Fénixův archivní blog

Tak to je boží. Včera mi volal inspektor, aby mi otrávenym hlasem oznámil, že teda teď ještě jdu do práce na dvě cédéčka a tím skončím, protože už to zjevně nemá smysl, že mě to nebaví a začíná to bejt vidět. Na okamžik ve mně hrklo, jestli mi přišel na to, že jsem o víkendu zavírala dřív, tak jsem se optala, co tím myslí, a on na to že prej jsem udělala na pondělí šíleně malou objednávku a makro zboží to samý (čili to, co chodí jednou tejdně, vody, obalový materiály a podobně). Nezmohla jsem se ani na jediný slovo. Představila jsem si sama sebe, jak sedim u tý kasy a bedlivě sleduju týdenní a denní prodeje a doporučení, abych na základě toho mohla udělat správnou objednávku. Představila jsem si, jak zvažuju každou jednu z těch několika desítek položek, a přemýšlím, kolik by se toho tak hodilo vzít, co má šanci se prodat a co ne. Do toho jsem zahrnovala svoje zkušenosti s pondělkem, kterej je prostě vždycky žalostně slabej, a fakt, že spousta věcí zbyde z víkendu. Myslela jsem i na to, že na krámě je spousta možností něco si dodělat čerstvý, kdyby náhodou nestačily objednaný lahůdky. No zkrátka, inspektorovo prohlášení ve stylu že jsem to tam ledabyle naflákala a je to vidět, mě vyšokovalo a nejsem si doteď jistá, jestli mi to přijde vtipný nebo k vzteku. Ale podle toho, jak strašně mě to nasralo, bych řekla to druhý.

Taky jsem nemohla nemyslet na kolegyni, která tyhle věci zcela totálně ignoruje a silně pochybuju, že o nich vůbec ví – ačkoli jsem jí o nich několikrát důrazně řekla. Její specialita je totiž objednávání nepochopitelnýho množství zboží, a to zejména u těch věcí, kde to vadí – u těch, co nejsou trvanlivý a když je chcete prodávat druhej den, je to znát. Ruku na srdce, nikdo vám nikdy nebude prodávat zaručeně jen to čerstvý a dnešní, ne v takovym podniku, ale to je hlavně proto, že spoustě věcí druhej den prostě nevadí. Jsou trvanlivý a nemaj s tim problém. Jenže zaprvý ta kolegyně dělá ty maxiobjednávky právě u těch věcí, kde to vadí, a za druhý se to musí správně uskladnit, aby to vůbec mělo šanci, a ne naházet to všechno kus přes kus, a to včetně marmeládovejch koláčů, který se nechutně opatlaj a slepí dohromady a nežral by to ani slepej.

A s prodáváním x dní starejch nechutnejch sraček mám zase problém já, nezlobte se na mě. Její přístup „To se prodá, to někomu narvu“ prostě nesdílím.

Tak například na pátek jsem ji výslovně požádala, ať udělá objednávku menší, protože pátky jsou slabý a protože nechci prodávat celej víkend zbytky po její objednávce. A co myslíte, jak to dopadlo? Věcí, od nichž mi na pátek stačí šest kousků a i tak zbyte do soboty, mi objednala po dvaceti, a kdo se s tím tam pak tři dny sere? No já, samozřejmě. Celej víkend jsem si tam rvala vlasy nad tím, jak to zboží vypadá hrozně kvůli tomu, že ho zase narvala do pytlíků a zmuchlala všechno dohromady. Co to dalo, všechno jsem se snažila dát do vratky, protože takový blivajzy já prodávat nebudu, ale stejně. Byl to boj, a víte proč? Protože mi na tý práci záleží. Mně teda ano.

No a pak mi zavolá ten inspektor a řekne mi to, co mi řekl. Kdyby ten cosi-jako-člověk zvednul tu svojí tlustou prdel a dojel na ten krám častěji, tak, jak to ostatně má dělat, když má tu prodejnu na starost, viděl by, jaký PRASE a dobytek a jaká cuchta takhle ženská je! Pokud je ona na krámě, radím všem lidem v okolí, aby tam nechodili nakupovat, protože co je ona schopná prodávat pod hlavičkou „čerstvé“, nad tím zůstává rozum stát. Hnusný tuhý bagety, olezlý chlebíčky, kde neni ani ždibec salátu, párky, který byly už včera nechutně oslizlý, ale proč je tam nedat znova, žejo, totálně vysušenej medovník nebo třeba dva dny starý gumový rohlíky? Běžná praxe. O tom, jakej má na tom krámě nechutnej bordel, ani nemluvě. Neštítí se klidně před zákazníkem sahat na hamburgr, kterej mu ohřívá, aby se ujistila, že je dost teplej. Holou rukou! Neříkám, že to někdy taky neudělám, ale kurva aspoň ne před nim 😀

No, ale to jsou jen zlomky, mohla bych donekonečně pokračovat o jejích praktikách, o nichž ostatně kolikrát s druhou kolegyní často mluvíváme i několik hodin v kuse a pořád máme o čem mluvit.

A za to všechno, co jsem do tý práce za ten rok vložila, a teď vůbec nemluvim o těch nadlidskejch odpracovanejch hodinách, díky nimž si teď klidně můžu na rok hodit nohy na stůl a moje svědomí bude čistý, ale mluvim o tý duševní energii, kterou jsem každej posranej den vynakládala na to, aby ten krám byl v provozu se všim všudy a aby se k lidem dostávalo jedlý a dobrý jídlo a aby byli spokojení se servisem a vůbec se vším, za to všechno dostanu tenhle telefonát. JEBAT NA NĚ!!!!

Sepsala jsem dneska předávací protokol ohledně oblečení, co mi dali – trička, mikina, zástěra a tak. Čili něco, o čem se domnívám, že by měl řešit každej normální zaměstnavatel sám, ale moment, já vlastně zapomněla, že my nemáme normálního zaměstnavatele. Tohle je firma, kde se zaměstnanci nejen neustále vykořisťují, okrádají o peníze a o energii a kde si s každym průserem musíte poradit sami, ačkoli jste ho nezavinili a neni to vůbec ve vaší kompetenci ani ve vašich povinnostech, tady se porušuje všechno od zákoníku práce přes lidská práva až po zásady slušného chování k lidem, co pro vás pracují. Tady dřete jako mourovatý, abyste na konci dne dostali arogantní smsku od píčuse, co na ten krám nezajde jak je měsíc dlouhej a nemá nejmenší ponětí, s čím vším se tam musíte denně šestnáct hodin v kuse vypořádávat, smsku ve stylu jako že vaše tržba je moc malá a že ten chlebíček má šunku moc nalevo. No má k tomu ještě smysl něco dodávat?

Jsem nasraná, že mě tam ten kokot nutí jít na tyhle dva dny. Měla jsem mít dovolenou a jít tam příští týden, na salátovej, tudíž bych se vyhla dalším celodenním směnám. Jenže mi řekl, že to nejde, protože jsem jim odradila kolegyni, co měla teď nastoupit (ha-ha), a že na ty dva dny mě tam potřebuje. Ano, mohla jsem mu říct, že to není můj problém, protože moje dovolená byla řádně dopředu oznámená a on mi slíbil, že to nebude problém, mohla jsem mu říct, že už mám koupený letenky do Anglie a že to nebudu rušit a ať si to zařídí. Mohla jsem mu taky dneska zavolat, že mi od neděle leží nějakej knedlik na prsou a že kvůli tomu nemůžu ani dejchat, natožpak mluvit, mohla jsem dneska říct doktorce, ať mi tu neschopenku dá, a na ty dva dny se mu vysrat. Ale to bych zase nebyla já. Já, který na tom všem záleží a která nepodvádí, nesere na to a dělá tu práci tak svědomitě, že kdyby náš pan ředitel věděl, jak propastnej rozdíl je mezi mnou a zmíněnou kolegyní (+ drtivou většinou ostatních zaměstnanců, pže ten vzorek, co jsem měla šanci poznat, byl to samý v bledě modrym), tak by mi ztrojnásobil plat a ty všechny ostatní by vyházel jako chamraď, co mu rozkrádá firmu a nehledí si svých povinností. Jenže to by musel tenhle svět fungovat férově. To by musely věci dávat smysl.

Můj „milovaný přítel“, co jsem mu kráva půjčila dvacet hadrů, mi opět zrušil návštěvu, kdy jsem měla dokonce já dojet za ním, až tak jsem hodná, a tam jsme měli podepsat papíry o půjčce. Což byl mimochodem jeho vlastní nápad. Jenže na poslední chvíli to zase bojkotoval a já už mu na to seru. Něco tak neskutečnýho, co mi tu předvedl, to se fakt jen tak nevidí. To bych nevymyslela, a to mám fantazii dost bujnou. Holt budeme muset využít jiných cest, když si někdo zahrává, tak zaplatí.

Milánci moji, už to tu zase flákám a mám pro to řadu důvodů. Ten můj život mi zase přijde čím dál tím šílenější, už zase se děje takovejch věcí, že nad tím nestíhám ani kroutit hlavou, natožpak o tom psát. Tak se podíváme na hlavní topicy, ať si v tom uděláme trochu pořádek.

Jsem unavená, fakt že jo. Neskutečným způsobem trpím pokaždý, když tam musím jít. Čeká mě teď dlouhej tejden a už od čtvrtka z toho mám takovou náladu, že si to skoro řiká o antidepresiva.

V pátek jsem na krámě měla novou slečnu, na zaučení, co by mě měla nahradit. Celej ten den byl tak posranej, že ani nevim, odkud začít, ale předně nás tam bylo zbytečně moc na tak slabej den, takže jsem totálně neměla co dělat a ten pocit, že jsem tam šla zbytečně, mě ničil. Pak, měla ji přijít učit vedoucí výroby, která nepřišla, a tak jsem jí – co se dalo – chaoticky vysvětlovala já, jenže to nemělo pořádnej systém a hlavně jsem nevěděla, co jí můžu říct a co ne, když má přijít baba a říkat jí to všechno znova. Nechtěla jsem, aby to holka musela poslouchat dvakrát, a tak jsem jí toho moc neříkala. No, nakonec se to ukázalo jako vcelku dobrá volba.

K poledni na nás přišla inspekce práce, zapsali si naše občanky a byl trochu rozruch okolo toho, že tam máme jednu, co nemá smlouvu ani žádný jiný papíry – no taky kde by je vzala, když tam byla první den a jen na zkoušku. Nicméně zapsali si ji taky a do určitýho data má zaměstnavatel dodat naše smlouvy, jinak bude mít problémy. Jelikož na závěr toho parádního dne se slečna rozhodla, že do takový pakárny nepůjde, zaměstnavatel žádnou smlouvu nedodá. Mnu si ručičkama.

Jenže zase – celej zbytek dne ve mně hlodaly určitý pochybnosti. To, že jsem slečně narovinu řekla, jak to v týhle firmě chodí, byla podle mě věc zcela správná. Kdybych to neuděla, brzo by na to přišla a stejně by odešla, protože podle těch několika hodin, co jsme spolu strávily, můžu s klidem říct, že je to moje druhý já a že ani ona tohle nemá zapotřebí. Holka hledá normální práci, kde s ní budou slušně jednat, tak já jí přece nebudu řikat, jak právě našla to pravý a ať jde hrozně do toho, dyť by to ani nedávalo smysl, když sama odcházím. Upřímně řečeno nechápu, co můj milovaný pan vedoucí čekal, když vrazil novou slečnu na mou prodejnu ve chvíli, kdy tam já jsem. Já, nejnasranější a nejvyčerpanější prodavačka z celý firmy, která už to tam nemůže ani cejtit a která kvůli tomu pomalu ale jistě začíná kouřit – a to je u mě dost co říct. Co si jako myslel, že tu práci budu bůhvíjak vychvalovat?

Nicméně mám teď trochu hrůzu z toho, co mu mám říct, až mi bude volat a ptát se, co se tam jako sakra stalo, že si to slečna rozmyslela. Lhát mu nebudu, ale to taky neznamená, že mu musím sdělovat všechny detaily, co ze mě v záchvatu vzteku nad další posranou inventurou vylítávalo na adresu našeho milovaného vedení. Takže co s tím? Jasně, mně už to může bejt vcelku jedno, ale to neznamená, že si chci dělat zlo, ještě tam nějakou chvilku budu, i tak očekávám, že mě totálně oškubou v posledních dvou výplatách, nemusím to ještě přihoršovat, no ne? A krom toho nejsem ten typ člověka, co by si nějak přehnaně vymýšlel a lhal. I z toho, že jsem řekla pravdu, mám podivný pocity.

Když jste takhle otrávení a věčně v práci, kterou nenávidíte, obvolávejte cizí lidi a radostným tónem se jim nabízejte, že u nich chcete pracovat. I když jsem dostala několik kontaktů (moje okolí se docela mile činí v touze mi pomoci, a to zejména lidi, co mě vůbec neznají, zvláštní to věc), nejsem schopná je obvolat a aktivně hledat. Hledám si tak akorát výmluvy, proč to neudělat – klasicky začínám tím, že je dost času, popřípadě že si stejně nemám na kdy domluvit pohovor, když jsem pořád v pakárně, a tak tomu podobně, no jsem docela kreativní. Pravda je, že se mi vůbec nechce hrnout se hned do nějaký práce. Pár peněz na účtě mám a pro sebe toho fakt moc nepotřebuju, takže nějakou dobu bez ní vydržím. A chci si odpočinout. Pořádně. Tyhlety „dovolený“, co jsem si pro sebe vydupala v tomhle měsíci, jsou z tohohle hlediska k ničemu. Mám sice míň hodin, který musim strávit v tom madhousu, ale odpočatá rozhodně nejsem a pořád jsem z toho stejně vypsychovaná, ne-li víc.

A do toho samozřejmě všichni „A co budeš dělat?“, „A už máš něco?“, „A co bys chtěla dělat?“, bla bla bla áááááá! Nevim sakra! Nevim a je mi to jedno. Jsem vyřízená. Jsem v prdeli. A jediný, co chci, je strávit pár dní někde o samotě mimo město, a neslyšet jedinou zmínku o práci, o posraný pekárně, o tom, co budu dělat a o penězích, co mi lidi dlužej nebo co já někde dlužim. Všechny tyhle sračky prostě nechat někde za mnou a ať mně to všechno políbí. Je to vážně tak moc?

Vcelku rychle se zorientovávám v komunitě RPG hráčů, profláklých po české netosféře. Mám k tomu několik výborných učitelů a je docela zvláštní sledovat, jak se všechny jejich výroky, prorokující to či ono, totálně vyplňují. Oni prostě fakt vědí, o čem mluví, a tak jsem – naštěstí celkem rychle – přišla o svoje iluze ohledně téhle záležitosti. Ostatně sama se na netu pohybuju dost dlouho na to, aby mě to nepřekvapovalo. Ale je to škoda. Když má nějaká hra potenciál bavit spoustu lidí, probouzet fantazii a vůbec dělat všechno to, k čemu RPG jako takové slouží, je škoda vidět, že to mají na starosti lidi, jací to mají na starosti. Nebudu jmenovat, ale už dlouho jsem se nesetkala s tak okázalou dávkou arogance, neschopnosti, zcela zjevně přehnaného sebevědomí, citového vydírání a skutečně blbých lží jako za těch posledních pár týdnů. Některým prostě skutečně prší do frňáku a vám nezbyde, než se nad tím zasmát, protože jak jsem dneska jednomu svýmu „učiteli“ řekla, domnívám se, že když někdo neumí lhát, neměl by to dělat. Obzvlášť na netu, kde se dá leccos velice snadno dohledat, si člověk prostě musí klepat na čelo a divit se, že ten dotyčný zřejmě vůbec nepředpokládal, že mu na to někdo přijde. No a pak je tu ta záležitost s určitými osobními charakteristikami, které prostě nedávám, jako je právě zmíněná arogance, povýšené chování, dělání jako bych sežral šalamounovo hovno a jak si zasloužím bůhvíjakou úctu jen proto, že jsem už pařil támhle či onde, když pak stačí pár příspěvků a i slepej vidí, že ten člověk to prostě neumí. Už nejednomu tak-samo-zvanému RPG hráči mám chuť napsat po vzoru Ladislava Stroupežnického vzkaz:“Pane XY, nepište a pokud možno nepište vůbec“, protože to se prostě vůbec nedá číst.

Takže shrnuto – moje první RPG jde do háje, tam už se s tim prostě nic neudělá. Jestli to někdo bude mít sílu po nějakym čase vzkřísit, bude mít u mě velkej bod, myslim si totiž, že by to fakt stálo za to – když se najde někdo, kdo má na vedení podobných věcí talent a chuť – ale jinak… mne. Já už jsem dojela do mrtvýho bodu a nebudu po někom přebírat jeho bordel a zachraňovat to, co on nezvládl, když k tomu má takovej přístup, jakej má. Jen ať je pěkně vidět, jaké jsou jeho kvality coby správce.

Takže svou tamější hru jsem víceméně zakonzervovala nebo spíš jen tak dojíždím a pustila jsem se do něčeho nového, co vypadá velice zajímavě, ale už teď je mi jasný, že to bude totéž v bledě modrým. O kvalitě tamějších hráčů jsem si udělala představu celkem rychle a obávám se, že něco tak otřesného dlouho nevydržím ignorovat. Když si někdo říká RPG hráč, tak by sakra měl mít nějaký kvality, fantazii, výřečnost, nápady, pocity, schopnost psát a kdovíco ještě, ale když ten někdo není schopen napsat víc než jednořádkovej post a i v těch šesti slovech naseká tři zcela zásadní hrubky celkově to vůbec nedává smysl z hlediska obsahu (jako sorry, ale někteří jako by žili v jinym světě, kde asi prostě platí jiný fyzikální zákony, nebo nevim), tak to člověku nezbyde než hodit na to WTF obličej a zvažovat, jestli má něco takovýho vůbec smysl.

V takovou chvíli tu totiž existují jen dvě možná řečení – buď to skousnu a budu mlčet a snažit se vycházet tomu vstříc, jenže to mě to pak nebude bavit, bude to dost náročný na fantazii a hlavně to nevydržím věčně, no a nebo na to začnu poukazovat a zase někoho naseru – protože to lidi samozřejmě nemaj rádi, když někdo poukazuje na jejich nedostatky. I když jsou zcela zjevný a všichni o nich vědí, ten jeden, co to vytáhne na světlo a troufne si to říct nahlas, je prostě dead meat a největší zloun zlej. Nicméně o mně už dávno všichni vědí, že radši půjdou touto cestou než abych držela hubu a krok jako všechny ty ostatní ovce. Přesně z toho jejich ovčícho přístupu a utajeného drbání po skypech totiž vznikají všechny ty pršáčky. Přesně kvůli tomu ta komunita vypadá tak, jak vypadá – a sice že sotva tam vlezete, už se dozvíte, kdo je jakej šmejd, z deseti různých stran, a přitom na foru je to samý ťuťu ňuňu. No asi jako v reálnym světě prostě.

Co vám mám povídat. Můj milostnej život, to jsou pořád ty stejný postavičky, a když ne to, tak minimálně pořád ty stejný vzorce. Mohla bych se tu začít ohánět kecama jako „to vážně neexistuje jedinej normální chlap“, ale to nemá smysl. Fakt je, že všichni chlapi v mym dosahu jsou zcela nepoužitelný. Buď je to zadaný nebo to má nějaký psychický problémy, který si to neumí vyřešit, nebo se to chová jako kluk a ne jako chlap. A to je hlavní problém. Když to tak vezmu, tak já znám jen opravdu málo „chlapů“. A přitom zrovna to je to, co bych potřebovala jako sůl. Jenže kde vzít a nekrást?

Když už potkám někoho novýho, kdo se zdá bejt rozumnej, tak se ukáže, že je to úplně stejná slibotechna jako všichni předchozí a tím to končí. Já už nemůžu, fakt nemůžu vystát ani jedinej další prázdnej slib ve stylu „ozvu se ti“ nebo „něco podniknem“ a následné týdenní až měsíční ticho – které samozřejmě prolomím až já ve chvíli, kdy to nevydržím a ozvu se já jemu. Může mi někdo říct, co z toho kurva lidi maj, že takhle prázdně slibujou? Přece – když vim, že něco nesplnim, tak stačí říct „nebude to, sorry“, a já to vezmu a zařídím se podle toho. Ale vodit někoho rok za nos falešnýma nadějema, že třeba něco bude a že se třeba něco stane a „já ti určitě zavolám“? Proč proboha? Nezavolá. Neudělá. Nedostojí svejm závazkům, protože ho nejspíš vůbec nenapadne, že by měl a že na to někdo čeká. Protože lidi si prostě asi na tyhle prázdný kecy tak zvykli, že už se ani neočekává, že by je splnili. Neoddělitelnou součástí slibu by podle mě mělo bejt nějaký vyústění. Ideálně jeho splnění nebo včasná a přijatelná omluva, respektive vysvětlení, proč k tomu nedošlo, a náprava. Jenže to jsem asi prostě z jinýho světa nebo já nevim, ale tohle, tohle se mi stane opravdu málokdy. A to je něco, co mě neskutečnym způsobem vyčerpává a proč vážně uvažuju, co nasadit za prášky, než se z toho opravdu zblázním. Jako tohleto… proč proboha?! O.o

Přátelé, přátelé… co to je? Jsou to lidi, na který je spoleh? Tak takovejch mám teda po čertech málo. Přála bych si umět jim to nějak říct, nějak dát najevo. Ale já už jsem v poslední době tak rozházená, že to ani neumim. Že jim neumim říct „děkuju ti, že toho pro mě tolik děláš“. Neumim ani naznačit „nemáš ani představu, jak moc si toho vážím“. Protože vím, že jakmile bych se do těch vod pustila, musela bych se sesypat nad vědomím, jak málo takovejch lidí mám a jak moc jsem z toho všecho v prdeli.

Mám Mauďátko. Mauďátko, který si žije svým životem a má svý věci a přesto nezapomíná na svou praštěnou třešeň, která si naopak nepamatuje vůbec nic a neni pomalu schopná se ani ozvat, i když ví, že by měla. Mauďátko, co je mou jedinou kotvou v tomhle světě, kde je všechno úplně na palici a na horší slova a kde máte pocit, že už snad neexistujou normální lidi. Tak díky ní vim, že existujou.

Mám Klárku, bez níž bych byla totálně v prdeli, protože jsem naprosto neschopná existovat v tomhle světě plnym paragrafů, zákonů a věcí, co musíte, máte a nesmíte. Protože vůbec nevim, co mám dělat a ona to ví a je připravená mi s tim pomoct, ačkoli nemám pocit, že bych jí měla nazpět co nabídnout. Přála bych si bejt někdo schopnejší, mít možnost nějak se takovým lidem odvděčit, ale mám prostě pocit, že cokoli řeknu nebo udělám, bude málo. Málo za to, co dělají oni pro mě a ten můj posranej život.

Mám partu, se kterou je prdel a příjemný odreáčko, ale to je spíš útěk od problémů než že bych je s nima dokázala vyřešit. Každopádně i to se počítá.

Ovšem to je tak všechno, co v tuhle chvíli mám. Měla jsem víc, nebo jsem si to aspoň myslela, ale je to pryč.

Bolí mě hlavně jedna věc. Důvěra, kterou jsem vložila do někoho, o kom jsem si myslela, že je na něj spoleh. Stalo se mi to už mockrát, ale tentokrát v tom hrajou roli peníze a to už prostě neni prdel. Z toho se nevylížu. A nikdy si to nepřestanu vyčítat, že jsem takovou krávovinu udělala. Už je zpátky nedostanu a můj táta mě do konce života bude mít za krávu, protože jsem ho neposlechla a naletěla jsem stejně jako on mnoho let zpátky. A já budu mít do konce života zlomený srdíčko, protože to byl jedinej člověk, kterýmu jsem na celym světě věřila, že nebude problém, a on samozřejmě je a jakej. A všechno jen proto, že jsem chtěla pomoct kamarádovi. Never more.

A je mi jedno, jaký má pro svoje chování vysvětlení. I kdyby mi hořel barák nad hlavou, nikdy bych se nevysrala na svý kamarády, kteří na mě spoléhají, a i kdyby to v danou chvíli nešlo řešit (protože prostě třeba nemáte prachy na to, abyste je najednou vrátili, to se přece může stát a jasně, nepočítala jsem s tím, že bych celou tu cifru dostala najednou), vvždycky se to dá řešit nějakou domluvou, splátkama, nebo minimálně tím, že kurva zvednu ten telefon a řeknu „hele, teď to nejde, vim, co jsem slíbil, ale stalo se tohle a tohle. Já to promyslim, ozvu se ti za tejden a dám to do kupy“. A já bych řekla ok, počkám, a za tejden by zazvonil telefon a já bych slyšela „ok, tak jsem to vymyslel, pošlu ti teď, co můžu, a pak to uděláme tak a tak. A já bych věděla, co bude. Ale jako nahánět někoho pět měsíců po všech čertech, potýkat se s nezvedajícím telefonem a s padesátkrát pronesenou větou „já se ti ozvu a nějak to vyřešíme“, která prostě NIKDY žádný vyústění neměla, to už… já už prostě fakt nemůžu. A je mi u prdele, jaký to mělo postranní důvody. To neni omluva pro jeho chování a pro to, do jaký situace mě dostal. Neni. A jestli má takovej člověk drzost ještě po tom všem se nazývat mym kamarádem a odvolávat se na to, že „ty mě přece znáš a víš, že nejsem svině…“, no tak na to už se fakt nedá nic říct. Prostě… nevim. Neznám. Už ne. A už ani znát nechci. Chci jen slyšet nějaký řešení, chci vědět, jak hodlá tu situaci vyřešit, protože hej, já taky nejsem takovej zazobanec a mám taky svý problémy a ty prachy budu potřebovat. Neřeknu, kdyby šlo o pár stovek, ale tohle… jsem prostě kráva. Jsem kráva a nikdy si to neodpustím. A jemu už vůbec ne.

Pf… odpočinout si. Dát se do kupy, pokud to vůbec jde. Najít si nějakou normální práci – o což se strašně bojím, protože přestávám věřit, že taková existuje. Vycestovat. Mimo zem, mimo město, k někomu na chalupu nebo jen prostě někam do prdele, strávit nějakej čas někde, kde to neznám a kde mě to trochu zregeneruje a nahodí. A třeba až se dám dohromady, budu mít lepší šance potkat někoho normálního na nějakej ten vztah. Protože teď momentálně mám prostě pocit, že normální lidi vymřeli a že svět je celej totálně na hlavu postavenej. A je fakt, že kdyby bylo s kým to sdílet, člověk by to asi zvládal líp, ale když ono není a já to nezvládám vůbec.

Doma bude líp, až si od sebe odpočineme a až se vyřeší problémy. Momentálně to přestávám zvládat. Že mám posranej život, to vim dobře i bez toho, aby mi to furt někdo připomínal, rejpal do mě a ptal se po řešení a co s tim jako hodlám dělat. Zase. Nevim kurva! Nějak to dopadne. Odmítám se zabývat deseti věcma najednou, odmítám běhat po bytě jak magor jen proto, že věci nejdou jak by měly. Problémy má každej a vždycky to nějak dopadne, i když to teď třeba vypadá sebehůř. Odmítám se z toho posrat.

Nulová. Nechce se mi hrát, nechce se mi zpívat, nechce se mi psát – jediný, co mě baví, je RPG, a tam ta moje psavost vyznívá naprázdno. Nejsou lidi nebo nejsou správný lidi a mě to mrzí, protože to jsou věci, který maj báječnej nápad, ale provedení za ním pokulhává. Škoda, věčná škoda…

Je strašný. Jestli se brzo neoteplí a hlavně jestli nezačne svítit sluníčko a růst něco zelenýho, tak mi hrábne. Už mám pokrk všeho toho šeda a smradu a smogu a vůbec, nesnáším tohle hnusný šedivý město! Až začne konečně svítit sluníčko a něco růst, zlepší se to, ale fakt už aby to bylo. Čím dál tím víc přemýšlím o stěhování někam mimo, fakt mi to tu leze krkem. Celý tohle město je nechutný a smrdí. Neprojdu jedinou ulicí bez toho, aby mě do nosu udeřila minimálně jedna z jeho „charakteristik“. Ať už jde ho psí hovna, chcánky, zvratky, bordel na ulici, odpadky, kanály, smog, kouř, všudypřítomný bezďáky a cikány nebo cokoli jinýho, zvedá se mi tu z toho kýbl. A v takovym prostředí má člověk spokojeně žít a svobodně dýchat. Copak to jde?

Dá se to. I když ta nepřestávající rýma, neustále ucpanej frňák a astmatický knedlíky v krku mě už taky přestávaj bavit. Nemine den, kdy bych neměla ucpanej nos. Co chvíli mi z nepochopitelnýho důvodu začne divoce bušit srdce a nechce to přestat třeba hodinu, dvě. Na prsou mi leží šutrák, díky kterýmu občas fakt nemůžu dejchat a nechápu, co mi to je. Zvažuju, jestli nemám alergii na laktózu nebo prostě na něco z mlíka – měla jsem to jako malá a poslední dobou mám dost divoký reakce, když si dám kafe s mlíkem. Už to nevypadá jako náhoda. Asi budu muset zase na alergo, ale to je taky jedna z věcí, co nespěchaj. A co že se čtvrt hodiny dusim pokaždý, když dobíhám autobus. Kdyby to se mnou seklo, žádná velká ztráta. This life ain’t worth living.

Tak se na to podíváme. Hraju už téměř dva měsíce a zdá se, že poslední dobou se nám tam vynořilo docela dost zajímavých témat k řešení. Drbat o tom na chatu s jedním, dvěma lidma, je jedna věc, ale když už takhle drbete tejden, dva, měsíc, tak si začínáte řikat, že už to – nezlobte se na mě – pomalu přestává být vtipné. Nj, jenomže co s tím?

Co nás trápí? Trápí nás – asi jako každý rpg forum – značně uvadající aktivita hráčů. Všechno to začalo, troufám si říct, rozdělením hráčů do dvou lodí. Tenhle krok jsem, upřímně řečeno, nepochopila, ale když se to dělo, měla jsem zato, že to bude mít nějakej skrytej hlubší význam, něco, co se dozvíme „v příštím díle“, co prostě bude mít nějakej smysl do budoucna. Žel Bohu nemělo. Dalo by se to pochopit, kdyby nás tam hrálo třicet, padesát a podobný cifry, ale tolik nás tam opravdu nebylo, a teď, když aktivně hraje tak cca pět hráčů, a to ještě u třech z nich zavírám oko, tak už to opravdu smysl nemá a silně nás to ve hře omezuje.

Dokud upadají jenom hráči a je aktivní správce, dá se s tím něco dělat. Ale ve chvíli, kdy na to začne kašlat i on sám, to už prostě víte, že to jde všechno do kopru. Jasně, může k tomu mít hafo důvodů, ale to nezastíní fakt, že to prostě dost podcenil. Jak jsem říkala na chatu, když chcu vést forum, tak se taky ujistím, že na to budu mít dost času a nápadů. Nejde si říct „hej, já založim forum“ a čekat, že se to nějak vyvine. Nevyvine. Musíte mít příběh. A tím příběhem myslím víc než jenom „hej, jste na lodi a bojujete s nočníma můrama“. To je fajn jako začátek, ale nevystačíte s tím navěky. Chce to prostě víc.

Troufám si říct, že základní chybou tady bylo tedy nejen rozdělení lodí, ale i prostý fakt, že si správkyně nevzala nikoho ku pomoci. Jediná další osoba, která měla za úkol ten příběh někam posouvat, rozvíjet a vůbec utvářet děj (protože ruku na srdce, tím, že chodíte z místnosti do místnosti, tu se nažerete a támhle trochu potrénujete schopnosti, tím děj opravdu netvoříte, to má být jen ta vata mezitím a ne vaše hlavní náplň hry), se na to – no to je nám ale překvapeníčko – vybodla taky. Hlavní záporák, k němuž by se dalo říct hned několik postřehů, ale my si prozatím vystačíme s tím, že je to postava totálně neomezená ve svých schopnostech a dost na hru kašlající. Chytřejší z vás si možná všimli té kolize – váš hlavní cíl má být bojovat proti NPC záporákovi. NPC záporák je ovšem postava naprosto neomezená (hráčům jako takovým je zdrbána každá schopnost, každý detail, a jsou povinni všechny své techniky doprovázet značnými nevýhodami, při nichž je kdeco bolí a často odpadávají z boje, zatímco NPC záporák žádné nevýhody nemá, to je taky moc fajn a fér) a vaše schopnosti na ni nijak nepůsobí. Nabízí se tedy otázka – jak s ním mám člověk tedy sakra bojovat?

Ten problém se ovšem vyřeší ve chvíli, kdy ona postava totálně zmizí ze hry. Vy na něj někde týden čekáte, protože bylo řečeno, že dojde k bitce, ale on se prostě neobjeví, a tak to prodlužujete, kecáte mezitím o nesmyslech a čekáte. Zdržím se poznámek o naprosté nezodpovědnosti a hnusném chování vůči ostatním hráčům.

Tohle všechno samozřejmě otráví i ten nepatrný zbytek aktivních hráčů, které to doposud bavilo. Bylo to nudné už ve chvíli, kdy jsme spustili menší anarchii a dva hráči z jedné lodi (zaseklí a znudění, protože u nich nikdo nehrál), vyrabovali kapitánčinu kajutu, zmocnili se kódů k bráně a přesunuli se na loď druhou, aktivnější. Čekali jsme, že z toho něco bude, ale kapitánku to nevzrušilo, pokud vím, vůbec se k tomu nevyjádřila. Pak jsme byli s kolegou vysláni na misi, kde na nás měl čekat zmíněný záporák. Jak už jsem řekla, týden jsme čekali, než se objeví, a když nás to přestalo bavit, začali jsme dělat bugr, že už se chceme vrátit na svou loď a mít to z krku. Kapitánka nám v podstatě naznačila, ať si děláme, co chceme, a akce, na kterou jsme se týden těšili a připravovali, se nekonala. Proběhla v pěti minutách, totálně nudně a nezáživně, protože nebylo s kým bojovat.

Takové věci aby člověka neotrávily. Dorazí to mimojiné moment, kdy se jeden z hráčů snaží upravit svou postavu tak, aby byla víc použitelná, dva týdny čeká na schválení a adminka ho potom pošle do háje s tím, že ať si dělá co chce. On se tedy rozhodne postavu úplně smazat a další týden nebo jak dlouho čeká na to pouhé smazání, protože správce se nezmůže ani na to. No to už je prostě konec. Jak říkám, dělat bugr, rozkopávat popelnice a zapalovat pochodně prostě neni zábava, když to nikoho nezajímá, ba dokonce si toho ani nevšimne. K čemu je anarchie, když vám ji vedení v postatě schválí?

A jako by nestačilo, že odpadla správkyně a hlavní záporák, už se na to vykašlal i druhý kapitán lodi, do nějž jsme ještě vkládali naděje a doufali, že s tím dějem něco provede. Přidejme to k přibližně dvaceti hráčům, kteří to zabalili už nějaký ten pátek zpátky, aniž by cokoli řekli, a zůstane vám tam nějakých těch pět totálně znuděných aktivistů, kteří sice mají ohromný potenciál a fakt by je ta hra bavila, ale byli zanecháni tak říkajíc v loji, v nudě a bezmocnosti. A co teď s tím? Máme si ten děj tvořit sami? Na to nikdo z nás není zvědavej, přišli jsme hrát a ne vést forum sami pro sebe. Dokopat kapitány, aby s tím něco dělali? Jak asi? Sehnat někoho dalšího, kdo by se ujal vedení a něco s tím provedl? Kde? A tak nám nezbývá než se jen koukat, jak nám to postupně uvadá a jde do kopru, což nás samozřejmě bolí, protože ten příběh měl ohromný potenciál a fakt nás to bavilo. Ne tak jako teď, kdy se jen neustále potkáváme na chatu, házíme po sobě spícími smajlíky a naším heslem za poslední dva týdny se stalo slovo „nuda“, protože už si v podstatě ani nemáme co jiného říct.

„To máš klasiku na všech rpg forech“, pravil kolega. Nojo, ale co jako. To se s tím máme smířit? To s tím vážně nic nezmůžeme? My, hráči, kteří máme vlastně všechnu moc ve svých rukách? To je trochu na prd, ne?

Háá, to je ráno raníčko. Mezi všemi těmi linky na fb se dneska konečně objevil jeden užitečnej – záznam Pulse koncertu Pink Floyd z roku 1994. Tak jsem to samozřejmě hned spustila a to se nedá popsat. To je víc než běžnej hudební orgasmus. Made my day. ÚÚÚŽA! <3

Navíc jsem si včera – když mě večer necitlivě vyhnali na nákup – koupila vánočku, na níž jsem už tejden měla hroznou chuť, no a to se to hned vstává, když můžete posnídat něco dobrýho a nemusíte lovit tvrdý rohlíky se zbytkem salámu.

Přemejšlim, co zajímavýho bych vám k tomu řekla, ale nějak to nevidim. Po dlouhý době jsem sem přišla jen tak bez nápadu, bez námětu, prostě se jenom podělit o momentální pocity. A to víte, takový články jsou vždycky o hovně 😀 Ale tak hlavně že nás to všechny baví.

Začala jsem dumat – teda ne že bych začala právě teď, už nějakou dobu jsem to v hlavě měla, ale teď jak o tom víc lidí začalo v komentářích mluvit, tak jsem začala dumat jako že navážno, že bych fakt vydala nějakou tu sbírku. Jenomže vim já, jak na to? Zase tolik peněz nazbyt nemám, abych si to vydávala za vlastní, krom toho ani netušim, kolik by to stálo, jak to vůbec v těchhle věcech funguje – no budu se muset trochu informovat, než něco spáchám. A taky, to bych musela fakt hodně reklamovat, aby si to někdo koupil. A asi bych tam musela dávat věci, co ještě nebyly na netu, protože proč byste si to kupovali knižně, když tady to máte zadara, žejo. No, budu to muset řádně promyslet, ale jako na vědomí se dává, že to zvažuju 🙂

Hledám taky kapelu, to je další věc, co se dává na vědomí. Mám už herdek nějakej věk a nechci si za pár let řikat jo, my se trapně o něco snažili a nic z toho. Chci nějakou kapelu, která to bude myslet vážně, ale zase která z toho nebude dělat scény, že jste neměli čas se něco do příští zkoušky naučit, prostě něco mezi. Jako že jo, nekašlem na to, ale když se stane, no tak z toho nebudeme dělat co to neni. A abychom se navzájem poslouchali a vnímali. To zase neni tak moc, ne? Neřikám, že chci hned nějak koncertovat, na to fakt nejsem zdatná, ale chci mít kolem sebe lidi, se kterejma se dá něco nahrát, něco spáchat, nějak se prezentovat. A který se třeba i vyznaj v tom, co dělaj, aby mi mohli poradit, co si pořídit za vybavení – Sunny bych asi nedokázala zradit, ale rozhodně potřebuju nový struny a už dlouhou dobu uvažuju i o kombu nebo aspoň nějaký krabičce k němu, protože moje lejňátko – jestli ještě vůbec bude hrát po tý děsně dlouhý době strávený v podstatě venku na mraze – žádný efekty nemá a mně to tam docela chybí.

Mno, a to už je asi fakt všechno, už to ze sebe tlačim. Mějte se a ať vaše dny taky začínaj tak příjemně jako ten můj 😉

Člověk někdy prostě potřebuje mít tu možnost aspoň na chvilku se zhroutit, pobrečet si, sesypat se, nechat se tím zaplavit. Když takovou možnost nemáte, je to nesmírně kruté.

Dneska jsem byla po týdnu dovči v práci. Musím říct, že ten den byl naprosto báječnej. Nevim, jestli to bylo jenom tim, ale jistě z většiny za to mohla nová kolegyně na zástup, která přijela z „pověstné Křižíkovy“, kde máme pobočku. No, o tý pobočce jsem už slyšela hodně a o jejích prodavačkách – mých kolegyních – ještě víc, ale tohleto? To bylo prostě neuvěřitelný. Celý dopoledne jsem se smála jak magor a bylo děsně dobře – samozřejmě až na pár momentů, kdy mě polévala nervozita z toho, že tam jsem do večera, hlad, bolest v břiše nebo podivná přechodná letargie a depka. Bylo mi celej den trochu těžko od srdce, protože Olišče, naše první a nejmilovanější kočka, začala předevčírem podléhat rakovině, vrčet, mít problémy s pohybem, no prostě trápit se. Bylo tudíž demokraticky rozhodnuto, že to tentokrát nebudeme prodlužovat jako u Melisy a že prostě půjde spinkat.

Blbý bylo, teda aspoň pro mě, že ten den měl přijít právě dneska. Jak jsem celej tejden byla doma a mohla tam jít prakticky kdykoli, tak zrovna teď když jsem zpátky v práci, by mi určitě hned první den dali volno z rodinných důvodů. Máma sice navrhla, že to odloží na středu, kdy mám volno, ale prosimvás. Já si tak vezmu na svědomí, že se to zvíře bude ještě dva dny tahat bytem celý orostlý nádorama a bude se na mě mračit. Ten pohled se nedá, fakt nedá snýst.

A tak byli dneska. Beze mě. Nejsem si jistá, jestli mi to ještě nedošlo nebo jestli jsem si prostě během týhle práce zvykla všechno přestát. Vážně, já dřív brečela každou chvíli. Ale co dělám tady? Já si prostě nemůžu dovolit se hroutit nebo mít nervy v prdeli, protože někdo ten krám musí vést a já se tam nemůžu zavřít dozadu na dvě tři hodiny a schovat se tam, ono to ani neni prostředí vhodný k takovejm věcem, tam jste furt na očích, i když jste za rohem. Furt víte, že tam na vás někdo juká a načumuje do krámu. To prostě takový věci zaplaší.

Ale tim je to právě tak hrozný. Že furt přemejšlim, kdy sakra budu mít čas, abych to na sebe konečně mohla nechat dolehnout. A navíc se děsně bojim, že už to ani neumim. Když jsem posledně brečela, trvalo mi to asi tři minuty, pak jsem se hned zvetila a šla dál. Což je asi na jednu stranu fajn, ale dyť to vůbec nejsem já O.o Já vždycky ležela i několik hodin na posteli, čuměla do zdi a bulela jako blázen, neschopná pohybu a čehokoli. Mezi záchvaty breku a škytání jsem psala srdceryvnou poezii nebo jsem zkusila složit něco na piáno, což se obvykle vydařilo a dodneška mi z těch věcí běhá mráz po zádech (muhehe, samochvála nade vše). A dneska? Napad mě jeden ubohej komentář, co jsem šla hodit jako status na facebook. Že jako aby svět věděl a abych tomu aspoň trochu učinila za dost. Jenže hned nahoře na titulce vidim kámošům status v následujícím znění: „Zdá se vám vaše kočka málo hebká? Použijte aviváž, zaručeně zhebne.“

Tak jako… co se na to dá kurva říct? 😀 Namísto aspoň minimálního vylejvání se jsem propadla záchvatu smíchu (černej humor v pravej čas na pravym místě, fakt že jo) a dala lajk. Tomu se řiká „zabít“. A to je taky docela humorný.

Nevim, poslední cca tejden dva mám vůbec divný rozpoložení, takový fakt černě humorný, řekla bych, morbidní, dekadentní a ani trochu rozverný. Dívám se na svět takovym tim totálně gárfíldovskym „I hate mondays“ pohledem, máloco mě rozesměje a už vůbec nic fakt upřímně (dneska jsem se, řikám, chechtala, ale stejně to bylo takový divný chechtání, takový divně nepřirozený, jako bych už zapomněla, jak se to dělá). Nevim, snad je to jenom přechodná záležitost, začínám se o sebe docela bát. Ale jak se znám, tak to zas přejde. Ono by stačilo kdyby brzo přišlo jaro a teplo a sluníčko a kdybych se konečně dostala trochu na vzduch a vídala zase nějaký 3D lidi (kromě zákazníků).

Kurva ale teď se mi stáhlo hrdlo, když mi došlo, že Oliva to jaro už neuvidí.