Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Blog.cz se pro mě stal nefunkčním

Helejte se, já z toho nedělám zase takovou vědu. Nesedím u toho a nebrečím. Ale můj výraz v první chvíli byl asi takový to *Hm. Co se na to dá říct. Krčí rameny a mlčí.*

Už nějakou dobu se moc nezúčastňuju takovejch těch debat typu „Co byste tu chtěli vylepšit“, „Co se vám jak líbí“ a podobně. Víte proč? Protože je to úplně jedno. Ať napíšete co napíšete, ať vám v anketách vyjde co chce, Standa má velice krátkou paměť a hlavně mu to je jedno, a tak se prostě nemůžete spolehnout na to, že by nějakej hlas většiny k něčemu byl a že by někoho zajímalo, proč vlastně lidi choděj na tu hlavní stránku.

A proč že to dělaj? No připomeňme si to třeba tímhle, Standou vlastnoručně napsaným článkem o Úvodní stránce, z loňského roku. Cituji a vypíchávám zejména následující odstavce:

„Typický uživatel Blog.cz je konzervativní a jakékoli změny nese těžce.

Oblíbené jsou statistiky pro přihlášené uživatele a žebříček Autorského klubu a Téma týdne.

Většina uživatelů Blog.cz si otvírá úvodní stránku Blog.cz ze tří důvodů: 1) přihlášení do blogu; 2) přehled o návštěvnosti, nových komentářích a článcích oblíbených blogerů pro přihlášené uživatele; 3) hledání nových článků ke čtení v žebříčcích Autorský klub a Téma týdne.“

Ehm. Co se na to dá říct. Někde jsem slyšela, že změna nebude zase tak drastická, že to budou jen drobné kosmetické změny. A vlastně jsou, ale asi jako nechat si ze dvojek udělat pětky nebo místo nosu namontovat rychlovarnou konvici. Proč? No proč ne, žejo, aspoň bude o čem tlachat.

O statistikách nemá smysl mluvit. Vůbec nevím, co tím bylo sledováno, že je na úvodní stránce odkaz na „Detailní statistiky“ (který mimochodem pokaždý, ale fakt pokaždý čtu jako „Debilní statistiky“, fakt nechápu proč…), když blog.cz stále (už kolik měsíců to je, osvěžte mi někdo paměť, někdy od července?) nemá statistiky zprovozněné a tyto trvale hlásí nula přístupů denně. Pokud chci tedy vědět, kolik lidí na blog přišlo, musím si vypomoci Googlem, kde jsem si sice statistiky zprovoznila už se založením blogu, neboť ty zdejší nejsou úplně přesné, ale přesto. To hlavní, co mě vždycky zajímalo při příchodu na úvodní stránku, bylo, kolik lidí včera navštívilo můj blog. A jsem skálopevně přesvědčená, že je to ta hlavní věc naprosto pro každého uživatele blog.cz, možná s malými výjimkami, ať nežeru.
Vážně by mě MOC zajímalo, co je na tom tak strašně zapeklitě složitýho, že to nejde opravit, vážně moc. Vám to nepřijde zajímavý?


Žebříček Autorského Klubu. Zajímá mě. Docela hodně. Aby ne, ostatně v klubu jsem a zajímá mě dění. Téma Týdne rovněž. Ale co mě na tom hlavně zajímá, je název článku. Ten mě buď chytne nebo nechytne, that’s it, a nevím jak vy, ale při stávajícím nastavení to první a jediné, co mě praští do očí, je jméno autora, psané Caps Lockem, který to na mě prostě křičí. Při luštění těch mnohdy krkolomných přezdívek se pak nejsem schopná soustředit na titulek článku, který navíc mezi hlasitě „křičeným“ jménem autora a zmateným perexem upadá v nemilost a prostě není vidět. Jestli vám něco říká pojem „stand out“, tak tohle je přesný opak, ať si to je barevný, na mě to prostě „nevyčuhuje“, já to nevidim. Vidim jenom jméno autora a změť písmenek. Normální postup při tvorbě webu, normální vývoj autorův spočívá v tom, že postupně ubírá méně důležité elementy a zjednodušuje – aspoň ty nejúspěšnější weby to tak mívají. My, samozřejmě, musíme mít vždycky něco special, místo ubírání elementů elementy přidáváme a čím je uživatel ve výsledku zmatenější, tím líp.

Přehled o návštěvnosti, nových komentářích a článcích oblíbených blogerů. Je třeba k tomu něco dodávat? Já myslím, že není 😀 Přehled o návštěvnosti nemáme, přehled o nových komentářích taky ne a články oblíbených blogerů jsou rovněž v prdeli, pokud teda nejsem úplně slepá, takže… prostě cože? K čemu ta úvodka teď vlastně je, připomeňte mi to někdo 😀

Dodávám, že vrchní reklamní box, který mi při prvním náhledu popřál pěkné Vánoce, jsem okamžitě zablokovala. Stejně dopadl i pro mě zbytečný (a obří, žejo?) box „Blog dne“. Naprosto nepodstatná věc. Blog dne je pro mě ten, jehož autor právě zveřejnil zajímavý článek, a ne ten, který mi na základě bůhvíčeho vygeneruje automat (nebo nastaví Standa…?), z náhledu vidím pouze design a ten mě nepřitáhne, mně zajímají titulky, titulky, titulky.

Hnidopišsky bych ještě mohla okomentovat boxík „Váš blog“, na němž není nic vysloveně zle, ale nelíbí se mi a jsem přesvědčená, že předchozí zpracování bylo funkčnější, nehledě na to, že mě fakt rozčiluje zkrácená url adresa mého blogu, která tam na mě neustále pomrkává – viz obrázek. Můj blog neleží na adrese phoe…se. A co to kvantum prostoru mezi vrchním řádkem a spodkem? Je to hnidopišství, ale nezlobte se na mě, měsíce keců a upozorňování, těšte se a já nevim co všechno, tajnosti a kecy prdy, a tohle jako výsledek? No to mě poser 😀 To by spíchla moje babička za pět minut v Malování. No možná i děda, a to je už pár let po smrti.

No, tolik k morbidnímu humoru (mám já to zas dneska náladu) a kibicu, shrnuto a podtrženo, pro mě se úvodní stránka blog.cz stala s těmito „převratnými“ změnami naprosto nefunkční, to jediné, co mě tu momentálně zajímá a co pro mě funguje, je tlačítko Správa Blogu, na které hned po otevření stránky zuřivě klikám, abych už byla pryč z toho maglajzu a mohla se věnovat tomu důležitému.

Asi to jediné, co mohu hodnotit skutečně pozitivně, je zkracovátko „Napsat nový článek“, které mi o jedno kliknutí usnadňuje život, když jdu vysloveně jen psát (což je, bohužel, od nynějška skutečně asi to jediné, co tady budu schopná dělat, protože díky změnám dostaly moje možnosti lustrování zdejších blogů pořádnou ránu a moje působení v komunitě je tím opět o něco více ohroženo – což zase nepochopíš, protože nejde tu hlavně o to? Nebo spíš – nemělo by jít?).

Jsem typický uživatel. Jsem lemra líná. Vím o tom, že existují fígly, jak to či ono obejít, ale proč bych to doprdele měla dělat?

Abych řekla pravdu, dostávám čím dál tím víc důvodů odsud odejít a jako – mě to moc neničí. Jako jo, mrzí mě to. Bude mě to mrzet, asi jako mě mrzelo odejít z lide.cz a přestat fungovat v tamější komunitě „chatařů“. Přestat se scházet s lidma, se kterýma jsem tam prochatovala spoustu hodin a něco pro mě znamenali. Bude to změna. Přijdu o čtenáře, přijdu o to dění tady, o odezvu a o kontakty. O tu budovanou síť, o základnu. Něco dobrého, co mohlo být dobré i nadále, bylo pošlapáno a zničeno a rozpadá se to. Za vším hledej ženu. Nebo Standu.

Loučí se m. z blogu, který se mi čím dál tím hůř používá. Ta komunita tady mi bude chybět, ale nedá se svítit.

Konec světa čekali jen pitomci. Jen pitomec taky nevidí, že za stávajícího vedení se rapidně blíží konec projektu Blog.cz.
Rubriky
Uncategorized

A co že bylo pod stromečkem?

Tak předně moje vyžádaná čakrová svíčka 🙂 Musím říct, že ačkoli jsem si řekla o duhovou, vůbec bych se nezlobila za některou z fialových nebo bílou. Poslední dobou meditace silně zanedbávám a velice ráda bych se do toho zase víc ponořila a ne že by se mi k tomu nehodily.
Několik sprcháčů. Čokoládovej jsem vyzkoušela hned, nedalo se odolat. Naprostá lahůdka 8)
Punčocháče. Nevim, koho to napadlo, myslím, že je nepotřebuju, ale zase ne že bych je neužila. Hned dneska mě donutily vytáhnout zase jednou sukni. Uvědomila jsem si díky tomu, jak dlouho už jsem na sobě sukni neměla. Neni na škodu občas se vyfiknout.
Voucher na masáž hlavy včetně péče masážním pavoučkem. Jaj, na to se těším 8) Sice poněkud mámě závidím ten její na masáž lávovými kameny, ale hlava bude taky dobrá.
Suchej šampon, svíčky z Ikey, dárková kartička do Ikey, Ferero Rocher… aneb mé oblíbené consumables. Brzo to spotřebuju a nezůstane mi po tom žádnej bordel, nic na co by se chytal prach, tak maximálně skleničky od svíček – ale ty obvykle vyhazuju, nemám pro ně využití. Je to dárek v podobě prožitku. Vůně svíčky. Osprchování se. Baštění něčeho dobrýho.
A ještě takovou malou surikatku – přívěsek na mobil. Roztomilá malá věc 🙂 Jo a abych nezapomněla, taky kovový náušnice ve tvaru kytary. Já sice náušnicím moc nedám – mám jich už strašně moc párů – ale něco takovýho přesto dokážu ocenit, to téma je prostě perfektně zvolený.
A nakonec brácha si ze mě udělal chodící reklamu na vlastní web a dal mi tričko z jejich eshopu 😀 Jak rozkošné. Ale musí se tomu nechat, že to tričko má fakt pěkný barvy.
Jo a vlastně ještě nějaký prachy taky. Táta řekl, ať si za ně hlavně koupim něco, co užiju. Tak nevim, váhám mezi drogama a dobitím openkarty.
No, prostě letos to vyšlo dobře a jsem i ráda, že se líbily moje dárky. Ani nemluvě o tom, že jsem mámě koupila Simon’s cat – Kitten Chaos a tátovi druhej díl 1000 věcí, co mě serou – oboje věci, co si sama chci přečíst 😀 Tomu se řiká zabít dvě mouchy jednou ranou. Multifunkční dárek. Jupijéj.
A co vaše Vánoce?
Rubriky
Uncategorized

Jak jsem se letos vykašlala na Vánoce

Vánoce, jak je notoricky známo, by měly být svátky klidu a míru. A – jak je rovněž notoricky známo – málokdy jsou. Jednak je to honění se za dárky, jednak úklid, jednak hysteričtí členové rodiny, kterým prostě MUSÍTE okamžitě říct, co chcete k Vánocům, jinak se zblázní, a hlavně to s nima musíte jít nakoupit, protože jinak si můžete bejt jistí, že dostanete nějakou nebetyčnou kravinu nebo něco, co se silně vymyká vašemu vkusu nebo to nesmíte jíst, protože je to přesně ta jediná sladkost nebo druh ovoce, na něž jste silně alergičtí.
Já to letos vyřešila celkem dlouho dopředu prostě tím, že jsem sepsala článek, co k těm Vánocům letos chci a nechci a na něj jsem odkázala mámu – záruka toho, že se to dostane i k babičce a že ty dvě se spolu o to nějak podělí. Tohle se u mě už stalo tradicí, jen letos jsem k tomu přidala velice důrazné prohlášení, že nic z toho nevyžaduju a nepotřebuju a že mi nemusí nic dávat, protože – insert přednášku o mém náhledu na materiální vlastnictví.
Musím říct, že jsem už dávno vyrostla z dětského očekávání Vánoc a spíš se v posledních letech přepínám do dospěláckého módu, čili že z toho začínám mít osypky už dva měsíce dopředu a čím víc se to blíží, tím víc mě jímá hysterie.
A tak jsem se na to letos dost vykašlala. V listopadu jsem si začala sepisovat nápady, co bych komu mohla dát, protože já prostě nejsem schopná provádět vánoční nakupování stylem „dva týdný budu chodit po vánočních trzích a obchoďácích a na něco narazím“. Kdepak, já to musim mít vymyšlený dopředu a pak vyrazit a jít cíleně do toho jednoho, maximálně do dvou míst, kde daný věci stoprocentně seženu. Jednak protože nesnáším davy a obzvlášť z těch vánočních mívám panický záchvaty, jednak protože mě letos vážně děsně bolí nohy a každej krok navíc je utrpení.
Dost jsem přemýšlela, jak bych se uchránila toho tradičního šílenství u nás doma. Letos mi na Vánoce vyšlo volno, a tak jsem věděla, že mě nezachrání práce. Nakonec mi to pomohla vyřešit předvánoční návštěva pana Mysteriózního. Zůstal u mě skoro celé tři dny a musím říct, že to významně pomohlo. Na tři dny jsem se zavřela do pokoje a nevnímala nic, co se kolem mě děje. Mrzelo mě to akorát když přišla na návštěvu babička – což mi mimochodem přišlo od našich dost nefér, dobře věděli, že se jí nebudu moct věnovat. Ty tři dny byly naprosto úžasný a báječně jsem si odpočinula, vlastně se mi po letech konečně podařilo udělat přesně to, co by člověk udělat měl, a sice strávit Vánoce s tím, koho má opravdu rád a s kým je mu dobře.
Nemáme vánočku, valnou většinu dárků jsem nakupovala v neděli večer a vánoční úklid a zdobení jsem dělala až na Štědrej den – a vlastně jsem to dost brutálně odflákla, takže se nedá říct, že by mě letos naplnila nějaká extrémně vánoční atmosféra, ale to se dalo čekat a já jsem hlavně ráda, že jsem si odpočinula.
Vzhledem k věcem, co čekám od příštího roku, možná že o příštích Vánocích to budu zase vidět jinak, ale letos mi fakt bodlo se na to vykašlat a nic nehrotit a i když cítím trochu zklamání z toho, jak málo to už pro mě znamená, jsem vděčná za tu trochu klidu a totálního zevlení a za tu blízkost a společnost, jež mi byla dopřána. Co si člověk může přát víc než sounáležitost a vzájemnost. Než to nejdelší objetí na světě. Než ten nejzoufalejší a nejopravdovější polibek.
Rubriky
poesie

I když jsi daleko

Ještě mám na rtech tvoji vůni
slíbanou z krku pod hvězdami
jen ať si civí, ať si čumí
tohle se děje jen mezi námi
A mě už ti nikdo neveme
jsem tvoje, dokud mě budeš chtít
a tak často, jak to svedeme
jsi jiný, jsi zvláštní, jsi mystérie
a v našich tělech je symetrie
přesně ty správné parametry
nos si ty svoje tlustý svetry
stejně tě z nich rychle svleču
a přísahám, nikam ti neuteču
i když jsi daleko na kilometry
*
Rubriky
poesie

Řekni mi

Řekni mi
kde tě mám
venku sněží
a já to nevnímám
o co běží
zmateně se ptám
jsi to ty, kdo mi srdce spraví
je to sen, co mi duši tráví
je to sen nebo se to vážně děje
je to štěstí, co se na mě směje
je to vločka, co zmizí na parapetu
nebo ještě dá se věřit světu?
*
Rubriky
co se mi honí hlavou

„Ty se jdeš futrovat v deset večer?“

Zeptala se mě máma a já na to:“Jo.“
A musela jsem se tomu usmát. Vlastně je to fajn, ještě pořád mám věci, z nichž se dokážu těšit, a který mě udržujou relativně v klidu. Jako houska s máslem. Hodně sladkej čaj. Kousek hermelínu s cherry rajčátkem. Hruškovej páj a vůbec všechny ty fantastický dorty, kterejma si sladím život v práci. Hudba – teď třeba už dva dny v kuse poslouchám Ellie Goulding a nemůžu se jí nabažit. A lidi.
Komentáře, co mě drží nad vodou, protože vím, že v tom nejsem sama. Kamarádi, kteří se veřejně postaví na mou stranu, když mám s někým spor, místo aby mlčeli nebo mi šeptem potajmu sdělovali, že to vidí stejně. Ono se to může zdát jako maličkost, ale věřte mi, pro mě není. Je to pro mě obrovská věc a hodně dobře si ji zapamatuju.
Lidi, co pro mě něco udělaj, aniž bych je o to musela prosit. Lidi, co za mnou přijedou jen proto, aby se mnou byli, žádný velký plány, žádnej stres, prostě jen vědomí, že nebudu sama a někdo mi jde nabídnout svoje rameno.
A koťata, ty čím dál tím roztomilejší koule chlupů, který mám furt na očích a nemůžu se jich nabažit. Jsem hroznej tyran, furt je beru do ruky a pusinkuju. Nemůžu si pomoct 🙂
A kafe. A kafe a kafe a kafe. A voňavý svíčky a moje zelený rostlinky (bohužel obraný o dracénu z Ikey, nějaká chundelatá svině mi ji ožrala). A ta výborná superpálivá pizza, co jsem měla včera k obědu. Nebo švédský kuličky z brusinkovou omáčkou z Ikey. Nebo výborná svíčková v kombinaci s výbornou společností. Plány. Naděje. Na něco se těšit. Něčemu věřit. A dát si k tomu kremžskou hořčici…
Dokud se žere, ještě se neumřelo.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Dokud to byla hypochondrie, byla to ještě sranda, ale teď…

Ah, konečně mám jednou čas a chuť přemýšlet nad novým blogem/webem – nevím, jak tomu mám vlastně říkat O.o
Ve světle stávajících okolností člověk chtě nechtě musí přemýšlet nad cestou ven z toho blázince. Jen kdybych nebyla tak nerozhodná a ztracená v tom, co všechno s tím vlastně chci dělat. Právě jsem se asi hodinu vymýšlela s úvodníkem a designem a když se tak na to podívám, nemám z toho úplně ten pocit, že to je ono. Takže to bude klasicky chtít dát si trochu odstup a až se na to podívám příště, třeba to budu cítit jinak 😀
In the meantime, bilancuju. Nad tím, co pro mě má smysl a co ne. Nad tím, kolik šancí jsem už dala zbytečným lidem. Kolik nervů už mě stála všelijaká individua. Jak málo času mám na věci, co mi skutečně dávají smysl, a na lidi, s nimiž bych měla být. Jsou to kola osudu? Nebo si to nějak dělám sama?

Přiznávám, lomcuje mnou ohromnej strach. Teď ještě o hodně větší než před pár týdny. Někdy v říjnu mě totiž začaly pobolívat nohy nějak víc, než je normální, i při takový stojací a běhací práci, jako mám já. Hele, v předchozí práci jsem byla zvyklá na šestnáctky bez přestávky na oběd a taky jsem to zvládala, tak proč by mě měly bolet nohy teď, když to mám vlastně klidnější? A hlavně to byla úplně jiná bolest než jako když stojíte x hodin na nohou. Šílená, úporná, taková, která nepřejde ani když si ty nohy dáš na stůl a čekáš, že se jim uleví. Taková vnitřní. Zhoršující se. Věstící něco špatnýho.
Ve středu jsem se proto dokopala k ortopedce, kde jsem už roky nebyla a nemám ji moc v lásce, ale už se to fakt nedalo vydržet – už dobrej měsíc nikam (kromě práce) nechodim a nic nedělám, protože mě ty nohy bolej prostě furt a příšerně. A milá ortopedka mi sdělila, že se mi nejen zbortila (nebo bortí, nejsem si jistá) klenba, ale že mám ještě k tomu začínající artrózu.
Prosimvás, artrózu ve čtyřiadvaceti. Ten den moje nálada dosáhla bodu mrazu a s venkovní teplotou to nemělo nic společnýho, i když je fakt, že byla kurevská zima.
Od tý doby mám strach. Mám objednaný ortopedický vložky do bot, po nichž by se to údajně mělo zlepšit. Bojím se, že s mou smůlou to bude bolet furt stejně. Nejhorší na tom je, že na tu bolest nic nezabírá, nedá se na to vzít žádnej prášek (aspoň o něm nevim), ani fastum gel mi nepřijde, že by k něčemu byl. Nepomáhá ani nechodit, hlavně teda proto, že to prostě nejde realizovat, lítat fakt ještě neumim 😀
A navíc to neni jediná věc, co mě bolí. Podobně v háji mám kolena a ruce, hlavně na pravý ruce mě zlobí šlachy kolem prostředníčku a ukazováčku (zjevně je používám víc než se jim líbí, ale prosimvás co s tim mám asi dělat?). V únoru mi skončí smlouva v práci a já se nedokážu přimět k uvažování o tom, co budu dělat dál. Zachvajuje mě panika, že se mi zužujou možnosti, protože budu muset hledat něco, kde budu moct sedět a nebudu přitom moc používat počítač, protože právě ten je na tu mou packu nejhorší. Kdyby se se mnou o tom ta doktorka aspoň chtěla bavit, ale ona mě už u kolenou utla a moje další potíže ji vůbec nezajímaly. Napsala mi pouze žádanku na rtg nohy a tím to pro ni haslo. Bojím se, že jednou budu litovat, že jsem tyhle věci nepodchytila včas, a že když nebudu vědět, jak s tím nakládat a co dělat se svym předčasně zhuntovanym tělem, dopadne to se mnou špatně a kromě všeho zdravýho vzteku v sobě začnu pěstovat i ten nezdravej, kterej na mě ostatně doráží už skoro měsíc, protože… no to se dá těžko popsat. To pochopí možná ti z vás, co chodí spát s bolestí a s bolestí se probouzí.
A já nechci bejt House, belhat se o holi a odhánět od sebe lidi.
Možná to jsou všechno předčasný a zbytečně pesimistický obavy, ale možná taky ne, co já vim, to mi řekněte vy. Artróza? Dvacet čtyři let?
Střelte mě někdo, ať se netrápím.
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Vidím blogosvět, v němž všechno funguje tak, jak má

Aspoň bych ráda viděla. Teď momentálně jsem tak nakrknutá, že vidím tak akorát hovno, hlavně teda pokud jde o titulku Autorského Klubu, kde je ticho po pěšině, ačkoli jsem po svém posledním článku naivně očekávala bouřlivé reakce. Nebo aspoň – vůbec nějaké O.o
Jelikož ještě pořád nezazněla jediná odpověď na otázku, Proč není LoveShy v AK?, a vzhledem k počtu komentářů lidí, kteří se tím cítí zaskočeni, šokováni, znechuceni a kdovíco ještě, vážně jsem čekala alespoň pár článků s vyjádřením podpory, dožadováním se nějaké dospělejší reakce ze strany milého Stanýska, než je mazání všech komentářů, které se o LoveShy a vůbec o ty nechutný sprosťárny, s jakýma se na nás honí ego, jen otřou – a ono se nestalo vůbec nic, jediná Berenika to pojala jako inspiraci k sepsání velice poetického rozsáhlého pojednání o tak zvané biondifobii, které se sice možná fajn čte a něco na tom je, ale přijde mi, že to postrádá fokus na to důležité, co se teď děje – a sice že jsme bez LoveShy, její jméno pořád chybí v seznamu členů, její články se pořád nezobrazují na titulce a k celé věci jsme od Standy pořád neslyšeli ani hovno. To vám přijde v pořádku?
Netrpím žádnou fobií z blonďatý blbky, jejíž čas už dávno pominul, jsem úplně normálně nasraná a zklamaná a neustále v hlavě přemítám, co všechno se s tímhle dá dělat kromě toho, že bych si na dotyčného počkala u něj před barákem (náhodou vím, kde to je) a šlápla mu do úsměvu s pevnou botou nesoucí metaforickou pečeť nás všech blogerů v klubu i mimo něj, kteří sice už možná dávno ztratili iluze o jeho soudnosti, ale přesto nám vždycky spadne brada ještě o něco níž, když se dozvíme, o kolik víc se dá ještě v jeho případě klesnout, a které rozhodně nebaví to sledovat a být toho součástí.
Já se ptám, blogeři, kde je vaše solidarita a podpora? Kde je vaše soudržnost? Kde je vaše nadšení pro věc a pára, když někdo z nás potřebuje pomoct? Co uděláte, až se váš příští článek neobjeví na titulce? Nebo článek vašeho naprosto nejoblíbenějšího blogera z AK? Přejdete to jedním komentářem? Nevzruší vás to?
Stanley jakožto správce klubu nemá soudnost ani úroveň, to vědí všichni. Vážně se nenajde nikdo, komu by to doopravdy vadilo a byl by připraven proti tomu bojovat vším, co má?
Chci jinýho správce. Nejsem z těch, co by přehnaně lkali, že to tu dřív bylo lepší, ale je fakt, že takhle posraný vedení jakýhokoli blogerskýho sdružení jsem ještě nezažila a že takhle hnusně, přezíravě a arogantně se ke mně jako k blogerovi ještě nikdo nechoval. A to už bloguju sedum posranejch let.
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Proč není LoveShy v AK?

Co se to tu sakra zase děje?
Zase jednou volno a jo, jsem vyřízená, ale popadla mě komunitní nálada, a tak jsem si řekla, že se zase jednou začtu – hergot, tady je zima! jdu se oblíct – do titulky a do oblíbenců vůbec, a co nevidím.
LoveShy si v nejnovějším článku stěžuje, že její články zničehonic zmizely z titulky AK, a když si to šla překontrolovat přímo na klubový blog, zjistila, že její jméno z nějakého důvodu zmizelo ze seznamu členů. A jak se stává ve zdejších vodách nepříjemným zvykem, nikdo jí k tomu nic neřekl.
A já se ptám – DAFUQ?
Tak zaprvé, kam se podělo psané pravidlo, že z Klubu se už vyhazovat nebude?
Zadruhé, kam se podělo nějaké normální chování? Vyhazov/odstranění by podle mě měl být povolen a tolerován POUZE A JEDINĚ v případě, že daný bloger blog ruší, přesouvá nebo přestal splňovat podmínky nebo se nějak jinak zbláznil a pomátl a komunita dala najevo, že takového člověka ve svých řadách nechce.
A I V TAKOVÉM PŘÍPADĚ by mi přišlo normální a velice na místě, dát o tom dotyčnému vědět, sám od sebe, nejpozději ve chvíli, kdy ho mažu, spíš dřív, aby se mohl nad sebou zamyslet a napravit. (Kde je Kovářčino Kladivo a Očistec, když je člověk potřebuje, vážně už ale!) Aby se bloger něco takového dozvěděl až ve chvíli, kdy mu nějak podezřele klesne návštěvnost, a aby se mu nedostalo odpovědi ani po mailech, aby byly mazány komentáře, které se o dané věci zmiňují a pátrají po odpovědi – a to i komentáře dalších blogerů, které věc zaujala, NO DOPRDELE!? Kde to zase jsme?
Ono se furt pindá, jak se v AK nic neděje, ale já mám za to, že takový občasný infočlánek o tom, koho jsme dneska smazali a proč, by nebyl vůbec na škodu, protože mě vytáčí doběla (teď už naštěstí velice zřídka, protože to nesleduju, ale dřív mě to vytáčelo furt), když si zničehonic porovnám seznam členů před měsícem a teď a zjistím, že v něm ubylo několik jmen, aniž by na to kdokoli kdekoli upozornil a nějak to okomentoval.
LoveShy je moje oblíbená blogerka, mám ráda její styl, design, její reporty z akcí i její fotky a to si sakra pište, že ji chci vidět v AK, kde má rozhodně co dělat a kdyby bylo třeba ji obhajovat, ještě klidně přihodím zmínku o čisté autorskosti její tvorby, o tom, že je to zajímavá osobnost, kterou tu řada lidí má ráda, že se pilně zapojuje do komunity a že když tu někdo má co dělat, tak je to ona.
Ale ona nepotřebuje obhajovat. Ona jen potřebuje, aby se její jméno vrátilo do AK, kam patří a kde ji chceme mít, a ten, kdo má tuhle demenci na svědomí, aby to rychle napravil. Protože jako co je toto zase za bordel.
Rubriky
drabbloviny

Sonda do hlubin Eminy duše

Můžete to brát jako drabblovinu, jako literární dílko, nebo jako záznam skutečnýho snu, co se mi dneska zdál, jak se vám chce. Můžete mě zkusit psychicky rozpitvat, je-li vám libo.
Upřímně si začínám říkat, jestli to není nějaká nemoc, tyhle neskutečně živý a totálně ujetý sny, co mě pronásledujou. Nedá se tomu snad už říkat noční můry, už pár týdnů se mi nezdálo nic, co by mě skutečně vyděsilo a probudilo uprostřed noci totálně zpocenou, přesto to ale nejsou příjemný věci a mám pocit, že mi z toho čím dál tím víc hrabe. Nejde jen o to, že na to pak musím myslet celej den a že pocity, co jsem v těch snech prožívala, se mě drží jako klíště, jde hlavně o to, že se nevyspím. Už měsíce jsem se pořádně nevyspala, tyhle – a mnohem horší věci – prožívám noc co noc.
A to mám nad hlavou lapač snů a pod polštářem kus křišťálu. Pche. Myslím, že mně by nepomohla ani svěcená voda.

Sebrali nás s tátou policajti. Jel moc rychle a taky snad neměl platnej řidičák nebo co. Odvezli nás s sebou na stanici a tam nás spolu s dalšími svlékli a nahnali do sprch. Pak nás rozdělili. Tátu odvedli bůhvíkam a já zůstala v hale, která byla zároveň sprchou, společně s asi pěti dalšími ženami a cca třiceti muži, kteří stáli na schodech, nazí, ukazovali si na nás a smáli se. My byly nahé „jen“ od pasu dolů, přesto to bylo krajně nepříjemné. Nebo možná právě proto. Království za kalhoty. Ale nemohla jsem je najít.
Očima jsem zmerčila oddělenou místnost, kde bychom snad mohly přečkat, a vydala jsem se tam. Muži obíhali zvenku dům, aby viděli oknem, ale sedla jsem si na židli a dala nohu přes nohu a na klín batoh, takže neviděli nic. Přesto jsem se dál sháněla po kalhotách a taky po tátovi. Začalo to být všechno krajně podezřelé a do mě se dal špatný pocit. Objevil se tam nějaký úředník, začala jsem se hlasitě zajímat, kam tátu odvedli a proč se musel sprchovat k výslechu. Prohlásila jsem, že ještě minutu, a vlítnu tam a je mi jedno, co se bude dít pak.
Nevydržela jsem to ale ani tu minutu, najednou jsem byla oblečená a prala jsem se s úředníky v bílých pláštích, z nichž byli najednou doktoři. Nechtěli mě pustit dovnitř, ale já jim utekla. Když jsem ho spatřila, ležel na nemocničním lůžku a měl v sobě zapíchané všelijaké kapačky. Šla jsem k němu od hlavy a když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že si není vůbec podobný. Místnost byla kromě nás plná všelijakých přístrojů a doktorů, kteří všichni zvedli hlavy, když jsem vešla, ale nikdo mě odtamtud nevyhazoval.
„Tati!… Co jste mu udělali?!“, vykřikla jsem. Jeden z doktorů mi s naprostým klidem odvětil, že z něj nějak extrahují buňky nebo co a skládají z nich nové „lidi“. V podstatě ho dělili na větší množství nekompletních tvorů, byl to jakýsi experiment a zatímco vedle něj se množily jakési napodobeniny lidí, on slábnul a ztrácel se před očima a najednou to nevypadalo vůbec jako on, ani jako člověk. Necítila jsem skoro nic než bezmoc. Chápala jsem, že se nevzrušují mou přítomností prostě proto, že už nemůžu vůbec nic udělat. Měla jsem se k odchodu, když se na mě ta věc z postele podívala. Zaváhala jsem. Co když tam někde ještě je a vnímá?
„Tati…“
Byla jsem na útěku a spolu se mnou ještě jedna dívka. Přikázala jsem jí, ať se mě pevně drží, a doufala jsem, že mě moje schopnost tentokrát nezklame. Nezklamala. Skočila jsem z nejvyššího balkónu. roztáhla ruce a po jednom zhoupnutí se ve vzduchu jsme se obě vznesly výš a obrovskou rychlostí uháněly pryč. Yes! Jen ještě pár bloků a budeme v pohodě. Nechytí nás. Ztratí nás.
Jenže po chvíli, když jsem se podívala za sebe, jsem zjistila, že někdo nebo spíš něco za námi přece jen je. Dammit! Taky lítají. S tím jsem nepočítala.
Pak si jen vzpomínám, jak se s tím něčím peru a snažím se to ze sebe setřást. Nevzdávám se. Utíkám. Nemám z toho strach, ale otravuje mě to. Zoufale se toho chci zbavit. Pak se vzbudím.
„Tati…?“
Nejhorší ze všeho je bezmoc.