Rubrika: věci, které miluju

V souvislosti s předchozím článkem a vůbec tou mou hudební náladou mě napadlo, že mi tu už nějakou dobu stagnuje 1000 věcí. Ne že bych někdy počítala s tím, že to dokončím, ale proč to balit tak rychle, žejo 8)

Baskytara!!! Pro mě osobně jeden z nejúžasnějších nástrojů vůbec. Má stejně ladný a krásný tělo jako obyčejná elektrická kytara, ale specializuje se na hlubokej bručivej zvuk, na ty basy, co dávaj hudbě šťávu a hloubku a bez nichž by většina skladeb prostě nedávala smysl, nebyly by úplný. Je to jeden z vrcholů základního kapelního trojúhelníku, kterej s ní dotváří bicí a elektrická kytara (samozřejmě proměnlivé, ale tohle je takovej ten běžnej základ). Je to podklad. Je to to, co uzemňuje, je to zvuk vibrací, kterej při správnym úhozu uhodí do bránice podobně jako kopák a kterej třeba mýmu mozku – nevim jak u vás – dává jasnej signál „přimhouřit oči a udělat -ááách…“.

Moje basička se jmenuje Sunny. Je značky Fokus a pokud mě má zvrhle výpadkovitá mysl nemýlí, dostala jsem ji k devatenáctým narozeninám, což je bezmála pět let zpátky. Jmenuje se tak, protože má překrásnou teplou barvu, která na každym osvětlení a z každýho úhlu pohledu vypadá jinak, je medově hnědá, je načervenalá, je sladce rezavá, je tmavě vínová, je zářivě zlatá, jak se jí chce. Vzpomínám si taky, že než jsem si ji vybrala, zamilovala jsem se do tohohle designu v jednom časopisu – prd jsem tomu rozuměla a nebylo kdo by mi poradil, takže jsem si vybírala podle vzhledu – a tenhle design se jmenoval Sunburst. Takže i odtud to jméno. A ten časopis pořád ještě mám.

Koupila jsem ji v jednom malym krámečku na Václaváku, kterej už dneska neexistuje, propadl se kamsi do hlubin času a prostoru a už ho tam nikdo nikdy nenajde. V tom krámku prodával takovej ošumělej týpek, byl tam asi na záskok, a mně se hrozně líbil. Chodil po tom krámku bosky (měli tam koberec, takže proč ne), měl rozježený vlasy, jako by zrovna vstal, kolem krku měl tušim dřevěný korále a byl děsně v pohodě. Ukázala jsem na Sunny, on ji vzal do ruky, trochu na ní zabrnkal a mně jiskřily očička. Hned jsem si ji nechala zabalit, donesla jsem si ji domů a tam ji vyndala z krabice a úplně láskyplně jo objímala. Abyste mě plně pochopili, museli byste vědět spoustu důležitejch informací a věcí, co předcházely tomuhle momentu, ale tolik místa tu zase nemám a hlavně je to jedno, důležitý je, že jsem do ní byla od prvního momentu zamilovaná a byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků mýho života, kterej vnímám zároveň jako obrovsky důležitej milník, protože co všechno se od toho momentu dělo a děje, to je prostě neskutečný. Ten jeden moment, kdy se pro něco rozhodnete, a jak vám to úplně změní život.

Když jsem Sunny vybalila, přišly jsme s mámou na to, že je na jednom místě odprýsknutá, a vůbec ne málo. V krámě jsme si toho vůbec nevšimly, možná proto taky byla tak levná, stála necelé čtyři tisíce, i když hrála dobře – alespoň mi to řekl ten týpek v tom krámě a já mu věřila, protože co já poznám a on se usmíval, když na ni hrál.

Máma se tvářila jako by kousla do kyselýho jabka a trvala na tom, že ji půjdeme vrátit a reklamovat. Byla z toho zcela zjevně dost nešťastná a smutná, ale mně to vůbec nevadilo. Naopak, jako by to bylo nějaký znamení nebo co. Byla odprýsknutá. Má něco za sebou. Má příběh. Někdo ji upustil, někdo z toho měl špatný svědomí, někdo to zalakoval několika vrstvama průhlednýho laku, někdo si toho možná všiml, když přišla na krám, a stanovil podle toho její cenu. Je to zmetek. Je to originál, je úplně jiná než všechny ty ostatní perfektní kytary světa, který nemaj chybičku a jsou tak nějak duševně prázdný. Moje Sunny prázdná nebyla, byla plná života, energie a potenciálu a ten odštípnutej kousek jako by byl zářezem na její paži, důkazem, že ona už viděla svět a že už ví svoje.

A krom toho je fakt, že já jsem takový nemehlo, že bych s ní stejně dřív nebo později flákla sama, takže jsem byla ráda, že neudělám první díru do jejího krásnýho těla, že to už udělal někdo za mě. A tak jsem ji tiskla na prsa a zcela zásadně odmítla ji komukoli vracet. Byla už moje a mámě nezbylo než nad tím kroutit hlavou a přijmout to.

Od tý doby jsme spolu. Nikdy jsem neměla žádnýho učitele, protože po zkušenostech z toho dlouholetýho hraní na klavír jsem už žádnýho nechtěla. Chtěla jsem hrát podle svýho, učit se to sama a hrát si, kdy budu já chtít, aby mi to nikdo neznechutil, a protože to je mnohem víc cool, samozřejmě. Dneska už vidím, že to nebyl úplně nejlepší přístup, ale ještě není všem dnům konec, nebudeme házet basu do žita, neasi.

Říkám si baskytarista, protože basu miluju, protože mi v tý naší pomyslný a později i zrealizovaný kapele připadl tenhle post, když se jedna naše kamarádka rozhodla (nebo spíš její tatínek rozhodl), že basa je na ni moc podřadnej nástroj a že ona bude hlavní tváří kapely. Netuším, co se s ní stalo, už roky jsem ji neviděla, ale jsem přesvědčená, že dodneška na tu kytaru hrát neumí.

Ovšem znám svoje rezervy. Vim, že nejsem žádnej Nick Latham nebo Mike Dirnt nebo Mardoša nebo jinej baskytarovej bůh XD Ale všechno má svůj čas. A věřim, že zrovna tahle vášeň neni něco, co by vyšumělo, hudba pro mě prostě bude vždycky důležitá a hlavně i to, abych sama na něco hrála, protože mi přijde, že když někdo na nic nehraje, tak mu nemůže hudba dávat to, co hudebníkům. Neříkám, že ho třeba taky nebere, ale podle mě je to úplně jinej vztah. Hudba je pro spoustu lidí fajn kámoška, pro hudebně aktivní lidi je to nejlepší přítelkyně, svůdkyně, milenka, světice, necudná mrcha, je to droga, je to ta basová nebo kopáková vibrace, co prostupuje celym vašim tělem, fyzicky i psychicky se stává součástí vás samotných a když tu basu držíte na břiše, zapojíte jí do pořádně vosolenýho komba a hrábnete jí do strun, no kurva!

A snad je to právě tím, na co hraju, že mám tolik ráda baskytaristy. Mám teda obecně ráda všechny členy kapel i bezprizorní muzikanty, ale baskytaristi, alespoň ti, co znám, jsou prostě mou velkou láskou, jsou to strašně fajn lidi, je s nima prdel a jsou nesmírně pohodoví. Je v nich takovej určitej klid, snad od toho, jak jsou uzemněný těma hlubokejma brunivejma tónama, nejsou tak těkaví jako elektráci a mnozí z nich s tim nástrojem dovedou neuvěřitelný věci, i když na to vůbec nevypadaj a vůbec se tím nechlubí, a to je úplně nejlepší. Samozřejmě to nemusí bejt pravidlem, ale podle mojí osobní zkušenosti jsou kytaristi (alespoň ti, co k tomu ještě hrajou hlavní part v kapele a dělají frontmana) o dost egoističtější než basáci. Což nemusí bejt vždycky na škodu a nemyslim to zle. Ale z těch basáků, co z nám, získávám pocit, že je tak nějak společnou vlastností všech basistů, že jsou skromní a nemají ponětí, co s tim nástrojem dělaj XD Nebo to aspoň tvrdí. A pak vám na to vyšvihnou nějaký šílený slapový sólo a zahlásej, že to je jenom trénink a usmějou se.

No, jak říkám, neplatí to jenom pro basáky, najdou se i výjimky, ale s basákama jsem tak nějak líp vyladěná na stejnou strunu. Vlastně na čtyři struny. Nebo na pět.

Stručně řečeno, já čokoládu miluju, protože je to tak neuvěřitelná, kouzelná věc. Nejde jenom o to, že je to dobrý na chuť, jde o celej ten koncept, co všechno se s tím dá dělat, jakými způsoby to jde upravit a ozdobit, jak se to dá ozvláštnit, s čím zkombinovat, jak se dá pracovat na struktuře a barvě – no stačí se podívat na pár obrázků z prodejen pravých belgických pralinek nebo vůbec různých čokoládových cukráren.

Čokoláda je vzrušující, přijde mi přinejmenším stejně záhadná jako věci mystické, nadpřirozené, umění úpravy čokolády mi přijde srovnatelné s pojmy jako je malířství, sochařství nebo architektura, a přitom se pracuje v podstatě na molekulární úrovni, jde o neskutečné umění stvořit miniaturní tmavou kuličku, která při položení na jazyk vyvolává v člověku naprosto neskutečný fyziologický i psychický reakce. Je to elixír slasti a vášně, je to neskutečně sexy a zároveň je to tak nevinný, že to můžou milovat i děti. Dá se z toho stavět, tvořit, péct, vařit, dá se to použít při malování obrázků nebo patlání po těle, dá se to přidávat do kosmetiky, dá se tím navonět naprosto cokoli vás napadne (ach ano, moje oblíbené čokoládově vonící svíčky…) a každé podobě to je pořád ta stejná, magická věc, která se neochodí a nikdy nás nepřestane bavit. Vážně si neumím představit nic, co by tomu bylo podobný.

Zbožňuju tu čokoládově tmavou barvu. Sama o sobě, když se jí dá prostor (třeba na bílé nebo v kombinaci se svěží zelenou) mě přivádí k šílenství. Vždycky, když vyrábím designy, snažím se tam dostat hnědou. Mám hnědé plný šatník a i když se moje barevné preference čas od času obměňují, hnědá pro mě nikdy nevyjde z módy, protože je to barva přírody, je to barva kůry stromů a hlíny a je to barva čokolády. A nechte si to, to vim taky, že je to i barva něčeho mnohem méně poetického.

Musím říct, že s čokoládou mám jedinej problém, a to sice ten, že mě z ní dost bolí zuby. Mám je fakt dost citlivý, takže cokoli, co je moc sladký nebo studený, mi dělá problém, ale s čokoládou je to nejhorší. Díky tomu jsem si na ni vypěstovala takovej pavlovův reflex, v podstatě to funguje tak, že když se podívám na čokoládu, začne mi z toho být trochu nepříjemně a stahuje se mi pusa, protože očekávám bolest 😀 Já vim, zní to divně, ale funguje to tak. Nebo aspoň fungovalo donedávna, kdy jsem pracovala v pekařství a tak nějak jsem se naučila tu bolest po sladkém ignorovat. A taky to nebolelo úplně vždycky, takže jsem se jí zase naučila jíst, i když předtím to pro mě byla spíš jen velice občasná potravina.

Bezpochyby mléčná čokoláda s lískovýma oříškama nebo s mandlema. Nebo lískový jádra v čokoládě, to už je jedno, jak to pojmete. Zbožňuju pistáciový košíčky (teď nevim, co je to za značku, ale jednou jsem to zkusila a málem jsem umřela slastí, ačkoli pistácie samy o sobě ráda nemám). Fernet v čokoládě. Jednou jsem to ochutnala a jak mi fernet nic neřiká, v týhle kombinaci to na mě působilo jako čistý afrodisiakum a ne, nebyla jsem opilá. Jen jsem si tý božský many dvakrát cucla a jakým způsobem se mi to převalovalo po jazyku, no to se nedá 😀 Prostě orgasmus. Pak samozřejmě horká čokoláda, když je zima (nejlépe oříšková, nugátová nebo kokosová), nebo kakao. Čokoládou obalená vanilková zmrzlina. Kočičí jazýčky. Piksla nutelly – to mě protáhlo střední. Vždycky když jsem měla depku ze známek, sežrala jsem tu celou pikslu klidně na dva zátahy.

A ačkoli obecně nejsem zastánce opatlávání se vším možným při milostných aktech, nechat někoho, koho máte rád, aby z vašeho těla slízával čokoládu… no, má to něco do sebe 😀

Ač se to zdá být nasnadě, ne vždycky si připomenu jednu věc, kterou na svym životě fakt miluju a bez který si ho neumim představit, a to je blogování.

Nejde jenom o to, že něco píšete. Psát může každej. Ale jde o to, že píšu veřejně, na místě, který je relativně jenom moje a který si můžu uzpůsobit k obrazu svému, jako by to byl můj malej virtuální pokojíček. Jasně, existují tu jistá pravidla, jako že si tu třeba nemůžu zapálit (rozumějme metaforu na to, že si tu třeba nemůžu vyvěsit porno), to by bytnou (provozovatele) nepotěšilo, ale pořád je to můj pokojíček a když si tu chci honit ego na něčí debilitě, troubit do kapesníku nebo sdělovat světu svoje názory a pocity, tak prostě můžu.

A hlavně to někdo čte. Někdo má šanci si to tu přečíst a říct si „hmm, něco podobnýho se mi taky stalo“ nebo „tyjo, tohle je docela dobrej nápad“. A má šanci zareagovat a říct mi zase nazpět svůj názor. A tak se, milé děti, tvoří komunita.

Jedním z důvodů, proč mě prozatím neláká odchod z tohohle baráku, je právě ta komunita. Až na malé výjimky jsou mí sousedi naprosto báječní a mně se líbí, že jsem v tom s nima, že jsme na jedné lodi. Líbí se mi mít tu ten svůj pokojíčej, mít svoje místo mezi těmihle lidmi, pracovat na tom, aby tenhle blog měl víc a víc stálých návštěvníků a víc a víc pozitivních ohlasů. Líbí se mi, že tu mám svou přezdívku, pod níž si mě tu lidi kupodivu docela rychle zapsali, líbí se mi nacházet tu svou přezdívku nebo název tohohle blogu v seznamech oblíbené četby jiných blogerů – čím míň jmen kromě toho mého v tom seznamu najdu, tím potěšenější sem a tím víc se dmu pýchou.

Blog je jako můj odraz. Jako moje vlastní knížka, kterou jsem napsala a pořád píšu. Jako moje děcko, který piplám s každým písmenkem. Je to už něco totálně jinýho než před sedmi lety, kdy jsem s tím začínala. Teď už nejsem jen jedna z nějakých pěti, šesti blogerek na jistém chatroomu. Jsem jeden z tisíců blogerů na serveru blog.cz. Jsem jeden z necelých tří set členů Autorského Klubu, „elitního“ klubu blogerů, co publikují vlastní tvorbu. Jsem součástí blogosféry. A jsem na to zatraceně pyšná.

Dva roky zpátky jsem sem přišla a zjistila, že je tu pár jmen, co stojí za to znát, a za nimiž stojí řádné blogobrity. A dneska se moje minimalistická přezdívka mnohdy objeví v seznamu takových jmen, bok po boku s nimi. I já mám svou čtenářskou základnu. Lidi, co o mně píšou a co mě čtou, ať už kváknu sebevětší volovinu. Ať už jsem sebevíc na dně, oni mě nikdy neopouští a pořád jsou tady. Čtenáři. Lidi, díky nimž mám svůj rozhovor na Srdci Blogu. Díky nimž se moje články občas objeví na fb profilu Blog.cz jako „tip ke čtení“. Protože oni to čtou. Oni to mají rádi. Chodí sem sto až tři sta lidí denně. Totiž unikátních přístupů. Neskutečnej pocit.

Byly časy, kdy prohlásit se za blogera nic neznamenalo. Nikdo nevěděl, co je to blog, nikoho to moc nezajímalo a ani já to tak nevnímala. Blog jsem neuváděla ani mezi své koníčky, spíš jsem ho zahrnula do obecné množiny „internet“. A dneska? Jsem hrozný tele a v životě se mi nedaří, nabaluju na sebe divný lidi a ne a ne najít tu pravou lásku, ale kurva, jestli mi něco jde, tak je to blogování, a to především díky vám. A díky tomu, že tohle je snad jediná věc, kterou jsem nikdy nevzdala a nikdy nevzdám. Protože tady padají tabu. Tady mi nikdo neskáče do řeči a nezaplaší myšlenku. Tady mám čas a prostor být sama sebou. Tady jsem se naučila srát na to, co si o mně lidi myslí, a zároveň na to nejvíc dbát. Přijímat kritiku. Mluvit. Dělat si názory na svět kolem sebe. Poslouchat druhý a mluvit o nich. Přemýšlet, než něco kváknu, a zároveň psát jako o život a totálně bez cenzury, když je potřeba. Protože o tom to prostě je. Nic jinýho než blogování mě tohle nemohlo tak kvalitně naučit.

Byla jsem pisálek, blogískář a vylejváček. A schovávala jsem se.

Dneska jsem pisálek, bloger a i když bych se někdy za ty svý neuvážený výlevy nakopala, pořád jsem přesvědčená, že umět takhle psát, je neskutečná přednost. (Teď ještě s ní nějak naložit, aby to člověk zpeněžil, žejo :D)

Já jsem teda hroznej čajofil. Některý lidi ráno nemůžou fungovat bez kafe, já zase bez čaje. Vypiju leccos, ale abych fakt nakopla organismus, musí to bejt černý jak bota a hodně sladký. Jestli to je nějak fyzicky daný, že vás černej čaj probudí, nebo jestli to je prostě jen placebo, který mýmu tělu řekne „vstávej, vole“, to nevim, ale mám to tak už dlouhý roky a když jsem někdy někde, kde čaj nemaj, nebo nemaj cukr, tak hned vim, že to ráno za moc stát nebude.

Zvláštní na tom je, že já ten čaj kolikrát ani nevypiju. Stávalo se mi to obzvlášť když jsem chodila do školy nebo se to stává když vstávám brzo do práce a nemám dost času – což mám málokdy, protože vstávám „na čas“, přece nebudu vstávat o půl hodiny dřív jen abych měla čas na něco tak zbytečnýho jako je snídaně, žejo. Nebo prostě na to, abych měla čas mít dost času. Kdepak, to já radši všechno hekticky.

Což je divný, protože to neni tak, že bych to měla opravdu radši. Miluju ty rána/dopoledne, co vyjdou tak pěkně, že nemusim nikam spěchat, mám tři prdele času na všechno, nikdo mě nebuzeruje, nikdo po mně nic nechce, nikdo se mi nekýbluje ke stolu a tak tomu podobně. To se pak pěkně v klidu postarám o ranní hygienu, aniž bych se musela už od rána vztekat, že zas nemám kde sedět (v kuchyni to nejde a u počítačovýho stolu volno taky nebejvá), můžu si v klidu udělat snídani a pěkně svym tempem, až se mi bude chtít, dojdu k tomu svýmu stolu a tam se rozložim a v klidu si zapnu počítač, bez nervozity z toho, kterou vteřinou do pokoje vtrhne máma, aby mě odsud vyhodila. Bohužel, taková rána jsou mi fakt raritou. Lidi se mi diví, že jsem furt tak nevrlá a bez nálady, já se spíš divim, že jsem ještě vůbec při smyslech, protože s naším domácím systémem jsou i takový věci jako poklidná snídaně naprostým oxymoronem a událostí, kterou je třeba oznámit na facebooku, protože to se prostě stává jednou za uherák. A nejhorší na tom je, že něco takovýho jako vypít si v klidu svůj čaj nebo se dokonce najíst by mělo bejt úplně normální!!!

Navzdory tomu, že čaj piju takřka po hektolitrech, nejsem zrovna čajová specialistka. Vypiju ledasco včetně nechutných umělohmotných „ovocných“ břeček, ale je jasný, že na tom si nepochutnám, neni to prostě dobrý. Ale nejsem takovej ten typ, co ofrňuje čumák nad čímkoli míň než nejdražší a nejprofláklejší čajový značky (nejen čajový, to se může týkat čehokoli) a hrdě hlásá, že „něco takovýho by do huby nevzal“. Já svůj den začnu klidně s čajem tesco quality nebo s Nejlevnějším z Alberta 😀

Přece jenom ovšem mám svoje favority. Jednoznačnou jedničkou je u mě černý Yellow label od Liptonu, což máme mimochodem společnýho i s Maudětem a Běsátkem, a díky tomu jsme taky finálně pojmenovali tu naši rádobykapelu, která předtím furt měnila názvy, aniž bychom vůbec ještě uměli na něco hrát 😀 Dalším miláčkem, na kterym jsem léta „vyrůstala“, je Zlatý šálek Classic, rovněž vynikající černej čajík. A pak třeba zbožňuju čaj jasmínovej nebo téměř jakejkoli zelenej, mám ráda čerstvej mátovej s citronkem a medem (kterej jsem se teda jinak nenaučila používat pravidelně, mně to s ním prostě tak nechutná), chutná mi malinovej nebo jinak lesně ovocnej čaj, výtečný je mango se zázvorem, zbožňuju yogi a tu a tam si naleju panděro bylinkama, třeba jako klasickej heřmánek, meduňka, šalvěj nebo ne úplně chutná, ale zato účinná nervina, kterou si nejvíc dělám ve chvílích zvýšeného stresu, třeba jako když jsem byla úplně na prášky z maturity nebo po rozchodech. A taky mám ráda čaj po anglicku, earl grey nebo klasik s mlíkem a jen malou troškou cukru.

Nejhorší je, že ty čaje máme úplně všude. Nad dřezem máme takovou maličkou poličku ve skříňce, kde vždycky stávala ta jedna krabička Zlatýho šálku, ale teď tam třeba ještě máme Tesco organickej černej, malinovo-brusinkovej, mix lesního ovoce a broskve (nejsem si úplně jistá, to je pomíchaná krabička takovejch těch sáčků bez obalu, k nimž musíte furt čuchat a hádat, jestli vám to něco připomíná, ještě takovej můj Ječmínek mix – tyhle „čaje“ jsem si koupila, když jsem byla v práci a potřebovala jsem něco jinýho než to věčný kafe, z velký části jsou to zbytky ještě po předchozích prodavačkách, což celkem vypovídá o jejich stávající kvalitě) a Yellow label. Ve skříňce naproti syslíme dalších aspoň šest krabiček, mimojiné třeba čaje proti nachlazení, co chutnaj jako hašlerky a jsou úplně na nic, máminy bylinkový čaje a x krabiček Zlatýho šálku do zásoby, protože ten prostě nesmí dojít. No a pak mám ještě dřevěnou ozdobnou krabici na okenním parapetu, kde už snad ani není nic z původního obsahu, je tam mix všeho možnýho. Bohužel zrovna z tý krabice ty čaje skoro nepoužívám, spíš jen když máme návštěvu a chceme jim to nabídnout nějak civilizovaně a ne jen posadit je, postavit se čelem ke skříni a začít vyjmenovávat „hele a jakej chceš, mám zelenej, černej, jahodovej, mátovej, bílej, yellow label, organickej…“. Ona je na takovym blbym místě. Doufám, že v nový kuchyni se pro ni najde lepší místečko, někde, kde bude víc na očích a použitelná.

Škoda že mít v lásce čaj a jeho šálek (nebo spíš megahrnek, protože pokud jde o čaj, žádnej hrnek mi neni dost velkej) si jako jeden z nejdůležitějších rituálů dopřávat několikrát denně, zejména po ránu, nestačí pro přijetí za pracanta v čajovně. To už bych měla dávno o práci postaráno.

Btw jak jsem říkala, že ten hrnek ráno kolikrát ani nevypiju – vypiju, ale ne ráno. Nejvíc mě bavilo přijít odpoledne ze školy a vypít tu půlku chladnýho, totálně odstátýho čaje. Úplně si vzpomínám, jak jsem válčila s mámou, která mě za to nechávání čaje všude po bytě nesnášela a kolikrát mi ten úplně plnej hrnek vylila, protože si údajně myslela, že je starej nebo že ho nebudu pít. Blbost. Prostě proti tomu čaji byla zaujatá.

Mám spoustu favoritů ve zvířecí říši, třeba veverky, psouny, surikaty, červenou pandu, kolibříky, žáby, lachtany, tučňáky nebo keporkaky, ale žádnej z nich mi tolik nepřirostl k srdci jako kočky. Je to zvláštní, dřív jsem mívala morčata a dost lidí si mě s nima spojovalo, dokonce mi tak řikali, „morče“, a já si myslela, že to jsou zvířata mého srdce a že něco tak fascinujícího jako je kočka nikdy nebudu mít příležitost pozorovat zblízka, mít možnost se o tom učit, pochopit to a sžít se s tím. Ale jednoho dne to přišlo a od toho dne já nevím, jestli jsem se o nich naučila dost na to, abych je prostě musela milovat, nebo jsem se s nima sžila a přizpůsobila se k jejich obrazu, kterej se mi tolik líbí. Fakt těžko říct, protože když žijete s kočkou, nevíte jistě nic, jen to, že od ní můžete čekat naprosto všechno a že je třeba být vždy připraven. Tím spíš, když žijete s několika.

Ty malý bestie jsou neskutečný. Žádný jiný zvíře neni tak rozkošný, roztomilý, přítulný, ňuňatý a nádherný jako kočka. A zároveň tak bestiální, tak vychcaný, tak zlomyslný, tak arogantní a soběstačný. Kočky si vás omotaj kolem ocásku, přinutí vás kleknout na všechny čtyři a totálně zdebilnět, a pak vás odkopnou jako hračku, co je přestala bavit. V jednu chvíli se lísaj, v tu druhou je naprosto nezajímáte a nemají soucit, prostě je nezajímáte, jdou si po svém. V těch věčných bitkách pejskařů vs kočkařů se stále objevuje argument, že kočku nejde vycvičit, protože je blbá. To je hovadina. Kočka neni blbá, právěže je až moc inteligentní než aby běhala, jak si poručíte. Protože proč by to jako dělala? Co by z toho měla?

Neni to tak, že vám kočka nerozumí a neví, co po ní chcete. Ona to ví moc dobře, ale je jí to prostě buřt, a to je awesome 😀 Líbí se mi, že kočky přesně vědí, co se děje. Jsou to magický bytosti, protože mají prostě na spoustu věcí čuch. Vidí to, co my nevidíme, minutu předtím, než cokoli zaslechnete, už se řítí ke dveřím, aby přivítaly člena rodiny, co se vrací domů – pokud je to zajímá, samozřejmě, ne každá kočka se požene jen proto, že jste si konečně uráčili vrátit se domů. A to je taky to skvělý – kočky mají osobnost, každá je úplně jiná a má svoje vlastní móresy a zvyklosti. Měli jsme kočku, co se všeho bála, ale když bylo opravdu ticho a klid, jednou za čas vylezla ze skříně a přitulila se. Máme magora, co je celej den zalezlej pod postelí, ale jakmile se večer setmí a vy si lehnete, vylítne a skočí vám na hlavu. Dělá nálety, bez varování, pak zase zaleze a za pět minut, až začnete usínat, vyskočí znovu. Bože, jak já jí za to nesnáším 😀

A máme kotě, totálně jeblýho magora, co musí bejt u všeho, kam se hnete. Kamkoli jdete, musí jít s váma a musí vás sledovat – nejčastěji v koupelně, nenechá mě prostě vykoupat, aniž by mi u toho dělala supervizora a lezla mi do vany, přičemž třeba Oliva (budiž jí věčná čest a sláva) měla z koupelny hrůzu a jen co jsme ji tam nesli, začala se vzpouzet a kopat. Dát ji do vany (i když suchý) znamenalo značně riskovat svoje zdraví, okamžitě zešílela a tryskem z ní vyletěla, přičemž vás dokázala solidně poranit. Melisa zase sedávala s tátou v křesle, když koukal na bednu. Neskutečně úlisně a trpělivě se k němu dokázala dokonale vesrat. Začala tím, že si lehla na opěradlo, po dlouhých minutách se k němu přitulila a když nastal vhodný okamžik a objevila se mezera, prostě spustila prdel do tý mezery a vmáčkla se tam 😀 Což samozřejmě způsobilo, že táta trochu uhnul, aby ji nedrtil, a vítězství bylo dosaženo. Po pár hodinách vytrvalé práce ho z toho křesla dokázala bez problémů vyhodit, a nemusela ani hnout malíčkem. Taková to byla kanonýrka.

Měli jsme kocoura, co mě celý prázdniny chodil budit v pět deset ráno, každej blbej den. Vždycky si mi lehnul na prsa, takže jsem se vzbudila tím, jak jsem se dusila, nebo k rameni, kde mi mohl příst a funět horkej vzduch do ucha. A máme kočku, co na sebe nenechá sáhnout, ale když si s ní hrajete s tyčinkou, promění se v kotě a běhá za tím peřím jak šílená, dokud se jí nepodaří vyrvat vám to z ruky a někam si to odnést. Ája je přitom naopak šílenej mazel, ráda se nechá nosit jako hadr na ruce a totéž dělala Melisa, to byla prostě taková hadrová panenka (budiž i jí země lehká). Tak ať mi nikdo neřiká, že všechny kočky jsou stejný.

Ta jejich prohnanost mě přitahuje. Zbožňuju na nich to, že nikdy nevím, jak se zachovají. V jednu chvíli si připitoměle hrajou s kusem papíru nebo se nechají hladit na břiše, a v tu druhou vás sjedou pohledem jako že co si to o sobě myslíte, fláknou vám jednu packou a hrdě odkráčejí, aby vám připomněly, kdo je tu pánem. Protože každý vlastník kočky ví, že nikdo nemůže vlastnit kočku 😉 Nejsme to my, rodina, co má doma tři kočky. Jsou to tři kočky a jejich území, co nám milostivě dovolují sdílet. Dovolují nám je krmit a pečovat o ně. Jsou to bohyně. A je s nima neskutečná prdel, život, kterej pochopí a zná jen ten, kdo s kočkou žije. Á la Garfield. Á la Simon’s cat. Á la kterákoli kočka na světě, protože ony prostě ví, co chtějí, a to je sexy. Myslím, že nikdy nepřestanou být mým vzorem, ty malý vychytralý potvory.

No to by bylo fakt divný, kdyby mi tu chyběly čajovny. Co se mi na nich líbí? Asi ta útulnost, kterou mi připomínají něco důvěrně známého, já nevím, domov? Že se tam můžete válet po zemi, mnohdy je to dokonce nezbytnost a najednou to nikomu nepřijde špatný. Sebelepší restaurace, hospoda nebo jakejkoli jinej podnik, všechno je to super, ale má to tu velkou chybu, že je to všechno pořád strojený. Pořád, ať jste, kde jste, musíte dodržovat pravidla pro sebeprezetaci na veřejnosti. Jako že se sedí na židli nebo křesle, že se nedávají nohy na stůl, že se jí spořádaně příborem… Všechno je to fajn, ale chybí tomu přirozenost a jistota, s jakou se pohybujete po vlastním území, u sebe doma.

Samozřejmě nemůžu mluvit za všechny, ale moje domácnost, to vždycky znamenalo pohodlí, relax, útulnost, místo, kde je lidem dobře a přitom nevědí proč, snad všichni z mých blízkých přátel to mají u mě doma rádi, prostě proto, že je tu dovoleno to, co se jinde nesmí. U mě se může sedět nebo ležet na čemkoli. Můžete si tu lehnout na gauč a dát si nohy třeba za hlavu, jestli vám to bude pohodlný. Můžete se válet po mojí posteli, tady neexistuje nějaký pravidlo jako že do postele se neleze v normálním denním oblečení nebo tak, žádný zákazy šlapání na koberec v botách nebo tak. Neříkám, že se tu běžně procházím v zabahněnejch botách, je to sakra koberec :D, ale tu a tam když zapomenu něco v pokoji a jsem už obutá, prostě na ten koberec šlápnu a nevidim v tom problém, nemám pocit, že přijdu do pekla nebo tak. Tady to neni jako u babičky, která měla vždycky přes den dokonale ustlaný postele a lehnout si do těch načechranejch peřin byť jen v teplákách, natožpak v džínách, bylo něco jako svatokrádež, a to platí už o tý myšlence samotný, natožpak když to někdo fakt udělal. Už jenom sednout si na krajíček postele bylo něco strašně zakázanýho 😀 (ach, ty vzpomínky)

Já si na tohle nehraju. Zbožňuju pohodlí a miluju, když se u mě lidi cítí pohodlně a správně, nesvázaně, když mi třeba klimbaj na gauči, protože se tu prostě nikam nespěchá a nic se nemusí. A miluju čajovny, že jsou taky takový – i když samozřejmě zdaleka nemůžu mluvit o všech, ale myslim, že můžu říct, že obecně jsou čajovny podobně zevlovacím praktikám otevřenější než jiný podniky.

Čajovny mají čaj. Čaj je strašně dobrej. A mají i nečaje, sahlepy, džusy a domácí limonády. Mají polštáře – a těch není nikdy dost. Mají svou komunitu, která je často tvořená fakt milejma lidma (i když i zde platí výjimky), který jsou hlavně něčim divný, vybočujou, nejsou to běžný unavený strojový tváře á la číšník, co se vás ptá, co si dáte, a v jeho výrazu a tónu vidíte touhu po tom, abyste se co nejrychleji nažrali, zaplatili a vypadli, aby už mohl jít domů. Čajovníci takoví nejsou. Jsou jako vy, mají rádi čaj a mají rádi to místo, kde jsou, rádi si povídají s lidma, co tam přijdou, cítí se bejt na stejný úrovni jako vy a je to znát, někdy si s váma sednou, někdy vás tam nechají sedět a popíjet třeba celej den a nehrajou si na otvírací dobu, což je další věc, která naprosto porušuje běžný pravidla a vůbec tak nějak běžnou zkušenost.

A čajovny mají svíčky a lampičky a příjemnou výzdobu. Mají koberce a malý dřevěný stolečky. Mají šíšu a nemají kouř z cigaret. Někdy mají kočky a další zvířecí vybavení. Mají obvykle příjemnou hudbu nebo úplný ticho, což je taky awesome. Mají pěkně vymyšlený čajový lístky, často fakt originální. Mají vonný tyčinky – což je třeba pro mě paradise, protože doma to nemám moc povoleno používat, hned slyšim „co je to za smrad, proboha!“ 😀 Takže mě baví jít do provoněný čajovny a dejchat ten úžasně hutnej vzduch, co se z něj točí hlava… ne, to přehánim, točení hlavy neni dobrý a čajovny by měly bejt dobře větraný, aby se tam ta hlava netočila (zvlášť když tam maj vodnice), ale ten vzduch tam je prostě úžasnej.

Chtěla bych někdy dostat šanci v takovym místě pracovat. Chtěla bych se nějak podílet na týhle subkultuře, na tomhle stylu života. Už léta sním o tom, že mám vlastní podnik, něco mezi čajovnou a kavárnou. A vím, že spousta lidí sní o tomtéž. Čajovny jsou prostě báječná záležitost.

Ale co mě fakt sere je naprostý zanedbávání jídelní složky pobytu. Ve většině čajoven jsou možnosti stravování víc než ubohý, mnohdy naprosto nulový (max oříšky nebo nějaký jiný zobání, který je sice možná fajn na chuť, ale když máte po třech hodinách hlad jako svině, tak je vám to úplně k ničemu), a dost často naprosto nepochopitelně předražený. Výjimkou je v tomto směru například Jedna báseň, kde mají vždycky výbornou zeleninovou polívku s domácím tmavým chlebíkem. Polívka je na škrundání v břiše blbá, ale zklidní žaludek, je zdravá a chlebík to kvalitně zacpe. A úplně nejlepší je v tomhle směru Duhová čajovna na Letné, kde mají naprosto v-y-n-i-kající kuskus v několika provedeních, kterej se mi sice zdál cenově taky bláznivej, ale nakonec to za tu cenu fakt stálo, kvalitně jsem se přežrala a pokud jde o to, jak to bylo dobrý na chuť, bylo toho zatraceně málo 😀

Nejsem si úplně jistá, proč to tak je, a je to pěkně na prd. Když piju a kouřim šíšu, brzo mi vyhládne, tím spíš, když u toho mluvim a dobře se bavim, ne-li směju. To prostě vysiluje. Občas přijdu do čajky už hladová a ten hlad mi zkazí celej zážitek. Když kouřím a nemám to čím zajíst, dělá se mi zle, a to tak, že velmi. Proč nemůžou mít čajovny lepší nabídku jídel, který se daj actually žrát, namísto nějakejch sladkejch ulepenech nesmyslů, co se lepí na zuby a naprosto se tomu nedá řikat jídlo? Mají snad za to, že kdyby se u nich člověk mohl najíst, neměl by takovej požitek z čaje? Že by vypil míň? Co je to za blbost? Když nemám jídlo, vypiju jeden čaj a nekouřim, a pak musim odejít, abych se najedla. Když jídlo mám, čajuju třeba do svítání a šíšu si dám skoro vždycky. Tak co to má za smysl?

Nicméně tenhle neduh, jakkoli je bolestivej, mi stejně nebere radost a potěšení z návštěv čajoven. On je to tam i tak prostě jinej vesmír. Tam se čas zastaví. Pravidla nejsou. Všechno je jinak. Okovy opadnou. Masky necháváme za dveřma spolu s botama. Rozvalíme se po gauči nebo po podlaze a s náma se rozvalí i všechno naše bytí, pohodlně a nespoutaně. A už jsem zmínila, že tam maj polštáře?

Já vim, já vim, tohle je takovej pofidérní lajk, ale obávám se, že abych byla upřímná, nesmí to tu chybět. Fast foody jsou zlo, ale fakt hrozný zlo. Jenže kdybychom v tom neviděli nic pozitivního, nebyl by to takovej hit.

V podstatě jde o tytéž důvody jako proč mám ráda město. Je to v tý možnosti úplně zapomenout na svoje fyzický potřeby. Znáte to, jak si někdy řikáte, kdybych já nemusel jíst a chodit na záchod, tolik bych toho stihl? Koncept fast foodu se do značné míry postaral o tu první věc. Ne že bychom nemuseli jíst, ale nemusíte nad tím strávit tolik času. A ta úspora je neskutečná. Moje generace si to moc neuvědomuje, protože ruku na srdce, kdo z nás normálně vaří, ale dřív bejvalo úplně normální strávit půlku dne právě nad touto činností, a někdy tomu tak je i dodnes. Vidim to třeba na svojí babičce. U ní je vaření jednoho jídla otázkou i několika dní. Na začátku máte myšlenku, pak musíte sehnat suroviny, ty se musí nějakym způsobem zpracovat, třeba se i nechat odležet a pak se to vaří, peče, smaží a kdovíco se s tim ještě dělá, než se vám to dostane ve finální podobě na talíř. To je neskutečně dlouhej a v podstatě komplikovanej proces, kterej samozřejmě má svoje kouzlo a nechci ho nijak zlehčovat, ale v dnešní době, kdy existuje tolik lákadel, tolik věcí, co můžete dělat, kdo má zájem trávit tolik času vařením a vůbec myšlením na jídlo? Já teda ne.

Prostě mě to nebaví. Já se radši věnuju jinejm věcem a úplně zapomenu na to, že něco jako potřeba jíst existuje. A pak, když mi to žaludek připomene, stačí mi několikavteřinovej moment k rozmyslení se, na co že mám dneska chuť. A pak si pro to prostě zajdu nebo si to nechám donést. Otázka několika minut. Sežeru to, fyzická potřeba je ukojena s naprostým minimem vydané energie, a jedu dál. Je to takovej strojovej způsob stravování se. A je to hrozný, protože to z nás dělá líný prasata a ubírá nám to na prožitku, kterej bysme z toho vaření a jídla jinak měli. Přetváří nás to na něco úplně jinýho, generaci, která prostě jídlo vypouští z mysli. Svým způsobem je to zvěrstvo, a to ani nemluvím o těch ekologickejch a ochranářskejch stránkách věci, ale zároveň je to geniální a ohromně nás to jako lidstvo ovlivnilo, to se tomu musí nechat.

Nenechte se mýlit, nejsem totální fastfoodovej závislák. Miluju dobrý jídlo a ráda i vařim, tu a tam (sama sebe většinou odbydu, ale třeba pro někoho mě vařit fakt baví a když nemám po ruce žádnej zabíječ času jako třeba internet nebo televizi, ráda se zabavím právě tím), naprosto nehodlám diskutovat o kvalitě normálního jídla vs energeticky nabušenejch sraček bez jakejchkoli živin a chutí, co třeba nabízí mekáč, ale z titulu svojí pohodlnosti mám prostě ráda tu možnost vykašlat se na to a zabejvat se jinejma věcma.

Tak například kdybych zrovna nezbodla předraženej mega pocket, musela bych se jít zaobírat tím, co si uklohním k obědu, a neměla bych čas psát tenhle článek. Teorie doložená praxí. No není to skvělé?

Samozřejmě můžeme polemizovat o tom, jestli by to vaření nebyl kvalitněji strávenej čas než datlování nějakýho nesmyslnýho článku o fast foodech. Ach, svět má tolik vrstev a je tolik pohledů na jedinou věc… paráda 🙂

Ženský se mi vždycky líbily, dávno předtím, než mě svět informoval, že existuje něco jako bisexualita a že se mi můžou líbit nějak jako že vážně. Líbily se mi prostě proto, že jsou tak krásně vymyšlený. Že vypadaj jako housle. Jako rukojeť, jako něco, co můžeš vzít do ruky nebo obejmout a všechno zapadne na svoje místo. Ženy byly stvořeny k objímání. K potěše oka. Žádnej chlap se nedokáže pohybovat s takovou krásou jako dobře vymodelovaná ženská. Jak se nesou, jak boří světy jenom těma svýma bláznivýma křivkama, co se houpou a kolébají ze strany na stranu jako lístek na vodě. Pávice. Královny. Dárek od boha, jestli v něj věříte, pro potěchu, pro radost, aby svět vůbec věděl, co je to krása, co je to umění.

A úplně nejlepší jsou prsa. Ty polštářky, co inspirovaly miliardy lidí k sepsání neuvěřitelnejch balad, k namalování neskutečnejch obrazů a vůbec k tvorbě naprosto všeho druhu a všechno se to točí jenom kolem těch dvou hrbolků. Proč proboha? Neni to skvělý?

Jsou to polštáře útěchy. Obejmete ženskou a něco jako by to objetí vyplňovalo, něco tam prostě je a vy jste jí nablízku. Je to měkký, je to teplý a cítíte, jak v tom tepe život, jak to tim životem úplně dejchá. A teď když se jí po těch prsou kroutí pramínky vlasů, no to už je ale na pováženou, na to se nedá jen tak koukat, to se člověk tetelí blahem.

Jednou jsem jedný slečně spala na prsou. Polštář, nad kterej neni. Zvedalo se to se mnou, jak dejchala, a ten moment byl jeden z nejkrásnějších v mym životě. V tu chvíli jsem pochopila, v čem spočívá střed vesmíru. Pupík? Pcha! Kam se hrabou všechny namakaný pupíky světa na rozkošně sametové linie výstřihu jedné jediné slečny. Jen dívat se na ně… protože jsou ozdobou světa a kdyby nebyly, tak by se člověku ani nechtělo ven z baráku.

Bože, díky ti za prsa a krásná ženská těla! A žes mi taky jedno takový tělo nadělil.

Nejde jen o to ovoce a jeho chuť, ale o celej ten koncept, co ta limetka představuje. Že v tom žádnej nevidíte? Tak já vám něco povim.

Kdysi jsem byla členem něčeho, čemu se říkalo Lime club. Bylo to sdružení takovejch těch alternativních, divnejch, v něčem originálních a výjimečnejch lidí. Každej z nich měl něco do sebe a byl skutečným „předmětem na zkoumání“, takže asi chápete, proč mě bavilo se toho účastnit. Miluju divný lidi!

Ten klub měl velice zajímavou představu o tom, co je to limetka, a znělo to přibližně takhle. Limetka je víc než citron. Citron je kyselej, hnusnej, divnej, mainstreamovej, nezáživnej, fádní. Limetka polechtá na jazyku, povzbudí, je neotřelá, osvěžující, bláznivá, originální, svoje, žhavá, fascinující, alternativní, je prostě jiná. Limetka jako člověk je někdo úžasnej, někdo s vlastním názorem na svět a dávkou něčeho, čemu můžete říkat originalita nebo ozvláštnění. Limetky jsou takový ty lidi, u nichž si řikáte „ten člověk fakt vybočuje z normálu a je úžasnej“ nebo „chtěl bych bejt takhle hustej“-

Každá limetka v klubu měla nějakou svou „specialitu“, někdo třeba sbíral fakt divný věci, psal zvláštní povídky nebo skládal poesii, limetky byly sečtelé, světaznalé a vtipné osobnosti, a vůbec ten klub měl sáhodlouhej popis, kterýmu měla odpovídat každá limetka, ale já myslim, že si to už dokážete představit.

Mně osobně limetky ohromně nadchly zejména ve chvíli, kdy jsem tomu výrazu „lime“ přiřadila význam „less is more effective“. Nevim, kdo přesně to vymyslel, každopádně třeba tahle webová prezentace je toho prohlášení zářným důkazem a vůbec se to celý stalo mým velkým osobním mottem. Ať už jde o oblíkání, vybavení bytu a vůbec prostředí, v němž se pohybuju, o moje malířský počiny (haha, tohle znělo fakt vznešeně na ty patlanice), o věci, co tvořim (naživo nebo na netu), snažim se dělat to minimalisticky a klást důraz na několik málo detailů, co mají díky tomu tichu a prostoru okolo šanci vyniknout. A fakt mě to baví!

A baví mě to tím víc, že pro to mám nějaký označení, nějakou hlavičku, nějakou „image“, a tu tomu přístupu dělá právě ta limetka, která se tak stává symbolem něčeho mnohem zajímavějšího než jen ovoce – ačkoli přiznejme si to, mojito nebo cuba libre… mmmmm 🙂

A pak je tu samozřejmě další věc a to je ta barva. No, použít jednotný číslo tady asi není na místě, protože „limetková“ barva může být prakticky cokoli, jak se ostatně píše i na onom LimeGreenwebu. A o tom to taky je. Že se to nedá tak snadno zařadit a onálepkovat. Můžete říct „tohle je žlutá“, „tohle je bílá“, ale ta limetková je prostě taková neustálená, nikdo pořádně neví, co je to vlastně za barvu, může mít milion podob a všechny jsou awesome. Nejlíp v kombinaci s černou, hnědou, šedou nebo bílou. Přírodní barvy. Pokoj s bílejma stěnama a limetkově zelenýma doplňkama

Když je něco limetkový, tak je to vymazlený, zajímavý, unikátní. Limetková nálada. Limetkově vytuněný auto. Limetková hudba. Limetkovej život.

Ha! Zalovila jsem ve starých dokumentech a našla Pravidla limetkárny, aneb přesnější popis toho, kdo je to vlastně limetka (napsáno jistou Gwynn). Tak co, kolik limetek čte tenhle blog? 🙂

1. Limetka se zajíma o kulturu a umění v jakékoli podobě.

2. Limetka zná alespoň jednu obskurní záležitost, ať už je to dobrá neznámá kapela, zajímavá kniha, filozofický směr, trivia či cokoli jiného. Knowledge is power. Kromě toho, limetka čte i klasická díla. S radostí.

3. Limetka má tím párdem vybraný a jedinečný vkus.

4. Limetka dělá ráda narážky a odkazuje se na různé věci, viz název.

5. Limetka má speciální humor. Sarkasmus, černý humor a tzv.kamiloidní podle zakladatele (prostě speciální 🙂

7. Limetka se snaží vzdělávat, to platí i ohledně jazyků. Alespoň jeden další kromě češtiny a slovenštiny je minimum. Samozřejmě čím obskurnější, tím lepší.

8. Lime metal baby, aneb propagace limetky, často tím, že přihodí slovo lime, limetka nebo limetkový do věty či slovního spojení. Lime metal = dobrý metálek s dobrou aranží, hlasem i textem, vychytaná píseň, proste limetková záležitost:) Ovšem pozor, všeho moc škodí a nehodí se to říkat před každým.

9. Limetka si utahuje z konzumu, ovsem musí mít dobrý důvod, když něco kritizuje, a ideálně tak provádí ve formě inteligentních a vtipných poznámek. (Takhle ne: Nemám rád KFC. Proč? Protože je to konzumní aTakhle ano: výroba a šíření vtipných obrázků na jejich účet)

10. Limetka nemusí být zrovna extrovert, ale když na to přijde, je to bavič. Vypráví historky, pouští se do zajímavých debat a šíří dobrou náladu.

11. Spravná limetka je alespoň lehce dekadentní.

12. Limetka nesmí být abstinent.

13. Limetka se alespoň občas vyžívá v oblékání. Originální anebo ujeté kousky nesmí chybět v její skříni.

14. Limetka nesnáší nácky, pipinky, wannabiky všeho druhu a emo. Ale ze všeho nesnáší blbce a ti jsou všude (jinde. Limetky jsou nejchytřejší :P)

15. Limetka je na internetu jako doma, a musí být v obraze. Tím nemyslím, co měla Helenka Vondráčkovic včera k večeři, ale například co se děje ve světě nebo na poli kultury.

16. Každá limetka musí něco sbírat. Opět tu platí, že čím originálnější, tím lepší. Kamil například sbírá plísně.

17. Limetka by se o umění neměla zajímat jen pasivně. Zpěv, psaní, kreslení, mozaika, decoupage, web design, je to jedno, hlavně aby limetka něco uměla 🙂

18. Limetka je pesimistická, ovšem i toto umí glosovat s nadhledem. Nihilisti vítání 🙂

19. Limetka přináší do LC něco nového, například pomáhá s vymýšlením materiálů.

Za sebe jen dodám, že nesouhlasím s body 12 (proč by nemohla?), 14 (nemám nic proti podstatě ema, nesnáším samozřejmě pozéry a obecně lidi, co nepochopili, o čem ten nebo i jinej směr je, ale nemůžu říct, že nesnáším emo. Ostatně se domnívám, že to nemůže říct nikdo, kdo pochopil, o co skutečně jde) a 18 (pesimismus? Proč? Nihilismus mě baví, sarkasmus taky, nadávání na leccos, proč ne, ale proč bych měla bejt nutně pesimistická?).

Když jsem hrávala Sims (jedničku), mojí specialitou byly minidomky. Dávno předtím, než jsem slyšela něco o minimalismu, nesmírně mě bavilo navrhovat domy tak, aby zabíraly co nejmenší plochu, aby místnosti byly co nejmenší a nejekonomičtější a aby v nich bylo všechno. Aby simíci měli všechno na dosah ruky, aby museli udělat co nejmíň kroků. Vždycky mě bavilo, že nemusím nikam daleko posouvat obrazovku. Všechno se mi to vešlo do jednoho záběru.

Mám za to, že život ve městě je právě životem v takovym minidomku. Máte tu všechno, nahňácaný jedno na druhym, a nemusíte se skoro hnout z místa. To se mi na tom městě hrozně líbí.

Jasně, je to za tu cenu, že právě kvůli tomu pohodlí sem přijde každej, a tudíž tu bude hlava na hlavě, ale já jsem holt ochotná tuhle věc zkousnout. Asi bych to viděla jinak, kdybych neměla možnost zdrhnout z toho chaosu na chalupu (nechápu, jak můžou měšťáci žít bez chalup), ale to já mám, takže se to dá přežít. Zlý je to akorát přes zimu, to neni kam utýct a každou další zimu mám pocit, že to bylo delší a delší a hrabe mi z toho. Přes jaro a léto se to dá zase tak nějak do kupy, ale tak to člověk může zdrhnout i jinam než na chatu.

Ovšem ten nápad. Ten institut města. To, že je tu všechno, co vás napadne, i to, co by vás vůbec nenapadlo, pěkně jedno vedle druhýho, a stačí se jenom rozhlídnout a vyhrábnout to, na co máte zrovna chuť, jako ohromnej švédskej stůl plnej zábavy, vyžití, služeb, kultury, vzdělávání se, prostě všeho. Město je geniální výmysl.

Přijde čas, kdy budu mít toho ruchu dost a budu připravená opustit to a uchýlit se někam do klidu. Kdy se nabažim všeho toho pohodlí a budu spatřovat pestrost světa v něčem jinym. Ale ten čas ještě nepřišel.