Tak zkušebna byla vynikající a ani se nezlobim, že mě to přimělo vstávat po sedmé ráno. Přece jenom ve dvou se vstává úplně jinak než v jednom. Mysteriovo doslova alarmující budíkový vyzvánění je sice poněkud napřesdržku a jestli si ho příště nezmění, tak ho asi zabiju, ale jinak jsme to zvládli i se snídaní dost rychle a beze spěchu, dokonce jsem se stihla ještě trochu přistřihnout. Přijde mi zajímavý, jak se ty vlasy složej pokaždý jinak, takže zatímco jeden den netuším, co s nima, druhej den tam prostě přesně vidim tu linku, jak to ustřihnout. Ale neměla jsem moc času, tak jsem to udělala jen na jedný straně a dost halabala, ale naštěstí mám pořád ještě kolem sebe lidi, kteří si s tím vědí rady 😀 Zručný Mauděcí zásah během dvou minut napravil mnou napáchané škody a hned se cítím jak znovuzrozená a hlavně mě ty vlasy konečně přestaly srát. Co těch pár centimetrů dýlky pryč udělá, žejo. Ježiš, to jsou kecy.
Anyway, hraní bylo boží. Ve zkušebně mě vždycky unavuje to zdlouhavý ladění, zapojování, fidlání s čudlikama a mrcasení se okolo zvuku, ale tentokrát to rozhodně stálo za to, všechno jsem perfektně slyšela a to se to hnedka hraje jinak, když vám za prdelí nestojí na jakejkoli hluk alergický rodič, nabádající vás, abyste si to „odbasovali“. Což, uznejte sami, jde s baskytarou udělat fakt těžko. Proč se jí asi říká BASkytara.Trápí mě šlachy na rukách a je fakt, že tím, jak moc teď na tu basu drtím, tomu nepomáhám, ale čert to vem, dnešní Hysteria a Stockholm Syndrome byly dost luxusní a tímhle tempem to nebude trvat dlouho a budem to dávat fakt slušně. Muse mě už dlouho takhle nebavili. Mám ty zatracený basový linky v hlavě od rána do večera, takže to by bylo, aby nebylo. Rovněž se chystám na Plug In Baby a hned nato si plánuju Bliss, kterej si už nějakej ten pátek přehrávám aspoň na klavír a – no, co k tomu říct, je to prostě jedna z mých nejoblíbenějších musáckejch věcí.
Je naprosto fantastický mít po ruce někoho, kdo k hudbě přistupuje tak jako pan Mysteriózní. Neni to žádná flákačka, je to prostě muzikantskej život, konečně ho žiju, už to neni jenom mluvení o tom, dávno to neni jen hraní si na to, teď to po letech fakt dělám a najednou to má úplně jinej rozměr. Už ani neni tak cool o tom mluvit, nedívám se po ulici, jestli se na mě dívají, jak si nesu futrál na zádech, je mi to jedno, jsem myslí ve zkušebně a těším se, až si nahlas zahraju to, co jsem si doma potichu fidlala, nebo naopak dumám, co všechno se potřebuju naučit do příští zkušebny. Která sice neni nijak naplánovaná, ale líbí se mi, že to bereme jako samozřejmost. Že až zase bude příležitost, tam tam zajdem a pochlubíme se, jak jsme pokročili. A taky mě dost baví ty naše společný jamy. S Yellow Label jsme to nikdy moc nedělali a vždycky jsem byla přesvědčená, že je to škoda. A byla. Fakt mě to baví a vidim na tom, jak strašně to pomáhá ve zlepšování se. Tolik k hudbě.
Poté, co jsem Mysteriu po týdnu a půl vyprovodila, jsem byla nějak akční a rozjela jsem se do Panerky navštívit ty moje holky. Bylo to příjemný. Neodolala jsem a píchla jim trochu s nádobím, což asi vypadalo dost zvláštně. Vemte si, že sedíte v kavárně, přijde tam nějakej normálně civilně oblečenej člověk s začne sklízet nádobí z odkladače a odnášet ho do myčky 😀 Ale aspoň jsem si zasloužila svý řádně oskořicovaný kapučíno zadarmo. „Pro tebe cokoli“, řekla mi něžným hlasem směnová vedoucí a já nějak věděla, že to myslí vážně. Tak zvláštně to šťouchá u srdíčka.
A na jednu stranu mě těší jejich zájem o to, abych se vrátila, a chápu jejich nechápavej postoj k tomu, proč jsem odešla. Prý že bych práci v Anglii mohla hledat zároveň přitom a až bych něco našla, tak by mě pustily. Ale to bych nemohla. Nedokopala jsem se k tomu celejch těch několik měsíců, nebylo kdy, před Vánocema to byla možná lenost a vědomí, že mám „dost času“, po Vánocích jsem zase trávila veškerej volnej čas ve společnosti pana M. a to jsme sakra měli lepší věci na práci než googlit 😀 Ale teď když odjel a když vím, že nic nemusím, jsem nakopnutá. A líbí se mi na tom, že ačkoli jsem nezaměstnaná, rozhodně nejsem nezaměstnaná. Rozumějte, rozhodně mám furt co dělat. Nahromadily se mi kvanta věcí, na který jsem neměla čas a energii doteď a na který se vyloženě těšim. Třeba včera jsem si konečně po neskutečně dlouhý době sedla k hromadě not, tabů, textů a poznámek, co se mi válela u klavíru a v níž jsem nemohla nikdy nic najít. Ještě to nemám dodělaný, ze dvou fází třídění jsem zatím zmákla jen první, ale i tak je ta hrouda hned o polovinu menší, co bylo popsaný jen z jedný strany, šlo do recyklační přihrádky, že se to ještě použije, co už nešlo, šlo do papíru. Vyhodila jsem taky svůj loňskej diář. Na co to skladovat. A chystám se na polici dokumentů. Tam sice neni vysloveně bordel, ale myslim, že by tam těch papírů mohlo bejt míň a krom toho potřebuju najít podklady pro účetní, aby mi mohla udělat daně – což myslim dost bodne mámě, která mi je jinak vždycky dělá a jde jí z toho hlava kolem. A taky papíry pro pracák. No, zejtra.
Jak tak přemýšlím, co s načatým večerem, nějak pokročila hodina. To se to píše, když je čas a klid a prostor. Hodim tam asi díl Downton Abbey a balim. Brejčír. Tahle basačka je dneska zaslouženě unavená 🙂
