Měsíc: Prosinec 2013

To je k nevíře, jak rychle jsem sklouzla ke starému spánkovému režimu a vůbec způsobu života! Sedím u svého pc stolu, blíží se půlnoc a vedle mě voní stromeček obsypaný barevnými světýlky a notnou dávkou ozdob všeho druhu. To je totiž taková naše domácí specialita. Vždycky jsem si myslela, že to je normální, pomalu každá ozdoba jiná, osamělé kousky z možná kdysi dávno existujících sérií, jedna série slaměných, jedna kouliček (každá jiná), jedna zvonečků (překvapivě shodných), nějaké papírové, co kdysi vyráběla máma, snad ještě když byla malá, pak papírové minidárečky – matně si vzpomínám, že u jejich výroby jsem snad i byla, ale bože, to už je let! A pak dlouhé ozdoby, pár ptáčků a pár dalších osamocených kousků s příběhem, který si rok od roku pamatuju míň a míň. A samozřejmě řetězy a světýlka a stará špička – kdoví, co se stalo s tou novější, nepamatuju si, že bychom ji rozbili. A všechno je to takové svým způsobem přeplácané a trochu moc, ale na druhou stranu je to absolutně krásné a já si to neumím představit jinak.

A pak vidím fotky stromků, co lidi sypou na facebook, a říkám si – to je jako všechno? Taková ubohá košťátka s jedním jediným setem ozdob v jedné barvě, rovnoměrně rozmístěných po těch několika větvích… to jim jako stačí? Kde je v tom ta vánoční štědrost? Kde je ta nepřekonatelná vůně jehličí a jak krásné je tu chundelatou jedličku hladit. Vážně si neumím představit Vánoce bez toho. A to už vůbec nezačínám o stromech umělých.

Blíží se půlnoc a mně se vůbec nechce spát. Ze vzrušení, z dojetí, s nadšení ze Štědrého večera, z lehké paniky, co mě už začíná zaplavovat ohledně odjezdu, z natěšení a plánů na příští rok a taky asi trochu z toho kafe, co jsem si neprozřetelně dala po deváté hodině s mámou a babičkou.

Ke svému vlastnímu překvapení si začínám dávat předsevzetí, a to i přesto, že v hlavě už několik dní válím nápad na článek o tom, jak si už nějakou dobu předsevzetí nedávám – ani nedělám přehledy uplynulého roku. Mám pro to svoje důvody, o nichž jsem chtěla psát, a můj mozek nějak na protest začal přemýšlet právě o tom, co jsem během uplynulého roku zažila, co jsem se snad naučila, a kde mám mezery. Co bych v příštím roce chtěla dělat jinak. A z toho všeho mě nějak zaplavuje vlna adrenalinu a hrozně se na to těším a zároveň se bojím. Ale za to může asi hlavně pan M. a jeho otázky o budoucnosti. Ještě neskončil ani letošní rok a on už na mě přenáší hrůzu z toho příštího, nebo spíš údiv nad tím, jak ten čas letí, a jak bychom už měli uvažovat, co budeme dělat v dubnu, kdy jsme se vlastně měli původně vracet z Anglie. Ale copak já něco vím? Copak já se chci vůbec vracet? Co bych tu dělala? I kdyby jen na půl roku, proč vůbec, když u Ashleigh se mám relativně dobře a ona mě tam velmi chce a potřebuje? Co bych tady toho půl roku měla dělat? Myslím, že s fast foody a pekárnami jsem si už užila víc než dost. Na co jiného mám ale schopnosti a talent? Možná je to jen můj pocit, ale jako by neexistovaly jiné pracovní pozice než ty, které se vztahují k prodeji něčeho (nejvíce vyloženě být prodavačkou čehokoli), nebo ty, které vyžadují specializované vzdělání a znalosti, které nemám, a u nichž můj případný zaměstnavatel nehodlá čekat na to, až je během praxe u něj získám. Co s takovým státem? Kam se v něm pracovně vrtnout? Nebo je to skutečně jen můj dojem? Vyveďte mě někdo z omylu, pěkně prosím.

Chybí mi tu ta možnost prostě u někoho dělat doma. Uklízet, pomáhat s čímkoli, co je zrovna zapotřebí, a mít od něj vyřešené bydlení. Jaké bydlení bych si mohla dovolit tady? A myšlenka uvazovat se jakýmikoli smlouvami k bydlení, kde všechno závisí na mé schopnosti vydělat každý měsíc na nájem i na život (vzhledem k těmu cenám vůbec nechápu, z čeho tu lidi vyžívají?), se mi příčí snad víc než cokoli jiného. Bože, proč jsi mě stvořil tak nevhodnou pro život v tomhle podivném světě? Nebo mi pořád ještě něco uniká? Nějaké možnosti uplatnění, které zatím nevidím? Existuje pro mě ideální řešení? Nebo není jiná cesta než se přizpůsobit? A co mám dělat, kdy vím, že to nedovedu?

No, ale to jsem se nechala unést. Původně jsem se chtěla podělit o dojmy z Vánočního večera, ale už zase nenacházím slova. Bylo to… krásné. Dojímavé. Krásně uklidňující a docela odpočinkové, i když odpoledne jsme si docela mákli s přípravami. Klasika. Přijedu domu odpočívat a místo toho tu furt něco šudlám 🙂 Ale aspoň mě může těšit myšlenka, že jsem si tu to bydlení odpracovala a něco dobrého udělala. Něco změnila k lepšímu. Ovšem našim musím s tím uklízením připadat úplně šílená, obzvlášť mámě musím lézt krkem s tím svým údivem, až vztekáním se, jaký tu má binec. Holt ty priority. Pro mě je úklid základ, obzvlášť pokud se cítím nepříjemně ztraceně a jako bych ztrácela kontrolu nad svým životem. Uklidit, přetřídit, něco třeba povyhazovat a všechno pořádně omýt, otřít, srovnat a schovat do příslušných zásuvek, to je pro mě ta nejlepší terapie a dost dobře nechápu, že se máma tak ochotně nechává zavalit prachem a nepořádkem. Samozřejmě, že na to člověk nemá náladu každej den a možná ani každej tejden. Ale co to má za smysl nechat to nastřádat a pak z toho chytat nervy? Nesnáším bordel. Nesnáším krámy. Nesnáším, když nejsou věci na svém místě a když ho, nedej Ucho, vůbec ani nemají. Každá věc mimo své místo je pro mě jako rudá vlajka a jako bych měla tik, furt po ní musím střílet pohledem, dokud mě to nehecne se zvednout a jít ji odnést. Ale tady? To bych furt chodila po bytě sem tam, než bych to srovnala k obrazu svému. A pak, mně to může být jedno, však tu teď nebydlím… ale stejně to ve mně hlodá. Tolerance netolerance, nedovedu se smířit s tím, že mí rodičové prostě nevidí, jak ohromnou zbraní proti stresu je prostý úklid a organizovanost. Jsem duševně nemocná nebo jsou divní oni?

Bod pro ně musím přiznat za to, jak jsem včera přemýšlela o vraždění kaprů na přání a o tom, jak vánoční stromek bolí řezání do kmene a jak trpí pod tíhou ozdob. Že bych to zase klasicky svedla na PMS? Taková přecitlivělost a snad až nezdravá úcta k věcem, které de facto nežijí (or do they??) snad vážně není normální. A navíc je to třeba zrovna u těch kaprů silně pokrytecké, vzhledem k tomu, že rozhodně nejsem vegetarián a maso mám fakt ráda. Ovšem představa, že si někdo ukáže na živou bytost, tu někdo vyloví a na přání dotyčného ji zabije a rozkrájí, mi přivozuje husí kůži a přiznám se, že se mi z toho chce brečet. Se zachmuřenou tváří se proto kádím vždycky vyhýbám a se šokem nepobírám lidi, co se o tom dovedou tak prostě vyjadřovat. „Jdu si pro hlavu“. Přijde mi to morbidní a šílené, a přeju si mít nadpřirozenou sílu všechny kádě světa vylít zpátky do řek a všechny kapry i další ryby osvobodit. Přeju si mít sílu zařídit, aby všichni lidé prozřeli a přestali kapry na Vánoce zabíjet. A přitom s každou koupí salámu nebo balíku masa dělám skoro totéž! Jak strašně, strašně pokrytecké…

Abych to nějak ukončila – překvapila mě bohatost letošního Ježíška. Překvapuje mě už několik let, ale letos zase o něco víc, vzhledem k tomu, že pár týdnů zpátky mi máma oznamovala, že se s babičkou dohadovaly, jestli to letos nezrušit a neudělat prostě bez dárků. Všichni jsme kolem nich měli letos hodně stresu, ale nakonec se nám to všem nějak povedlo a upřímně, když jsem viděla to množství, pomyslela jsem si, že jsme se asi zbláznili 😀 Jako by nikdo z nás o Vánocích nekoukal na peníze, a já teda obzvlášť. Kam se poděly moje pomyslné limity na osobu? Když jsem zjistila, kolik dárků mám jenom pro mámu, musela jsem se rozesmát. Já, takový milovník nematerialismu. Asi jsem se jim podvědomě snažila vynahradit, že tu nejsem. A když jsem vidělat tu radost, nefalšované potěšení a údiv nad tím, jak moc museli být letos hodní a jak se Ježíšek letos zbláznil (samozřejmě ne jen v mém podání, rozšoupli jsme se všichni), měla jsem z toho knedlík v krku. Takový ten příjemný, potěšený, dojatý knedlík.

No, už se zase vyjadřuju jako dement – už jste někdy viděli dojatej knedlík? 😀 – takže už vážně jen stručně k mé nadílce:

Vůbec nevím, čemu dát nejvíc bodů! Nechybělo snad nic, možná kromě něčeho konzumovatelného, ale to nevadí, však se za letošní Vánoce víc než dostatečně přežeru cukrovím.

Mám ráda, když je nadílka vyvážená. Jsou tam věci, které jsem si vyprosila, třeba jako obří balení Nivey (od práce mám ruce pořád suché až hrůza), B.U. parfém (nejlepší vůně!) a dvě vůně do aromalampy (jen budu muset vymyslet, jak je převézt), ale i věci nečekané, jako poměrně luxusní kožené rukavice (ty se budou dost hodit), kniha o Ladislavu Smoljakovi, na kterou se obzvlášť těším, fakt pěkné tričko od bráchy, fakt příjemná plyšová mikinka od mámy, trochu mě děsící magický přívěsek od bráchy (musím si o něm něco načíst, abych si mohla být jistá, že mi jeho nošení nezpůsobí nějakou újmu), trhlý měkký polštář s kachnou (jako dafuq, proč kachna? Koupil to prý jen pro srandu :D), a samozřejmě nechyběla ani klasika jako peníze (hodně peněz, fakt se zbláznili) a ponožky (žádné Vánoce nejsou kompletní bez ponožek).

Jsem velice spokojená. A těším se, až to všechno budu nosit, používat, pajcovat na sebe a tak tomu podobně. Ale nejlepší na tom je, že i když se blaženě usmívám, větší zásluhu než ty dárky na tom má ten krásnej, nechutně bohatej a ohromně voňavej stromeček (takhle huňatej a takhle těžkej jsme snad ještě nikdy neměli!), a hlavně ta rodina. Ten krásnej, příjemnej večer. Ty úsměvy. To trefení se do velikosti tátova a bráchova trička. Ta sranda okolo. To jsou ty věci, co si budu nejvíc pamatovat a pro který jsem si sem hlavně přijela. Něco, co mě bude držet nad vodou v příštích pár měsících a co mě bude hřát na srdci, když bude na Thakehamu moc velká kosa. Kam se hrabou dárky. Jakýpak vzdálenosti. Kamkoli jdu, nesu si svou rodinu a ty hezký věci s sebou.

A důležitý je na tom i to, že je to právě ta vzdálenost a ten odstup, co mi tohle vnímání umožňují.

Ani nechápu, jak k tomu došlo. Před odjezdem se všechen čas jakoby zhustil a narval do úzkého tunelu, jímž jsme profrčeli závratnou rychlostí, kufry a věci za náma letěly, všechno kolem se rozmlžilo a div jsme si neurazili hlavy o strop. Neděle byla takové oko hurikánu, kdy jsme si užili docela příjemnou pohodu a skoro až vánoční atmosféru, a v pondělí to přišlo. Ráno jsme šli makat s tím, že v jednu skončíme, jdeme balit a kolem čtvrté že vyjíždíme. Jenže za pár hodin přišla Ashleigh s komplikujícími informacemi. Nigel, který nás měl odvézt na Gatwick, si prý hnul se zády a nemůže pořádně řídit. To bych ještě chápala. Ale jak jsme se od téhle informace dostali k tomu, že ve dvě hodiny musíme všichni vyjet do Hovu, odkud nás pak za blíže neurčenou dobu Nigel na ten Gatwick doveze, to jsem doteď nepochopila.

Každopádně jsme se na sebe s panem M. podívali a zachvátila nás oba panika. Museli jsme okamžitě skončit a jít pakovat. Balení samozřejmě nebylo to jediné, co jsme museli stihnout. V našem pokoji byl bordel jak po výbuchu a my to všechno museli uklidit – a vyluxovat, neboť koupelna byla plná vlasů od ranního stříhání. A do toho lux přestal sát, protože měl plný pytel a nový jsme neměli. Vyluxovala jsem to z posledních vysavačových sil, a úklid proběhl dost nedokonale, jen aby se neřeklo. Snad to tam nikdo nebude moc kontrolovat, ostatně nemají tam co dělat, herdek, to je náš pokoj.

Na poslední chvíli jsme se rozhodovali, co s sebou a co na sebe. Co se nevešlo, muselo zůstat. Na poslední chvíli jsme hledali spoustu věcí po domě. Na poslední chvíli jsme v běhu likvidovali zbytky jídla, vyklízeli naši ledničku (umýt jsem ji už nestihla), dělili její obsah na to, co se dá králíkům, co přežije tři týdny v Nigelově lednici (neboť naši Ashleigh potřebuje), a co si může někdo vzít, pokud to bude chtít. Tušili jsme, že u Ashleigh v Hovu ještě budeme mít čas kufry přerovnat, víc zploštit, abychom prošli kontrolou rozměrů, a leccos snad i ještě sníst (i když chuti zrovna v tom spěchu moc nebylo), a tak jsem část jídla zabalila s sebou. Na poslední chvíli jsme se loučili se zvířaty a uklízeli naši kuchyňku. Lepili igelitové sáčky, aby nepřesahovaly dvacet centimetrů – na tekutiny, co budeme mít v kufrech a co musíme odevzdat zvlášť. Všechno to bylo hektické a nepříjemné. K obědu jsme stihli jen polévku a ani tu jsme si nesnědli v klidu u Big Bangu, neboť do nás furt něco krafala a ještě nás úkolovala. A do toho s námi samozřejmě v posledních pěti minutách musela řešit peníze, které nám slíbila vrátit do našeho odjezdu. Vrátila, splatila skoro všechno (spletla jsem se přitom v počtech, ale naštěstí ne o moc), ale ještě mě stihla nasrat požadavkem, abych prý pro ni sepsala list veškerých peněz, které nám dala přibližně od července. Že prý to bude potřebovat pro bývalého manžela, neboť po něm bude chtít půlku těch peněz. Nezmohla jsem se na to, abych jí vynadala do krav, že mi pokaždé, když jsem se jí ptala, bude-li ty papíry chtít, řekla, že ne. Všechno jsem to vyhazovala a dám dohromady tak maximálně co nám měla dát od října, dřív asi ne. Tohle si totiž nikam nepíšu, k ničemu to nepotřebuju. A ona si teď najednou vymyslí… no nakopala bych ji do řiti, vážně jo! Nevím, jak to mám sakra dát dohromady. Nejspíš nedám.

A ještě další libůstka, kterou nás s panem M. dost zklamala. Nebudu se vám ani vypisovat se stresy a zařizováním, co jsme měli okolo vybírání dárků pro celou rodinu. Všem jsme dali dost krásné a ne zrovna nejlevnější dárky. A hmoždili jsme se s balením, se sháněním toho správného balicího papíru, popisovacích visaček i stužek. S aranžováním a se vším. A když jsme jim to předali, byli z toho celí naměkko… a nám nedali vůbec nic! 😀

Po všech těch řečech, jak strašně jsme báječní, jak neskutečnou pomocí jim jsme, jak jim budeme chybět (no vážně, Ashleigh div nebrečela, že jedeme pryč) a jak se musíme brzy vrátit, jsme jim nestáli za pitomé přání, natožpak za nějaký, třeba jen drobný dárek. Byla jsem si tak jistá, že nám něco pěkného dají! Ne proto, že bych od nich něco potřebovala. Ale protože jsem věřila tomu, že nás budou chtít na Vánoce potěšit a že to bude tak nějak samozřejmost. Ani-to-přání pro nás v neděli večer neměli!

Až v pondělí v autě, když už jsme seděli nasáčkovaní v Chrysleru a horečnatě v hlavách převalovali všechno to, co jsme nestihli udělat, na co se zapomnělo, co jsme si nemohli zabalit, a jak jsme se nestihli naposledy pomuchlovat s Daisy nebo se všema kočkama, nám dozadu podala přání, které nejspíš koupila toho rána, a v něm pár pěkných vět o tom, jak si zasloužíme dovolenou, že nás bude čekat dárek na uvítanou, až se vrátíme, a do toho stovka jako vánoční prémie. Nečekané, milé, ale ani její docela všímavý postřeh, že nejsem moc na materiálno a na věci, nesmyje hořkost z vědomí, že se na vánoční dárek pro nás dokonale vykašlala a v poslední vteřině to vytáhla přáním a penězi. Komu pomůžou peníze, když ví, že nestojí ani za tu trochu vymýšlení? A jak mám brát ty její věčné řeči o tom, jaké jsme hvězdy, vážně, když mi k Vánocům, kdy má jít podle všeho nejvíc o obdarování milých bližních, nedala ani blbou čokoládu?

Každopádně, jako by všeho nebylo málo, ještě jednou se v autě změnily plány. Do Hovu se nejede. Pojedeme prý jen do Brightonu vyhodit Ashleigh a děti, a pak jedeme na Gatwick. Znovu se mi krabatilo čelo. Počítala jsem s tím, že si v Hovu ještě přeskládám věci a co se nevejde, eventuálně nechám u ní. Že mi pan M. pomůže narvat důležité věci do Dropboxu nebo k sobě (na DB by se to nejspíš nevešlo), a že budu moct nechat v Anglii notebook. A že budeme mít čas sníst všechno to jídlo, co jsem napakovala na cestu. A vztekala jsem se myšlenkou, že když se tedy zase vracíme nahoru, docela klidně jsme mohli být celou dobu na Thakehamu, v klidu dokončit práci a v klidu se zabalit, a Nigel by nás pak vyzvedl. Jenomže na nás se naprosto nemyslí. Ashleigh si denní plány nejen své, ale i Nigelovy, obtočila kolem svých vlastních potřeb, a co je jí po našem nestíhání a stresech? Co je jí po tom, že běhám po domě jak smyslů zbavená se silným nachlazením a kašlu jak když pálí děla? Co je jí po tom, že mi to leze na průdušky, až nemůžu dýchat? Hlavně že ona má pohodlný odvoz. A Nigel se nestihl ani najíst, musel si koupit něco po cestě. Jeho taky vůbec nechápu, že si to nechá všechno líbit. Musel s těmi zády hrozně trpět, ani z auta nemohl vylézt. Ale jak je to tedy možné, že mohl celkem bezproblémově řídit ve dvě hodiny, když nemohl řídit ve čtyři? Zcela zjevně tu vůbec nešlo o jeho záda a že by se o něj bála. Jen prostě potřebovala odvoz, který jsme měli zamluvený my.

Na letišti jsem se původně s Nigelem chtěla rozloučit úplně jinak, ale než jsme tam dojeli, měla jsem tak silnou potřebu dojít si na malou, že se mi chtělo se do něčeho zakousnout, a on taky spěchal jako blázen. Jen jsme na sebe přes otevřený kufr houkli, že děkujeme, že není zač a že si přejeme hezké svátky, a už svištěl pryč a my se řítili za cedulí Departures v naději, že brzy najdeme toalety. A našli, naštěstí. A pak i náš check-in a sedačky, kde jsme ještě chvilku mohli zevlovat (měli jsme docela dost času) a zpucávat všechno to jídlo, co jsme měli zabalené. To jsme nakonec úplně úspěšně nedali. Čtyři jogurty bych do sebe možná dostala v klidu v Hovu, kdybych na to měla hodinu, dvě, ale ne během třiceti minut v hektičnosti na letišti. Spolu s celým čokoládovým dortem, kterého nám bylo opravdu líto, letěly do koše, nedalo se nic dělat. V kufrech jsme na něj už prostě opravdu neměli místo.

Naštěstí jsme se, i když trochu natěsno, vešli do zkušebních klecí na příruční zavazadla. Z toho jsem měla dost velkou hrůzu, tak mi spadl kámen ze srdce. A bylo příjemné, že jsme s příručáky nemuseli k check-inu, pustili nás rovnou skrz, a tak jsme se hned mohli jít proplétat těmi dlouhými chodbami a sledovat nápisy a tabule, které nás nakonec dovedli až k naší bráně. Pan M. si to obzvlášť užíval, byl to jeho vůbec první let. Mě to až tak nebavilo. Letěla jsem zatím asi dvakrát a ani jednou to nebylo moc příjemné. A navíc mi nebylo dobře. Nachlazení se zhoršovalo a já se cítila čím dál tím vyčerpanější. Můj sen o tom, jak dojedu domů čerstvá, zdravá, v pořádku a skvěle vypadající, se rozplýval, a narůstaly obavy ze stoupání, při němž mi zatím vždycky bylo na omdlení a vážně mi to nedělá dobře. A mám z toho strach. Je to vcelku pohodlný a samozřejmě rychlý způsob cestování. Ale každou vteřinou si přitom připadám, ještě mnohem víc než při cestování autem, jako Pán času. Jako bych viděla každou možnou alternativu, každý směr, kterým se v danou chvíli může skutečnost začít ubírat. A ze všech nejvíc vidím ty alternativy, kdy se letadlo zřítí, vybuchne, kdy mě někdo okrade o celý ten obří pakl dvacetilibrovek, co jsem s sebou vezla (výplata za tři měsíce), prostě kdy mi něco silně zkazí Vánoce nebo kdy vůbec nedoletím. Normální lidi by tomu asi říkali pesimismus. Mě celkem baví se takovými myšlenkami zabývat. Díky nim si pak vážím dobrých výsledků víc, než dovedu popsat. Plně si totiž uvědomuji, že to bylo de facto padesát na padesát. Mohlo se stát cokoli. Ale zároveň je to nesmírně vyčerpávající. A vůbec nejvíc mě vyčerpává, že i když jsem tak vyčerpaná, pořád ještě jedu. Nevím, jestli to je adrenalin nebo co, ale něco mě v tak stresujících situacích pořád drží docela dokonale vzhůru. Jak já bych si přála po cestě usínat jako pan M.. Ale mně to nejde.

Let byl nicméně dost příjemný, až na to, že jsem všechno, a tím myslím i kapesník a empétrojku, měla nahoře nad sebou a nemohla se pro to dostat – při cestě zpátky to musím vymyslet líp. Kapesník mi sice půjčila paní, co seděla vedle nás, ale příště bych to raději měla pohodlnější. Díky Uchu za pár bankovek, co jsem měla v kapse, a díky nimž jsem si mohla aspoň koupit horkou čokoládu na zklidnění krku. Samozřejmě dost předraženou, ale hergot, nelítám každý den. Když už, tak už.

Nejvíc mě bavil ten pohled ven. Napadá mě jen jediné přirovnání – Google Earth v noci. Bylo to skutečné krásné, všude světýlka jako řetízky, tma a měsíční záře, odrážející se na křídle. Bylo to ohromně poetické a dost mě mrzí, že zpátky poletíme za dne. No, nenaděláš nic.

Dolet? Byl zvláštní. Už od brány na Gatwicku jsme byli obklopeni Čechy a to bylo zvláštní. Ne tak moc, jak jsem čekala, ale paradoxně i proto mi to vlastně připadalo ještě zvláštnější. Připadalo mi divné, že mi to nepřipadá divné. A když jsme se na letišti vymotali z tunelů a tam stála máma, nedovedu to popsat. Na to není slov. Jako by se mi to zdálo. Letiště je pro mě jiná dimenze, ještě mnohem cizejší a neznámější než celá Anglie, je to jako tunel v časoprostoru (já vím, jsem tím Doctorem posedlá), jako by člověk tak nějak nepřirozeně procházel z jednoho světa do druhého – moc rychle a nějak divně. Autobusem to trvá, ale to je tak nějak v pořádku a máte čas si zvyknout. Letadlem není čas vůbec na nic, všechno se to děje tak rychle, že vůbec nestíháte. Nebo to tak možná mám jenom já.

A pak jsem se na parkovišti přivítala s tátou, kterého jsem nečekala vidět tak brzo. Zase mi jednou došlo, jak oba mí rodičové stárnou, a zase jednou mě to vyděsilo. A poprvé jsem viděla naše nové auto, tak moderní a jiné než stará Felda, že mě to taky vyděsilo. A pak táta řídil jako splašený, protože to auto vůbec ještě nezná, a to mě taky vyděsilo. A pak jsme jeli po pravé straně kolem budov s českými nápisy a kolem červenobílých kandelábrů a kolem známých míst a podniků a kolem chodníků plných českých občanů a kolem tramvají a autobusů a kolem zastávek a lamp polepených plakáty a pak jsme byli u nás v ulici a objeli blok, protože nebylo kde zaparkovat, a pak jsme byli u domu a máma odemkla a v chodbě pořád nesvítilo světlo, tak jako osm měsíců zpátky, a pak jsme přišli nahoru do bytu a tady všechno vypadalo naprosto na chlup stejně jako přes osmi měsíci a nezměnilo se tu vůbec nic. Moje kosmetika stála celou dobu na galerce v koupelně, přesto že ji nikdo nepoužívá, jen zaschly otvory, ale vevnitř je to pořád stejné, a v koupelně jsou dlaždice, které tam samozřejmě byly vždycky, ale já na ně dokonale zapomněla, a v kuchyni je pořád stejná bakelitová linka, která tam taky byla a já to vím, ale taky jsem na ni zapomněla, a lednice byla divně prázdná, a police byly napěchovány balíčky všech možných čajů, které jsem nakoupila kdysi dávno a z nichž za celou tu dobu nikdo ani neubral, protože tady se pije jenom černý, a bývalý bráchův pokoj vypadá taky pořád stejně jako když jsem odjela – v půlce rekonstrukce, s nábytkem z Ikey složeným ještě v krabicích tak, jak jsme ho tam přinesli, a okupovaný kočkami včetně nového přírůstku, kterému se asi nakonec bude říkat Rose, a moje polička v koupelně i všechno ostatní je totálně zaprášené, jako by tu nikdo osm měsíců neuklízel a jako by tu všechno bylo celou dobu dokonale zakonzervované, jako by to spalo jak Růženčin zámek a teď se to najednou probudilo.

Jen dole se zase změnila výloha, ale to taky není nic nového. Všechno tu zůstalo naprosto stejné jako před osmi měsíci, jen mi to připadá ještě o něco prázdnější, bezdušejší, než předtím. A to mě taky hrozně vyděsilo.

Ještě včera mi tu všechno připadalo jako ve snu. Divné. Vzdálené. A dneska jsem přesvědčená, že jsem nikam neodjela. Na druhou stranu mi všudypřítomný prach a nánosy kočičích chlupů připomínají, jak to tu nikdo neměl v poslední době čas ani chuť oprašovat. Samozřejmě to není tak, že by tu osm měsíců nikdo na nic nesáhl, to bych jim zcela jistě křivdila. Ale bezpochyby to tak působí a to je prostě divné. Divně mi z toho buší srdce. Stahuje se mi žaludek. Panikařím. A nevím proč. A nevím, co s tím mám dělat. Instinkt mi radí pustit se do vánočního úklidu – když to nezvládli oni, musím to přeci udělat já. Jenže jsem pořád nemocná a i když už je středa, ještě jsem se nezastavila. Včera jsem celý den lítala venku a dneska skoro taky. Zítra pádíme do Ikey v naději, že tam ještě chytneme pár stromků z posledních zásob, po obědě mám sraz s Klárkou, v pátek jdu do čajovny s partou, v sobotu k babičce, kde jsem byla i dneska, ale jen s mámou, kdežto o víkendu tam budou všichni (do té doby musím dát dohromady slušnou prezentaci fotek za osm měsíců, a kdy to mám dělat?), v úterý je Štědrý Den a já už mám zase pocit, že mě někdo strčil na skluzavku skrytou pod sněhem, a že se vezu, hlava nehlava, volky nevolky. Letí to se mnou jako šílené a já nevím, kde mi hlava stojí. Vím, že je to blbost. Nikam nic neletí a každý den má pořád stejně času. Ale jak je možné, že už je středa, když jsem přiletěla v pondělí? Jak je možné, že mi už skoro před týdnem dorazil dopis od Maude a ještě jsem neměla čas a snad ani chuť se do něj podívat? Co to se mnou je? A budu mít nakonec během těch tří týdnů, v nichž jsem počítala téměř s nulovou aktivitou, vůbec čas na všechno to nicnedělání a odpočívání, které jsem si plánovala? Bude vůbec den, kdy bych nic nemusela, po němž tak toužím, nebo tím celým takhle zoufale profrčím? A kdy se mám mezi tím vším běháním kurýrovat?

Je víc než milé se s našima takhle před Vánoci koukat na nahraného „Pána času“, jak mu tu říkají. Nějak to propojuje naše světy dohromady. Ale jinak je tu až příliš mnoho detailů, které na mě křičí, že sem nepatřím a že vlastně nepatřím vůbec nikam. Je to bezpochyby až příliš velký nápor na psychiku a emoce. Ale – s tím jsem vlastně počítala.

Člověk si musí najít něco, čeho by se mohl chytit, a pak zas bude všechno v pořádku. Potřebuju si jen vážně, vážně, vážně moc odpočinout. A zatím na to holt furt nemám čas, i když jsem konečně zase doma.

Člověk si potřebuje občas připomenout, o čem ten život je, i ty Vánoce. Nevím, jestli je to vyloženě vánoční duch, ale něco je tu dneska zásadně jinak. Nikdo po nás nic nechtěl, nemuseli jsme vstávat, v domě bylo už od včera několik lidí navíc (pár jich tu ještě je), a tak si tu člověk připadal víc jako že tu má co dělat, a ne jen že je tu patý kolo u vozu.

Kolem poledne se rozjelo zdobení stromu, blbli jsme u toho, zpívali, tancovali a natáčeli videa, odpoledne Ashleigh uspořádala pozdní oběd s pečeným kuřetem, bramborama, nějakou tou zeleninou a typickým anglickým vánočním dortíkem, kterému se říká christmas pudding a je nesmírně sytej, napěchovanej ovocem a lepkavej. A taky v něm byla dvojitá dávka brandy, kterou se polévá, aby se mohl pro efekt zapálit, a která byla dvojitá proto, že napoprvé to pan M. nestihl vyfotit.

Celou dobu z toho na mě dýchá příjemná atmosféra, která už by nemohla být víc v kontrastu s předešlým týdnem, kdy jsme měli práce na hlavu takovým způsobem, že jsme museli dělat hafo přesčasů (a jsem zvědavá, jak se to odrazí v hodnocení), a vlastně i se včerejškem, kdy jsme de facto taky pracovali skoro celý den, protože Ashleigh asi konečně došlo, že odjíždíme, a začala panikařit. A mně se samozřejmě těžko odmítá jí pomoct, když vím, jak to tady asi bude ty tři týdny bez nás vypadat. I když mi zrovna včera bylo od nachlazení a vyčerpání víc než mizerně, jela jsem jako fretka, hlavně taky proto, že vím, že doma si odpočinu. A stejně jedu pryč s těžkým srdcem, nechápu to. Ještě včera jsem se absolutně nemohla dočkat, a dneska jsem z toho celá naměkko. Sedím právě ve vyhřátém obýváku, je tu příjemně teplo, protože samozřejmě když je rodina doma, všude se topí a krby jedou naplno, všude svítí vánoční světýlka a dekorace, a komíně to hučí, venku leje jako z konve a na protějším gauči zařezává Squizzie. Je to takový to jak furt čtete ty kecy o tom, jak si lidi představujou dokonalej zimní večer, a najednou takovej fakt nastal a už mi chybí jen horký kakao, který mi udělal někdo jinej – zatím mám jen vlastnoručně udělanej čaj.

A přijde mi hrozně zvláštní, jak jedna prostá informace dokáže dát všechno do úplně jiný perspektivy. Když včera přijel George, měla jsem radost. Vkládala jsem do něj naději, že mi zlepší tu mou mizernou náladu, nalomenou přepracováním, vyčerpáním, nemocí a vším tím stresem z posledních týdnů a dní. Ten jeho nesmazatelnej úsměv, vtipně huhňavej hlas, vtípky a velice nemužný vysoký hlásek, když zpívá. A on to fakt dokázal. Samozřejmě to nebyl jen on, ale já nevím – oni tomu říkají warm personality, já tomu říkám dar opravdovosti. Ten člověk v sobě nosí neuvěřitelnou energii a není divu, že jsou z něj všichni paf a zbožňujou ho. Má to s nějvětší pravděpodobností od svého táty. Davida jsem poznala v létě a i kdybych nevěděla, že právě bojuje s rakovinou, stejně by to pro mě byl úžasný člověk. A teď ještě když to člověk ví – jeho osobnost, filozofie a ta úžasná pozitivita a bezproblémovost, kterou vyzařoval, všechno je to o tolik impozantnější, když víte, že ten člověk před váma má ve skutečnosti možná měsíce, maximálně tak rok života, podle odhadů lékařů. Ta podpora, láska a soudržnost v jeho rodině vás nemůže nezasáhnout. Všichni jsou to báječní lidé a já si furt říkám, jak je to k vzteku, že s nima člověk nemohl strávit víc času.

Když dneska George odjížděl, Ashleigh měla takový podivný fatalistický řeči, tak mi to nedalo a zeptala jsem se, kam že jede. Řekla mi, že prý na memorial pro jeho otce, kamsi do kostela či co. Prsty mi křečovitě sevřely hrnek. „On je… pryč?“, zeptala jsem se. A Ashleigh na to, že ne, ještě prý ne, ale že se za něj všichni modlí. Prý je na tom hodně špatně, má nádory na mozku a prostě už to asi dlouho nepotrvá.

Uhodilo mě to jako blesk. Vzpomínky na Itálii, vzpomínky na Davida, flashbacky na celý dnešní den, kdy George házel vtípky, visel na telefonu a hlásal, že nechce odjet… najednou to všechno zapadlo do sebe. Nechtěl pryč, samozřejmě. Je mu osmnáct, jsou Vánoce a jeho naprosto báječnej táta umírá. Jeden z těch lidí, co by tu měli bejt furt, protože mají v sobě ohromné množství životní moudrosti a síly a je s nima sranda. A my, obyčejný lidi, se stresujeme dárkama, hloupejma nemocema, prací, blbostma. Je to všechno špatně.

Jsem ráda, že mi to připomnělo tu opravdovost světa a věci, na kterejch záleží. V konfrontaci s nima se člověku mnohem snáz řeší jeho vlastní problémečky. A mnohem víc si váží toho, co má.

Dneska mě celej den chytala podivná panika ohledně odjezdu domů, ale i když to neumím pořádně vysvětlit, zjištění, jak je na tom David, mě nějak srovnalo a zase vím, kde jsem. Jen mě teď trochu mrzí, že ne na tom memorialu, ale co už. Modlit se snad člověk může odkudkoli. Dneska večer se budu modlit za Davida.

Čtyři dny zbývají do odjezdu a mně se dneska špatně spalo. Šla jsem spát s krkem bolavým – rozbolel se jako na povel včera během dopoledne a k večeru už jsem měla celkem jasno v tom, že to bude angína, tak jsem do sebe kopla šumák a pár vitamínů, ale vidím to bledě – a naše patro vydává rádo všelijaké strašidelné zvuky, hlavně teda když jsem sama v pokoji (jestli ovšem fakt jsem…), což jsem každý večer, protože pan M. chodí spát pozdě, takže se tam vždycky večer bojím. To člověku nedovolí jen tak usnout a pak má živé sny. A do toho jsem se pořád budila. A do toho mě chytala panika a rozjíždění mozkových závitů, kdy jsem se snažila vymyslet, kam do těch posledních dvou pracovních dnů (a případně odjezdového pondělí) vmáčknout registraci k doktorovi a objednání se na schůzku. Protože doma, jak mě večer báječně trklo, si k doktorce bez pojištění opravdu nedojdu. Tři týdny s týdenní angínou a o antibiotikách bych zvládla s přehledem, však se můžu konečně pořádně vyležet a těch pár dní tomu klidně obětuju. Ale tři týdny s angínou neléčenou? Nechci, aby se to se mnou táhlo jako v Itálii 🙁

Je to tak, jak mi jednou říkal Pú:“To je tím, že jak je tvoje tělo ve stresu, tak jede, jede, ale jak se začne blížit dovolená, tak se uvolníš, protože víš, že můžeš, a nemoci udeří“. On teda tehdy nemluvil úplně o nemoci, ale to je jedno. Nicméně že by mi polevoval stres? Spíš jsem už příliš unavená na to, abych se stresovala. Ale tu a tam si to uvědomím a začne mi nepříjemně bušit srdce.

Kolik by toho ještě bylo zapotřebí udělat v baráku a jak nestíháme. Co všechno máme ještě naplánovanýho. Jak když už bych mohla něco stíhat, praští mě bolení v krku a touha jít se zahrabat do teplý postele, protože prostě vim, že to bych fakt měla udělat, abych to vůbec měla šanci zahnat. Sbaleno nemám a vůbec nevim, jak se vejdu do příručáku. Nenarvu tam ani dárky, natožpak svoje věci, a začíná mi z toho harašit. Navíc, kufry budeme mít půjčené až v neděli, takže dřív si to nemůžu zkusmo balit ani kdybych měla čas, jako že ho nemám. Včera jsem do desíti večer žehlila. Jasně, nedělám úplně od rána do večera bez přestávky, stihnem do toho vmáčknout poctivý tři jídla i pár Big Bangů, ale je to celý roztahaný do celýho dne způsobem, kterej prostě nedávám a po Vánocích to fakt už dělat nebudu a je mi jedno, co se všechno musí udělat. Ve svym volnu se někam schovám a nemakám.

Blbý je, že toho volna člověk prostě nemá moc, a nejblbější je, že z vlastní vůle. Já vim, přála jsem si, aby se business zase rozjel, totiž aby extra joby fungovaly, ale nějak jsem myslela, že až najdeme novej cleaning, nahradí ten u Jo, a bude mnohem větší pohodička. Jenže jelikož jsme nenašli nic jinýho za deset liber na hodinu, ještě pořád tam jsme. A i když bych celkem snadno mohla říct:“Sorry Jo, já budu jezdit jen jednou týdně, protože potřebuju oddechnout“, prostě mi to nejde přes pysky, protože když si můžu vybrat mezi volným odpolednem a čtyřiceti librama, tak u mě nakonec stejně vždycky vyhraje čtyřicet liber – už proto, že se neumím povznést nad to, že já je mít nebudu, ale pan M. ano – ten by totiž zcela jistě jel i beze mě.

A je to divný, na začátku mi to nevadilo, to až teď. Jsem ráda za příliv peněz a že toho času tady využíváme na vydělávání, co to jde. Ale vyčerpává mě to a ničí mě, jak nemám čas vůbec na nic. Na blog, na psaní, na cokoli jinýho plodnýho, na Puttytribe, za kterej ovšem přesto pořád platim a vůbec ho teď nevyužívám, na odpočinek, na meditování, na spaní, na stříhání nebo barvení vlasů, nemám čas si pomalu ani dojít na záchod, a když už na něj jdu, tak s velkou nevolí, protože mi tam mrzne zadek. Jen jedinej záchod z celýho domu je v tomhle směru použitelnej, a to je ten náš – kterej je daleko, tam přece nebudu chodit několikrát denně.

Potřebuju dovolenou v teple, na zotavenou. V Anglii přituhuje a já s tím neumím pracovat. Jedna věc je oblékat se teple, když jde člověk ven – jasný, vezmu si čepici, teplý boty, šálu, rukavice… ale co mám dělat s oblékáním vevnitř, kde musím makat a kde je navíc v každé místnosti jiná teplota? Už ani v té kuchyni není moc teplo, mám permanentní husinu a zmrzlý ruce a termohrnek si neoddechne, co chvíli do něj něco připravuju a dodávám k tomu bohatou nadílku zázvoru v naději, že mi to pomůže.

Čtyři dny! Vůbec mi to nepřijde. Jak já bych potřebovala zrovna dneska tu Jo zrušit. Zaspali jsme, pan M. jel teď se Cyem pro vánoční strom (to bude nářez) a až se vrátí, kdoví jak dlouho nám bude trvat dostat ho do baráku. A pak aby si člověk hlídal hodiny, aby stihl oběd a dojet k ní včas. Jenže když je to naposledy před Vánoci, zase se mi nechce to úplně utnout… nevím, moc to řeším. V tom všem zmatku a přepracování jsem ztratila kontakt se svým vnitřním hlasem nebo jak to chcete nazývat, a už se zase neumím rozhodovat. Nevím, co chci.

Kromě toho, že chci teplo, protože já v tý kose prostě neumim fungovat.

Edit 19:40

Nakonec jsem Jo napsala a odřekli jsme s panem M. oba. Vzala to naštěstí nečekaně dobře. Trochu jsem si pak poležela, trochu pobalila, trochu odpočinula, a pan M. měl díky tomu víc času na práci tady, kterou by jinak podle mě neměl šanci stíhat. Volno se hodilo.

K večeru jsme se pokusili narychlo zaregistrovat k doktorovi, ale nevyšlo. Život v Anglii má holt i své mouchy. O tom kdyžtak příště.

Nemůžu tomu uvěřit. Celá ta věc s návštěvou doma na Vánoce mi doteď připadala hrozně snová a jaksi… nereálná, a teď, když se to raketovým tempem blíží, mi to připadá úplně bláznivý. Člověk se začne pomalu přelazovat do domácího módu, do českého, a všechno tady mu připadá o něco bláznivější. A už teď vím, že až zas budu tam, všechno to vyprávění, prohlížení fotek a snahy přiblížit lidem doma, jak žiju tady… zase mi bude připadat nereálná Anglie. Jako by ty dva světy nemohly koexistovat vedle sebe. Člověk nemůže patřit do obou. Jsou oddělené nepřekonatelnou kulturní bariérou, nejde je sloučit, každej je úplně jinej – a přitom se z jednoho do druhýho můžete pohodlně dostat za dejme tomu tři hodiny (i s cestou na letiště). Dyť to je jak jet někam do Brna! To přece kurně vůbec neni daleko! Dyť to bych mohla jezdit třeba každej den. Tak jak je možný, že je to od sebe tak strašně daleko?

Jak já se těšim na ten kulturní šok. A na to všechno, co bude znamenat bejt doma. Prázdniny. Skutečná dovolená, víc než dostatečně zasloužená po osmi měsících dřiny v tomhle snovym blázinci. A hlavně po těch bláznivejch Vánocích. Moje obavy z Vánoc asi nějak převážily moje těšení se na ně – letos jsem teda stresu z dárkování totálně propadla, kam se hrabe moje loňská pohodička – což způsobilo, že čím víc se přibližovaly, tím víc čas letěl, a najednou je to prakticky tady! Už jen poslední týden na poslední shánění dárků (fuj, je to možný, že ještě furt nemáme hotovo?), balení a loučení se (Ashleigh nám hodlá uspořádat předvánoční posezení s obědem a zdobením fakt etrémně kurva velkýho stromu :D), a frčíme na Gatwick.

Vana. Teplá voda kdykoli během dne a na jakkoli dlouho. Normální kohoutek – jeden! Místo, kde jsem skutečně doma, mám tam svůj dokonalej ikeáckej nábytek s lehoučce otevíratelnými šuplíky :D, svou vlastní postel s normální dekou velikosti na jednoho člověka (!), svůj stolní počítač, co se nemusí každou chvíli strkat do zásuvky a nabíjet, normální kancelářskej stůl s výběrem několika počítačovejch židlí – všechno ve správné výšce!, teplo, který je hlavně všude stejný, včetně předsíně, kuchyně a koupelny, moje čindy a čerstvý kotě, co se asi bude jmenovat Rory (tak nějak jsem doufala v Doctor Who referenci, ale ona je to nakonec holka, tak to spíš bude Gilmore’s Girls reference, ale nevadí :D), moje knížky a věci, spousta oblečení, co jsem ho osm měsíců neviděla, takže to bude jako objevovat dávno zapomenutej světadíl, český jídlo, rohlíky a chleba, normální tuhý máslo v kostce (který se musí nechat změknout a neni slaný, to bude fakt nezvyk – ne že by se tady takový nedalo koupit, ale prostě mám ten mazlavej Lurpak radši), kupovaný vajíčka, naše bláznivý vánoční ozdoby ve stylu „každej pes jiná ves“, moje vlastní povlečení do postele, froťák a chlupatý bačkory (kam se hrabou crocsy. Je to báječná bota, ale prostě to neni tak domácký, když v tom furt chodíte ven. V bačkorách ven nepůjdu), moje čakrová svíčka, bábovka, bramborák, španěláky, uhlířina a další kvanta věcí, co si rozhodně vydupu, řízek s bramborovym salátem a Štědrej večer strávenej s rodinou u jednoho stolu, kde se sejdeme vždycky tak akorát na ten jeden večer, nějaký to dárkování, hodně objímání a nezdravá dárka dojetí, naprostá neexistence nutnosti cokoli dělat nebo kamkoli jít, absolutní svoboda vstávat, kdy chci, a se zbylým denním časem dělat naprosto co chci (čili že nic, odpočinek, relaxace, hraní Mafie a Sims a snad i tvoření, a to všechno naprosto neomezené hodinou, kdy musím jít zase ven makat), čajovnový sraz a Silvestr s mojí bandou, snad pečení cukroví s babičkou, možná pečení vánočky s mámou, rozhodně vybírání stromku a zdobení, naše rychlovarná konvice a mikrovlnka a báječnej novej toustovač/paninovač, co jsme koupili vloni a zatím jsem si ho moc neužila, yellow label čaj z nějakýho mýho vlastního velkýho hrnku, možná Nesquik z mý krásný malovaný mističky z Cambridge (nebo to byl Oxford?), atd. atd. atd.

Osm měsíců je už vážně dlouhá doba. Mám se tady dobře, ale nic tu vlastně neni moje. Mám to jen propůjčený a mnohdy za dost svazujících podmínek. Neni to domov. A ty věci, co jste vždycky měli doma… bez nich se to dá chvilku vydržet, zvyknout si, a vlastně vám až tak nedochází, jak moc vám chyběj, ale teď, když se ty Vánoce blížej, čím dál tím víc takovejch maličkostí mi vyplouvá na povrch paměti a já se čím dál tím víc divím, na co všechno jsem zapomněla.

A strašně se těšim, až to zase budu objevovat. Tři tejdny ve svý vlastní posteli. Kurně, to budou Vánoce jak maj bejt!