Kterak jsme s Dendou začaly hubnout

Podporovat přátele je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí v životě vůbec, a tak když za mnou  zničehonic přijde kamarádka s tím, že neví, co si počít, že by chtěla dělat tolik věcí a že se k ničemu nemůže dokopat (heh, koho mi tím jenom připomíná?) spouštím hned všechny mozkový procesy, abych jí dokázala nějak vhodně poradit. No a co mě nenapadlo – když teda chceš dělat spoustu věcí, tak si je sepiš, udělej si takovej to do list a jeď podle něj. Já to tak praktikuju už x let a můžu říct, že nejhorší věc je právě to sepsání listu, pak už to jde mnohem líp, když ty věci vidim před sebou. A abys v tom nebyla sama, jdu do toho taky 🙂

A tak jsem se pustila do svýho to do listu a musim říct, že to nebyl špatnej nápad. Některý věci na něm mě trápí už tak dlouho, že jsem se už při samotnym sepisování naštvala a pustila se do jejich řešení – například jsem zvedla ten zatracenej telefon a zavolala na helpdesk našich ajťáků, aby mi pomohli s nefungujícím programem v kompu. No, hrozně jsem si za to zatleskala, problém byl akorát v tom, že měli asi hodinu furt obsazeno a pak jsem marný pokusy o dovolání se vzdala. Řešení se tedy nekonalo, ale aspoň ten dobrej pocit, když nic jinýho, se dostavil.

Ale to jsou prkotiny. Důležitější a mnohem dýl omílaný téma je hubnutí. Víte co, nechci si dávat nerealistický cíle, ale taky nechci dopadnout jako moje máma, která si co čtvrt roku stoupne před zrcadlo ve starejch kalhotách a prohlásí, že už to fakt nejde a že musí začít hubnout. No a pak si jde koupit nový kalhoty…

Ne, já takhle věci řešit nechci. Nechci patnáct let hlásat, že by to chtělo vymalovat kuchyň, a čekat na bůhvíco, co mě k tomu konečně dokope. Kdepak, my na to půjdeme jinak.

A tak jsem si prostě řekla, že když o tom furt tak melu (i když nijak zvlášť, já jsem se svou postavou vesměs spokojená a až na toho mýho Exblba mi ji všichni neustále chválej), tak teď do toho konečně fakt půjdu. Protože na to neni nikdy vhodná nebo špatná doba, prostě musíte začít. Takový to odkládání „až na jaře“, „až po létě“, „až po vánocích“, „až naprší a uschne“, to je k ničemu. Kdykoli můžete začít dělat něco pro sebe, a když pořád potřebujete nějaký příležitosti, co je lepší než příležitost pomoct kamarádce? Ostatně dělat to sama pro sebe by mě ani nebavilo, tohle je přesně jedna z těch věcí, k nimž mě musí někdo vyhecovat a musí stát vedle mě, abych se s ním mohla předhánět 😀 A tak jsme se s Dendou hecly. Starting tomorrow 🙂

Jenže zhubnout, to neni jako koupit si lístek na metro, to je dlouhodobá činnost, která zahrnuje řadu podúkolů a podbodů, který je třeba si rozepsat a pak je odšrtávat jeden po druhym. Kdybych si na to do list napsala „Zhubnout“, nikdy by k tomu nedošlo, protože to je prostě příliš obecný heslo, na němž se není čeho chytit. Ba ne, na to se musí jinak. A když jsem nad tím tak přemýšlela, napadlo mě, že ačkoli jsem si vědoma toho, že můj jídelníček nestojí za mnoho, přesnou představu o něm vlastně nemám. Chyba, chyba, že Klásek? A tím teda začnu. Od zítřka si týden budu přesně zapisovat, co jsem kdy jedla (no, to kdy nevím jestli se mi bude chtít hlídat, ale pokusím se) a pila. Budu sledovat, čím se živím, na co mám chutě a podobně. Budu se prostě mnohem víc zajímat o svoje stravování. Věřím, že jako samo psaní to do listu, i dělání soupisu snědené potravy mě samo o sobě hecne k nápravě a že když tomu věnuju nějakej ten čas navíc, vrátí se mi to v dobrém.

Na nějaký diety seru, to vám řeknu klidně rovnou. Jím ráda a tlustá nejsem, ani nadváhu nemám, takže pokud jde o moje hubnutí, půjdu spíš po úpravě jídelníčku (což by mi mělo pomoct i s mym věčnym nedostatkem energie) a po zvýšení fyzické námahy, sportu a pohybu. Nejsem až taková troska, ale to je jedno. Nezáleží na tom, kolik toho pro sebe děláte, vždycky toho můžete udělat víc. A takovej je i můj plán. Víc péče o sebe sama.

Je docela možný, že pokus nevyjde, ale to není důvod ho neuskutečnit, že? Takže see you příští středu se soupisem žrádla – to budou asi věci, chjo, už teď se bojim 😀

Btw, z jiného soudku – včera i dneska jsem měla po jedné nečekané návštěvě, což se sice trochu nehodilo, jelikož jsem nemocná, ale nakonec to bylo velmi příjemné a jsem za to ráda. Dneska jsem navíc byla s jedním starým známým na kafi, teplym závinu se šlehačkou a  později i na pivu, a to bylo taky moc fajn. Napadlo mě při tý příležitosti napsat článek o navazování dávno ztracených kontaktů, ale teď se na to nějak necítím, už je zase půl jedný ráno, já dostávám hlad a vůbec. Nechtěla jsem jít spát brzo?

Takže se k tomu možná vrátím zítra nebo někdy, no možná taky vůbec, znáte mě 🙂 Musím se ale aspoň pochlubit jednou věcí, a sice že budu mít zítra možná novýho plyšáčka 😀 Já vim, jak to asi zní, ale já plyšáky miluju a už hrozně dlouho jsem si v tomhle směru neudělala radost, natožpak aby mi někdo plyšáka dal, a navíc jsem nedávno byla ve Sparkysu a totálně jsem se tam zamilovala do jednoho medvídka. Já teda medvídky žeru už dlouhý roky, nikdy jsem snad žádnýho neměla a vždycky jsem ho přitom chtěla. Dneska ty plyšáci navíc jsou naprosto úžasný, jsou heboučký jako pírko a kolikrát voněj po všem možnym… no, jestli ten plyšák zejtra bude, jebnu vám sem fotku, ať můžete závidět, je fakt krásnej 🙂 Jen si držím palce, aby tam ještě byl, byl tam na tý polici jedinej, ňuňánek můj 🙂 Chjo, jsem ztracenej případ 😀