Rubriky
poesie

Vzpomínková poesie

Své sladké tajemství neprodám
komu já budu chtít, tomu dám
Lež, mlč a líbej mě na šíji
než číši vína dopiji
Přestaň mě drásat do krve
miluj mě, buď mým poprvé.
*
Rubriky
Uncategorized

Poprvé na bruslích

To se mi ale náramně hodí, že zrovna to moje vydyndaný téma Poprvé dneska schválili 🙂 Dnešek se totiž stal dnem, kdy jsem se rozhodla prolomit léta opečovávanou bariéru, která mě oddělovala od řady mých přátel a značně omezovala můj společenský život. Ano, m. se ve svých dvaadvaceti letech poprvé v životě postavila na brusle! 😀
Měla jsem z toho hrozný bobky, protože moje první setkání s bruslením vůbec – na Londýnském ledním kluzišti – nedopadlo vůbec slavně a i po třech letech pociťuji následky nešikovného pádu, při němž jsem si pokazila něco v koleni. Bolest to byla nepopsatelná, nemohla jsem s tím ani hnout,  a přesto jsem musela ujít ještě spoustu kilometrů po Londýně i mimo něj, než jsme se dostali domů. A jelikož jsem v té době byla závislá na jěždění na kole (jediný dostupný prostředek, jak se  v tý díře dostat do práce dřív než za hodinu), už cca třetí den po úrazu jsem s bolavým a zničeným kolenem zatla zuby a šlápla do pedálů. Tahle idiocie mi sice ušetřila spoustu kroků a času, ale nedoléčené koleno se dodneška občas ozývá. No ale stejně – co bych to byla za sportovního ducha, kdybych tomu bruslení nedala druhou šanci, že 😉 Navíc jsem tvor zvědavý a než jsem sebou tehdy jebla, docela dobře mi to šlo, takže jsem chtěla vědět, jak mi to půjde  „na suchu“ a jak moc je to po asfaltu jiný… No, docela dost 😀
Tak předně na kolečkáčích vám neni taková klendra jako na kluzišti 😀 Dál dostanete chrániče – ty mít tehdy na Queensway, nemusela bych se tak rozsekat. Pak taky že když spadnete, nemusíte se tak rychle zvednout, protože nehrozí, že nastydnete nebo že se promáčíte – ani že vám někdo přejede hlavu (to docela bodne, nesnášim, když na mě někdo spěchá). No a pak to hlavní a docela osudný – že kolem sebe nemáte mantinely, takže nemáte o co brzdit 😀
Ale popořadě. Nazout se do bruslí nebyl problém, boty si ještě obouvat umím. Chrániče mi připadaly nepohodlný, nedalo se v nich pořádně hýbat, ale to přežiju – lepší než se vymlátit a sedřít si kolena. Na pády ovšem došlo jen dvakrát a to ještě jen tak aby se neřeklo . Jsem totiž přirozenej talent 😀 Ne, zas tak žhavý to nebude, ale myslím, že mi to šlo docela slušně na to, že to bylo prvně a že v mym věku se něco učit už neni taková prdel – hlavně proto, že třeba narozdíl od dětí mám až přehnaně vyvinutej pud sebezáchovy a hrozně se bojím se rozjet. Radši pojedu celou cestu v „kaďáku“ a budu si hezky obloučkovat, než abych se rozjela jako blázen a rozbila si čumák.  Jsem prostě nudně opatrná, což mi ovšem přijde jako docela rozumný rozhodnutí, kor když neumim brzdit 😀
Pan Božský se mě k tomu snažil dokopat už od začátku, ale moje pokusy o brždění zvednutím jedný nohy na patu nedopadaly valně a mně to vůbec nepřišlo jako dobrej nápad („Vole, jsem ráda, že se na tom udržim, ještě budu zvedat nohu, ne?“ :D), a tak jsem je nakonec vzdala a nechala to na něm – ostatně vyklubal se z něj docela šikovnej „brzdič“ 🙂
Dali jsme si celou stezku dvakrát tam a zpátky, což nám s mým tempem zabralo hodinu a půl a podle mýho názoru to bylo tak akorát. Trochu pokecat, trochu posportovat, hlavně nic nepřehánět 🙂 Domů jsem pak došla i s bruslema (pan Božský se jich chce zbavit a když si je od něj nechci koupit, aspoň mi je zatím půjčil, ať taky chvilku zacláněj u někoho jinýho :D) a od toho momentu mě pomaličku rozbolívá celý tělo – začalo to překvapivě od rukou, pak ramena a záda a teď už to začínám cítit i v nohách. Ale nevadí. Bolest přejde, hlavní je, že pro sebe něco dělám.
Co říci závěrem – bruslení mě bavilo, ale že by mě to zase tak bralo, to se říct nedá. Radši bych zůstala u plavání, kde mi každou minutou nehrozí pád na držku nebo hačí na prdel. Ale kdo ví, třeba až se naučím brzdit, uvidím to jinak. Každopádně krušné poprvé mám za sebou! 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

Reakce na rozhovor s „dívčími“ blogerkami

Nakonec mi to nedá a po vzoru Bels (povinně přečíst její článek, inteligentní to názor) i já znovu zareaguji na aktuální téma – Dívčí blogy. Tentokrát to bude taková menší pitva rozhovoru s dvěma „růžovými“ blogerkami. Rozhovor najdete zde. Kurzívou označuji citace z článku, na něž reaguji.

Cílem je vyvolat novou diskusi na téma, zda mají tyto blogy nejen právo na to, stát se členem AK, ale i na rovnoprávné postavení v rámci uživatelské komunity Blog.cz.

Právo, právo… o přijetí nebo nepřijetí blogu do AK rozhoduje přijímající a Kovářka, a dělají to svědomitě, s těmi nejlepšími úmysly a pěkně podle pravidel. Jestli někdo není přijat z důvodu porušování pravidel klubu, co s tím má společného diskriminace? A rovnocenné postavení? Kdo jim ho upírá? Samy se definují svou tvorbou a prezentací v diskusích. Každý svého štěstí strůjcem.

Lady Vanilka: „O své soukromí se bojím, protože díky jménu se toho dá hodně zjistit, ale pokud nezmiňuji adresu domu, tak si myslím, že je to v pohodě.“

Tady je někdo buď hodně naivní nebo hodně blbej nebo obojí. Zveřejňovat JAKÉKOLI osobní údaje na internetu není nikdy „v pohodě“!  Miliony lidí se o tom už přesvědčily na vlastní kůži a svět se pořád nepoučí a nepoučí…

Lady Vanilka: „Já hodně nerada čtu. Ať už knížky, tak časopisy. Občas po nějakém skočím, ale jen výjimečně. Když jsem byla malá, uměla jsem hodně brzo číst, a v první třídě jsem si hodně knížek přečetla, ale pak mě to přešlo.“

Nechci rejpat, ale jakou úroveň vědomostí a vyjadřování očekáváte od člověka, který vůbec nečte a jediný časopis, který ho kdy zajímal, byla nějaká Šťastná 13, jak Vanilka sama dodává? Totéž druhá slečna s Bravíčkem. Pro mě je to teda dost pádným ukazatelem inteligence, protože ukaž mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi není jen prázdná fráze.
Teres Xeina: „Naprosto souhlasím! Kupuji si BG!, i když poslední dobou mi přijdou jeho články hloupé, zbytečné, a hlavně stále stejné, a jeho odebírání jsem omezila. Znám spoustu dívčích blogů, bohužel i když toto téma je mé nejoblíbenější, tak chodím na minimum těchto blogů. Majitelky jsou ve věku 10-12, i když proti tomu nic nemám, i já byla v jejich věku :-), neovládají ani trochu psaný projev, kvalita fotek se pohybuje kolem bodu mrazu. Myslím, že v těchto bodech jsem já jejich přesný opak.“
Nebudu soudit kvalitu fotek a psaného projevu, jelikož jsem blog neviděla, ale baví mě, jak se slečna snaží oddělit se od dvanáctiletých slečen, protože ona je přece mnohem starší, mnohem chytřejší. Je úsměvné, jak si čtrnáctiletá holka připadá dospělá a jak shovívavě se sama usmívá nad o dva roky mladšími holkami. Pokud jde o mně, dvanáct nebo čtrnáct – pořád jsou to jenom holky a dokud jim nebude aspoň dvacet, nevědí o světě nic. O nebetyčné nafoukanosti číšící z jejích slov se ani nezmiňuju.
LadyVanilka: „Jediný můj vzor, který se občas stydím uznat, je Agáta Hanychová, která je vždycky v klidu a vše bere s nadhledem. Avšak snažím se být hlavně sama sebou.
Stydím uznat? Co to je za vzor, když se ho stydím uznat? 😀 Agátu nekomentuju, o té mám taky svoje mínění, ale to sem nepatří.
LadyVanilka: „Nebyla jsem kvůli odmítnutí ani trochu smutná, přihlásila jsem se tam, jen abych zkusila, jestli to vyjde.“
Nebyla smutná? Tak to je asi dost velká necita, podle mě každej musí bejt aspoň trochu smutnej, že ho nevzali 😀 Vždyť vy doufáte, že na to máte, a oni vám pak zatnou tipec a smůůůla. To přece musí zamrzet každýho. Nj ale tyhle slečny ne, ty mají „nadhled“. Kdyby aspoň v tomhle byly upřímné…
Teres Xeina: „Rozhodně nesouhlasím… To, že Míša přidala pár výtvorů od jiných, je snad zločin? A v době přihlášení už dávno nic takového na blog nepřidávala… Její články nejsou méněcennější než od členů AK, prostě se jen netýkají toho, co je zajímá. V téhle situaci odmítnutí mohli ti, co ji přijímali, argumentovat tak, že tam má něco neautorské, stačilo smazat pár článků, a mohla by se tam dostat. Třeba v dnešní době myslím, že na to má, celé je to ale o tom, že oni dívčí blogy nesnáší a ve své komunitě je nechtějí, ať už jsou kvalitní nebo nejsou.
(Teda ale že mi dalo práci pochopit jádro pudla. Někteří prostě nejsou schopni vyjádřit svou myšlenku jednoduše a jasně, aby to pochopil i unavenej člověk, co už do toho sotva mžourá :P) Přidávat cizí tvorbu není zločin, pokud přitom neporušujete autorské právo, a to bych chtěla vidět, jak byste to udělali – leda snad mít přímé svolení autora. Všichni tu vykrádáme, i blbej ilustrační obrázek je porušením AZ, takže bych si odpustila tyhlety frázičky. Ano, je to zločin, a basta. A přijímající má plné právo takový blog nepřijmout. Nějaký přísery? Stěžujte si u pátý popelnice zleva na hlaváku. Ta poslední věta je zcela lživá a nebudu se k ní vyjadřovat.

Nedávno se na blogu Autorského klubu objevil článek v rubrice „Úhel pohledu“, který vzbudil bouřlivou diskusi. Jde o problém, zda se může stát členem AK i dívčí blog, pokud splňuje všechny podmínky (stáří min. 3 měsíce a aktivita v posledních 3 měsících, veškerý obsah na blogu je původní, dodržování citací, atd.). Můžete s čistým svědomím prohlásit, že vaše blogy splňují všechny podmínky AK, a měl by tedy mít nárok být přijaty?

LadyVanilka: „Dříve, asi před 6 měsíci, jsem žila v domnění, že mám autorský blog. Ale nyní si to již nemyslím. Nevím ani proč si to nemyslím. Možná mi ti „chytří“ lidé zmanipulovali mozek, abych si to nemyslela. Je pravda, že nekopíruji (tak dvakrát ano), ale nejsem originální, nepíši povídky, a možná v tom je zřejmě problém.

(Ježiš ta je snad vážně blbá jak bedna kytu) Ehm. Možná, že tihle „chytří“ lidé udeřili na nějakou „chytrou“ strunu ve Tvé ctěné hlavince, a tys tudíž pochopila, co znamená slovo „autorský“. Ale ten fakt, že bys něco pochopila, tě pravděpodobně samotnou natolik vyděsil, že radši ani „nevíš, proč si to myslíš“. Znám spoustu AK blogerů, kteří nepíší povídky, a i tak jsou originální, kus od kusu. Takže zase zcestná poznámka.

Teres Xeina: „Pokud nemluvím za ostatní blogy, ale pouze ten svůj, tak jak se říká na plnou hubu tohle řeknu! Ale je to právě v rubrice úhel pohledu. Je to jejich úhel pohledu!!! Tak proč si dělají pravidla pro příjetí do AK? Když se podle nich stejně v jistých případech neřídí a dají na svůj pocit… Po stránce pravidel by můj blog být přijat měl, jenže do toho jejich ,,slavného kolektivu“ bych stejně nezapadla.“

(Tady je někdo hodně uraženej, že ho nevzali. Těch vykřičníků…) Úhel pohledu a Pravidla pro vstup jsou dvě naprosto odlišné věci. Do Úhlu pohledu vždy napíše jednotlivý bloger a ostatní se k tomu můžou vyjádřit jak je jim libo. Nemusí s tím souhlasit, a tudíž to ani nevyjadřuje názory celého klubu. Je to prostě jenom názor jednoho blogera. Pravidla se tím názorem neřídí a kdyby je slečna skutečně všechna dodržovala tak, jak vehementně tvrdí, byla by přijata.
Pokud by vaše blogy splňovaly všechny podmínky AK, a přesto do klubu přijaty nebyly, souhlasíte s tvrzením, že je to jednoduše diskriminující?
Kdyby to tak bylo, pak by to skutečně bylo diskriminující. Jenže ono to tak není.

LadyVanilka: „Do AK bych za žádnou cenu již nechtěla“

Kéécááá…
„Hodně (AK blogerů, pozn.) si myslí, že jsou „dospělí“, i když je jim kolem 15 let. Nás tím způsobem berou za děti s trapným chováním. To samé bych mohla říct já o nich, ale nemám potřebu chodit na jejich nudné blogy (kvalitní články mají, ale mě prostě takové blogy neberou), které mě nezajímají, a psát jim od rána do večera „názorové“ komenty, ve kterých jen a jen rýpou a dosvědčují nám vzájemně, jak jsme trapné a máme s blogem skončit.“
Kolem patnácti let? Já jsem teda v klubu potkala dost málo tak mladých lidí. Aspoň tedy v mých oblíbených rozhodně převažují starší autoři, i když i hodně těch mladších má v hlavě mozek a jejich články se rozhodně číst dají. Taky mají daleko do „nudných“, a podle mého názoru je k smíchu, že něco takového prohlašuje právě majitelka dívčího blogu. Ale chápu, že psaní „názorových“ komentů ji nebere, u toho by musela myslet, a to je pro některé náročná věc.
„Nelíbí se jim můj blog, ale přesto na něj chodí – to svědčí o jejich inteligenci, a tvrdí, že se tam chodí zasmát – to dosvědčuje zas to, že se chovají jak děti. Jenže já to, že se chovám jak dítě, uznávám, ale oni ne. Já jejich blogy ignoruji a nic proti nim nemám.“
Aha, takže ta litanie (kterou jsem pro svoje potřeby hoodně zkrátila) je vlastně co? Vzdání holdu? Taky se mi líbí, jak dívčí blogerky často užívají pojmů jako je „házení do jednoho pytle“, přičemž ony samy dělají přesně to ve vztahu k AK blogerům. To je ostatně jedna z mála věcí, který mi na nich jako lidech opravdu vadí, jinak nemám důvod držet si nějaký „předsudky“ k nim a prohlašovat třeba, že jsou to všechno blbý krávy. Vím, že se mezi nimi určitě najdou světlé výjimky, a rozhodně je nemám potřebu všechny do jedné odsuzovat pro nedostatek mozku (ačkoli jejich v rozhovorech se prezentující část si o to přímo říká).
„Furt proti nám něco mají, ale my proti nim nic (většina z nás)“
HA-HA
„Myslí si, že špulíme pusinku a vystrkujeme zadky na fotoaparát“
A ne snad?
„Pro některé jsme naivní husičky, které jsou povrchní a namyšlený“
Ehm. Opakuji: A NE SNAD?
Podle mého názoru jsou podmínky pro přijetí do AK příliš mírné. To se ale neslučuje s většinovým názorem, podle něhož jsou adekvátní, nebo dokonce příliš přísné. Protože však AK neřídím, nebudu do toho zasahovat. Můj osobní názor je ale takový, že pokud dívčí blog splňuje podmínky AK, měl by být buď přijat do AK v takové podobě, v jaké AK v současnosti existuje, nebo by měl AK své podmínky zpřísnit, ale potom by se členy nestala ani celá řada současných členů. Největší problém vidím v argumentační neudržitelnosti zdůvodňování, proč dívčí blogy – zdůrazněme kvalitní dívčí blogy – údajně do AK nepatří. Zatím jsem neslyšel jediný poctivý argument, proč dívčí blogy do současné podoby AK nesmějí, naopak jsem si vyčetl celou řadu neuvědoměle nepřiznaných nenávistných reakcí, majících původ v nejrůznějších pochybnostech o vlastní hodnotě. 
Já osobně jsem nepostřehla žádný takový případ, přijímající a Kovářka vždycky dostatečně zdůvodní, proč to a to nepatří do klubu. Velké diskuse pod tím nevznikají, takže mají zřejmě i podporu členů – protože ti se vždycky ozvou, když se jim nějaké přijímání nezdá. Jestli se skutečně takové nekalosti dějí, tak to ať si vedení klubu sáhne do svědomí, samozřejmě. Ale znovu říkám, nezaznamenala jsem to, a to jsem na blogu AK pečená vařená.
LadyVanilka: „Je v tom prostě jen nenávist, která mezi blogy přetrvává. A tím nás chcou diskriminovat – i když říkají, že nechcou, nebo se nám pomstít za to, že jsme ovládli blog.cz a jsme nejnavštěvovanější“
😀 Ovládli? Co to mele? Na titulce jsem je nikdy neviděla, návštěvnost jim přináší jedině tyhle rozhovorový články a v neposlední řadě – uvědomme si znovu, čeho je taková návštěvnost ukazatelem – je to ukazatelem JEDINĚ toho, že se spousta lidí přišla na blog podívat. Ale nad tím, PROČ tam asi přišli, už se tyhle slečny nepozastavují. Že tam 99 procent lidí přijde prostě ze zvědavosti, pak se zasmějou nebo nechápavě zatváří a rychle to zase zavřou, to už je nezajímá. Jen ať nám slečny ukážou screeny z Google Analytics, ať všichni vidí, jak dlouho na těch jejich „úspěšných“ stránkách lidi zůstávají a která stránka je nejopouštěnější? Vsadím blog, že ta hlavní.
Teres Xeina: „Mně je úplně jasné, proč nás nechtějí. S jednou věcí z jejich ,,vzácných argumentů“ souhlasím, a to s tou, že do jejich kolektivu prostě nezapadáme a zapadat nikdy nebudeme.“
Může mi někdo sehnat screen toho, kdy přijímající tohle prohlásil jakožto důvod nepřijetí? To by mě totiž vážně zajímalo. Teda podle mě je nad Slunce jasné, že čtrnáctileté slečny čtoucí Bravo Girl a mající Agátu Hanychovou za svůj vzor (za což se ale stydí) skutečně trochu vybočují z řady intelektuálně vyspělých (a kolikrát i mladších, takže s věkem to nesouvisí) blogerů, kteří mají rozhodně dospělejší témata na přemýšlení. Zapadat budou, až zmoudří.

„Měli by si konečně přiznat, místo psaní těch článků, které jsou tak strašně kvalitní na AK a mají tam perfektní argumenty pětiletého děcka :D, že nás diskriminují.“
Říká uražené čtrnáctileté děcko, které napsání kvalitního článku není evidentně schopno.
Bohužel, podmínky AK v současné podobě jsou nastaveny tak, že dívčí blog už do AK ani být přijat nemůže.
Ale co by nemoh. I o módě a líčení se dá psát trochu rozumně. I na takových stránkách se dá prezentovat něco tvůrčího a nového, a až se takovej blog najde, tak ho AK s radostí přijme. Autor tohodle interwia by se měl nad sebou zamyslet. Slovy Z. Jirotky, o jeho objektivitě dalo by se s úspěchem pochybovat.
LadyVanilka: „Vyjádřila jsem se již v předchozí otázce. Možná to má šanci, aby se to změnilo, ale nechci být naivní. Budu doufat v ty nejlepší reakce, ale čekat ty nejhorší. Je jen na lidech z AK, jestli dostanou rozum a začnou nás ignorovat.

Ehm, to jsme dělali celou dobu, ale když se pořád serete světu na oči, nestěžujte si na tolik zájmu o váš problém. Když nechceš být naivní, nebuď. Prober se, vypni počítač a běž dělat něco užitečnýho. Poznámka o dostání rozumu mě opět klátí ze židle.

Teres Xeina: „Podle mě jim vadí, že o našich blogách se na internetu více píše a většinou mají větší návštěvnost, i když jsou méněcenné – podle nich. Přijde jim zbytečné zajímat se o kosmetiku… Povídky jsou přece hodnotnější“
(Pomíjím výraz „blogách“, při němž se mi obrací žaludek naruby) Co furt maj s těma povídkama?  A na zájmu o kosmetiku není nic špatnýho, jde jen a jen o formu – až to slečně dojde, uvítají ji v klubu s otevřenou náručí.
„Každého prostě zajímá něco jiného, měli by nás tolerovat, stejně jako my jim tolerujeme to, že nás ještě nedávno diskriminovali – teď už se to říct nějak nedá, kvůli novým pravidlům… A rozhovor? Ten nic nezmění, budou k nám mít ještě větší nenávist, když jsme si dovolily tohle vše prohlásit před celým blog.cz. Jenže já a ani můj blog nejsme něco míň než ostatní a já si za svým názorem budu stát!“
„Oni“ vás tolerují. V opačném případě by vaše blogy byly dávno už zablokovány, a to byste teprve pochopily, co je to diskriminace. Nikdo neříká, že jste něco míň než ostatní. Říkáme (klidně se v tomhle začlenuju do obce AK blogerů, ačkoli mezi ně zatím nepatřím – ale snad brzo budu) jen to, že nedosahujete úrovně potřebné pro vstup do AK. A to je fakt, za kterým si pro změnu budeme stát my, když dovolíte.
Závěrem bych dodala, že ty jejich kecy o diskriminaci mi vůbec hýbou žaludkem. Nebojím se přirovnání k cikánům, tohle je prostě odporná demagogie a překrucování zjevných faktů. Nikdo je nediskriminuje, samy se vyčleňují. Nikdo jim neříká, jak se mají chovat a jak se mají prezentovat, to si vybraly samy a měly počítat s tím, že si na ně svět podle toho udělá nějaký názor. Že se jim ten názor nelíbí? No to už není problémem světa, milé děti, tady to pověstné jádro pudla leží někde jinde. Pokud si o mně celá společnost myslí, že jsem blbá kráva, tak to asi nebude tak docela vinou celé společnosti, tak se nad tím zkuste někdy zamyslet. Když vám vadí, že se o vás tolik mluví, neserte se světu na oči, blogujte si samy pro sebe a vyznávejte si co chcete. A hlavně si srovnejte myšlenky. Dost na tom, že jich máte málo, ještě když si vzájemně protiřečí. Nicméně souhlasím, že „růžová je jen a jen barva“. Já mám ostatně růžovou docela ráda.
P.S.: Dala jsem to „dívčí“ do uvozovek, jelikož souhlasím s jednou slečnou z komentářů – i mně se příčí tohle označení- Sama sebe za dívku považuju (byť by se o tom dalo spekulovat :D) a rozhodně mi nepřijde, že bych se v těch blogískách nějak nacházela. Ale beru to jako označení, nějak jim říkat musíme. Je to totéž jako s tou růžovou barvou – oni ty blogy taky nejsou všechny růžový, je to prostě jenom obecný označení a nemá smysl ho nějak zvlášť řešit.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Protože svět, svět je plný lidí, zvířat, rostlin, věcí…

Mno a máme tu neděli, což si skoro říká o nějakou rekapitulaci týdne nebo aspoň víkendu. A protože v tejdnu jsem se tu občas stavovala, vrhnu se rovnou na ten víkend, počínaje pátkem. V pátek se totiž děly věci 😀

Jak už jsem tu psala, neměla jsem ten den zrovna dobrou náladu (to jsou mi novinky). Už od rána to stálou za starou bačkoru a po obědě se to ještě přihoršilo a rozbolelo mě břicho (což jen potvrdilo mou teorii, že čína by se měla sníst nejpozději druhej den po naložení, jinak je to o zdraví), takže jsem pomalu opouštěla ideu nějaký Friday night fever – ostatně to celý odpoledne vypadalo, že se nic dít nebude a že to všem stačilo v úterý a ve čtvrtek. Jenže pak to přišlo – kamarádův status vybízející k akci 🙂 V tu chvíli jsem ještě netušila, že se nám tak narychlo povede domluvit návštěvu Karlose, natožpak jaký skvělý lidi ten večer potkám, ale už jsem věděla, že doma nezůstanu, že se mi strašně chce vypařit se z depky i z únavy, která mě pronásleduje ve dne v noci a že bych se musela doma uhryzat vzteky, kdybych poslechla svou lenost a zůstala v posteli. A tak jsem šla.
Nechce se mi to tu nějak do detailů rozmazávat (kor když to mám sama v hlavě rozmazaný :D), takže to shrnu:
  • Ten večer se sešla naprosto úžasná parta lidí, potkala jsem x nových tváří a mezi nima i ženu svých snů 😀 Tak nádhernou babu jsem už dlouho neviděla, natožpak abych měla tu čest s ní mluvit, neřku-li propařit celou noc 🙂 Krásná, inteligentní, vtipná, drzá, divoká, nespoutaná a v neposlední řadě taky prsatá – no prostě ideální baba 😀 Měla sice sebou přítele, ale ten je taky skvělej, takže já v tom problém nevidim 😀
  • Křídla za třicet, to snad nepotřebuje další komentář. Dala jsem si je třikrát, pak asi tři piva a nakonec jednoho frťana peach vodky, kterej to teda asi docela zabil, protože celou sobotu mi bylo hrozně blbě. A to jsem se tak snažila, dokonce i párek v rohlíku jsem měla … njn 🙂
  • Popis hudby jako „Taneční hity současnosti“ mě zpočátku trochu děsil, ale nakonec hráli naprosto úžasně, jedna pecka za druhou a jen výjimečně se objevil slabší moment, kterej jsme hned využili k regeneraci a dalšímu popíjení. Nemělo to chybu; díky tomu a křídlům jsme vydrželi tančit asi do půl čtvrtý ráno – řada z nás se teda odebrala do postele už dřív, ale to nás, zdravé jádro, nemusí zajímat, my jeli dál 😉
  • Povedl se mi majstrštyk ženské svůdnosti >:) 😀 Samozřejmě nevím, jak to viděli ostatní, ale já se ten večer dokonale odvázala, neuvěřitelně jsem si ho užívala a připadala jsem si sexy jako už dlouho ne. A podle četných signálů usuzuju, že jsem tak nepřipadala jen sobě, což mě těší a po tom všem trápení z toho mám až zvrácenou radost >:) 😀
Celej večer byl teda naprosto úžasnej a nakonec jsem se postarala i o onu sladkou tečku na závěr, díky níž na ten večer mám ještě krásnější vzpomínky (teď si zase budete představovat bůhvíco :D) a celej víkend se tomu směju, jaká jsem bitch 😀 Zdá se, že se snad časem přece jenom naučím žít ve světě bezcitnejch lidí, co ubližujou jeden druhýmu – hlavně teda bezcitnejch chlapů. Už jim za to ani nenadávám, sice mě to pořád mrzí, ale asi už jsem se naučila trochu to chápat…
O víkendu se toho moc nestalo, ostatně co byste nechtěli – byla jsem opět na chatě s rodiči a babičkou, a to neslibuje žádnou velkou zábavu, jedině fyzickou námahu. Tentokrát tomu nebylo jinak, celou sobotu (resp. celý odpoledne, jelikož jsme s bráchou dorazili cca na dvanáctou) jsme hrabali čerstvě posekanou zahradu a dělali další nezbytný úkony, který by se snad daly shrnout pod hlavičku Zahradníkův rok – Září. Večer jsme koukali na zprávy a na Eragona a pak jsme byli tak unavení, že jsme šli docela brzo spát.
varování: následující text obsahuje vulgarismy, braní jména Božího nadarmo a vůbec spoustu dalších závadností
Nechci se u toho moc zastavovat, ale u zpráv se mi opět udělalo špatně z toho, že jsem člověk. Video jisté blonďaté zrůdy, která jen tak metá štěnata x metrů daleko do vody a ještě se u toho zjevně dobře baví, mi zvedlo žaludek a srazilo moje mínění o lidech o další centimetr dolů (a že už je hodně nízko pod nulou). Zmíněné video je jistě k dohledání na Youtube a můj názor je takovej, že ty svině, co se rozhodly udržet její jméno v anonymitě, by měly společně s ní bejt zavřený do sudu z hřebíkama a puštěný ze svahu – ovšem až po tom, co bych je veřejně lynčovala, zbombardovala šutrama a dlažebníma kostkama, zkopala, hodila do sudu s horkym olejem a následně jim velmi pomalu a něžně zlámala prsty na rukou a vpletla je do kola.
Taková kreatura že si zaslouží anonymitu?! Taková svině že má nějaký lidský práva?!!! No to mě KURVA poser!!!
Při sledování Eragona (nuda, ale docela koukatelná) jsem se sice trochu uklidnila, ale cestou domů jsem se znova nasrala u sledování novejch volebních billboardů. Při této příležitosti jsme si s tatínkem podebatovali na téma smysl nedávajích nabubřelých sloganů, „nejlepších“, „jedinečných“ a „unikátních“ show na Nově, které „nemají obdoby“ – jak to může někoho vůbec napadnout, když je to proboha okopírovaný ze zahraničí?! Navíc nejde jen o ty pořady, ale vůbec o celou televizi Nova, která si libuje ve všech těch naprosto nemístně a nelogicky používaných superlativech, „exkluzivitách“ (nemají šajna, co to slovo znamená) a „unikátnostech“. To ani nemluvím o reklamních blocích pětkrát hlasitějších než je úroveň filmů (což je krajně nepříjemný a já nechápu, že jim to někdo nezakáže), který z hodinovýho filmu udělaj klidně dvouhodinovej a nikomu to nepřijde divný. Zmiňovat se o stupiditě a nevkusnosti soudobých reklam snad ani nemá smysl.
Táta to říkal správně – čtyři miliardy let vývoje a tohle je výsledek?! No kurva, kam jsme se to dopracovali! Já bych celou Novu zrušila a její tak zvaný moderátory poslala zpátky do školy, ať se tam naučej mluvit, protože způsob, jakým ty paka komentujou živý vysílání, je neskutečnej a je k nevíře, že takový „pro televizi – he- nova – eeee – XY“ kretény někdo vůbec pustí do televize!
To sem se zase nasrala, kurva! To se v AK nebude líbit 😀 Ale co je mi do nich, občas si člověk zanadávat musí a copak se o tomhle světě dá mluvit nějak slušně? Dyť je to humus, lidi… Já bych si jenom přála, abych se podobnejch věcí dělo čím dál tím míň, ale to je dost nereálná představa. No ale jen si to představte, svět bez Novy, bez „tatatata“ reklam, bez „unikátních záběrů, při nichž tuhne krev v žilách“ a bez těch sviní, co nemaj soucit s ničím a nikým a my jim ještě poskytujeme anonymitu, prej „z obav před nenávistnými reakcemi“… No doprdele jen ty jména zveřejňete, ať tu krávu pověsej, ať jí hoděj do divoký řeky a koukaj se se smíchem, jak zápasí o holej život, ať to natočej a hoděj na facebook, ať to všichni sdílí a dávají „like“, protože ta svině si nic jinýho nezaslouží a nezaslouží si ani žít ani chodit po týhle zemi. Bože, kéž by spravedlnost existovala, kéž by jí někdo vzal pod krkem a dovlekl na elektrický křeslo, protože přesně to je místo, kam patří. Nj, jenže to vona je zase určitě nezletilá a dětský zrůdy my přece trestat nemůžeme, my nesmíme dát fakanovi ani pohlavek, aby náhodou něco – ježiši já se z toho světa jednou poseru.
Mno. Dneska už za tím vším dělám pomyslnou čáru, protože toho mám celkem dost a jestli se tu ještě chvilku budu rozepisovat o svejch postřezích z tohodle pokřivenýho světa, tak si asi najdu nějakej tlustej provaz a půjdu se oběsit, protože kdo na to má sakra koukat?! Bleh. Zapřísahám vás, lidi, mějte rozum a užívejte ho. „Demokracie by měla bejt především o zodpovědnosti“ a jednou máme tu moc změnit svět k lepšímu, tak ho pro krista pána přestaňme kurvit. Amen.
Rubriky
poesie

Inspired by Juraj Kizák

Dotkni se mě
tam kde křičím
chladným prstem v horkém lůně
Tvoje tělo
na mých prsou
tvé rty v mých a teplá vůně
Prsty splétám
ze sna blouzním
při vzpomínce srdce stůně
Alone in bed (weheartit.com)
Rubriky
co se mi honí hlavou

Krušné ráno opilcovo

Hmm, snídaně v posteli. Sice jsem si ji sem musela donýst sama, ale whatever. Dneska je mi nějak blbě. Ani ne tak opilecky, jako spíš duševně. Jako na potvoru se mi zdály úplně bláznivý sny, který mi nijak zvlášť nepomohly se uklidnit. Začalo to na nějakym výletě, kde jsme šplhali po horách a pan Božský mě podpíral a objímal. Dělal to ze strachu o mě, ale já si připadala strašně sama, i když jsme šli spolu, protože jsem věděla, že je to prostě jen kamarádský objetí a že víc od něj čekat nemůžu – tedy bylo to nachlup to stejný jako na vodě, jen s tím rozdílem, že tam mě ani neobjal.
Na to místo jsme letěli letadlem, ale zpátky jen část z nás, ostatní že pojedou stopem. Hrozně mě mrzelo, že se už znova nepodívám na mraky shora, ale nedalo se nic dělat, a tak jsme se potáceli po dálnici. Skončili jsme pak v nějakym úplně neznámym městě, kde jsme si museli shánět ubytování a nějakou práci, abychom vůbec vyžili. A tak jsme tam nějakýmu chlapovi zrekonstruovali loď, takovou obrovskou plechovou vanu, kterou jsme potom projížděli různejma trubkama (já nevim, proč vždycky ve snu projíždím nějakejma trubkama a tunelama, kam by se normálně nevešel ani blbej ořech. Proč mě to furt cpe do těch maličkejch prostor?).
Pak se tam dělo dalších milion věcí, který si už nepamatuju, ale bylo tam nějaký mimino, který jsem ještě s nějakym chlapem měla na starosti, ale toho chlapa jsem dlouho neviděla, pořád se dělo něco jakoby mimo příběh. Pak jsem otěhotněla, ale vůbec nevím, s kým. A pak jsem byla na nějaký snad policejní stanici, odkud jsem chtěla ven, ale jakmile jsem se dala do běhu, začali po mně střílet. Nejdřív mi stříleli vzduchovkou do nohou, což nepříjemně bolelo, ale běžela jsem dál. A venku u dveří stál nějakej voják nebo agent nebo co, a ten to do mě napálil už zpříma. Věděla jsem, že neumřu, ale hrozně jsem se bála o to malý. Pak se tam objevil nějakej velkej chlápek v bílym a já ho, sedíc na zemi a brečíc, tahala za nohavice, ať mi pomůže. Pak jsem se setkala s tim chlapem, co hlídal to mimino, a ten se třásl vleže na zemi, evidentně se zbláznil, a že to mimino hodil prej do vody nebo co, a pak pro něj asi skočil, protože tam leželo s ním. Jala jsem se ho utěšovat, že to je dobrý a že ho z ničeho neviním, no a pak jsme se k sobě přitulili a bylo nám dobře a já zase cítila nějakou lásku, cítila jsem, že mě má rád.
To je zhruba tak všechno, co si pamatuju, a ještě to vůbec nedává ten smysl, co to dávalo, než jsem se probudila, ale bohužel, neumim to popsat nějak smysluplnějš, když si to vůbec nepamatuju. Vím jenom to, že jsem se ráno nechtěla probudit, protože jsem nechtěla přijít o to malý a taky jsem se nechtěla vzbudit do světa, kde mě nikdo neobejme a kde první, co po ránu uvidím, bude pravděpodobně mámy kyselej obličej s přísery na to, že si chrápu do oběda. No ještě aby nepřisírala, ale bohužel, včera mě to zmohlo, tak co mám dělat 😀
Myšlenka dne: Když jsme tak strašně chytrý lidstvo, proč jsme ještě nevynalezli kuchyně, co se budou mejt samy? Stačil by teda sporák, to je někdy fakt kekel to mejt. Mno nic. Jdu se pokusit nějak vzbudit a dostat z hlavy chmurný myšlenky. Dumání o snu mě do života nevrátí.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Pivní slzy

Neměla bych. Vážně bych neměla psát, když jsem nacamraná. Ale kdoví, třeba mi zrovna to bude cenným průvodcem po vlastních pocitech, až se ráno vzbudím do dalšího zasranýho dne a uvidím to tu.
Byli jsme v hospodě. A snažila jsem se, vážně jo, ale já nevim, jak to dělá, že mě tak ničí, kdykoli ho vidím. Doteď jsem s ním teda už několikrát mluvila a pokaždý mi z toho bylo relativně fajn – ale to bylo proto, že jsem se na něj nedívala. Stála jsem vedle něj nebo jsem koukala do země nebo něco. Ale tentokrát ne. Seděla jsem zrovna tak, že jsem mu viděla do tváře, a to bolelo. A pak, když mě kamarádka nechala sednout si vedle něj (nevím, o co jí šlo), to přišlo – moment, kterýho se děsím od našeho rozchodu, moment, kdy sedíte vedle něj a ruce vám automaticky chtějí vystřelit k těm jeho. Tak samozřejmě jako když dýcháte, chcete ho najednou pohladit po zádech, zaplést prsty do jeho tmavých kudrlin a pohladit ho po ledabyle oholené tváři. Jako když se žíznivec potřebuje napít, potřebujete najednou zabořit nos do jeho ramene a dýchat jeho vůni, která vám tak strašně chybí.  Musíte si pořád hrát s prsty a vštěpovat si „Ne, nesmíš, už ti nepatří“, musíte s tím bojovat, zatímco se přátelé kolem vás dobře baví nad historkami z vody a z nejrůznějších chlastacích akcí. A on? Nic. Ani se na vás nepodívá… „Mně to vyšlo tak, že jsem sebou na vodě měl jedinou věc, kterou jsem nepotřeboval“. Jo… a ta věc jsem byla já.
Rubriky
poesie

Žalozpěv za zraněné srdce

Jsme dva a kráčíme vedle sebe
každý svým tempem, každý svým směrem
blíží se podzim a vítr zebe
smráká se dlouho před večerem
Jsme dva a kráčíme každý sám
kdysi snad dvě duše v jediné
však dávno už tomu, dnes sotva tě znám
ze sna jsem proctla ve vteřině
Teď ztichlá je ulice, kde kroky tvoje
zněly dřív táhlou ozvěnou
srdce mé v koutku se obvazuje
a léčím si duši zlomenou
Sama jdu ulicí prázdnou, plnou
nevnímám, neslyším, necítím
jen bolest a stesk a s další vlnou
sypu si prášky do pití 
Kdes lásko moje, kams odešel?
a proč srdce mé nevzal jsi sebou?
skončili jsme, večer nadešel
a nůžky na zápěstí zebou
Roky a týdny a měsíce
potrvá, než se zahojí
rány, které jsem, plačíce
tvrdila, že nebolí
Pak odložím snad chmurné představy
a s nimi zas kousek sebe
však navěky budeš mi předrahý
navěky, lásko…
pro tebe…
Broken Heart (http://beyond50radio.blogspot.com)