Rubrika: challenge

Hergot lidi, málokdy namátkou sáhnu po něčem, co mě tak moc vezme, jako tahle miniknížečka s ilustrací tváře pana Wericha na obalu.

Pan Werich. Člověk by mu rád říkal prostě jen Werich, protože on to byl takovej hodnej strejda. Takovej úžasnej opravdovej člověk, takovej přírodní úkaz, co tu měl bejt ještě dvě stě let a furt by měl co říct a furt by měl ten kouzelnej dar popsat věci tak, jak doopravdy jsou, a rozumět, co se děje. On by se v naší době neztratil. Člověk by mu rád řikal Werich, protože on sám se nijak nepovyšoval a nikdy si nenechal říkat „Národní umělec“ nebo co. Ale ono se mu prostě špatně říká jen Werich, on to byl prostě PAN Werich.

On mi hrozně připomíná mýho tátu. Takoví dva fousatí mudrlanti s brejličkama a přivřenýma očima, co by si možná rozuměli. Takovej ten dobráckej humor a hrátky s jazykem. Takhle si budu navěky pamatovat pana Wericha a tohle mám nejradši i na tátovi.

Já jsem vlastně nikdy nevěděla, kdo je to ten Škutina. A nevěděla jsem, že se vysílal pořad „Co tomu říkáte, pane Werichu?“, kde Werich na pobídku Škutiny komentoval všechno, co se zrovna namanulo, a mluvil o všem. A nevěděla jsem, že ve Werichově životě kromě Voskovce a Horníčka byli i další ohromně důležití lidé jako právě třeba ten Škutina. Ale teď, když to vím, se těším, až máma jednou zprovozní starý video a my si s tátou budeme moct pustit záznamy z vody, jak jsme jezdili, když jsem byla malej capart, a záznamy z Dvořiště a z Lipna, kde jsme trávili každej poslední tejden z prázdnin dlouhý roky po sobě, a taky záznamy těch pořadů, o nichž se povídá v týhle malinkatý knížečce. Protože ta knížečka je naprosto krásná. Je to takové to laskavé vyprávění, je to povídání o Werichovi a co spolu ti dva dělali a povídali a jaký pikle kuli, je to dokonale zachycená esence toho, jakej byl pan Werich člověk a já když to četla, tak jsem to četla Werichovým hlasem a celou dobu jsem se usmívala a taky mi bylo smutno.

A já myslím, že když se při čtení čehokoli usmíváte a zároveň je vám smutno, tak je to rozhodně zatraceně dobře napsáno a udělali jste zatraceně dobře, že jste si to přečetli, že jste to našli a můžete bejt ohromně šťastní, že to k vám zabloudilo.

Já nikomu nic nevnucuju a vim, že každej nemá ten stejnej styl a každej neni knihomol a prostě každej neni stejnej. Ale jestli jste měli pana Wericha rádi, tak až půjdete kolem knihovny, jen tam na moment zalezte a víte, po čem se ptát.

Jak jsem tak uklízela v knihovně, padlo mi oko na tu drobounkou knížečku a vzpomněla jsem si, že jsem si vlastně slíbila, že si ji přečtu. A tak jsem si ji přečetla.

Vodáckého průvodce mi doporučil táta. Udělal to poté, co začali stejnojmenný seriál, tedy Proč bychom se netopili, dávat v televizi, a nám se to oběma líbilo. Je to totiž přesně jedna z těch věcí, které máme my dva mezi sebou, tedy táta a já, jako takové tajemství, jako bychom byli kumpáni v nějaké čertovině. Je to věc vodáků a my jsme vodáci. Možná už ne tak aktivní, jako dřív, já jezdím každoročně, ale táta už na řece roky nebyl a sám je přesvědčený, že už nikdy nebude. Ale pořád to má v sobě, to se neztrácí.

Vodácký průvodce překvapil hlavně v tom, že se vlastně moc nepodobal tomu seriálu. Ono by to hlavně asi ani nešlo, protože ta knížečka je vlastně úplně drobounká a valnou část textu zabírají vodácké písně (které jsem mimochodem nikdy neslyšela, nevím, jestli to je jen autorova tvorba nebo jestli se to někde má fakt zpívat, ale já to prostě nikdy neslyšela), a tak je tam málo prostoru na zápletku. Člověk z toho vlastně dostane akorát ten krásnej vodáckej pocit, jako by zrovna seděl u toho táboráku, čuchal ten kouř z pomalu hořícího dřeva a poslouchal praskání mísící se se zvukem kytary a s těmi několika hlasy, co se chytly při prvních akordech a snaží se vzpomenout si na slova „Dívky uplakaný“.

Zdá se, že tvůrci seriálu si s tím vystačili, ten seriál je fakt příjemnej, ale ta knížka byla ještě lepší a už po první kapitole mě chytla příšerná nostalgie, nehoráznej stesk po létě a po přípravách na vodu a po vodě samotné, a taky velkej knedlík, co se mi dělá v krku, když si uvědomím, že letos nepojedu.

A když jsem to tak tím jedním dechem přečetla, vzpomněla jsem si, že tu na to mám vlastně taky rubriku, a že by to tu nemělo chybět. Tak. Hotovo. Už to tu nechybí.

Na dotazník tentokrát dlabu. To téma mě příliš bolí než abych byla schopná o tom psát a vybírat, co mě nejvíc bere za srdíčko – každopádně pokud máte v sobě aspoň ňáký vodácký buňky, víte, po čem šáhnout, až se budete příště nacházet v knihovně. Nechci tomu říkat povinná četba, to vyvolává nepříjemné spojitosti, ale kdo má rád vodu, ten by to měl číst.

A jestli jste náhodou jako Ofélie, o vodě a o vodácích nic nevíte a někdo vám nabídl tu příležitost přidat se letos k jeho partě, tak taky neleňte a sáhněte po ní, aspoň se něco přiučíte a takový pojmy jako vracák, zabalák, kolejda (i když ty už se dneska nepoužívaj), koňadra nebo porculán vás nevyvedou z míry. A taky budete připraveni na ty blázny kolem vás a budete možná trochu chápat, proč se vždycky na půl hodiny zarazí, když jdete k řece, a se slzou v oku do ní slastně zírají, jako by to byla ta nejkrásnější věc, jakou v životě viděli, a nejlepší místo, kde kdy byli.

Budete vědět, že je.

Protože Clarke a navíc byla tenká, dost tenká na to, abych si věřila, že ji stihnu přečíst a hlavně že se ji přiměju přečíst do konce, i kdyby mě moc nebavila, což se mi u Clarkea taky stává. Někdy je prostě až příliš detailní ve věcech, který mě přece jenom nezajímají tolik.

Podmořský život v budoucnosti a jedno i dnes aktuální morální dilema. Najde se k němu v budoucnosti řešení? A dokážeme ho přijmout skutečně tak „snadno“ jako veřejnost v knize? Jsme v řešení současných globálních problémů skutečně omezeni jen technologií? Dokážeme je v budoucnosti snadno vyřešit? Najdeme pak jiné nebo bude vše dokonalé?

Franklin. Byl pro mě trochu záhadou, nedokázala jsem si ho přesně představit, proto pro mě celou dobu byl dost abstraktním člověkem bez tváře a dokonce bez věku, ale to mu neubralo na atraktivitě (jakožto postavě). Už pro jeho osobní historii, pro trauma, o němž se zprvu dozvíme jen málo a toužíme ho rozlousknout a přijít na to, co za tím vším je.

Pak se člověk musí vypořádávat s myšlenkami, co by dělal on ve stejné situaci? Působí to dost na psychiku, alespoň já se do toho dokázala velice snadno vcítit a musela jsem přemýšlet, jaké to asi bylo, zažívat všechny ty věci. Což je autorovo vítězství.

Bavili mě přerostlí mořští živočichové. Nevím přesně proč, ale mám na ně úchylku. Velryby a všechny další potvory, už první „mazlíček“, objevivší se na scéně, s nímž se musí vypořádat Franklinův instruktor Don, mě uchvátil.

Jednotlivé kapitoly byly ukončovány přesně jako kdyby to vycházelo někde v časopise jako příběh na pokračování. Poslední věta mě vždycky přinutila horečnatě obracet stránku, abych objevila odpověď na vyslovené otázky a náznaky, abych se dozvěděla víc. Další autorovo vítězství.

Bavily mě detaily a pomalý postup první poloviny a rychlé přeskakování času v polovině druhé. Autor to mohl rozepsat na pět tlustých svazků, místo toho se ale rozhodl přeskočit nedůležité a najednou se ocitl o pět nebo o sedm let později – popisoval totiž jen některé důležité body, přičemž zanechal dojem, že i mezitím se mohly dít zajímavé věci. Ale ty nebyly hlavní myšlenkou, tak byly vypuštěny.

Bavilo mě nečekané morální dilema, nadnesené v druhé části knihy. Pořád jsem si říkala, o čem to vlastně bude, co bude hlavním tahounem, hlavní myšlenkou, a tohle jsem nečekala. Každopádně zrovna pro mě to bylo hodně zajímavé, myšlenka, která mi nadzvedla obočí a řekla jsem si „hmmmmm“.

Celé to perfektně odpovídalo mojí čtenářské lenosti. Nemusela jsem přeskakovat stránky, bylo jich jen pár a v nich bylo nahuštěno to nejzajímavější, jako by to byl výběr toho nejlepšího a ne celá nudná bichle.

Příliš rychlý a strohý závěr. Čekala jsem něco propracovanějšího, skoro mi to přišlo, jako by se Clarke dotknul luxusní myšlenky a vzápětí od ní utekl, aniž by ji dotáhl do konce. To mě jako čtenáře nakrklo a dožadovala bych se pokračování, kdyby to bylo možné a k něčemu. Asi z toho důvodu uberu hvězdičku, protože si myslím, že ještě tak dvě tři kapitoly by to sneslo. Ale všechno to před závěrem bylo dost dobré. Ne úplně dokonalé, ale dost dobré.

Moje hodnocení: ****

Jana Eyrová, nebo spíš Jane Eyre, protože ty český překlady jmen mi dost dobře nejdou přes pysky, je už dost dlouhou dobu moje oblíbený dílo. Nevzpomenu si, jestli jsem to vlastně někdy četla, asi ne, ale kdysi dávno jsem to sledovala jako seriál, u babičky, ještě si na to matně vzpomínám, i když už nevim, která verze to byla. Vzpomínám si ale na ty pocity, co to ve mně zanechalo.

A pár let zpátky jsem objevila filmovou (nebo spíš seriálovou) verzi z roku 2006, která mi dokonale učarovala a nevěřila jsem, že by se to někdy dalo natočit líp. Viděla jsem to doposud minimálně osmkrát a ještě se mi to neokoukalo, přesto jsem se ale pár týdnů zpátky rozhodla, že dám šanci i nějaký další verzi – nebo přesněji řečeno, přišla jsem na to, že vůbec existujou i nějaký další verze. Načež jsem si přečetla recenze a vybrala si slibně vypadající verzi z roku 2011. Ach-můj-bože! Dokonalost! Zjistila jsem, že je o tolik hlubší než ta moje zamilovaná, že se o tolik líp věnuje detailům, že má o tolik zajímavější, syrovější postavy, no prostě slintala jsem slastí, když jsem tu přehlídku sledovala.

A pak jsem se rozhodla, že si prostě musim konečně přečíst tu knihu, abych věděla, která verze je přesnější a víc se váže ke knize a která je spíš hollywoodová. Na celé čáře vyhrála novinka z roku 2011, kde herci obvykle až na slovíčko přesně dělají a říkají to, co říkaly postavy v knize, je to mnohem souvislejší a mnohem míň melodramatické a já se prostě znovu zamilovala. No ale dost už o filmu, tohle má bejt o knize.

Protože k filmům, co se mi líbily, zbožňuju dohledávat knižní podklady a srovnávat, jak moc se film řídil knihou a co z toho je lepší, nebo spíš co z toho má jaké kvality.

Jana Eyrová – to se prostě nedá říct jinak, tak kniha má skutečně trefnej název

Zápasit

Postavy jsou doslova z jiného století, ne jen jako, takže bych tu těžko našla někoho, s kým se dokážu ztotožnit. Jana je podivná. Má trochu zvláštní pochody, je mi sympatická mnohými svými názory, ale to, jak strašně se ovládá a jak je navenek kamenná, je prostě divný.

Rochester je vyslovenej podivín. John Rivers je idiot. Zaměstnanci domu jsou divní, Berta je bláznivá, malá Adele je naivní děcko, Blanche je kráva, paní Reedová je macecha jak se patří, o jejích dcerách jakožto nevlastních sestrách ani nemluvě, ty jako by vypadly z Popelky, no prostě všichni mají něco. Snad jen Diana a Marie jsou mi opravdu upřímně sympatické a přijdou mi normální, i když teda líbat se se svým bratrem před spaním je úchylnost.

Asi nejvíc mě bavilo Janino počínání v Lowoodu. Jak už jako malá měla v sobě zakořeněnou představu toho, co je správné a co ne, a držela se jí, i když to bolelo a i když jí někteří opovrhovali.

Nic konkrétního mě nenapadá, i když jako grammar nazi jsem dost trpěla nad tím, že dřív se spousta věcí holt asi psala úplně jinak. Obzvlášť rozdělené spřežky a úplně jiný pravidla pro s/z na začátku slov mě ničily 😀

Moje hodnocení: *** (ani nevím, jak to hodnotit. Byla to kvalitní četba a jsem ráda, že jsem to četla a že to znám. A před spaním to bylo vynikající. Ale je to prostě fakt stará tvorba, nedá se to srovnávat se čtením moderní filozofie)

Protože mám ráda Clarkea 🙂 Snažim se udělat si přehled v tom, v jakym pořadí ty knihy psal, abych nepřeskakovala a jela popořadě, ale v knihovně pak stejně hrábnu po tom prvním, co mi padne pod ruku a co neni moc tlustý. Ne že bych neměla ráda tlustý knihy, ale málokdy to stihnu dočíst.

Cosi mimozemského

Ponořit se

Bavil mě Troy, ale že bych se s ním nějak ztotožňovala, to ani náhodou. V téhle knize mi v podstatě všechny postavy vadily, všechny měly dost výrazné nedostatky. Třeba Carol byla až příliš od rány a jaksi necitlivá, přišlo mi, že nad ničím moc nehloubá a do všeho se po hlavě vrhá, Nick byl zakomplexovanej, stejně jako polovina ostatních postav, ne-li všechny. Jedině snad ten Troy to vylepšoval, to byla taková čistá duše.

Velryby. Hrozně mě zajímalo, co je za tím jejich chováním, a půlku knihy jsem hltala jen proto, abych už došla k vysvětlení. A pak mě taky děsně bavily „koberce“ a další mimozemské potvůrky 🙂

Dost mě štvalo, jak je to z velké části o sexu a o perverzních choutkách a zkušenostech postav. Ne že bych byla nějakej puritán, ale očekávala jsem větší zaměření na ufo-záhadno-jiná civilizace-vesmír atd. a mnohem míň na to, jak si upocenej stařík vyhoní nad představou mladý copatý holky.

Moje hodnocení: ** (za Troyovu PC hru, od níž jsem očekávala něco zajímavýho a kterou přitom autor zoufale rychle opustil, a za zpívající „hady“)

Má pěknou obálku, zaváněla nějakým pěkným povídáním o Číně a její filozofii.

Čínská astrologie

Vypočítat

Kniha nemá postavy.

Líbil se mi začátek knihy. Dopisy, které autorka psala svému mentorovi Borisovi Brinovi. Byly kouzelné a líbí se mi způsob, jakým si ti dva vykládají Eviny opakující se sny a jak z nich dolují čím dál tím víc smyslu.

Kniha příliš staví na přesném datumu narození, pokud ji chce někdo užít k tomu, k čemu byla určena, pak potřebuje vědět ne datum, ale i přesnou hodinu a vteřinu narození.

Moje hodnocení: **

Mám poslední dobou hrozně dekadentní náladu. To všechno filozofování o životě člověka v určitém momentu unaví a zatouží po změně. A tak jsem zatoužila přemýšlet chvilku taky o smrti.

Zemřít.

Kniha nemá postavy. Každopádně se dokážu ztotožnit se samotným autorem v mnoha jeho názorech, i když bych je podala trochu jinak.

Líbí se mi, jak se autor postupně zaobírá různými teoriemi, ke každé z nich napíše její pozitiva a negativa, zhodnotí je a nakonec vybere tu nejpravděpodobnější, ačkoli každá z nich je brána za možnou. Taky se mi líbil ten archaický způsob vyjadřování, ačkoli na čtení to bylo náročné a pochybuju o tom, že by to byla četba pro každého, mně se to četlo docela příjemně. Je fajn vidět, jak se s tím lidi dřív mazlili.

Rozvláčnost, nudnost celého textu. Ta knížečka byla malinká, ale i tak jsem ji louskala dva měsíce a stejně nedolouskala, protože byla prostě hrozně uspávací. Její základní myšlenky by se daly shrnout do jediného článku, a autor se jimi zabývá na tolika stranách – proč? Nuda.

Clarke je machr a Odyssea je klasika. Kdysi jsem viděla film a chtěla jsem se asi dozvdělat.

Další otázky.

Fantazírovat.

Docela mě bavila Yva Merlinová, i když si myslím, že nedostala moc prostoru. Z ostatních postav mi ale nikdo v paměti neuvízl, dokonce i sám Floyd mi připadal dost o ničem. Nechtěla bych být Rosie. A nechtěla bych být ani nikým jiným, kdo uvízl na Europě.

Kladně hodnotím tu sci stránku věci. Technické údaje a rozbory toho, jak která loď létá, co který pilot dělá a tak tomu podobně, to mě docela bavilo.

Celé to na mě působilo příliš ploše. Příběh byl takový vlažný, nešokující, i popisy tvorů z Europy mi přišly dost o ničem, přitom zrovna to je něco, na co se člověk těší celou knihu. V předchozích dílech nebo i jiných knihách byl Clarke schopný celou dobu příběh gradovat drobnými narážkami, až přišlo vyvrcholení a čtenář byl uspokojen, tady to bylo spíš jako že pořád se nic neděje, pořád se nic neděje, nic se neděje, a nejdnou bum, jste na Europě a všechno vám do důkladně popíšou, jako by se jednalo o výlet do Afriky na slony. Tomu samozřejmě pomáhala i totální rozkouskovanost příběhu, časté vklady kapitol, které podle mě s příběhem vůbec nesouvisely a nemusely tam být. Vůbec jsem je nepochopila. To samozřejmě nemusí být chyba autora, ale prostě mi to nesedlo.

Ze stejného důvodu jako řadu jiných. Pro to nutkání, co v sobě nesu a co vede mé kroky směrem k policím s knihami plnými filozofie, životních moudrostí a „trochu jiného náhledu na věci“. Protože v knihách je moudrost a já toužím se jí dotknout. Toužím se co nejvíc dozvědět a aspoň něco pochopit. Tak proto jsem sáhla po tom „Pochopení“.

Zapadající puzzle

Učit se

Kniha nemá postavy, ale už od počátku jsem cítila silnou touhu dozvědět se víc, touhu poznat onoho Gurdžijeva, který toho Uspenského tolik naučil, který mu toho tolik řekl a osvětlil. Pochopila jsem, že má cesta bez učitele není možná, že způsobem, jakým postupuji, se můžu deset let pachtit za přeludem a téměř ničeho nedosáhnout, zatímco s učitelem takového rázu bych mohla k cíli přímo letět – přesně jak pravil Abishar, lektor z meditačních kurzů, které jsem navštěvovala na podzim a v zimě. Měl prostě pravdu. A teď, po přečtení „Pochopení“, víc než kdy předtím toužím po učiteli, který mě k tomu cíli povede. Najdu ho?

Jelikož jsem si z celé knihy dělala výpisky a mám jich nějakých deset á pětek, těžko vybírat jednu konkrétní věc, která mě zaujala nejvíc. Celý Gurdžijevův systém mě ochromil, okouzlil, posadil na zadek a dotknul se mého srdce tak, že si teď nejvíc přeju letět do knihovny a číst toho mnohem víc od takového velikána. Zjistit, jak na ty věci přišel, odkud je má, kdo to vlastně vůbec je a co ještě mi může dát takhle na dálku, prostřednictvím knih. Ale dobrá, vyberu jednu nejčerstvější vzpomínku, když jinak nedáte, která mi právě včera nejvíc vyrazila dech – byla to teorie o tom, že všechno to, o čem si myslíme, že tvoří naše já, je ve skutečnosti převzaté. Všechny názory, myšlenky, postoje, světové konstanty atp., které podle nás tvoří základ naší identity, ve skutečnosti vůbec nejsou naše a nemají nic společného s naším skutečným „já“ (které v podstatě ani neexistuje nebo je jen velmi malé a naprosto odlišné od toho, jakou o něm máme představu). Proč mě to tak zaskočilo? Protože sedm let zpátky, když jsem ještě neměla naprosto žádnou představu o hledání smyslu života, o buddhismu, o meditacích, o nějakém tom „nejvyšším“, „zázračném“ atd. jsem přesně tuto teorii popsala v jedné své školní slohovce. Kamarádka k tomu faktu trefně poznamenala, že kdybych to tehdy publikovala, nemusela jsem teď mít problémy s penězi 😀 Nevadí. Hlavní je, a je to pro mě šok, že se zdá, že už tehdy jsem v sobě tyhle věci měla zakořeněné, jen jsem jim prostě nedokázala přiřknout žádné konkrétní místo, protože se vymykaly tomu, čím se běžně zabývali mí vrstevníci a vůbec lidi v mém okolí. Mysleli si, že jsem blázen, nechápali, proč nad takovými věcmi přemýšlím nebo proč mě vůbec napadají, a tady to máte. Napadaly mě, protože jsou pravdivé a správné. Už tehdy jsem to věděla. A to zdaleka nejde jen o tuhle jednu konkrétní teorii, ale o milion dalších věcí, které mi se vší tou četbou dávají čím dál tím větší smysl a čím dál tím víc zapadají jedna do druhé, až mám strach, co pochopím a objevím příště.

Ta kniha zcela zjevně neprošla korekturou, protože je plná příšerných chyb, překlepů, ale i úplně nepochopitelných větných struktur, jako když něco píšete, uprostřed věty si dojdete na záchod a pak pokračujete, aniž byste si pamatovali, co jste původně chtěli říct. A pak si to po sobě nepřečtete, takže si vůbec nevšimnete, že jste tam nechali ten kus původní věty a že ten text nenavazuje a nedává smysl. Tohle mi při čtení opravdu vadilo. Ale jinak? Co do obsahu? Nemůžu, prostě nemůžu najít jedinou chybu. Snad jen že mám strach, že ty vědomosti teď nevyužiju. Ale kde hledat učitele, který by mě tou cestou vedl? Meditační centrum, které jsem navštěvovala, se té cestě velmi blížilo, ale doopravdy nemohu pokračovat v cestě, nestanu-li se vegetariánem? Uspenskij se o ničem takovém v knize nezmínil. Tak jak to tedy je? Jeez, jsem tak strašně zvědavá… chci víc. Víc knih. Víc Gurdžijeva, víc informací, chci jít dál…

Kniha je plná příběhů lidí, s nimiž se dokážu ztotožnit nebo které bych chtěla potkat. Je plná citátů, které jako by byly napsány pro mě, a historek, které mi pomohly podívat se na svět zase trochu jinak.

Už si opravdu nevzpomenu na každý příběh, který mi něco dal, musíte si přečíst celou knihu, ale byla tam dvě místa, která se mě opravdu něžně dotkla a o která se nemohu nepodělit. Obě se týkala toho, co po sobě zanecháváme po našem odchodu ze světa – našeho životního odkazu. A obě mi hovoří z duše.

Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy. Nejsem tam. Nespím, to zjistíte brzy.

Jsem tisíc větrů a všechno jejich vlání.

Jsem jiskření stříbřitých sněžných plání.

Jsem sluneční svit na zralém obilí.

Jsem podzimní déšť, všechno zaliji.

Když se probudíte do ranního ticha,

já jsem ten čilý šum, co na vás svěže dýchá,

zpěv ptáků, co v kruhu víří ve výškách.

Jsem hvězdy, co nocí září jako zlatý prach.

Nestůjte u mého hrobu a neroňte slzy.

Nejsem tam.

Nespím, to zjistíte brzy.

(neznámý autor)

*

Přijde den, kdy mé tělo spočine na bílém prostěradle pečlivě zastrkaném pod čtyři rohy matrace, v nemocnici, již obývají živí a umírající. V určitém okamžiku doktor rozhodne, že můj mozek přestal fungovat a že můj život vlastně skončil.

Až k tomu dojde, nepokoušejte se do mého těla zavést umělý život pomocí přístroje. A neoznačujte to, na čem ležím, za mé smrtelné lože. Ať se mu místo toho říká Lože života, odneste z něj mé tělo, abyste ostatním pomohli vést plnější životy.

Můj zrak dejte muži, který nikdy nespatřil východ slunce, obličejík dítěte ani lásku v očích ženy. Mé srdce dejte člověku, jehož vlastní srdce mu působí jen nekonečné dny bolesti. Mou krev darujte mladíkovi, kterého vytáhli z vraku jeho auta, aby se mohl dožít svých vnoučat. Mé ledviny dejte tomu, kdo je závislý na přístroji, aby mohl přežívat z týdne na týden. Vezměte mé kosti, každý sval, každou žilku a nervy z mého těla a najděte způsob, abyste umožnili malému mrzáčkovi chodit.

Prozkoumejte každý záhyb mého mozku. Když to bude nutné, odeberte mé buňky a nechte je růst, aby jednoho dne němý chlapec mohl jásat z plných plic a hluchá dívka aby slyšela nárazy deště na svém okně. Spalte to, co po mně zbyde, a popel rozhoďte do větru, aby květinám pomohl růst.

Jestli musíte něco pohřbít, tak ať to jsou mé chyby, mé slabosti a všechny předsudky proti mým bližním.

Mé hříchy dejte ďáblu. A mou duši Bohu.

Jestli si mě čirou náhodou chcete pamatovat, pak tak učiňte dobrým skutkem nebo slovem pro někoho, kdo vás potřebuje. Jestli uděláte všechno, oč jsem vás požádal, pak budu žít věčně.

(Robert N. Test, Slepičí polévka pro duši)

Trochu mě mrzí, že takových příběhů není víc. Že se takových věcí děje tak málo. I mně se během čtení stala jedna taková zázračná věc – paní, která mě po telefonu pěkně seřvala a byla na mě hodně nepříjemná, protože jsem zapomněla přijít na lekci angličtiny s jejím synem, mi druhý den zavolala, aby se mi omluvila. To se prostě stává strašně zřídka.