Rubriky
co se mi honí hlavou

Má krásná nová srdeční záležitost

Funkčnost zatím nemůžu komentovat, ale co do vzhledu? Totálně moje a b-e-a-utiful! 🙂 Více fotek v celém článku. A neslintejte tak, závidět neni hezký.

Rubriky
co se mi honí hlavou

Tak co že jsme to měli pod tou jedlou?

Letos byl ten ježuch nějak obzvlášť štědrej, ačkoli mám takovej pocit, že podobně je to každej rok. Máma říká, že se zmenšuje stromek, já mám prostě pocit, že se rok od roku víc a víc rozšoupáváme. Což je třeba u mě pochopitelný, letos mám rozhodně k dispozici mnohem víc peněz než vloni, no ale stejně. Co my bysme u toho stromu dělali, kdyby nebylo všech těch balíčků? O.o
Pokud jde o mě, letos jsem – opět – poměrně spokojená. Kdybych nebyla tak unavená a neměla hlavu plnou jinejch myšlenek, asi bych byla odvázanější, protože ty dárky si to rozhodně zaslouží. No jen považte.
Prvním letošním dárkem byl krémík proti kruhům pod očima (jak příznačné), co mi dala Maudě, a ten nás fakt pobavil, protože v tý mrňavý krabičce byla schovaná ještě mnohem menší pikslička a aby to nevypadalo, ta krabička měla vypodložený dno. Na obalu pak bylo pod miniaturním obrázkem ještě miniaturnějším písmem napsáno „skutečná velikost“. Potěmkin by jásal.
Dál musím nesmírně vyzdvihnout naprosto úžasně awesome amaizing krásnou aromalampu od Anděla, která vypadá asi jako starej dobrej greendayovskej heart-grenade – je vykládaná rudýma sklíčkama – a patří k ní vůně se slibným názvem Vanilla Bourbon, která je mimochodem v naprosto úžasný lahvičce, stejně jako lampička byla v úžasný krabičce a celý to bylo v naprosto úžasný papírový taštičce. Jako pokud jde o styl zabalení dárku, tak tady máme jednoznačného vítěze, obávám se, že budu mít dost velkej problém ty obalový materiály zlikvidovat, i samy o sobě by mě nesmírně nadchly, o tý stříbrný potřpytkovaný kouličce, co byla navrchu, ani nemluvě. Miluju třpytky a blejskátka! 😀
Přeskočím spoustu sladkostí a keramickej zvoneček od vedoucího, kterej byl zabalenej dost šílenym způsobem, ale trochu to vytrhla ta kytka, co mi přines. I když nevim, žlutý karafiáty… no, ne zrovna můj šálek čaje. Kdyby mi přines vánoční hvězdu, to bych asi víc slintala, ne že by se mi dřív nelíbily, to zase jako voni jo, ale letos jsem se do nich vyloženě zbláznila. Nevím, čím to, ale já se vůbec teď na zimu hrozně obklopuju různýma červenýma věcma. Divný.
Jednička je prostě jednička. Skočila mi do Billy pro džus a nenechala mě ho pak ani zaplatit, že ho mám k Vánocům. Pak se mě zeptala, jestli nechci jeden její pičifuk, že se po něm osypala, no a za ten si samozřejmě taky nenechala dát peníze. A nakonec odejde domů a nechá mi tam na stole ležet dárek s takovejma divnejma gumovejma hodinkama (což mě zase tak nenadchlo) a s úžasnou koupelovou solí (což mě nadchlo hodně). A to ani nemluvim o tom šíleně nahlas zvonícím prasátku-rolničce, co mi dala minulej tejden, že prej moc zvoní. Si řikám, co to je „moc zvoní“, no ale dneska už vim, že měla pravdu, to se fakt nedá na ničem nosit, aniž by o vás věděli i „tam za vodou v rákosí“ a kdovíkde ještě 😀
Z domácích luhů a hájů mě asi nejvíc nadchly úžasný chlupatý bezprstový rukavice, na který po všech těch vánočních trzích neustále koukám, ale nikdy mě nenapadlo si je zkusit, a tak jsem nemohla tušit, jak děsně mi budou slušet – o pohodlnosti nemluvě. Jsou z takový tý měkký sametový kůže (koženky? Nevim, co to je), uvnitř chlupatej samet, na okraji šedě melírovanej kožíšek a ke všemu maj takový malý chlupatý bambulky, což je další věc, do který jsem se letos enormně zbláznila. Bambulky na svetru! Bambulky na rukavicích! Bambulky na botách! Bambulky všude!
Další nesmírně zajímavá záležitost je moje nová mptrojka, ale tu radši nebudu předčasně vychvalovat, neb jsem ji ještě nezkusila. Zvláštní, na to, jak jsem se na ni těšila, a ani jsem se do ní hned nepustila. Když jsem dostala tu minulou, okamžitě jsem se v ní začala hrabat. Tak buď jsem si zvykla na život bez ní, nebo jsem prostě fakt jenom unavená.
Parádní je taky ta šálka, co jsem dostala (že by zase brácha?) a teplý černý punčocháče (těch bylo třeba). Babiččin hedvábnej šátek oceňuju asi jako pověstné ponožky, ale co je na něm fajn (kromě toho, že se bude hodit, až zas půjdu na nějakou akci ve stylu třicátých let), je, že voní po babičce. Jako nemyslim přímo po ní, ale po jejím vypraným prádle. Nevím, jestli je to práškem nebo aviváží, ale kam až moje paměť sahá, to prádlo u ní prostě vždycky vonělo jinak (hergot, teď jsem si vzpomněla na ty její úžasný nažehlený peřiny, co vždycky voněly a nikdy nebyly proležený… se mi vůbec nechce jít do postele, pod tu pitomou deku :P) a teď mám tu vůni přímo na dosah.
Když je řeč o postelích, dostala jsem krásný vínový prostěradlo a vínovo-oranžový povlečení, na který se velice těšim. Něco mi řiká, že už zejtra budu převlíkat postel, abych ho zkusila. Dneska neni síla.
Dlouho očekávaným dárkem byl set kosmetiky Clinique, což je dost drahá záležitost, ale zloňska vím, že když se to používá pravidelně, fakt to má neskutečnej efekt na tu mojí bláznivou pleť. Jedinej zádrhel je v tom, že já neumim pravidelně ani žrát a pít, natožpak něco užívat. Ale třeba se letos polepšim. No samozřejmě že hned teď jsem si tim všim důkladně popatlala ksicht, o niveovym krémíčku nemluvě, ten po sobě taky poctivě patlám už od prvního dne, co jsem ho dostala 😀
No a to by bylo asi tak všechno. Ještě bych možná mohla přidat ten dlouhej červenej svetr s bambulkama (viz foto), co mi koupila máma, ale ten nosim už dobrej tejden a krom toho jsme ho kupovaly tak trochu napůl. Respektive ona mně koupila tenhle a já jí jeden trochu jinej v úplně stejný (nebo aspoň dost podobný barvě), s tím, že si je budeme půjčovat. Respektive já jí budu brát ten její 😀 A zajímavý je, že máma dostala od bráchy pletenou šálu, která vypadá jako by k těm svetrům totálně pasovala, a mámě se přitom moc nelíbí (nebo teda líbí, ale takový věci ona moc nenosí), takže tím líp pro mě, muhaha. Už jsem zmínila, že jsem ulítlá na šátky? Mám jich víc než stonožka bot. A furt jich nějak neni dost 😀
Mno ale teď už si fakt na nic nevzpomínám, kdyžtak dodám. Jen ještě drobnej výčet dárků cizích, co mě zaujaly – táta dostal friťák, čili my všichni dostali friťák 😀 Máma ruční mixér, to se taky hodí. Brácha toustovač, kterej mu docela závidim, určitě se bude mejt líp než ten náš prehistorickej. Babička bezdrátovej domácí telefon, aby nemusela furt stát u botníku, když s někym mluví. My jsme si mimochodem taky darovali telefon, už se nemůžu dočkat, až pomine doba mlácení do základny ve snaze chytit kontakt. Bylo to fakt dost otravný, zvlášť když ta základna je v mym pokoji a naši kolikrát nutně museli telefonovat ráno, když jsem se snažila spát. Což jde těžko, když vedle vás někdo čtvrt hodiny tříská do telefonu a furt řve na toho na druhym konci „Počkej, já tě neslyšim… co teď? Ne. Seš tam? A slyšíš mě? Cože? Ne, slyšíš mě? “ (třísk, třísk) „Haló!“
Táta taky dostal hlavolam, kterej už asi nikdy nesložíme, já i máma jsme to vydržely dost dlouho zkoušet, ale nervy máme jenom jedny. Nicméně napadlo mě, že jestli mi to půjčí na silvestra, parta se z toho asi zblázní. Jestli máme my všichni něco společnýho, tak je to to, že nás všechny děsně baví hlavolamy.
Mno a t t to je vše, přátelé, jdu chrnět. Huráá, tři dny volna… <3 -.-
Rubriky
challenge

První, druhá a třetí vesmírná odyssea, A. C. Clarke



Já vim, já vim, tuhletu challenge dodržuju asi jako všechna svoje letošní předsevzetí, ale jak se říká, lépe pozdě než později, takže přece jenom, směle do toho.

Předevčírem jsem konečně po dloouuhé době dočetla i třetí vesmírnou Odysseu. Ještě mi chybí jeden kousek ze skládačky a budu to mít za sebou celé, takže bych měla být schopná poskytnout o tom nějaký ucelený report, jenže ono mi to nějak moc nejde. Pravdou je, že Ráma mě prostě bavil víc. Ještě tak první Odyssea, tedy až poté, co jsem přelouskala nudný a nesmírně dlouhý úvod z minulosti, mě bavila a něco mi dávala. Dvojku jsem pak měla zatěžko si představit, a u trojky už moje představivost dokonale selhávala. Možná to je i tím, že jsem obojí četla velmi trhaně, trvalo mi dýl než měsíc přelouskat každou z těch knih, takže jsem ztrácela nit a každou kapitolu jsem se musela potýkat s tím, že jsem si nepamatovala, kdo je kdo. Jména postav mi splývala a pamatovala jsem si stěží Bowmana a Floyda staršího. Když se k tomu ještě přidal Floyd mladší, už jsem vůbec nevěděla, čí jsem, a jen matně jsem si vzpomínala, jaký je vlastně mezi těmi dvěma vztah. Prostě zmatek.


1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Clarke je machr a Odyssea je klasika. Kdysi jsem viděla film a chtěla jsem se asi dozvdělat.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Další otázky.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Fantazírovat.
(enter)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Docela mě bavila Yva Merlinová, i když si myslím, že nedostala moc prostoru. Z ostatních postav mi ale nikdo v paměti neuvízl, dokonce i sám Floyd mi připadal dost o ničem. Nechtěla bych být Rosie. A nechtěla bych být ani nikým jiným, kdo uvízl na Europě.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Kladně hodnotím tu sci stránku věci. Technické údaje a rozbory toho, jak která loď létá, co který pilot dělá a tak tomu podobně, to mě docela bavilo.
(enter)
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Celé to na mě působilo příliš ploše. Příběh byl takový vlažný, nešokující, i popisy tvorů z Europy mi přišly dost o ničem, přitom zrovna to je něco, na co se člověk těší celou knihu. V předchozích dílech nebo i jiných knihách byl Clarke schopný celou dobu příběh gradovat drobnými narážkami, až přišlo vyvrcholení a čtenář byl uspokojen, tady to bylo spíš jako že pořád se nic neděje, pořád se nic neděje, nic se neděje, a nejdnou bum, jste na Europě a všechno vám do důkladně popíšou, jako by se jednalo o výlet do Afriky na slony. Tomu samozřejmě pomáhala i totální rozkouskovanost příběhu, časté vklady kapitol, které podle mě s příběhem vůbec nesouvisely a nemusely tam být. Vůbec jsem je nepochopila. To samozřejmě nemusí být chyba autora, ale prostě mi to nesedlo.
(enter)
Moje soukromé hodnocení: **
Rubriky
co se mi honí hlavou

Tramtadadá, debile

Tyvole už zase. Já nevim, jestli ty hlavouny baví dělat si z nás prdel nebo co to jako má bejt, ale zase mi poslali špatně výplatu. Ono nestačí, že se o ni hádám každej měsíc od tý chvíle, co jsem nastoupila, a že to vždycky dostanu doplacený o dva měsíce později, jestli vůbec, teď se ještě stále hádám o tu říjnovou a to máme prosím konec prosince. A že jsem po měsíci uhánění konečně uhnala kreténa vedoucího, abych mu to sdělila – a on se hrozně divil, ačkoli jsem ho smskama se stejným obsahem bombardovala několik týdnů – načež mi slíbil, že to samozřejmě bude dorovnáno, a teď mi přišla výplata listopadová, v níž to nejenže dorovnáno nebylo, ale zase tam přes dva litry chybí, to je jako prostě normálka.
Když se něco rozbije, sama si musim shánět servisáka a i když se jedná o zcela zásadní věci, jako třeba výloha na lahůdky, která prostě přestane chladit, tak to nikoho nezajímá a tři dny vás nechají klidně bez chlaďáku. Že vám někdo rozmlátil výlohu a kdyby se do ní někdo pustil, má to za pár minut naskrz, to je taky nesralo, na nový sklo jsme čekali měsíc. Že nejede kávovar, respektive zpěnovač, a můžete dělat tak maximálně presso, to už vůbec, že vám pošlou padesát mraženejch baget a vy přitom nemáte mrazák, že vám po měsíci pošlou mrazák a ten je stejně velkej jako celá vaše přípravna, takže se kolem něj nedá vůbec projít, že nemáte na prodejně razítka, výpisy s živnosťáku ani lékárničku, že jste tam po večerech kolik hodin bez záchoda, že vám teče jenom studená voda, že si měsíc píšete o šlehač, abyste mohli začít dělat ty jejich podělaný šlehačkový výrobky, a že vám místo něj pošlou bílý mražený bagety, který nemáte kde rozpejkat, protože nemáte troubu, a k tomu pět kilo mraženejch jahod, kterejch už tak máte plnej mrazák a nemáte je jak spotřebovat, protože nemáte ten podělanej šlehač….. áááááá!!!!
Já jsem děsně silnej člověk. Fakt že jo. Vždycky jsem si myslela, a vlastně pořád žiju v přesvědčení, že jsem psychicky slabá, křehká, že jen do mě drbnete, že se rozsypu, ale ono hovno. Tohle by totiž nikdo slabej nedělal. Nikdo normální by to nedělal. Každej by okamžitě zdrhal někam, kde se o něj bude vedení aspoň trochu zajímat a kde mu zaplatěj, co odmakal, a ne tohle. Pod dvě stě hodin se v měsíci nedostanu a směny jsou tak šílený, že prostě nemám kdy mít nějakej vlastní život, protože když už mám volno, tak spim, a co za to dostanu? Patnáctku stěží a ještě vedoucího úžasný otázky ve stylu „Co tam děláte do devíti, když máte do osmi?“ Asi se válim po pultě s nohama nad hlavou, kreténe! Přitom to moc dobře ví, sám mě tam kolikrát večer navštívil a viděl, jak tam kmitám, jak se potim jako prase ve snaze uklidit co nejdřív, a i když tam tu hodinu lítám jak hadr na holi, dokonce i když někdy zavřu dřív, před devátou odtamtud zřídkakdy vypadnu. A že prej máme ze všech prodejen nejmíň hodin. To teda tvrdil mý kolegyni, která chce dát výpověď. Co je to za nebetyčnou PÍČOVINU!!!! Žádná z našich prodejen nemá tak dlouho otevřeno, nanejvýš tak o jedný vim, která má o hodinu dýl, ale zase taky otevírá v devět, v sobotu maj všichni do dvanácti a v neděli má většina prodejen zavříno, tak co to doprdele mele?!
V pondělí jsem s ním mluvila a ptala se na sobotu. Je čtvrtek a já pořád nevim, do kolika budu mít otevříno. A tak si řikám, seru na to. Až se mi bude chtít zavřít, tak zavřu, a ať mi třeba políbí prdel. A jestli mi na to někdo přijde a bude mě chtít vyhodit, tak ať si poslouží. Prokáže mi tím nanejvýš tak nesmírnou službu.
A neptejte se mě furt, proč takovou práci dělám. Dělám ji, protože sama o sobě je to fajn práce, protože mi to jde, protože mě to baví, když všechno jde tak jak má, protože najít dobrou práci s dobrym platem je v dnešní době úkol dost obtížnej a ne, necpěte mi furt nějaký vaše úžasný příběhy o super práci, která je všude, protože neni. Jestli takovou máte, palec nahoru, jste nesmírný luckeři, ale drtivá většina populace se s tim životem rve na přesně stejnejch levelech jako já a vědí, o čem mluvim.
A jestli mi tu zase někdo hodí nějakej duchaplnej komentář o milujícím Bohu a církvi, tak přísahám, že dotyčnýho prokleju do desátýho kolene jak nejlíp umim a nějaká moje karma mi bude úplně buřt.
Rubriky
Uncategorized

Václav Havel a čím pro mě byl

Nemám ráda tyhle přehnaný vlny „solidarity“, smutku a truchlení, co přichází vždycky, když někdo slavnej umře. Nemám je ráda, protože lidi v tomhle dokážou bejt až nechutně teatrální, tím víc, čím méně toho o dané osobě skutečně věděli, a někdy se to vážně nedá ani číst. Jestli někdo neví, o čem mluvím, ať si projde výpis článků na téma týdne a počte si. Mně stačily perexy.
Ale máme demokracii. Když lidi cítí potřebu vyjadřovat se k tomu, ať se vyjadřují. A ať si každej sám sáhne do svědomí a upřímně sám sobě řekne, čím pro něj ten člověk byl a co se v jeho osobním světě změnilo jeho odchodem. Pokud jde o mě…

Václav Havel byl velký člověk, o tom žádná. Nejen proto, že pro nás všechny za cenu obrovských osobních ztrát udělal víc, než si mnozí z nás dnes uvědomují, ale zejméně proto, jaký to byl člověk. Jak neúnavně bojoval za správnou věc. Správná věc, to je ono – on to prostě byl správný člověk. Jediný ze všech politiků, jehož slova vždycky dávala smysl a byla hlavně v souladu i s jeho činy. Co si tak pamatuju z posledních let, moc toho nenamluvil, necpal se před kamery, neposkytoval rozhovory na všechny strany, ale když už někde něco řekl, tak to sakra mělo hlavu a patu a člověku to prostě dávalo smysl. Selský rozum. To je to, co v tom bylo, a co ve všech politických vodách kromě jednoho malého ostrůvku, Václava Havla, žalostně schází. Byl to člověk, který se jako jeden z miniaturního mála skutečně zasloužil o statut „osobnosti“ a který mu nasadil takovou laťku, že když teď někdo o někom prohlásí, že to je osobnost toho či tamtoho kalibru, dělá se mi přitom špatně. Osobnost je pro mě prostě něco jiného.
Politici, ti toho strašně moc namluví. Je jich tam jak naděláno, všichni jen pořád něco melou a melou a melou a vy jim vůbec nerozumíte a hlavně se vůbec nic neděje. Furt jenom melou, stát jde do čím dál tím většího kopru a my to otupěle ignorujeme nebo se je pokusíme pochopit, ale nejde nám to, protože melou hovadiny, přetahujou se o uschlou špagetu a všichni do jednoho se rochní v kravinách, jen aby vypadali, že se něčím zabývají, a přitom si mastí kapsy. Papaláši. Štvou nás, ale nic s nimi nezmůžeme. Máváme nad nima rukou. Nebo nadáváme. Nemáme k nim úctu, nemáme je rádi. Někdy se o nich ani nechceme bavit, protože nás to rozčiluje. Politici v tom nejhanlivějším slova smyslu. Protože přesně ten smysl tomu označení dali. Havel naproti tomu? To byly činy! To byla odvaha. Dělání správných věcí. Říkání správných věcí beze strachu z následků. On se prostě nebál. Šel za tím, co mělo být uděláno a řečeno, a že ho za to zakázali publikovat? Že ho nepustili na školy, které si vybral? Že ho neustále strkali do vězení? A co? Šel stejně dál. Kdo z dnešních „osobností“ může o sobě prohlásit totéž?
Ten člověk byl na svém místě. Byl to umělec, tvůrce, prezident, whatever, ale především to byla skutečná osobnost, která měla skutečnou moc ovlivňovat svět kolem sebe a vůbec se toho nebála. Byl to člověk, co změnil běh dějin a zapsal se do našich srdcí ne proto, že nazpíval nějakou přiblblou chytlavou písničku nebo že by proslul skandály, ale protože byl prostě po čertech chytrým člověkem s neuvěřitelně vyvinutým smyslem pro morálku a „správno“. A to je to, čím pro mě Václav Havel byl. Byl to vzor, byla to jediná kotva v tomhle světě plném nesmyslů, jediné zrnko opravdovosti, které dávalo člověku vědět, že se nezbláznil, že ještě existují lidé, jimž se dá věřit, k nimž se dá vzhlížet a v jejichž rukou bychom chtěli vidět svůj osud. A ten vzor je teď pryč. Odešel. A člověku zbyl jen strach, strach z toho, co bude dál. Najde se ještě někdy mezi námi osobnost jeho úrovně? Dokáže nás někdo vyvést z toho hnoje politikaření, do nějž se čím dál tím víc propadáme? Změní někdo věci tak radikálně jako to dokázal on? Bohužel, v tomhle optimismem neoplývám. Kéž bych se pletla.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Běžný deníčkový zápis, jak jinak

Ježiš, já tak nesnáším, jak všechny ty články na téma týdne začínají slovy „XY. Tak, co si představíte pod pojmem XY. Někdo si představí bla bla, pro někoho to znamená… “ bla bla, a tak dále. To je prostě furt stejný! Nemohla bych to všechno procházet. Ne dlouhodobě. Zbláznila bych se. A byla bych na ty lidi strašně, strašně hnusná.
Co se jinak děje. Jinak nic. Minulej tejden byl náročnej, sice jsem měla krátkej, ale čtvrtek byl šílenej den. Už kolem poledne mi začaly docházet věci, obzvlášť lahůdky, který zrovna lidi jako na potvoru nejvíc brali. Jelikož jsem ten den čekala kontrolu od vedoucího, bylo to dost nervy-trhající, sledovat, jak vám to mizí pod rukama a vy s tim nemůžete nic dělat. Nakonec jsem musela na chvíli zavřít a přivyrobit aspoň nějaký celozrnný bagety, což je to jediný, co mi tam tou dobou zbylo, a bylo to dost pitomý, mít tam jednu polici chlebíčků, jednu polici jenom bagety a pak dvě police prázdno. Ale vedoucí na to kupodivu nic neřekl a dokonce se mi na tom povedlo nadělat i dost velkou tržbu, jelikož zrovna ty bagety jsou dost drahý. Bože, tohle je příšernej článek, neměla bych začít znova?

Pátek jsem prospala. Večer to vypadalo, že půjdeme s Dendou na jedno, ale byly jsme líný vystrčit prdel z baráku, a tak se nekonalo.
Šly jsme místo toho v sobotu a to už se k nám přidalo víc lidí. Bylo to nezvykle příjemný a po neskutečně dlouhý době jsme navštívili Popo. Nesmírně osvěžující, vydat se zase jednou do tak známýho prostředí, který mám navíc za rohem od baráku. Na závěr jsme se ještě ve třech důkladně prošli po Vinohradech (zima jak blázen, ale naše důkladná ožralost nám zabránila to vnímat). Připomněla jsem si, jaký to bejvalo dva roky zpátky. Poprvý od tý doby jsem si na to vzpomněla. Bylo to krásný. Neskutečně dobře se mi usínalo.
Včera jsme pak s mámou byly v Alze a dělaly nějaký ty vánoční nákupy. Těšim se na Ježíška, muhaha 🙂 Ale mám toho ještě nechutně moc k shánění a nevim, kdy to budu shánět. Neni čas.
Večer jsem pak po dlouhý době mluvila s V., po icq. Chvílema to vypadalo, jako by se nikdy nic nestalo. Byl to pro mě trochu šok, už jsem nevěřila, že by se něco takovýho mohlo stát, že bychom spolu skutečně mohli mluvit takhle normálně, bez tlaku, bez stresu. Pravda, jenom chvílema, ale přesto. Naplnilo mě to novou nadějí, nadějí, že ještě není všechno ztraceno, a že se možná jednou, za pár let, přece jenom zahojím. Aspoň trochu. A to jsou rozhodně lepší vyhlídky, než jaký jsem měla doposud.
Dneska jsem v práci vydržela nezvykle dlouho, na to, že mám salátovej. Normálně bych odcházela už kolem poledne, ale tentokrát jsem tam hnila do čtyř přesně, poctivě, tak jak to má bejt. Nevim, jestli to zejtra vydržim stejně, dost o tom pochybuju. A ve středu už vůbec. Ale to tam budu s Jedničkou, ta mě tam tak dlouho držet nebude. A na druhou stranu zrovna s ní se mi tam pracuje mnohem líp. Ale zatím se snažím nějak vycházet s Mumlou. Však už tam dlouho nebude. A i když mě příšerně sere (dneska neustále mlela o tom, jak připravuje výpověď a jak potom bude tejden spát a bude za náma chodit v devět ráno jako že právě vstala a jak že se máme, no prostě že nás bude chodit prudit a posmívat se nám. Jako bychom to snad potřebovaly, už tak se držíme jen tak tak, ještě toho trochu), je fakt, že po jejím odchodu opět nastanou krušné časy. Další nováčci, další školení, znovu všechno vysvětlovat, respektive poslouchat, jak jim to vysvětluje baba zaučovačka (už postý to slyšet v jejím nuuuuuudnym, nekonečně zdloooooouhavym a pokaždý deeeeelšim a deeeelšim podání, panebože, já nechci!), a při tom všem se vyrovnávat nejen se svýma běžnýma starostma, ale i s tím, že nováček nebude umět objednávat, nebude umět to či tamto a my mu budeme muset bejt pořád po ruce. Jako by nestačilo, že toho má člověk sám dost. Vážně, tohle je dost náročná práce i když si hledíš jen toho svýho, ještě dohlížet na někoho novýho a přitom se ho snažit neodradit, aby taky hned neodešel. Jebne mi.
Dneska jsem ovšem snad poprvý za celou tu dobu měla sílu přemejšlet o další práci. A v podstatě jsem si jistá, že budu hledat zejména kavárny. Nejsem si jistá, proč jsem se doteď vyhejbala číšničení, ale něco mi řiká, že už se tomu vyhejbat nebudu. A že by to mohla bejt procházka růžovym sadem, po tomhle. Každopádně budu asi vždycky chtít dělat někde u kafe. Ať už to bude nějaký relaxační centrum, prodejna nebo stravovna, jak tam nebudou mít kafe, tak to nebude to pravý ořechový. Ne že bych to kafe nějak moc pila (pravda, dneska jsem vyžahla asi tři hrnky v jedný půlhodině), ale prostě tak nějak vyžaduju jeho přítomnost a vůni. Divný.
Jsem trochu rozmrzelá (no dobře, hodně rozmrzelá) z toho, že mi babička vykradla moje nejlepší nápady na letošní dárky. Fakt mě to nasralo a hlavně nejsem moc schopná vymyslet něco dalšího, takhle narychlo. Chytám nerva. Snažím se všechno naplánovat tak, abych to dobře stihla, ale pořád mám pocit, že na to vůbec nemám čas a zároveň jako by to bylo někde v nedohlednu. Příští víkend. Fuj, zvedá se mi z toho kejbl. Sváteční pohoda mě prostě ještě nedostihla, zatím jsem spíš ve fázi nervování se.
Nestlé mrouská, Allegra se cítí zanedbaná, Melsie o sobě skoro nedává vědět a Oliva byla v pátek na druhý operaci. Sotva se jí zahojily stehy, bulka na boku se jí vrátila a během jedinýho týdne dorostla do neuvěřitelnejch rozměrů. Rakovina, a to příšerně agresivní. Máma se nakonec rozhodla dát tomu ještě jednu šanci, asi taky neni schopná jen tak Olivu odepsat, když jí v podstatě nic neni. U Melisy to bylo neskutečně těžký rozhodnutí, a to prosim byla několik měsíců na odpis, bylo jí zle, nedala na sebe sáhnout a zjevně jí to bolelo. Jenže Oliva? Tý prostě nic neni. Je stejná, je v pohodě, stejně plachá, stejně přítulná, když ji nikdo nevyruší, jako vždycky. Na to se nedá koukat. A nikdo neví, co bude dál. Vet jí s tou bulkou vzal prej i kus svalu, takže může kulhat. Zatím jsem si nevšimla. Ale hlavně – co bude dál? Zase se jí to za tejden vrátí? A co když jo? Potřetí už do toho máma nepůjde. To ji prostě jen tak necháme navěky uspat? Jak mám sakra tohle přežít? Na kolik kusů se dá srdce rozervat, aniž by ztratilo schopnost tlouct?
Už jsem zmínila pokroky na poli citovém? Asi ještě ne. Pak mi dovolte, abych vám připomněla Pana Potetovaného. Ano, je to k nevíře, ale přece jenom jsme se trochu pohnuli z místa. Trochu. Ale nejsem si jistá, jestli správným směrem, a navíc je to zatim v tak okrajových začátcích, že si z toho zatím ani netroufám dělat závěry. A navíc mi to celý přijde takový divný, ale prosimvás kdy mně něco nepřijde divný.
Nesnáším, když mě příšerně bolej oči a chce se mi hrozně spát, ale nechce se mi jít spát. To znáte? To je děs, co? A nechce se mi ani jít do vany, protože jakmile tam budu, zase si začnu pouštět vodu na hlavu a pak se budu muset fénovat, a taky mám na něco chuť a nevim na co, hergot já nesnášim tuhle hnusnou pošmournou zimu!
A je to vůbec možný, že jsem od září vůbec nefotila? No to je přímo otřesné O.o
Rubriky
poesie

Modlitba za Olivii

Sladké srdce, Olívie
srdce tvoje stále bije
tak ať bije, co mu síly stačí!
kéž vyhly by se oči pláči
kéž vyhly by se oči pláči…
*
Rubriky
poesie

Sebou samou

Ztrácím se
vzpomínám, zda jsem někdy byla
vracím se
k místům, kde možná jsem žila
usínám
spánkem, co skutečnost stírá
nevnímám
bolest, co nitro svírá
přísahám
nikdy nepřestanu
poletím
dokud nepřistanu
poběžím
dokud dech mi stačí
dobře vím
že čas až příliš kvačí
směju se
poprvé srdcem, pravě
zase jsem
sebou, cele, hravě
vzdávám dík
žes mě v tichu slyšel
i když vím
že ses nerozmyslel.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Milý Ježíšku

Hergot, půlka prosince a já ještě nesepsala svůj letošní wishlist? No, to se musí hned napravit. Tákže…

Toužím po mptrojce. Bude to nejspíš iriver, buď ten stejnej, jakej jsem měla doposud, nebo nějakej tomu podobnej. Otázkou ovšem je, kdo mi ho dá. Viděla bych to na tátu, máma a babi už pro mě dárky maj.
Letos se mi osvědčila Clinique kosmetika proti akné. Když se to používá pravidelně (k čemuž se bohužel obvykle nedokážu dokopat), nesmírně dobře to na mě funguje. A tak si to ráda nechám darovat znova. Ale zase nevim od koho.
Nebaví mě neustále poslouchat, jak vypadám unaveně, a tak bych ráda zkusila nějakej ten kofeinovej roll on na oči nebo jak se tomu nadává.
Potřebuju nějaký pevný boty na zimu, něco s podrážkou a nepromokavýho, abych se v tý břečce nebrodila v teniskách. Martensky na to taky nejsou úplně ideální, jednak v hlubším sněhu mi do nich zateče kolem kotníků a jednak to v nich příšerně klouže.
Potřebuju diář, samozřejmě. Ale ten si asi koupim sama, mám beztak nejlepší představu, co konkrétně chci.
Moc bych chtěla zpátky svůj Nanobook, kterej jsem kdysi někomu bláhově půjčila a od těch dob jsem ho neviděla. A už ho neuvidím, s tím jsem smířená, dokud si ho nekoupím znova. Takže pokud mě někdo chce obdarovat něčím, co mě skutečně potěší, here you go.
Podobně bych se nezlobila za knihu Nebreč, Lucie. Tu potkal stejnej osud jako můj milovanej a s věnováním podepsanej Nanobook.
Mít vlastní notes pro mě neni nijak zvlášť důležitý, ale nezlobila bych se za něj. Mat nemat, to je mi celkem jedno, hlavně aby byl lehkej a snadno použivatelnej. Máma má takovýho prcka, a na tom se nedá vůbec psát, jak to má debilně uspořádaný klávesy.
Za čtečku knih bych se asi taky nezlobila. Neni to něco, co bych nějak extrémně potřebovala, ale ostatně o tom Vánoce dřív nebejvaly, dostávat věci, který potřebujete. Dřív jsme dostávali spoustu blbostí, který nám měly vylepšit život, ale bez nichž bychom se bývali obešli. Takže čtečka? Proč ne.
Stále bažím po duhové šále nebo deštníku. Duhový barvičky, to je moje.
Svíčky. To nikdy neomrzí. Obzvlášť bych užila ty čakrový.
Djembíčko, tibetský mísy, bicí… ách.
Stále rovněž platí moje záliba v nemateriálních darech, jako třeba pozvání na kelímek svařáčku nebo na dobrou večeři, vlastnoručně vyrobený šátky, šály, přívěsky a podobný blbinky.
A jinak už nevim. Letos toho zase tolik nepotřebuju, spíš bych potřebovala inspiraci, co dát těm ostatním. Ne že bych to neměla vymyšlený už od srpna, ale když máte babičku, která vám všechny ty nápady bezostyšně vykrade, tak to je pak těžký…
Rubriky
Uncategorized

Out of body experience. Zn.: Permanentní.

Někdy se prostě člověk musí sám sebe ptát, kde že se to ztratila jeho podstata, jeho vlastní já. Jelo na dovolenou? Odletělo do nebe? Umřelo? A když je pryč, kdo to sakra je v mym těle?
Čím to je, že tyhle pocity prožívám pořád dokola? Není to zdaleka jen někdy, kdy mě tyhle věci napadají, je to každej zatracenej den mýho života a mně to – nezlobte se na mě – prostě nepřijde normální. Je to nějaká deprese? Neschopnost přizpůsobit se faktu, že moje dětství skončilo a že už se nevrátí, že je třeba pojmout všechnu tu zodpovědnost a dřinu, která mi tím pádem byla vložena na záda a kterou ze mě nikdo nesejme řekněme příštích padesát, šedesát let? Nebo krize mladého věku? Vážně, co je to?
Proč mám rok co rok, měsíc co měsíc, den co den silnější pocit, že tohle nejsem já? Že všechno, co dělám, je úplně naruby? Špatně? Že takhle ten svůj život vůbec žít nemám, že to je jen nějaká podivná verze reality, jako sen, z nějž se máte probudit a říct si fuj, takhle bych svůj život zahodit nechtěla… jenže to probuzení nepřichází a já ztrácím rok za rokem a k smrti mě to děsí.
Mám pocit, že se všechno děje někde mimo mě, že se mě to netýká nebo že do toho nejsem schopna zasáhnout. Mám pocit, že se vezu na skluzavce, smýká to se mnou ze strany na stranu a všechno, co během té doby udělám, skončí katastrofou. Strhávám přitom lidi, co se mi třeba snaží pomoct nebo šli prostě jen náhodou kolem, a oni se na mě koukají jako proboha, co je s tou holkou špatně, je normální? A já se jen dál válim po zemi, neschopná vstát, neschopná pochopit, proč se na mě koukají jako na debila, a oni si dál ťukají na čela.
Skoro to vypadá, jako by se mi na obzoru rýsoval novej vztah. Říkám skoro, protože jsem z toho zmatená. Jako by se tu ten vztah odehrával beze mě. Přišlo to odnikud, najednou to tu je a jako by se mě nikdo neptal, jestli se toho vůbec chci účastnit. A taky že asi neptal. A já nejsem schopná říct moment, moment, nechte mě popadnout dech a udělat rozhodnutí. Vezu se jako ve snu a nejsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Cítím, že to všechno dopadne strašně špatně, ale nevím, proč to tak cítím. Nevím, co se to vlastně děje, a jako obvykle v takových chvílích, nechávám situaci, aby se nějak vyvinula. Čekám na moment, kdy to všechno začne dávat smysl. Ale on nějak nepřichází.
A navíc se nevyhnu srovnávání. Už nikdy se nevyhnu srovnávání s Ním (no dobře, mějte si mě za patetickou blbku, ale chtě nechtě to pro mě vždycky bude On s velkym ó…). On, kterej jedinej mi dával smysl. S nímž jediným se všechno to nemožno v mym světě proměnilo na docela normální záležitosti všedního dne a nic nebyl problém. Všechno bylo v cajku. A já byla já. Vrátí se to někdy? Nebo už nadosmrti budu existovat takhle nicotně, mimo svoje tělo, ztracená kdesi v prostoru, zatímco lidi se mi budou dívat do očí a mě tam už neuvidí? Poznám ještě vůbec někdy ten pocit jako že všechno je jak má být nebo budu do konce svých dnů hibernovat pod tou maskou, kterou mi moje podvědomí vytvořilo před rokem a půl jako obrannou linii pro to moje dolámaný srdce? Já, která se celej život do někoho zamilovávala, tak samovolně jako když dejcháte, a která si neuměla představit jedinej den v životě bez lásky, se už víc než rok musím ptát, budu ještě někdy schopná normálně milovat?
*
Moje kolegyně Mumla je kráva nad krávy. Tentokrát se pro změnu provalilo, že napsala kolegyni Jedničce odchod ve čtyři hodiny, ačkoli přibližně ve dvě byl na krámě člověk z vedení a nenašel ji tam – pochopitelně, už byla doma. A každej normální člověk by jí pak napsal odchod podle reálu, aby to nebylo podezřelý, ale ona holt asi neni normální. Jako bysme toho i tak neměly dost, teď nás ještě budou dennodenně kontrolovat, v kolik odcházíme. A ke všemu se to musí dít zrovna v době, kdy potřebuju mít vedoucího dobře naloženýho, protože z něj chci vyrazit prachy. Pche. Prachy. Už se s nima loučím, takhle z něj nedostanu ani korunu. Jak jsem řekla, je to kráva.
*
A co když je to všechno správně? Co když tohle všechno je jen nevyhnutelným důsledkem mého pokroku na poli poznání? Co když jsem pochopila, že žádné neexistuje, a tudíž jsem nadobro ztratila možnost nějaké mít? Co když jsem už jednou procitnula, jen jsem na to – jako na spoustu jiných věcí – zapomněla a teď se nějaká moje část brání? Moje ego, co nechce být ztraceno, protože nic není tak hrůzostrašné jako čelit prázdnotě z poznání, že nic není a nikdy nebylo. Že všechny naše vzpomínky, všechno to, na čem kdy stála celá naše existence – a to je prokrista šíleně moc! – prostě vůbec nic neznamenalo? Že to všechno bylo úplně jinak, než jak si to pamatujeme, a že je to hlavně úplně jedno?
Nic není důležité. Jen tento okamžik. Jak krásně ta slova zní. Ale co když jsem nebyla připravená získat tenhle okamžik? Co když jsem si neuvědomovala, že získáním jeho ztratím všechny ty předchozí a všechny budoucí? Už neumím myslet na minulost, vidím ji zamlženě. A nevidím ani budoucnost, ne takovou, jakou bych chtěla. Ani ta přítomnost není tak zářná, protože ji prožívám jen v mrákotách. Sice si ji bolestně uvědomuju, ale asi jako vězeň ve vlastním těle, se svázanýma rukama a roubíkem v puse. Jediné, co můžu, je křičet do éteru, ale dobře vím, že to neuslyší nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Není nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Jen nějaký zázrak, jehož podobu si neumím ani představit a pomalu ztrácím naději, že něco takového vůbec může existovat. Něco, co by se tu prostě jen tak zjevilo a všechna kolečka by zapadla do sebe. Díra by byla zahojená. Kdepak. Nic takového není. No redemption for me.