Rubriky
co se mi honí hlavou

No dobře, přemluvili jste mě…

Já vám stejně nevím, tyhlety bilance, mě už to nějak nebaví. Už to není, co to bývalo, ostatně jako všechno moje psaní. S postupem času jsem se naučila čím dál tím víc věcí si nechávat pro sebe, nebo je spíš někomu osobně sdělit – počemž odpadá nutkání zveřejňovat to na blogu. Krom toho jsem bohužel letos udělala tu chybu, že jsem se o adresu tohodle blogu podělila s lidmi, u nichž to prostě nebyl dobrej nápad. Bohužel, zpátky už to vzít nemůžu, a tak mám vlastně jenom dvě možnosti – přizpůsobím to tu tak, abych se nikoho nedotkla a aby se nikdo nedozvěděl víc, než by měl vědět (což jsem vlastně dělala doteď a dost mě to ubíjí), nebo se v příštím roce vzmužím, vykašlu se na ně a napíšu sem všechno, co se mi honí hlavou, hezky od srdce? Jeez, jenom když si to představím, ty lidi by ze mě asi hodně nemohli… 
Ale vidím to tak, že k tomu brzo dojde. Ono to totiž takhle nejde. A nemyslím tím jenom to, že mi ubývá čtenářů a komentářů – já se tomu vůbec nedivim, když sem nepíšu nic zajímavýho a pobuřujícího – ale i to, že to tu stojí pěkně za prd. Nic se tu neděje. A já ten blog přitom mívala jako deník, stačilo podívat se do něj a věděla jsem, co jsem kdy dělala, na co jsem tehdy myslela a vůbec, ale teď? Vím prd. Protože to píšu tak, aby všichni věděli prd. To mě prostě ne a ne a nebaví. Už ne. Anyway…

Když se dívám na svoje „předsevzetí“ z minulýho prosince, divím se, kolik se mi toho povedlo splnit: 
1) Našla jsem si práci. Sice to ještě není stoprocentní, ale pracuje se na tom, a jak jsem zrovna četla u Rýži, bejt nezaměstnaná celej život prostě neni možný, i kdyby se člověk hodně snažil (a já se snažím rozhodně o naprostej opak). Takže se to prostě musí zlomit. Krom toho od ledna mám vlastně práce dvě. Jedna je taková nejistá a nevím, jestli tam ještě vydržím, druhá ještě není rozjetá, ale každopádně, něco se už brzo bude muset změnit. Jsem hrozně zvědavá, kterým směrem se to nakonec zvrtne. 
2) Podle plánu jsem si koupila nový boty a kalhoty, pásek sice ne (jen k těm kalhotám), ale zase spoustu jinejch důležitejch věcí na sebe, většinu za velmi výhodné ceny a hlavně to všechno pořád nosim. Snažim se vypadat dobře. Postupně se zbavuju věcí, co mi už nejsou nebo jsou hnusný. Krůček po krůčku zvelebuju šatník, chci v něm jednou mít opravdu jenom věci, který nosim a který jsou pěkný, a myslim, že tenhle rok jsem udělala hodně velkej krok tímhle směrem 🙂 
3) Našla jsem si kluka. No, našla je silný slovo, ale prostě jsme se našli. A i když to nakonec nedopadlo dobře, jsem za to ráda. Sice mě to stálo neuvěřitelný množství sil, ale když si to tak vezmu, to on mě držel půl roku při životě. Na to nezapomenu. A jsem ráda, že jsme našli způsob, jak spolu vycházet, z nějakýho důvodu je pro mě hrozně důležitej a nechtěla bych ho ztratit, už ne. 
4) Našla jsem taky několik pěknejch bab, který by stály za hřích a který si držím v záloze, až mě ti chlapi opravdu přestanou bavit 😀 Ale zatim to tak nevypadá. Je o mě docela zájem, čemuž se sice divim, ale těší mě to – koho by to taky netěšilo. 
5) Hm, tak řidičák jsem ještě nepokořila, ale zatím mi nechybí. Že by příští rok? Uvidíme, jak na tom budu s prachama. 
6) „Vymaluju a zařídím si pokoj konečně podle svých představ“ – check! Nestalo se to sice úplně přes noc, ale ten pokoj teď opravdu vypadá úžasně a je mi v něm dobře. Jen kdyby byl úplně můj a možná kdyby se mi podařilo vymyslet nějaký jiný závěsy. Taky lustr by potřeboval vyměnit. Ale k tomu se taky dostanu, hlavní je, že je vymalováno a že mám úžasnej novej nábytek, kterej naprosto miluju 🙂 
7) Na vysokou jsem se sice přihlásila, ale kde nic tu nic. Ale nevadí, i ty dva semestry AZ-Smartu (narozdíl od mámy) považuju za velmi významnej krok a jsem fakt ráda, že jsem to udělala. Pomohlo mi to z jedný solidní krize a taky jsem si díky tomu ujasnila pár důležitejch věcí. A v neposlední řadě jsem tam pochopila, že nejsem zdaleka tak k ničemu, jak si někteří myslí, a moje znalosti a porozumění v daném oboru mě samotnou překvapovaly. Je dobrý, když na sebe člověk občas může bejt hrdej.
8) Jela jsem na vodu. Moje milovaná Vltava mě zase jednou přijala do svých vod a doufám, že i přes krušný okolnosti na to budu moct vzpomínat dobře. Hlavně se těším na příští rok. Snad to pro mě bude snazší. 
9) Naučila jsem se jezdit na kolečkových bruslích a taky jsem si po letech stoupla na ty zimní. Sice jsem si ještě nepořídila tak docela vlastní, ale mám je půjčený a jakmile seženu prachy, s chutí si je zaplatím. Takže opět check. 
10) „Možná se začnu učit na bicí“ – hm, tak prej nic 😀 Ale začala jsem s kytarou a to se taky počítá, ne? 🙂 
11) „A možná přijde i kouzelník..“. No, já myslim, že tohle si v podstatě můžu taky odškrtnout, protože jsem letos potkala nejednoho úžasnýho človíčka, kterýho bych v klidu mohla za kouzelníka označit. Tyhle lidi, to prostě nejsou lidi, jsou to magický stvoření, co mě vytáhli z hroznejch sra*ek a pomohli mi, když jsem je nejvíc potřebovala. Narozdíl od ostatních si všimli, že se něco děje, a pomohli. Jsou to andělé. A doufám, že vědí, jak moc je jim takhle mořská hvězdice vděčná. 
A t-t-t-to je vše, přátelé! Ještě si v hlavě sumíruju plány na rok příští, ale o tom až později, teď mě volá příroda a už zvyšuje hlas, tak já radši půjdu, ať ji nedráždím 😀 See you 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

Trochu o meditaci a plánech do budoucna a trochu řetězák

Tak jsem zjistila, že ten satén je ještě lepší záležitost, než jsem myslela. Narozdíl od tlustý noční košile z bavlny se totiž mnohem rychleji zahřeje a tu teplotu si drží, takže je to vlastně takovej koloběh – tělo zahřeje satén a satén udržuje teplo v těle. Taky je to samozřejmě mnohem příjemnější a nikudy do toho nefouká, protože to krásně ulpívá na těle. No a že to vypadá asi tak milionkrát luxusněji a více sexy, o tom už se snad ani nemusim zmiňovat 😀 Takže – satén rulez!
Už nevím, kdy jsem se tu naposledy zmiňovala o meditaci – moc to sem necpu, když na to mám druhej blog, ale říkám si, že je to škoda. Díky tomu je tenhle blog takovej nekompletní, protože s tou meditací teď souvisí vpodstatě všechno v mym životě, a tak by to tu taky mělo bejt. Hlavně třeba fakt, že jsem prošla takovou lehkou krizí, kdy se mi vůbec nedařilo dodržovat denně Mantra japu, že lekce z minulýho úterý byla spíš trochu utrpením než pomocí a že ta předvčerejší byla oproti tomu naprostej zázrak a neuvěřitelně mě nabila. Konečně tam s náma byly nějaký ženský, takže jsem mohla nasadit svůj vysokej hlásek, aniž bych si připadala jako idiot mezi všema těma chlapama 😀 No ale hlavně šlo o tu energii, že jsem konečně nebyla jediná odstrčená na levou stranu místnosti, ale bylo nás tam víc, že lektorka zhasla světlo a meditovali jsme jen při svíci, že jsme těch manter zpívali opravdu hodně, že tam bylo krásný ticho a teplo (minule jsem tam hrozně mrzla) a že i toho povídání bylo o hodně míň. Ona taky tahle slečna mluvila mnohem víc k věci a byla mnohem víc naladěná na naši vlnu – možná to bude mít něco společnýho i s tím, že medituje pouhé dva roky, narozdíl od těch ostatních týpků, co to dělaj třeba už 16 let. Asi prostě ještě není tak zblblá 😀 
Napadlo mě v tý spojitosti, že by možná tohle mohlo bejt něco, v čem se jednou uplatním. Jestli mi to nadšení meditací vydrží (i když si to nedokážu dost dobře představit, mně nikdy nic nevydrží tak dlouho), možná bych i já mohla za nějaký dva roky vést kurzy nebo aspoň pár lekcí. Možná i já budu jednou ta, co sedí u přehrávače a vybírá hudbu a mantry ke zpívání. Možná to jednou budu já, kdo bude s úsměvem vyprávět všem těm lidem okolo sebe, jak jsem přišla k meditaci, co mi to dalo a jak mě to změnilo. Kdoví. Možná se mi jednou splní sen pomáhat lidem povídáním o vlastních zážitcích a uvědoměních. Možná mě při těch filozofickejch a „životosmyslovejch“ přednáškách jednou někdo bude poslouchat a něco si z toho vezme. Kéž by. 
Plánuju sepsat nějaký body, co mi ta meditace zatím dala, a jak to pokračuje, ale to už asi fakt půjde na druhej blog, zatím to neni tak objevný, abych o tom musela psát sem. Taky plánuju sepsat pár věcí, kterejch bych chtěla dosáhnout v příštím roce nebo vůbec do budoucna. Nejsou to předsevzetí, nebudu si rvát vlasy, když se nestanou, ale tak víte co. Plánovat je dobrý a je to zapotřebí. Jak tady řekla slečna Angel Darkwood v komentářích, člověku to připomíná, že má ještě pro co žít. Takže tu nelelkujte a běžte psát svoje seznamy 😀 Klidně mi pak hoďte odkaz, ať si taky počtu 🙂 
Tak, a teď pro odlehčení přikládám v celym článku takovej „řetězák“ od Venom, kterej mě docela zaujal a řekla jsem si proč se nezamyslet nad těma otázkama 🙂 Jestli budete mít zájem, můžete pokračovat: 

1. Co má znamenat tvá přezdívka?
M. je první písmeno mýho jména a je to to nejminimalističtější vyjádření, kterýho je možný vůbec dosáhnout. Jednou jsem tu o tom psala článek, že když si anglickej výraz minimalism rozeberete, můžete to slovo brát taky jako větu „minimal is m“. Čili že „m“ je to nejminimalističtější písmeno 🙂 Ten nápad se mi tak líbil, že jsem se vykašlala na svoje starý přezdívky nebo vymýšlení nových a sáhla jsem prostě po tomhle. 
Phoenix nebo Phoenixrise nebylo původně ani moc myšleno jako přezdívka, jelikož fénixů je internet plnej a nechtěla jsem to ještě komplikovat. Ale i to nese svoje poselství. Svůj starej blog jsem milovala a opustit ho pro mě bylo dlouhou dobu nemyslitelný. Ale nakonec jsem to udělat musela, celej jsem ho zrušila a začala znova jako fénix, co se právě obrodil ve vlastním popelu. Ta myšlenka se mi líbila, fénix patřil ostatně vždycky mezi moje oblíbený mýtický tvory. Tolik k přezdívkám. 
2. Vzpomeneš si, co tě přivedlo k blogování?
Tyjo, fakt ne 😀 Myslím, že jsem se prostě chtěla někde vykecat. Možná jsem viděla nějaký blogy okolo sebe a chtěla jsem to taky zkusit, ale fakt už nevim. Určitě to ovšem začalo mou potřebou něco světu sdělovat.
3. Jaké jsou tvé oblíbené knihy?
Já mám ze všeho nejradši pohádky, ale pokud jde o dospělejší četbu, mou srdcovkou číslo jedna je Saturnin od pana Jirotky. Taky zbožňuju všechny knihy o Mikulášovi (Sempé, Goscinny), Pana Theodora Mundstocka a další. No, mám jich opravdu hodně, ale to by fakt všechno byly dětský knížky asi 🙂 Nevim proč, jako malá jsem prostě hrozně moc četla a myslím, že to byly právě ty pohádkový a dětský knížky, co mě vychovalo k tomu, jaká jsem, a k zásadám, jaký mám. Proto si je ráda čtu dodnes. Nic jinýho vás tolik nevychová. 
4. Událost, která definitivně změnila tvůj pohled na svět?
Nic jako definitivní změnu neznám, ale velkejch událostí v mym životě bylo hodně. Jako první mě napadá moje cesta do Anglie, pak výlet na sv. Iliju v Chorvatsku a pak bych mohla pokračovat výčtem několika mých vztahů, co mě hodně změnily nebo mě spíš naučily hodně o světě a lidech. Ale to by asi nebylo hezký vzpomínání. 
5. Oblíbená barva. Popřípadě uveď co na ní vidíš.
Těch mám víc a pořád se to mění, ale momentálně hlavně tmavě modrá, která mi zničehonic učarovala a nesmírně mě uklidňuje, pak bordó, v jejímž stylu jsem si zařídila pokoj, a pak určitě jasně žlutá, která pro mě vždycky znamenala barvu Slunce a pampelišek a není nic jinýho, co by mě tolik nabíjelo a hřálo, než žlutá. Taky zbožňuju limetkově zelenou a měkkce trávovou. Zelená je barva jara a změny. 
6. Jaké je tvé astrologické znamení a jak moc se ztotožňuješ s jeho vlastnostmi? Můžeš i říct, které vlastnosti na tebe vůbec nesedí, i když by ti měly být dány do vínku.
Jsem lev a v čínskym drak, takže asi takhle – jsem cholerik jako prase, nervóza a výbušná povaha. A tím myslím i to, že když nenávidím, tak z celýho srdce, a když miluju, tak věčně a trvale. Moje city a prožívání jsou obvykle extrémně hluboký, což mě bohužel dost ubíjí, takže se to snažím odnaučit. Podle všeho bych měla být králem společnosti a lvem salónů, ale nemyslím si to. Většinou se mi snaží na lidi působit tak, že mě mají rádi okolo sebe, ale nevím, jak to dělám. Spíš jsem jako domácí kočka. Mám ráda svoje pohodlí, většinu času radši prospím někde mimo všechno dění a pak se občas zastavím pomazlit a dát ostatním najevo, že tu ještě pořád jsem a že to je moje teritorium. A nadevšechno si cením svou svobodu. Ale že bych byla nějakej oheň chrlící drak nebo lev zabiják, to jen hodně výjimečně, třeba když mi někdo hrabe na mý kamarády nebo na rodinu. To se neznám. 
7. Filmy ke kterým se vracíš.
Titanic 😀 Ne, nevim, těch filmů by bylo hodně 🙂 Asi nejradši koukám na starý filmy, na věci s Werichem, Menšíkem, Janžurovou, Sovákem a Kemrem. V tom člověk vždycky najde nějaký další moudrosti, co tam třeba předtím neviděl. A hlavně věčný moudrosti. No ale pak mám taky hrozně ráda sci-fi a fantasy, takže když najdu něco dobrýho na tomhle poli, neváhám pustit si to klidně stokrát 🙂 Můj asi nejoblíbenější film jsou Spaceballs, pak Pátej element a Žhavý výstřely. Taky mě berou upíří filmy, třeba Dracula 2000, a historický romance jako Rozum a cit. Jsem beznadějná romantička. 
8. Co si myslíš o nadpřirozených silách, magii a věštění budoucnosti? Máš s tím nějaké zkušenosti?
To by bylo na dlouho, ale obecně vzato všemu tomu věřím a zkušenosti s tím mám taky. Ale jak říkám, na dlouho 🙂
9. Existuje lahůdka, pro kterou klidně zabiješ?
Já, takovej mírumilovnej tvor? 😀 Mne, nevim, jestli bych pro to zabíjela, ale zbožňuju českou kuchyni. Knedlo-zelo-kachničko, svíčkovou, španělský ptáčky, koprovku, rajskou, taky babiččinu vepřovou roládu s párkem a vajíčkem, její paprikovej guláš, pak kuřecí steak california, smaženej sejra, dobrej nakládanej hermelín… já jsem hroznej žrout, takže bych zabíjela skoro pro jakýkoli jídlo 😀
10. Tvůj názor na Lady Gaga 😛
Já asi žádnej nemám 😀 Tahle osoba jde naprosto mimo mě, asi jako všechny tak zvaný celebrity. Nejde mi do hlavy, že může bejt někdo unesenej tím, že se někdo oblepí plátama syrovýho masa. Napadá mě u toho jen:“Bože, to je zvrhlý a nechutný, jak to někoho vůbec mohlo napadnout?“ a pak „A děti v Africe nemaj co žrát…“. Taky mi to přijde jako hodně ubohej pokus se zviditelnit a když má někdo potřebu tohle dělat, pak u mě neni žádnou celebritou. Pravý hvězdy se zviditelňovat nemusej. Pokud jde o její hlas a vzhled, ani tím není nijak výjimečná, takže vážně nechápu, co na ní lidi viděj. Jak říkám, jde to mimo mě. 
Rubriky
co se mi honí hlavou

Co všechno bylo pod stromečkem

Dárky
Tak, to bychom měli 🙂 Štědrej večer proběhl nad očekávání dobře a dárků bylo až nezvykle hodně  takže si myslím, že si rozhodně nemáme na co stěžovat 🙂 Taky stromeček je letos obzvlášť krásnej a navíc jsem se letos přiměla nesnažit se na něj navěsit všechno co máme (obvykle mě zaplavuje vlna sentimentu a lítosti pro ozdoby, na něž se nedostane – těšej se na to celej rok a pak nic? To zamrzí., no ne? :D), takže neni přeplácanej, právě naopak. Profesionálně nazdobenej. Prostě krásnej 🙂
Atmosféra byla letos taky příjemná. Nějakým zázrakem se mi povedlo aspoň na ten večer zapomenout na všechny stresy a užít si to. Radovat se. Relaxovat.
Ale o tom jsem se zase tolik šířit nechtěla, nikoho nezajímají moje postřehy od štědrovečerního stolu a komu jak chutnalo, takže to všechno rovnou přeskočím na seznam dárků, které jsem dostala 🙂

  • dvoje rukavice – klasický černý a pak fialový bezprsťáky. Ty mám zrovna na sobě a vůbec se mi je nechce sundavat, je v nich krásně teplo 😀
  • tmavě modrý saténový pyžamko, na který jsem se hrozně moc těšila a taky ho nemůžu sundat. Satén je dokonalej materiál, jakto že jsem si toho nevšimla dřív?
  • nový černo-červený žebradlo z Krakatau (= taška přes rameno; foto přihodím časem)
  • pleťovou kosmetiku, všelijaký tonika, mastičky a krémy a taky luxusní sprcháč s vůní pomerančů a čokolády. To se to bude koupat 🙂
  • prádlo (nemám potřebu se k tomu nějak detailnějši vyjadřovat :D)
  • diář (do kterýho teď mám nutkání všechno psát a zaznamenávat, hrozně se mi líbí. No dobře, hrozně zase ne, ale rozhodně je lepší než ten minulej :D)
  • směs ořechů v medu (vzhledem k tomu, že tu loňskou mám ještě v kuchyni nedojedenou, moje reakce byla spíš:“Ne, už zase?“. Navíc tahle sklenice je ještě větší. Chjo :D)
  • dva kliparty na moje obrázky (říkat tomu „obrazy“ mi přijde divný, zase taková malířka nejsem. No, možná vám je sem taky vyfotím, ať máte co komentovat a posuzovat)
  • sypaný darjeeling (myslím, že ho hned půjdu prubnout, noc je ještě mladá :))
  • nějaký ty finanční dotace (ó, tisíceré díky!)
Z cizích dárků (čili co dostal někdo jiný) bych vypíchla zejména mathmos lampu (dle mého doporučení darovanou mamince tatínkem), skleněnou zapékací misku (dle mého doporučení darovanou mamince bráchou), knihu Prehistorie (v tom prsty nemám, ale máma mě docela nakrkla, že ji tátovi koupila dřív než jsem to stihla já :D), cedulku na dveře s nápisem“Výsostné území – na tomto místě je moje slovo zákon!“ (což se tátovi samozřejmě velmi líbilo), pánev a medovou kosmetiku, kterou jsem dala mámě. Taky jsem se letos rozhodla zase jednou dát babičce něco nejedlýho – dostala ode mě pashminu a jestli ji, stejně jako všechno ostatní, co ode mě kdy dostala, nebude používat, přísahám, že to bylo letos naposledy, co jsem se snažila, a příště dostane už fakt jenom ty hašlerky.
Inu, to je ode mě asi tak všechno 🙂 Už vám jenom popřeju hezký svátky a samozřejmě budu ráda, když se taky ozvete se svým seznamem. Nikdy není příliš brzo na chytání inspirace na příští Vánoce 😀 See you, guys 😉
P.S.: Přikládám jednu stromečkovou. Je to dost tmavý, ale nemůžu si pomoct, líbí se mi. A taky miluju svůj pokoj! (to jen tak bokem :D)
Stromek
Rubriky
co se mi honí hlavou

Výkřiky duše

Řekni mi, co mám dělat. Řekni mi, kterou možnost mám zvolit. Nemůžu vzít všechny tři, na to si netroufám. A nemůžu vzít jen jednu, protože nechci litovat času a energie, kterou jsem do toho už vložila. Nedokážu se vzdát nadějí, který do toho všeho pořád vkládám. Ale už nemám sílu. Tak strašně bych se toho všeho chtěla pustit a vymazat to ze svýho života, pustit to z hlavy a mít klid, ale nemám ani sílu udělat to, protože právě to puštění se je pro mě strašně nepředstavitelný a děsivý. 
Chytla jsem se do vlastních i cizích sítí a nemůžu se pohnout. Jen se v nich mrskám a říkám si, „co bude dál?“. Kam mě teď vezmou, co tam se mnou udělají? Pustí mě na svobodu nebo mě vykuchaj?
Jsem drak. Jsem neuhasitelný oheň plný věčné energie. A uvízla jsem v blátivym rybníčku. Co mám dělat? Jak se mám vyhrabat? 
Jsem pyšná na svou kamarádku. Jsem tak strašně ráda za všechno, co se jí podařilo, že to ani nedokážu popsat. Věděla jsem, že to má v sobě, tak jako každá ženská, a že to jednou vyleze – a ono to vylezlo. Jsem hrdá na to, že jsem člověkem, kterýmu o tom řekne. Jsem hrdá na to, že jsem tím, kdo s ní může sdílet tu radost a pocit z vítězství. Že na ní můžu bejt pyšná. 
Letos se cítím zničenější než obvykle. Dennodenně dostávám ťafku v podobě všech různejch hádek, neshod, nepříjemností a nejistot, a je pro mě čím dál tím horší najít v sobě sílu ustát to. Cítím se tak nějak narušená, nestabilní, rozhozená a neschopná se bránit. Jako by mi přivázali křídla k tělu a já se zoufale snažím vyhrabat ven, zatímco se pořád jen nořím hlouběji a hlouběji… 
Mám vůbec na to, abych si pomohla sama? Nebo mi nezbývá jiná možnost než čekat, až někdo přijde a podá mi ruku? A přijde vůbec někdo? 
Nepřijde mi normální cítit takovou nechuť vylézt z baráku nebo už jenom z pokoje. Nebo probouzet se pětkrát v noci s pocitem, že jsem na něco zapomněla nebo něco hrozně nezvládla a teď už je pozdě cokoli dělat. Ten pocit viny je neuvěřitelnej, a přitom nevim, proč mě tak pronásleduje, protože jsem dělala psí kusy proto, aby se všechno podařilo a vyšlo. Jsem unavená z pocitu provinilosti, kterej si nezasloužim. A z práce, kterou nikdy nikdo neocení. Z toho, jak dlouho už jsem neslyšela:“Děkuju“ nebo „To se ti povedlo“. Z lidí kolem mě, který všechno překrucujou tak, abych já byla za tu špatnou a nicotnou. Za tu línou a nepodařenou. Za tu neschopnou a blbou. Unavuje mě to a deptá, protože prostě nejsem dost odolná. 
Naděje. Je to můj pohon a zároveň největší mor. Někdy se to všechno tak blbě zamotá, co ti má pomáhat, tě drtí… Zamotalo se to. Nevím, jak dál. Bojím se. 
A pak jsou tu jedinci, o který jsem přišla a nemám z toho velkou radost. Ne že by mi oni sami tak chyběli, ale chybí mi to porozumění, který jsme dřív měli. Chybí mi to, jací jsme byli a jak jsme se měli. Někdy, ale vážně jen někdy, si vzpomenu a přemýšlím o nich. Kam jsme se to dostali? Proč? 
Letos je kolem mě velmi málo lidí, kterým opravdu věřím a kterých si vážím. Je to malinkatý číslo, ale o to intenzivnější jsou moje pocity ohledně nich. Jsou mi oporou, berličkou, majákem, přístavem, výlevnou, prostě vším, čím vám ti opravdu nejbližší mohou být. Nevím, jak jim poděkovat, nevím, jak to vyjádřit. K vyjádření opravdových citů slova nestačí. 
Hledám lásku. Ne jako že bych nutně musela s někým chodit, ale cítím, že mi zoufale chybí něčí klín, do nějž bych mohla složit hlavu a pobrečet si. Ruka, která by mě hladila po vlasech a říkala:“Jsem tady. Cokoli se ti děje, jsem tady“. Náruč, v níž se budu cítit bezpečně a která mi neuteče na poslední metro nebo tak něco. Náruč, která zůstane. 
Já vím, že moje problémy mají řešení. Zatím ho nevidím nebo ho zatím nemůžu dosáhnout, ale mají ho, a tudíž nemá smysl se kvůli nim trápit. Často si to opakuju a často to zabírá. Často se cítím dobře a klidně, protože vím, že to nějak dopadne. Nechci, aby mě někdo litoval nebo utěšoval, chci jen aby to někdo věděl. Aby to někoho zajímalo. A chci ten klid získat na delší dobu. Cítím se ztracená, tak moc, že už skoro nevěřím, že zas najdu cestu. Už nechci čekat, nemám sílu. Chci jistotu. Bezpečí. Lásku. Domov. Chci všechna ta klišé, o kterých denně čtete nebo slyšíte a kterým se smějete. Která jsou pro vás prázdnými slovy. Chci je, potřebuju je, protože pro mě prázdný nejsou. 
Blázním z Gold Frames. Musím se podělit. Poslouchám to furt dokola a šílím z toho. Hudební orgasmus. Spousta emocí. Chuť rozmlátit židli o zeď, roztrhnout na sobě tričko a vřískat a křičet, dokud neztratím hlas a dokud mě neodvezou. Chuť odněkud skočit a všemu uletět. Chuť usnout, zamknout se ve vlastních snech a zahodit klíč. Už nikdy se neprobudit. 
A tohle všechno jsem musela napsat, protože už hrozně dlouho sem nepíšu od srdce a chybí mi to, nehledě na to, že ta věčná nutnost kontrolovat se, co sem napíšu a co ne, mě ubíjí snad ještě víc než to všechno, co se kolem mě děje. Lidi ať si jsou blbý jak se jim chce, to zvládám. Ale když o tom nemůžu psát, sžírá mě to. 
Zakládat další, anonymní blog, nemá smysl, stejně bych ho časem prokecla nebo by mě přestal bavit a zrušila bych ho. Nějakou tu blogerskou historii už za sebou mám, znám se. A tak to čas od času musí proniknout ven tudy. Prostě musí. Neznám jinej důvod, proč bloger píše ze srdce a proč se dělí o svoje niterno a intimno s milionama lidí na internetu. Musí. 
Rubriky
co se mi honí hlavou

K večeru

Tak nevim, čim začít. Můj pondělní strůčo článek se nakonec protáhl tak, že jsem ho ani nedopsala, přestalo mě to bavit. A ani se mi ho nechce dopisovat, ono toho v něm zase tolik zajímavýho neni, spíš naopak.
Řečeno v bodech, kolega opět zrušil domluvený schůzky, tentokrát jich ale bylo fakt hodně a to zrušení mě docela citelně zasáhlo, protože jsem se na ně docela dost těšila (i když mě sralo, že kvůli nim budeme muset jet do Rokycan, ale whatever, práce je práce a mě to baví). Navíc jsem na ně spoléhala. Vkládala jsem do nich naděje, že bude líp, že se zadaří a že do konce prosince odevzdám něco, na čem bude moje jméno a co mi vynese slušný prachy – konečně odměnu za tu všechnu dřinu. Něco, co mi v neděli řekl táta, mě totiž hodně zasáhlo (jak on to dělá?), a sice že přes veškerou naději, kterou do toho dávám, přes veškerou snahu a veškerou víru, že se to brzo zlomí, už tři měsíce to dělám zadarmo. A třeba konkrétně tenhle měsíc toho dělám sakra hodně než abych nad tím mohla ještě mávnout rukou.
A tak jsem zůstala doma. Jen večer jsem se rozptýlila návštěvou Chodova s bráchou (což mě zase tak nebavilo) a potom posilovnou (což mě bavilo hodně). Přemýšlím nad tím, že bych si od něj nechala dát permici. Ráda bych totiž zatočila se všema těma polštářema, co s sebou furt musim tahat, a zase se nějak dostala do kondice. Přijde mi, že v tomhle počasí je fitko docela dobrá volba. 
Co bych vám tak ještě řekla. Situace doma se opět přiostřuje, ale to nemá smysl rozebírat a krom toho se o tom ani nechci a nemůžu veřejně šířit. 
Hm. Psavá došla 😀 Tak zas někdy 🙂 A jedna dobrá rada: nenechte si od druhých vyčítat, co vás baví. A taky je nenechte plivat na vaše sny a cíle. Jsou jenom vaše a nikdo nemá právo vám je kritizovat. Tečka.
Btw. hudební doporučení na závěr – cédéčko A banquet se mi dneska konečně dostalo do ruky a je to baštaaaa 🙂 
Btw. nr. 2: Založila jsem Enterspaceu facebookovou stránku (odkaz na ni najdete hned pod titulkem), takže pokud jste tam někdy byli a přemýšleli jak komentovat, teď máte možnost. Taky jsem rozšířila repertoár, odteď se tam dost možná budu věnovat i nějakejm minimalistickejm a dalším filozofickejm myšlenkám (přičemž se samozřejmě můžou opakovat některý věci, který jsem psala tady) a taky se pokusím psát ty články kratší a čitelnější (ale to neslibuju, dlouhý slátaniny jsou moje specialita :D), takže jestli jste tam nenašli nic zajímavýho na první pohled, zkuste tomu věnovat druhej a třeba se váš dojem upraví 🙂 
Rubriky
co se mi honí hlavou

Pozitivní m. (ano, to slovo ještě znám :D)

Včera a dneska jsem se dozvěděla několik věcí:
  • Že jsem hezká, sexy, zajímavá, normální, v pohodě a pěkně prsatá (sem zase jednou zašla na chat… :D). 
  • Že jsem hlavně dost pěkná na společnost, kde pracuju (některý lidi fakt uměj lichotit :D). 
  • Že důvod, proč za mnou známej přišel s hodně zajímavou nabídkou práce, je ten, že mám svůj styl a dělám si věci po svém (nabídku mimochodem stále zvažuju a začíná to vypadat opravdu vážně. Kam mě ten život zavede, to fakt ještě bude zajímavý)
  • Že naučit se meditovat poránu bude asi opravdu zásadním krokem na mojí duchovní cestě. Takže na tom pracuju. Ale dneska to teda fakt brutálně nevyšlo 😀
  • Že jakmile seženu všechny potřebný informace (což je bohužel dost obtížný), budu bez problémů chodit i na schůzky s podnikatelema sama bez kolegy, protože ty věci, který jim tam valí do hlavy, prostě nejsem schopná ani poslouchat, natožpak pokyvovat hlavou na souhlas. On jim tam prostě normálně lže a plácá blbosti já na to nemám nervy. Dost na tom, že to musim poslouchat, když klienty kontaktuje. Chci, aby mí klienti byli jen mí, a aby mi důvěřovali. A tu důvěru si rozhodně nehodlám vynucovat nějakejma hláškama jako že jsme nejlepší ve všem na trhu a že naše služby jsou bezkonkurenčně nej. Tomu by přece nevěřil ani ten největší blbec, tak proč bych měla tu důvěru nabourávat takovejma kecama?
  • Že mít několik zajímavejch možností, pokud jde o kariéru, je pomalu stejně na palici jako nemít žádný. Fakt prostě nejsem schopná jednu z nich zvolit a držet se jí. Ale ono je to možná dobře. Když to nechám chvilku vyhnít, ono se to nějak vyvine a ta správná cesta se projeví. Chce to jen čas, a já mám teď zase tak nějak pocit, že si ho můžu dopřát. I když je to teda hodně na hranici. 
  • Že když si odpustim vyjadřování svých citů a myšlenek, ušetřím sice lidi kolem sebe zdánlivě nudnejch proslovů (za což jsou v první chvíli vděčný a já docela taky), ale vzápětí skoro stoprocentně dojde k nějakýmu strašnýmu nedorozumění, z nějž pak vzejdou nepříjemnosti. Buď se někoho dotknu nebo jsem na někoho zbytečně hnusná nebo někdo získá dojem, že mi s ním není dobře (což je k smíchu, když víte, že je to přesně naopak. Takže mlčet se rozhodně nevyplácí, opět.
  • Že když budu vědět, co a jak, dokážu všechno. Mám prostě na víc. Mám to v sobě, i když to někdy trvá dlouhý měsíce, než se zvetim po všech těch krizích a podobně, ale prostě to tam je. A já cítím, že je načase zase si začít věřit. A hlavně, v hlavě mi teď pořád zní tahle velká moudrost:„Pokud má problém řešení, není třeba se kvůli němu trápit. Pokud ho nemá, veškeré trápení je zbytečné“ (schválně, poznáte autora bez googlení? :))
Jinak, hodlám sepsat seznam předpokládanýho vývoje příštího roku, jako jsem psala minulej rok. A docela se na to fakt těšim, jsem ohromně zvědavá, co mě potká a s kým se seznámím. Ani si nepamatuju, kdy jsem se tak moc těšila na novej rok. Ten příští vidím jako opravdu zlomovej, ať už se stane cokoli. A taky mám nějaký předsevzetí nebo spíš plány a věci, na který se můžu těšit a na nichž můžu pracovat. Ani byste nevěřili, jak mě už jen to naplňuje. Jakou radost mi působí vědomí, že v lednu nebo v únoru mě čeká to a to a že během toho roku se stane to a to. Těším se na to. Nemůžu se dočkat. 
Ty meditace mi beze všech diskutací nesmírně pomáhají. Moje schopnost těšit se z každýho okamžiku je teď tak strašně znásobená, že mi to bohatě postačí k tomu, abych dokázala říct „mám se dobře“ a myslet to vážně, i když se v mym životě pořád hodně věcí sere. O klidu, kterej se mi pomaloučku polehoučku vrací do duše, ani nemluvě. Tak teď jen to ranní vstávání 😀
Btw, příští týden začíná druhá část kurzu, tentokrát v mnohem příhodnějších prostorách a mnohem víc do hloubky. Jsem na to fakt nejvíc natěšená 🙂 A docela by mě zajímalo, jestli někdo z vás sleduje ty moje anglický zápisky z kurzů. Nějak se mi tam nepodařilo zprovoznit komentáře a mám docela pocit, že tam prostě nejdou, pokud teda nejste člen tumblru a nesledujete, takže nemám vůbec žádnou zpětnou vazbu. Asi se tam pokusím vložit nějakej shout, ale mám pocit, že ani to nepůjde. Mno, uvidíme 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

A banquet + The Feud, Chapeau Rouge

Wohoooo!!!! Někdy to prostě vyjde a vy zažijete ten nejlepší koncert vůbec 🙂 Jako třeba včera. A banquet byli skvělí, něco mezi IAMX a MUSE (no doprdele, aby nebyli skvělí s takovou kombinací) – a nevzdám se, stojím si za tím, že Matěj (zpěv, kytara) vypadal totálně jako Chris Corner 😀 – a The Feud samozřejmě jakbysmet, Chapeau Rouge taky neni špatný místo (i když nějakej klub s pódiem by příště nebyl od věci) a vůbec celý to bylo fuckin‘ awesome! Kromě dokonalýho hudebního zážitku jsem si odnesla feuďácký cedlo a tričko (banqueťácký nějak nebylo k dispozici, hoši ještě odklízeli a my s Maude musely jít) a taky jsem prohodila pár fanouškovskejch vět s Feudama, za což jsem ráda (měla jsem toho sice na srdci víc, ale na takový řeči je ještě čas a krom toho mám facebook, tak jim to můžu sdělit tam :)).
Promo plakát (bandzone.cz/abanquet)
Mým cílem bylo zanechat v nich co nejlepší dojem z českýho publika, aby se jim sem chtělo hodně brzo vrátit, a já myslim, že se to docela povedlo. Krom toho, že červenej klobouk (to zní fakt dobře, Maudě :D) je pěkný místo a byl narvanej až po strop, si myslím, že jsme i docela dobře křepčili (na to, jak nás omezoval stísněnej prostor) a kdyby nebylo jednoho idiota, co se vepředu rozhodl do všech narážet a na všechny padat (co je to sakra za lidi, jsou nějaký narušený nebo co?), nemělo by to chybku. Na tomto místě je ovšem třeba dodat, že Feudi se projevili jako dokonale vyzrálá kapela i tím, že onoho týpka nejdřív varovali, a když nedal pokoj, nakázali mu vypadnout někam dozadu a že dokud neodejde, nebudou pokračovat v hraní. Což samozřejmě stačilo na to, aby se řada lidí nasrala a milého chlapce vyprovodila. Wohoo!
Jedinou chybkou bylo to, že jsme s Maude musely kolem půlnoci odejít, což mě štvalo nejen proto, že se mi nechtělo od kapel a že party DJ hrál salsu, ale i že mám docela silnej pocit, že v budoucnosti to už lepší nebude a že paření do rána odzvonilo (holt už nejsme takový mladice jako dřív a ranní vstávání do práce nás v lesčems omezuje – což jsem taky jen pár hodin předtím řešila s kámošem. Je zvláštní, jak maj tyhle teorie tendence potvrdit se hned po tom, co je pronesete).
Anyway, aspoň jsme přestaly v nejlepším a nestihly jsme zažít nic, co by nám večer pokazilo. Cestou domů jsme si ještě trochu zařádily postaru (muhaha, wassssssuuuup! :D), prošly se na Hlavák a odtamtud jsem frčela domů. Btw, zmožená po koncertě nejvíc miluju, když ke mně přijde nějakej ožralej týpek a zahlásá něco jako:“Slečno, vy jste hezká“. Jen kdyby mu nebylo asi čtyřicet a netáhlo to z něj jak z lihovaru 😛 😀
Mno a jestli si myslíte, že to bylo všechno, tak zdaleka nebylo, protože po tom všem následovaly brutálně dlouhý a živý sny o tom, jak maj Feudi asi třídenní koncert a každej ten koncert trvá celou noc bez přestávky. Nejdřív jsem tam samozřejmě byla s Maude, ale nakonec jsem tam zůstala sama – protože jsem byla příšerně unavená, po pár hodinách jsem se začala motat a upadala jsem do bezvědomí. Jednou jsem se prostě opřela o stěnu a když otevřu oči, Maude je pryč, protože musela jít. Nechala mě tam, potvora 😀 Přesto jsem nebyla schopná odejít a vydržela jsem až do konce.
Po koncertě jsem venku potkala Jamieho (zpěv, kytara) a shodou okolností jsme měli společnou cestu, tak jsem se s ním trochu bavila a on byl hrozně milej a rád, že jsem takovej skalní fanoušek. Ten koncert se konal u nás za rohem, někde v místech, kde je Bílá kráva, a tak jsme si nepovídali dlouho, ale i tak to bylo super. Doprovodil mě až ke dveřím, tam mě objal a popřál mi dobrou noc. A druhou noc to vypadalo podobně.
No, pak už nevim, bylo to střihnutý několika věcma, většinou obrazy z nějaký noční/ranní cesty domů skrz Starý město, všude se válel sníh a náledí a nic nejelo, takže procházka za všechny prachy. A pak jsem taky byla v nějakym nově navrhnutym obchoďáku a ten se pořád měnil, a pak jsem byla u Maude v nějakym jejím novym bytě, kterej byl hrozně mrňavej a šlo se tam po hrozně stísněnejch schodech. No, už fakt nevim, děla se tam řada věcí, ale nepamatuju si je. Myslím, že stejně jedinej důležitej moment toho snu, kterej si budu chtít uchovat, je ten samotnej koncert a krátkej rozhovor s Jamiem, což se vlastně stalo i ve skutečnosti, i když tam to probíhalo trochu jinak a žádnej hug nebyl 😀 No ale nevadí, není všem dnům/snům konec a krom toho jsem si to celý opravdu užila. Byla to prostě f-u-c-k-i-n  a-w-e-s-o-m-e  n-i-g-t!!!!!
Rubriky
Uncategorized

Čím mě obdarovat

Inu dobrá, máme tu půlku prosince a přesně podle očekávání, nejeden člověk se na mě už obrátil s dotazem:“A co teda chceš k těm Vánocům?“ Odpovídat každýmu zvlášť nehodlám, protože by to bylo na dlouho; je milion věcí, kterejma mi můžete udělat radost, a tak jsem sepsala takovejch pár tipů pro ty, kteří fakt nevědí (pche, lidé bez fantazie a bez nápadu… zasvěcení vědí :D), a taky doufám, že to třeba pomůže někomu, kdo mě sice vůbec nezná a dárky mi dávat nehodlá, ale zato neví, čím potěšit své blízké. Věřím, že řada z nich bude podobnýho ražení a potěší je ty stejný věci jako mě, obzvlášť pokud jde o holky a slečny. Takže – here you go 🙂

Ne že bych byla takovej žrout, ale začněme třeba poživatelnými dárky :D, tím se nic nezkazí: povolují se především kakaa, horký čokolády, lízátka (chupa chups forever <3), slaný brambůrky a ovoce. Se sladkostma to nepřehánějte, trochou čokolády nepohrdnu, ale zase víte co, babička tradičně napeče obrovskou krabici cukroví, kterou se cca do března snažíme pokořit, a pak v dubnu ještě vyhazujeme nestravitelný zbytky 😀 Taky rozhodně nepohrdnu dobrym vínem, zejména červenym či růžovym, mám ráda Lambrusco a Modrýho Portugala, taky mi chutnaj ovocný Jelzinky (jablíčko, višeň, jahoda…, v žádnym případě zlatej), fernet v čokoládě nebo takový ty lepidýlka typu Bailyes a Carolans. Ale to už je dražší záležitost, tím se fakt nemusíte trápit, bohatě postačí pytlík gumovejch medvídků nebo tabulka dobrý čokolády 🙂 (v tomto případě upozorňuju, že klasika je nejlepší cestou, takový ty experimentální čokolády s wasabi, chili a podobně si můžete odpustit, tím mě fakt neuctíte :D)
Dál mě napadaj třeba šmuky a cetky: povolují se veškeré keltské symboly, triquetry, pentagramy, prakticky cokoli stříbrnýho (zlato ne-e), co se dá pověsit na řetízek nebo nosit v uších (preferuji náušnice menší velikosti, pokud jde o nějaký zobrazení, tak to můžou bejt třeba kočky nebo žáby nebo zas nějaká ta keltika :)). Nebudu se zlobit ani za nějakej vkusnej náramek (ani nevíte, jak dlouho už mi nikdo nedal náramek přátelství, někdy mám pocit, že jsem snad jedinej člověk v tomhle městě, kterej je ještě dělá) nebo prstýnek (jestli znáte velikost; btw zbožňuju prstýnky z takovejch těch pětikačkovejch automatů :D) nebo nějaký pěkný barevný sponky do vlasů, klidně i hodně infantilní, ale spíš něco elegantního, co se dá nosit i do práce 🙂
Sošky: dekoračních předmětů mám sice hafec, ale takový ty dřevěný žirafky, africký nahatý dámy a nějaký vkusný dráčci by mi nevadili, toho není nikdy dost 🙂 Opět zdůrazňuji, ať je to kdyžtak něco menšího. Taky mám ráda papírový lampičky a vůbec věci z papíru, bambusu, dřeva a tak. Ale i třeba nějaká abstraktní nerezová soška může bejt pěkná.
Svíčky a vonný tyčinky: ve svíčkách můžete udělat jedinou chybu, a to sice že byste mi je nedali 😀 Jo a nebo záchodový vůně, těm fakt nefandim, ale jinak se tomu prakticky nekladou meze. Ze všeho nejvíce ocením vůně jako čokoláda, oříšek, karamel, meloun, med (měla jsem jednu se třema vrstvama – med, čoko, meloun – a byla naprosto p-e-r-f-e-k-t-n-í), dál vanilka, kokos, jasmín, levandule a podobně. Totéž platí o vonných tyčinkách nebo olejíčcích. Uvítám taky svíčky ze včelího vosku, ty nádherně voní. Nebo čakrovky. A když jsme u toho, nepohrdnu jakýmakoli amuletama, lapačema snů a zvonkama feng shui. Tyhle věci mě berou 🙂
Oblečení: chci duhovou šálu! 😀 Nebo nějaký barevný rukavice. Jinak si myslim, že zbytek garderóby si obstarám sama 🙂 Bodla by teda nějaká noční košilka (rozhodla jsem se zatočit se svou totálně asexuální spací garderóbou. Pyžamo se žabkama je sice cute, ale už mám docela pokrk toho, jak mi všichni řikaj, jak jsem roztomilá. Chci bejt sexy :D)
Kosmetika: myslím, že mám všechno, co potřebuju, ale kdyby někdo náhodou potkal nějakej lehkej hydratační krém, co se rychle vstřebává a hodně dobře hydratuje, tak ho s tim určitě do háje nepošlu 🙂 Taky nepohrdnu všelijakýma tělovýma krémama, mlíkama, sprcháčema a podobně. Co do značek, mám ráda Olay, Avon, Oriflame, Estee Lauder a Biodermu. Pokud jde o ty sprcháče a jejich vůně, baví mě obzvláště levandule, kokos, citrusy, med, čokoláda… no, v podstatě totéž co u svíček. Btw taková levandulová voňavka…
Zvířectvo: Asi takhle – já bych hrozně moc chtěla zeleno-žlutou andulku nebo nějakýho malýho papouška, ale to mi doma neprojde. Takže možná příští rok.
Hudba: Já si v podstatě seženu všechno, co potřebuju, ale třeba nějaký cédéčka keltský hudby, relaxační huby, meditační hudby, whatever, by se mi líbily. Prostě něco, u čeho se dá bučet aum nebo usínat 😀 Pak třeba noty k The Top of the morning (Mike Oldfield) nebo Somewhere only we know (Keane). Hodil by se mi taky kapodastr na basu. A samozřejmě nesmím zapomenout na svůj odvěký sen – djembe <3 Nebo tibetský mísy. Žrádýlko…
Knihy: nepohrdnu dobrou knihou, ale to „dobrou“ je otázka. To byste mě asi museli dobře znát, abyste věděli, co se mi líbí za četbu (no dobře, jsou to zejména pohádky :D), ale tak když nic jinýho, tak třeba nějaký příručky o feng shui, o meditaci atp., tím se taky nic nezkazí. A kdyby někdo chtěl bejt jo zasloužilej dárce, tak bych docela brala nějakej pěknej moleskine formátu A5 i menšího 🙂 Btw dobrej tip jsou taky aforismy od Sri Chinmoye. Pěkná duchovní četba, právě to vyšlo a je to i v pěknym obalu, takže skvělý jako dárek nejen pro mě 🙂 Jo a tohle možná nepatří do knih, ale nevim, kam jinam to zařadit – ještě mě napadl kalendář Luise Roya. Jeden z fakt perfektních dárků pro mě. Ideálně A5 nebo menší.
Kytky: můj pokoj by snesl ještě nějakej ten květináč, ideálně s něčím drobným, hodně zeleným, s barevnými květy i bez nich, ale pozor, nesmí to být jedovatý! (Jestli mi někdo dá kytku a tou kytkou se mi otráví některá z koček, tak si onoho dárce poddám :D)
Nehmotné dárky: Pokud se vám nechce nic shánět, kupovat či vyrábět, i tak máte téměř nepřebernou škálu možností, jako třeba pozvat mě na kelímek dobrýho svařáku, kus kafe nebo pizzu. Nebo třeba do kina, do divadla, do Londýna… no dobře, trošku jsem si zapřeháněla 😀 Taky, pokud máte kus kreativního ducha, úplně nejvíc mě berou vlastnoručně vyrobený dárky jako třeba nějaký originální tričko nebo batikovanej šátek, nebo prostě jen když mi někdo uvaří večeři nebo tak něco, to máte za minimální náklady, ale cením si toho asi nejvíc.
Mno, myslím, že nic dalšího už mě opravdu nenapadá. Jasně, nezlobila bych se za notebook, ale zase to nebudeme přehánět 😀 Koneckonců, Vánoce nejsou jen o dárcích, no ne? 😉
Rubriky
co se mi honí hlavou

Letargie

To by mě zajímalo, z čeho ta krize plyne. Že bych neměla o čem psát, to se rozhodně říct nedá. Jen se zdá, že najednou nemám chuť se s tím svěřovat. Ono to bude souviset i s tím, že některý věci se prostě najednou staly velkym tabu a i když bych ráda, nemůžu o nich psát. A přitom by mi to docela bodlo. No ale dobře, pokusim se držet mimo ně. 
Jsem rozčarovaná a zklamaná. Kolega mi dneska opět zavolal, jestli by bylo možný přesunout setkání v práci na desátou. No tak jasně že bylo, proč ne, ale je to pro mě další signál toho, že takhle to nejde. Moje možnosti?
  • Požádat o změnu vedení: Že bych nasrala jeho, to mě až tak netrápí. Spíš vidím problém v tom, že na pobočce těžko bude někdo, kdo by si mě vzal pod svá křídla. Vzhledem k tomu, že tam všichni maj co dělat už teď a že moje vykázaná aktivita neni právě přesvědčivá, obávám se, že na tohle už je pozdě. Měla jsem to udělat dřív. 
  • Změnit zaměstnavatele: Mám jistou nabídku. Je to něco, čemu jsem se dlouhou dobu bránila, ale když si to tak přeberu, je to vlastně přesně to, co dělám teď, jen v mnohem efektivnější podobě, nemluvě o fixní patnáctce, která by mi brutálně vytrhla trn z paty. Otázka je jen – mám na to ještě nervy? 
  • Změnit obor: Bůh ví, že už dlouhou dobu se koukám i mimo svůj obor (je to vůbec můj obor, když mi to tak strašně nejde?), ale možností je pomálu. Momentálně jediná nabídka, kterou mám kromě toho výše, je jít na recepci do hotelu (casina? čehosi), kde pracuje právě můj výše zmíněný kolega. A to nechci. Chci se ho zbavit. Jako kamarád fajn, ale pracovat s ním prostě už nechci. 
  • Taky jsou tu různý brigády, kterejma momentálně zkouším dokrejt svou mizernou situaci. Mámina uklízečka je nemocná, a tak už pár tejdnů uklízím barák (funny storka z pondělka, ale o tom až později). Přes kamarádku se mi podařilo sehnat brigádu hostesky, zatím jsem tam byla jednou a možná půjdu znova, protože mi pořád posílaj další nabídky. Nebylo to špatný, ale o tom taky jindy. A pak jsou tu moje doučka angličtiny, z nichž jedno asi už padlo (od léta se neozvali) a druhý je takový ošemetný, protože když už se domluvíme na vyhovujícím datu, může jen na jednu hodinu, a to se na to můžu vykašlat, táhnout se tam kvůli jedný hodině. Taky mám rozdělanej web pro známý, přesněji řečeno text toho webu. Z nějakejch základních bodů dávám dohromady nějakej barvitější celistvej text (pokud možno) a pak to ještě překládám do aj. Neni špatný, ale nějak jsem to dlouho odkládala a teď se k tomu furt nemůžu přimět, protože těch bodů mám málo a vůbec nevim, co si tam mám vymejšlet. Bleh. 
A tak to teď vlastně všechno nechávám vyhnít. Soustředím se na meditace, na vánoční přípravy a nákup dárků (už budu mít brzo hotovo), na nějaký ty návštěvy po kamarádech a na himym, když zbyde čas. Jsem trochu smutná a mám velkej strach, co bude. Ale nějak o tom nejsem schopná moc přemýšlet, spíš jen tak čekám, až to přijde, protože jsem se teď docela naučila žít okamžikem. Asi proto mi to psaní tak nejde, protože než k tomu sednu, okamžik je dávno pryč a mně se k tomu nechce vracet. 
Btw, včera jsem byla na koncertě Tata Bojs, po strašně dlouhý době, a já nevim proč, ale moje nadšení nějak opadlo hned s prvníma tónama. Poprvý v životě mě TB docela zklamali. Ale řekla bych, že to bylo hlavně proto, že v Roxy je to debilní dvoumetrový pódium, což vytváří šílenou bariéru, že ozvučení nebylo nic moc, že Bublajs byl hrozně falešnej a že jsem tam nešla s Maudětem, což byl hroznej nezvyk a jako zkuste si křepčit na svou milovanou kapelu, když tam s váma je někdo, koho to přirozeně zase tolik nebere 😀 Prostě to neni ono. 
Nicméně vzhledem k tomu, že jsme tam byli za třicet kaček, není si na co stěžovat a já si taky nestěžuju. Jen jsem trochu posmutnělá, čekala jsem víc. Není ovšem pochyb o tom, že dneska si to bohatě vynahradíme. To jdeme s Maudětem na The Feud a já už se nemůžu těšit víc. Jestli mi TB přišli málo energičtí, Feudi to rozhodně napraví. Jen doufám, že mě moje bolavý záda nebudou moc trápit. O faktu, že jsem hrozně nevyspalá, nemluvě. 
Ohó, docela dlouhej článek, není-liž pravda? Dobrej začátek. Však já tu krizi nějak překoušu. Jen kdybych tak věděla, co se to se mnou děje. Chovám se teď asi divně, ale moc si to neuvědomuju. Na některý lidi jsem vyloženě anti-milá, protože na ně prostě nemám náladu a nedokážu se přetvařovat. Nechce se mi na ně usmívat, protože úsměv je pro mě teď hrozně namáhavá záležitost. A jak málo se teď rozrušuju; všechno beru tak nějak stoicky a málokdy do mě vstoupí nějaká opravdová radost. A ještě v menším procentu jsem pak schopna ji vyjádřit navenek. To se mi nepodobá. Ale možná je to prostě jen tou zimou. Nebo jsem toho možná letos zažila až moc nehezkýho a emoční vyčerpání přetrvává. Asi to holt bude ještě chvíli trvat. Jen doufám, že se to vůbec někdy zahojí, tohle moje já je sice o hodně míň nervózní, ale zároveň je nezvykle letargický a nejsem si jistá, jestli se mi to líbí. Nechci bejt za pesimistu, nejsem taková a taky nejsem tak na dně, jak to možná vypadá, jen jsem ty pocity nějak uzamkla uvnitř. A ani o tom si nejsem zdaleka jistá, jestli je to dobře. 
Rubriky
poesie

Kelímek svařáku a sníh

Máš kapky na řasách
a já mám strach
Uprostřed úsměvů
když se nedíváš
není mi do zpěvu
když se nehlídáš
Nevím, co bude dál
čas to uspěchal
Kelímek svařáku držím v rukách
slíbat ty otázky z tvého ucha
Koblihy ke snídani
a myšlenky té tváře k zulíbání
Co cítí s rukou v její dlani?
Co vidí, když se dívá na ni?
pandz0rz.deviantart.com