Rubriky
co se mi honí hlavou

Maluju a miluju

Blue
Tak jsem dneska zase po dlouhý době trochu malovala. Původně jsem teda zamýšlela něco úplně jinýho, ale bohužel moje starý tempery už poněkud dosloužily, většina z nich je totálně ztvrdlá a už mi došla i bílá, kterou jsem dneska právě hodlala použít na ztvárnění jedný meditační vize, takže jsem byla nucena uchýlit se k nouzovýmu plánu a když už jsem ten papír tak krásně nafialověla, bylo třeba vymyslet něco jinýho, čím ho zaplním. Jediná dostupná barva byla světle modrá a když jsem tak do toho papíru koukala, najednou jsem věděla, že chci namalovat srdce. A vem to čert, že srdíčka obvykle malujou šťastně zaláskovaný lidi, vem to čert, že se blíží ten ***** Valentýn a že ho zase prožiju sama. Veškerej ten bojkot ve mně prostě dneska opadl a já chtěla to srdíčko namalovat, ať si řiká kdo chce co chce. No a co že nemám přítele, kterej by mi byl oporou, když už mi dochází dech. No a co, že k zbláznění miluju někoho, kdo mi to nikdy nebude moct oplatit. To ještě neznamená, že mě láska a všechny ty věcičky okolo nebaví, právě naopak.
Btw děkuji Bels za nápad s křišťálem pod polštář – dneska po nějaké době žádné noční můry 🙂
A nakonec dodám, že jsem se dneska konečně trochu prošla venku a i když tam byla zima jak v psírně, byla to příjemná změna. Rovněž vynikající oběd, kterej jsme ani nestihli vyfotit, jak jsme ho hned zhltli 😀 Hon na čarodějnice s Cagem už taková vyhra nebyla, ale taky to nebylo zase tak zlý, takže odpoledne celkově považuji za úspěšné a v příjemné společnosti strávené. No a co že už nikdy nebude můj. Stejně je to báječnej člověk a jsem ráda, že se věci mají tak, jak se mají. Mohlo bejt hůř.
Btw. jak na to tak koukám, nestačím se divit, jak je to srdce rovnoměrný. A to jsem ho ke všemu namalovala jen minimálním množstvím tahů a ani jedinkrát jsem nepřetáhla. To se mi rozhodně nepodobá, mně s mejma věčně se třesoucíma rukama a neustálým ukapáváním všude mimo (jenom dneska jsem se třikrát polila pitím, jednou z toho vařícím čajem). Zdá se, že ta láska je to jediný, v čem si jsem doopravdy jistá. Achjo, někdy je ten život fakt těžkej na žití…
Rubriky
co se mi honí hlavou

O špatném spaní, co náladu ovlivňuje

Tak jsem si myslela, že to dneska bude venku šajnit a že se třeba i přemůžu a půjdu se projít někam na Vyšehrad, když už jsem těch několik dní zalezlá doma, a ono to zalezlo taky, hned po pár minutách. Takže z procházky asi nic nebude. 
Proč jsem zalezlá? Tak, ve středu se mi nic nechtělo a navíc mě pobolívala hlava, tak jsem si akorát doma přepsala nějaký věci, co mám k přepsání, a žádná další aktivita se nekonala. A včera? Včera to bylo špatný, protože mě hned po ránu příšerně rozbolelo břicho (…je na malinách.) a krátce po probuzení se přidala i hlava, která to tentokrát vzala od podlahy a ukrutně mě bolela až do večera. Nepomohly ani dva pytlíky aulinu, ty byly dobrý tak akorát na to břicho, ale palice mi třeštila čím dál tím víc a po setmění se k tomu ještě přidala poměrně silná nevolnost. Jak já ty migrény nenávidím! A to jsem se těšila, že zase jednou půjdu na meditaci – obzlášť na tu včerejší nás A. důrazně zval, že se tam budou dít zajímavý věci a ať si to určitě nenecháme ujít. No, co nadělám. Hlavně že dneska už je to pryč (*klepe na stůl*).
A dál? Dneska se mi zase zdály příšerný sny, já už fakt nevim, co s tim mám dělat. Nebylo to teda až tak hororový, ale o to únavnější, protože se z toho nedalo vzbudit. Vzbudila jsem se teda asi desetkrát, ale pokaždý falešně nebo jen na pár vteřin a hned jsem zase upadla do kómatu. Jako bych se houpala na žvejkačce, a ta mě vždycky, když už se mi povedlo vymrštit se ze snu, okamžitě stáhla zpátky. Trochu děsivé, nepřijde vám? 
Nejhorší na tom je, že ty sny jsou příšerně živý, takže já vlastně ani nevím, jestli jsem se někdy vzbudila doopravdy nebo jestli to všechno byl jeden dlouhej sen. A taky mě poněkud děsí, když se mi ve snu objevujou přesně ty stejný předměty, který tu skutečně mám, a jsou tam i na stejnym místě a ve stejný podobě. Jako třeba lapač snů, kterýmu jsem ve snu nadávala a slíbila jsem mu, že ho okamžitě sundám, protože je k hovnu. A pak jsem se obracela na svoje plyšáky, aby mi pomohli – přičemž tam byla i Šášulka a Sylva – hračky, který jsem měla jako malá a který jsem už roky neviděla. Člověk si říká – nechtěj mu tak ty hračky dát najevo, že se jim po něm stejská? Nebo tak něco 😀
No a teď, teď jsem kvůli tomu všemu pěkně mimo, už zase mě bolí břicho a jsem rozespalá. Ven teda asi nepůjdu, je tam už zase hnusně, ale možná bych se i tak měla hecnout, jelikož si tu začínám připadat jako ve vězení nebo prostě dokonale odříznutá od světa. Sice víceméně dobrovolně, ale stejně z toho nemám radost. Chtěla bych běhat někde venku, ale to by tam muselo bejt teplejš a šajnit. Kde je to zatracený jaro, já už se z tý zimy zbláznim! 
Přesně za tejden mám certifikační zkoušku. Jímá mě děs a hrůza. Jak tohle jenom dopadne? 
Mail mi začínaj zahlcovat reklamy na Valentýna. Mám chuť všechny ty spamery postřílet. A k nim do řady bych postavila i všechny ty kretény, co mi to pořád připomínají na facebooku i všude jinde kam se hnu. Bože, jak já nesnáším umělý komerční svátky!
Rubriky
Uncategorized

Koukej žít

Já vlastně ani nevím, jestli mám k tomuhle tématu co říct. Pravda je, že snad už tisíckrát jsem se k ní přiblížila na tak krátkou vzdálenost, že mě skoro hladila po zátylku, ale nikdy na mě nesáhla. Na mě teda ne. 

Ale zkušenosti s ní asi nějaký mám. Vzpomínám si na nejednu noc, strávenou urputným chatováním s kamarádem nebo kamarádkou, které už za ten krk držela a oni se jí nebyli schopni vykroutit. Nevěděli, jak dál, co dál, jestli má ještě vůbec smysl na nějaký dál čekat, a tak se prostě chtěli zabít a „ukončit to trápení“. A já už nevím, co konkrétně je trápilo, ale byly to hrozný věci, který by dojebaly asi každýho, takže jsem se jim nijak zvlášť nedivila – kor když i já jsem tou dobou měla podobný myšlenky. Ale byl tu ten rozdíl mezi náma, kterej mi dal sílu promlouvat jim do duše a radit v něčem, co mě nikdy nepotkalo a k čemu snad ani nemám co říct. Byl tu ten fakt, že já narozdíl od nich věřila, že život může bejt krásnej, ať se vám v něm stalo cokoli. Ostatně kolikrát to kolem sebe vidíte – lidi, co jsou vážně nemocní a prakticky denně bojují o život, lidi, co někoho ztratili, co ztratili všechno a všechny, co nikdy nepoznali rodiče, nikdy nebyli opravdu milováni, potkala je nějaká nehoda a přišli o nohu nebo ruku nebo už nikdy nebudou chodit… a vy se chcete zabít, že vám rodiče nerozumí? Že se nestydíte… 
Takhle nějak a dalšíma způsobama jsem se snažila jim vysvětlit, že ještě zdaleka není všemu konec a že ještě má smysl dál bojovat za svoje sny a ideály, protože měli vlastně obrovskou kliku – jsou zdraví, mají rodinu (která se k nim sice mnohdy chovala hrozně, ale prostě tu byla, a to je něco, za co by druzí dali všechno co mají), mají přátele nebo alespoň jednoho, kterej s nima právě teď dřepí na icq a věnuje se jim celou svou duší. Takže jakýpak nikoho nezajímám? Zajímáš mě. Tak koukej žít. 
A ono to, kupodivu fungovalo. Nevím, co jsem říkala – ani v tu chvíli jsem pořádně nevěděla, co říkám. Věděla jsem jen, že nechci, aby ten člověk tu „blbost“ udělal, aby si ublížil nebo aby se jen trápil a byl na tom tak bídně. Chtěla jsem, aby se usmál, aspoň smajlíkem, a aby pochopil, že když nic jinýho, jeden člověk na světě je tu jen pro něj a dokud nepadne, bude dělat psí kusy proto, aby mu bylo líp. A víte co? Ony tyhle nešťastný děti kolikrát ani víc nechtějí. 
Tak nevím. Možná to všechno byla jen póza, kterou si ten kterej člověk vynucoval pozornost. A možná taky ne, možná tam opravdu měl u stolu krabičku s prášky a jen těch několik upřímnejch vět, co byly plný zájmu a lásky, jim pomohlo podívat se na celou věc jinak a pochopit, že nic ještě není tak hrozný, jak to vypadá. Na tom, jak to bylo, ovšem ani tak moc nezáleží, hlavní je, že to neudělali a že pokud vím, oba dva (nebo tři? už nevím…) dneska žijou vcelku šťastnej a smysluplnej život a snad si už ani nevzpomínají, že se něco takovýho někdy událo. Já si to ovšem pamatovat budu, protože ať už to byla póza nebo ne, ten pocit, že v danou chvíli máte na telefonu nebo na icq člověka, kterej vám vážně sděluje, že se právě hodlá zabít, je neuvěřitelnej. Cítíte obrovskej smutek nad jeho bolestí, obrovskou zodpovědnost a nesmírnou potřebu říct mu, že ho máte rádi a že si nepřejete, aby to udělal, opravdu ne, protože pak bude na světě o jednoho úžasnýho človíčka míň a nikdo ho nikdy nenahradí. Protože oni prostě nahraditelní nebyli, nikdo není. A snad právě to potřebovali slyšet. 
bilerico.com
A já? No ano, taky to na mě kolikrát přišlo, naposledy vloni koncem léta. Nikdy bych nevěřila, že něco tak banálního jako rozchod mi může přijít jako ta finální tečka po všech těch letech toho „trápení“ a žití beze smyslu a bez východiska, ale stalo se to. Nějak se to všechno sešlo a já už toho měla vážně dost. Hroutím se teda poměrně často, protože jsem hroznej emák a psychouš, ale tentokrát to bylo vážný, to jsem sama viděla. Obzvlášť první vteřiny, minuty a hodiny byly zlý. Nemohla jsem přestat brečet, nebo spíš skučet, řvát, vzlykat a dusit se. Bylo mi strašně špatně, ale vážně. Takovým způsobem, kterej se nedá k ničemu přirovnat, protože to bylo naprosto dokonalý zoufalství, dno vší bolesti a smutku, dokonalá zničenost, konec všeho – protože co by mohlo být dál, když bez Něj už nic být nemohlo? 
Na první noc jsem si pro jistotu pozvala kamarádku na přespání. Nemohla jsem jinak, věděla jsem, že tentokrát jde všechno srabáctví stranou a že už je mi všechno jedno, a tak jsem potřebovala někoho, kdo mě ohlídá. Někoho, kvůli komu bych to neudělala – a že mám rodiče, mi v tu chvíli bylo kupodivu taky jedno, já žiju obecně spíš pro svoje přátele a pro lásku než pro rodinu a v tuhle chvíli se to ještě víc vyhrotilo a mně bylo srdečně u prdele, jestli mě druhej den najdou mrtvou a budou z toho zničení. Nevím, jestli se tomu dá říkat sobectví, v tu chvíli opravdu nemáte sílu žít, ani když je to pro někoho jinýho, nevidíte žádnej smysl v tom boji, protože nevíte, za co ještě máte bojovat, když o vás nestojí jedinej člověk, kvůli kterýmu dejcháte. Proto, že tohle vím, nikdy neodsuzuju lidi se sebevražednýma myšlenkama. Neříkám, že jsou pitomci a sobci, protože v ten moment má člověk opravdu zničený myšlení a jediný, co si přeje a co potřebuje, je vypnout tu nesnesitelnou bolest, kterou mu přináší už samotný bytí tady, samotný dejchání a každá vteřina, kdy si tak strašně bodavě uvědomuje ztrátu, co právě prožil. A co se nedá vrátit, zahojit, napravit, prostě nic. Nedá se nic, jen existovat a snažit se dodejchat se do rána a pak třeba zase do večera a tahle vegetativně bejt, ačkoli to nemá žádnej smysl a žádnou náplň a taky víte, že i když se přes to nějak dostanete, už nikdy to nepřestane bolet…
fallforward.wordpress.com
Ale ani tehdy jsem to neudělala. Abych si ulevila, popadla jsem do ruky svoje oblíbený ulevovátko – nůžky od manikúry – a trochu si poškrábala ruce. Ani ne tak pořezala, já nemám ráda řezavou bolest, teda já nemám ráda bolest vůbec, ale když je mi opravdu bídně, někdy pomůže trocha toho škrábání, a když to trochu krvácí, jen líp. Už jsem se zmínila, že jsem psychopat? Stejně by mě ale zajímalo, kolik jinak normálních lidí dělá něco podobnýho. Nemyslím si, že to úplně spadá do nějaký vážný kategorie sebepoškozování, ostatně mi to nijak zvlášť neubližuje, ne víc než když mě zdrápe kočka, ale stejně. Nakolik je taková věc běžná? Kolik lidí si podobným způsobem ulevuje a nikdy to nikomu neřeknou? On si toho totiž obvykle ani nikdo nevšimne – u mě si toho všimla jen spolužačka na gymplu, někdy ve třeťáku to myslím bylo. Ale zakecala jsem to, svedla jsem to právě na tu kočku. Protože to jsou věci, o který obvykle nemáte potřebu se dělit, aspoň teda pokud to děláte upřímně, a ne jen z tý puberťácký pózy typu – hele, mně se něco stalo, všichni se mě ptejte, co mi je a starejte se o mě.
Ale to já nějak nepotřebovala. Vím, že mám kolem sebe řadu lidí, kvůli kterým stojí za to žít. A dost možná to vědí i tatínkové od rodin a vůbec všichni ti lidé, co jim pak příbuzní chodí řvát na hrob „Proč jsi nás opustil?!“. Já myslím, že tahle věc má jen jedno řešení, a to je – ostatně jako u všeho – komunikace. Je třeba zajímat se o to, co se kolem vás děje. Zajímat se o lidi a dát jim najevo (i když jsou zrovna v pohodě), že kdyby náhodou v tý pohodě nebyli, můžou za váma kdykoli přijít. Být dobrým přítelem. Aby se ty lidi měli na koho obrátit, aby věděli, že je úplně normální bejt občas v prdeli a že se za to nemusí stydět a dusit to v sobě. A když už nechtějí nebo nemůžou jít k psychologovi, ať prostě vědí, že můžou přijít za váma. A pak, pak se lidi možná nebudou tolik zabíjet, protože když to nebudou dusit v sobě, nebude je to dohánět k šílenství a jim nerupne v bedně. A budou vidět, že život ještě má smysl a že existuje nějaká cesta i pro ně. 
acupofcoffe.deviantart.com
Dál už nevím, co bych k tomu řekla. Zažila jsem ty stavy bezmoci a přesto jsem to s pomocí mých přátel zvládla. A zažila jsem chvíle, kdy se k tomu schylovalo u druhých a taky to zvládli, třeba i díky mě. A to je taky krásnej pocit. Žít pro druhé je vždycky krásnej pocit a pomůže vám to uvědomit si, že i vy máte v tom světě místo a že když už nevidíte důvod v žití sama pro sebe, můžete se chytit aspoň na chvíli tohohle. Však ony se vám ty důvody později taky vrátí. Já už dneska znám svoje místo tady a vím, že život je boj, kterej chci bojovat, protože pokud se zrovna nepoddávám nějakejm depresivním myšlenkám, je to krása. A ty krásný chvíle, kdy jste absolutně šťastný, kdy milujete a někdo miluje vás, kdy jste s rodinou nebo přáteli nebo i sami a děláte třeba něco užitečnýho a dobrýho, těch krásnejch chvil je někdy málo, ale přesto za to stojí. Tak koukejte žít a netrapte se! Všechno jednou pomine, i bolest a trápení. A bude zase dobře 😉
Rubriky
co se mi honí hlavou

Promluvy k sobě

Tak mám za sebou další trénink a tentokrát to bylo mnohem náročnější, protože mě netrénoval jeden člověk, ale hned čtyři (a ještě jsem u toho hrála scénky s jednou kolegyní). Poměrně rychle se ukázalo, že tudy cesta nepovede, jelikož každej z nich má trochu odlišnej postup nebo slovníček a hlavně každej z nich používá jiný fráze a na fráze těch ostatních je alergickej 😀
Příklad.: pan A mi asi půl hodiny vysvětloval, jak mám vést určitou část rozhovoru, a zdůraznil přitom jednu větu. O pár minut později jsem ten rozhovor vedla s panem B a ten se u tý věty úplně zarazil, zhrozil a otřásl a vyčinil mi, že něco takovýho vůbec nemám používat. No, tak jsem mu vysvětlila, že za to nemůžu, protože mě to tak naučil pan A, a on se hrozně divil a skoro vypadal, jako by mi to nevěřil. A takových momentů jsem dneska zažila asi pět, takže jak to pak ve finále bude vypadat, to vážně nevím. 
Jinak na tom rozhodně nejsem špatně. Chápu, co mi říkají, a chápu, proč se na to či ono mám ptát zrovna tím či oním způsobem. Problém je ovšem v tom, že už teď v mám v hlavě zakořeněný postupy, který odtamtud budu obtížně dostávat, a oni mi k tomu ještě přidávají další guláš tím, že mi každej z nich říká něco jinýho a hlavně každej druhej přijde s tím, že mi zakáže říkat to, co mě naučil ten před ním… no prostě výukový systém, zdá se, má pár mušek. 
Ale jak říkám, kromě toho dobrý. Musím ty informace přetřídit a co jsem se doteď naučila (resp. to, co z toho mám povoleno používat nadále), si budu muset nějak šikovněji přepsat, protože už v těch materiálech a poznámkách začínám mít bordel. Asi to provedu zejtra. Vím, že dneska by to bylo lepší, protože to mám v tý hlavě čerstvý, ale na druhou stranu toho mám už dost, hlavu jak pátrací balon a to ani nemluvim o tom, jak mě frustruje neustále měnit strategii podle toho, jak mi to kdo nakáže. To se nemůžou dohodnout? 
Taky narůstá stres. Certifikační zkouška je příští pátek a já, narozdíl od všech těch týpků kolem mě, nemám tak docela pocit, že bych to do tý doby mohla zvládnout. I kdybych byla schopná si během těch několika dní smazat z mozku všechny nadbytečný informace a nechat tam zarůst jen ty správný, bojím se tý svojí neuvěřitelný trémy. Jen kolikrát jsem dneska měla okno a musela jsem se omluvit, že prostě fakt nevim – ačkoli jsem před sebou měla papíry a všechno a o nic nešlo. Co teprve budu dělat tam, před komisí, která se se mnou rozhodně nebude mazlit a nic mi nedá zadarmo? Jak zvládnu něco tak obtížnýho a náročnýho, když nemám skoro žádnej čas na přípravu? 
Ono to teda na druhou stranu bude možná lepší než kdyby se to měsíc odkládalo, ale stejně. Mám z toho hrůzu. A musím pořád myslet na to, jak je to směšný, bát se vlastního strachu. Nebojím se, že nevím. Nebojím se, že nechápu. Já to všechno vím a chápu, ale bojím se toho, že se budu tak bát, že vypnu. Brumbál říkal, že bát se vlastního strachu je moudré, ale já v tom teda nic moudrýho nevidim, spíš si připadám jako ten největší blb, kterej si to jen sám ztěžuje a kterej si navíc neumí zrovna nejlíp pomoct, i když teoreticky přesně rozumí svýmu problému. To by mi mělo umožnit nadhled a snadnější svépomoc, ale místo toho mám někdy pocit, že v tom plavu hned dvojnásobně, protože to jednak negativně prožívám a zároveň o tom negativně smýšlím. A to jsem přitom takovej optimista a fakt mě to baví. Cítím chybu v matrixu. 
Ten strach, ta tréma ze mě vážně dělá hroznýho negativistu, zdá se. Hlášky jako „Já nevim“, „Já to neřeknu“, „Já se do toho zamotala“ jsem vždycky měla za něco, co mi v daný chvíli pomůže, ale zdá se, že každej to tak nevnímá. Bylo mi řečeno, ať takový věci vůbec neřikám – ale co teda mám říct ve chvíli, kdy mám fakt před očima černo, srdce mi buší jak splašený a přitom ještě stíhám počítat jeho údery a vnímat, jak na mě všichni civí přes stůl a čekají, co ze mě vypadne? Jak to teda mám řešit, když se nemůžu ani nahlas omluvit, že nevim a ať mi daj chvilku na rozmyšlenou a hlavně na uklidněnou? 
Navzdory komunikačním šumům a vlastnímu stresu je to pro mě ovšem obrovská výzva. Mnohem větší než ty dosavadní pokusy, a už ty mi přišly jako něco obrovskýho. Teď už ale vidim, že v tom vůbec nic obrovskýho nebylo, naopak že to byla v podstatě špatná cesta (ačkoli mi to poskytlo dostatek vzdělání a zkušeností na to, abych se mohla pokoušet o tohle) a že teprve tahle je ta správná, teprve tady to může mít smysl, kterej jsem v tom všem od začátku viděla a kvůli kterýmu jsem se tak dlouho pokoušela protrhnout smůlu, abych se mohla vyhoupnout nahoru a užívat si zaslouženýho ovoce.
Takže jakkoli je to teď těžký, vím, že je to tak správný a že kvůli sobě samotný se rozhodně nesmím vzdávat. Nesmím se nechat zaskočit a nesmím smutnit. Připouští se vztek, ten člověka vyburcuje, ale rozhodně se nepřipouští lítost. To se prostě musím odnaučit. 
A musím být silná a důsledná. Musím se zase naučit plánovat si svůj čas a využívat ho tak, jak se má. A musím se hodně učit, hodně učit... a bude dobře 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

Takhle o neděli…

www.travelblog.org
Mám trochu pocit, jako bych to tu zanedbávala, což je škoda, když mám zrovna tolik času. No ale co naplat, když není psavá.
Jestli mám o čem psát? No o tom nepochybujte. Ale bohužel, některý věci si holt musím nechat zase jednou pro sebe, a tak mě to jen uvnitř pálí a vytváří to ve mně určitou blokádu, protože pak mám pocit, že když nemůžu říct všechno, nemůžu říct nic. Já vím, že to není pravda, ale mám prostě takovej pocit.
Tak třeba pole milostné – celej poslední tejden to pro mě bylo docela aktuální téma, protože mě zase jednou začalo hrozně srát, že jsem single. Ovšem moje možnosti? Bída s nouzí.
Ozval se mi starej kamarád a jeho chování jednak nechápu a druhak mě neskutečně vytáčí. Roky jsme se neviděli, jeho poslední smska byla odpovědí na mou otázku po dlouhé době – jak se má a jestli se nechce někdy vidět. Odpověděl dost nevybíravě ve stylu že co dolejzám, jestli mě něco mrzí a že má holku, tak ať neotravuju. Přitom jsem ho chtěla prostě jen kamarádsky vidět, takže jsem nad tím kroutila hlavou, na co si to hraje a proč se tak chová. No a pak se mi asi o dva roky později ozve s tím, že copak dělám, jakpak se mám (NESNÁŠÍM, KDYŽ KLUCI TAKHLE PÍŠOU!), označoval mě přitom za kočičku (GRRRRRRR!!!) a vedl další řeči typu:“Jestlipak jsi pořád tak pěkná jako dřív?“ a „Hrozně rád bych tě po dlouhý době objal a políbil“. Moje první myšlenka byla WTF? a hned za tím následovalo opět „Na co si to hraje?“.
Od tý doby mě podobnýma smskama a vůbec zprávama bombarduje téměř denně, prozvání, aniž by to mělo nějakej smysl (dokonce i v noci), píše mi, že se zrovna nudí a podobně – jako by mě to snad zajímalo 😛 Vedli jsme spolu nejednu konverzaci, během níž jsem mu sdělila, že nemám zájem s ním cokoli mít, ale k ničemu to nevedlo. Vyložil si to totiž jako že s ním nechci nic mít, protože je zadanej, a následně mi oznámil, že se se slečnou rozešel. V tu chvíli mi ta slečna poslala žádost o přátelství na facebooku (WTF2 – proč bych si jí měla probůh přidávat?) a on zas vedl řeči jako že teď už si můžeme psát, protože je free. WTF3. To si jako myslí, že jedinej důvod, proč spolu lidi jsou nebo už jenom flirtujou je ten, že jsou oba free? A co takhle nějaká přitažlivost? Nějakej zájem? Něco?!
Anyway. Tenhle týpek bohužel neni jedinej z mýho okolí, kterej se chová podivně a nepochopitelně a kterej mě vytáčí. Skoro si začínám říkat, že jsem nějakej magnet na kretény nebo že je to možná ve mně – třeba mám nějaký nerealistický očekávání na chlapy nebo já nevim 😀 Ale tím to podle mě nebude, jelikož kromě těchhle existencí znám taky slušnou řadu pánů Úžasných, kteří jsou sice více či méně nedostupní, ale každopádně v rámci možností normální nebo alespoň divný tim správnym způsobem, kterýmu rozumím a dokážu ho pochopit. Bláznů znám taky dost, ale tohle? To je fakt moc.
No a jinak je mým alpha tématem práce, samozřejmě. Začala jsem se školeními na novém místě a zatím je to ještě prd proti tomu, co mě teprve čeká, i když už teď to vyžaduje poměrně dost aktivity. No, přinejmenším rozhodně víc, než na co jsem byla zvyklá – jsem úkolována hned ze dvou míst a to je teprve začátek. Nejhorší ovšem je přemáhat svou prokrastinaci a snažit se plnit zadané domácí úkoly včas, ne-li dřív. Zatím to teda jde, protože toho času mám dost, ale co bude, až mi dojde, to nevím. A hlavně na mě už teď silně působí stres. Když pominu návrat špatnýho spaní (že by za to mohla moje přestávka v meditaci?) (btw dnešní noc byl teda zase jednou extrém – úplně šílenej sexuální sen, kterej by se totálně dal použít jako námět na nějakou povídku nebo i film, i když nevim, jak by se to filmovalo, když v tom hrály roli neviditelný postavy) a sociální fóbie, občas mám poměrně solidní záseky, kdy prostě jenom sedím a nejsem schopná se pohnout, mrknout, myslet nebo cokoli. Prostě blank page. Nechápu. A čím dál tím častěji přemýšlím o tom, jak by můj život vypadal, kdybych navštěvovala nějakýho terapeuta nebo psychologa nebo prostě někoho, kdo by mi ty moje stavy pomohl přežít. Obvykle se cítím celkem normálně, ale jsou dny, kdy mám prostě pocit, že jsem už poměrně patologickej případ. Neměla bych to teda s někým nějak řešit?
No a pak je tu otázka volnýho času. Mám ho relativně dost, ale většinu ho trávím doma, sezením u počítače nebo nad knihou. To právě kvůli tý sociální fóbii a vůbec nechuti kamkoli chodit a s kýmkoli se vidět. Osob, který bych ráda viděla, je tak strašně málo, až je to k uzoufání, a většina z nich buď nemá v danou chvíli čas nebo maj prostě dost vlastních starostí. A ti ostatní? Prostě je vidět nechci, nemám zájem nebo to z nějakýho důvodu nejde. Ke všemu jsem teď zas celá náladová, nebo spíš rozhozená, to je lepší slovo.
Mám taky pocit, že na mě možná zase leze zánět močových cest. Už jen z toho pocitu mě chytá hrůza, protože posledně to rozhodně nebylo nic příjemnýho a velmi nerada bych si to zopakovala.
A jinak už nevím. Vznáším se v takovym divnym prostoru bez hranic a nevím, co bude dál, ani kde teď vlastně jsem. Nevím, jestli se vzhledem k daným okolnostem chovám správně nebo jestli něco hrozně zanedbávám. Nevím jestli jsem líná nebo jestli je správný, že čekám. Nevím, jestli můžu dělat víc a co. Asi bych si o tom vážně měla s někým promluvit. Nějaký tipy?
P.S.: Nemůžu se dočkat, až se do tý práce pustím naplno a něco se bude dít. Když se totiž nic neděje, dopadá to přesně takhle – dlouhý články plný slintů o fóbiích, nechuti cokoli dělat a ještě jsem zapomněla dodat šílenou žravku, která se mě držela dva dny v kuse (naštěstí už opadla) a díky který všechno moje předchozí snažení přišlo poněkud vniveč. Grrr, musim se zejtra donutit jít do fitka nebo prostě něco fyzicky dělat. Psychická činnost nestačí, ba naopak její přemíra škodí. Musim se hejbat. Tvořit. Cokoli!
Rubriky
Uncategorized

Čeština a já

Asi to nebude úplně článek na medaili, už proto, že ho nebudu psát spisovně, ale cítím potřebu ho napsat i tak. Češtinu totiž miluju
Nejsem teda zase tak velkej patriot, i když je pravda, že během šestiměsíčního pobytu v zahraničí se ve mně probudily jistý věci, o nichž jsem dřív nevěděla, ale jednu věc na svojí rodný zemi miluju, a tou věcí je právě jazyk. 
Už odmala jsem hodně četla; nevím teda, jestli jsem četla kvůli lásce k jazyku nebo jsem si vypěstovala lásku k jazyku z toho, že jsem tolik četla, ale nějak mě to zkrátka vždycky naplňovalo a naplňuje mě to dodnes. Největší blázen jsem do archaismů, asi proto mě taky nikdy neuvidíte psát slova jako poesienebo mechanismus se z – a musím říct, že kdybych se nebála toho, že budu působit jako blázen, používala bych to snad všude, protože mi to přijde krásný a malebný 🙂 I z toho důvodu je mou srdcovkou číslo jedna mezi všemi knihami Jirotkův Saturnin
Mám velký sen, napsat jednou něco tak prostě dokonalého, tak krásného a tak libozvučného jako je právě tahle knížka, protože žádná jiná mě tak neovlivnila. Už když jsem ji četla prvně, došlo k tomu víceméně přes noc a já se v ní už po pár řádcích dokonale ztratila. Z transu mě vytrhl až můj vlastní bláznivej smích a slzy, co mi tekly po tvářích, protože to se prostě nedalo, já se nemohla přestat chechtat. Miluju Saturnina! Miluju doktora Vlacha. A miluju Jirotku <3
No a co jsem ještě chtěla říct – ovlivněna vším tím čtením, psaním slohovek (jak já to zbožňovala!) a debatováním o nejrůznějších gramatických jevech na poli domácím, jsem postupně vyrostla v něco, čemu se dnes, jak jsem slyšela, říká grammar nazi. Jestli vám to nic neříká, tak jde v podstatě o člověka, který mnohdy až zuřivě lpí na spisovnosti a správné gramatice a kolikrát je mu vysloveně jedno, že jste právě přednesli objevnou řeč o smyslu života nebo o důkazu existence mimozemšťanů, pokud jste v daném projevu použili gramaticky nesprávných výrazů nebo – v případě projevu psaného – hrubek. 
Jak vidno z mého vlastního projevu, nejsem ten správný grammar nazi, protože často ráda přecházím do hovorové češtiny, přesto ve mně ale něco z něj rozhodně je a velmi často se to dere o slovo. Jak totiž někdo někde flákne hrubku, zježí se mi chlupy na zádech, škube mi to žaludkem a dělá se mi mdlo. V takovou chvíli obvykle přestávám vnímat, co se mi ten člověk snaží sdělit, namísto toho začínám vidět rudě a mám silné nutkání ho na tu hrubku upozornit a požadovat korekci. A když to neudělá, cítím se uraženě a znechuceně. 
Tahle vlastnost mi často brání i ve čtení novin nebo sledování televize, protože jak tam se mluví a píše, to se prostě nedá. Ale mám za to, že o úrovni češtiny v médiích jsem se tu už jednou rozhovořovala, a i kdyby ne, nechci si dneska kazit večer, takže nic nebude 😀
Jsem si samozřejmě vědoma toho, že ani moje vlastní čeština není bez chyby, kolikrát se upíšu až takovým způsobem, že mě z toho samotnou zamrazí, když si toho později všimnu – no ale to se stává. 
Zajímavá věc je, že – já nevím, asi nějakej talent nebo co – když otevřu třeba noviny nebo nějakej magazín, obvykle během prvních deseti sekund narazím na hrubku. Je jedno, do čeho se zrovna začtu nebo o čem to je, prostě ji tam vždycky najdu, aniž bych ji vědomě hledala, což mi znemožní další čtení. Je to náhoda? Nebo ty hrubky (a další věci, třeba jako chyby v interpunkci, mezerách nebo zarovnání textu) podvědomě vyhledávám? Kdoví, každopádně kolikrát vážně nechápu, jak může danej plátek něco tak strašnýho vypustit do světa. Jeden by řekl, že všechny ty noviny a magazíny mají svýho placenýho korektora a že ten korektor musí mít nějakou úroveň, a ono přitom zatím prd, velebnosti, když kdekterá m. na to má lepší oko, a to zadarmo. 
No ale co jsem ještě chtěla říct – ten můj vztah k češtině je láskyplnej a ochranářskej, ale nejsem rozhodně jedním z těch brojičů proti všem ostatním jazykům a jejich vlivům na ten náš. Já například miluju angličtinu – a mimochodem, perlička pro všechny ty týpky, co hlásají, jak je angličtina oproti češtině chudá: český jazyk má v současnosti nějakých 250 000 hesel, zatímco angličtina jich má cca990 000. Ještě něco máte na srdci? Ne? Tak fajn. 
Ale na tom celkem nezáleží, kolik má kterej jazyk slov nebo jak moc se používá. Stejně jako český koruny, i náš jazyk je pro mě něčím zcela intimním, něčím mým, nečím, z čeho jsem vzešla a na čem vyrostla. Věřím proto, že je třeba to bránit zuby nehty a opatrovat to a laskat to jako to nejkrásnější miminko, nejroztomilejší šťěně, nejvytuněnější sporťák nebo prostě cokoli, co je vám nejdražší a nejmilejší. Je to náš jazyk a měl by jím taky zůstat. A krom toho, nemyslíte, že i naše budoucí generace si zaslouží zažít něco tak krásnýho a českýho? Nebo jim snad chcete nechat jenom to pivo a knedlo-zelo-vepřo? 🙂
Rubriky
poesie

Lyrical

Tak mi zpívej, hvězdo labutí!
zpívej a já bez hnutí
si vlasy ve tvém svitu zmáčím
s dechem mělkým jen co stačím
Zpívej píseň o pokání
o lásce a milování
vždyť jezero už nešplouchá
i měsíc tiše naslouchá
A můj milý je vzdálený
a most už dávno spálený
tak zpívej srdci pro potěchu
jen zpívej…
já už nemám spěchu
Cygnus (pbs.org/seeinginthedark/astrophoto-gallery/cygnus.html)
Rubriky
Uncategorized

Jak jsem pochopila smysl života

Myslím, že už vím, proč je mi v poslední době tak dobře na duši, i když se mi nedaří pracovně, i když jsem rozervaná od nešťastný lásky a i když mě trápí řada věcí kolem mě a uvnitř mě. Zdá se, že jsem našla smysl života.

Kamarád se zeptal: „K čemu vede naše existence?“ a já si najednou uvědomila, že to vím. Nebo mám alespoň nějakou teorii, která je taky možná úplně vedle, ale na tom vcelku nesejde, protože tohle vědomí, tahle moje nová filozofie mě mění víc, než jsem si dokázala představit, a já se najednou cítím tak bezvýznamná v tom kolosálním vesmírnym zřízení a zároveň tak šťastná, jako ten, co dosáhl osvícení a pochopil, o čem to všechno je.
Ne, nejsem osvícená. A určitě nejsem žádnej mudrc nebo věštec, ale mám pocit, že jsem v sobě už teď našla nějaký zdroj vědění, který mě vede za ruku a našeptává mi, co je správné a proč to tak je. Našla jsem klid a našla jsem pochopení. Našla jsem uvnitř sebe krásu, která je měřitelná s krásou celého vesmíru a kterou jsem si nedokázala ani představit. Všechny učený věci o smyslu života, s kterýma jsem se za svůj život potkala, najednou začaly ten smysl dávat, všechno to zapadlo do sebe a já v sobě pocítila nesmírnej příliv síly a taky sílící přesvědčení, že to všechno je pořád jenom nicotná špičička ledovce, který ještě máme objevit. A tahle víra mě naplňuje nepopsatelným štěstím a radostí z toho, že jsem na správné cestě a co všechno mám ještě před sebou.
Asi vám neumím říct, co konkrétního mě k tomuhle přesvědčení přivedlo. Byly to tisíce drobečků, který jsem nasbírala po všech možnejch filmech, knihách, debatách (a že jsem jich už vedla stovky na podobný témata) atd. A k tomu hudba, nesmíme zapomenout na hudbu! A to všechno, ve spojení s trochou meditace, mě přivedlo k momentu pochopení a radosti. K momentu, který je právě teď. A který jediný dává smysl.
„Where are you, Dan?“
„Here.“

„What time is it?“
„Now.“


„What are you?“
„This moment.“
*
„This moment is the only thing that matters.“
(Peaceful Warrior, 2006, režie Victor Salva)
A o čem že je naše existence? Není o ničem hmotném, co jste možná doposud pokládali za důležité. Má pouze ten smysl, abychom pozitivně ovlivňovali svět kolem nás a uvnitř nás. Abychom v každém okamžiku a každým svým činem dělali něco dobrého, něco správného. Abychom obsáhli veškerou možnou moudrost (pozor, neplést s věděním) a šířili ji dál. Abychom milovali všechny a všechno tak, jako náš vlastní život. Abychom pochopili, co je pomíjivost a v čem je její krása. Abychom se stali pravou součástí toho všeho, ne jen tak, že si tu někde žijeme a něco si pro sebe šudláme, ale tak, že žijeme a ovlivňujeme, co se děje. A i pak, až tu nebudeme, tu po nás něco dobrýho zůstane.
A k čemu to všechno vede? K tomu, že svět se postupně bude stávat lepším místem a jeho obyvatelé lepšími bytostmi. Postupem času se vyvineme v něco moudřejšího a rozvážnějšího. A tím zase budeme schopni lépe působit na své okolí a tak dále. Svět by v podstatě měl směřovat k naprosté dokonalosti a souladu a pak možná jednou skončí a po něm se zase zrodí něco jinýho. Ale to my už nezažijeme, my k tomu jen můžeme přispívat. Teď.
K tomu všemu, co bude, jsem mimochodem včera viděla krásný, cca půlhodinový video v angličtině. Jestli nestíháte, tlačítko CC zprovozní anglický titulky, což aspoň trochu pomůže. Český bohužel nevedou, ale přinejhorším se můžete pokochat pěknejma obrázkama z vesmíru 🙂
A dál? Dál už dávno vím, že není třeba bát se smrti. Není to konec, je to jen přerod v něco jinýho, a naše existence se tím ze světa neztratí. Krom toho, po smrti nás čekají skutečně nádherný věci, ať už si to představujete jakkoli – já věřím, že po smrti se duše vrací ke svému zdroji (světlo na konci tunelu, Bůh, počátek, whatever) a že splynutí s ním je něco jako vrchol extáze, štěstí, orgamsu a jánevímčeho ještě. Je to nepopsatelný, nedefinovatelný. Ale je to rozhodně něco, na co se těšit a v co doufat, a ne něco, čeho se bát.
„If you could flick a switch and open your third eye, you’d see that we should never be afraid to die.“ (Muse, Uprising)
*
„Death isn’t sad. The sad thing is: most people don’t live at all.“
(Peaceful warrior)
A pak, když pochopíte tyhle věci, si začnete užívat každej okamžik. Protože každá vteřina je pomíjivá, je krásná a je jen ve vašich dlaních. Když ji chcete mít dokonalou, bude dokonalá. Když si tohle nedokážete uvědomit, budete se trápit. Budete poslouchat svoje myšlenky, který s váma vteřinu co vteřinu zametaj a který ve vás vyvolávaj pocit strachu, beznaděje, bezmoci a zoufalství, namísto toho, abyste je vypli a vychutnali si tichou chvilku uzavření se ve vlastní hlavě, ve vlastním nitru.
Prožívání jednoho okamžiku po druhém je navíc přesně ten správnej způsob života. Nemáme žít v minulosti – ta už se stala. A nemáme žít ani v budoucnosti – ta ještě nepřišla. Nemáme se bát toho, co bude, a nemáme se trápit pro to, co jsme nezvládli. Jednak nejsme neomylní a bezchybní, máme právo dělat chyby, a taky už je to stejně jedno. Viz. citát z posledního bodu článku Pozitivní m.. Jedinej moment, kdy máme žít a existovat, kdy máme vnímat a dýchat, kdy máme být, je teď.
„There’s never nothing going on. There are no ordinary moments.“
(Peaceful warrior)
*
„Open your eyes, open your mind
proud like a god don’t pretend to be blind
trapped in yourself, break out instead
beat the machine that works in your head“
(Guano Apes, Open your eyes)
*
„Like the supreme lord Shiva, I shall remain in the self forgetfulness trance.“
(mantra)
*
„Cancala man dure rakhi, cancala mor man – I leave my restless mind behind me, I always leave it behind me“
(mantra)
Zbláznila jsem se? Možná. Ale na tom nezáleží. Myslím, že už mi dávno nezáleží na tom, co si o mně myslej lidi kolem mě, pokud jde o životní filozofii. To není něco k diskusi, není to něco, na co bych chtěla slyšet cizí názor (a že ho obvykle potřebuju slyšet téměř na všechno, co dělám) a co bych tomu názoru posléze chtěla přizpůbovat. Je to jen moje. Je to jen uvnitř mě a skrze mě to postupně vyzařuje ven a osvětluje to cestu mně samotný i všem, kdo sami tápají ve tmě a nevědí. Nejsem osvícená. Ale věřím. A raduju se. Dotkla jsem se svojí duše a ta mi řekla, co je správný a co je důležitý. Říkala mi to celej život po jednotlivých slovech a teď mi zopakovala celou větu. A je to krásná věta. A krom toho…

„Sometimes you have to lose your mind before you come to your senses.“
(Peaceful warrior)
Btw jestli se vám ty citáty líbí, myslím, že časem jich tu bude přibývat čím dál tím víc, hrozně ráda citátuju, když mi ten citát dává smysl 🙂 Jo a rozhodně se podívejte na ten film, v češtině to vyšlo pod názvem Poklidný bojovník a třeba pokud jde o mě, tak je to naprosto luxusní film a dostal se ke mně zrovna ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala vidět. Třeba vás taky osloví. See you 🙂
Rubriky
Uncategorized

I do believe in fairies, I do, I do!

Když už jsem tuhle mluvila o tom lapači snů, nedá mi to nezmínit se aspoň několika slovy k tématu týdne. Já totiž na paranormální jevy věřím, respektive věřím na to, že alespoň část z toho všeho, co se kolem nás děje, leží svým původem za hranicema našeho poznání a chápání a že se to přesto děje a nesouvisí to s tím, co si kdo vsugeroval nebo čemu kdo věří. To mi nikdo nevymluví. 
Ne že bych tím vším byla vysloveně posedlá, ale vždycky mě to fascinovalo a pokud jsem se zrovna něčeho nebála, vždycky jsem toužila zažít nějaký paranormální zážitky, setkat se s něčím nevysvětlitelným a pocítit třeba, že mě někdo chrání, že na mě někdo myslí nebo cokoli, co si běžně vysvětlujeme mimo rámec fyziky. Pocítění něčeho „magickýho“ a nadpřirozenýho. Něčeho zvláštního.
To s tím báním se je ovšem poměrně zásadní problém, já jsem totiž hroznej strašpytel a dodnes ve mně hnízdí pozůstatky těch několika hororů nebo hororovejch historek, který se ke mně dostaly v průběhu mýho dětství a života vůbec. Nemám to ráda, nejsem schopná se na to dívat a jen výjimečně si ze zvědavosti prohlížím duchařský videa a záběry „real ghost“ a podobně, protože ačkoli mě to všechno bere, ta víra v kombinaci s poseroutstvím mi poměrně komplikuje život. 
Takový ty lidi, co hlásaj, že když se kouknou na horor, bojí se pak dojít si na záchod a vyděsí je každý křupnutí větvičky nebo každej nečekanej zvuk, to jsem přesně já, jen si to ještě znásobte 😀 Dodneška mám hrůzu z toho, co se může schovávat pod postelí, pronásledujou mě těžce duchařský noční můry, po nichž se na ten záchod bojím jít ne jednu noc, ale třeba celej následující měsíc a ještě pár dalších let si na to budu pamatovat. A nezáleží na tom, že vím, že ten strach je iracionální. Děsivý historky, kterejch jsem za ty léta nasbírala už slušnou řádku, mi pořád zní hlavou a nabádají mě, že obezřetnost je na místě. 
Asi to bude i tím, že část těch historek pochází od lidí, kterým stoprocentně věřím a jsem si jistá tím, že si to nevymýšleli. A to je vůbec ta nejhorší věc, musím pak pořád myslet na to, že je jen otázkou času, kdy se nějaký to „strašidýlko“ přijde podívat na mě a bůhví co mi přitom neudělá. Ostatně, pár takových zážitků už za sebou mám, který mi sice řada „nevěřících“ kolem mě vyvracela všelijakejma fyzikálníma a zdravotníma pindama, ale ani moje doktorka mi nedokázala říct, co to bylo, a lidi z mýho okolí, co mají blízko k nadpřirozenejm věcem, se všichni shodovali v tom, že tohle byla jedna z nich. Takže otázkou zůstává: čemu věřit
A mou odpovědí je tohle: Věřím, že existujou věci, který si možná nikdy nebudeme umět vysvětlit na základě fyziky a vědy. Že lidi maj duši, která je nesmrtelná a před naším životem i po něm existují další, úplně jiný příběhy. Věřím na duchovní volání, který člověka přiměje rapidně změnit svůj život a postoje a činit dobro – a nemá to nic společnýho s tím, že by se ten člověk zbláznil. Věřím, že do našeho fyzickýho světa zasahujou věci z jiných sfér a světů, který by do něj zasahovat neměly, ale stává se to. Věřím taky, že některý lidi jsou na takový věci citlivější (sama se považuju za něco na půl cesty mezi nima a normálním člověkem) a vidí nebo cítí věci, který si ostatní neumí ani představit. Věřím že nejsme sami ve vesmíru a že tenhle vesmír neni to jediný, co existuje, a že nás možná někdo odkudsi sleduje a občas nás navštěvuje, aby nám zanechal znamení, kterým ale zatím nerozumíme. Věřím, že je určitým způsobem možný cestovat v čase a jsem otevřená i myšlence, že řada lidí na týhle planetě už teď ví o těch věcech mnohem víc než my ostatní, ale z určitých důvodů to raději drží v tajnosti, protože šílenství, který by se jinak strhlo, by mělo katastrofální důsledky. No jen si představte, jak davy zmagořej jen kvůli hudební akci nebo celebritě, co teprve kdyby se provalilo, že určitý skupiny lidí jsou už desítky nebo stovky let v kontaktu s jinýma civilizacema nebo že máme na planetě ufony nebo kdyby s náma všema začaly zničehonic komunikovat bytosti z jiných sfér. No to je prostě šílená představa a já myslím, že i ti největší pohodáři a klidný lidi by se z toho museli zbláznit, co pak teprve ti, kteří už roky prohlašovali, že to tu všechno je a teď by se ukázalo, že maj pravdu? A co skeptici, kteří to celej život popírali a najednou se tu budou ulicí promenovat mimozemšťani? Dopad na lidstvo, kdyby se to všechno provalilo a dokázalo, by byl podle mě nepředstavitelnej. 
No ale to jsem trochu odběhla. Chtěla jsem jen říct, že věřím spoustě těch „pindů“, kterýma nás krmí média, a nevím, kde se ve mně ta víra bere. Možná je to prostě tím, že mi nestačí nejasný a nepřesvědčivý důkazy, pomocí nichž se někteří snaží daný jevy vysvětlit a zařadit mezi naprosto běžný a ničím nezajímavý důkazy. Možná mám taky potřebu něčeho zvláštního v životě, potřebu vědomí, že je tu něco zajímavějšího a kouzelnějšího než to, co z náme. A možná je to i tou zvýšenou vnímaností – třeba některý lidi těm věcem věřej právě proto, že jsou na ně natolik naladěný, že o nich prostě nějakým způsobem vědí a jsou si jima jistý tak jako když vám do obličeje zasvítí sluníčko a ono to hřeje.
Třeba na nás taky nějakým způsobem působí všechno to „nadpřirozeno“ a my to cítíme, a proto si jsme jisti tím, že to tu je. A třeba jsou to všechno jen kecy, kdoví. Ale moje mysl je příliš zvídavá a hloubavá, než aby se spokojila s nepřesvědčivýma logickýma pindama, a na světě je těch paranormálních a „nevysvětlitelnejch“ věcí až příliš mnoho a ty spolu až příliš okatě souvisej, takže mi nejdou na mozek lidi, který nejsou schopni ani na minutu připustit, že by něco z toho mohlo mít původ v něčem, co nevidíme nebo nechápeme. Spousta těch věcí do sebe dokonale zapadá a dávají smysl, takže proč se je snažit vyvracet nebo zpochybňovat? Proč dělat blázny z těch, kteří věří v nadpřirozeno?
Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. Vnímání komplikovanosti je ovšem silně subjektivní.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Quo vadis, m.? – Rovně za nosem ;)

Hm, tak lapač snů sice pomohl proti nočním můrám (lapač + čtení pohádek + bylinkovej čaj na usnutí + čistý povlečení + meditace), ale že by se mi přestaly zdát šílenosti, to ani zdaleka ne. Ta dnešní byla naopak až tak šílená, že jsem nad tím ráno rovnou mávla rukou, protože něco tak abstraktního a smysl nedávajícího bych ani nedokázala popsat 😀 Bylo v tom asi tisíc jevů a výjevů, takže kdybych to měla vykládat podle snáře, strávim nad tim měsíc, a celý dohromady to nemělo ani příběh, ani pointu, no prostě jen změť šílenejch smysl nedávajících obrazů (namátkou třeba Vlasta Burian, cestování dimenzema, tři sloni – optickej klam, savana s kaktusama, slezina spousty lidí u nás na chatě, parkování, přespávání, plavky, který mi někdo půjčil a já je zapomněla vrátit, potkávání dlouho neviděných lidí na chatě atd atd).
Jinak k dnešku – zúčastnila jsem se první pracovní sleziny ohledně nový práce (ách ano, už zase budu mít novou práci), což bylo celkem v pohodě, i když chvílema jsem toho mluvčího trochu ztrácela, a tudíž jsem pak ani nerozuměla, na co se mě vlastně ptá a co po mně chce. Jinak to bylo fajn, i když ke konci trochu divný – nevěděla jsem, jestli už můžu jít nebo jestli se po mně ještě něco chce, jestli mám někomu podávat ruku a tak, no prostě jsem byla trochu zmatená, ale pohoda. 
Co mi ovšem poněkud zkazilo náladu, byl následující telefonát s vedoucím mýho týmu ve stávající práci. Pro změnu se opět oháněl „rodinnýma důvodama“ pro to, že se doteď neozval, pak mi oznámil, že už nějakej tejden něco dělá a už má něco rozjednáno, ale z nějakýho důvodu mi prostě nemohl zavolat a starat se, co se děje a co bude dál… no, prostě další důkaz toho, že v takovejch pracovních a komunikačních podmínkách pracovat nemůžu a nechci a že krok, kterej se teď chystám udělat, je správnej. 
Taky mě rozladila informace o tom, že mi bylo svěřeno velký množství klientů do kmene – což je něco, na co jsem čekala už od října a teď, když už mám rozjednanou práci jinde a nemůžu se tak tomuhle věnovat, to přijde a já mám jásat? No to pardon, ale nejásám. Jsem z toho smutná, protože nebýt tý další nabídky, mohla bych se teď věnovat tomuhle. Na druhou stranu si říkám, že by to beztak nebyla žádná výhra. To, co mi tam nevyhovuje, je totiž především celej ten systém, kterej je prostě špatně postavenej a kterej se nezmění. A tudíž, chci-li tuhle práci dělat podle svých představ a s čistým svědomím, nemám jinou možnost než jít o dům dál. A to je z dneška asi takový největší a nehlavnější poučení, který si budu muset vrýt do mysli – abych věděla, že dělám dobře, že je to krok správným směrem a že se nemusím cítit nejistě a pochybovat, protože když to někde má mít smysl, bude ho to mít jedině tam, kam se chystám. No ale to chce ještě hodně času a hodně učení. Musím se hodně učit, hodně učit…
Taky mě rozlaďujou lidi kolem mě. Ve svym životě se začínám cítit trochu jako na facebooku, ale chybí mi tu možnost „Unfriend“. S některýma lidma si už zkrátka nemám co říct. Jakkoli to bylo na začátku fajn a příjemný, naše cesty se už rozešly natolik, že nejsem schopná s nima komunikovat, nevím ani co říct, ani jak to říct, aby mě třeba špatně nepochopili, nevím ani proč bych si vůbec měla dávat tu práci s tím, že jim něco budu říkat. Jsou pro mě prostě už pasé. 
To samo o sobě by ještě nebylo tak zlý, kdyby z druhý strany přicházely nějaký nový zajímavý tváře, ale poslední dobou je jich tak zoufale pomálu, že je to až k zbláznění. Mám pocit, že věnovat veškerej svůj volnej čas jednomu nebo dvěma lidem zkrátka neni správný a že bych si měla zase trochu rozšířit obzory, ale pokud jde o moje stávající přátele a známý, množství těch, kteří mi za to stojí, je zcela mizivý. A nemyslím si, že je to mýma příliš vysokýma nárokama na přátele nebo jejich nedostatečnejma kvalitama – ty lidi, co mám kolem sebe, jsou fajn a mám je víceméně ráda. Ale zdá se, že už jsme si dali všechno, co jsme si dát mohli. Kaput. Finis. Kaněc filma. 
Tím víc se těším na celej tenhle rok, kolik nových známostí zase přinese – možná i nějakou novou spřízněnou duši, novou lásku, novou zamilovanost a nový radosti. Nový příležitosti, nápady a inspiraci. Přinese každopádně spoustu novejch věcí a posune mě zase o kus dál. Kam to bude, tím si ještě nejsem jistá, ale pro tentokrát se na to opravdu těším. Stane se ze mě letos konečně profesionál? Najdu si něco, co mě bude naplňovat trvalou a ničím nezlomitelnou radostí? Najdu někoho, s kým bude můj život mnohem snažší a zábavnější? Pomůžu někomu? Udělám něco dobrýho a důležitýho? Změním svět? A budu lepším člověkem? Jsem tak zvědavá… 
Tvé srdce má mnoho otázek a jen jediný učitel na ně dokáže odpovědět – tvé ticho milující srdce.