Měsíc: Únor 2012

Tak se na to podíváme. Hraju už téměř dva měsíce a zdá se, že poslední dobou se nám tam vynořilo docela dost zajímavých témat k řešení. Drbat o tom na chatu s jedním, dvěma lidma, je jedna věc, ale když už takhle drbete tejden, dva, měsíc, tak si začínáte řikat, že už to – nezlobte se na mě – pomalu přestává být vtipné. Nj, jenomže co s tím?

Co nás trápí? Trápí nás – asi jako každý rpg forum – značně uvadající aktivita hráčů. Všechno to začalo, troufám si říct, rozdělením hráčů do dvou lodí. Tenhle krok jsem, upřímně řečeno, nepochopila, ale když se to dělo, měla jsem zato, že to bude mít nějakej skrytej hlubší význam, něco, co se dozvíme „v příštím díle“, co prostě bude mít nějakej smysl do budoucna. Žel Bohu nemělo. Dalo by se to pochopit, kdyby nás tam hrálo třicet, padesát a podobný cifry, ale tolik nás tam opravdu nebylo, a teď, když aktivně hraje tak cca pět hráčů, a to ještě u třech z nich zavírám oko, tak už to opravdu smysl nemá a silně nás to ve hře omezuje.

Dokud upadají jenom hráči a je aktivní správce, dá se s tím něco dělat. Ale ve chvíli, kdy na to začne kašlat i on sám, to už prostě víte, že to jde všechno do kopru. Jasně, může k tomu mít hafo důvodů, ale to nezastíní fakt, že to prostě dost podcenil. Jak jsem říkala na chatu, když chcu vést forum, tak se taky ujistím, že na to budu mít dost času a nápadů. Nejde si říct „hej, já založim forum“ a čekat, že se to nějak vyvine. Nevyvine. Musíte mít příběh. A tím příběhem myslím víc než jenom „hej, jste na lodi a bojujete s nočníma můrama“. To je fajn jako začátek, ale nevystačíte s tím navěky. Chce to prostě víc.

Troufám si říct, že základní chybou tady bylo tedy nejen rozdělení lodí, ale i prostý fakt, že si správkyně nevzala nikoho ku pomoci. Jediná další osoba, která měla za úkol ten příběh někam posouvat, rozvíjet a vůbec utvářet děj (protože ruku na srdce, tím, že chodíte z místnosti do místnosti, tu se nažerete a támhle trochu potrénujete schopnosti, tím děj opravdu netvoříte, to má být jen ta vata mezitím a ne vaše hlavní náplň hry), se na to – no to je nám ale překvapeníčko – vybodla taky. Hlavní záporák, k němuž by se dalo říct hned několik postřehů, ale my si prozatím vystačíme s tím, že je to postava totálně neomezená ve svých schopnostech a dost na hru kašlající. Chytřejší z vás si možná všimli té kolize – váš hlavní cíl má být bojovat proti NPC záporákovi. NPC záporák je ovšem postava naprosto neomezená (hráčům jako takovým je zdrbána každá schopnost, každý detail, a jsou povinni všechny své techniky doprovázet značnými nevýhodami, při nichž je kdeco bolí a často odpadávají z boje, zatímco NPC záporák žádné nevýhody nemá, to je taky moc fajn a fér) a vaše schopnosti na ni nijak nepůsobí. Nabízí se tedy otázka – jak s ním mám člověk tedy sakra bojovat?

Ten problém se ovšem vyřeší ve chvíli, kdy ona postava totálně zmizí ze hry. Vy na něj někde týden čekáte, protože bylo řečeno, že dojde k bitce, ale on se prostě neobjeví, a tak to prodlužujete, kecáte mezitím o nesmyslech a čekáte. Zdržím se poznámek o naprosté nezodpovědnosti a hnusném chování vůči ostatním hráčům.

Tohle všechno samozřejmě otráví i ten nepatrný zbytek aktivních hráčů, které to doposud bavilo. Bylo to nudné už ve chvíli, kdy jsme spustili menší anarchii a dva hráči z jedné lodi (zaseklí a znudění, protože u nich nikdo nehrál), vyrabovali kapitánčinu kajutu, zmocnili se kódů k bráně a přesunuli se na loď druhou, aktivnější. Čekali jsme, že z toho něco bude, ale kapitánku to nevzrušilo, pokud vím, vůbec se k tomu nevyjádřila. Pak jsme byli s kolegou vysláni na misi, kde na nás měl čekat zmíněný záporák. Jak už jsem řekla, týden jsme čekali, než se objeví, a když nás to přestalo bavit, začali jsme dělat bugr, že už se chceme vrátit na svou loď a mít to z krku. Kapitánka nám v podstatě naznačila, ať si děláme, co chceme, a akce, na kterou jsme se týden těšili a připravovali, se nekonala. Proběhla v pěti minutách, totálně nudně a nezáživně, protože nebylo s kým bojovat.

Takové věci aby člověka neotrávily. Dorazí to mimojiné moment, kdy se jeden z hráčů snaží upravit svou postavu tak, aby byla víc použitelná, dva týdny čeká na schválení a adminka ho potom pošle do háje s tím, že ať si dělá co chce. On se tedy rozhodne postavu úplně smazat a další týden nebo jak dlouho čeká na to pouhé smazání, protože správce se nezmůže ani na to. No to už je prostě konec. Jak říkám, dělat bugr, rozkopávat popelnice a zapalovat pochodně prostě neni zábava, když to nikoho nezajímá, ba dokonce si toho ani nevšimne. K čemu je anarchie, když vám ji vedení v postatě schválí?

A jako by nestačilo, že odpadla správkyně a hlavní záporák, už se na to vykašlal i druhý kapitán lodi, do nějž jsme ještě vkládali naděje a doufali, že s tím dějem něco provede. Přidejme to k přibližně dvaceti hráčům, kteří to zabalili už nějaký ten pátek zpátky, aniž by cokoli řekli, a zůstane vám tam nějakých těch pět totálně znuděných aktivistů, kteří sice mají ohromný potenciál a fakt by je ta hra bavila, ale byli zanecháni tak říkajíc v loji, v nudě a bezmocnosti. A co teď s tím? Máme si ten děj tvořit sami? Na to nikdo z nás není zvědavej, přišli jsme hrát a ne vést forum sami pro sebe. Dokopat kapitány, aby s tím něco dělali? Jak asi? Sehnat někoho dalšího, kdo by se ujal vedení a něco s tím provedl? Kde? A tak nám nezbývá než se jen koukat, jak nám to postupně uvadá a jde do kopru, což nás samozřejmě bolí, protože ten příběh měl ohromný potenciál a fakt nás to bavilo. Ne tak jako teď, kdy se jen neustále potkáváme na chatu, házíme po sobě spícími smajlíky a naším heslem za poslední dva týdny se stalo slovo „nuda“, protože už si v podstatě ani nemáme co jiného říct.

„To máš klasiku na všech rpg forech“, pravil kolega. Nojo, ale co jako. To se s tím máme smířit? To s tím vážně nic nezmůžeme? My, hráči, kteří máme vlastně všechnu moc ve svých rukách? To je trochu na prd, ne?

Háá, to je ráno raníčko. Mezi všemi těmi linky na fb se dneska konečně objevil jeden užitečnej – záznam Pulse koncertu Pink Floyd z roku 1994. Tak jsem to samozřejmě hned spustila a to se nedá popsat. To je víc než běžnej hudební orgasmus. Made my day. ÚÚÚŽA! <3

Navíc jsem si včera – když mě večer necitlivě vyhnali na nákup – koupila vánočku, na níž jsem už tejden měla hroznou chuť, no a to se to hned vstává, když můžete posnídat něco dobrýho a nemusíte lovit tvrdý rohlíky se zbytkem salámu.

Přemejšlim, co zajímavýho bych vám k tomu řekla, ale nějak to nevidim. Po dlouhý době jsem sem přišla jen tak bez nápadu, bez námětu, prostě se jenom podělit o momentální pocity. A to víte, takový články jsou vždycky o hovně 😀 Ale tak hlavně že nás to všechny baví.

Začala jsem dumat – teda ne že bych začala právě teď, už nějakou dobu jsem to v hlavě měla, ale teď jak o tom víc lidí začalo v komentářích mluvit, tak jsem začala dumat jako že navážno, že bych fakt vydala nějakou tu sbírku. Jenomže vim já, jak na to? Zase tolik peněz nazbyt nemám, abych si to vydávala za vlastní, krom toho ani netušim, kolik by to stálo, jak to vůbec v těchhle věcech funguje – no budu se muset trochu informovat, než něco spáchám. A taky, to bych musela fakt hodně reklamovat, aby si to někdo koupil. A asi bych tam musela dávat věci, co ještě nebyly na netu, protože proč byste si to kupovali knižně, když tady to máte zadara, žejo. No, budu to muset řádně promyslet, ale jako na vědomí se dává, že to zvažuju 🙂

Hledám taky kapelu, to je další věc, co se dává na vědomí. Mám už herdek nějakej věk a nechci si za pár let řikat jo, my se trapně o něco snažili a nic z toho. Chci nějakou kapelu, která to bude myslet vážně, ale zase která z toho nebude dělat scény, že jste neměli čas se něco do příští zkoušky naučit, prostě něco mezi. Jako že jo, nekašlem na to, ale když se stane, no tak z toho nebudeme dělat co to neni. A abychom se navzájem poslouchali a vnímali. To zase neni tak moc, ne? Neřikám, že chci hned nějak koncertovat, na to fakt nejsem zdatná, ale chci mít kolem sebe lidi, se kterejma se dá něco nahrát, něco spáchat, nějak se prezentovat. A který se třeba i vyznaj v tom, co dělaj, aby mi mohli poradit, co si pořídit za vybavení – Sunny bych asi nedokázala zradit, ale rozhodně potřebuju nový struny a už dlouhou dobu uvažuju i o kombu nebo aspoň nějaký krabičce k němu, protože moje lejňátko – jestli ještě vůbec bude hrát po tý děsně dlouhý době strávený v podstatě venku na mraze – žádný efekty nemá a mně to tam docela chybí.

Mno, a to už je asi fakt všechno, už to ze sebe tlačim. Mějte se a ať vaše dny taky začínaj tak příjemně jako ten můj 😉

Člověk někdy prostě potřebuje mít tu možnost aspoň na chvilku se zhroutit, pobrečet si, sesypat se, nechat se tím zaplavit. Když takovou možnost nemáte, je to nesmírně kruté.

Dneska jsem byla po týdnu dovči v práci. Musím říct, že ten den byl naprosto báječnej. Nevim, jestli to bylo jenom tim, ale jistě z většiny za to mohla nová kolegyně na zástup, která přijela z „pověstné Křižíkovy“, kde máme pobočku. No, o tý pobočce jsem už slyšela hodně a o jejích prodavačkách – mých kolegyních – ještě víc, ale tohleto? To bylo prostě neuvěřitelný. Celý dopoledne jsem se smála jak magor a bylo děsně dobře – samozřejmě až na pár momentů, kdy mě polévala nervozita z toho, že tam jsem do večera, hlad, bolest v břiše nebo podivná přechodná letargie a depka. Bylo mi celej den trochu těžko od srdce, protože Olišče, naše první a nejmilovanější kočka, začala předevčírem podléhat rakovině, vrčet, mít problémy s pohybem, no prostě trápit se. Bylo tudíž demokraticky rozhodnuto, že to tentokrát nebudeme prodlužovat jako u Melisy a že prostě půjde spinkat.

Blbý bylo, teda aspoň pro mě, že ten den měl přijít právě dneska. Jak jsem celej tejden byla doma a mohla tam jít prakticky kdykoli, tak zrovna teď když jsem zpátky v práci, by mi určitě hned první den dali volno z rodinných důvodů. Máma sice navrhla, že to odloží na středu, kdy mám volno, ale prosimvás. Já si tak vezmu na svědomí, že se to zvíře bude ještě dva dny tahat bytem celý orostlý nádorama a bude se na mě mračit. Ten pohled se nedá, fakt nedá snýst.

A tak byli dneska. Beze mě. Nejsem si jistá, jestli mi to ještě nedošlo nebo jestli jsem si prostě během týhle práce zvykla všechno přestát. Vážně, já dřív brečela každou chvíli. Ale co dělám tady? Já si prostě nemůžu dovolit se hroutit nebo mít nervy v prdeli, protože někdo ten krám musí vést a já se tam nemůžu zavřít dozadu na dvě tři hodiny a schovat se tam, ono to ani neni prostředí vhodný k takovejm věcem, tam jste furt na očích, i když jste za rohem. Furt víte, že tam na vás někdo juká a načumuje do krámu. To prostě takový věci zaplaší.

Ale tim je to právě tak hrozný. Že furt přemejšlim, kdy sakra budu mít čas, abych to na sebe konečně mohla nechat dolehnout. A navíc se děsně bojim, že už to ani neumim. Když jsem posledně brečela, trvalo mi to asi tři minuty, pak jsem se hned zvetila a šla dál. Což je asi na jednu stranu fajn, ale dyť to vůbec nejsem já O.o Já vždycky ležela i několik hodin na posteli, čuměla do zdi a bulela jako blázen, neschopná pohybu a čehokoli. Mezi záchvaty breku a škytání jsem psala srdceryvnou poezii nebo jsem zkusila složit něco na piáno, což se obvykle vydařilo a dodneška mi z těch věcí běhá mráz po zádech (muhehe, samochvála nade vše). A dneska? Napad mě jeden ubohej komentář, co jsem šla hodit jako status na facebook. Že jako aby svět věděl a abych tomu aspoň trochu učinila za dost. Jenže hned nahoře na titulce vidim kámošům status v následujícím znění: „Zdá se vám vaše kočka málo hebká? Použijte aviváž, zaručeně zhebne.“

Tak jako… co se na to dá kurva říct? 😀 Namísto aspoň minimálního vylejvání se jsem propadla záchvatu smíchu (černej humor v pravej čas na pravym místě, fakt že jo) a dala lajk. Tomu se řiká „zabít“. A to je taky docela humorný.

Nevim, poslední cca tejden dva mám vůbec divný rozpoložení, takový fakt černě humorný, řekla bych, morbidní, dekadentní a ani trochu rozverný. Dívám se na svět takovym tim totálně gárfíldovskym „I hate mondays“ pohledem, máloco mě rozesměje a už vůbec nic fakt upřímně (dneska jsem se, řikám, chechtala, ale stejně to bylo takový divný chechtání, takový divně nepřirozený, jako bych už zapomněla, jak se to dělá). Nevim, snad je to jenom přechodná záležitost, začínám se o sebe docela bát. Ale jak se znám, tak to zas přejde. Ono by stačilo kdyby brzo přišlo jaro a teplo a sluníčko a kdybych se konečně dostala trochu na vzduch a vídala zase nějaký 3D lidi (kromě zákazníků).

Kurva ale teď se mi stáhlo hrdlo, když mi došlo, že Oliva to jaro už neuvidí.

Woohoo, mám dovolenou 🙂 Akorát teda vůbec nevím, co si s ní počít. Normální lidi teda o dovolený jezděj někam do pryč, třeba jsem mohla jet do tý Anglie aspoň na pár dní nebo někam na hory, ale to nějak holt neni můj případ, no. Ta dovolená vznikla dost narychlo a já si jí klidně užiju pěkně v posteli, aspoň těch prvních pár dní. Pak mě čeká hon na nové zaměstnání. Vůbec nevim, tyjo. To zas bude.

Meme mě nebaví. Poslední dotazy mi vůbec nesedí nebo už jsem na ně psala xkrát nebo mě k nim prostě nenapadá nic záživnýho. Ostatně jako vůbec k celýmu blogu, poslední dobou na to zase seru jak na placatej šutr a vůbec to nechápu. Asi je to tím, že když už sedím u netu, oddávám se cele hraní rpg a sem mě prostě nic nenapadá. Navíc, dělat tu z toho „deník vzteklé prodavačky“ jsem nechtěla. Ne že by vás to nebavilo, obávám se, že by vás to bavilo až moc, protože co některý ty lidi jsou schopný řikat, dělat a požadovat, to je prostě na jedno velký WTF, ale prostě se mi nechce bejt taková prudéra i tady, stačí že to odnášej lidi v mym okolí, co mě pak musej poslouchat XD

Příklad za všechny, převčírem mi tam večer přišel chlápek a povídá „Máte tu nějakou pekárnu?“. Já se nezmohla v první chvíli na nic, protože jsem ho totálně nepochopila, tak jsem na něj jenom koukala jak sůva z nudlí. Pak jsem teda vykoktala, že co jako myslí, protože jsem fakt nevěděla, a on že jako něco na sladký a zákusky… no stejně jsem ho nepochopila. Tak na to povídám, že mám akorát to zboží, co vidí, a jinak nic. On se na mě taky podíval divně, řekl aha a šel pryč. Ještě asi pět minut jsem pak nechápavě zírala do zdi a snažila se přijít na to, co po mně vlastně chtěl. Jako jak jestli tam mám pekárnu, tyvole? Asi továrnu na pneumatiky tam mám, ne? Celou fabriku pod pultem schovanou. Ne, prostě nechápu, o co mu sakra šlo? 😀

Jedna pani to moje zmatení taky odnesla, protože se mě ptala, jakej krém je v tom větrníku. Já sakra nemám šajna a z vody to neuvaříš, tak jsem chvilku něco koktala, a nakonec ze mě vypadlo asi tak to, že je v tom takovej ten normální krém, co se dává do větrníků 😀 Pani řekla aha a koupila si špičku.

Já vim, že od prodavačky je normální očekávat, že ví, co prodává, ale prosimvás tam, co dělám? Tam neví nikdo nic a co je na tom nejhorší, nedozví se to ani když se po tom pídí. Dodneška nevim, co je čim plněný, protože mi to buď nikdo nebyl schopnej říct nebo mi tři lidi řekli tři různý věci. O maďarskym chlebu například, že je pálivej, což pak nebyl, o buchtách, že tam jsou rozinky, což pak nebyly, o koláči, že je tvarohovej, když je to samej pudink a vůbec. Co si sama nezkusim, to nevim. O bulkách všem lidem poctivě hlásím, že jsou mazaný máslem, protože mi to tak bylo řečený. Pak je ochutnám a zjistím, že to vůbec neni obyč máslo, ale nějaký hořčičný. Jako je to dobrý, o to nic, ale prostě wtf? Já tady rok lidem lžu? A neni v mejch silách, promiňte, fakt neni, ochutnat všechno, co na tom krámě máme. Nejsem degustátor a ty některý věci mě fakt nelákaj. Ne proto že by vypadaly hnusně, ale prostě proto, že danou věc nejim a nehodlám ji jíst jen proto, abych se dozvěděla, jak chutná – z ochutnání větrníku stejně zjistim tak maximálně to, že je dobrej, ale složení krému si z palce nevycucám.

Ty lidi ovšem jako by to věděli, mě těmahle otázkama bombardovali i celej čtvrtek. Chvílema jsem už fakt nevěděla, co. Jedna pani se mě ptala, jestli je něco dnešní, že to chce pro malou holčičku. Já na to, že jo – protože jsem měla zato, že mluví o chlebíčkách, a ty byly dělaný asi hodinu předtim než přišla. A ona že si to teda koupí. Jenže já nevěděla, co konkrétně myslela, tak jsem se zeptala „a co že jste to chtěla?“. Pani se zatvářila dost pobaveně, což se jí nedivim, vyznělo to jako že a priori hlásim, že je všechno dnešní, aniž bych věděla, na co se mě ptaj (ale stejně kurva, co čekaj, že jim řeknu! Ne, madam, ten chlebíček tu mám už od pátku a bejt váma, nežrala bych to?), ale tak to fakt nebylo. Nakonec šlo o věneček, a ten stejně dnešní byl, takže jsem rozhodně nelhala.

Ale ta byla aspoň milá, i když totálně hluchá, takže byl problém se s ní domluvit. Nějaká jiná baba se mě dost nevybíravym způsobem ptala, aniž by pozdravila, jestli jsou ty šneky „opravdu“ čerstvý, pže když je prej kupovala posledně, tak to bylo tvrdý jak podešev. Já už se v takovejch případech nezmůžu vůbec na nic. Povídám jí prostě jen že „tvrdé zboží neprodávám“ a „ještě něco k tomu si dáte?“. Poker face. Baba vypadala, že mě prostřelí pohledem, zjevně ukrutně nasraná, že jsem ji tak drze setřela a nezačala se s ní hádat nebo se před ní rozpadat. Zaplatila, vypadla. Jako co už sakra. Jestli to někoho uklidní, všechno zboží mi každý blbý ráno projde rukama, takže dobře vím, co si můžu dovolit prodávat a co neni jedlý. Může se stát, že na to některá prodavačka sere a cpe lidem zlámaný starý oschlý hnusy s tím, že prostě když se vrátí a hodí jí to na hlavu, tak mu vrátí peníze, no co. Ale já tohle zapotřebí nemám a tak si dávám bacha na to, co těm lidem cpu. Jakmile mi od toho blbýho šneka kousek upadne, což se stává, pže ty kurvy z pekárny to neuměj upíct tak, aby to drželo pohromadě, tak ho prostě vyřadim a dám ho do vratky, protože nemám potřebu poslouchat výlevy nějaký hysterický husy, že „za tohle devatenáct korun nedá“. Prostě nemám. A tak, jestli někdo v pekárně – za mojí přítomnosti, pže tam taky nejsem furt a všechno neni jenom moje vina, herdek jsme tam tři – koupí něco tvrdýho, tak je to jedině proto, že ta věc měla bejt tvrdá, anebo prostě proto, že to kupuje v osm večer a sorry, ptát se mě, jestli mám v osm večer čerstvý rohlíky? Jako jasně asi, zrovna jsem je vytáhla z pece v tý pekárně, co mám schovanou pod tim zkurvenym pultem.

Bože, já tu dovolenou potřebuju…