Let’s face it

Většina kluků, co znám, myslí pérem. Ale když se opravdu hodně snažíte, je možný nahlídnout trochu víc pod tu tvrdou slupku, kterou se obklopují, a pak uvnitř uvidíte něco nádhernýho. Někdy i trochu šokujícího, ale takový holt lidi jsou.

Většina holek, co znám, myslí srdíčkem. A když se opravdu hodně snažíte, je možný přesvědčit je, že většina kluků srdce vůbec k řeči nepouští a že je zcela marný něco takovýho očekávat. Dá to ale opravdu hodně práce.

Spousta lidí, co znám, řeší sračky. Včetně mě. Plus dávám všem, kteří si to uvědomují. Mínus mají všichni, co si myslí, že se zaobírají důležitýma věcma a že to jsou všechno velký problémy. I prd, velebnosti. Většina těchhle lidí nemá nejmenší páru, co to jsou velký problémy. Já nějakou matnou představu mám a osobně jsem velmi ráda za to, že takový věci musím řešit jen málokdy. Je to k zbláznění.

Řada lidí kolem mě je neuvěřitelně chytrá a vnímavá. Žel bohu, většina z nich v sobě tyto vlastnosti celkem úspěšně dusí a potírá. Asi se bojí, že by si o nich svět pomyslel něco zlýho, kdyby se přišlo na to, že taky o něčem přemýšlejí, že taky s něčím nejsou spokojeni a že by taky rádi něco změnili, ať už na sobě nebo na druhých. Většinou se do takovýho měnění nepouštějí, a to převážně proto, že „by lidi neposlouchali“. No. Přiznejme si to, spousta lidí neposlouchá. Ale někteří ano. A proto stojí za to mluvit. Protože kdyby jeden z deseti pochopil, že se chová jako idiot a kdyby jeden z deseti uvědomělejch idiotů začal pracovat sám na sobě a na svym okolí a pokusil se chyby napravit, byl by svět lepší místo k žití.

Během svých pozorování lidí jsem přišla na spoustu zajímavejch věcí a ještě zajímavější byly momenty, kdy jsem zjistila, že si ty věci uvědomuje mnohem víc lidí než já. Problém je, že je to buď nezajímá nebo nevědí, jak to změnit. To mě to třeba zajímá a taky částečně vim, co s tim můžu dělat, ale často narážím na odpor – hlavně na to, že lidi se měnit nechtěj. Nejsou flexibilní, nejsou open-minded, žijou prostě ve svym zaběhnutym světě a vybočit z toho jejich podivnýho normálu je pro ně kolikrát prakticky nemožný. Takový lidi se těžko mění a když už se vám to povede, obvykle vás to vyčerpá natolik, že musíte dlouho sbírat energii na dalšího takovýho. Nabízí se tedy otázka – stojí vám to za to? No, já už si na to odpověděla. 

Napadlo mě, a řada lidí mě v tom podporuje, že bych o těch svých pozorováních psala, že bych třeba sesmolila i knížku. Ale mám pořád pocit, že by to k ničemu nevedlo. Že kluci by stejně u třetí věty ztratili pozornost, pustili by komp a šli zapařit WoWko. A že holky by si to celý přečetly pětkrát a pozpátku a vzhůru nohama a stejně by nad tím kroutily hlavou, že „to mi neřikejte, to přece neni možný“. Mám prostě pocit, že by to nakonec stejně nikdo neocenil a že by si to nikdo nevzal k srdci – protože změnit přístup neni otázkou přečtení si jedný chytrý knihy, po čemž si řeknete „sakra, to je taková pravda, odteď to takhle budu brát“. Je to mnohem obtížnější a dlouhodobější záležitost, to vím sama nejlíp, takže by to pravděpodobně nepřineslo ani z procenta tak silnej výsledek, jakej bych si přála. Je to jako s tím reportováním – vy chcete udělat něco dobrýho a systém vám nasere na hlavu. A víte, já mám prostě tý energie příliš málo na to, než abych s ní takhle plýtvala. To ji radši vynaložím na něco se zaručenějším výsledkem.

Je ovšem třeba si uvědomit, že se tu bavíme o lidech a u lidí nikdy nevíte, takže ať děláte cokoli, ten výsledek se stejně dostavit nemusí, nebo se může dostavit úplně překroucenej. A taky je pravda, že pár let pozorování a vyvozování závěrů ze mě nedělá psychologa ani sociologa, natožpak vševěda, takže koho by zajímaly moje pindy? Jsem prostě jen člověk, co je s věcma kolem sebe nespokojenej a chce je napravit. Moc práce a k tomu nevděčný. Ale pořád si stojím za tím, že zachránit jednu hvězdici má větší smysl než nedělat nic. Jen tý energie kdyby bylo víc. A ty lidi kdyby víc poslouchali a víc komunikovali. To by bylo bájo.