Rubriky
co se mi honí hlavou

Tweet tweet

„Dobrý den, zajímáte se o lidská práva?“ No jasně, zajímám se hlavně o to, kam se podělo moje právo dojít svobodně do práce, aniž by mě přitom buzerovalo pět týpků z Amnesty a tři z T-Mobile. To už jim neni nic svatý? Chci žít na vesnici. 
Matinka prohlásila, že když si vydělám aspoň patnáct tisíc, necekne nic o tom, že spim do oběda. Sice na to mám omluvu, že jsem (nojo, už zase) nemocná, ale whatevs, do týdne by mi mělo aspoň těch patnáct přijít, takže uvidíme, jestli bude nebo nebude cekat.
Kamarádství je zvláštní věc. U některejch lidí si prostě nemůžete bejt jistí, jestli to jsou nebo nejsou vaši kamarádi – když jste totiž s nima, zdá se, že jsou pro vás schopni udělat téměř cokoli, ale právě to „bejt s nima“ je většinou nepřekonatelná překážka. Oznámení „Sorry, brouku, nestíhám, necháme to na zítra“, a pak tejden ticho po pěšině je u nich běžnou praxí. 
Dneska mě v metru kontroloval naprosto rozkošnej revizor. Ani jsem nevěděla, že tuhle práci dělaj tak mladý lidi, zajímavý. Málem už mě měl napsanou, jelikož jsem tu lítačku za prase nemohla najít (tašky přes rameno jsou prostě bezedný), ale nakonec jsem měla štěstí. Ještě na mě cvrlikal cosi o tom, že mi to sluší nebo co, a přál mi hezkej den. Milé 🙂
Ve svym oblíbenym čongskym krámku jsem opět nakoupila náruč extra levných, ovšem nedocenitelných nezbytností jako je pudr, antiperspirant, nějaký to prádlo a teplý návleky na ruce (konečně je mám). To všechno jsem pořídila cca za kilo, což mě tak potěšilo, že jsem po návratu domů udělala mámě módní přehlídku (společně se vším, co jsem pořídila včera na bazárku). Její komentář:“Já se picnu, vona si na hodinu vypadne z baráku a vrátí se s tak pěknejma věcma“ mi ten den opět o štych vylepšil 🙂
Asi se ukašlu k smrti. Litry teplejch čajů, stopangin, müllerův sirup – všechno je to na velký hnědý. Co ještě mám dělat, aby to přešlo? Chci-bejt-zdravá! Chci-bejt-zdravá!
Na jednom plakátu v metru stálo, že „Pravá láska neumírá“. Mám to chápat tak, že Ho budu milovat navěky? Toto se nelíbí uživateli m.. To radši budu doufat, že to pravá láska nebyla a že mě ještě čeká něco mnohem lepšího, mnohem skutečnějšího. Wow, to se ovšem mám sakra na co těšit 🙂
Čeká mě příjemný večer v příjemné společnosti, takže mě omluvte, jdu trochu poklidit a vymyslet nějakej „model“ na sebe. Btw, to modrý tílko byla skutečně dobrá volba, mám v něm fakt pěkný prsa. Bejt ženská mě baví 😉
Jen ještě trocha podzimní moudrosti na závěr: 
Nedívej se příliš pod nohy, nenajdeš tam víc než pár plivanců, žvýkaček a možná nějaké drobné. A nedívej se ani moc na nebe, ani tam nespatříš víc než hejno ptáků, několik stíhaček a Sluníčko, které tě oslepí. Dívej se raději lidem do očí, tam totiž najdeš všechno. 
Rubriky
co se mi honí hlavou

Nová knihovna, garnýž a hadříky

Tak mám novou knihovnu! Nějakym zázrakem se mi povedlo sehnat takovou, že přesně pasuje k ostatnímu nábytku, takže se mi to tu nemlátí, naopak si to docela dobře rozumí 🙂 A to není jediná novinka, taky jsme dnes konečně namontovali garnýže a pověsili záclony! Zatím sice jen  nějaký starý, co kdesi máma vyhrabala, a ještě nemám závěsy, ale i tak je to pokrok vesmírnýho měřítka a už mi sem neni vidět. Jupijéj 🙂
made in Ikea
Kromě montáže knihovny a garnýže jsem toho dneska moc neudělala. Celý dopoledne jsem prospala, jelikož po včerejším ranním vstávání jsem měla silnej deficit, kterej bylo zapotřebí dohnat, no a pak jediná akce byla až večerní bazárek hadrů a doplňků, o němž jsem se dozvěděla někdy v pátek na facebooku, a to by bylo, abych tam nešla.
O co že šlo? Pár holek z okolí prostě prohrabalo skříně a všechno, co se jim ve skříni „záhadně srazilo“, snesly do zadních prostor jednoho krámku poblíž I. P. Pavlova. Tam se to všechno vysypalo z tašek a krabic, vyskládalo na stoly, židle atp., a pak už se jen hrabalo, zkoušelo a kupovalo. Všechno bylo k mání za symbolickou cenu 50,- kaček, větší věci za kilo. Výtěžek půjde na nějakou charitu nebo co, neprodané oblečení odvezou na další takové akce a co se neprodá ani tam, to půjde rovněž na charitu.
Takovou událost jsem si nemohla nechat ujít hned z několika důvodů – předně proto, že šance sehnat nějaký pěkný hadříky za pár kaček byla velmi lákavá. Pak proto, že se ráda účastním inteligentně vymyšlených akcí, protože jsem to měla blízko, a v neposlední řadě proto, že mám sama doma tuny starýho oblečení, do nějž se už nevejdu, a sere mě na něj pořád narážet ve skříni – akorát mi to připomíná, jak moc jsem od patnácti let vyrostla, nebo spíš nakynula, a zabírá to místo. Na probírku sklepa, kde je toho přibližně deset igelitek, jsem neměla ani čas, ani náladu (na to množství bych beztak potřebovala náklaďák), a tak jsem čapla aspoň dvě igelitky, co se mi válely tady nahoře, a šla jsem. A dobře jsem udělala 🙂
Nejenže jsem se zbavila už nenositelnejch hadrů, ale taky jsem si odtamtud přinesla hned čtyři skvělý kousky doslova za pár šupů, a to: velmi pohodlný tmavý kalhoty (konečně budu mít něco bez prošoupanýho a děravýho rozkroku), dvě naprosto parádní sukně (jednu mini s kraječkou a jednu ultrapohodlnou úpletovou – ta bude dobrá na zimu) a konečně fešný tmavě modrý tílko, který je mi sice trochu těsný, ale nemohla jsem ho tam nechat už kvůli tý krásný barvě a taky kvůli tý libový krajce (odkdy jsem takovej blázen do krajek?). To všechno za pouhých 250,- korun, a navíc jsem ještě dostala celou náruč pánskejch sprcháčů, krém po holení a Elséve kondicionér na barvený vlasy, kterej zrovna používám – všechno zdarma 🙂 Jedna slečna tam totiž v krabici přinesla půlku svojí koupelny, a že prý si to máme rozebrat. Krosnu jsem neměla, tak jsem se musela uskromnit, ale i tak jsem si nabrala tolik věcí, že to do Vánoc nespotřebujeme. Jen kondomy jsem jí tam nechala, to mi přišlo trochu divný a jeden nikdy neví, jestli nejsou propíchaný nebo něco 😀 Navíc myslim, že i tak jsem si toho přinesla dost, a úplně bláznivě se těším, až ty nový věci prubnu mezi lidma 🙂 Jak málo stačí ženský ke spokojenosti 😀
Kdyby mě hned po návratu nenasrala máma, byl by to perfektní den. Ale to mě nepřekvapuje. Jestli totiž někde existujou webovky „Jak nasrat a k smrti vyděsit vaše děti“, naši jsou tam dozajista registrovaní.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Informační gulášek s knedlíkem v krku k tomu

No vidíte, a už si zase nepíšu, co se děje. Za chvilku tu máme pátek a já zase budu koukat, kam mi ten tejden utekl a co že jsem to dělala. Teda ne že by toho bylo moc. Bojuju proti klasický podzimní nechuti cokoliv dělat, ale zatím spíš prohrávám. Třeba v pondělí jsem si řekla, že vstanu brzo a že budu makat, jenže jako obvykle jsem se příliš vázala na kamaráda, kterej slíbil pomoc a už týden o něm nic nevím, takže z pomoci prozatím sešlo – no a bez ní se k tý aktivitě nedokopu, to spíš šestkrát zamáčknu budík, vstanu v půl dvanáctý a pak prosedím celý odpoledne před kompem. Takovej já jsem zoufalec. 
Jedinou aktivitu jsem teda vyvinula při domácích pracech, na nákupu a na poště, a pak až večer, kdy jsme s Maudětem prolezly skoro celý Příkopy a kus Václaváku při honbě za nákupy, na který jsme ale nakonec ani neměly chuť, a tak jsme jen koukaly, co maj kde pěknýho – a že jsme si málem vykoukaly oči, obzvlášť u jednoho stojanu se šmukama v Clockhouseu. Maudě si tam vyhlédlo stříbrné háďátko – náramek, a já jedny bezmistejkový náušnice se žabičkama. Našla jsem na netu hodně podobný od Swarovskiho, ale ukazovat vám je nebudu, ty „moje“ jsou beztak asi milionkrát hezčí 🙂 Stojej dvě kila, což se mi při pohledu na ně nezdá tak přemrštěný, takže si docela brousím zuby, ostatně Vánoce se blíží, takže proč si neudělat radost, že 🙂
Dneska to bylo o něco málo lepší, z postele jsem se vykydala už v devět, ale že by mi to nějak pomohlo, to se říct nedá, chuti do práce bylo přibližně stejně jako včera, jen se mi k tomu ještě přidalo škrábání a bolení v krku, abych toho jako neměla málo, na co si stěžovat. A zhoršuje se to. Co já v pátek řeknu šéfovi, to nevim. 
Ne že bych se nesnažila. Poslala jsem asi pět smsek tomu kamarádovi, co se neozývá (zejtra mu zavolám, nechtěla jsem ho nahánět, ale už mě sejří), pokusila jsem se nainstalovat certifikát k programu, kterej potřebuju k práci (instalace „překvapivě“ selhala, takže budu muset zase volat na helpdesk, což mě teda fakt nežhaví – zase se mi bude nějakej týpek promenovat s myší na ploše, zatímco já budu jen bezmocně koukat na to, co to šmarja dělá, a připadat si jako naprostej idiot) a sepsala jsem si další body do to-do listu, na kterej vejrám už dýl než měsíc a jeho položky odškrtávám jen velmi, velmi pomalu. Což neni dobrý, ale nemůžu si pomoct, prokrastinace mě už docela ovládla a nemám moc důvodů s tim něco dělat. Je to stresující, ale pohodlný. 
V neděli jsem mimochodem připsala kousek k MayDay (zasvěcení vědí), kterej jsem nejdřív měla nehoráznou chuť zveřejnit, ale velmi rychle jsem si to rozmyslela. To dílo se často drží reality tak moc, že by to nebylo vůbec dobrý – hlavně by se v tom asi poznalo dost lidí, kteří by patrně neměli úplně radost z toho, jak o nich smýšlím a přemýšlím, a jestli teď nemám něco zapotřebí, tak jsou to další debilní hádky a vysvětlování toho, co tím chtěl básník říci. Prostě ne, děkuji. 
A když už tak hezky přeskakuju z jednoho dne na druhej, nedávno jsem na internetu potkala jednoho člověka, s nímž jsem se v pátek seznámila osobně – na můj vkus velmi brzký seznámení, ale nudný to setkání rozhodně nebylo, takže si nestěžuju 🙂
Jo, a minulej čtvrtek jsem byla podruhé bruslit a zlepšuju se, už umím trochu brzdit a mnohem míň se bojim 🙂 Taky se osvědčily zkušenosti z padání při lyžování, u bruslení se totiž taky musíte naučit padat šikovně, abyste se nepřizabili nebo si nevykloubili kolena – tady je to o to horší, že nemůžete plužit. 
Joo, a pětadvacátýho jsme s Maudětem byly na Street party Zažij město jinak. Bleší trh, stánky s uměleckýma výrobkama podobně jako na Code Mode, zatarasený ulice, aby vznikla pěší a cyklistická zóna, déšť a tak. Odnesla jsem si odtamtud skvělý náušnice s gumídkama za dvacku (časem snad přibyde foto) a šátek, co jsem vyhrála za trefu mobilem do odpaďáku, a Maude se nechala na ulici ostříhat. A docela pěkně.
Btw taky jsem se dneska stříhala. Trochu jsem si hrála se svejma fotkama v Zoner Photo Studiu, a během toho hraní (prodlužovala jsem si vlasy :D) mě nasrala moje mizerná ofina, a tak jsem si ji trochu „zhustila“ – prostě jsem pobrala pár okolních dlouhých pramenů a zkrátila je, aby se k ní připojily. A když už jsem byla v tom, zastřihla jsem to ještě na pár dalších místech. Nedá mi to, stříhání mě prostě hrozně baví 🙂 S výsledkem jsem zatím docela spokojená, ale ještě se na to musím vyspat a vidět to po ránu 😀 Jinak už zase přemýšlím o změně barvy. Červená, hnědá, tmavě zrz…? Chci vypadat podzimně, tak uvidíme, co mě bací do oka při návštěvě drogerie 🙂
Tak, to jsem vám to pěkně naservírovala, není-liž pravda? 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Lingvistické zastavení

Lidi dneska neuměj česky. Když pominu věčný chyby v mně/mě, hold, bodejď, zrdcadla, samozdřejmě a podobný nesmysle, už delší dobu pozoruju, že jim dělá problémy i samotná větná stavba. Tak třeba věty: „Můžete se na aktualizaci podílet i vy.“ nebo „Pokračuje pro naše sportovce úspěšný rok 2010.“ Nebo vám snad přijdou v pořádku? 
Nejsem žádnej lingvista, ale pokud vím, tak sloveso stojí na začátku věty pouze v případě otázky nebo možná u nějakých výjimek, ale proč by to tak mělo být u výše zmíněných vět, to mě fakt nenapadá. Podle mě by správně měly znít: „Na aktualizaci se můžete podílet i vy.“ a „Pro naše sportovce pokračuje úspěšný rok 2010“. Neumím to odůvodnit, ale věřím, že za to může moje češtinářka ze základky, která Český jazyk povýšila na hodiny chvalozpěvu na naši řeč a na to, co všechno se s ní dá dělat. Sice sykala, ale whatever, stejně se jí nakonec povedlo (i přes veškerej můj odpor) vypěstovat ve mně obrovskou lásku k jazyku a ještě větší nenávist k těm, kdož ho przní. Vliv na to samozřejmě mělo i čtení, hlavně pohádky. Jak řikám, nejsem odborník, i já se občas utnu, ale jsou prostě chyby a chyby, a ten jeden druh mi způsobuje kopřivku.
Nedávno jsem například četla jakejsi článek v Top cosi magazínu – nějakej televizní program. No a protože mám štěstí na otevření jediné stránky a okamžité nalezení hrubky, i tentokrát jsem si zkazila chuť k obědu čtením krátké recenze na cosi, už nevím, co to bylo. Hned v prvním odstavci totiž stálo:“A tak vám můžeme s klidným svědomým doporučit následující film“. Kdo najde chybu, má to dobrý. Kdo ji nenašel, měl by se nad sebou vážně zamyslet. 
A tak si říkám – je to tím, že lidi málo čtou? Nebo že neuvažujou nad tím, co píšou a říkají? (na tomto místě bych mohla pronést plamennou řeč proti všem mluvčím, moderátorům a rádoby novinářům, co píšou do všech možnejch magazínů, Blesků a podobně, aniž by ovládali aspoň základy gramatiky, ale nechci se zase nasrat). Mimochodem, nesnáším lidi, co píšou věty typu: „A nešlo by to udělat, aniž bychom tam nemuseli?“. Jsou ty lidi vážně tak blbý nebo co? Přece aniž je zápor, tak proč tam pak dávaj záporný slovo? Vždyť to vůbec nedává smysl. Anyway. 
Podle mě by se s tím mělo něco dělat. Třeba přísnější výuka jazyka na školách, lepší korektoři – někdy se fakt nestačím divit, jaký hrubky a příšernosti zveřejňují i seriózní plátky jako třeba Lidovky nebo Mladá fronta. Kolikrát stěží potlačím chuť napsat jim šťavnatej dopis se všema inkriminovanýma výstřižkama a zeptat se, kolik že jejich korektor dostává, že bych docela brala jeho job. Třeba by prostě postačilo, aby děti víc četly a aby v nich rodiče vzbuzovali větší respekt k češtině. Aby je vůbec učili přemýšlet nad tím, co vypouští do éteru, ať už v mluvené nebo napsané formě.
Na závěr už jen slogan jedné realitky, který na mě onehdá vybafl u výlezu z metra na Florenci a málem mi způsobil infarkt. Kolik najdete chyb?
„Spolehlivě prodáme, vaší nemovitost“
Rubriky
co se mi honí hlavou

You are a fan!

Zjistila jsem, že mám na facebooku asi dvě stovky oblíbených stránek, a to nepočítám hudbu, knihy a filmy. Šílený. A to ještě milion věcí „nelajkuju“, protože to už bych nedělala nic jinýho. Navíc si myslím, že není zapotřebí sdílet se světem úplně všechno, protože to už by se vás vlastně ani lidi, co vás zrovna poznali, neměli na co ptát – stačilo by přečíst si to na facebooku a věděli by o vás hned všechno. A to neni pěkná představa. I tak mám těch stránek ale strašně moc, a tak mě napadá – co to o mně vypovídá? Takže porušuju vlastní pravidla a vy tak máte jedinečnou příležitost mě rozpitvat, neboť následuje můj momentální výběr (a nedivte se, když se něco bude opakovat. Řada stránek je na fb několikrát a při tom množství člověk brzo začne ztrácet přehled, co už „lajkoval“ a co vidí prvně). I když snad ani nechci vědět, co si o mně pomyslíte, když uvážím, že většinu toho seznamu tvoří jídlo a kraviny 😀 No, ale to je asi normálka.

Tak tedy:
Kuřecí řízek, Zajímalo by mě, kdo ještě bydlí v Midsomeru…, Jdeme na jedno?, Do it yourself, Art, Pedro – žvýkačka našeho mládí, Válení se ve vaně, Bubblewrap, I Am Hot, Pivo, Segedínsky Guláš, Kočičí jazýčky, Proti módní šedi v českých ulicích!, Running with a backpack makes me feel like a retard., FRIENDS :), Karel von Schwarzenberg, English Language, Silničáře zima opět zaskočila, Hugs, Pizza, Jack Sparrow, Kelišová, Točená Kofola, Poi, McFlurry s lentilkama, I ♥ Claire’s, R.I.P. Ladislav Smoljak, VYMĚŇTE POLITIKY!, Vyrobila tvůrčí skupina Aleny Poledňákové a Vladimíra Tišnovského, Jsem malý/á a nesnášim před sebou vysoký lidi!, Hlášky JAROMÍRA BOSÁKA, Už nemluv a dej mi konečně pusu…, Walking down the road with music and feeling like you’re in a music video, Vštěpovač zásad, Víš co Sašo? Jdi do prdele., Jak by vypadal svět bez Photoshopu, DMS SOSHAITI nebo DMS HAITI na 87 777, Jiřina Jirásková, :D, 63 Notifications Later and I regret Liking Your Status, I Will Go Slightly Out of My Way To Step On A Crunchy-Looking Leaf, Slet bubeníků, Simon’s Cat, Hopík, Czech girls, Používam v aute bezpečnostné pásy, Mafia Wars, Oldřich Nový, Tim Burton – Official Page, Anomalocaris, Rudolf Hrušínský, Bulánci, Polina Seminova, Prince of Persia (MSDOS), Jára Cimrman, Mgr. Jan Kvirenc, Scrat, Mafia: The City of Lost Heaven, Garfield, Jan Werich, The Web pages, Jeff Dunham, Jsem nepil ani nepamatuju! Vždyť si pil včera! Tak to si nepamatuju!, Dětské hry :), Kačeři, Gumidíci, Šmoulové a Želvy ninja = mé dětství, Mám ráda svoje prsa :), Vy si z toho děláte srandu, ale jestli se ty hnědý podšálky ztratí..!, Na památku pejskovi,který byl hozen tímto hajzlem:Svajūnas Beniukas z mostu, A tomu se mám smát?, Hej! Nemáte dvě učebnice? :-D, Pojď dál ale je tu bordel.To je v pohodě to kdybys to viděl/a u mě :D, Jsem rád za dětství bez fejsbuku a internetu všeobecně., Hlavně nenápadně xDxD, „Talk To The Hand“ „Hi Hand!!“ -.-, Neberte drogy………Nikdy nikomu neberte drogy :D, Proč klíče nejdou prozvonit????, For those who have experienced the pain caused by stepping on lego!, Fotbálek!, Máme rádi večerní Prahu, *_*Kousání brčka*_*, Mám rád/a, když holka/kluk krásně voní, Léto,Koupání a večerní grilování, Frajeři nekouří!, I never realized that after Monday and Tuesday, the calendar says W T F., Moje jméno začíná na písmeno M…kolik se nás tu sejde?, 50% studentů bere školu s humorem…zbylých 50% nemá na drogy peníze, Nemyslíš – zaplatíš!, Dokážu dělat cokoliv místo učení!! :), Co je v Praze zadarmo, Booklet-focení,Alexandra Baráková, COŽE??? MY PÍŠEM????, I’ll do it in a minute, Pretending to Text in Awkward Situations, Miluju škrábání na zádech, Máme rádi kočky, Noční procházky, Horká sprcha, Facebooku nech mě! já se chci učit! :D, Borůvky s cukrem, Vyšehrad, Bordel na stole, Pátek, Summer Time, Tomatoes & Mozzarella, Kissing in the rain, Horká koupel, Latte Macchiato, Cukrová vata, Čajovna Shangri-la, Zevling, No stress, Spider Pig, Hug, Say No to Drugs, SALSA, Halloween, Saving a file as „dyjjyggffj“, because I’m too lazy to write a proper name, Nemáš žvejku ? :D, Mám rád/a svůj blog!, Ročníky 87-88 nejlepší – poslední normální, Knihy, Sereš na mě – seru na tebe, Nasrat – vysrat – posrat – zesrat, Legendární diář Moleskine, Mazlení, Ovocný Světozor (Hájek&Boušová), Vaření, Placky, Tish & Snooky’s MANIC PANIC NYC, VODU z vodovodu zdarma v každé restauraci!, IKEA, České pivo, Míša, Rubber Duckies, GUMOVÍ MEDVÍDCI, Medovník, Kobliha s marmeládou, Brownies, Česká Koruna, Dětská výživa – Přesnídávka, Stávání se fanouškem, Praha, Kofola, Hot Chocolate, Točená zmrzlina, Ctrl+C Ctrl+V, Rohlík, Twister (KFC), Chlebíčky, Letní grilování, Vinyl, Chupa Chups, Orbit, PEDRO, Toaletní papír, Párek v rohlíku, Smažený sýr, Vodní dýmka, Coca-Cola, Masážítko, Céčka, Svíčková, Tepláky, Lentilky, Raspberry, Spaghetti, Camping, Olives, Mojito, Lipton Yellow Label – Rainforest Alliance Certified™, London, Monchichi, Lego, Zoo Praha, Přátelství, Camden Town, Bublifuk, Mozzarella, Google Search, Kakao, Proč mají babičky vždycky pocit, že trpíme hladem?:D…, LadyBugs, When I was a kid I……..no wait, I still do that.
A t t t to je vše, přátelé 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

Ultimate Chopper strikes again

Už jsem se zmínila o tom, že zázraky se dějou? V mym životě teď skoro běžně, za což musím opět poděkovat velkému UChu (Ultimate CHOpper), tedy onomu stvoření, oné energii, která nás všechny obklopuje a čas od času pro nás udělá něco dobrýho, když už jí přestane bavit dělat nám naschvály.
Tak třeba včera jsem na dně skříně našla červenou flashku, kterou hledám už od jara, a to vám říkám, že jsem tu skříň od tý doby několikrát i vyklízela a ta flashka tam rozhodně nebyla. Nebyla ani v tašce, v níž jsem ji na jaře vezla do Tišnova, nebyla prostě nikde. No a pak najednou hledám kalhoty a ona si tam jen tak leží pod nánosem šatstva, jako by se nechumelilo („…v čemž bylo třeba dát jim za pravdu, neboť byl na tu dobu nezvykle horký srpen“ – Z. Jirotka, Saturnin).
Tím to ovšem ještě nekončí. Včera byl sice bláznivej a hodně náročnej den, ale večer jsem pak byla v Karlosu a tam se to tak nějak vyvážilo.  V momentě, kdy na mě začala padat jakási úzkost z toho všeho, co se mi děje a neděje, jsem najednou spatřila JI. Bárku. Kamarádku z dob minulých a krásných, která bydlí v Táboře a má tolik svejch starostí se školou a se vším, že do Prahy přijede přibližně jednou za uherák. Její návštěva je pak samozřejmě obrovskou událostí, takže se na ni obvykle těšíme jako na cukroví, obvykle se sejdeme ještě s jednou do trojice a jdeme kecat, kecat a ještě trochu kecat, a někdy i „zapařit“, když je kam a kdy. 
Taková událost to obvykle bejvá, že nám z toho jdou slzy do očí, když se vidíme a když spolu můžeme zavzpomínat na to, co se všechno událo, když jsme byly mladší, ztřeštěnější a šťastnější. No a v jednom naprosto banálním okamžiku, v zapadlym klubu v zapadlý části města si najednou tahle Bárka stojí uprostřed hloučku lidí, který jsem v životě neviděla, a posmutněle se rozhlíží po klubu, kam byla zatažena sestřenicí, která se jí zrovna moc nevěnuje. Koukala jsem na ni asi minutu a dělala rozbor každý křivky jejího obličeje a jejích vlasů, protože jsem prostě nevěřila, že by to mohla bejt ona. Dokonce jsem zvedla telefon a že jí zavolám, ale pak se tak nějak víc natočila ke mně a já věděla, že to prostě ona je, jakkoli je to nepravděpodobný, až nemožný, a že jsme se prostě takhle potkaly. 
A tak jsem se v mátohách zvedla ze židle, vykročila si to k ní a o vteřinu později jsme si visely na krku a smály se jako malý blázni tomu krásnýmu zázraku, co nás svedl dohromady tady, v prdeli všech prdelí. Poetické. Neočekávané. Téměř nemožné a přece pravdivé. Krásné. 
Po zbytek večera se už nic zvláštního nedělo, jen jsme prostě seděly u stolu, vzpomínaly (v rámci možností, klub byl včera hrozně narvanej a člověk neslyšel vlastní myšlenky, natožpak něčí řeč), občas tancovaly a občas pily. Celkově vzato to byl včera jeden z lepších večerů, řekla bych, i když jsou tam nějaký mouchy, který mě trápí. Ale to přejde. Hlavní jsou ty zázraky. Nacházení dávno ztracených předmětů, který pro mě mají obrovskou cenu, naprosto nepravděpodobná setkání s těma nejlepšíma lidma, kteří se kdy mihli mým životem, neočekávaný úsměv jedné slečny, která snad přestala mít důvod mě nenávidět, a tak tomu podobně. 
Večer jsem ještě přemýšlela o tom, jak se teď na podobných akcích chovám. A došla jsem k závěru, že je to pro mě nutnost. Musím se bavit. Musím dělat bláznivý věci, protože sedět celej večer zkroušená u stolu a čekat na prince na bílý motorce, to prostě neni pro mě, a koneckonců je lepší cejtit se mizerně jen cestou domů než celej večer. Totiž, nemusela bych se cítit mizerně vůbec. Mohla bych bejt šťastná a spokojená, mohla bych mít sílu a chuť do života a mohla bych se cítit bezpečně v náručí člověka, kterýho miluju. Ale to ne, zase tak milosrdný UCho nebude. Asi se mě snaží něčemu naučit nebo co. Jen bych si přála chápat čemu. 
Cestou domů jsem poslouchala Nickelbacky, abych neusnula, a jako poslední písničku před příchodem ke dveřím mi to „náhodně“ vybralo Savin‘ me. Jak příhodné. 
‎…teach me wrong from right… (ty pohledy… proč nic neřekneš? co si myslíš? co bych měla dělat, aby to vyhovovalo tvejm podivnejm představám o vztahu? ne že bych měla chuť se podle toho zařizovat, seru na tebe, nezasloužíš si moje trápení, ale nedá mi to spát. řekni mi, kde byla chyba??) …and I’ll show you what I can be (nemáš ani ponětí, neznáš mě. soudíš mě tak snadno, tak strašně snadno) and say it for me, say it to me (proč mlčíš…?) and I’ll leave this life behind me (měnit se je tak přirozený… proč se těch změn tak bojíš?), say it if it’s worth savin‘ me… and all I need is you, come, please, I’m callin‘ and oh I scream for you… hurry I’m fallin‘, I’m fallin’… („When I’m sinkin‘ down, will you give me hand?“ – m., For over months)
Už se tomu ani nesměju. Proč mi to UCho dělá? Čeho si myslí, že tím dosáhne? 
Dneska se žádný velký akce neplánujou, mám tu spoustu práce, hroznej bordel v kuchyni i v pokoji a spoustu studia do práce. Takže s chutí do toho, až se ucho utrhne.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Hlava a pata

No jestli jsem to neřikala, že vlezu do AK a v tu ránu mě ta těžce nabytá psavá opustí. V sobotu mě vzali, dneska máme… (hledá v kalendáři) …středu, a psavá je ta tam. Jestli ono to ovšem nebude taky tim, že se kolem mě vůbec nic neděje a že teď ani moc nehloubám (což je u mě co říct).
Teda ne že by se nedělo vůbec nic, ale máloco z toho, co se děje, je publikovatelný nebo zajímavý. Třeba jsem se opět ujistila v tom, že nic netrvá věčně a že i ti nejlepší přátelé se jednoho dne mohou vzbudit a zjistit, že se každej vydal jinou cestou, po níž ho ten druhej nemůže následovat. Ne že by to pro mě v tomhle konkrétním případě byla nějaká novinka, to odcizení pozoruju už pár let, ale včera mi to bylo opět připomenuto. No co. Už jsem pár přátel ztratila, další odcizená duše do tuctu mě nezabije.
Taky se nedá říct, že bych nad ničím nehloubala, ale to víte – same old same old. Hledání smyslu života, citová prázdnota, otázka po existenci nějaký naděje, sumírování dosavadních úspěchů, hledání sil sama v sobě, hodnocení lidí kolem mě… nic nového pod sluncem. 
Včera byl svátek, mně bylo blbě, spala jsem cca do tří hodin odpoledne a po zbytek dne jsem byla malátná, měla migrénu a křeče v břiše (nesnáším tuhle část měsíce). Večer jsem byla poctěna návštěvou, ale o tom sem nemůžu psát, takže zase nic 😀 
No a dneska to bylo skoro to samý. Vzbudila jsem se teda už v devět, ale migréna nezmizela, naopak ještě zesílila, takže jsem dneska nebyla schopná vůbec nic dělat. Jen jsem se povalovala po posteli, courala bytem, tu a tam počítač, no znáte to. 
Teď k večeru se to trochu zlepšilo. Pomohl brufen (i když účinky na sebe nechaly hoodně dlouho čekat) a taky pár milejch lidí, co mi zvedli náladu. To je na migrénu jedna z nejlepších věcí, řekla bych. Bylo mi řečeno pár hezkejch věcí (zajímavý, jak jsou ke mně najednou všichni milí…), byla jsem pozvána na rande – a to, pěkně prosim, ženskou 😀 – dostala jsem další libovej mail od mojí někdejší klientky, dokoukala Dead like me (to mě teda netěší, ale když už jsem ve výčtu těch věcí, co jsem dneska dělala), zbastlila spoustu novejch modelů na lookletu a vypila spoooustu čaje. No a teď k večeru mám samozřejmě jako na potvoru chuť na kafe, který si nemůžu dát, protože bych nerada opakovala včerejší noc, kdy jsem se furt budila, převalovala a vůbec. Nebyla to moc příjemná noc. Což je zvláštní, protože jí předcházel docela dost příjemnej večer. Ách, blogerské dilema nastupuje! Psát nebo nepsat? Otevřeně nebo zavřeně? Jak já někdy závidím Citové prostitutce… 
Jo! To jsem vám chtěla. Narazila jsem dneska na úchvatnou povídku na pokračování, a to u Lúmenn. Ta povídka se jmenuje Blázinec a její námět se dost blíží tomu, co se mi už pár dní převaluje v hlavě. Co mi brání hodit ho na papír? Tak předně ještě nedozrál. Za druhé námět je jedna věc, příběh už jiná. A za třetí neumím psát povídky na pokračování. Mám už tolik rozepsaných věcí bez konce, a ne a ne se k tomu konci dobrat. Nevím, kam to směřuje, ani jestli to vůbec k něčemu směřuje. Napadá mě k tomu vždycky spousta věcí, ale to by chtělo mnohem víc práce, aby to všechno stálo na solidních základech, aby to do sebe zapadalo a aby se čtenáři nemuseli pořád ptát „proč?“, „jak?“ a „jaktože, když…?“. Chci, aby to mělo hlavu a patu a k té patě se pořád nějak nemůžu dobrat. Doufám, že se dožiju důchodu, abych to všechno mohla dokončit. A že jednou něco i vydám a lidi si to budou kupovat a že se jim to bude líbit. To je ostatně asi snem každýho autora. no ne? 🙂
Bože, jak ráda bych vám sem hodila něco hloubavějšího, ale nějak to nejde. Všechny myšlenky mi teď v hlavě víří jako smítka prachu při luxování a ne a ne se usadit. Asi za to může ten seriál, kterej ve mně tolik zanechal. A rozečtená zajímavá kniha. A plodný rozhovory po icq. A vzpomínky, ach, ty vzpomínky…
I miss that town
I miss the faces
You can’t erase
You can’t replace it
I miss it now
I can’t believe it
So hard to stay
Too hard to leave it.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Phoenix rising

Ohohóóó, je to tam! 😀 Aneb přijali mě do AK 😉 Ách ano, děkuji, děkuji… 😀
Ne, nemám potřebu to nějak oslavovat, ale jsem ráda. Čekání mě nebaví. Jinak jsem měla připravenou spoustu dojemnejch keců zejména o sobotě a návštěvě Karlosu, po níž jsem se vracela domů v takovym stavu, že jsem málem nedošla (a s alkoholem to nemělo nic společnýho), ale teď na to nemám náladu a ani nevidim smysl v tom, abych se k tomu vracela. Jen bych chtěla říct, že už cca tejden pociťuju obrovskou vděčnost k Ultimate Chopperovi za to, jak mě podporuje, a tudíž mu chci veřejně poděkovat. Celej sobotní večer jsem totiž byla smutná z toho, že jsem ztratila svou oblíbenou stříbrnou žabičku – přívěsek na řetízek – a v noci, když jsem se svlíkala, mi vypadla z výstřihu! 🙂 Měla jsem totiž přes hlavu natažený roztržený punčocháče a ty mě pod prsama stahujou, a tam se ta žabka zachytila, takže God bless the nylons! 😀 
To samozřejmě není jediná věc, za kterou UChu vděčím, ale dojalo mě to asi nejvíc ze všech těch drobností v poslední době, protože na tý žabce mi fakt hodně záleží a navíc žába – to je symbol proměny, a já se teď měním ažaž. K čemu, to vám nedokážu říct, ale ten fénix tady, to neni žádná sranda, to na mě fakt sedí jak prdel na hrnec a to mě posiluje. Už dávno nejsem lvem, už dávno nejsem kotětem. Jsem fénix. Jsem drak ohně. Bojte se, muhaha >:)
Mne, nechci vás děsit 😀 Jen jsem cítila potřebu bejt dramatická. Mluvou normálních lidí bych to popsala prostě jako že mě už nebaví, co jsem doposud prožívala, a bojuju s tím, jak to jen jde. Měním to. 
A taky dneska byl fajn večer. Příjemnej. Zase jednou bez poznámek a příserů k mé osobě, bez blbejch pohledů, takovej v pohodě. Zvláštní, jak obvykle odcházím z hospody s pocitem, že jsem to já, kdo něco hrozně posral. Dneska to tak ale nebylo, thank God once again. Naznačuje to nějakej trend? Nějaký zlepšení? Kéž by. Noční záchvaty breku a zoufalství mě přestávají bavit.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Co mi udělá radost?

Napadá vás někdy, že život prostě má svoje způsoby, jak všechno vyřešit? A prosím neplést s osudem. Osud si představuju jako něco, co je předem daný (to je sice dost povrchní shrnutí mojí představy osudu, ale o něm jsem teď psát nechtěla, takže to nebudu nakousávat), kdežto tyhle způsoby jsou prostě takový detaily, nad kterýma se zasmějete. Jako že nevíte, kterou trambají máte jet, a pak zjistíte, že jednu linku zrušili a že jste to řešili úplně zbytečně. Že to prostě nějaká ta síla nad náma sama vyřeší, když ji necháme. (Btw začínám cítit potřebu onu sílu nad náma nějak pojmenovat, poslední dobou se o ní vyjadřuju nějak často. Co třeba Ultimate Chopper? Napadlo mě to kdysi v hospodě a teď mi to kupodivu přijde jako to nejlepší pojmenování vůbec.)
Tak třeba dneska jsem dostala firemní hrnek (viz níže) a k němu byla taková roztomilá, ale úplně zbytečná keramická lžička. Taková, že jsem nevěděla, co s ní mám dělat. A jak jsem tak nad tím uvažovala, zničehonic mi vyklouzla z prstů a rozbila se. Problem solved. Bylo mi jí trochu líto… sorry, zase se neumim vyjádřit česky… she never actually got to the point of being useful. Her life ended before she could even start to think about what’s her purpose in this world. Or what is this world anyway. Sad story, isn’t it?
No nic. Možná vám přijde divný myslet si, že má keramická lžička duši, ale u mě je to naprosto normální. Ne že by mi to nekomplikovalo život – zkuste si třeba představit, jak se snažím už pět let vyhodit starýho a naprosto hnusnýho plyšáka, kterej už dávno dosloužil. A nejde mi to. Copak ho můžu hodit do smradlavýho odpaďáku po tom všem, co prožil? Oh, I’m soooo lost cause…
Anyway. Původně jsem chtěla psát o něčem úplně, ale úplně jinym. Kamarád mi totiž řekl, že by mi hrozně rád udělal radost, jen že neví jak. A tak jsem si vzpomněla, kolikrát si o Vánocích říkám:“Kéž by nakupování dárků pro ostatní bylo tak jednoduchý jako nakupování dárků pro mě“. Já ocením prakticky všechno. A vůbec nejde o velikost nebo finanční hodnotu dárku, právě naopak. Miluju takový ty drobnosti, třeba hezky barevnou sponku, kterou jste našli někde na zemi, nebo lízátko chupa chups libovolné příchuti. Možná jsem zvláštní, ale pro mě jsou to ty nejmenší věci, co dělají život snesitelným a krásným. Jako třeba: 
Podzim, když je teplej a barevnej, listí, šustící pod nohama, ptáci, zpívající nad hlavou, kopretiny, sedmikrásky, vůbec luční kvítí nebo růže, když hezky voní. Miluju, jak jsou růže sametový a sladký. Miluju horký kakao nebo hrnek dobrýho kafe se spoustou mlíka a cukru, miluju sladkej ovocnej čaj, miluju procházky na čerstvym vzduchu, když mi do tváře svítí sluníčko a hřeje a vítr si kolem mě hraje s listím a všechno to hučí. Lidi se kolem míhaj jako nějaký barevný šmouhy. Miluju cokoli keltskýho – hudbu, symboly, přívěsky, triquetry a podobně. Miluju svíčky. Kočky. Lidi, co uměj hrát na nějakej nástroj – asi nejradši mám kytarový sóla, bubny, basáky, co slapujou, flétnisty, hráče na didgeridoo, klavíristy… 
Ráda dostávám smysluplný dárky. Něco užitečnýho. Něco, co se dá nosit, smlsnout na dvě tři sousta, nebo přečíst. Nepotřebuju, aby mi chlap nosil kytice za x stovek, působí to na mě uměle, hnusně, špatně, nepříjemně… radši ať mi koupí kelímek svařáku, když je zima. A ať nemyslí na peníze. Lidi maj někdy pocit, že když nekoupí něco dostatečně drahýho, je to pro toho člověka urážka nebo co. Bullshit. Dárek za deset, jedenáct korun, mě potěší mnohem víc než nějaká bonboniéra nebo kýčovitá soška čehosi neidentifikovatelnýho. Jenom proto, že plácnu, že se mi líbí žáby, mi nemusíte hnedka kupovat obří věšák na kabáty ve tvaru žáby. Takhle se to prostě nedělá. Keep it simple, keep it small. Co třeba prstýnek z pětikorunovýho automatu? Mě by potěšil mnohem víc… 
Nevím, co bych ještě napsala. Došly mi slova. Padla na mě rozmrzelost z toho, že takový věci nikdo nedělá. Takový maličkosti. Navíc jsem si vzpomněla na loňský Vánoce, na jednu návštěvu Staromáku… padal sníh, byla zima a my se procházeli po náměstí, koukali, co maj kde u stánků dobrýho, a pak jsme poslouchali koledy. Stromeček byl nádhernej, ruce jsme si hřáli o svařák a já v ten moment byla nejšťastnější člověk na světě, protože jsem poprvý po letech cítila toho správnýho „ducha Vánoc“. Poprvý po letech jsem ty Vánoce viděla stejně nezkaženě a krásně jako když jsem ještě byla malá. Připomnělo mi to tisíc krásnejch věcí, který jsou pryč a který se už nevrátí. Připomnělo mi to roky mýho života, který jsem promarnila ve smutku a stresování, připomnělo mi to, o kolik radosti jsem připravila sebe i svoje blízké tím, že jsem už nebyla ta malá holka jako dřív. Že nikdo z nás už nebyl jako dřív. Proč takový záblesky přichází tak nečekaně? Proč jsou tak silný? Proč se mi právě stáhl celej krk? Proč… Jen tyhle momenty, záblesky, co znamenají víc než dokážu popsat, nic víc mi z něj nezbylo. Z nás. Chtěla bych mu tolik poděkovat za to, co mi dal. Man gives, man takes. Proč, proč mi to vzal…?
Rubriky
co se mi honí hlavou

Vcelku (ú)spěšný pátek

A tak už se zase něco děje 🙂 Dnešek byl náročnej, ale nějak se mi povedlo jím proplout téměř bez úhony a snad s pozitivním výsledkem – to se ukáže během pár dní. Zatím to teda stálo za tu srandu, to zase jo. 
Ráno jsem se vykopala už po osmé, jelikož jsem byla extrémně nervózní (něco jako uzávěrka v práci) a bůhvíproč jsem měla pocit, že když vstanu dostatečně brzo, během těch pár hodin navíc se stane něco, co mě uklidní a co mi  pomůže dořešit resty. Inu, stalo se. Volal mi kolega (konečně po třech dnech čekání) a řekl mi hned dvě dobrý zprávy, na něž jsem čekala jako na smilování, a ještě pár dalších potěšujících informací. A že se sejdeme v jedenáct na poradě. 
Ta dnes byla skoro celá věnována hraní Riskuj na téma Produkty naší společnosti, a musím říct, že to skutečně byla vcelku „zábavná forma opakování“, jak nám slíbili. Už ve chvíli, kdy školitelce zamrzla prezentace a ona začala nadávat na ajťáky, kteří jí onen nefunkční notebook půjčili, jsme se docela dobře bavili. Samotná hra pak byla ještě lepší, neboť jsem zjistila, že se svými znalostmi jsem na tom (v porovnání s kolegy) dost dobře – a to jsem prosím největší senila a zmatkář a furt mám pocit, že nic nevim. No, zdá se, že něco přece, a takový zjištění vždycky potěší.
Naše strana stolu sice hru prohrála (i když jsem toho názoru, že neprávem), nicméně jsem byla označena za člena s nejvyšším počtem správných odpovědí (z asi deseti lidí), a tudíž mi vedoucí přede všemi potřásl rukou a jako dárek mi věnoval firemní hrnek. Zírala jsem na něj jako u vidění, protože jsem většinu odpovědí střílela jen tak naslepo a u některých naprosto nechápu, jak jsem se se svým pověstným štěstím mohla trefit 😀
Příklad za všechny – odběhla jsem si zatelefonovat a po návratu jsem zjistila, že moje skupina právě odpovídá na otázku typu „Jakou slevu můžeme nabídnout v tom a tom případě“, no a nikdo nevěděl, všichni nejistě navrhovali tu jedno, tu čtyři procenta, a školitelce se to moc nelíbilo. Už už nás chtěla vyřadit, že nevíme, když jsem jen tak ledabyla mávla rukou, že teda třeba patnáct, ať nežeru 😀 Měl to bejt joke, ani jsem pořádně nevěděla, na co přesně se ptá, natožpak abych znala odpověď, a ona na mě úplně potěšeně vyvalila oči, že to je správná odpověď 😀 No měli jste vidět ty pohledy na mě, jako bych se mě snažili proskenovat kde mám  tahák nebo co. Fakt jsem to nepobrala 😀
Po školení jsem se potřebovala přihlásit na počítač, ale nevím svoje heslo (myslím, že mi ho ještě nedali; je to přesně jedna z těch věcí, který mám už měsíc mít a zatim mám leda tak velký hnědý), a tak jsem poprosila o pomoc jednu pani, co byla zrovna u vedlejšího stolu. Byla tak hodná, že se tam přihlásila namísto mě a nechala mě, ať si přes ní vytisknu nějaký formuláře. Pak jsem letěla domů odložit tunu papírů, desek a dalších kravin, kterýma nás na poradě zavalili, a přitom jsem se strašně zpotila (kde se venku bere takový vedro?), a tak jsem se ještě spěšně převlíkla a šup za klientem. Od něj jsem to opět vzala přes domov (další převlečení) do práce a odtamtud na centrálu, abych odevzdala svou měsíční produkci. 
Na Florenci jsem zase dobře pobavila několik lidí, jak už to mám ve zvyku. Přijdu si na křižovatku, stojim na červený a čekám. Poslouchala jsem zrovna Keany a pohupovala se v kolenech. Měla jsem dobrou náladu, a tak jsem se usmívala. Najednou koukám, že naproti přes ulici se na mě culí nějakej chlápek. Tak jsem se na něj zaculila zpátky – úsměv od cizího člověka na ulici vždycky potěší – no a takhle jsme se na sebe tlemili ještě pár minut. A pak to přišlo. Naskočí zelená, já suveréně vykročim na zebru a řikám si, že se na něj tedy usměju ještě jednou, až půjdu kolem něj, když vtom najednou šlápnu na nějakej mastnej papír od salámu a uklouznu po něm jak po šlupce. Naštěstí jsem to ustála (zdá se, že tenisky dnes byly opravdu dobrou volbou), ale stejně jsem si připadala jako naprostej kretén, po pánovi jsem se radši už nedívala, jen jsem kvapně pokračovala v chůzi jakoby nic; lidi, co to divadýlko celý viděli, nevnímaje 😀 
Myšlenka z tohoto incidentu plynoucí: Lidi jsou dobytek, ani ten blbej papír po sobě neseberou. A že se na ulici neusmívaj? No ještě aby. Oni náhodou moc dobře vědí, že jakmile začnou mít příliš dobrou náladu, někdo nahoře se rozhodne dát jim za vyučenou a podstrčí jim pod nohy umaštěnej papír, šlupku nebo lepivej igeliťák, v horším případě rovnou to hovno, aby se ujistil, že je to opravdu, ale opravdu přešlo. Dobrá nálada se prostě nevyplácí. 
Cestou zpátky z centrály jsem si tedy sice pustila do ucha Spiralling a za zpěvu „Jsem volný, jsem volný jak ten pták“ jsem si to šinula zpátky k domovu, nicméně celou cestu jsem nespustila oči z chodníku, dívajíce se velmi bedlivě pod nohy. Některý věci prostě dvakrát v jednom dni zažít nemusim. 
Závěrem bych chtěla poděkovat všem příbuzným (hlavně rodičům) přátelům a sběračům odpadu za to, že mi umožnili stát dnes tam, kde stojím, respektive sedím, s hlavou „jasnou a prázdnou“ a s nezlámanýma nohama. První měsíc v práci – check 🙂