Rubriky
co se mi honí hlavou

Near a tree down a river there’s a hole in a ground where an old man of Aran goes around and around

Wtf??? Včera jsem tu napsala článek jako prase, uložila ho do rozepsanejch a on tam neni? No toto?! Jako já se s tim znova psát nebudu, to leda nasrat 😀 Nanejvýš vám můžu říct, že byl o páteční/sobotní pyžamový party a že to pro mě byla poslední party tohoto týdne a měsíce. A odteď sekám latinu, aby se vědělo 🙂 Je načase dát ten zpřeházenej biorytmus do pořádku a naučit se zase spát v noci.
Nevím, co jinýho bych vám pověděla. Celej tenhle tejden se točil kolem nejrůznějších pařeb a zotavování se z nich, takže nemám žádný kulturní zážitky, o něž bych se podělila, ani hlubší myšlenky. Mozek jel na dovču, ale aspoň jsem si ho nezapomněla koupit (inside joke).
Jediná hlubší myšlenka pochází z dneška, kdy jsme byli u babičky na obědě (knedlo zelo vepřo) a prohlíželi starý šuplíky všelijakýho bordelu po dědovi, vesměs fotografickýho. Byla tam spousta úžasnejch prehistorickejch fotek s babičkou jak jí neznám a mezi nima jedna, kde sedí na trávě, opírá se zádama o nějakej dřevěnej plot, nohy rozhozený před sebou a normálně zevluje 😀 Z nějakýho důvodu se mi ta fotka strašně líbila a vyvolalo to ve mně tisíc a jednu vzpomínku a myšlenky, který neumim zformulovat.
A když už jsme u tý nostalgie – na tu páteční party jsem připravila takovej playlist plnej těch největších hitovek, u nichž jsem vyrůstala a který jsem vždycky zbožňovala. Zjistila jsem při tom, že mám v kompu hotový poklady. Například můj poslední úlovek byla The Riddle od Nika Kershawa, kterou dneska furt protáčím dokola a nestačím se divit. V těch dávnejch dobách, kdy tyhle věci nejvíc frčely, jsem totiž neměla o nějaký anglině ani potuchy, a tak jsem samozřejmě netušila, o čem to všechno je. A teď, když to zjišťuju, je to jako objevit nějakej naprosto neznámej rozměr světa, kterej jste měli za probádanej a zcela známej. A zrovna The Riddle má těch rozměrů strašně moc, ten text je neuvěřitelnej a hlavně inspirující. Myslím, že v brzký době zkusím následovat Kershawova příkladu a vyplodit něco podobně nesmyslnýho a přitom nejvíc hlubokomyslnýho. Fakt bezmistejková věcička 🙂
No, jdu si přeprat tílko (teď jsem tam málem napsala spodky, nevim proč :D) a dál hloubat u textů, který jako bych nikdy neznala 🙂
Rubriky
Uncategorized

She’s a rebel, she’s a saint, she’s a salt of the earth and she’s dangerous

Teda já vim, jak si vybrat kamarády 😀 Včerejší hospoda zahrnovala tolik srandy, hlášek a keců, že jsem se z toho chlámala ještě cestou domů 🙂 Nejvíc asi:“Tyjo, já bych nechtěla bejt kráva“ a „Ty chodíš několikrát tejdně do hospody?“ – „Ne, ale když jdu několikrát tejdně do hospody…“ 😀 Jinak to bylo samozřejmě zase poučné, neboť jsem se dozvěděla, že je možný mít chalupu ve vagonu, že v XT4 maj výbornej hermelín a co jsou to „voleji“. Prostě super večer, díky všem 🙂
Teď se zrovna cpu topinkama a přemýšlím, jestli to byl dobrej nápad, když jdu za hodinku učit a večer – pro změnu – pařit. No co. Dneska holt někdo umře na česnekovej dech a já to nebudu 😀
Ne, fakt, já jsem tenhle tejden naprosto ukázkovej pařmen. V pondělí ples, kterej se táhne až do úterka. V úterý se vrátim domů v osm ráno, do pěti odpoledne spim, pak jsem chvilku na pc a zase jdu spát. Ve středu brzo vstávám, sfouknu dvě lekce angliny hned po sobě, večer jdu na návštěvu, z níž se zase vrátím až ve čtvrtek ráno. Večer jdu do hospody na dvě a hermelín – tady teda přijde nabourání, protože jsem se vrátila domů ještě ten stejnej den a dokonce jsem byla už v půl dvanáctý v posteli 😀 No a najednou je tu pátek a já jdu zase pařit… 😀 Shame on me už, fakt XD
Příští týden si to vynahradím, snad s mámou uděláme daně, pak musím zase na sociálku a pak na pracák a vůbec. Je toho ještě dost ke stihnutí a devátýho mi začíná škola. Pche. Skoro jsem zapomněla, co to škola je 😀 Nj, she’s a rebel and that she is me 😉
Rubriky
poesie

romance v L-mol

Zpívánky
rozplétám copánky
otevřu okno, vyvětrám
lásku, co vedla do nikam
éčko si trochu podladím
však já si s životem poradím
Rubriky
co se mi honí hlavou

Part of me is fighting this but part of me is gone

Další týden se chýlí ke konci, aniž bych ho vůbec stihla zaregistrovat. Zvláštní, jak ty dny někdy letí… Ne, že bych zrovna měla psavou, ale taky se nedá říct, že bych jí neměla. Možná to znáte. Chcete prostě něco říct, něco světu sdělit, ale nevíte jak. Dneska jsem přemýšlela nad svýma zvláštníma vztahama k některým lidem – jaký jsou, jaký budou dál, a tak. Moje alterego by na to řeklo, že přinejmenším některý z nich už nijaký nebudou. A mělo by pravdu. Někdy prostě záležitosti konec nemají, netožpak šťastnej, a i kdybyste se postavili na hlavu, tak to nezměníte. Time to move on.
Blbý je, že jakkoli jsou pro mě některý věci neúnosný, nelze se jim vyhnout. Prostě nemůžu jen tak zalízt do ulity a dělat, že tu nejsem. Ze všeho nejradši bych se tu zase na všechno vysrala a odjela pryč. Posledně to fungovalo, tak proč by nemohlo teď? Problém je, že od posledně se hodně změnilo a některý věci už prostě nemůžu řešit stejně. Už nemůžu utýct. Sice se mi nelíbí, na co se koukám, ale nemůžu se otočit a jít pryč. A tak si musím začít hrát na dospělou a prostě dělat, jakoby nic. Což jsem nikdy neuměla a nikdy jsem taky neplánovala zjišťovat, jak se to dělá. Zvláštní, k čemu všemu vás život donutí. A to vlastně všechno teprve začalo. No, nevadí. Přátelství? Fajn. Nic, co bych nezvládla. Snad.
Mám chuť napsat nějakej děsně srdceryvnej článek, ale vůbec mi to nejde a stejně – seru na to. Fajn, pokusím se bejt někým, kým jsem nikdy bejt nechtěla. Pokusím se zapřít všechno, co cítím, když se to po mně chce. Seru na tyhle má mě rád, nemá mě rád, hry. Mám už něco za sebou a nesmím se nechat – a taky že se nenechám rozsekat každym debilem, co mi přijde do cesty, ať si je sebeúžasnější. Jestliže jedinou cestou z lásky je nenávist, tak fajn. Moje srdce je jenom moje a já už si na něj nenechám plivat. Končím s panem Božským. Poklona. And now I’m gonna have a nice cup of a hot chocolate and then get ready for tonight’s beer with bunch of my friends – and nothing more.
Mimochodem – tohle všechno může znít děsně depkoidně, ale fakt je, že je mi docela fajn. Jen se potřebuju dostat z tohodle nesmyslu, už to prostě zašlo moc daleko, aniž by to k něčemu vedlo. Ale jak řikám – nic, co bych nezvládla.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Pařmen na entou

Facebook nefunguje. Jaká to novinka. Jsem už z toho vzteklá. Jakmile si zvyknete, že o všech všechno víte a hned na to můžete reagovat, je to jako droga, a já teď mám absťák. Ještěže mě máma vyhazuje od počítače, jinak bych tady zuřila snad ještě zejtra, a to vážně nemá smysl. Když je to zasekaný, tak se prostě jděte na dvě hodinky věnovat něčemu smysluplnýmu, a pak to zkuste znova.
To jen že je to totálně na hovno, když se zrovna nutně potřebujete podělit se světem o pocity a dojmy z poslední akce, z níž se právě vzpamatováváte. Jako třeba v mém případě včerejší GVP ples 🙂
Jak bych vám to shrnula. Prostě – mně se může říkat pařmen 😀 Domů jsem se vrátila tak akorát, abych potkala tátu, jak si jde pro ranní noviny, pak jsem ze sebe setřásla oblečení, švihla sebou do postele a vzbudila se cca v pět odpoledne. Samozřejmě s hroznym hladem, takže jsem hned roztopila touster a trochu ten hladovej žaludek zasytila.
Ten samotnej večer asi rozepisovat nebudu, protože ono ani neni co rozepisovat. Na ples jsem dorazila cca v devět a bylo to strašně zvláštní, protože to bylo prvně, co jsem nešla ani s partnerem, ani s kamarádkou, šla jsem tam prostě totálně sama s tím, že tam určitě potkám spoustu lidí na pokec. To sice nakonec byla pravda, ale většina z nich tam měla svý partnery či kamarády, a tak jsem běhala od jednoho k druhýmu, abych nikoho neomezovala v jeho plánech, a neustále jsem proudila z patra do patra. Nějaký naděje na tanec jsem vzdala hned zkraje, nikdo z přítomných nezadaných gentlemanů se do toho nehrnul, ale ke konci jsem se aspoň přidala k letkisu, když nic jinýho 🙂 A docela stačilo. Koneckonců, taneční část večera měla ještě přijít.
Když skončil ples, na pódium nastoupila jakási místní kapelka, tak jsem si poslechla pár písniček a pak jsem se vydala hledat, kam mi všichni utekli. Nakonec jsem pár lidí potkala nahoře u šaten a po nějakým tom handrkování jsme se dohodli, že se ještě před přesunem na after půjdeme najíst do mekáče. To nakonec úplně nedopadlo, protože mi utekli, a tak jsem se přesunula do kfc, kde jsem se potkala aspoň teda se čtyřma dušema, ale z různých důvodů jsem si tam připadala jak pátý kolo u vozu.
Asi půl hodiny jsme tam seděli a pak jsme se rozloučili. Byla jedna hodina, oni šli spát a já pařit do Lucerny, kam jsem se protlačila coby maturant zadarmo – muhehe 😀 Další hodinu jsem stála ve frontě na šatnu, což bylo neskutečně úmorný, ale bylo to dobrej nápad, jak se později ukázalo – kamarádka si totiž frontu odmítla vystát, kabát si pověsila na jakousi židli a ráno zjistila, že jí ho někdo normálně odnes (a ještě jí z něj vyndal svetr a rukavice, co měla v kapsách).
Jakmile se mi povedlo zbavit se starosti o kabát a tašku, vrhla jsem se dolů do vřavy Lucerna music baru, kde jsem konečně našla aspoň dva lidi, k nimž jsem se mohla trochu hlásit – Káču a Lukáše. Ti dva měli velmi příhodně stolek, u nějž proseděli skoro celej večer, a tak jsem si tam čas od času chodila sednout, když jsem potřebovala někde zakotvit nebo odložit nápoj.
Jinak co vám budu povídat, propařila jsem tam skoro celou noc na parketu a bylo to super. Jednu chvíli jsem se teda docela bála, protože se tam na mě nalepil nějakej neskutečně neodbytnej prcek (tvrdil nám 20, ale podle mě mu bylo maximálně 16 :D), a když jsem mu pak zdrhla a pařila na pódiu s kámošem, ti dva se málem porvali. Naštěstí se mi nějak povedlo udržet je od sebe, ale říkám, v jednu chvíli jsem se fakt bála. Ale zase to aspoň bylo dramatický 😀
Konec dobrý, všechno dobré. Zdravé jádro zůstalo v LMB až do zavíračky, kdy nás vyhnali ven a zavřeli nám za prdelí. Na posledních pár písniček jsme to nejvíc rozjeli, neboť nám na přání hráli oldies, YMCA, Jacksona, ACDC a já nevim co ještě. No a pak jsme se já, jeden kamarád a jedna kamarádka (ta bez kabátu – nebo teda ne úplně bez, protože ona tam místo toho svýho zase našla nějakej opuštěnej pánskej, takže aspoň nemusela cestou domů zmrznout. Ale stejně to nasere) vydali vstříc ranní Praze. Byla jsem už mimo, ale nechala jsem se ukecat ještě k návštěvě Tučňáka, kde teda údajně chtěli pokračovat, ale mně byla jednak děsná zima a druhak se mi chtělo děsně spát, tak jsem si dala jahodovej čaj a pak jsem šla domů.
Byla to krásná a fenomenální noc – byla to noc, kdy se nespí a kdy v sobě objevíte nějaký tajný zásoby energie a paříte do úmoru. To ty lidi mě tak neskutečně nabili, že jsem si přála, aby ta noc nikdy neskončila. Chtěla jsem jim všem říct, jak moc mi chyběli a jak strašně ráda jsem s nima, ale někdy prostě nevim, jak to říct, a tak jsem jim to předvedla prostě tím, že jsem s nima jela až do rána 🙂
Nejvíc mě dojalo, když mi jeden kámoš řekl, že mě tam všichni rádi vidí a že si o mě po mym neslavnym rozchodu s jejich bývalým spolužákem Púem dělali starosti. V tu chvíli jsem se cítila nádherně. Možná jsem tam přišla sama, ale teď jsem věděla, že to nebylo zbytečný, že tam nikomu nepřekážím a že nejsem navíc. Že mě berou.
A když mě pak druhej kámoš takhle k ránu vyzval na poslední ploužák a během něj mi řekl něco podobnýho, snad ve mně pracoval ten alkohol nebo co, každopádně mě to prostě vážně neskutečně dojalo měla jsem chuť ho vděčností umačkat.
Celej tenhle článek píšu s tak podivně prázdnym mozkem, jako maj lidi s opicí – nebo spíš předopicí, protože to hlavní podle mě přijde zejtra – ale se srdcem plným příjemnejch pocitů. Je to hezký a uspokojivý, zjistit, že se se mnou nebavili jen kvůli Púovi.
V hlavě mi zvoní heslo včerejší noci – no future. A nemyslím teď na nic jinýho než na to, jak moc jsem světu vděčná, že mě seznámil s tak úžasnou partou. Budiž jim věčná čest a sláva 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

Kousek Japonska na papíře

Háá, jsem naprosto nejvíc nabitá! 🙂 Právě jsem se vrátila z japonského dne v Lucerně, kde jsem teda nestrávila celej den, jenom odpoledne, ale stejně to stálo naprosto nejvíc za to, byl to úžasnej kulturní a uměleckej zážitek a navíc mi to nádherně vyčistilo hlavu.
Co jsme tam konkrétně s panem X dělali? Zkoušeli jsme kaligrafický písmo, origami a go (teda zezačátku jsme hráli spíš židy, ale myslím, že ke konci už se v tom začalo rýsovat i to go :D), pak jsme si odskočili do Světozoru na jeden koktejl a jedno horký ovoce a nakonec jsme to završili shlédnutím několika fotografií, jedný frašky (to fakt byla fraška jako :D) a vystoupení bubeníků Wadaiko josa-josa, což bylo podle mého názoru hodně luxusní, ale na slet bubeníků to nemá 🙂
Co se mě týče, bylo to pěkně strávený, příjemný a poklidný odpoledne, domů jsem si donesla vlastnoručně nečmáranej znak pro energii (Ki, myslim), kterej se mi bůhvíproč hrozně líbí – asi že jsem ho zbastlila sama – a kdyby se mi nerozpárala moje oblíbená (a jediná) čepice, označila bych ten den za bezmistejkovej 🙂 Ale já myslim, že ta čepice půjde spravit a že koneckonců nezáleží na tom, jestli něco má nebo nemá „mistejk“, stejně to bylo super, takže deset z deseti 😀
Taky nemůžu nezmínit včerejší večer, kdy jsem shlédla UP. Na to jsem se původně vůbec nějak nechystala koukat, ale slovo dalo slovo a ono se mi to dostalo do ruky. A jsem za to nesmírně ráda, protože to byl jeden z nejlepších kousků, jaký jsem v poslední době viděla. Takže naprosto doporučuju 🙂
No a vůbec, mám teď takovou příjemnou a téměž nezkazitelnou náladu, tak doufám, že mi vydrží ještě aspoň do zítřka. Dva dny dobrý nálady po sobě, to se u mě jen tak nevidí a „mezi námi, to už něco znamená“ 😉 Zasvěcení vědí 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

A pak že se prachy neválej po zemi

Mám nějakej zmatek v kalendáři. Vážně už je pátek? No to je neuvěřitelný. Tenhle týden utekl úplně pryč a já ho nestihla ani pozdravit 😀
A přitom vůbec nevim, co jsem dělala. Teda třeba vim, že celý úterý jsem strávila stěhováním nábytku, ve středu jsem byla učit, včera taky, večer v Molekule a dneska jdu zase učit. Mám ohromnou radost z toho, že se mi podařilo nasmlouvat si ty lekce takhle tři dny po sobě. Jako by člověk chodil do práce a navíc konečně vypadnu z bytu, z nějž se jinak moc nehrnu. Samozřejmě nejvíc mě asi potěšila Maude, která mě vytáhla na takovej menší pokec a skončily jsme u dědka. No dobře, no, pokles 😀 Ale zase jsme tam už dlouho nebyly, tak co.
Včerejší Molekula byla ovšem taky výbordelná. Tam je to prostě vždycky fajn. Člověk se baví, zevluje na gauči a zapomene na všechno, co ho snad trápilo, i co je vlastně za den a kolik je hodin. Celej tejden jsem se na to těšila a stálo to za to. Kolik že jsem těch kofol měla – tři? Čtyři? 🙂
No ale nejlepší byl závěr. Stojíme si tak s holkama na zastávce busu a já koukám, že na zemi se válí balíček peněz. Tak jsem to zvedla a holky skoro nedýchaly:“Kolik tam je?“. Roztřesenýma prstama jsem to spočítala. Šest set padesát kaček! Každá dostala dvě kila, pajcka pro mě jako nálezné 😀 Yuki prohlásila:“Tak jsem dneska nic neutratila…“ a já se jenom neustále rozhlížela, kdy se objeví někdo, kdo se začne ptát, jestli jsme tam neviděli nějaký prachy. Protože nic proti, ale něco takovýho se mi v životě nestalo a já prostě nemohla uvěřit tomu štěstí. Myslela jsem na to celou cestu domů a hlavně na toho člověka, co ty prachy ztratil. Vím, jak moc to nasere, já jednou ztratila celej litr, když jsem šla pro omegu… no, tak tohle bylo asi za to 😀
Takže tenhle týden to máme na brigádkách a nálezech výdělek 930,-, což ujde, na to, že se přitom nijak nepředřu. Teď jen zajít do podělanýho T-mobilu a změnit si tarif z toho jejich sračkoidního T30 na něco, kde nemusím platit takový nehorázný sumy. Protože jak jsem včera zjistila, nemám v tom jedinou volnou minutu nebo smsku. A pak se divim, že každej měsíc vyfláknu pětikilo za telefon. Šmejdi. Ale na mě si nepřijdou.
Rubriky
Uncategorized

Nadivně

Je středa. Taková úplně normální středa. Ale mně přijde docela zvláštní, teda mně dneska přijde zvláštní úplně všechno. Poměrně rapidně jsem totiž proházela nábytek v pokoji a teď si na to nějak nemůžu zvyknout. Ke všemu to byl můj vlastní nápad, takže si nemůžu ani stěžovat. Takže co vlastně můžu?
Všechno je divný. Vyhýbám se lidem, který bych ráda viděla. Poslouchám hudbu, na kterou nemám náladu a vařím si špagety, na něž nemám chuť. A to všechno jen proto, že se neustále vyhýbám jedný ne zrovna příjemný povinnosti, a sice zajít na pracák. Ovšem určitě to nemůže bejt zase tak nepříjemný jako všechno to, co mi to odkládání způsobuje. Čarodějnice, jedna pani, ke který chodí máma a já se tam občas taky vyskytnu, mi řekla, že to možná začalo jako obyčejná lenost, ale teď už z toho mám sociální fóbii a že s tím musím bojovat, nebo to může dopadnout hodně špatně. Jenže jak vidno, bojování mi nejde. A to dusno, co kvůli tomu mám doma, mi vůbec nepomáhá.
Navíc mě sere, že jsem takový emo. Včera jsem zase půlku noci přemýšlela o panu Božském a nedostupném. Přemýšlím o něm pořád a co z toho? Hovno. Kdybych se sama sebe zeptala, jestli má smysl trápit se pro někoho, kdo o vás nestojí, sama bych si odpověděla, že nemá. Proč já se nikdy neposlouchám?
To ta moje pitomá stránka, která nikdy neztrácí naději. Fajn, možná mě to ve spoustě věcí žene dopředu, ale na druhou stranu mě to odřezává od reality. Neustále jenom sním a fantazíruju a výsledek? Nic se nezmění, jen já jsem zase o něco nešťastnější. Nebaví mě to. A neumím se změnit. Můžu jenom hádat, o co by byl život jednodušší, kdybych se přestala upínat na představy něčeho, co se nejspíš nikdy nestane. Grrr! Sere mě milovat!!!
Aspoň ty špagety byly nakonec dobrý.
edit 14:58
Napadla mě ještě jedna věc, na kterou jsem si tu nepostěžovala a kterou dost dobře nechápu. Poslední dobou na mě některý lidi naprosto okatě serou. Konkrétněji: mám dvě kamarádky (nebo aspoň měla jsem, teď už si tím nejsem jistá) a s těma obvykle chodívám pařit. Jenže poslední dobou mě nějak vynechávají. Neřikám, že se musim zúčastnit všeho, ale když si jedna na netu stěžuje, že s ní nikdo nechce jít na pivo, aniž by se zeptala mě, a o pár dní později zjistím, že ty dvě spolu byly v pubu hned u nás za rohem a ani je nenapadlo zeptat se mě, jestli bych se nechtěla stavit (jakože bych byla bývala chtěla), začíná mi to trochu zavánět.
Už pířliš mnohokrát jsem se v životě ocitla v situaci, kdy se dvě moje rádobykamarádky zničehonic „spikly“ proti mě a vážně to nehodlám prožívat znova, ale jak se tomu má člověk bránit? To se mám vtírat a furt se ptát, jestli někam nejdeme a co ty dvě plánujou? Vždyť o to ani nemám zájem. Jen bych chtěla aspoň nějaký vysvětlení, protože takový chování prostě nechápu.
No, dost sebelítosti, jdu učit. Těším se aspoň na toho jednoho člověka, kterej mě nesere… (výjimku ještě tvoří Maude, samozřejmě, ta mě nesere nikdy :D).
Rubriky
co se mi honí hlavou

Čtyři a půl stránky. Dobře já.

Všechno to začalo jedním snem s upíří tématikou. Jestli jsem předtím koukala na Underworld nebo Queen of the damned, nevim. Možný to je, filmy s upíří tématikou jsou prostě moje vášeň a kdykoli nějakej vidim, strávím po něm několik dalších věčerů fantazírováním o tom, jaký by to bylo bejt upír.
Tenhle sen ovšem byl něco víc než jenom fantazie. Zdál se mi jenom maličkej výsek, kterej nedával skoro žádnej smysl, ale já jako bych věděla všechno okolo. Zanechalo to ve mně pocit z toho všeho, jako by to byl nějakej film a já znala postavy i příběh. Jen to nemělo detaily, ale ty se časem vynoří, řekla jsem si a zapsala si teda aspoň tu jednu kapitolu. A světe div se, nějak jsem se rozepsala. Během chvilky jsem toho měla tři stránky a přišlo mi to dobrý. A dneska, po několika měsících, jsem se k tomu vrátila (zrovna koukám na Uderworld: Rise of Lycans) a hnedle mám skoro pět stránek. Moje druhá současná tvorba jich má zatím jedenáct, a to ještě mnohem menším písmem.
Baví mě to. Próza mi nikdy moc nešla – vždycky sem ode všeho napsala nanejvýš tři kapitoly a konec. V šuplíku mám ještě rukopis jednoho teenagerovskýho sci-fi, co jsem rozepsala před pár lety a nikdy nedokončila. Výjimkou teda byla jedna trapná dětská blbost, kterou jsem popsala celej sešit, ale to si nikdy nikdo nepřečte. A tentokrát je to jiný. Tahleta upíří věc mě fascinuje, protože ještě vůbec nevim, jak to dopadne, ani o čem to bude, ale vždycky když si vybavím ten sen, vrací se do mě ten pocit z něj a nějak samo se to začne psát a formovat. Jako bych to ani netvořila já, spíš jako bych koukala na film a zapisovala jeho děj.
S tou druhou rozepsanou věcí se to má zase úplně jinak, tu skutečně prožívám a píšu to tak, jak to vidim vlastníma očima. Vytvořila jsem si tam teda takový alterego, k němuž mám hrozně zvláštní vztah. Je a není mnou. Když píšu, mluvím za ní. Když žiju, mám pocit, že se chovám jako ona. Teda vlastně jako já. Nebo… no měla bych to bejt já, ale přijde mi, jako by to byl někdo úplně jinej. Divný.
Jsem zvědavá, jestli se mi povede aspoň jednu z těch věcí dokončit. Strašně moc bych si to přála. Aby to kromě hlavy mělo i tu patu. Tak když se teď budu snažit – ačkoli mě to nutí dlouho do noci klepat do klávesnice – třeba se k ní i prokoušu. Koneckonců jsem se rozhodla tenhle rok dát mnohem větší průchod tvořivosti a zdá se, že stavidla jsou otevřena 🙂 Ale dneska už končím, už mě z toho monitoru totálně bolí hlava 😛
Rubriky
co se mi honí hlavou

Can’t get it right since I met you

Musim říct, že se mi po tom zkouškovym stýská. Ne, že bych se nějak bůhvíjak vyžívala v učení se miliardy dat a cizích pojmů, ale od tý doby, co mám zkoušky za sebou, se mi vede nějak podivně. Najednou mám zase před sebou dny bez předem daný náplně a bez řádu, kterej nutně potřebuju, když mám fungovat.
Potřebuju mít nějaký „velký“ povinnosti a nejen takový ty kraviny jako vynášení odpadků a vaření večeře. Potřebuju dělat něco velkýho, čeho si taky někdo všimne a co přináší výsledky. Krom toho mě poněkud opustila tvořivá a uklízecí nálada. Dneska jsem se teda přiměla uklidit skříň a něco málo jsem z ní i vytřídila (už jsem pomalu začínala potřebovat skříně dvě), ale to je pořád nic a navíc mě to nebaví. Když nad tím tam přemýšlím, to je vlastně asi normální stav, když vás nebaví uklízet… ale já chci, aby mě to bavilo jako dřív, chci zase bejt fascinovaná tím, jak úžasně funguje cif na špinavej sporák a jak dobře se leštěj zrcadla se švédskou utěrkou. Chci si užívat dokonale setříděný komínky triček. Chci zpátky svou nenormalitu!
Na mém dnešním to do listu ještě stojí odstrojení stromku a vyluxování, takže se nedá říct, že bych neměla do čeho dloubnout. Problém je v tom, že se mi nic nechce 😛 Nesnáším záchvaty lenosti!
Abych byla upřímná, ta tvořivá mě až tak úplně neopustila. Zrovna včera v noci se do mě dala psavá, která mě teď chytá skoro každej večer, a vypotila jsem další kapitolu mýho nejnovějšího prozaickýho dílka. Ale stejně si zoufám. První kapitola, kterou jsem napsala a která se posléze stala kapitolou čtvrtou, je prostě dobrá. Vtipná a zajímavá. Ty před a krátce po ještě taky ušly. Ale teď už to stojí docela za prd. Budu to muset všechno nějak zkrátit a ucelit, protože už se moc vykecávám a nic se tam neděje. Jenže ono se to dělá těžko, když píšete příběh podle toho, co se zrovna děje vám. Musíte prostě čekat, jak se to vyvine, a ono se to teď nijak nevyvíjí. Nebo spíš ne podle mých představ, z čehož jsem celá rozmrzelá a ta rozmrzelost mě připravuje o moje „románový“ nahlížení na celou věc, takže asi proto je to teď o hovně.
Včera jsem celej den poslouchala IAMX a dneska jedu už několik hodin Muse a stejně nic. Muse se nedostavuje. No tak snad zase večer. Teď se asi vrhnu na ten stromek, ať můžu usínat s pocitem, že jsem ten den tak úplně neprosrala.