Rubrika: co se mi honí hlavou

Proč mám pocit, že se tu nic neděje? Včera jsem tu do toho celej den čuměla (což je samozřejmě nadsázka, tak nudnej život zase nemám) a přemýšlela, co bych tu s tím provedla, co napsala a podobně. Pročítala jsem si své oblíbené blogy a při zastávce u Citové prostitutky (můj nejnovější objev) mě zase napadlo, jak ráda bych sem psala všechno, co se mi děje, co mě napadá, prostě úplně všechno. Jenže to už byste se ze mě vážně zbláznili a váš obrázek o mně by se asi dost poupravil. Hrozně ráda bych řekla, že je mi to buřt, ale pravda je bohužel taková, že sem přece jenom chodí pár existencí, na jejichž názoru mi hluboce záleží, a tudíž si takový excesy nemůžu dovolit. Škoda. 

Kdybych se tu mohla po libosti rozvalit se všema svejma intimnostma, představila bych vám patrně pana Prdelku, což je takovej můj útěšníček a miláček. Řekla bych vám, jak zhruba vypadá, že je moc hezkej, že ho mám ráda a že jsem světu strašně vděčná za to, že mi ho takhle načasovaně poslal. Pan Prdelka mi nic neslibuje, snad mi nelže (nemá důvod), nic po mně nechce, prostě jsme občas spolu a občas ne. No stress. 

Pak je tu taky pan První láska, u nějž ani teď, po sedmi letech, nevim, jestli jo nebo ne. Někdy se na něj podívám a skoro se zasměju tý představě, že by jo, no ale pak se podívám znova a zase si řeknu – proč vlastně ne? Matoucí. Zvláštní. 

Hlavu mi taky lehce motá pan Cvok, o němž jsem slyšela takový (hezký) věci, že bych z jeho strany čekala úplně jiný chování ke mně. Byly ty věci lež? Nebo umí ty pocity tak dobře skrývat? V každém případě je to smutné. 

A víte co je na tom krásný? Že vlastně ani nemám potřebu řadit k těm, kdo mi motají hlavu, pana Ex. Prostě tam už nějak nepatří. Srdci se pořád stýská, ale už si zvyklo a patrně konečně pochopilo, že nic dalšího už nebude. Třikrát sláva. Proč jen z toho nemám radost? Achjo, May… dej si konečně pohov. 

–

Z trochu jiného soudku – blíží se mi několik výročí. Předně to bude první výročí blogu, ale to až v prosinci (ten se ovšem blíží rychlostí naspeedované veverky). Co z toho plyne? No to by mě taky zajímalo. 

Dál to bude výročí mého pobytu na lookletu. Včera jsem si byla zase trochu zatvořit, a kdyby mi sem šly vkládat obrázky (fakt nechápu, kde se zase stala chyba), hned bych se vám tu pochlubila. Takhle si budete muset chvilku počkat – což vás jistě hrrrozně mrzí. Anyway, prohlížela jsem si svoje první hokus pokusy tamtéž a musím říct, že jsem za těch cca 90 looků zaznamenala obrovskej pokrok. Teda aspoň já ho tam vidim. Ty počty jsou trochu ošemetný, protože ne všechno jsem si uložila, a řadu těch uloženejch jsem časem smazala – včera třeba hned tři – a budu v tom pokračovat, chci tam mít jen to nej nej. No ale aby to mělo nějakou pointu, chtěla jsem říct, že jsem na sebe docela pyšná – na to, jak mě móda nikdy nezajímala, jsem se docela napravila a myslím, že se dá říct, že patřím mezi ty „lepší“ Čechy aspoň v tomhle. Že už minula doba kamená a železná a že už se konečně po letech umím líp oblíkat i navrhovat. Kéž bych byla lepší kreslířka a šička, nějaká ta návrhářská škola by mě docela i bavila. 

Vůbec, pokud jde o školy, v poslední době se v partě vedou žhavé diskuse o smyslu studia vš a o tom, co bude pak. Aneb kde se vidíme za pět, deset, třicet let, a podobně. No, je půl desátý ráno a já ještě nesnídala, navíc mi mrznou ruce, takže až takový úvahy tu teď rozvíjet nebudu, ale dělám si pomyslnou poznámku, abych se tomu zkusila věnovat v některym z příštích článků. Takový zastavení a zamyšlení se nad budoucností nikdy neuškodí. 

Co bych vám tak ještě pověděla – trochu nervuju z práce, zase jednou. Vlastně mi to ani nevadí. Ne, když to po tom všem nervování dopadne dobře, což by snad konečně mohlo, no ne? Ale to se ještě uvidí. Ještě nebudu říkat hop, nechci si nabít čumák, ale snad to dopadne dobře. 

Psavá mě pozvolna opouští, a tak to nebudu lámat přes koleno. Mějte se zatím hezky, ještě se pokusím vložit nějakej ten look, ať máte na co koukat a co zdrbávat. Těším se na reakce 🙂 See you —<@

Včera jsem v Kenvelu viděla téměř dokonalý tričko. Krátkej rukáv, moje oblíbená šedá barva a přes prsa velký srdce s bílym vodorovnym pruhem (srdeční jednosměrka) a mnohokrát se opakujícím nápisem Do not enter. Jak řikám, téměř dokonalý. Jediným mínusem bylo, že si Kenvelo libuje v naprosto nesmyslnejch střizích a výstřih toho trička byl prostě otřesně nemožnej.

V danej moment mě napadlo, že asi nic nevystihuje moje momentální rozpoložení tak přesně, jako tohle tričko (moje emo stránka samozřejmě hned vběhla dovnitř do krámu, jelikož má potřebu neustále světu sdělovat, co se v ní děje a proč – as if anyone cared). Jsem prostě jednosměrná. Dost možná ani to ne. Už pár dní sleduju, že je mi zase jednou všecho ukradený. Přátelé za mnou chodí s prosbou o radu a já jim tu radu klidně dám, ale tím to tak hasne. Normálně bych je hezky vyslechla, uchlácholila, poradila, a pak bych přišla domů a strašně se tím vším zabývala – tím, co se mě vlastně netýká. Ale teď? Já je můžu poslouchat třeba čtyři hodiny, to se nezměnilo, ale celou dobu je mi vlastně u prdele, co mi říkají. Fajn, no tak nemáš prachy. Fajn, no tak ses zabouch a ta holka na tebe dlabe. A co já s tim jako?

Já teď prostě takový věci řešit nemůžu, protože moje srdce se zuby nehty (má takový srdce vůbec nějaký zuby a nehty?) brání jakýmkoli dalším zásahům do jeho struktury, neboť tuší, že by to už nemuselo ustát, a že jeho naprosto nejvyšší prioritou teď musí být citová dovolená. Zní to poeticky, není-liž pravda? Stojí to ale za hovno.

Kamarád, můj první kluk, se mě dneska napůl ve srandě zeptal:“A co když jsem tě nikdy nepřestal milovat?“. Říkám napůl, protože jsem mu tehdy musela hodně ublížit a takový věci nikdy nepřejdou – bohužel jsem byla příliš mladá a blbá než abych dokázala řešit vztahy nějak zodpovědněji, a tak jsem se s ním prostě jednoho dne rozešla, jen tak z hecu – že mě přestalo bavit, že ho nevidím častěji (vztahy na dálku prostě nejsou to pravý ořechový), že mi asi tejden nenapsal žádnou smsku (bože, fakt důvod k rozchodu) a že se mi chtělo. Jak řikám, byla jsem tehdy blbá a kdybych jen tušila, jak moc mě měl rád, snad by to dopadlo jinak. Jenže to jsem vědět nemohla, tehdy jsem prostě takový věci ještě nechápala.

Dneska už vím, že jednostranným rozchodem vztah v žádnym případě nekončí – protože ten odkopnutej si to v sobě ponese ještě zatraceně dlouho, má-li v sobě aspoň kouska srdce a lásky (a to tenhle človíček sakra má). A že ani po letech to nikdy nepřestane úplně bolet. Jizvy srdce se prostě nikdy nezahojí.

A protože to moje už je docela slušnej invalida, zkouší, co se dá, aby se to už neopakovalo. A tak je ze mě citovej ignorant. Mám pořád ráda pár lidí kolem sebe, ale už jim to neumim dávat tolik najevo – částečně proto, že si ten můj červenej balonek uvědomil, že to beztak nikdo neocení a že dávat lásku je teď prostě příliš velkej luxus. Luxus, kterej si nemůže dovolit, má-li přežít.

Protože už jsem pár podobnejch situací zažila, vím, že to pravděpodobně přejde, respektive že ta ignorace časem zeslábne a já zase budu ta stará dobrá (ovšem věčně citově týraná – v tomhle má ta ignorace ohromný plusy) m., která všechny miluje a všem pomáhá. Do té doby ovšem sayonara, lásko, jsi mi zapovězena. Už ani při tom líbání nic necítím. Zatracení chlapi, co mi to zas provedli…

P.S.: Odpusťte si prosím komentáře, momentálně píšu jen a jen kvůli sobě a váš názor je mi srdečně ukradenej. Doslova.

V životě každé ženy přijde občas moment (obvykle po výplatě), kdy se podvolí svodům nakupování a infantility a jde utrácet peníze nejen za nezbytnosti, ale i za krásný blbosti, který jí budou dělat radost pěknejch pár příštích let. Dá se to celkem snadno odůvodnit psychologickýma a sociologickýma kecama, ale jednodušší je konstatovat, že čas od času si prostě musíme udělat radost něčím nezvyklým a roztomilým. A tak jsem si koupila medvídka! 😀

Viděla jsem ho tuhle ve Sparkysu a jakýmsi zázrakem tam na mě počkal, než jsem se rozhodla, že ho chci a chci a basta 😀

Slíbila jsem vám fotky, tak tady jsou. Mám pár fotonápadů, který se s nim pokusim zrealizovat, až mi bude o něco líp, ale momentálně to stojí za starou belu, dneska se mi od rána dost špatně dýchá, asi jako by mě někdo permanentně škrtil, takže se jen modlím, ať se to přes víkend nezhorší, ať prášky konečně zaberou (zatím pociťuju jen vedlejší účinky a ty hlavní furt nikde) a ať mám konečně pokoj od všeho toho stonání. Myslím, že letos už jsem si toho vybrala dost aspoň na příštích pět let.

Btw nebejt tý příšerný únavy, co mě odpoledne skolila, mohla jsem přihazovat ještě fotky jednoho úžasnýho prstýnku, co mi padl do oka na trzích, když jsem se vracela z práce. Chtěla jsem se pro něj vrátit, až si doma vyzvednu prachy, ale nakonec se mi udělalo tak slabo, že jsem rovnou navlíkla pyžamo a šla spát. Tak snad tam ty trhy budou ještě zítra, prstýnky se mi nějak rozkutálely (věnováno, poztráceno, rozbito) a nemám se čím blýskat a s čím si hrát 😀 – zvláštní, uvážím-li kolik jsem jich mívala. Na každym prstě jsem nosila aspoň jeden a ještě mi jich pár přebývalo – kam se jenom poděly? No, holt nic netrvá věčně.

Ale dost už keců, here comes the teddy 🙂

Dodatek ve 23:11: „A co to máš na těch fotkách napsáno?“ – „Značku“ – „A co to je za značku?“ – „Prostě moje značka, co dávám na fotky“ – „A co na ní je?“ – „Ježiši… ES na ní je!“ – „Aha. A proč ES?“ – „Protože prostě ES“ – „No a co to znamená?“ – „Nic, prostě značka“ – „No ale proč zrovna tyhle písmena?“ – „Arrrgh… protože to znamená elation-station“ – „A to je co?“

Zdá se mi to nebo všechny mámy chodily v mládí do školy na kurz „Vlezlým rodičem snadno a rychle“? 😀 A pak že se furt ptaj jenom malý děti…

Podporovat přátele je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí v životě vůbec, a tak když za mnou  zničehonic přijde kamarádka s tím, že neví, co si počít, že by chtěla dělat tolik věcí a že se k ničemu nemůže dokopat (heh, koho mi tím jenom připomíná?) spouštím hned všechny mozkový procesy, abych jí dokázala nějak vhodně poradit. No a co mě nenapadlo – když teda chceš dělat spoustu věcí, tak si je sepiš, udělej si takovej to do list a jeď podle něj. Já to tak praktikuju už x let a můžu říct, že nejhorší věc je právě to sepsání listu, pak už to jde mnohem líp, když ty věci vidim před sebou. A abys v tom nebyla sama, jdu do toho taky 🙂

A tak jsem se pustila do svýho to do listu a musim říct, že to nebyl špatnej nápad. Některý věci na něm mě trápí už tak dlouho, že jsem se už při samotnym sepisování naštvala a pustila se do jejich řešení – například jsem zvedla ten zatracenej telefon a zavolala na helpdesk našich ajťáků, aby mi pomohli s nefungujícím programem v kompu. No, hrozně jsem si za to zatleskala, problém byl akorát v tom, že měli asi hodinu furt obsazeno a pak jsem marný pokusy o dovolání se vzdala. Řešení se tedy nekonalo, ale aspoň ten dobrej pocit, když nic jinýho, se dostavil.

Ale to jsou prkotiny. Důležitější a mnohem dýl omílaný téma je hubnutí. Víte co, nechci si dávat nerealistický cíle, ale taky nechci dopadnout jako moje máma, která si co čtvrt roku stoupne před zrcadlo ve starejch kalhotách a prohlásí, že už to fakt nejde a že musí začít hubnout. No a pak si jde koupit nový kalhoty…

Ne, já takhle věci řešit nechci. Nechci patnáct let hlásat, že by to chtělo vymalovat kuchyň, a čekat na bůhvíco, co mě k tomu konečně dokope. Kdepak, my na to půjdeme jinak.

A tak jsem si prostě řekla, že když o tom furt tak melu (i když nijak zvlášť, já jsem se svou postavou vesměs spokojená a až na toho mýho Exblba mi ji všichni neustále chválej), tak teď do toho konečně fakt půjdu. Protože na to neni nikdy vhodná nebo špatná doba, prostě musíte začít. Takový to odkládání „až na jaře“, „až po létě“, „až po vánocích“, „až naprší a uschne“, to je k ničemu. Kdykoli můžete začít dělat něco pro sebe, a když pořád potřebujete nějaký příležitosti, co je lepší než příležitost pomoct kamarádce? Ostatně dělat to sama pro sebe by mě ani nebavilo, tohle je přesně jedna z těch věcí, k nimž mě musí někdo vyhecovat a musí stát vedle mě, abych se s ním mohla předhánět 😀 A tak jsme se s Dendou hecly. Starting tomorrow 🙂

Jenže zhubnout, to neni jako koupit si lístek na metro, to je dlouhodobá činnost, která zahrnuje řadu podúkolů a podbodů, který je třeba si rozepsat a pak je odšrtávat jeden po druhym. Kdybych si na to do list napsala „Zhubnout“, nikdy by k tomu nedošlo, protože to je prostě příliš obecný heslo, na němž se není čeho chytit. Ba ne, na to se musí jinak. A když jsem nad tím tak přemýšlela, napadlo mě, že ačkoli jsem si vědoma toho, že můj jídelníček nestojí za mnoho, přesnou představu o něm vlastně nemám. Chyba, chyba, že Klásek? A tím teda začnu. Od zítřka si týden budu přesně zapisovat, co jsem kdy jedla (no, to kdy nevím jestli se mi bude chtít hlídat, ale pokusím se) a pila. Budu sledovat, čím se živím, na co mám chutě a podobně. Budu se prostě mnohem víc zajímat o svoje stravování. Věřím, že jako samo psaní to do listu, i dělání soupisu snědené potravy mě samo o sobě hecne k nápravě a že když tomu věnuju nějakej ten čas navíc, vrátí se mi to v dobrém.

Na nějaký diety seru, to vám řeknu klidně rovnou. Jím ráda a tlustá nejsem, ani nadváhu nemám, takže pokud jde o moje hubnutí, půjdu spíš po úpravě jídelníčku (což by mi mělo pomoct i s mym věčnym nedostatkem energie) a po zvýšení fyzické námahy, sportu a pohybu. Nejsem až taková troska, ale to je jedno. Nezáleží na tom, kolik toho pro sebe děláte, vždycky toho můžete udělat víc. A takovej je i můj plán. Víc péče o sebe sama.

Je docela možný, že pokus nevyjde, ale to není důvod ho neuskutečnit, že? Takže see you příští středu se soupisem žrádla – to budou asi věci, chjo, už teď se bojim 😀

Btw, z jiného soudku – včera i dneska jsem měla po jedné nečekané návštěvě, což se sice trochu nehodilo, jelikož jsem nemocná, ale nakonec to bylo velmi příjemné a jsem za to ráda. Dneska jsem navíc byla s jedním starým známým na kafi, teplym závinu se šlehačkou a  později i na pivu, a to bylo taky moc fajn. Napadlo mě při tý příležitosti napsat článek o navazování dávno ztracených kontaktů, ale teď se na to nějak necítím, už je zase půl jedný ráno, já dostávám hlad a vůbec. Nechtěla jsem jít spát brzo?

Takže se k tomu možná vrátím zítra nebo někdy, no možná taky vůbec, znáte mě 🙂 Musím se ale aspoň pochlubit jednou věcí, a sice že budu mít zítra možná novýho plyšáčka 😀 Já vim, jak to asi zní, ale já plyšáky miluju a už hrozně dlouho jsem si v tomhle směru neudělala radost, natožpak aby mi někdo plyšáka dal, a navíc jsem nedávno byla ve Sparkysu a totálně jsem se tam zamilovala do jednoho medvídka. Já teda medvídky žeru už dlouhý roky, nikdy jsem snad žádnýho neměla a vždycky jsem ho přitom chtěla. Dneska ty plyšáci navíc jsou naprosto úžasný, jsou heboučký jako pírko a kolikrát voněj po všem možnym… no, jestli ten plyšák zejtra bude, jebnu vám sem fotku, ať můžete závidět, je fakt krásnej 🙂 Jen si držím palce, aby tam ještě byl, byl tam na tý polici jedinej, ňuňánek můj 🙂 Chjo, jsem ztracenej případ 😀

Většina kluků, co znám, myslí pérem. Ale když se opravdu hodně snažíte, je možný nahlídnout trochu víc pod tu tvrdou slupku, kterou se obklopují, a pak uvnitř uvidíte něco nádhernýho. Někdy i trochu šokujícího, ale takový holt lidi jsou.

Většina holek, co znám, myslí srdíčkem. A když se opravdu hodně snažíte, je možný přesvědčit je, že většina kluků srdce vůbec k řeči nepouští a že je zcela marný něco takovýho očekávat. Dá to ale opravdu hodně práce.

Spousta lidí, co znám, řeší sračky. Včetně mě. Plus dávám všem, kteří si to uvědomují. Mínus mají všichni, co si myslí, že se zaobírají důležitýma věcma a že to jsou všechno velký problémy. I prd, velebnosti. Většina těchhle lidí nemá nejmenší páru, co to jsou velký problémy. Já nějakou matnou představu mám a osobně jsem velmi ráda za to, že takový věci musím řešit jen málokdy. Je to k zbláznění.

Řada lidí kolem mě je neuvěřitelně chytrá a vnímavá. Žel bohu, většina z nich v sobě tyto vlastnosti celkem úspěšně dusí a potírá. Asi se bojí, že by si o nich svět pomyslel něco zlýho, kdyby se přišlo na to, že taky o něčem přemýšlejí, že taky s něčím nejsou spokojeni a že by taky rádi něco změnili, ať už na sobě nebo na druhých. Většinou se do takovýho měnění nepouštějí, a to převážně proto, že „by lidi neposlouchali“. No. Přiznejme si to, spousta lidí neposlouchá. Ale někteří ano. A proto stojí za to mluvit. Protože kdyby jeden z deseti pochopil, že se chová jako idiot a kdyby jeden z deseti uvědomělejch idiotů začal pracovat sám na sobě a na svym okolí a pokusil se chyby napravit, byl by svět lepší místo k žití.

Během svých pozorování lidí jsem přišla na spoustu zajímavejch věcí a ještě zajímavější byly momenty, kdy jsem zjistila, že si ty věci uvědomuje mnohem víc lidí než já. Problém je, že je to buď nezajímá nebo nevědí, jak to změnit. To mě to třeba zajímá a taky částečně vim, co s tim můžu dělat, ale často narážím na odpor – hlavně na to, že lidi se měnit nechtěj. Nejsou flexibilní, nejsou open-minded, žijou prostě ve svym zaběhnutym světě a vybočit z toho jejich podivnýho normálu je pro ně kolikrát prakticky nemožný. Takový lidi se těžko mění a když už se vám to povede, obvykle vás to vyčerpá natolik, že musíte dlouho sbírat energii na dalšího takovýho. Nabízí se tedy otázka – stojí vám to za to? No, já už si na to odpověděla. 

Napadlo mě, a řada lidí mě v tom podporuje, že bych o těch svých pozorováních psala, že bych třeba sesmolila i knížku. Ale mám pořád pocit, že by to k ničemu nevedlo. Že kluci by stejně u třetí věty ztratili pozornost, pustili by komp a šli zapařit WoWko. A že holky by si to celý přečetly pětkrát a pozpátku a vzhůru nohama a stejně by nad tím kroutily hlavou, že „to mi neřikejte, to přece neni možný“. Mám prostě pocit, že by to nakonec stejně nikdo neocenil a že by si to nikdo nevzal k srdci – protože změnit přístup neni otázkou přečtení si jedný chytrý knihy, po čemž si řeknete „sakra, to je taková pravda, odteď to takhle budu brát“. Je to mnohem obtížnější a dlouhodobější záležitost, to vím sama nejlíp, takže by to pravděpodobně nepřineslo ani z procenta tak silnej výsledek, jakej bych si přála. Je to jako s tím reportováním – vy chcete udělat něco dobrýho a systém vám nasere na hlavu. A víte, já mám prostě tý energie příliš málo na to, než abych s ní takhle plýtvala. To ji radši vynaložím na něco se zaručenějším výsledkem.

Je ovšem třeba si uvědomit, že se tu bavíme o lidech a u lidí nikdy nevíte, takže ať děláte cokoli, ten výsledek se stejně dostavit nemusí, nebo se může dostavit úplně překroucenej. A taky je pravda, že pár let pozorování a vyvozování závěrů ze mě nedělá psychologa ani sociologa, natožpak vševěda, takže koho by zajímaly moje pindy? Jsem prostě jen člověk, co je s věcma kolem sebe nespokojenej a chce je napravit. Moc práce a k tomu nevděčný. Ale pořád si stojím za tím, že zachránit jednu hvězdici má větší smysl než nedělat nic. Jen tý energie kdyby bylo víc. A ty lidi kdyby víc poslouchali a víc komunikovali. To by bylo bájo.

Včera jsem měla chuť napsat sem zase jednou něco podnětnýho, a tak jsem najela na výpis článků na téma týdne a začala listovat tématem Peníze. Málem mě omyli. Drtivá většina článků s tématem naprosto nesouvisela nebo obsahovala jednu větu, všechno prostě samý zneužívači, brak, reklama a spam. Zaprvý jsem nechápala, že si toho nikdo nevšiml a nevyřešil to, za druhý mě to nasralo, protože jsem tam přišla hledat inspiraci a nápady a ty jsem v tom nánosu sra*ek opravdu dohledat nemohla. A tak jsem otevřela reportovací formulář a jednoho šmejda za druhym jsem nahlásila. Těšila jsem se, že se na to někdo vrhne a vadný články promaže, těšila jsem se, že si to téma projedu třeba zítra znova, tentokrát okleštěný od sajrajtu, aby se v tom dalo vůbec něco najít. Těšila jsem se na další maily typu „Děkujeme za spolupráci“, no ale vono hovno, milé děti.

Namísto toho mi přišlo asi čtyřicet zamítnutí se slovy, že chybí odkaz na žebříček, kde by si tu stížnost mohli ověřit. V první chvíli mě napadlo jen – WTF? Odkaz na žebříček? To si nejsou schopni zabrousit do žebříčku, vybrat téma Peníze a zkontrolovat si to, když to bůhvíproč potřebujou? Já se s tím reportováním srala celou hodinu, slovy hodinu, doufajíc, že někdo na problém zareaguje a vyřeší ho, a namísto toho mě v podstatě poslali do háje, že se tím nebudou zabývat kvůli tomu, že jsem nepřidala odkaz na žebříček (kterej po mně nikdy dřív nechtěli a na kterej se dostanou po třech kliknutích myší)? No to mě poser.

A tak na to dlabu. Až mě zase někdy popadne chuť dělat pro blog.cz něco dobrýho, připomeňte mi laskavě, že je marná snaha, kterou nikdo neocení, naopak váš ještě vyfakujou s tím, že jste nepřidali nějakej podělanej odkaz – jako by nestačilo, že jsem jako kretén poctivě vkládala všechny odkazy na ty dementní články. Bhe. I’m done.

Mňahahá, m. má gaučík! 🙂 Gaučík byl dnes složen, potažen a ihned odzkoušen. Bylo zjištěno, že se na něm nejen dobře sedí, ale i leží, a to klidně i ve dvou. Trochu mě teď štve jeho barva, která je příliš jasně červená a mlátí se se stěnou, ale pořešila jsem to zatím přehozem, nic jinýho s tím stejně dělat nemůžu. Navíc je to můj vůbec první gauč, takže z něj i tak mám ohromnou radost a nějaká barva je mi buřt. Z mýho pokoje se pomalu ale jistě stává zóna nekonečnýho zevlingu >:)

Kromě skládání gauče jsem ovšem o víkendu dělala i jiný věci. Tak například včera – půlku dne jsem strávila vzpamatováváním se z páteční K1 (což neni záživný a dobře mi taky nebylo, ale za to si koneckonců můžu sama :D), ale k večeru jsem si to vynahradila, když jsem se konečně otřepala natolik, abych byla schopná pustit se do velkýho víkendovýho úklidu, na kterej se těšim celej tejden. Naši totiž odjeli na chatu, a tak jsem měla volný pole působnosti. Uklidila jsem si v pokoji, vyluxovala, přerovnala bedny v předsíni, aby se tam dalo aspoň projít (kdy už odtamtud ten bordel  nadobro zmizí, to by mě vážně zajímalo), umyla asi tunu nádobí, vycídila kuchyň a koupelnu a pak jsem padla. Zabralo mi to cca dvě hodiny a víc času už jsem pak neměla, následovalo totiž setkání s kamarádem a čajovna. Po čajovně nákup a vaření večeře pro čtyři lidi včetně mě. Původně jsem měla v plánu zapečený těstoviny á la Magi dobrý nápady, ale naše debilní Tesco zklamalo a „nápady“ nemělo, no a tak jsem se musela zařídit jinak.  Výsledek mojí improvizace, těstoviny s podivuhodnou směsí á la m., nakonec nebyl zase tak zlej. Chtěla jsem to teda udělat mnohem honosnější, ale tak hlavně že se to dalo žrát 😀

Po večeři jsme se pustili do dělání něčeho dobrého pro své zdraví, ale blíž to rozmazávat nebudu. Jen si píšu poznámku, že s jógou a aerobikem se to nemá přehánět, tuplem ne po jídle a takhle navečer – všechno mě dneska bolí 😀 Plánovaný dohnání deficitu z páteční noci (ve čtvrt na šest doma, v deset jsem se vzbudila – sucks :P) se nakonec taky nekonalo, neboť jsem tu měla notně chrápajícího nocležníka, který se nedal utišit běžnými způsoby a na ty neběžné jsem neměla energii, a tak jsem prostě schovala hlavu pod polštář a slupla prášek na spaní. Snad by byl i zabral, kdybych před spaním nepopíjela kolu. Další poznámka pro příště.

Dneska jsem plnění cílů poněkud odložila. Dopoledne padlo na válení se v posteli a odpoledne trocha toho hraní na klavír. Že by se mi vracela dobrá nálada? No, ani ne. Vzpomněla jsem si na jednu pěknou nedodělanou skladbičku, psanou pro pana Ex po našem prvním čemsi. Pár minut jsem si ji přehrávala a pokoušela se pohnout s textem, ale ono to šlo špatně už tehdy, takže teď to o moc lepší nebude, když mě u toho přepadá nostalgie. Nevím nevím, jestli ji někdy dopíšu. Ale zatim nevadí, zatim mám jiný věci, už dodělaný a celkem posluchatelný – pokud teda můžu dělat takový závěry po třech spokojenejch posluchačích. 

Když je řeč o hudbě, asi máme novou zkušebnu. Což je trochu vtipný vzhledem k tomu, že vlastně ani nemáme plnohodnotnou kapelu. No ale díky bohu i za to, už mám zase absťák a nemít tyhle občasný hudební sleziny, nevim, jak bych ho zabíjela. Takhle se aspoň mám na co těšit, když je to jednou za uherák. Tak snad to vyjde teď v úterý, jsem na to nový hnízdečko zvědavá. Ovšem kdyby mi někdo mohl říct, kam jsem posledně hodila novou baterku do basy, byla bych mu vděčná. Hrát s efektem „totálně vybitá baterie“ bylo sice zajímavý, ale pro příště bych si to raději odpustila.

Přemýšlím o tetování. Nijak vážně, ale zase jednou mě to napadlo, když se mi včera na fb ozval nějakej neznámej týpek s tím, že mám hezkou profilovku (blá blá blá) a že je „tattoo designer“. Začal mi valit do hlavy, jaký má kde tetovačky (koho to zajímá?) a ptal se, čím se živím. Tak jsem zdvořile odpověděla, vypla fb a hrábla do šuplíku pro tetovačky, co jsem si z prdele koupila před vodou – následně jsem si potetovala  kotník 🙂 A když jsem tak viděla tu červenou růži, napadlo mě, že barevný tetování by nakonec nemuselo bejt tak špatný, jak jsem si vždycky myslela, a že když nebude moc velký, nemusí vadit, že časem vybledne. A třeba takový růže jsou věčný a neumim si představit, co by se muselo stát, aby mě omrzely. Miluju kytky. I když sedmikráska by asi byla příhodnější, pokud jde o mě. Nevim proč, ale sedmikrásky zbožňuju.

Ech, dneska mi to psaní nejde. Tři lidi mi tu píšou přes icq a chtěj po mně, abych přemýšlela, na což momentálně nemám náladu. Vypnuto. Neděle 🙂 Ani ten zítřek mi nejde naplánovat, jak jsem původně chtěla. Chtěla jsem si během víkendu udělat pořádek v tom, čeho chci příští týden dosáhnout, a jak to udělám. Prostě víte co, takový to… no… pracovní morálka 😀 Ale nejde mi to. Asi prostě bude fakt nejlepší ten komp dneska vypnout a jít to zaspat. Deficit nebyl umořen, jsem jak přejetá a ráno mi bude volat kolega s typickým dotazem na „co a jak“. Nesnáším pondělky.

Trochu závidím všem těm lidem, co se večer ztřískají a ráno o tom nevědí. Já se včera ztřískala jako dobytek a vim všechno. Pravda, sestavit přesnou časovou osu by mi asi dělalo problém, ale pokud jde o detaily, pamatuju si velmi přesně, co všechno se během večera dělo, s kým jsem o čem mluvila, kdo co s kým dělal, co mi kdo řekl a podobně. Pamatuju si, že než jsem na party dorazila a krátce po příchodu, bylo mi dobře a bylo to fajn. A pamatuju si momenty, kdy mě zaplavila taková vlna zoufalství, že jsem se musela jít projít na vzduch a zase jednou popřemýšlet, jestli skočit pod trambaj nebo pod autobus. Zasranej DJ s jeho slaďákama. Nothing compares to you? To si u něj určitě objednala ta svině osud, co má pořád pocit, že je můj život málo podělanej. Jak já tu písničku… doplňte podle vlastního uvážení.

Když odhlédnu od všech těch citovejch záležitostí (což v podstatě ani nejde), byl to zřejmě fenomenální večer. Táhli jsme to do pěti do rána – no, táhli. To už nás tam zbylo jen pár, někteří hráli pokr, jiní spali různě po stolech a občas nás vybudila nějaká lepší písnička, tak jsme si třeba ve dvou, ve třech trsli. Ale jinak jsem se celej večer cítila more than miserable.

Ano, jsem možná idiot, když pořád doufám na zázraky, ale já už jsem holt taková. Můžu změnit svoje chování, jsou lidi, pro který bych změnila všechno co jsem, ale nikdy nepřestanu doufat a věřit, aspoň tak nějak uvnitř. K smíchu? K pláči? Ještě že to jde tak dobře dělat obojí najednou.

Dobrá věc na večeru byla, že jsem potkala novou holku, která je správně od rány a nenechá se sebou zametat jako někdo (ehm ehm). Vzbudilo to ve mně zárodek čehosi jako radost, naději, že se snad historie nebude opakovat a že aspoň někdo si ty věci nebude tak brát. No, v pět ráno už jsem to viděla jinak, on někdy stačí krátkej pokec na kolejích, abyste zjistili, že nic neni, jak to vypadá. Ale stejně je ta holka fajn. Doufám, že jí nikdo neublíží, i když se spíš bojim, že jo. No ale co. Jednou jsem si řekla, že nastavim bitch mode, takže bye bye, spasitelskej komplexe. Všechny stejně nezachráníš.

Dobrý taky bylo, ať nezním furt tak negativně, že aspoň v jistých ohledech svítá na lepší časy. Už si nebudou vybírat oni, teď jsem to já, kdo si volí Pokémony. Už je nenechám se sebou zametat, nesmím. Moje debilně citlivý nitro už je tak potrhaný, že si to nemůžu dovolit. Nebaví mě každej den zvažovat, jestli žít nebo nežít. Nebaví mě furt hecovat sama sebe k věcem, který by mi měly jít samy od sebe. A i když to tak nevypadá, nebaví mě věčně si stěžovat. Dřív jsem taková nebyla. Proto a z dalších tisíce důvodů jsem se rozhodla, že jakmile to bude možný, odjedu. Vrátím se tam, kde moje srdce odpočívá a čeká, až se pro něj zase někdy stavím a vyzvednu si ho. Vrátím se tam, kde jsem byla úplně jiná, kde jsem byla skutečně sama sebou, spokojená a sebevědomá. Kde jsem byla šťastná, protože jsem nemusela řešit tyhle sračky. Čechy krásné, Čechy mé, ale já už nemůžu. Ještě jeden pokus a pak poslechnu svoje pochroumaný srdce a vrátím se do Anglie. Domů.

Dneska jsem pochopila, že skutečnou váhu věcí člověk pozná až v momentě, kdy je hodí na záda a dotáhne je na Florenc a zpátky. V mém případě se jednalo o počítač, kterej jsem celej, tak jak je, musela donýst na centrálu, aby mi do něj nainstalovali program, kterej potřebuju k práci. A ten komp byl těžkej jako kráva!

Instalace měla zabrat nějaký tři hodinky, tak jsme si s kolegou šli na chvilku sednout do mekáče. Opět za mě platil – ne protože bych o to stála, ale protože o to bůhvíproč stojí on. Prej že je ze starýho vydání – no, já jsem holt asi z novýho, protože úplně nesnáším, když za mě někdo něco platí nebo mě někam zve. Občas se to dá snést, hlavně proto, že peněz neni nikdy dost a ráda je za to kafe ušetřim 😀 Ale když to dělá pořád? To už je trochu moc. Že by mu šlo o cosi, to si nemyslim, tuto otázku jsme si už celkem vyříkali a jsme prostě kolegové, tím to hasne. Navíc má už takhle doma problémy kvůli tomu, že jeho žena našla v mobilu mojí fotku (fotil mě na jaře v Průhonicích u šácholanu – miluju magnolie!) a určitě to nechce zhoršovat nějakym románkem s kolegyní (byť mladou a krásnou 😀 – to nemám ze svý hlavy, včera jsem tak byla označena kamarádem). Takže já nevim, asi je prostě fakt jenom staromódní.

Mekáč se později ukázal jako špatnej nápad, pokud jde o snídani, neboť mi ten sendvič nijak zvlášť nesedl. Po desátý jsem dojela domů a než jsem si jela opět vyzvednout komp, byla jsem na tom záchodě asi pětkrát. Never more.

Program snad nainstalovanej je, nevim, ještě jsem to nezapojila. Skoro se až bojim. Už jsem si nějak zvykla na to, že věci nefungujou tak jak maj, a vždycky když se mi dostane do ruky nějakej novej program, očekávám už od první minuty, kdy se co posere. Ale snad to tentokrát bude dobrý, já už jim tam ten komp znova nevezu, ani mě nehne.

Abych nezapomněla, včera večer jsem byla na Blackmore’s night. Asi jsem to ještě tak úplně nevstřebala, ono to bylo hrozně narychlo domluvený a zorganizovaný, ale díky odpadnuvší kamarádce jsem získala lístek prakticky zadarmo (až se uvidíme, pořešíme to asi několika panákama), což je hrozně zvláštní – od jara jsem koukala po plakátech a říkala si, že bych je někdy ráda viděla, ale raději ušetříme na jiný věci. No a pak tohle. Náhoda je blbec, ale tahle se mi zrovna velmi líbila, stejně jako ten koncert sám. Candice, kromě toho, že má nádhernej hlas a překrásný vlasy, má taky skvělý hlody 😀 BN navíc nehráli jenom svoje, ale i nějakou tu lehce zremixovanou klasiku, což si člověk vždycky rád poslechne, bylo tam i nejedno výbordelný sólo (hlavně klávesy a bicí, to jsem fakt nežrala) a nakonec nám zahráli i lady gagu (to se celej sál válel smíchy po podlaze, kor když si pianista a jeden zpěvák nasadili bílý paruky :D). No prostě bylo to úchvatný, jen mě trochu mrzí, že jsme nebyli blíž, to by stálo za to vidět pořádně – holt příště.

Když je řeč o koncertech, teď momentálně mám před sebou velkej podnět k těšení se – IAMX. Doufám, že na ně něco usyslím, myslim na ně celý léto a strašně my chyběj. Zvláštní, jak vás některý kapely na první poslech dokážou tak moc dostat. No jestli mi to vyjde, tak to bude noc nocí, to ještě Retro nevidělo 😉 A teď mě omluvte, jdu škrabat brambory.

Tak jsem se konečně zbláznila. Ani nemusím číst tu včerejší slátaninu, co jsem tu ze sebe vyblila, abych to mohla oficiálně potvrdit. Jo, hráblo mi. Bylo toho na mě moc a chtělo to ven. Z m. se stala slečna Šílená a poněkud se unáhlila ve zveřejňování některých názorů, tentokrát ano. Zajímavý je, že jak vás normálně nikdo nevnímá a neposlouchá, tyhle momenty si na vás zrovna zapamatujou a velmi rádi vám je čas od času připomenou. No, doufám, že ne. Tentokrát bych byla radši, kdyby se o tom nevědělo. Kdyby mě nikdo neposlouchal. Clear the history. Co si nepamatuju, to se nestalo. O čem že jsme to včera mluvili?

Budu se prostě muset víc ovládat. A budu to muset míň řešit, aspoň pokud jde o to veřejný řešení. Upřímnost se ukázala být víc než nadbytečná, milá m., je na čase si to uvědomit. Nikdo ji prostě neocení. A ten článek jsem taky smazala. Schovám si ho pro poučení, ale nechávat ho tady? Proč? Tím, že něco světu narvu do chřtánu, se o to nezačne najednou zajímat. Právě naopak. Realise that, baby. And rest in peace.