Rubriky
Uncategorized

Příliš mnoho nápisů

Žít v tomhle světě je zmáhající. Mimo jiné proto, že je strašně těžké naučit se žít s prázdnou hlavou. Doslova ze všech stran na nás totiž útočí reklama v podobě všelijakých nápisů, obrázků, letáčků, hesel, sloganů, dokonce i sprejerských tagů na stěnách podchodů a na dveřích domů a vagonů metra. Je to prostě všude kolem nás a člověk to chtě nechtě musí číst a vnímat, protože tak už prostě náš mozek funguje. Co vidí, to vnímá, čte a zapisuje do paměti. Napadlo vás někdy, a myslím tím i ty z vás, co jinak tvrdí, že vůbec nečtou (mimochodem hanba vám) kolik toho za jedinej den takhle přečtete z donucení? A hlavně co za svinstvo to čtete?

Chudák mozek. A není tomu úniku. Jenom se rozhlídnu po naší ulici, napočítám aspoň padesát nápisů a reklam. Brak. Sajrajt, co mi zasírá hlavu. A není v tom přitom jediná užitečná věta, jediná myšlenka, nic z toho, čemu říkám „užitečná informace“, nic co by stálo za to vědět, co by mi k něčemu bylo.
A co teprve když člověk sedne do auta a šine si to po dálnici na chalupu? Říkám si, šťastnej řidič, ten to aspoň nestíhá vnímat, když se musí soustředit na vozovku (aspoň teda pokud je to nějakej nováček v řízení), ale co my ostatní, co nemáme ty naše oči čím zaměstnat? Aspoň teda pokud se vám dělá stejně blbě v autě jako mě, takže si nemůžete třeba číst. A tak vždycky když jedu autem, zavírám oči. Nutím se do toho, i když se mi nechce spát a i když bych nejradši koukala, co kde míjíme, kudy jedeme a co je to vlastně venku za svět. Nejde to. Nejde to vnímat, protože je to strašně moc popsaný. Na každym metru billboard. Na každym druhym metru zase nápis, reklama, světelná reklama, sportbar, restaurace, šňup a jsi v pohodě, volte zelené, nové auto od bůhvíkoho za bůhvíjak směšnou cenu, jen půl mega, vysavač, bar, film, calzedonia, plavky, solárium, áááááááááá!!!
Všechno to zrušit! Kvůli tomuhle jsme se naučili psát a číst? Tomuhle říkáme civilizace? Kvůli tomuhle žijeme ve městěch? Abychom byli nuceni na každém centimetru našeho světa číst nějaký reklamní nápis, který nemá žádnou hodnotu, jen si na nás vynucuje, abychom si ho přečetli a uložili do paměti? Který prostě jenom počítá s tím, že když na nás takhle zaútočí, donutí nás zapamatovat si danou značku, danej produkt, danou informaci, a pořád na ni, byť jen podvědomě, myslet?
Jen si představte ulici, kde neni žádnej krám. Nebo je, ale neni popsanej. Je tam prostě tak maximálně napsáno „Ovoce-zelenina“, „Drogerie“, „Smíšené zboží“, „Vietnamec“, „Levné tenisky“, „Sportovní obuv“, „Hospoda“… ale vůbec žádná jména, žádné značky. A pak projdete kolem velké bílé stěny a na ní není žádný cancour sprejerského „umění“, jen tam někdo namaloval velký strom a kus louky a nikdo mu do toho nestříknul svůj podpis, nikdo na to nehrábl, protože přece nebude kazit něco, co namaloval někdo jiný, netroufne si znehodnocovat cizí dílo. A jedete po silnici a každých pár kilometrů potkáte billboard s pěkným abstraktním obrázkem, s dílem nějakého známého malíře nebo s nápisem myšlenky nějakého velikána. „Láska je věčná“. „Poezie vládne srdcím“. „Mějme se rádi“. „Kolik životů jsi dnes zachránil?“. „Vyšla skvělá nová kniha, kterou stojí za to si přečíst. Honem do knihkupectví!“.
Proč to tak nemůže bejt? Sejmout všechny ty reklamy a nápisy. Sundat plakáty ze sloupů a stěn – stejně jsou potrhaný a nedají se pořádně přečíst, jak je všichni lepí jeden přes druhej. Sundat reklamy z billboardů a polepit je tapetou. Strhat reklamy z domů a mostů. Zrušit všechny matoucí značky. Nazývat věci pravými jmény. Opravna. Restaurace. Prodejna obuvi. Čistírna. Kino. Achjo.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Kdo má chalupu…

…má foťák v kalupu. No a vy už jste nějaký ty fotky neviděli docela dlouho, není-liž pravda? 🙂

Rubriky
co se mi honí hlavou

48. 23. A co?

To nám to tu zase trochu chcíplo, co? Škoda, škoda, dělo se toho opravdu hodně. Tak třeba:
Devetenáctýho mi přišla na krám smlouva, nebo spíš výsměch, co ho nazývali smlouvou. Hned na první pohled jsem v ní našla asi milion nejasností a podivností a hlavně měla naprosto příšernou grafickou úpravdu, takže druhej pohled se nekonal, na to jsem prostě neměla žaludek. Bejt grammar nazi je někdy těžký.
Naštěstí mám pár skvělých a zároveň užitečných přátel, takže jsem se hned toho dne sešla s Klárkou, která se vyzná v zákoníku a právní stránce všech věcí víc než já ve vlastním šuplíku na ponožky, takže byla mou jasnou volbou číslo jedna, když přišlo na to, kdo se mnou tu smlouvu musí projít, než zase jako největší debil něco podepíšu.

Vyžádalo si to několik hodin drbání a tlachání a dvě totálně odřený paty (to jsem si zase jednou vyšlápla v podpatcích, bleh, už si ty boty nikdy neobuju, vážně) a nakonec jsem odcházela s totálně staženým žaludkem a papírem do posledního místečka popsaným připomínkama a poznámkama. Doma jsem to pak ještě prošla s našima, a ti hned začali řvát, že tohle snad neni možný a že jestli to podepíšu, jsem největší blázen, a ať se opovažuju.
No, tak jsem se neopovážila a od tý doby jsem ty svoje obavy konzultovala se všema možnýma lidma, co mi přišli pod ruku – s kolegyní, s Myšákem, s několika inspektorama a nakonec i s paní účetní, za níž jsem speciálně pro tento účel jela až do Brodu, protože všichni ti před ní mi prostě nebyli schopni dát nějakou rozumnou odpověď. Mimochodem, už tam o mně vědí. Jelikož žádná z nových kolegyň nedostala do tý doby osobní číslo, obě se přihlašovaly na to moje, takže jsem v systému byla psaná každej den, od rána do večera. A zdá se, že díky tomu už o mně ví i pan majitel. No, nejsem si jistá, jestli je to dobře, ale snad mi to pomůže při vymáhání peněz za přesčasy.
To je totiž druhá věc. Že je ta smlouva k smíchu, s tím bohužel nic neudělám. Když se vám to nelíbí, děte si, asi takovej je přístup týhle společnosti, takže rozhodně nelze předpokládat, že by se začali třást, že jim odejdu, a že by speciálně pro mě připravovali jinou, normální smlouvu, jen abych podepsala. Ale že mi přišla naprosto komická výplata, která mimojiné vůbec nezohlednila mých asi padesát hodin přesčasů, to mě nasralo. Řev doma byl už neskutečnej. Jeden přes druhýho na mě naši řvali, že to neni možný, ať odtamtud okamžitě odejdu, že ze mě dělaj akorát debila a že za takový peníze nedělaj ani brigádníci ve skladu. No, je to fakt.
Na druhou stranu to s tím hledáním práce opravdu neni sranda, natožpak s hledáním práce, která by byla dobře placená. Spousta lidí dneska žije na hranici minima a jde to. Nebudou to boháči, nebudou za vodou, ale vystačej s tim. Já jsem na tom podobně. Nehledala jsem práci na to, abych si brutálně nahrabala, ale abych měla nějakou jistotu a finanční klid.
No, každopádně jsem sepsala mail pro pana majitele, kde se ho ptám na těch několik věcí, který mi nikdo neosvětlil, a kde se hlásím o svoje přesčasy. Ještě to dám zkouknout mámě a Myšákovi (ten se s cápkem zná, tak mi bude moct rovnou říct, jestli si mám po tom mailu hledat novou práci nebo jak :D) a pak to pošlu a budu si držet palce.
Pokud jde o Myšáka, je to trochu jako na houpačce. V jednu chvíli je nám super a já se tetelím blahem a v druhou zase nasadí ten svůj vážnej, ztrhanej výraz, a zahlásí „já ti něco řeknu, ale ty se budeš zlobit“, načež mi sdělí ten překvapující a ohromující fakt, že je moc starej, že to je naposledy, co se vidíme, a že s někym jinym budu šťastnější. No, na to se vždycky naseru, řeknu mu, že je vůl, a pak se chvilku vztekám, prohlašuju, že mi s ním je báječně, ale když mu to neni dobrý, tak fajn, no a pak se vždycky zase nějak usmíříme a je nám zase dobře. Ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím.
Prý že žiju přítomností a on se dívá dopředu, že to nepůjde. Damn it, říkám si, zrovna ve chvíli, kdy se naučím žít přítomností (což jsem dřív opravdu moc neuměla a díky čemuž jsem teď neuvěřitelně klidnej člověk v porovnání s tím, jakej nervák jsem byla pár měsíců zpátky), mi to někdo vpálí do tváře jako důvod, proč nemůžeme bejt spolu? To bych se na to. A pak řekl, že mu to takhle nestačí. Pálila mě otázka, co by teda chtěl víc, ale nedokázala jsem ji položit. Ležela jsem mu v tu chvíli hlavou na rameni, objímal mě a měla jsem pocit, že bych se dozvěděla něco, co vědět nechci. Nebo že pokračovat v tý debatě by prostě nebyl dobrej nápad. A tak jsem tu otázku spolkla. Ale stejně na to asi brzo dojde, že se budeme muset pobavit o tom, co bude dál. Ani mně to nijak zvlášť nevyhovuje, že nemáme žádnej společnej prostor. K sobě domů si ho vzít nemůžu, k němu do tramtárie taky nepojedu, ty občasný společný výlety do Brodu jsou únavný a posledně, ačkoli jsme si to v lůně přírody, hezky na dece, dobře užívali, ty čtyři klíšťata, co se po tý dece válely s náma, mě přesvědčily, že tohle taky není ono. A pak, co bysme dělali na podzim, až začne bejt hnusně? Kdepak, potřebujeme prostě nějaký společný území. Jenže můžu já si za tenhle směšnej plat dovolit vlastní bydlení? Ne dokud nesplatím dluhy, ty jsou prvotní. A co bude pak, nevim. Nechci zatim řešit. Vážnej vztah mi do rovnice život = ono to nějak dopadne prostě nezapadá. Nutí mě plánovat a to já neumim a nechci dělat. Jenže co s tím?
No, ale abych taky na chvilku odbočila od tý práce a od vztahů, byla jsem s Maudětem na posledním HP. Chvilku po tom ze mě nebyl nikdo schopnej dostat víc než „ty vole“. Ne pro ten film, kterej byl prostě takovej, jakej bejt měl – skvělý pokoukání, nějaký to drámo, nějaký ty filmařský úlety, co nevyšly, ale budiž, snaha byla – ale prostě pro ten fakt, že je po všem. Po těch deseti letech to skončilo. Je to divnej pocit. Vyvolává to milion vzpomínek, kterejma se tu nebudu zabejvat, zase tolik prostoru na tom internetu neni, aby se to sem všechno vešlo. No nic. Ale prostě jako víte co. Tyvole… deset let života…
A zas mě chtěli v práci okrást. Ale nevyšlo jim to. Přesněji řečeno mu. Debilovi, co se mě snažil zblbnout s nějakym měněnim peněz. Muhaha. A tentýž den mě taky jeden přišel pozvat na rande. Regulérně. Ne žádnej oplzlej dědek jako obvykle, ne žádná fetka nebo tak, prostě normální pěknej týpek, kterýho jsem tam už určitě viděla, ale stejně se obávám, že až ho příště uvidim, nepoznám ho. Tak jsem mu řekla, že děkuju, že je to milý, ale že mám přítele. Zatvářil se jako že to čekal, usmál se a zase šel. Sakra, taky nemohl přijít o pár tejdnů dřív, ne? 😀
No nic, už zase nevim, co víc bych řekla. Jsou věci, který je ještě třeba zpracovat a pak až je vypouštět. A hlavně u některých čekám, co bude, a nechci to pokazit tím, že bych je už teď vypouštěla do éteru. Uvidí se, co na vodě. Už za dva tejdny!!! No doprdele, jak já se těšim.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Hádky a usmiřování

Nevím, jak je to možný, vzhledem k tomu, že spolu ještě ani nechodíme (pořád se ještě nekonalo ono první rande), ale už za sebou máme první hádku. Nebo přesněji řečeno neshody.
Zbytek neděle proběhl v práci celkem klidně, až na to, že jsem měla večer příliš velkou vratku, což mě trochu nervovalo, ale co se dá dělat. A na to, že mi tam nějakej němčour nechal svou hotelovou vizitku s číslem pokoje, jménem a datem, kdy odjíždí. Jako hustě von. Kdyby to aspoň řekl narovinu, ale on mi to strčil pod šálek od kafe. Já vám nevim, fakt jsem tak strašně k sežrání nebo mám jen štěstí na úchyly a nevybouřený týpky?

Nicméně jinak v pohodě den, až na to, že se mi Myšák vůbec neozval. Ráno jsme se na krámě potkali, ale hned zase vypadl. Za chvilku mi volal, aby mi sdělil, že vypadám strašně, jako bych celou noc nespala, a že jestli mě to zmáhá, měla bych požádat o přeložení na jinou prodejnu, kde se nedělaj neděle a maj tam třeba ranní a odpolední směny. To samo o sobě by bylo milý, že se o mě tak stará, až na ten detail, kterej mi zkazil celej den, a sice – ano, jak jinak – ten tón. Říkal to jako že je na mě hrozně naštvanej a že mě nemůže ani cejtit. Nevěděla jsem proč. Vyměnili jsme si pak ještě pár smsek, ale opravdu jen pár. A ty jeho byly dost hnusný. Nepříjemný. Se spoustou vykřičníků a s poslední zprávou ve stylu jako že to nebudeme rozebírat po zprávě a že si promluvíme, až se uvidíme. Což znělo vážně a navíc jsem mu pak už nemohla odepsat, utnul to a mně to bylo líto. Trápila jsem se tím, co mu přelítlo přes nos a co jsem udělala. Rozmyslel si to se mnou? A hlavně – proč mi na tom tak záleželo? Proč mi záleželo na tom, co si někdo jako on o mně myslí, jak se ke mně chová atd? Mám ho opravdu ráda nebo je to jen zkrat?
Každopádně mě to poněkud zdrtilo. Celý ty víkendy to jediný, co člověka drží nad vodou, je smskování. Z toho důvodu mi tam ostatně ukradli ten telefon. A on mi to zatrhne. Byla jsem z toho smutná, a přitom to nejhorší mělo teprve přijít dneska ráno. Chvíli po otevření jsem se podívala na telefon a viděla dvě smsky. Ta druhá, zjevně nakvašená z toho, že neodpovídám, říkala:“Chceš mě vůbec vidět?“. A pak následoval nepříjemnej telefonát, kdy mi vyčetl, že jsem mu během neděle už nenapsala, že o něj zjevně nemám zájem, zapletl do toho brepty o tom, že měl posranej celej víkend, že vůbec nespal, že to někde málem napálil do stromu, ale co, že by na tom stejně nikomu nezáleželo… no, prostě takový ty typický kecy napřesdržku. Horší ale byl moment, kdy jsem se dozvěděla, proč že je to vlastně tak nakvašenej. Jelikož jsem mu psala o Andělovi, kterej se mnou byl v sobotu na krámě až do večera, a jelikož jsem ráno vypadala tak zbídačeně, usoudil z toho, že jsem vůbec nejela domů a strávila noc u Anděla. Tenhle jeho myšlenkovej pochod mi vyrazil dech. Jak si o mně může něco takovýho myslet?
Naštvalo mě to. Zdrtilo. A zase jsem musela přemýšlet – co si o mně lidi myslej, je mi vesměs u prdele, tak proč mě tohle tak vzalo? Proč mě to tak mrzelo? Chtěla jsem ho vidět, potřebovala jsem ho vidět. Psal mi, jestli mi může zavolat. Řekla jsem, že jestli na mě hodlá bejt tak hnusnej jako v těch předchozích zprávách, tak s tím mluvit nebudu. A pak mi zavolal a já nevím jak, během pár minut jsme si to vyříkali. Ovšem teprve až když přijel, došlo k opravdovému usmíření. Přinesl mi nádhernou kytku a culil se. Bylo vidět, že se mu hodně ulevilo. Začali jsme pak plánovat to naše první rande. Mělo by k tomu dojít v pátek, tak doufám, že bude pěkný počasí, ať to stojí za to. Těšim se 🙂 Ale stejně o tom přemejšlim. Nasadil mi to do hlavy těma svejma věčnýma řečma, přesně jak jsem předpokládala. Co z toho bude? Bude z toho vůbec něco? Jak si máme rozumět, když už teď, ještě než jsme spolu něco začali oficiálně mít, máme takovýhle neshody? Jak se to stalo, že jsem se zničehonic, byť jen na víkend, dostala do vleku smutku a rozmrzelosti nad tím, co si o mně myslí, kor když jsem správně měla bejt nasraná, že si to vůbec myslet dovoluje? Že se na to ptá? Jako by mu do toho něco bylo. Jako bych mu byla slíbila věrnost a lásku až za hrob. Říkám si, jak to bude vypadat, jestli se dáme ofiko dohromady? Jestli bude tak majetnickej a zdrchanej, když něco nepochopí, jako předvádí teď, dokážu ho s tím poslat do prdele tak, jak jsem to dělala vždycky s každym, kdo mě vytáčel blbýma kecama, nebo se na to chytnu a začnu bejt taková ta ustrašená „ženuška“, co se bojí, aby její chlap správně pochopil, co mu říká nebo co dělá?
No, každopádně, to naše usmíření byla příjemná záležitost. A měl pak i pár pěknejch řečiček, který mě celkem slušně nažhavily na páteční výlet, takže se nemůžu dočkat >:) 😀 No, ale víc zase až jindy. Až budu vědět, kam to směřuje.
A jako by toho nebylo dost, stále víc na mě doráží jedna nepříjemná otázka – když pominu věkovej rozdíl a komplikace z něj a z náročný pracovní doby plynoucí, půjde to vůbec, mít vztah s někým, s kým pracuju?
Rubriky
co se mi honí hlavou

S hlavou i srdcem ve svěráku

Varování: někteří citlivější lidé, co mě znají, by tohle neměli číst. Někdy je lepší nevědět…
Vzpomněla jsem si, proč jsem to pár měsíců zpátky vzdala s chlapama a vrhla se na „party time“, aneb nevázaný život singláka. Protože je to s nima hrozně únavný. Myslím tu komunikaci. Tak třeba vemte si mě – jsem hrozně nemateriální člověk. Nepotřebuju, nevyžaduju a nechci dárky. Nechci, aby mi někdo nechával každou chvíli na stolku něco na zub, nosil mi sladkosti, kupoval mi roztomilý plyšáky nebo mi nosil kytky a zval mě na obědy. Ne a ne a nechci. A hle – mám hned dva obdivovatele, který mi přesně tohle v jednom kuse dělaj. Jak jim to mám vysvětlit? Že to neni blbý, když přijdou s prázdnýma rukama? Že se každej den těšim jako blázen, až se za mnou zase jednou na pár minut stavěj, pozdraví mě a usmějou se na mě? Že to je sakra vzájemný, že i já jim chci něčím udělat radost? Jen to narozdíl od nich neumim a nechci dokazovat hmotnejma dárkama, takže to dopadá tak, že oni mi pořád něco dávaj a já jim nedám nikdy nic. Takže na konci večera odcházím domů s náručí plnou věcí a dárků od ctitelů a s pocitem sobeckýho kreténa, kterej nikdy nikomu nic nevěnuje. Nesnáším je za to, že mi tohle dělají.

Je kouzelný, že mě někdo má tak rád. Že když potřebuju píchnout, můžu se na ně obrátit. Můžu jim důvěřovat. Můžu jim napsat, že je mi něčeho nutně zapotřebí, a oni mi to bleskurychle seženou. To je nádherný. Ale proč proboha nechápou, že to samo o sobě je něco naprosto magickýho, nezvyklýho, nádhernýho a tak strašně odměnyzasluhujícího, až bych brečela? Proč nechápou, že moje mysl ani nemá tu kapacitu na to, aby si přála ještě něco nad to? Nějakou jejich vlastní iniciativu, vymýšlení toho, čím vším mě ještě potěšit? Proč někdo nemůže pochopit, že já nechci, aby mě ještě něčím dalším těšil a dělal mi radost? Že mi to dělá starosti a trápí mě to a že mě to ke všemu rozmazluje takovým způsobem, že pro příště už vždycky budu lehce zklamaná z toho, že mi někdo něco nepřinesl. Byť o to nestojím, prostě si na to zvyknu a pak mi bude divný, že to někdo nedělá. A já nechci, aby mi to bylo divný. Ne a ne a ne.
Dneska jsem se s Myšákem na chvilku uklidila do soukromí. Nemohla jsem to vydržet. Všechno to na mě tak padlo a já najednou bytostně toužila po chvilce ticha a klidu, bez nervů a stresu z toho, jestli někdo náhodou přijde na krám a bude něco chtít nebo krást. Prostě jsem s ním potřebovala bejt chvilku sama a trochu si ho užít. Bylo to krásný. Jenže když jsem mu to pak ještě napsala do smsky, po jeho odchodu, pochopil mě tak, že se s ním chci jenom vyspat. Udělalo se mi z toho nevolno. Ne, že bych nechtěla, právě naopak, šíleně mě rozpaluje, ale že bych zrovna jemu chtěla takhle ublížit? Mrzí mě, že si to tak vyložil. Jakkoli svobodomyslná v tomhle ohledu jsem, nikdy bych se nemohla „jen“ vyspat s někým, o kom bezpečně vím, že mě má takhle rád. Jsem trochu bitch, ale nejsem svině.
Rozhodilo mě to. Stejskalo se mi po něm, když odešel, chtěla jsem ten pitomej krám zavřít a jet s ním pryč, chtěla jsem jen tak někde ležet na trávě, položit si hlavu na jeho rameno a tiše usínat, a on si myslel tohle. Na mou omluvně vysvětlující smsku pak nereagoval. Tak nevím, co z toho bude.
Pak se mi ucpal nos. Hrozně. Nemohla jsem dejchat, asi hodinu nebo dvě jsem dejchala pusou, až se mi z toho dělalo blbě, a k tomu mi zalehly uši a začalo mě bolet v krku a v břiše. Křeče. Totálně ucpanej nos. Bylo mi najednou blbě. Chtěla jsem vidět Anděla. Jenže pak jsem si vzpomněla, co všechno pro mě už udělal, a byla jsem nervní z toho, že bych ho měla znovu zvát na hnusný kafe na místo, kde pro něj nemůžu udělat nic pořádnýho a kde se mnou stejně vždycky zůstane až do konce, i když to po něm nežádám, tudíž mám ještě dvojnásob hroznej pocit z toho, že ho tam zdržuju. A je to celý divný, když tam tak sedí, mlčí a čeká. Z toho divnýho pocitu, z reálný fyzický potřeby se nadechnout a z dalších důvodů jsem mu napsala, že potřebuju kapky do nosu. Taková blbost. A mi on je přivez a k tomu ještě anticolky do krku.
Doteď se nemůžu rozhodnout, jestli to znamená, že u mojí zkoušky propadl nebo uspěl. Vážně, tohle není normální. No, ke zbytku večera se vyjadřovat nebudu, byl šílenej a já jsem jak zmlácená a přejetá a mám příšerný křeče v břiše a hlad. Hodinu jsem ležela ve vaně, bylo mi blbě, smutno a nemohla jsem se zvednout. Jasně, byly dneska i dobrý zprávy – o tom kdyžtak příště – ale celkově mám pocit, že se mi to zase jednou trochu sype pod rukama. A proč? Protože chlapi.
A k tomu musím pořád myslet na toho Myšáka. Jak se mě dneska tak něžně zeptal, jestli to tak může říkat, že už jsem jeho. A já ho odbyla s tím, že uvidíme až po prvním randeti. Něco na tom je – nedokážu mu říct, že jo, když si zatím nejsem jistá tím, že se vůbec někdy stihneme potkat i mimo práci. A že to pak nebude divný, trapný. Že mi to neotevře oči nebo tak něco. Nemůžu mu slibovat něco, čím si vůbec nejsem jistá. Navíc nevím, jestli jsem vůbec schopná s někým „chodit“, někomu patřit. Už je to tak dlouho, celej rok, co jsem se složila a zamkla si srdíčko. Co jsem se rozhodla žít naplno, „tak, jak se má“, a užívat si podle libosti, nevázaně. Chodit s někým… umím to vůbec ještě? Uměla jsem to vůbec někdy? A budu to umět s někým, kdo je o tolik starší než já? A co tomu řekne moje okolí, pokud z toho něco bude? Ne že bych tím chtěla řídit svoje kroky, ale přece jenom by to byla pěkná prekérka, přivést si ho někdy domů, aby se seznámil s našima. Obávám se, že by oba dostali okamžitej infarkt 😀
Achjo… M. říkala, že to bude skvělá zkušenost, ať do toho jdu. Jenže copak to jde, zahrávat si s něčími city jen proto, že to bude cool a že už jen ta myšlenka je rajcovní? To, že stejnou otázku musím řešit hned u tří chlapů najednou, mě nesmírně vyčerpává (ano prosím, u tří, toho třetího tu radši ani nezmiňuju, to už byste v tom měli tuplovanej bordel). Myslím, že na podobný experimenty a vůbec věci jsem už nějak stará. Proč to někdy nemůže přijít jen tak samo? Bezstarostně. Nenuceně. Tak jako dřív?
Rubriky
co se mi honí hlavou

Pojetí lásky

Někdy je těžký koexistovat s chlapama (a nejen s nima), když máte takový pojetí lásky jako já.
Chci ho políbit. Mám to v hlavě už hrozně dlouho a dá mi čím dál tím víc práce se tomu bránit a držet si od něj odstup. Nepohladit ho. Neusmívat se na něj příliš něžně. A přitom by si to tak zasloužil. Zasloužil by si objímat a hladit 24/7, zasloužil by si, abych ho líbala od rána do večera a abych mu všechny ty drobný i velký laskavosti oplatila nejedním přitulením, který by ostatně bylo pro oba příjemný, takže jakýpak copak, dalo by se říct.
Nj, jenže hrajte si s ohněm, když moc dobře víte, jak pálí. Bylo by to ode mě na oplátku, že se o to zasloužil, jenže by to byl zatraceně danajskej dar. Nechci mu způsobovat trápení. Ale připadám si jako v pasti, protože vím, že to se už stejně děje. Je to taková pitomá past. Oba víme, že z toho nic nebude, ale nikdo z nás si to nechce přiznat, opustit tu svůdnou myšlenku a představu, otřepat se a jít dál. Nechat si všechny ty pohledy, narážky, průpovídky atd. Přestat pro toho druhého dělat příliš velké laskavosti, které nemá jak oplatit. Přestat o tom snít, říkat si „co kdyby“ a hřát se před spaním myšlenkou na to, že se to třeba jednou stane… Prostě se jen tak kamarádit. Nejde to.
„Opustil bych tě, ledaže bys chodila ještě s někým jiným“, napsal mi dneska Myšák. A mě napadlo – my spolu chodíme? Nevšimla jsem si 😀 No, trochu to tak vypadá, o tom žádná. M. mě v tom podporuje. Že prej to bude vynikající zkušenosti. Ale chci do toho skutečně jít? Můžu? Můžeme? Jak by to probíhalo? Co by z toho vzešlo? Stálo by to za to? Bojím se, jsem si téměř jistá, že by i tohle nakonec dopadlo špatně. Že bych mu ublížila. Že už mu na to zadělávám teď. Zatím toho o něm zase tolik nevím, ale má mě rád, to je fakt. Kňučí blahem jako malej, když se ke mně může nachvilku přivinout a obejmout mě. Tetelí se radostí jako škvrně, co právě dostalo plyšáka k Vánocům. Tak nějak jako to dělám já, když mě někdo něčím obdaruje, něčím výjimečným, co se nedává každej den. Vážně, musím se pořád ptát, kdy že se to ze mě stala taková svůdnice a lamačka mužských srdcí?
A nemůžu si pomoct, musím to hned nastavit otázkou – proč to nefungovalo na to jediný srdce, po němž celá moje bytost nikdy nepřestane toužit?
A jako by toho nebylo dost, předevčírem jsem se na fb seznámila s týpkem, kterej mi během pár minut po spřátelení napsal asi milion vzkazů, vyptal se mě asi na milion věcí, olajkoval mi asi milion fotek a prakticky každej status, kterej jsem napsala v posledním měsíci a „hned se ptal, jak se mám, jak se daří“. A co hůř, dneska se za mnou stavil v práci, aby si ověřil, jak vypadám naživo. Moc jsme si toho neřekli, přijel brzo ráno a to jsem měla takovej fofr, že jsem mu stěží potřásla rukou, ale stejně. Co to na mně je, co tyhle lidi přitahuje? A co to na mně bylo, co odpudilo toho jedinýho pravýho? Haló, lásko, někdo mi k tobě zapomněl dát vysvětlivky!
Rubriky
co se mi honí hlavou

To nic, to si jen tak brblám pod fousy…

A dneska zase – že prej mi přeje, že pojedu příští měsíc na vodu. Prej tam aspoň potkám někoho mladýho a hezkýho a budu s ním šťastná. Poslala jsem ho do háje. Předně tam jedu se starou partou, kde všechny znám a buď jsou spárovaný nebo mě nezajímaj nebo jsou můj ex, čili nic jako že bych se tam s někym dala dohromady opravdu nehrozí. A za další, hlásala jsem snad něco jako že si ho hned hodlám brát? To on furt mele něco o společný dovolený, o cestě pod stan nebo do zahraničí.
No furt ne, to bych mu zase křivdila, tolik času spolu neprokecáme (i když teda dneska jsme na tom telefonu viseli hodinu, to zas budou účty), ale několikrát to už vytáhl. A do toho furt tyhle kecy o tom, že se pro mě nehodí, což ve mně velmi úspěšně ušlapává veškerý jiskry představ a tužeb, který se mu ve mně doteď dařilo pěstovat. Ne, vážně, to na světě nejsou normální chlapi? Po těch všech karambolech s pitomcema v minulosti, teď se mi zase musí hojně dostávat přesně opačného extrému, tedy týpků, co mi musí pořád něco dávat, podlejzat mi, obdarovávat mě a pak si donekonečna sypat popel na hlavu, jak já jsem úžasná a jak oni jsou hrozní, tlustí, staří, blbí nebo jánevím jak ještě nehodní mé společnosti? Jako bych snad já byla nějaká výhra, for god’s sake. Ti machýrci, nebo ani ne tak machýrci jako prostě normální nevázaní kluci, co když viděli jiskru, tak po ní skočili, mi přece jenom začínají chybět…

Vzpomínka na Pana Potetovaného. Naše první setkání na rockotéce, kde se mnou ochotně vystál frontu, aniž bych se ho o to prosila. Tak krásnej, tak rozkošnej, a já ani neměla nijak sexy oblečení. Jen obyčejný šedý tričko s dlouhým rukávem a nápisem „Get rid of your girlfriend“. A pak taneček, přitáhl si mě k sobě a jako by se nechumelilo mě začal líbat. Bylo to tak děsně sexy, že mi hoří tváře jenom když si na to vzpomenu. A bylo to hlavně úžasně nenucený. Chybí mi to.
Ale ne, to jsou furt tajemný pohledy, který mám asi všechny chápat, protože jsem samozřejmě vědma, to jsou otázky, který jsem nepoložila a je mi to vyčítáno, to jsou postoje, který jsem nikdy neměla, ale oni mi je tak dlouho budou vnucovat, dokud je prostě opravdu mít nebudu. Dokud si opravdu neřeknu „tak fajn, když myslíš, tak jo, seš na mě moc starej, seš hnusnej jak prdel a hlavně mě sereš těma svýma věčnýma kecama, který nechápu“ – a přitom to doposud nikdy pravda nebyla! Nikdy mě žádnej z nich nesral. Nikdy jsem nemyslela na to, jak vypadaj nebo nevypadaj. Bylo mi s nima krásně a byla jsem ráda za to, že mě maj tak rádi, ať už to bylo z jakýhokoli podivnýho důvodu, protože si opravdu nemyslim, že bych stála až za tolik úsilí. Ale teď? Už z toho jsem unavená, jak je to všechno obtížný. Což je přesně jeden z důvodů, proč mi vůbec nevadilo, když ke mně Myšák tuhle v práci přišel a jako odměnu za to, že mi píchnul s jedním problémečkem, si nenuceně řekl o pusu a pak si jí ode mě prostě vzal. Jo, políbila jsem ho. A nevadilo mi to. Naopak. Byla jsem ráda, že si o to konečně někdo řekl. Že na mě neháže zoufalý pohledy. Že mě neobviňuje z toho, že se na něj nevrhám, a vrhne se prostě on na mě. Rovnoprávnost, ne? Když ten krok neudělá ženská, proč to taky někdy nezkusí on? No nic.
Vzpomínka na Prdelku. Na ten večer v Karlosu, kdy jsem se cítila tak sexy, tak sebevědomě, že jsem prostě věděla, že ho dostanu, a nepřemýšlela jsem nad následkama. Sedla jsem si mu na klín a bylo to. Byl můj. Chtěl mě. Je to někdy tak snadný. Ale nedá se to dělat pokaždý. Nechce se to dělat pokaždý. Někdy prostě i taková bitch jako já potřebuje, aby ten krok udělal její vysněnej princ…
Vzpomínka na… (damn, jak já mu to vlastně říkám? Dejme tomu Blonďák :D)
„Dáme sex?“
Jak strašně je to někdy jednoduchý, jak příjemný je neřešit to a prostě se svézt na vlně, kterou rozhejbal někdo jinej. Nechat to plynout. Udělat to.
Povídal Myšák, že jestli mu prej za rok budu říkat staroušku, tak mi naplácá. No, aspoň nějaká „zajímavější“ zpráva >:) 😀
P.S.: Tento článek mixuje dohromady myšlenky a vzpomínky týkající se více jedinců, takže jestli vám to nebude nějak sedět dohromady, tak to neni váma…
Rubriky
co se mi honí hlavou

„Jsem na tebe moc starej“

…pravil Myšák s takovým zvláštním úsměvo-povzdechem, kterej bych zařadila někam mezi „smutno“, „zoufalo“ a „odevzdano“. Bylo to dojemný, normálně jsem měla chuť ho obejmout. Ale že bych nějak vnímala význam jeho slov, to ne. Mám prostě asi růžový brejle nebo je to možná jen momentální zkrat (což je docela možný, v životě by mě nenapadlo, že mě někdo takovej může přitahovat), nebo jsem prostě jenom došla do momentu, kterej jsem ostatně už delší dobu očekávala, tedy do momentu setkání s někým starším, vyzrálejším a zodpovědnějším, kdo ví, jak to chodí, a s kým bych tím životem mohla proplouvat. Sama to evidentně nedávám, o čemž svědčí všechny ty průsery nejen za poslední dobu, a nedokážu si představit lepší podporu než někoho jako je právě on.
Samozřejmě to nepřišlo úplně zčistajasna, že bych si uvědomila, že mě ty mladý kluci už neberou. Je na to pěkný pokoukání, člověk se zatetelí a hodinu se culí jako dement, když mu to v krámě popřeje pěknej den a usměje se na to ve stylu „slint, to je pěkná pani prodavačka“ (:D ne, fakt, některý se na mě strašně krásně smějou a skoro si mě až prohlížej, kdy mám pocit, že se jim zatím hlavou honí otázka „dal bych si jí, nedal bych si jí…?“, což mi samozřejmě musí lichotit, aspoň u těch pěknejch, vždyť jsem sakra ženská a k tomu v poslední době, řekněme, poněkud zanedbávaná co do péče a něhy :D), ale tím to asi tak končí. Naopak starší schopní pánové, počínaje některými bývalými klienty, kolegy, známými atd atd mě nepřestávají fascinovat. Číší z nich klid. Stálost. Opora. Vědomí, že si odpustí debilní rodičovský kecy v momentě, kdy zase něco poseru (a s tím je prostě třeba počítat, že se to stane), že mě utěší. Ale ne tak jako že nějakej mladej kamarád nebo kamarádka v mym věku, ale tak zatraceně opravdově. Nevím, neumím to popsat, ale zdá se mi, jako by všechno, co říkají mí známí a přátelé (alespoň většina z nich) bylo tak nějak prázdný, neupřímný. Třeba nechtěně, ale tak jako že oni prostě nemají ten správnej zájem. Nebo ho mají zase moc a říkají to jen abych nebyla smutná a aby mě potěšili. Ale to taky neni správně. No, jak říkám, neumím to pořádně popsat, takže nevím, jestli mi rozumíte, co tím vlastně myslím.
Každopádně přibližně o pět minut později, když mi osvětloval, jak se používá mobil, kterej mi přinesl náhradou za ten můj ukradenej (chjo, je na mě fakt hodnej…), s klidem prohlásil, že musí sehnat stan, abychom mohli jet někam k vodě. No, tak kdo mě trochu zná, dobře ví, že stanování a voda, to přede mnou stačí jen naznačit a už vás miluju 😀 Takže jsem se v tu chvíli pro ten nápad nadchla jako blázen a teď to nedostanu z hlavy, už se vidim. Ono se to nejspíš stejně neuskuteční, ale aspoň má člověk o čem snít 🙂 A vim, že by to bylo krásný a že by nám oběma zatraceně bodlo vypadnout někam z města, mimo práci, mimo všechno, a jen tak bejt spolu, i kdyby se nemělo nic peprnějšího dít, což by se asi nedělo, ale zase kdo ví. Každopádně o to tady nejde, jde o to, že na nějakym zvláštním levelu spolu souzníme, rozumíme si, cítíme potřebu bejt tady jeden pro druhýho, ale vážně strašně silnou, až je to divný a trochu děsivý. Na druhou stranu, občas to tak přijde. A je to dobře, nevím, nakolik on mě, ale já ho určitým způsobem potřebuju.
Mno, jinak jsem dneska zaučovala novou kolegyni. Jestli to neni fetka, tak je to rozhodně bejvalá fetka. Pár kérek, takový trochu neurčitý, anorekticky vychrtlý pohlaví, trochu hyperaktivní a trochu náladová, a rozhodně s velkým nedostatkem respektu pro osobní prostor. Už pár minut po seznámení se ke mně nahýbala s nějakým drbem, a to tak blízko, jako by mi chtěla vlízt do nosu 😀 Taky mě celkem bezostyšně ohrabává, když mě třeba potřebuje obejít a tak, vůbec se s tím nesere a klidně mě za zadek odstrčí. No, na tohle naštěstí nejsem nijak zvlášť háklivá, aspoň zatím (i když teda to přílišný nahýbání se ke mně mi poněkud vadilo), ale jsem zvědavá na kolegyni J.. S tou jsme se doposud na prodejně střídaly a zítra se tam vlastně má s M. (což je právě tady ta družná slečna), seznámit. Tak jsem zvědavá, jak se jí bude líbit, jak moc blízce se seznamují 😀 No ale to se dozvim až v pondělí.
Každopádně jestli nám tam M. aspoň chvilku vydrží, měla bych mít trochu víc času – a zdá se, že se už i vrátila psavá, aspoň teda na skok, tak snad bude víc novinek. Hlavně teda o Myšákovi, protože ten se teď stává docela zásadním tématem mýho života a to všechno psaní o pánech XY mi už docela chybí. Vám ne? 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Myšák

Jak bych vám ho nejlíp popsala? Je to takovej ten typ á la vyžilej rocker, věkově těžko zařaditelnej, ale určitě už mu bylo osmnáct 😀 Je hubenej, kolem takový vyzáblý, lehce lebkoidní hlavy mu vlajou zbytky vlasů a je neuvěřitelně hodnej. Je to náš řidič.

Nevím proč, ale už od prvního setkání na mě působil dobře. Něco na něm bylo. Byl to vyzrálej chlap, co denně tvrdě maká, aby vydělal, co jezdí s náklaďákem (nějak to ve mně vzbuzuje pocit, že je schopnej zvládnout život nebo prostě obecně, že je schopnej, že je to makačenko a že je zodpovědnej). Měla jsem najednou pocit, jako bych byla nějaká patnáctiletá žába, co nic neví a nic neumí a co je vedle něj úplný prd a nedochůdče. Měla jsem pocit, že je takovej nedostižnej. Že je to prostě takovej ten pán, rozhodně nikdo, kdo by se se mnou víc bavil, protože proč taky. Má spoustu práce, hafo krámů na objíždění a určitě nemá čas ani chuť vybavovat se s takovym ptáčetem. No, to jen dokazuje, jak mizerně odhaduju lidi.
Jak už jsem řekla, ukázalo se, že je hrozně hodnej. Úplně jinej, než jsem si představovala. Neni zase tak v pohodě, šup sem, šup tam, tohle uděláš takhle a žaves. Spíš naopak. Je to přesně takovej ten typ člověka, co jako jeden z mála dokáže plně pochopit tu mojí příšerně nepoučitelnou, naivní a pitomou povahu, protože moc dobře ví, co to je zkurvit si život vlastní naivitou a pitomostí. Co to je pomáhat lidem ve svym okolí a dostat se tím do příšernejch dluhů, průserů a samozřejmě i do ohromnýho zklamání, protože kdo by čekal, že z vás vlastní sourozenec vyždíme několik set tisíc a pak to všechno zapře, ne-li úplně otočí. No dobře, tohle přesně se mi nestalo, ale moc dobře mu rozumím. A to je právě to, že je to vzájemný.
Dneska mi v práci ukradli mobil. Nemá smysl se nad tím nějak víc pozastavovat, nepoučitelnost je moje druhý jméno, ne-li první. Hlavní je, že finančně mě to zase tak nesere, ježto byl za kačku. Zdrtilo mě to jen kvůli tý mý blbosti, jejíž bezmeznost mě nikdy nepřestane překvapovat, a taky bylo na prd, že jsem tím zůstala totálně odříznutá od světa – což mě štvalo obzvlášť dneska, kdy se v práci vůbec nic nedělo a já neměla knihu, takže smsky byly tak nějak jedinou záchranou. No, nakonec jsem to nějak vykombila, mobil se mi povedlo zablokovat hned nějakých deset minut po události, tak snad nenastaly velký škody, a díky vlastní prozíravosti (vida, nejsem zase takovej debil), jsem měla Myšákovo číslo napsaný na deskách s dodacíma listama. Pak už to chtělo jen trochu mozku (taky jednou) a povedlo se mi ošálit služební telefon, z nějž se jinak nedá psát ani volat na jiná než povolená čísla. No, ale jak známo, v nouzi poznáš kreativitu, a tak se mi nakonec povedlo spojit se s ním.
Proč zrovna s ním? Nevím, potřebovala jsem to někomu říct, jiný číslo jsem po ruce neměla a jelikož je z firmy, byla tu aspoň malá šance, že se mu dopíšu i přes tu blokaci. Miláček. Volal mi hned zpátky, aby si poslechl, co a jak se stalo, uklidnil mě a slíbil, že mi hned druhej den přiveze mobil, co má doma navíc. Simku si snad obstarám ve středu, takže bych měla bejt brzo zase pojízdná.
Každopádně je mi do breku. Jednak nad tou stále se vracející blbostí, jednak nad tou smůlou, která mi pořád visí nad hlavou jako černej mrak a jíž se nedá utéct. Jsem to prostě já. Jsem smolař. Prokletá blbka, naivka, trouba. Nevim co ještě. Stydim se za svoje jméno, protože když ho někdo řekne, mám pocit jako zpráskanej pes. Jako že jsem něco hroznýho provedla a zase jednou ukázala celýmu světu, jakej jsem pitomec. No, ale dost sebelítosti, on je fakt, že jakkoli tady běduju, kdesi uvnitř mě hřeje určitej pocit balancu, kterej má na svědomí moje duše. Ona totiž ví, že na mobilu svět nestojí. Že se, globálně vzato, nestalo nic jinýho, než že jsem dneska zjistila, jak moc hodnej na mě ten Myšák je a že pro mě rád něco udělá. Sám od sebe. Myslím, že je do mě trochu (trochu dost) udělanej. A mě to k němu bůhvíproč táhne nazpátek.
Večer mi pak volal šéf, že moje kolegyně – který jsem psala, že jsem ráno v práci sama a že se z toho asi po – mu sama zavolala a nabídla se, že mi ráno přijde vypomoct. Milá, hodná holka. Zbožňuju jí. Připadám si jako největší parchant vedle tý její svatozáře. Dokonce mi odpočítala dýško za víkend, o němž jsem v práci vůbec nebyla. Nemám na něj nárok, bylo její. A ona mi ho dala. Dva andělé v jednom dni. Vlastně tři. Můj vedoucí mi dneska taky neuvěřitelně pomohl, když pro mě vystál frontu na Fénixu u T-Mobile, aby mě mohl předat tamější paní, která mi pak zablokovala telefon. Jsem vlastně neuvěřitelnej lucker. Mám kolem sebe lidi, který jsou na mě tak strašně hodný, až bych brečela. Který nechtěj nic naoplátku. Který to napadne samo, aniž byste museli prosit o pomoc. Který si to nedaj vymluvit a udělaj pro vás první poslední, i když jim už dávno hlásíte, ať hoděj zpátečku, že tolik toho pro vás dělat nemusej. Jsou prostě báječný, jsou moji a jen si nemyslete, já jim to nezapomenu. Jsou chvíle, kdy lidi přece jenom opravdu poznáte. Jo, mám štěstí, že mám takový přátele.
Rubriky
poesie

Záblesk

Okolo…
vzpomínka v mysli živá
tne do srdce, ve tmě se skrývá
bolest ze ztráty tebe
se vrací jak stín a zebe
po zádech probíhá, útroby svírá
ty časy, kdy byla jsi šťastná a živá
záblesk tvých kulatých krásných očí
záblesk a slza, co tvář v té tmě smočí
potají jímá mě nostalgie
trápení z toho, co ve mně stále žije
jak opustit to? jak nechat to být?
když vzpomínka nechce odejít
má mouratá lásko, jsi pryč, není zbytí
však věz, někdy zoufale chybíš mi v žití
*