Měsíc: Květen 2011

MÁM PRÁCI! Ano, je to tak 🙂 Když se mi tři týdny neozývali z Ječmínka, kde jsem byla na pohovoru, kde to vypadalo slušně, ale kde mi pak slíbili se ozvat a ono se nic nedělo, smířila jsem se s tím, že prostě našli někoho jiného a že nic nebude. Dneska ráno mě ale pán vzbudil v osm hodin telefonátem s otázkou, jestli bych ještě dneska nemohla přijet na pohovor druhý. Tak když už jsem byla vzhůru, tak co bych nemohla, žejo. Smočila jsem hlavu, hodila se do gala a v jedenáct jsem už stepovala před Ječmínkem na Vysočanský. S tímhle pánem se člověk mimochodem nenudí – první pohovor byl na Rajskýzahradě, druhej na Vysočanský a pracovat jdu na Palmovku 😀

Mám strach, jak by ne. Předně z toho, že nevím, jak se tam dopravím na pátou ráno. Už ta osmá dneska byla dost drastická, vzhledem k mému zvyku spát do oběda. A to je teprve začátek, horší bude ta nalejvárna, kterou mě tam hned takhle po ránu poctí, kdy mi budou vysvětlovat všech těch milion druhů pečiva a nápojů, co mají v nabídce, práci s pc a pokladnou (grr, jak já se chtěla tomuhle vyhnout, to se zase budu ztrapňovat se svejma kupeckejma počtama na levačku), jak se dělají objednávky, jak inventura a dalších tisíc věcí, z nichž mi asi exploduje hlava. Ale dobrá zpráva je, že tam nebudu sama, prej tam má bejt zejtra ještě jedna žabka se mnou.

No ale hlavně to celý je naprosto perfektní zpráva! Platově to zní dobře, časově to bude možná zprvu trochu náročnější, ale myslim, že zase tak zlý to nebude. Jednou za tři tejdny budu makat o víkendu, takže žádný knedlo-zelo-vepřo u babičky (včera jsme měli lívance 8)), ale co, hlavně že budou prachy prachy prachy! Teda, nechci znít jako nějakej maniak na peníze, ale už jsem bez nich žila až příliš dlouho a nedokážu vám ani popsat, jak moc se těším na moment, kdy splatím svoje dluhy, kdy za mě zaměstnavatel bude odvádět všechno, co odvádět má, a já budu mít pokoj. A kdy si budu pravidelně jednou měsíčně užívat ty sladký chvilky, kdy přijde výplata a člověk to řádně rozfofruje 😀 Mne, zase takovej utráceč nejsem, ale řeknu vám, dneska v Takku jsem se málem uslintala po těch krásnejch šatičkách, co tam maj, takže jsem si řekla, že si jedny z nich z tý první výplaty pořídím, ať z toho života taky něco mám 😉 Většina peněz ale půjde mámě. A do konce roku budu debt-free. Jaj, jak já se těšim!

Celý mě to tak nakoplo, že jsem si v tom Fénixu koupila taky dvě tílka, abych se dobře naladila na zítřek. Jedno bílý, to jsem sháněla už strašně dlouho, a jedno v takový tý „Camaieu“ růžový, který jsem nikdy nesháněla a ani by mě nenapadlo ho shánět 😀 Ale co, je léto. Barvičky na scénu 😉

Mimochodem, ještě jsem se nepochlubila, v sobotu vyšel ve Filozofickym koutku AK článek, kterej obsahuje rozhovor se mnou 😉 Je to teda spíš takovej půlrozhovor, jelikož se o něj dělím ještě s jedním kolegou, a taky tam nejde ani tak o mě jako spíš o můj názor na dané téma, ale stejně to považuju za úspěch. Takže zajímá-li koho debata na téma „Je všechno předurčené?“, šup tam a můžete se zapojit do diskuse. No a jinak se mějte famfárově a držte palce zejtra 😉

Během víkendu na chalupě jsem objevila téměř nepřebernou řadu dalších minimalisticky zaměřených webů a blogů, které mimo jiné nabádají k redukci materiálního vlastnictví. Jelikož decluttering je už přibližně rok jednou z mých nejoblíbenějších činností (obvykle tomu říkám „vyhazovací mánie“, „posedlost zbavováním se nepotřebných věcí“ a podobně), hltám tamější články s rychlostí metelesku blesku, až mi sliny kapou, a hned jsem si taky začala v hlavě sumírovat, co přijde k „úhoně“ při mé další vlně. Původně jsem myslela, že ta vlna přijde až někdy během týdne, ale nedalo mi to, jakmile jsem přijela domů, ani jsem nevybalila a začala plnit další krabici od bot věcma, jichž se chci a potřebuju zbavit.

Něco málo šlo nemilosrdně do koše – a přiznávám, nebylo to snadný, protože obzvlášť vyhazování hraček, co mají tvář a výraz, mi nedělá vůbec dobře 😀 – a ten zbytek jsem nafotila a hodila na facebook. Budu doufat, že se toho někdo ujme, a jestli ne, odnesu to některý čtvrtek do hadrárny (jestli ta akce ještě vůbec existuje) nebo to prostě nechám ležet na popelnici. Jinak už vážně nevím, co s tím. Navštívit nějaký děcák? Nevíte někdo o nějakých dalších akcích, kam je možné donést svoje staré věci a povyměňovat, rozprodat nebo prostě jen tak to tam nechat napospas případným zájemcům? Nechci ty věci přímo vyhodit, přece jenom někomu se to ještě může hodit/líbit, mnohé z nich jsou nové nebo jako nové. No, ostatně, přesvědčte se sami, tady je dnešní várka. Kdyby někdo prahnul po větším rozlišení, dejte mi vědět, ale snad to bude i tak dobře vidět. Info k jednotlivým fotkám najdete po najetí na ně.

Tak mě ta moje touha po minimalismu dovedla k další změně designu. Ještě k tomu mám výhrady, pořád mi přijde, že je tu něco navíc, ale zatím to líp nezvládám, tak snad se vám to bude líbit i takhle 🙂 Mám pocit, že tenhle blog, stejně jako já a spousta dalších lidí, teď prochází velmi významným obdobím hledání sebe sama. Hledáním smyslu. Cítím takový to duševní volání, že bych se mu měla víc věnovat a udělat z něj něco s mnohem větším důrazem na předání jakéhosi poselství. To bude tím tématem týdne. A tím, co zrovna čtu, na co se zrovna dívám, nad čím zrovna přemýšlím. Řve to na mě ze všech stran, zuřivě toužím vypadnout ze svýho života, jet někam pryč a aktivně hledat to, co potřebuju, po čem tak toužím. Moje duše je připravená a snaží se mi to ze všech sil říct:“Vypadni! Vypadni z tohohle ‚života‘! Pojď za mnou!“

Jenže mysl mi brání. Bojí se. Ví, že tu má materiální resty, které nemůže jen tak hodit za hlavu. Ráda by je nejdřív vyřešila. Ráda by poplatila dluhy, ale neví jak, když nemá práci. Ráda by našla práci, ale neví jak, když si tak strašně moc nevěří a když je tak dobrá v obelhávání sebe sama. Ráda by si věřila, že to dokáže, ale neví jak, když všechno, co teď doopravdy chce a potřebuje, je odjet, vypadnout a nedělat nic jinýho než meditovat a psát. Co teď ale s tím? Nevím a bojím se.

Nejvíc ze všeho se ale bojím toho, že když to všechno nějak nevyřeším a nebudu následovat svou duši, něco se strašlivě pokazí, šance budou ztraceny a já se nikdy skutečně nenajdu a nezahojím všechny rány. Může se to stát? Může člověk prošvihnout volání srdce? Může být někdy pozdě na to, odjet a najít se? Něco mi říká, že ne, že když to na mě už teď takhle řve, jednou prostě skutečně odjedu a najdu to, co najít mám. Ale stejně mám trochu strach. Bhe. Poznáváte mě tu vůbec ještě? Já ani ne… 🙂