Trochu závidím všem těm lidem, co se večer ztřískají a ráno o tom nevědí. Já se včera ztřískala jako dobytek a vim všechno. Pravda, sestavit přesnou časovou osu by mi asi dělalo problém, ale pokud jde o detaily, pamatuju si velmi přesně, co všechno se během večera dělo, s kým jsem o čem mluvila, kdo co s kým dělal, co mi kdo řekl a podobně. Pamatuju si, že než jsem na party dorazila a krátce po příchodu, bylo mi dobře a bylo to fajn. A pamatuju si momenty, kdy mě zaplavila taková vlna zoufalství, že jsem se musela jít projít na vzduch a zase jednou popřemýšlet, jestli skočit pod trambaj nebo pod autobus. Zasranej DJ s jeho slaďákama. Nothing compares to you? To si u něj určitě objednala ta svině osud, co má pořád pocit, že je můj život málo podělanej. Jak já tu písničku… doplňte podle vlastního uvážení.
Když odhlédnu od všech těch citovejch záležitostí (což v podstatě ani nejde), byl to zřejmě fenomenální večer. Táhli jsme to do pěti do rána – no, táhli. To už nás tam zbylo jen pár, někteří hráli pokr, jiní spali různě po stolech a občas nás vybudila nějaká lepší písnička, tak jsme si třeba ve dvou, ve třech trsli. Ale jinak jsem se celej večer cítila more than miserable.
Ano, jsem možná idiot, když pořád doufám na zázraky, ale já už jsem holt taková. Můžu změnit svoje chování, jsou lidi, pro který bych změnila všechno co jsem, ale nikdy nepřestanu doufat a věřit, aspoň tak nějak uvnitř. K smíchu? K pláči? Ještě že to jde tak dobře dělat obojí najednou.
Dobrá věc na večeru byla, že jsem potkala novou holku, která je správně od rány a nenechá se sebou zametat jako někdo (ehm ehm). Vzbudilo to ve mně zárodek čehosi jako radost, naději, že se snad historie nebude opakovat a že aspoň někdo si ty věci nebude tak brát. No, v pět ráno už jsem to viděla jinak, on někdy stačí krátkej pokec na kolejích, abyste zjistili, že nic neni, jak to vypadá. Ale stejně je ta holka fajn. Doufám, že jí nikdo neublíží, i když se spíš bojim, že jo. No ale co. Jednou jsem si řekla, že nastavim bitch mode, takže bye bye, spasitelskej komplexe. Všechny stejně nezachráníš.
Dobrý taky bylo, ať nezním furt tak negativně, že aspoň v jistých ohledech svítá na lepší časy. Už si nebudou vybírat oni, teď jsem to já, kdo si volí Pokémony. Už je nenechám se sebou zametat, nesmím. Moje debilně citlivý nitro už je tak potrhaný, že si to nemůžu dovolit. Nebaví mě každej den zvažovat, jestli žít nebo nežít. Nebaví mě furt hecovat sama sebe k věcem, který by mi měly jít samy od sebe. A i když to tak nevypadá, nebaví mě věčně si stěžovat. Dřív jsem taková nebyla. Proto a z dalších tisíce důvodů jsem se rozhodla, že jakmile to bude možný, odjedu. Vrátím se tam, kde moje srdce odpočívá a čeká, až se pro něj zase někdy stavím a vyzvednu si ho. Vrátím se tam, kde jsem byla úplně jiná, kde jsem byla skutečně sama sebou, spokojená a sebevědomá. Kde jsem byla šťastná, protože jsem nemusela řešit tyhle sračky. Čechy krásné, Čechy mé, ale já už nemůžu. Ještě jeden pokus a pak poslechnu svoje pochroumaný srdce a vrátím se do Anglie. Domů.
8 reakcí na „Úvahy s opicí za krkem“
Ach, Anglie. Jestli tě tam srdce táhne, šup do letadla. Jen doufám, že s tímhle blogem nepřestaneš a jestli budeš v Andglii, budeš pokračovat. 😉
Tentokrát už snad ne. Minule jsem to neměla moc vymyšlený, byla jsem tak mimo, že jsem o jeden blog s poesií úplně přišla a můj hlavní taky strádal. Příště bych si na to dávala větší pozor 🙂
[2]: to bysme ti taky radily:P mimochodem, jestli ty pojedeš zase do anglie, tak čekej moje časté návštěvy, než dostuduju, a až dostuduju..sejdem se tam na dýl
Tak nějak mně napadlo, co jsi včera dělala. I když hádám, že tentokrát za to nemůže ta moje schopnost, tohle je opravdu snadno předpokládatelné.
Bitch mode nedoporučuji. Ve výsledku ublížíš nejvíc sama sobě.
Ty se tam chceš nějak definitivně odstěhovat?
tak tenhle článek mi dal zabrat. ne tím, že je delší, alespoň je o něčem a neskončí dřív, než začal… ale tím, že se v něm docela vidím. taky patřím k těm, co si bohužel pamatují všechno za každých okolností a taky teď v sobě mám takovou malou soukromou válku severu proti jihu… život je zvláštní, v jednu chvíli je všechno v pohodě, stačí maličkost a je to v háji…
[3]: Už se těšim 😉 Muhehe, London, shake in fear >:)
[4]: Já? Já nic
Co si tak pamatuju, byla jsem tam jedna z nejhodnějších 
"Definitivně" neznám. Ale tak na rok bych to třeba zvládla. Na půl určitě.
[5]: Tak to asi zná každej, kromě těch šťastlivců, co si daj dvě piva a už nic nevědi
Pak si člověk řiká "tyvole, že já tam vůbec lezl. Pařba luxusní, ale ty následky…" 
[6]: Sice mi bude (by bylo) líto, že tu tak dlouho nebudeš, ale člověk nesmí bejt sobec, já na tvym místě bych tam taky hned jela. Využila bych toho, že mě tu nic nedrží (než začne) a bylo by to. Navíc furt je to jen dvě hodiny letadlem, takže návštěvy podle mě nejsou překážkou.. a vůbec,je to prostě Londýn! <333
[6]: Jo, to jsem si taky mohl myslet.
Jo, budeš tam nějakou dobu, změníš názor, a změní se i doba pobytu. Od okamžitého odjezdu po něco jako doživotí…