli, a nemusela jsem na ně narazit až teď, kdy zbývají tak možná dva tři slety do oficiálního ukončení sezóny. Protože jako v tý klendře se fakt nedá bejt, nemluvě o tom, že se dřív stmívá, lidi chtěj spát a každou tu akci rozeženou policajti. Ale na to jsou tyhle lidi asi zvyklí. Zabrat se do zvuku afrických bubnů je totiž neskutečně snadná věc a bolest nebolest, zima nezima, člověk by bubnoval a tancoval a nechal se unášet rytmem třeba do rána, o lítajících ohních nemluvě.
Přiznám se, že ty jsem moc nesledovala. Jen matně jsem vnímala jejich přítomnost, teplo a světlo, který snad jediný je mým očím skutečně příjemný – jinak jsem si vyvinula docela silnou intoleranci pro denní světlo, o bledejch zářivkách a žárovkách nemluvě, ty vyloženě nenávidím. Jediný, co opravdu můžu, je záře ohně, obklopená tmou. Zvláštní.
Navíc mi přišlo, že tentokrát toho nebylo ani tolik k vidění jako třeba minule na Křížku. Ovšem tam bylo taky asi víc aktérů a bylo větší teplo, takže dýl vydrželi a předváděli neskutečný kousky – jako ta slečna, která to uměla snad se všim, počínaje běžnýma hořícíma poikama přes tyče, co si nechala rolovat po zádech nahoru dolu, jako by to nic nebylo, až po obruče, kterejma kroužila po rukách, po těle i po krku. A vůbec tam bylo nějak víc slečen. Ze včerejší noci mi vlastně utkvělo jen málo lidí – týpek s tyčema, kterej se poměrně brzo svlíknul do polonaha, asi mu bylo teplo. Pak strašně krásná blondýnka s obručí, která ale točila tak dvě minuty a pak to zhasla. Strašně rozkošnej klučina s jedájským copánkem, kterej to fakt uměl s poikama a dělal s nima ohromný věci. A pak takovej polovyholenej dredař, ale toho si pamatuju v podstatě jenom kvůli tomu účesu 😀 Jo a ještě týpek v cyklistický helmě, kterýho jsme nikdo nepochopili. Měl tu helmu nandanou celej večer, kdovíproč. Asi aby mu nebyla zima na hlavu.
I přes tu zimu a mokro to ale každopádně byla skvělá akce a doufám, že se mi podaří jít ještě na ty příští, než udeří faktický mrazy – příště si ovšem rozhodně beru sedátko z t-mobile, deku a oteplováky. O grogu v termosce nemluvě.
Slůně se na mě dívá trochu nerozluštitelně, tak nevím, jestli se mu ten nářez líbil. Fakt je, že dostal dost na pamětnou a k tomu jsem ho ještě pokřtila vlastní krví, když jsem si zubama urvala kus kůže z ukažováčku, až mi z toho začala téct červená. Když jsem se pak na ten buben podívala v tramvaji, vypadal dost děsivě, posetej červenejma tečkama 😀
No, nikdo nemůže říct, že by to zasvěcení neproběhlo řádně. Jen snad polít mešním vínem a prohlásit Slůně za oficiálního přírůstek do rodiny mých hudebních nástrojů. Pravda, teď už mám v podstatě všechny, který jsou zapotřebí – petrofa, elektrický klávesy, basu, elektriku (byť půjčenou), djembe, flétnu, panovu flétnu a maracas. Ještě tak mít nějaký to nahrávací zařízení. Nebo umět aspoň na jeden z nich fakt dobře hrát 😀 Ale tak to snad přijde, rozhodně se snažim.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Šedivo a zápis do deníku

Huh, tak jsem zase doma a zjišťuju, že mám nějak míň společenskýho života, než by se mi líbilo. Skoro si nepamatuju, kdy jsem byla naposled někde venku s někym. Snad s Maude v parku a to už je víc než tejden. Co jsem od tý doby hergot dělala?
No, to neni tak těžký zodpovědět. Ve středu a ve čtvrtek jsem byla v práci – nechybělo nezbytné popracovní pivečko. Doma pak volnej bejvák, naši se rozjeli do různých koutů světa, takže jsem měla byteček aspoň na tu noc pro sebe – což se mi v poslední době poštěstilo už docela hodněkrát, když nad tím přemýšlím, ale člověk toho ani moc neužije, když je unavenej z práce. I když musím říct, že absence ranního buzení něčím hlasitým rozhovorem, třískáním nádobí a podobnýma zvukama mi rozhodně dělá dobře.
Bohužel se i bez toho budím brzo, jsem rozjetá a věčně „ready“, takže si ani pořádně neodpočinu, mozek mi furt těká a furt nad něčím přemýšlí. Snažím se trochu meditovat, ale moc mi to nejde, furt jsou prostě nějaký resty k dořešení.
V pátek odpoledne mě čekala výzva, musela jsem sama dojet na chatu za tátou a babičkou vlakem. Kdo mě zná, ví, že já a vlaky, to nedělá dobrotu, vždycky něco udělám špatně nebo jedu někam jinam. Ale tentokrát jsem kupodivu dojela úplně v pohodě a ještě jsem stihla konečně rozečíst Hluboké pastviny od Clarkea, který mám půjčený už fakt dlouho, ale kvůli Janě Eyrové jsem se k nim nějak nedostala, stejně jako k těm dalším dvěma knihám. Přirozeně, těsně před odjezdem jsem zjistila, že mi nabíhá zpozdné a dodneška jsem neměla kdy do tý knihovny zajít. Dneska mám sice volno, ale zase neni síla někam chodit. Chm.

No, každopádně dojela jsem, ani jsem se nerozkoukala a stojim v Rokycanech na nádraží. Divnej pocit. Už jsem tam nebyla tak strašně dlouho. Trochu na mě dolehl ten pocit osamělosti, být vyvržená vlakovým monstrem do cizího města, který je o to děsivější, že vlastně vypadá částečně pořád stejně jako kdysi dávno a částečně úplně jinak. Nádraží tam prodělalo nějaký změny a já si pořád ještě pamatuju, jak to tam vypadalo dřív. A bůhvíproč zrovna tahle jedna věc, ta vzpomínka na Rokycany a jak to tam dřív bylo, je přesně jednou z těch věcí, na který se ráda upínám a neumím se radovat z toho, že je to pryč.
Zahnala jsem smutek vynikající citronovou tartaletkou, kterou jsem si dovezla z práce. Ve středu nám totiž přivezli nový zboží a já se po těch věcech můžu utlouct. Poněkud (kurva hodně) mě deprimuje, jak tam furt lidi mluvěj o tom, kolik v tý práci zhubli a podobně. Myslím, že u mě to nehrozí. Asi bych měla bejt ráda, že jsem se naučila na to srát, nebo kulantěji řečeno, nestresovat se tou prací natolik, že bych třeba nemohla jíst nebo tak. Už dávno netrpím na to, že by mi z toho bylo špatně, má to i slabší momenty, ale nejsem z toho na složení a poctivě se vykrmuju (a bohužel ne úplně zdravě), takže to u sebe vidím spíš na opačné následky. Měla bych bejt ráda, je to v podstatě znak duševní pohody, ale na druhou stranu mám z těch svých kil poslední dobou fakt nějak nedobrej pocit a trochu se nedokážu srovnat s tím, že teču skoro ze všeho oblečení, co mám. Pravdou ovšem je, že jsem si taky už brutálně dlouho nekoupila nic novýho na sebe a že jsem z toho šatníku prostě a jednoduše vyrostla. Doufám, že se brzo v práci nějak domluvíme a zajdeme na nějaký ty nákupy, nejsem tam zdaleka jediná s tímhle problémem 🙂 A pak, až se budu moct na ulici sehnout k rozvázaný tkaničce bez obav, že na mě prasknou kalhoty, věřím, že sebejistota a spokojenost se sebou samou se mi zase vrátí, fakt nejsem zase tak tlustá 😀
Anyway, po vynikající tartaletce už jsem zmerčila feldu s tátou za volantem a hned mě nabral. Pak jsme jeli ke Kaufu, kde jsme strašně dlouho čekali na babičku a já furt zírala do země a přišlo mi, že se najednou hrozně nutíme do hovoru. Nevím, co to bylo, ale něco vázlo. Táta něco řikal a já se snažila se na to usmát, ale najednou jsem si uvědomila, že je to přesně ten samej fake úsměv, kterej jsem používala dlouhý měsíce úplně na všechny lidi a kterej mě nová práce docela odnaučila. Protože je fakt, že teď se v práci nasměju – navztekám samozřejmě taky, ale smíchu je tam rozhodně víc.
Podobně jsem se pak cítila na chatě, ani s babičkou jsme si toho moc neřekly. Přemýšlela jsem, čím to je, a nepřišla jsem na to. Ale v jednu chvíli mě úplně zamrazilo, když jsem si uvědomila, že nejspíš musím působit stejně jako brácha. U něj jsme taky nikdy nechápali, jak může mít „úspěch“ ve společnosti a takovou spoustu kamarádů a všeho, když je tak strašně nespolečenskej a doma neřekne ani slovo. Ztěžka jsem polkla, když jsem si uvědomila, že jsem teď úplně stejná. A čím víc mi to vrtalo hlavou, tím víc jsem mlčela. Namlouvám si, že je to prostě proto, že když nemám co plodnýho říct, mlčím. Ale to není pravda, kolikrát toho nakecám… tak čím to je? Může to být třeba tím, že se nějak podvědomě snažím od nich odloučit už teď?
Myšlenky na Anglii jsou pořád stejně intenzivní. Deprimuje mě, že tam ještě nejsem a vypadá to, že ještě nějakou dobu nebudu. Mám strach, že čím víc to odkládáme, tím větší je pravděpodobnost, že nikam neodjedeme. A do toho pořád ze všech stran slyším, jak ten či onen odjel do Londýna. A pukám závistí a touhou být tam už taky. A do toho ty bandy anglánů, co nám choděj do práce. Jeden rozkošnější než druhej a ta jejich angličtina…
Po nocích se mi furt zdá, pokud už teda spim, že jsem v práci nebo ve škole. Včera se mi zdálo, že jsem založila vlastní podnik, kavárnu. A bylo to neskutečně živý. Důsledky jsou takový, že jsem nevyspalá a cítím se pořád unaveně. Mozek si neodpočine, takže jsem pak během dne čím dál tím víc mimo a mysl se mi toulá někde u těch snů a podrobuje je zkoumání, proč to či ono, co to mělo znamenat, jestli mi to nechce něco napovědět a podobně.
V sobotu jsme byli s tátou v Příbrami na burze. Docela příjemná věc, tam jsem se tentokrát cítila docela dobře a vzbuzeně, taky jsem se dobře vyspala – fakt, kdybych se byla schopná takhle dobře vyspat aspoň dvakrát do tejdne, přísahám, že bych byla úplně jinej člověk, ale pro mě neni normální a běžný dobře se vyspat, to je spíš něco, co je hodno zapsaní na facebookovou zeď, tak málo se mi to stává.
Odpoledne to na mě padlo a šla jsem si lehnout. Neděli jsem taky slušně prozevlila, vlastně ani nevím, co se dělo. Babička s tátou asi něco dělali, máme konečně vybetonováno, bude bazén a nová kůlna, byli tam místní zedníci a táta vyplázl nějakých čtrnáct táců. A já vůbec nevím, kdy se to vlastně dělo O.o
Cesta domů byla náročná, místo hodiny jsme jeli dvě, byla hrozná zácpa mezi prvnim a pátym kilometrem. Jenom ten kousek jsme jeli hodinu a neměli co mluvit. Nebylo rádio, tak jsem si aspoň do jednoho ucha strčila mptrojku, i když mě sralo, že to nemůžu sdílet s tátou, ale nebylo jak. Táta vypaloval jedno cigáro za druhým. Blbý ticho. Každej ve vlastních myšlenkách. Dost mě to štvalo, naše společný cesty na chatu bejvaj pohodičkový, vždycky si během nich nejlíp popovídáme, tak kde je problém? Proč si najednou nemáme co říct? Možná mu ještě pořád zazlívám, jak nevalně se vyjadřoval o mý postavě, když jsem prezentovala fotky z vody. Možná i jiný věci. Vlastně dost možná. Asi nechci mluvit, abych nenarážela na bolestný věci. Jako třeba na to, co se mi zdálo tu noc před Příbramí, kdy jsem sice spala celkem tvrdě a dobře, ale zdály se mi i dost hnusný věci a nejhorší na tom je, že nejsou zase tak nereálný. A že bych si je možná vlastně přála. Já nevim, nevyznám se v tom. Některý věci prostě fakt neumim vyřešit a nevim, co s nima mám dělat.
V pondělí a úterý pak zase robota. Docela to uteklo. Včerejšek měl teda svoje mouchy, fakt přestávám zvládat jednu kolegyni, ale aspoň že ostatní jsou v pohodě a že to viděj stejně. Sounáležitost pomáhá.
Na dnešek jsem se těšila, že se vyspim, že si uklidim a že si dojdu do knihovny a pro peroxid a trochu si upravim barvu na vlasech, ale od rána jsem taková nijaká a nic se mi nechce, hlavně se mi teda nechce mezi lidi a nepomohlo, že máma uvařila výbornou rajskou. Teplý jídlo do žaludku zase jednou. Domácí jídlo!
Taky mě štve, jak mi utíkají témata týdne. Dřív mě hrozně bavilo na ně psát a dostávat se do výběru toho nejlepšího, ale už to není ono. Buď mě ta témata úplně míjejí, nebo se spíš jedná o taková, na něž už jsem v minulosti xkrát psala a nehodlám se opakovat. Jako třeba to aktuální, pro něž stačí se vrátit trochu do minulosti a článek k němu mám napsaný, dokonce pod tím stejným názvem, byť teda – jak jinak – anglicky: I do believe in fairies, I do, I do!
Abych ty články zveřejňovala znovu, jen přiřazené k TT, to mi přijde úplně debilní, ale mrzí mě, že mi to uniká, to zase ne že ne. Vůbec že teď nežiju moc virtuálně, že moc nepíšu ani nekomentuju a nesleduju dění tady na blozích. Někdo by řekl, že je to úspěch. Furt se něco děje, furt někde lítám a něco dělám, a nepíšu o tom. Já to považuju za krizi.
A ještě jedna věc mě rmoutí – prohibice. Když táta o víkendu vytáhl Lidovky a přečetl tam tenhle titulek, tak mi to mozek slušnou dobu nebral. Prosimvás prohibice, to je heslo někde z minulosti, něco z historie, něco úplně z jinýho světa, o čem víme a víme, že to pro ty lidi v tý době znamenalo něco obrovskýho, jako druhá světová válka nebo takový věci, ale nás už se to netýká. A jednoho dne ráno se prostě vzbudíš a takovejhle titulek? No doprdele? Ale to je taky tim, že jak nesleduju zprávy, nevim moc, co se kde děje, takže o metanolový aféře jsem zaslechla jen asi dvakrát, třikrát, než přišla tahle pecka. Nebyla jsem na to připravená.
A do toho furt nějaký zprávy o mrtvejch. Jako dobrý, že lidi jezděj jako hovada a že furt někde hlásej bouračky s kvantama mrtvejch, to ještě beru, na to jsem zvyklá, i když mě to trápí. Ale to vraždění teď furt? Jeden ubodá dceru, druhej ubodá matku, třetí ubodá starou pani s jejím manželem, další zase zaškrtí svý dítě a všechno jen kvůli neshodám s manželkou nebo kvůli tomu, že vám někdo odmítne dát nějakej paralen? Nechci se opakovat, ale – no doprdele???
A pak mi někdo tvrďte, že svět je pořád stejně šílenej. Mně to tak nepřipadá. A taky mě napadlo, že jsem vlastně skoro celou neděli proseděla u televize a je fakt, že ta televize dneska už neni nic jinýho než souvislý vysílání reklam, občas přerušeno programem. To taky člověku na náladě nepřidá.
No, já vim moc dobře, proč jsem tu televizi před pár rokama vyhodila.
Brhm, takovej rozmrzelej článek. Blbý šedivý počasí, úplně mě nakazilo 😛
Rubriky
challenge

Jana Eyrová, Charlotte Brontëová

Vida, ani ne týden a už mám další příspěvek, to se polepšuju, co? 🙂

Jana Eyrová, nebo spíš Jane Eyre, protože ty český překlady jmen mi dost dobře nejdou přes pysky, je už dost dlouhou dobu moje oblíbený dílo. Nevzpomenu si, jestli jsem to vlastně někdy četla, asi ne, ale kdysi dávno jsem to sledovala jako seriál, u babičky, ještě si na to matně vzpomínám, i když už nevim, která verze to byla. Vzpomínám si ale na ty pocity, co to ve mně zanechalo.
A pár let zpátky jsem objevila filmovou (nebo spíš seriálovou) verzi z roku 2006, která mi dokonale učarovala a nevěřila jsem, že by se to někdy dalo natočit líp. Viděla jsem to doposud minimálně osmkrát a ještě se mi to neokoukalo, přesto jsem se ale pár týdnů zpátky rozhodla, že dám šanci i nějaký další verzi – nebo přesněji řečeno, přišla jsem na to, že vůbec existujou i nějaký další verze. Načež jsem si přečetla recenze a vybrala si slibně vypadající verzi z roku 2011. Ach-můj-bože! Dokonalost! Zjistila jsem, že je o tolik hlubší než ta moje zamilovaná, že se o tolik líp věnuje detailům, že má o tolik zajímavější, syrovější postavy, no prostě slintala jsem slastí, když jsem tu přehlídku sledovala.
A pak jsem se rozhodla, že si prostě musim konečně přečíst tu knihu, abych věděla, která verze je přesnější a víc se váže ke knize a která je spíš hollywoodová. Na celé čáře vyhrála novinka z roku 2011, kde herci obvykle až na slovíčko přesně dělají a říkají to, co říkaly postavy v knize, je to mnohem souvislejší a mnohem míň melodramatické a já se prostě znovu zamilovala. No ale dost už o filmu, tohle má bejt o knize.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Protože k filmům, co se mi líbily, zbožňuju dohledávat knižní podklady a srovnávat, jak moc se film řídil knihou a co z toho je lepší, nebo spíš co z toho má jaké kvality.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Jana Eyrová – to se prostě nedá říct jinak, tak kniha má skutečně trefnej název
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Zápasit

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Postavy jsou doslova z jiného století, ne jen jako, takže bych tu těžko našla někoho, s kým se dokážu ztotožnit. Jana je podivná. Má trochu zvláštní pochody, je mi sympatická mnohými svými názory, ale to, jak strašně se ovládá a jak je navenek kamenná, je prostě divný.
Rochester je vyslovenej podivín. John Rivers je idiot. Zaměstnanci domu jsou divní, Berta je bláznivá, malá Adele je naivní děcko, Blanche je kráva, paní Reedová je macecha jak se patří, o jejích dcerách jakožto nevlastních sestrách ani nemluvě, ty jako by vypadly z Popelky, no prostě všichni mají něco. Snad jen Diana a Marie jsou mi opravdu upřímně sympatické a přijdou mi normální, i když teda líbat se se svým bratrem před spaním je úchylnost.
(enter)
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Asi nejvíc mě bavilo Janino počínání v Lowoodu. Jak už jako malá měla v sobě zakořeněnou představu toho, co je správné a co ne, a držela se jí, i když to bolelo a i když jí někteří opovrhovali.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Nic konkrétního mě nenapadá, i když jako grammar nazi jsem dost trpěla nad tím, že dřív se spousta věcí holt asi psala úplně jinak. Obzvlášť rozdělené spřežky a úplně jiný pravidla pro s/z na začátku slov mě ničily 😀
Moje hodnocení: *** (ani nevím, jak to hodnotit. Byla to kvalitní četba a jsem ráda, že jsem to četla a že to znám. A před spaním to bylo vynikající. Ale je to prostě fakt stará tvorba, nedá se to srovnávat se čtením moderní filozofie)
Rubriky
Uncategorized

We weren’t born to follow

Jo, prostě jo!
Tenhle Mattův článek o svobodě v práci můžu s čistým svědomím podepsat, protože přesně takovej je i můj náhled na věc a řekla bych, že do jistý míry je takovej i obecnej charakter člověka. Kdo by nechtěl bejt opravdu svobodnej a dělat sám za sebe?
Nechápu a nikdy jsem nechápala, proč by si měl někdo ze života dělat větší peklo, než je nezbytně nutný. Svět je mnohdy na palici, lidi na přesdržku a chovaj se k sobě mnohdy jako nejhorší hovada. Všude se vraždí, krade, lže a podvádí, všichni si navzájem ubližujou a i když máš zrovna štěstí na samý skvělý lidi a vůbec na všechno, pořád se musíš mít na pozoru, protože dobře víš, jak to ve světě chodí a že to můžeš čekat odkudkoli a kdykoli. A neni to snadný, žít a pohybovat se v tom. Udržet si čistej štít a nezbláznit se, udržet si nízkej cholesterol a zdravý povětří, nepodléhat všem těm zničujícím návykům, kterýma nás to bombarduje a který nám servíruje na stříbrnym podnose až pod čumák, dobře vycházet se všema lidma, bejt dobrej rodič, vzorný dítko, řádnej zaměstnanec, dobrej přítel a já nevim co všechno ještě.
Tak proč bych si ten život měla k čertu komplikovat tím, že budu dělat něco, co vlastně dělat nechci?

Pracovat, nějakym způsobem, se musí. Abychom měli za co žrát a abychom nezlenivěli a nezblbli. Abychom se učili a aby naše tělo i mysl dostávaly potřebné podněty ke sebezdokonalení. Je třeba se hejbat a něco dělat, je třeba něco vytvářet, nějaký hodnoty.
Ale kde kdo mluvil o tom, že jsem se narodila s povinností chodit celej život do nějaký zaprděný práce, která mi nic nedává a kterou nesnáším? Kdo kdy napsal knihu o tom, že je normální a běžný každej den vstávat s nechutí a depresí a s pocitem, že mi život utíká mezi prstama? Kdo kdy řekl, že je normální a správný, aby se mi v noci zdály noční můry o tom, co dělám se svým životem, načež se pak ráno vzbudim a v nějakou šílenou hodinu, kdy moje tělo přímo hystericky křičí po spánku a odpočinku, se přinutim pozřít snídani, ze který se mi zvedá žaludek, a dojít do práce, nad jejíž představou a představou toho, co mi dělá, se mi chce brečet?
Ježiš, jste normální?
Každej má jiný hodnoty a priority. Osobně nikomu neupírám ty jeho. Pokud nijak neubližujou ostatním lidem, ať si dělá každej se svym životem, co se mu zlíbí, pokud poslouchá volání svýho srdce a je tak šťastnej, no tak sakra, proč ne?
Pro mě je třeba pojem „zaměstnání“ něčím skoro až hanlivým. Prošla jsem si už různejma firmama a zkušenostma a zjednodušeně se dá říct, že ačkoli možná nemám přesnou představu o tom, co se svym životem chci udělat, vim naprosto přesně, co s nim udělat nechci a nikdy toho nebudu schopná – nedokážu celej svůj život vystavět na zaměstnání a pracovat na nějaký kariéře.
Jsem přesvědčená, že můj negativní náhled na ty pojmy se ještě hodněkrát poupraví, ale myslím, že ještě hodně dlouhou dobu v mym srdci nebudou mít svoje místo. Nejsem kariéristka. Nikomu neberu, že se chce realizovat tím, že se dostane na nějakou vysokou pozici v nějaký uznávaný firmě, určitě to má něco do sebe. Ale pro mě to neni. Taky netvrdím, že by nebylo jistým způsobem úžasný, kdyby mi každej měsíc přišla na konto nějaká šíleně vysoká částka, řekněme padesát, sto tisíc korun a víc, ale vzhledem k mým zkušenostem mám pocit, že taková částka se nutně musí pojit s určitou, pro mě nezvladatelnou dávkou stresu, manipulování lidma a snad i s chozením přes mrtvoly. Takový peníze vám nikdo nedá zadarmo, jinak by je bral každej. Na to musí mít člověk určitý vlohy, který já zřejmě postrádám a nijak zvlášť mi to nechybí. Znám pár takovejch lidí. „Jo, to já taky říkával, že si vystačim s málem, a pak mi přišlo mejch prvních šedesát tisíc za měsíc…“
Já nevim, nemůžu to samozřejmě tvrdit s jistotou, ale myslím, že ani pak by se pro mě nic nezměnilo. Mně prostě fakt stačí míň peněz, hlavně aby nějaký byly a aby bylo za co žít, tak nějak v klidu, bez zbytečnýho luxusu a bez pocitu, že si nemůžu koupit, co opravdu chci a potřebuju.
Možná bych s vysokym platem měla víc prostředků na to, abych realizovala svoje cíle snadněji a rychleji. Mohla bych víc dbát na svůj styl, ale myslím, že bych pořád měla ráda levný čongský krámky a že bych pořád radši chodila do průměrnejch příjemnejch pizzerií a hospůdek než do nějakejch dražších restaurací. Myslim, že bych si mohla víc dovolit, ale spokojila bych se s tím vědomím, a pořád by mi zůstávaly velký rezervy, jen by rychleji narůstaly než teď, když se lopotím na platově průměrnejch a tvrdě oddřenejch pozicích. A mám pocit, že bych si těch peněz nevážila. Možná bych si přestala vážit vůbec spousty věcí, který jsou pro mě důležitý teď.
Jako dobrý, spolehlivý lidi. Opravdu dobří přátelé, kterých je málo. Udělat si radost nějakou maličkostí, nebo někomu jinýmu. Něco věnovat. Někoho obdarovat něčím úplně nepatrným, co ovšem bylo věnováno s obrovskou dávkou lásky a vděčnosti. Možná bych se naučila dávat lidem zbytečně drahý věci místo toho, abych jim řekla, že je mám ráda a že mi na nich záleží, jako to dělám teď. Možná bych přišla o sebe sama a to je přesně to, co nikdy nedokážu a nechci udělat.
Nalézt své srdce, svoje volání, to, co vám opravdu dělá dobře na duši a z čeho máte aspoň na ty dvě třetiny dobrej pocit (protože jasně, nikdy nic neni úplně dokonalý), nemusí bejt tak úplně snadný, pro mě je to pořád boj, neustále každej den bedlivě sleduju svý reakce a přemýšlím nad tím, co dělám a proč to dělám, protože si chci udělat jasno v tom, co chci, chci pochopit sama sebe. A jít za tim. Takže když zjistim, že stojim už deset minut naprosto konsternovaná u věšáku s djembíčkama a že se mi chvěje srdce při pomyšlení, že by to jedno bylo moje, no tak prostě vim, že tohle volání následovat musim.
Tohle je samozřejmě zjednodušená verze, zrovna pokud jde o to djembe, tak mi to trvalo několik let chvění, než jsem se včera během deseti minut rozhodla, že si ho dneska jdu koupit, sebrala jsem kamarádku a šly jsme 😀 A konečně ho mám doma!!!
Ne, prostě nevěřím tomu, že by bylo správný dělat cokoli, co necítím uvnitř svýho srdce jako správnou věc, a kdyby mě bičovali a pálili žhavym železem, seru na stereotypy a na to, co se má dělat! Nešla jsem na vysokou školu jenom proto, že se to ode mě čekalo, protože jsem k tomu neměla důvod, já sama ho necítila. Dodneška kolem sebe vidim, jak to málokdo chápe, jenom to jedno prostý rozhodnutí mě totálně vyřadilo ze společnosti a většina lidí, co znám, mě má za nějakýho šílenýho outsidera a divnýho člověka, prostě jenom proto, že jsem nechtěla jít studovat a žít ten opěvovanej „studentskej život“, protože jsem měla pro sebe jiný plány a tužby.
Nechodím furt do práce jenom proto, že na mě doma řvou a že to poslouchám ze všech stran, že to přece musim a že si musim najít práci. Hovno! Nic nemusim. Já se nechci nechat psychicky i fyzicky deptat něčím, co mi prostě nejde přes pysky, jsem prostě taková, já chci pro sebe a od sebe mnohem víc a chci zkoumat jiný světy než v jakym žijou všichni ostatní, možná mám nějakou vrozenou touhu se odlišit nebo mě upustili na hlavičku, ale já prostě chci žít jinak než jak se ode mě očekává, chci si najít to svoje místo ve vesmíru, to jediný, kde mně osobně bude dobře a kde mi to bude dávat smysl. Chci dělat věci, co mi dávaj smysl, a ne co mi někdo říká, že mám dělat. Snažím se nějak proplouvat systémem a snažím se ho pochopit, abych věděla, jak to chodí, ale nemám touhu se k tomu všemu přiřadit, spíš naopak chci z toho všeho pryč a není to nějakej pubertální vzdor, pubertu už mám nějakou chvilku za sebou, je to prostě mou součástí, mou přirozeností, stejně jako někomu jinýmu se může zdát přirozený, že si v osmnácti založí rodinu a někdo jinej zas touží celej život dřít a založit vlastní firmu a řídit lidi a vydělávat miliony a někomu dalšímu stačí vydělávat si nudnou a náročnou prací na to, aby pak mohl vrazit svý peníze do útulku pro psy, kterej si sám zbuduje, prostě každej touží po jinejch věcech a já chci svobodu.
Chodím do práce nejen proto, abych měla prostředky, ale předně proto, abych něco dělala. Pracuju a trávím spoustu času na internetu, abych poznala svět. Abych pochopila, jak to v něm chodí. Abych se vzdělávala. Hodně čtu a hodně komunikuju s lidma. Občas se bezhlavě pustím do nějaký úplně šílený zkušenosti, jen proto, abych si prožila něco jinýho a aby mi to změnilo náhled na svět, protože to vždycky tak dopadne a mě to baví. Nikdy nechci usnout ve vymyšlenym světě plnym pohodlí a bezpečnejch mezí, v kleci z cizích představ o životě, který mně nic neříkají, chci zkoumat a chci trochu toho adrenalinu (v rámci notné lenosti a pudu sebezáchovy, ovšem), chci se neustále divit a objevovat nový věci a to mi prostě žádnej klasickej model nezaručí.
Chci se trpkou zkušeností stát lepším člověkem. Věřím, že drsné lekce jsou zásadní pro změnu k lepšímu. Chci poznávat lepší lidi, kteří mě inspirují k vyšším věcem. Chci poznat sebe sama a přijít na to, v čem jsem opravdu dobrá, a pak na tom chci stavět svoje živobytí. Chci dělat něco, co opravdu umim a co mě baví a přivydělávat si tím. Neříkám hned, že se tím budu moct živit, ale chci zhodnotit svoje zkušenosti a schopnosti, tak by to ostatně podle mě mělo bejt. Chci declutterizovat místo, kde budu žít, chci mít kolem sebe spoustu prostoru, jako jednoduchej nápis na úplně prázdný bílý webový stránce, chci mít možnost se nadechnout a otevřít mysl inspiraci a vnuknutím, nechci být zavalená věcma a lidma a tak proti nim hodně bojuju, snažím se ode všeho se odstřihnout, hlavně teda od toho, co mi nedělá dobře a co mě ničí, a chci se uvazovat jen k věcem, který mají smysl a který mě nabíjí pozitivní energií, a k těm se uvazuju tak pevně, že mě od nich nelze bezbolestně odtrhnout.
A je mi jedno, že to dá práci a že to nepřijde hned. Naopak se na to těším. Těším se na každej další krůček, kterej povede k lepšímu životu, těším se, že se z toho bordelu vyhrabu a přijde novej svět a novej život. Nová tvůrčí síla a nový nápady. Nový lidi a místa a zážitky. Že nebudu navěky tak nejistá a ztracená a „divná“, že se nakonec prokáže, že to všechno mělo smysl.
Těším se, že jednou díky tý svý náročný cestě udělám takovej pokrok, že se naučím pracovat líp se svou vlastní výbušnou energií, že pominou ty bláznivý momenty vznícení se a zapálení pro cokoli a následný vyhoření, že se ten plamen naučím nějak regulovat, aby hořel trvale a stále, jako teplo domova, jako oheň v krbu – kterej samozřejmě v mym budoucím bydlení absolutně nesmí chybět, jako plamen nekonečný svíčky, a že mi bude dobře a že to budu já a ne někdo, koho ze mě chtěli mít lidi, který vůbec nepochopili, že život má bejt radost a volnost a že nemá dřít a pálit.
Jednou se budu budit se stejnou radostí jako když maj děcka prázdniny a budu pracovat na čem se mně bude chtít a kdy se mi bude chtít a výsledek bude čistě jen na mně. A nikdo mi už nikdy nebude řikat, co mám a nemám dělat.
Listen to your heart…
We weren’t born to follow…

This is for those who wait…

Rubriky
co se mi honí hlavou

Hard day’s night

Tak mám ten nechutnej, nejodpornější a nejdelší víkend za sebou! Hrozně mě bolej nohy. Jsem vypsychlá a vyřízená. Hladová a nasraná. Tělo dávno umřelo, ale mozek je v naučený pohotovosti, protože jsem ho příliš dlouho nutila jet a natahovala to a teď mám pocit, že už ho nevypnu a že se dneska stejně nevyspim, tak jako poslední tejden, kdy se mi v noci furt zdá o tom, jak jsem v práci. Takže jako odpočinek jak hovado. Ale mělo by to brzo přejít, v Ječmeni to taky netrvalo tak dlouho. Aspoň tejden klidu a pevnýho bezesnýho spaní, ježiš, to by bylo krásný.

Cestou domů jsem se málem ještě stala hrdinou dne, když jsem na Karláku zmerčila hořící koš a jala se volat 112 v touze udělat správnou věc (a odlišit se od davu tupě zírajících zombií). Nakonec mi to ovšem překazili dva strážníci, kteří se přiblížili v době mého telefonátu a zavolali hasiče vysílačkou. Šmejdi, to si nemůžou najít vlastní nehodu k ohlášení? Ten koš byl můj!

V pátek jsme s Kájou samozřejmě zase zašly na jedno. Opět do Koktejlu na Míráku, kde to vypadá, že si budujeme stálou rezidenci. Byly jsme obě tak vyřízený, že nás rozsekalo už to jedno a cestou domů jsme hrozně kňučely, jak nás bolej nohy, a smály se tomu, jak někteří zákazníci komolí názvy některých našich výrobků nebo co nám ty názvy připomínaj. Myslim, že největší favoriti jsou „bágl“, „prošijuto“, „prochčůto“ a „fakáča“.

Včera jsme zašly taky, i když to už jsme byly fakt na pokraji zhroucení. Nešlo by se, kdyby mě chvilku před zavíračkou nenavštívili I. a K. a nepřipomněli mi, že má dneska jedna slečna narozeniny. Nečekala jsem, že tam půjdu, nikdo to nečekal, protože všichni věděli, že nemůžu, a mě ani nenapadlo, že bych tam po tý práci ještě měla sílu jít. No, napadlo, dokonce jsem to sama naznačila, že když budu mít sílu, na to jedno se stavim, ale nepočítala jsem s tím, že tu sílu k tomu seberu. Jsem hrozně statečná, já vim.

Ale musela jsem sebou vzít tu Káju. Jedna proto, že jsme si říkaly, že se na to jedno po práci přece jenom asi dopotácíme, a jednak jako moje svědomí, protože jsem věděla, že až ty lidi uvidim, nebude se mi chtít odejít – a to bylo zapotřebí, pže druhej den ráno jsem měla bejt zase v osm na krámě.

No, daly jsme dvě a pak jsme se z toho baru vyvalily div ne po čtyřech, protože jsme byly hrozně ožralý a vyčerpaný. Vysmátý ovšem jak lečo a při každym kroku „au“ 😀

Co vám mám povídat, dneska ráno to bylo kurva krušný 😀 Už jenom se do tý práce dostat, a pak tam ještě fungovat, teď ty lidi, ty zkurvený dny Marriane, což je slovo, který nechci už nikdy slyšet, no to by bylo na dlouhý vyprávění, ale na to nemám nervy a hlavně si to nechci připomínat, je to za mnou a konec, thank you very much, už nikdy více!

Posraný Češi a posraný slevy. Díky bohu za toho krásnýho anglána, co se tam na mě dopoledne culil a měl naprosto šukézní přízvuk. To je jedno, že tam měl slečnu a že já byla tak vyřízená, že jsem nebyla schopná ani stáhnout obličej do nějakýho přijatelnýho výrazu. Bylo to milý.

Bleh, končim, jdu nakrmit kočky, prolustrovat, co novýho na netu a chrnět. A dva dny nechci slyšet ani slovo o fyzický činnosti.
Rubriky
challenge

Kolébka, Arthur C. Clarke

Ehm, ehm. Ano, já vim, tuhle kategorii doplňuju asi tak pravidelně jako mejdlo v koupelně, ale rušit se mi ji nechce. Rozhodně se nedá říct, že bych nečetla, právě naopak, teď přes prázdniny se u mě rozjela úplně šílená akutní knihofilie, ale tady do toho se musim nutit. No, třeba si na to časem trochu víc zvyknu a pak už to půjde samo. Jako třeba twitter. Neni to tak dlouho, co jsem zmiňovala, že si na něj furt nemůžu zvyknout. A teď? Darmo mluvit 😀

Anyway, pro tentokrát jsem zase sáhla po Clarkeovi, po kterym teda sahám pokaždý, ale ne úplně všechny jeho věci stihnu dočíst v termínu. Ale teda Kolébku jsem stihla.


1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Protože mám ráda Clarkea 🙂 Snažim se udělat si přehled v tom, v jakym pořadí ty knihy psal, abych nepřeskakovala a jela popořadě, ale v knihovně pak stejně hrábnu po tom prvním, co mi padne pod ruku a co neni moc tlustý. Ne že bych neměla ráda tlustý knihy, ale málokdy to stihnu dočíst.
(enter)
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Cosi mimozemského
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Ponořit se

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Bavil mě Troy, ale že bych se s ním nějak ztotožňovala, to ani náhodou. V téhle knize mi v podstatě všechny postavy vadily, všechny měly dost výrazné nedostatky. Třeba Carol byla až příliš od rány a jaksi necitlivá, přišlo mi, že nad ničím moc nehloubá a do všeho se po hlavě vrhá, Nick byl zakomplexovanej, stejně jako polovina ostatních postav, ne-li všechny. Jedině snad ten Troy to vylepšoval, to byla taková čistá duše.
(enter)
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Velryby. Hrozně mě zajímalo, co je za tím jejich chováním, a půlku knihy jsem hltala jen proto, abych už došla k vysvětlení. A pak mě taky děsně bavily „koberce“ a další mimozemské potvůrky 🙂
(enter)
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Dost mě štvalo, jak je to z velké části o sexu a o perverzních choutkách a zkušenostech postav. Ne že bych byla nějakej puritán, ale očekávala jsem větší zaměření na ufo-záhadno-jiná civilizace-vesmír atd. a mnohem míň na to, jak si upocenej stařík vyhoní nad představou mladý copatý holky.
Moje hodnocení: ** (za Troyovu PC hru, od níž jsem očekávala něco zajímavýho a kterou přitom autor zoufale rychle opustil, a za zpívající „hady“)

Rubriky
co se mi honí hlavou

No to teda, Kájo!

Člověk si musí najít nějaký pozitiva, když všechno stojí za starou belu. Třeba se radovat z maličkostí, když celkovej obrázek nevyznívá příznivě. Tak třeba ta domácí rajská, co jsem právě zbouchala, byla vynikající, skoro mám chuť dát si nášup. Už ani nepamatuju, kdy jsem měla normální domácí jídlo, který by nebyly vepřový řízky. Bože, já tak nesnáším vepřový řízky.
V práci mi je docela dobře. Asi by mi z toho hráblo, nebejt Káji, mýho osobního sluníčka, který je mi balzámem na nervy. Dělá odpolední, takže můj pracovní den vždycky sestává z trochu nejistýho dopoledne, kdy odpočítávám hodiny do jedný hodiny, kdy jí začíná šichta. Pak už to jde nějak samo. Jakmile přijde, všechno špatný jako by najednou nebylo. Člověk nemusí nic řešit, nic ho nerozhází a ví, že cokoli se stane, nebude na to sám a hlavně to nebude pohroma. Kája udělá ze všeho legraci a pohodičku, naplňuje mě hlubokým klidem a přepíná moje vyladění ze „stres jak sviňa“ na „leháááro, vono se to nepo…“. Neuvěřitelná osůbka.

V pondělí mě vytáhla po práci na jedno. Shodly jsme se, že ani jedna nepřežijeme víc – taky toho má po osmičce dost a já navíc druhej den budu vstávat na další dvanáctku, takže jen tak zlehýnka, ale bylo třeba jít, potřebovaly jsme probrat spoustu věcí. Což je ohromný, drbeme spolu jak dvě kvočny, jako bychom se znaly aspoň dva roky a ne dva tejdny. Jak často se vám stane, že si s někym tak perfektně sednete, a ještě k tomu v práci. Tam bejvaj klasikou spíš divný lidi. Ne že bychom tam neměly i takový, každej má něco, ale ona? Ona je báječná.
Protože nám to nestačilo, šly jsme v úterý znova, a tentokrát se nám podařilo se i přiopít, protože už jsme si daly piva dvě a podotýkám, že jsme byly obě vyčerpaný a hladový, takže to zapracovalo dost rychle 😀 A zase to bylo skvělý. Svěřovaly jsme se jedna druhý s věcma, který byste na sebe normálně nikomu takhle rychle nepráskly, probíraly jsme si vzájemně peněženky a kabelky, abychom se poznaly a zjistily, co ta druhá u sebe nosí a co je pro ni důležitý a proč. Bylo to tak zvláštně důvěrný a nebyl v tom žádnej tlak, nikdy v tom žádnej neni.
Kája prohlásila, že v pátek jdeme znova. No, to už nevim, budu mít před sebou náročnej víkend, ale zase zjišťuju, že pobyt v její blízkosti mi dělá duševně dobře, takže jí to asi stejně nedokážu odmítnout.
Dneska jsem se dost prospala a odpoledne jsem jela navštívit Mauďátko. Bylo to příjemný. Neni příjemný cítit se bezmocně a zoufale z toho, že nevíte, jak pomoct, ale prostě… je to Maudě. Vždycky je úžasný se vidět, i když třeba jen na chvilku. A bylo tam i trochu hudebnění, na můj vkus teda zoufale málo, ale lepší než drátem do koblihy. (Cože? proč by to někdo dělal?) Miluju hudebníky! Slyšíte, hudebníci? Všechny vás miluju! Samozřejmě kromě těch, které nesnáším, to snad dá rozum.
Speaking of which, dneska jsem si prvně pustila novinku od Muse, Madness. Co na to mám jen říct… Ne. Prostě ne.
Odpolední Fjůdi u Maude (perfektní soundsystem!) to rozhodně vylepšili a teď zrovna poslouchám Collide, který jsem si už taky dlouho nepustila. Mám náladu na nějakou uklidňující vibrující hudbu. V autobuse cestou domů jsem si do hlavy dokonce pustila nějaký bráchovy sety a napadlo mě, že zajít na nějakou technopárty by nemuselo bejt od věci. Nechat si ty starosti vymlátit z hlavy by nemuselo bejt úplně marný.
A že jich furt ňák neubejvá. Vždycky, když si myslim, že to začínám zvládat líp, přijde nějaká další jobovka a já se sama sobě divim, že ještě neležim v Bohnicích nebo sesypaná na zemi v zoufalých záchvatech hysterického, zlomeného smíchu. Asi mám pořád ještě dost sil, i když nevim, kde je beru. Snad v těch maličkostech. Jako je Kája. Jako je ta vynikající rajská. Jako je hudba. Jako je malování, čtení a literární tvoření. Jako je slabá, ale přesto existující nadějná vyhlídka na lepší budoucnost. Jako jsou krásný představy o lepším světě. Kontakt s úžasnejma lidma, kterejch znám poměrně málo, ale furt je to lepší než antidepresiva a podobný hovadiny.
Mám chuť na změnu. Maudě si ji dneska taky dopřála, prostřednictvím černý barvy na vlasech. Vyvolalo to ve mně pěkný vzpomínky. Čímto, že na mě ta barva vždycky tak dobře působí? Cítím se tak nějak klidně, když si ji zase dám. Takový zadostiučinění, takový „a tady to máte, bang, šmejdi!“ – ale to je taky jedna krásná vzpomínka, zasvěcení vědí.
Ne že bych měla chuť barvit si vlasy načerno, uvažuju spíš o světlejších barvách. A těším se na podzim, ale to už jsem říkala.
Zejtra dopoledne se musím dokopat k doktorce na vstupní prohlídku, o níž mám pocit, že Kája povídala, že to proplácej. Pokud se mi to nezdálo, je fakt, že mám to úterý poněkud zamlžený 😀 To by bylo docela báječný.
A pak snad pojedu za Blonďákem, potřebuju promasírovat záda a tak tomu podobně. Muhihi. Jo, na Blonďáka se docela těšim 😀
„Já se mám pořád na co těšit, to je tak skvělý“, povídala Kája, dřepíc na přepravkách od džusu a rozhazujíc rukama – aby jako demonstrovala tu skvělost a pocit nadšení. Holka zlatá, no to teda! 🙂
A zjistila jsem, že u nás v práci se strašně dobře medituje. Dole v šatně je to dost děsivý, večer bych tam fakt nechtěla bejt sama, ale mrazák tam vydává takovej hlubokej bručivej tón (tušim, že je to áčko), kterej vibruje jak blázen a zní to jako by nějaká ohromná bytost vydechovala nekonečnej óm. Vždycky o přestávce toho využívám, opřu se do židle se zavřenýma očima nebo si lehnu na zem a zírám do zářivek na stropě, dokud málem neusnu, jak moc mě to uklidňuje. Neni to divný, že klid najdu v úplně cizím prostředí a ještě k tomu v práci? No vlastně ani neni.