Rubriky
co se mi honí hlavou

Baba z úřadu a další zprávy

Včera jsem si opět potvrdila, proč tak strašně nesnáším úřady a chození na ně. Navíc jsem to tak i velmi názorně vysvětlila mámě, která se mi vždycky posmívá, že jsem nesvéprávná a tak tomu podobně. Ovšem včera koukala 😀
Paní na úřadě (sakra, to jsem ale hodná) se k nám totiž od první vteřiny, kdy jsme vkročily do její kóje, chovala jako nevychovaná zpupná kráva, dívala se na nás s nesmírným opovržením, posměšně okomentovala fakt, že tam jdu s mámou, že mi snad už bylo osmnáct (co je jí do toho, krávě, s kym kam chodim?), pak s odporem pohlédla na mou občanku a prohlásila, že to je ostuda, a nakonec nás sjela, že povídat si budeme venku, a ať jsme zticha. Mno. Jelikož jsem člověk nekonfliktní a jelikož vím, že to nejspíš není naposled, co s ní musím jednat, ve všem jsem jí vyhověla a hrála hodnou holčičku. Kdyby se ke mně ovšem takhle choval kdokoli jinej, koho už nikdy neuvidim, a na místě, kam už nepáchnu, okamžitě bych zařadila zpátečku a z tý její královský komnaty rychle vycouvala – ovšem až po tom, co bych jí velmi klidným hlasem sdělila, že se chová jako píča, že její drzost a nadutost je do nebe volající a že to jsem ještě nezažila, aby si ke mně úřednice, placená z mejch daní, tohle dovolovala.
Mno ale co naděláš, byla jsem ráda, že nemusím vyplňovat žádný papíry a že se mě na nic neptá, všechno si to vyplnila u sebe na pc a pak mi řekla, že mi nějaký to potvrzení či co pošle domů, ať tam už nemusím. Tak jsem poděkovala a šla. Pche. Kráááva.
Anyway. Už vypouštíme koťata do světa – včera si přišla paní pro Popelku a hned večer psala smsku, že si už malá zvyká, hned že všechno prozkoumala a očuchala, že už v klidu baští a že už jí dokonce spala v klíně a předla. Takže check 🙂 Dneska si pak přišel pán pro Percyho, vypadal, že se ještě má co učit, ale že se o něj dobře postará, takže snad to bude taky ok. Příští týden pak, protože zejtra jedeme na tři dny pryč, si přijdou i pro Buráčka a Pickwicka. Už nám to tu teda prořídlo a mě chytá smutek. Apatie. Člověk jako by se neměl čeho chytit. Ty mrňousci mi dělali antidepresivum dva měsíce a nevím, čím se budu uklidňovat teď.
Další zprávou, která není ani tak zprávou jako spíš zhodnocením stále se neměnícího stavu, je, že ještě nemám práci. Což neni zase tak k pozastavení, protože nabídky na internetu stojej mírně řečeno za bačkoru a nedaří se mi sehnat ani nic přes známý nebo na facebooku, a že těch známejch mám dost. Životopisy posílám kam můžu, dokonce se i všude ptám, ale pořád nic. Trochu se teď zasvitlo na jakousi recepční v realitce, ale co jsem tak koukala, makala bych nějaký čtyři hodiny denně za osm táců, což je půlka práce. Na přechodnou dobu fajn, já vezmu všechno, ale těžko jim tam můžu říct, že budu dál hledat něco lepšího a že třeba za měsíc zase odejdu. Může se vůbec z práce odejít takhle rychle? A platěj vám hned za první měsíc v práci nebo až po zkušební době? Možná blbý otázky, ale nikdy jsem normální práci neměla, tak nevim.
U nás naproti otevřeli prodejnu komiksů. V životě jsem v ničem takovym nebyla – kromě jednoho krámku kdesi v Paříži (nebo si to pletu s Anglií? Ne, myslim, že ne), kde měli komiksy, hry a hlavně všelijaký figurky, postavičky, masky a rekvizity z filmů, hlavně třeba z Pána Prstenů, Twilightu a podobně. No, rozhodně tam bylo na co koukat. Takže jsem zvědavá, jak to bude vypadat tady naproti. Taky jsem si říkala, že se tam půjdu zeptat na práci, ale pochybuju, že by otevírali prodejnu a neměli prodavače. No ale všechno je možný, žejo. Tak snad se to brzo zlomí, už tady z toho blázním, provádím kouzla a medituju a stejně to k ničemu neni 😀
Jo a ještě vám řeknu, že mě těší ten déšť venku a že je tam tak pěkně, i když nesluníčkově. A už jdu něco dělat, mějte se tu a pěknej víkend vinšuju.
Rubriky
challenge

Sekání s Rámou, Arthur C. Clarke

Jsem velkým milovníkem sci-fi a fantasy a i když většinou se na podobné věci raději dívám, tu a tam mě přepadne touha něco té klasiky si přečíst – přece jenom číst knihu je docela jiný zážitek než dívat se na zhuštěný, zjednodušený film, který nenechává žádný prostor naší fantazii a který často původní myšlenku, která činila to které dílo tak velikým, značně pozmění, ne-li úplně překroutí – no jen si vezměte Tolkienovu trilogii a podobnost její filmové verze s literární. Obě jsou strhující, ale každá jako by byla úplně jiným příběhem, tedy aspoň mně to tak přijde.
Před časem jsem se proto pustila do 2001: Vesmírné odysey, kterou snad v té době dávali v televizi (což jsem se bohužel dozvěděla pozdě) a kterou máme i někde nahranou, protože naši to považují za zcela klasickou záležitost, ale mně se to tak nějak vždycky vyhne, takže jsem se rozhodla přijít tomu na kloub a připomenout si, o čem že to vlastně bylo (říkám připomenout, protože mám pocit, že jsem toho alespoň kousek už někdy musela vidět). No, ale tenhle článek není o Odysee, takže jenom ve stručnosti řeknu, že se mi to samozřejmě hodně líbilo a že jsem se rozhodla přečíst si od Clarka i další věci. Logicky vzato bych měla pokračovat Druhou, Třetí a Poslední vesmírnou odyseou, ale nějak jsem tu posloupnost přehlídla a ignorovala a sáhla po první části úplně jiné tetralogie, Setkání s Rámou. Ráma byl napsán až po Odysee, ale vzhledem k tomu, že spolu tyhle dvě věci (alespoň zatím mi to tak připadá) nesouvisí, snad mi to v tom neudělá zase takový nepořádek. Každopádně mám v plánu dojet teď sérii Rámových „dobrodružství“ a pak se nejspíš vrhnu na pokračování té odysey, ať v tom mám alespoň nějaký řád. Tolik úvod a teď už k otázkám.


1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Láska k žánru sci-fi, obzvlášť pokud se týká budoucnosti (a psané to bylo dávno v minulosti, což je na tom to nejlepší) a vesmíru. A předchozí kladná zkušenost s Clarkem.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Plná otázek.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Přemýšlet
(enter)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Fascinoval mě kapitán Norton, jak jinak. Hlavně jeho sebekontrola a způsob uvažování, to, jak si pomáhal ven z krizí, když například panikařil na jednom z Rámových žebříků nebo když musel něco velmi závažného rozhodnout. Normální člověk na jeho místě by se zbláznil, zodpovědnost, jakou nesl na svých bedrech, je nepopsatelná, a je úžasné vplouvat do mysli takového člověka. Snažila jsem se nechat ho, aby mě něco naučil. A musím říct, že asi nejvíc si moje sympatie získal tou prostou lidskou věcí – že měl svého idola, vzor, k němuž se obracel vždy, když si sám nevěděl s něčím rady, a že tím vzorem byl někdo z tak vzdálené minulosti. Je na tom krásně vidět Clarkovo přání, abychom ani v budoucnosti nezapomínali, odkud jsme vyšli, a abychom si dokázali vzít co nejvíc z historie – z toho špatného i z toho dobrého. Norton je toho zářným příkladem.
Nechtěla bych být nikým, kdo to celé sledoval ze Země nebo z dalších planet. Ale zároveň bych asi nechtěla být ani posádkou Endeavour, protože oni prostě totálně netušili, do čeho jdou, co mohou očekávat a co se stane v příští vteřině. Nevěděli, jaký je smysl toho všeho, plán, kde to začalo, kam to bude pokračovat a jak do toho zapadají oni. Nevěděli nic a neměli se ani čeho chytit a přesto postupovali tak naprosto správně, že je to skoro až nereálné. Ale je to krásné. Člověk pořád čeká, kdy se v příběhu objeví nějaký blbec, co něco hrozně pokazí, ale on se tam žádný neobjeví, všichni se chovají tak správně, jak jen je to možné, a nikdo neudělá žádnou velkou chybu. Ty postavy nám tak dávají vzor, učí nás nepřebernému množstí morálních zásad (jako třeba o neútočení na věci, kterým nerozumíme, a o neustálém uvažování o možných následcích našeho současného chování), učí nás o charakteru. Svědčí to mimo jiné o tom, že jsou všichni nesmírně dobře trénovaní. Příběh se o tom několikrát zmiňuje a i když nezabíhá do detailů, z jejich chování v neznámém prostředí je to dobře vidět. Je krásné představovat si, že kdyby se podobná věc skutečně udála, budou u toho ti nejpovolanější, ti nejsprávnější lidé, jaké vůbec je možné do něčeho takového poslat.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Charaktery postav mi přijdou asi jako to nejzajímavější. A důkladný popis jejich chování, který není strojový, je lidský a vtipný. Taky dokonalý popis atmosféry, která vás strhne tak, že opravdu cítíte to stejné posvátné napětí a cizost, s jakou bojovala posádka Endeavour při zkoumání Rámy.
(enter)
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
I přes Clarkovu důkladnost v popisu Rámova vzezření jsem měla velký problém si ty některé lokace představit. Zejména kvůli velikosti. Popisy, zahrnující kilometrová rozpětí, mi prostě nic neříkaly, a litovala jsem, že Ráma nebyl zfilmován, abych alespoň v tomhle mohla přenechat žezlo scénáristům a nenamáhala si hlavu. Nakonec ovšem, když jsem trochu zagooglila, jsem našla alespoň pár obrázků, které sice zdaleka nejsou přesné, ale docela mi potvrdily mé vlastní představy o Rámově prostoru.
(enter)
Moje soukromé hodnocení: *****
Rubriky
co se mi honí hlavou

Restaurace Mimo Město aka „Naše obsluha je značně mimo“

Tákže… (prokřupává si prsty), muhehe… Dneska jsem byla kamarádkou Klárkou pozvána na večeři do jistého podniku v Kobylisích, že prý tam má od šéfa nějaké vouchery, takže se nažereme zadarmo. A já, ježto nejsem člověk nezdvořilý, jsem pozvání s radostí přijala 😉 V tom podniku jsme pak strávily jídlem víc než dvě hodiny a to rozhodně ne proto, že bychom to tak chtěly nebo zamýšlely, a ve mně po celou tu dobu kvasilo tisíc připomínek a příserů, o nichž jsem si řekla, že si je prostě nemůžu nechat pro sebe, takže přišel zase jednou čas na takovou malou, malinkatou recenzičku. A zadarmo jim to teda nedám.

Začnu tradičně prvním dojmem. Říkat si s prostorem cca 5 krát 5 metrů „restaurace a kavárna“ je poněkud smělé, ale budiž. Prostředí je celkem pěkně zařízené, vzdušné, zelené, bod má za hudbu příjemně posluchatelné hlasitosti, která neruší.
O příjemný první dojem vás ovšem okamžitě připraví obsluha – vcelku milý mladík, který vás ovšem při příchodu skoro ani nepozdraví (což se při velikosti provozovny rozhodně nedá přičítat tomu, že by si vás nevšiml) a pak se většinu času zdržuje bůhvíkde – buď běhá kdesi jinde nebo si něco cvaká do počítače. Čím se celou tu dobu zabývá, to vážně netuším, ale nějak se zdá být pořád zaneprázdněn, takže člověk sedí a čeká a čeká a čeká, pak mu to začne bejt divný, tak pokukuje, kde by ukradl jídelní lístek, aby si mohl vybrat, ale nikde ho nevidí, a tak zase čeká a čeká… no. Ten lístek nám přinesl za dobrou čtvrthodinu a to ještě jenom jeden a ve značně salátovém provedení s přeházenými listy, takže jsme marně hledaly stránku předkrmů – byla zasunuta kdesi vzadu u dezertů – a i když jsme se snažily, společně si v něm najednou vybrat nám dalo práci. Naštěstí se týpek za chvilku objevil s druhým lístkem, ovšem hned se ptal, co si dáme k pití, což jsme si zatím nestihly vymyslet, takže jsme ho musely na chvilku poslat pryč. (A mimochodem, to jejich všudypřítomné „chilly“ v menu mi pěkně zahýbalo žaludkem…)
No, asi nemá smysl zmiňovat, že ta chvilka byla nakonec docela dlouhá, stejně jako všechny další chvilky, během nichž jsme na něj neustále čekaly a přestože naše komentáře na jeho rychlost musely být slyšet až ven na ulici, nijak ho to nevzrušovalo a našemu stolu se i nadále zcela systematicky vyhýbal. Totéž se tak dá říct i o každém z našich chodů, jelikož rychlost, s jakou nám je nosil, měla za následek to, že nám vždycky mezi dvěma chody dokonale vyhládlo.
Co se jídla samotného týče, postěžovala bych si snad jen na předkrm. Klářiny nachosky byly v pohodě (i když mě trochu překvapilo, že se podávají jako předkrm, já je znám jenom jako hospodskou baštu k pivu :D), ale to, co předložili mně a čemu směle říkali Caprese, mě mírně řečeno zhnusilo. Talíř tvaru čtverce (kdo to proboha vymyslel?), přibližně čtyři plátky zažloutlé suché mozzarelly s podivnou pachutí, kterou by mozzarella rozhodně neměla mít, přibližně stejný počet plátků rajčat (to celé se vešlo na pouhou polovinu talířku, přičemž druhá polovina obsahovala pouze snítku rozmarýnu – nemělo by Caprese obsahovat bazalku?) a to celé polité jakousi hnědou sladkou omáčkou, s níž jsem se setkala už posledně u tykadýlkovitých špaget z Venezie (chtěla jsem přidat odkaz, ale nemůžu si za boha vzpomenout, kdy jsem to psala a jak se to jmenovalo, tak snad časem) a kterou totálně nechápu a nesnáším. Sladká omáčka na Caprese? A kam se poděl olivový olej? A vůbec? Viděla kuchařka někdy recept na Caprese? Třeba tu poznámku o tom, že se na to používá čerstvá mozzarella? A nebo takové to úplně běžné pravidlo, že člověk by měl za svých pětapadesát korun dostat něco, co má alespoň přibližně takovou hodnotu? No nic…
Hlavní chod byl v pořádku. Klářiny tagliatelle se zdály být ok, můj crepe se špenátem byl sice trochu sušší a tužší než bych si představovala (a špenát bych do něj namlela, namotávání špenátových chaluh na vidličku mě sice zezačátku docela bavilo, ale cca po půl hodině mě to bavit přestalo), ale chuťově to bylo dobré, i když možná trochu nezajímavé (přiznám se, porovnávala jsem to s baštózními crepy, na něž jsem si zvykla během svého pobytu v Anglii, a jelikož jsem je půl roku sama připravovala, troufám si říct, že udělat z toho chuťově velmi zajímavé jídlo nevyžaduje zase tolik zdatnosti, a to na to nemám vzdělání), a porce byla taky slušná – crepy byly na talíři dva a ten druhý jsem ani nedojedla, jak jsem byla přežraná. No, naštěstí si s dalším chodem (stejně jako s odnášením špinavého nádobí) dal cápek slušně načas, takže před závěrečnou sladkou tečkou nám stihlo bohatě vytrávit 🙂
Jako onu tečku na závěr jsme si daly tradiční kafe, lívanečky a horké maliny se zmrzlinou, která, musím říct, byla výborná. Lívanečky jakbysmet, i když z černého rybízu mě po chvíli začaly chytat zuby (ale za to pán nemůže, jeho vina je tak maximálně v tom, že půlka menu není k mání, takže namísto původně zamýšlených malin nebo borůvek jsem se prostě musela spokojit s rybízem). Palec nahoru dávám za laté ve vysoké sklenici, silné cappuccino a tmavý cukr, ovšem chci-li si hrát na kavárnu, pak alespoň kohoutková voda ke kafi by mi přišla jako standard. No ale nebuďme hnidopiši, posloužily jsme si ledovým čajem se zázvorem.
Jak říkám, na jídlo a pití si nestěžuju. Jen ten předkrm mě trochu vytočil, ale jinak jsme si nesmírně pošmákly a ještě teď je mi příjemně těžko. Co mě ale nesmírně vytáčelo, byla rychlost obsluhy, kterou prostě nepochopím, a kuchařka, která po nás celou dobu vrhala dost prapodivné pohledy, což mě přivádí k textu, který podnik zveřejňuje na svých webovkách, a sice že:„Pokrmy připravujeme v otevřené kuchyni, máte proto dokonalou kontrolu nad tím, co od nás dostáváte. Zároveň tím získáváte možnost přímého kontaktu s naším kuchařem.“ Já bych si ten kontakt teda docela odpustila.
Nejlepší byl ovšem závěr. Klárka totiž suverénně vytáhla voucher a pána na to před placením (kterého jsme se samozřejmě taky nemohly dlouho dočkat) řádně upozornila, ten však na to začal velmi tichým, téměř neslyšitelným hlasem blekotat, že to nejde, že to se musí dopředu rezervovat a tak tomu podobně, a přitom pořád chodil kolem nás a mířil ke kuchyni, jako by tam měl co dělat, takže jsme mu vůbec nerozuměly. Pak odešel a hned se zase vrátil s jakýmsi zmuchlaným, na hodněkrát přeloženým papírem, na němž stály jakési podmínky využívání voucherů a mezi nimi i podmínka jakési rezervace na jakémsi čísle. Pán pořád šeptal cosi o rezervacích a že tam byly nějaké problémy s pravostí voucherů a že to nejde a že to nepůjde. Tak jsme na to koukaly jako blázni, já se teda docela smála, protože problémy jsem tak nějak předpokládala, a Klára se na to vytasila s tím, že na to číslo, o němž je řeč, volala jenom dneska pětkrát a nikdo to tam nebral, že jí tam minulý týden řekli, ať pošle mail, a i když ho poslala, dodnes jí na něj nepřišla odpověď, takže jak to měla asi rezervovat? Pán vypadal bezradně a že ho to ani moc nezajímá, pořád opakoval, že se to musí dopředu rezervovat, tvářil se zkroušeně a jediné, co z něj vypadlo, bylo, že tam tedy máme nechat číslo toho voucheru, zaplatit a že bychom si tam třeba zítra mohly přijít pro ty peníze nazpět, když to potvrdí.
Nějak jsem nechápala, proč to nemůže potvrdit hned, a dostat z něj odpověď na tuhle otázku vyžadovalo značné diplomatické a vůbec komunikační dovednosti. Asi pětkrát jsem se ho musela zeptat, co tedy teď můžeme dělat kromě toho, co navrhoval, protože mi přišlo jako blbost, abych tam druhý den jezdila znovu, pro svoje peníze. Na to začal mluvit o mailu, takže jsem z něj musela mámit odpověď na další prostou otázku – jelikož notebook sebou nemám, kam můžeme teď a tady zavolat, kde nám řeknou, jestli náš voucher je pravý, a kde řeknou jemu, že ho může přijmout.Říkal přeci, že odněkud dostává seznam voucherů, které jsou rezervovány na ten který den, takže někde musí existovat někdo, kdo může jejich pravost potvrdit. Snažila jsem se prostě zjistit, jestli to číslo, o němž mluvil, je to, na které teď můžeme zavolat a nechat voucher potvrdit. Trvalo mu hrozně dlouho pochopit, co po něm chci, ale nakonec tedy přestal špitat, vzal mobil a zavolal tomu svému šéfovi, což bylo vlastně celou dobu to jediné, co jsme po něm s Klárou chtěly. Vrátil se asi za pět minut, beze slova nám předložil účtenku na pití, na něž se voucher nevztahuje, my beze slova zaplatily a bylo. Ale že to dalo práce.
Klára pak ještě pro jistotu rovnou rezervovala místo na čtvrtek, kdy se tam plánovala zastavit s rodinou a dalšími vouchery, tak aby zase nebyly nějaké problémy kvůli mailu, na který nikdo neodpovídá, a tak tomu podobně.
Závěr? Klára je odvážná, já bych tam teda už nepáchla. Vyžaduje to příliš mnoho času a psychického úsilí, ale dobře, řekněme, že ta bašta zadarmo mi za to projednou stála, a že, koneckonců, my s Klárou se stejně neumíme vidět na kratší dobu než na tři hodiny, takže to tak nějak i časově vyšlo 😀 A je to dneska po dlouhý době první večer, kdy nebudu podnikat půlnoční nálety na lednici, protože jsem se fakt solidně nacpala. A v-v-v-vo tom to je 😉
Rubriky
co se mi honí hlavou

Zas trochu všemi směry

Musím přiznat, že jsem neodolala. Co se tu strhla ta mánie s makro záběrama kytiček a květů, říkala jsem si „sakryš, to takhle blbli i vloni?“ a myslela jsem, že zůstanu mimo tohle šílenství, protože to neni zajímavý, umí to každej a krom toho stejně nepojedu někam, kde bych měla tu příležitost takhle fotit. Ale když jsem tuhle v sobotu byla pár hodin na chalupě, prostě jsem neodolala. Od rána do večera jsem se potácela na sluníčku a okopávala a plela, takže dost možná jsem si prostě potřebovala trochu odpočinout od vší tý hlíny a zvednout oči někam výš, tak proto to rozptýlení foťákem. No, nejsou nijak převratný, ale co. Když už jsem je nafotila, tak se podělím 🙂
Jinak se nemám moc dobře. Práce stále žádná a já už zase chytám paniku. Nevím, jestli něco najdu. Krom toho se mi stále víc známých a kamarádů ozývá s „dobrou“ zprávou, že po dlouhý době našli práci. Což by bylo super, kdyby ta práce neměla být pro OVB, Partners a další společnosti, o nichž mám jen ty nejhorší představy a zprávy a do nichž bych ty svoje kamarády nikdy nepustila, kdyby to bylo na mně. Ochranářskej komplex se prostě zase jednou ozval a já mám hroznej pocit z toho, že si mí přátelé budou muset projít něčím takovým. Ráda bych je toho ušetřila, ale co zmůžu, když nemám práci ani sama pro sebe? A přesto se snažím. Pořád mám v mysli svoje kamarády, o nichž vím, že něco umí, a snažím se ptát všude možně, jestli by jich tam nebyla potřeba. Kde se to ve mně bere? Tolik energie vkládané do druhých, když na mě samotnou mi už žádná nezbývá… a nepoučím se.

Ale aspoň si užívám trochu toho společenskýho života. V neděli jsem se nechala příjemně využít kamarádem, kterej sehnal práci jako masér a potřeboval si trochu osvěžit paměť, takže jsem půl dne prospala na jeho masérský lavici a domů jsem se večer vrátila řádně promaštěná, prohnětená a naklepaná 🙂 Taková malá odměna za to sobotní okopávání, žeby?
Ale jinak to stojí za prd a v brzké době neočekávám zlepšení. Nevím, co dělat. V tomhle týdnu navíc začnou odcházet koťata a já si na to nedokážu představit horší dobu. A aby toho všeho nebylo málo, mám cosi jako „friends with benefits“ vztah, z kterýho je mi pomalu hůř než kdybych ho neměla, a na druhou stranu odmítám ty, kteří by si zasloužili mou pozornost, protože mi prostě nejsou dost dobří nebo se jen bojím otevřít se někomu, kdo o mě skutečně má zájem. Nevím. Každopádně jsem z toho všeho hrozně unavená. Jsem unavená z lidí, co furt jenom melou to samý nebo básní nebo whatever, ale nic konkrétního z nich nikdy nevypadne. A jsem unavená i z těch, co sice něco konkrétního řeknou a navrhnou, ale pak to nesplní (mimochodem, už jsem zmínila, že Slibotechna má asi holku? A že Sympatickej se od mojí poslední zprávy s dotazem, jestli někam znovu půjdeme, vůbec neozval?). Jsou to moje vysoký požadavky na chlapy nebo čím to je, že mi všichni okolo mě akorát vadí? Ti, co mají zájem, ti, co ho nemají, ti, co ke mně nic necítí, i ti, co toho cítí až moc, ti, co moc mluví, i ti, co moc mlčí, ti, co se dívají skrz mě, i ti, co mi v jediném pohledu vidí až do žaludku… Co to se mnou je? Tenhle rok měl bejt šťastnej. Tohle jaro mělo bejt šťastný. Tak proč žiju v tak prázdný bublině bez smyslu, bez pevný půdy pod nohama? Proč si neumím pomoct? To se mi přece nepodobá, jsem tak praktickej člověk, jsem docela chytrá, možná senilní, ale zase si všímám spousty věcí, který by ostatní lidi vůbec nezaujali, tak čím to, že jsem tak blbá a neschopná se z toho dostat?
Bleh. Dost sebelítosti, jdu něco sníst (to vždycky pomůže) a pak se odreagovat u další várky Kostiček. Mimochodem, zbožňuju doktora Sweetse. On je tak… sweet 🙂
Jo a taky bych mohla přidat ty fotky, žejo. Trochu škoda, přidávat je k tak rozhozenýmu článku – a vůbec, sere mě sem takový věci psát, sere mě bejt tak strašně negativistická a nejistá, ale zase nedat to sem by taky nebylo správný. Když už to člověk jednou píše od srdce, tak si nemůže vybírat jen to dobrý, pak by to tu prostě nebylo tak nějak úplný. Tak snad to ty fotky trochu napraví.
Rubriky
co se mi honí hlavou

O chilském peru

Napadlo mě, že jsem zatím na žádnym blogu nepotkala zmínku o incidentu s chilským perem. Snad jen u jedný blogerky, co použila takovej krásnej idiomek „Je to pryč jako chilské pero“ 😀 (autorko, přihlaš se, zapomněla jsem, kde jsem to viděla :))
Je to buď proto, že sleduju málo blogů (což je dost možný :D) nebo prostě proto, že to nikomu nepřišlo natolik zajímavý, aby se k tomu vyjadřoval.
Upřímně řečeno, nepřekvapuje mě ten humbuk okolo. Klaus si o to vysloveně řekl, ne teda tím, co udělal (na tom neni nic špatnýho a určitě to neni zloděj, jak někteří bouřlivě hlásají), ale JAK to udělal. Ten potutelnej výraz, pokývání hlavou a nenápadnost slona při tom, jak to pero posílal do kapsy – vážně nepochopím, proč si ho vzal zrovna takhle a zrovna když se na něj všichni dívali (o kamerách na něj namířených nemluvě) a ještě k tomu uprostřed akce. Čím pak navíc zamýšlel psát dál, když si to pero schoval do kapsy? 😀 Ne, fakt to nepochopim, ale to je jedno.
Víc mě zajímá to, co z toho pak vzniklo. Jasně, všeho moc škodí a některý ty vtipy už ani nejsou vtipný, ale přece jenom lidská tvořivost se tady zase jednou vyřádila a některý kousky, co na tohle téma vznikly, fakt stojí za to. Takže i když tohle téma neni moc k diskusi a sotva se k tomu dá říct nějakej názor, nemůžu se nepodělit o některý kousky, který mně osobně přišly nejzábavnější 🙂 Enjoy.

Komiksem:
Videem: viz youtube (sorry, nerada vkládám videa)
Veršem:
V Chile beru
pero čile.
Pero v Peru
taky beru.
V Argentině Peronisti
nebudou si pery jistí.
Na návštěvě v Bolívii
šlohnu pero pro Lívii.
A Lívie říká „Táto,
stojí ti to pero za to?“
*autorem je můj kamarád Štěpán, tak snad se na mě nebude zlobit, že mu takhle dělám reklamu 🙂
A obrazem: (aTeo je prostě masér, nikdy nezklame :))

Rubriky
co se mi honí hlavou

Dobrá zpráva pro koťata

Já bych vám úplně zapomněla říct, že se nám podařilo prodat všechny koťátka! 🙂 Během minulýho tejdne se ozvaly hned dva páry, a tak se nám sem hned nahrnuly a Percy i Pickwick tak už mají taky svoje „pánešky“.
Mám z toho radost. Jeden z těch párků mi sice zase tolik nesedl, ale snad se u nich bude mít kocour dobře a to je hlavní. Škoda, že se na to nedělají nějaký přísnější pohovory (pokud ten člověk neni vyloženě divnej, postačí, že se ozval první, a má kočku v kapse), já bych jim ho teda nedala. Krom toho hned po jejich zadání se ozvali další čtyři lidi. Jako fakt nemohli volat dřív, blbouni. No co…
Fotek máme fakt hrrrozně moc, ale tak ono to je furt na jedno brdo a stejně, dokud je nevidíte a neslyšíte naživo, není to ono, takže jen pár pro představu, jak nám ty čičmundy vyrostly 🙂 Jak se vám líbí?

Rubriky
co se mi honí hlavou

Krémová hodinka s cizím přízvukem

Pár dní zpátky mě na ulici zastavila taková příjemná pani a jestli prej mi může položit pár anketních otázek. Byla jsem z ní docela vysmátá, jelikož jsem ji pozorovala už asi pět minut předtím, než ke mně přišla – stála tam uprostřed Pavláku úplně ztracená, zamračená a nezáživná a lidi kolem ní chodili, aniž by si vůbec všimli, že nějakou anketu dělá. Bylo zcela zjevný, že takhle nikoho neosloví, a když jsem si pak stoupla pár metrů od ní a čekala na trambaj, naše pohledy se na okamžik střetly. V naprosto nepostřehnutelnym momentu pak proběhlo zhodnocování, během nějž usoudila, že já budu ten správnej člověk, co si na ní tu chvilku udělá, a já to zcela přesně věděla. Taky jsem věděla, že nemám kam utéct, a věděla to i ona. Takže když se pak směrem ke mně rozešla, nezbylo mi, než se pobaveně ušklíbnout nad tím, jak tyhle věci skutečně fungujou. Odhady „bude se se mnou bavit nebo nebude“, „všimne si mě, nevšimne“… je to všechno tak strašně průhledný.
Anyway, měla jsem docela dobrou náladu a navíc jsem s ní docela soucítila – právě na tenhle druh práce už naprosto nemám žaludek – takže jsem jí těch pár otázek o kosmetice zodpověděla a dokonce jsem jí dala i svoje číslo. Normálně to nedělám, ale byla milá, nenucená a „skutečná“. Ne jako takoví ti, co vám věčně cpou tarify a podobně nebo vám řeknou, že něco bude zadarmo pak to tak samozřejmě není. A taky mi byla hrozně povědomá. A když se mě pak zeptala, jestli bych měla zájem o přivýdělek, no co jsem asi tak mohla ve svý situaci odpovědět? A tak jsme se domluvily, že mi druhej den zavolá a povíme si víc.
A druhej den skutečně zavolala (mám ráda lidi, co drží slovo) a řekla mi, že jsem vyhrála hodinu konzultace ohledně kosmetiky a péče o pleť zdarma a kdy že si to přijdu vyzvednout. No, ne že by ve mně neblikalo výstražný světýlko, už v tu chvíli jsem se obrňovala veškerým dostupným skepticismem, zkušeností a opatrností, abych na něco nenaletěla a něčeho nelitovala, ale slíbila jsem, že dorazím. Byla jsem odhodlaná nenechat se do ničeho zatlačit ani chytit, za nic neplatit a vyptat se na spoustu věcí, abych tomu všemu rozuměla a neměla pocit, že jsem zase někomu naletěla.
Dnešek pak byl tím dnem, kdy se to mělo odehrát. Bylo to u nás za rohem, což jsem ostatně brala jako rozhodující faktor, když jsem se s ní domlouvala. Nikam dál bych nejela. No a tak se to odehrálo. Byla jsem tam hodinu a půl a během tý doby jsem prošla několika stádii jako Bože, kam jsem to zase vlezla, Třeba v tom tentokrát neni žádnej háček, Kristovy hnáty, to je nějaká ruska, no to je krajně podezřelý, Hmm, ty krémy voní, Hlavně nenaletět a další. Pani na mě napatlala asi deset různejch krémů, vodiček a masek, takže jestli se mi nejpozději zejtra neosype ksicht, bude to docela úspěch. Vyposlechla jsem si celou její reklamní řeč ohledně produktů, o nichž mluví, pár rad a tipů („Pijte hodně vody“, no na to bych fakt nepřišla) a nakonec jsem i přišla na to, odkud mi je tak povědomá. Jednu dobu prý totiž pracovala ve stejný společnosti jako já. Nevím to úplně jistě, ale mám pocit, že jsem s ní jednou i mluvila na nějakym školení. No ale možná je to jen shoda náhod a je to někdo úplně jinej, i když ta podobnost a ten přízvuk? No, dějou se i divnější věci.
Na poli rozhodnutí neutrácet jsem ovšem žalostně selhala. Já blbec si totiž sebou vzala prachy, a tak jsem naprosto neodolala dvěma pleťovejm maskám, který na mě zkoušela a který mi učarovaly. Chm 😀 Příště, až zase někam takhle půjdu, tak jdu bez peněz, bez peněz, bez peněz! (Natluč si to do palice, m., bez peněz!) Ale co. Za kosmetiku vydávám větší prachy cca jednou ročně a to ještě jen za make-up, takže pro jednou se to nepotento, když si trochu přilepším. Hodina toho opatlávání prý navíc stojí nějakejch pět stovek (no nechápu, že by za to ty prachy někdo fakt dal, vždyť na mě jenom napatlala hafo vodiček a krémů a hodinu mluvila o nějaký ruský nebo ukrajinský kosmetice O.o), takže jsem pořídila ještě dobře. Taky jsem jí odmítla poskytnout doporučení na další lidi, což považuju za úspěch. Normálně bych se z dobrý vůle nechala ukecat ke všemu. Čímž nechci říct, že systém doporučení by byl nějak vadnej, právě naopak, ale těm lidem je to úplně jedno. Je jim jedno, kvůli čemu jste někomu dali kontakt na ně, jestli je to dobrá věc, výhodná věc nebo věc zadarmo, oni tomu cizímu člověku stejně řeknou tak akorát ať si to strčí někam a ještě si pak daj práci s tim, aby vám řádně vynadali a udělali z vás úplnýho kreténa, že co komu dáváte jejich číslo. A je jedno, jestli jste to mysleli dobře nebo jestli to myslí dobře i ten, co jim volal.
Ráda bych ale věřila, že to bylo naposledy, co jsem se něčeho takovýho zúčastnila. Z mýho pohledu to byla příjemná záležitost. Mám zážitek a nějaký krémy a mám taky kontakt na pani, kterej bych použila v případě, že bych si chtěla přivydělat jako kosmetickej a wellness poradce. Ale celkově vzato to byla akorát ztráta času a peněz za něco, co možná bude fajn, ale taky bych přežila bez toho. A kontakt nejspíš stejně nevyužiju, protože i když to zní báječně jako přivýdělek, ten teď nehledám. Hledám pevnou práci, kde nebudu muset nikoho oslovovat, nic doporučovat a nikomu něco nabízet. Budu šťastná někde za pultem, kde po mně nikdo nebude nic chtít, jen něco namarkovat a mějte se, maucta. Nízký požadavky? Možná. Ale museli byste bejt mnou, abyste věděli, jak moc něco takovýho potřebuju. Mno nic, dobrou noc vám přeje prokrémovaná m. a kdybyste se chtěli nechat taky napatlat, dejte vědět a poskytnu kontakt na tu pani 😀 Radim vám ovšem, neberte si sebou prachy nebo taky neodoláte 😉
Rubriky
Uncategorized

There’s a place for tranquility

Nic je inspirativní. Nic je jako ticho. Jako tma. Má naši plnou pozornost, protože naše smysly jsou vypnuté a nic je nerozptyluje. Žádné myšlenky, žádné asociace, pokud ovšem nemáme nějakou konkrétní zkušenost s „ničím“, kterou by nám to připomnělo. Ale je to vůbec možné?
Samozřejmě nemůžeme mluvit o absolutním nicu. Tak jako pro většinu z nás neexistuje absolutní ticho (platí i pro hluché, že slyší hukot vlastní hlavy? Protože jestli ne, tak jedině oni vědí, co je to skutečné ticho. Jaké to asi je? Moje představivost tady končí), nedokážeme si ani představit absolutní nic, protože naše mysl je zvyklá vždy operovat alespoň s něčím. S prostorem a časem, s pojmy a předměty, s tím, co už známe a umíme nějak zařadit. Ale nic? To je jiná.
Jako takovou použitelnou ideu nicu si představím právě to ticho. Ticho v prostoru, kde neexistuje čas, nebo lépe řečeno, není omezen. Nejsou tu limity. Prostor se tak nějak rozpíná donekonečna a co je za ním, to nás nezajímá. Jsme právě teď a tady a nic jiného není důležité. Nic je tady vlastně zpodobněno dokonalým minimalismem, v němž se ocitl člověk, sám a jediný, se svými myšlenkami a svou duší. Může sedět, může meditovat, může snít, může si číst, může prostě jen být.

Já osobně bych dala nevímco, abych se ocitla na takovém místě. Nevyrušována věcmi a lidmi kolem sebe, neomezena prostorem a časem, dokonale svobodná pro ten jeden nekonečný okamžik, který je jenom můj. Nutně by to vedlo k dalšímu přehodnocování některých životních postojů a vztahů, které už jsem nakousla tisíckrát, ale které se zde, v tomhle světě a v téhle společnosti, stěží dá dotáhnout do konce.

Pff, to je najednou myšlenek v tichu. To jsem se zase jednou krásně zasnila… no nic.

Rubriky
co se mi honí hlavou

Den první – panika a úvahy

„Co jsem to udělala? Já nechci přijít o svou klientku a o svý prachy? Nemám někomu zavolat a zeptat se, co by na mym místě dělal? Protože když na to přijde řeč za pár týdnů či měsíců, budu nasraná, že jsem to neudělala a nechala to být… aaaa, panikaaaaa….“
„STOP. Sakra vzpamatuj se! Žádný prachy ti za to nestojí, budeš mít klid a to je to nejdůležitější, ne? Udělala jsi správnou věc.“
„Ale když těch prachů bude fakt dost, nemám představu, ale aspoň třicítka to bude.“
„A co? Až si najdeš práci, a myslim tim nějakou pevnou, stabilní, klidnou práci, během dvou měsíců máš ty prachy zpátky a budeš mít pokoj. Tak nehysterči. A nelituj. Buď šťastná. Jsi svobodná“
Myslím, že ta svoboda mi pořád nedochází. Pořád cítím staženej žaludek a jen čas od času si uvědomím, že už není třeba, a zhluboka se nadechnu. Pomalu mě opouští pocit provinění, v němž jsem žila doslova 365 dní, spíš i víc. Včera, když jsem jela doučovat angličtinu, mě několikrát zachvátila panika, když jsem viděla někoho v obleku nebo kostýmku. To asi ještě chvilku potrvá, než mě to pustí. Uklidňovala jsem se tím, že mě se to už netýká a že je to dobře. Že na to kašlu. Že svoje vědomosti a znalosti, který jsem se tak bála pustit, uložím k ledu a třeba je ještě někdy využiju. Co já vím, co mě potká. Ale nebude to určitě k ničemu, že vím, o co při tom pojišťování a dalších věcech jde. Já nebudu k ničemu.
Dobrá zpráva je, že nabídek na práci je teď mnohem víc než třeba před půl rokem. Teda těch vhodnejch. Jen v neděli večer jsem našla dvě (a hned v pondělí ráno jsem z jedné dostala odpověď, že velmi děkují za zájem, ale že byl bohužel příliš velkej, takže místo už je obsazeno. Škoda, bylo by perfektní, ale to, že jsem dostala osobně psanou odpověď s děkováním a přáním štěstí, mě nesmírně nakoplo. Kam se hrabou ty desítky rozeslanejch mailů před rokem, z nichž na jedinej nepřišla odpověď, a to ani záporná) a včera další tři, co zní dobře. Některé nábory ovšem potrvají do konce měsíce, takže neočekávám zprávu hned druhej den a nelením. Dvakrát denně kontroluju hotjobs a taky si vytisknu pár cvček a až půjdu někam ven, budu je nosit u sebe. Kdoví, kde potkám pěknej podnik, kde by se mi chtělo pracovat.
Nabízí se otázka vybíravosti. „Seš schopná najít si něco podřadnějšího, abys aspoň prozatím měla nějakej příjem, a přitom pak třeba dál hledat něco lepšího?“, ptala se mě máma. Myslím, že jsem. Nabídky, co ignoruju, většinou obsahujou položky jako „praxe“, „vš vzdělání“ a „odolnost vůči stresu“. Nejsem odolná. Ne teď. A tak i když sednout si někam na callcentrum je věc, kterou bych z tý morální stránky tentokrát i skousla, psychicky na to nemám a na to je třeba myslet, jestli se nechci už definitivně složit (nebo spíš rozložit). Ale post uklizečky nebo myče nádobí by mi opravdu nevadil.
A pak je tady mekáč. Místo, kam jsem si už někdy v patnácti přísahala, že nikdy pracovně nevlezu. A když jsem nad tím tak uvažovala, pořád mám pádný důvody se tomu vyhýbat, na druhou stranu je lepší nějaká práce než žádná a vzhledem k tomu, že se tam stejně zrovna dvakrát často nestravuju, třeba by to nebylo tak zlý. Ale uvažovala jsem spíš o McCafé. Pořád mě láká práce s kávou a když jsem si tam v neděli krásně pokecala se dvěma sympatickýma slečnama, z nichž jedna mi úplně úžasně nazdobila kafe čokoládou, řekla jsem si, že tohle bych mohla dělat.
No. Nebude to asi ze dne na den, nečekám žádnej zázrak v podobě známýho, co mi dohodí „perfektní flek přesně pro tebe“, ale představuju si, jaký by to bylo. Poučená Tajemstvím se myšlenkama i pocitama upínám k představě mojí nový práce, která mě bude bavit a naplňovat a z níž nebudu mít žádný divný pocity a nervy v kýblu. A ono to vychází. Ty nabídky, co jsem zatím viděla, přesně takový jsou. Tak doufám a věřím, že začátkem května už budu makat. A po tom, co mi řekl táta, jsem ochotná opustit myšlenku dovolený v Irsku i vodáckýho týdne na Vltavě. Rok jsem se na to těšila a co to pro mě znamená, neumím ani popsat, ale je fakt, že si nemůžu vybírat. Chci bejt v pohodě a jestli mě to má stát jednu vodu, ať si. I will survive.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Výlev, co musel přijít

Fuck you. A friendly note to start your day.
Není nad to se po ránu pozvracet. Z čeho? Převážně ze vzteku, z lítosti, z nervů a taky z toho, že ty nervy povolily, ze strachu a z nejistoty, z úlevy, ale i výčitek. Že je to příliš mnoho nekompatibilních emocí najednou? Ale jděte…
Co že se mi stalo? Tak… short version je taková, že jsem včera pod vlivem jistých okolností konečně a finálně uznala a vnitřně přijala, že práce, o níž jsem se snažila, pro mě není vhodná, a že ji nechci dělat. Průser je ovšem v první řadě ten, že mi to trvalo příliš dlouho uznat. Příliš dlouho jsem se držela svých nadějí a iluzí a i když jsem dobře věděla, že to jsou naděje a iluze, nebyla jsem schopná je opustit – jak já nesnáším ty svoje sebeanalytický schopnosti. Člověk ví zatraceně přesně, co s ním je a jak to napravit, ale stejně se není schopnej pohnout z místa a opustit myšlenky, který ho trápí a sžírají, právě proto, že ho trápí a sžírají tak dlouho, že si na ně zvykl a že se bojí, co bude, když prozře a přestane se k nim upínat.
Nicméně včera jsem to dokázala. Napsala jsem kolegovi, že už se odmítám dál snažit, že je víc než na čase přiznat si, že z toho nic nebude a že s okamžitou platností končím. Kolega se zaradoval. Mohl mi konečně vmést do tváře, že je to moje vlastní vina, protože on se snažil dost, pak prohlásil, že se ještě uvidíme kvůli nějakým úplně nepodstatným věcem, a že dobrou noc.
Inu dobrá, co by ne. Dobrou. Ukonči skype a jdi si mnout ruce nad tím, jak shrábneš obchod, na němž jsem pracovala víc než několik týdnů. Kolik by za něj bylo? Nevím a nechci vědět. Hodně. Dost na to, aby to zalepilo některý moje finanční bolístky a abych pak mohla s hrdostí a hlavou vztyčenou říct sayonara, mějte se tu hezky. Úplně jednoduše vzato, končit teď, když je obchod na spadnutí, je hrozná blbost. Po tak dlouhý době snažení se a doufání jsme to konečně dotáhli dost daleko na to, aby to vypadalo dobře. Tak proč to dělám? Protože už toho mám pokrk. Už ani den se nechci smažit ve vlastní šťávě s žaludkem staženym a nervama na pochodu. Už nechci doufat a čekat, jestli obchod dopadne. A i kdyby dopadl, vzhledem k tomu, že jsem se společností ještě neuzavřela žádnou faktickou dohodu, abych byla vyplacena, bylo by nejprve třeba spousta papírování, o němž se obávám, že by stejně neprošlo – proč by se mnou měli uzavírat smlouvu, když vědí, že už to nechci dělat a do měsíce odejdu? A proč bych já měla uzavírat smlouvu, když vím, že odcházím a že už s tou prací nechci mít nic společnýho? Kvůli prachům? No dobře – velkejm prachům. Ale stejně. Jsou to jenom prachy. A moje zdraví a pohoda jsou opravdu cennější. Jsou cennější než všechny moje iluze, naděje, než všechno to ponížení, kterýmu budu vystavena v příštích dnech a týdnech. Cennější než těch tisíc momentů ve stylu „Já ti to říkal“ a „Však jsme si to mysleli, že na to nemáš“, co mě čeká. Cennější než pohledy a komentáře všech lidí, co mi buď věřili nebo nevěřili, ale každopádně pořád poslouchali moje ujištění, že to bude v pohodě a že budu dobrá. Víte ale co? Seru na to. Je mi to jedno. Je mi jedno, jestli na to mám nebo nemám, vim, že mám dost kvalit, který by moji kolegové rádi měli taky. Vím, že jsem na spoustu věcí dobrá a že mi fakt jdou. A vím, že mi zcela chybí jiné, což žádné sebevětší odhodlání nespraví. Nebudu businessman. Nebudu finanční poradce a jsem šťastná. Nasraná, že je na světě tak nespravedlno. Že moje prachy shrábne někdo jinej a ještě se mi vysměje do ksichtu. Že jsem to posrala na celý čáře. Že jsem zklamala a trvalo mi tak dlouho, než jsem si to přiznala. Že jsem se strašně změnila, protože i když si někteří možná mysleli, že je mi jedno, co se se mnou děje, žralo mě to každou posranou vteřinu mýho života, a to zanechá následky.
Ale co. Je to pryč. Přiznat si porážku je taky umění a já budu doufat, že z toho nakonec dokážu vytřískat to dobrý a že se nikdy nebudu muset otočit a říct si „sakra, promarnila jsem dva roky svýho mládí sněním“. A že brzo najdu práci, která mi bude dávat smysl, kde se nebudu muset nervovat a kde zase najdu sama sebe a svoje místo ve společnosti. Že už nebudu muset nikoho přesvědčovat, že něco zvládnu nebo umim, protože to prostě bude hned vidět a hlavně to bude záležet jen na mně a ne na nespolehlivejch lidech okolo mě.
Chci prostě čapnout život do vlastních rukou, konečně. Chci si najít něco příjemnýho a víc fyzickýho, chci se odstěhovat a pro jednou se zase cítit svobodně. A tohle, tohle já dokážu. No shit.