Fénixův archivní blog

Muhehe, tak jsem to tu krapítko upravila a mám z toho radost. Upřímně, ten dosavadní design mě štval už pěkně dlouho, ale největší ránu tomu zasadilo moje nedávný předělávání fb coveru, který mi dalo fakt zabrat a stejně mi pořád nevyhovuje. Ach, ty designy, to je vždycky průser.

Mimochodem nevim, jak dlouho tu ten dosavadní design byl, ale vzdávám mu hold, že vydržel tak dlouho odolávat mým neustále měnícím se choutkám. Kdo mě zná, ví, že ty designy kolikrát střídám jak fusky (ovšem jak pravil klasik, „To ty fusky moc nestřídám“ :D).

Neni to jenom design, na co jsem si brousila drápky už pekelně dlouho, hrozně mě štve moje šatní skříň. Neni to tak dlouho, co jsem se vrhla na její jarní úklid a fakt dost věcí jsem vytřídila, nicméně z nějakýho důvodu právě v tu chvíli nastává problém. Když totiž vytřídím několik pytlů hadrů, kam s nima?

Zkrácená verze je, že ty věci vždycky skončí ve skříni v předsíni, kam se ale už fakt nevejde ani ta fuska a vždycky, když ji otevřeme, vypadne nám na hlavu několik pytlů (jako mluvim o mně a někom z rodiny, sama sobě ještě nevykám). Což poněkud zabíjí ten efekt, kterej by se měl po takovym třídění dostavit, totiž pocit úlevy a odlehčení. Naopak mám spíš obavy, že ta skříň každou chvílí vybuchne, a pořád na ni nějak podvědomě myslím. Je to takovej strašák ve skříni, doslova. Hrozně ráda bych to všechno probrala s mámou (protože ta má prostě pocit, že musí všechno moje starý oblečení odsouhlasit jako nepoužitelný, v opačném případě dostanu vycinkáno a bude bububu), jenže domluvit se s ní na nějakym dni (nebo spíš dnech), kdy se do toho pustíme, je prakticky nemožný. A to je prostě děs. Fakt nesnáším, když moje práce stojí na mrtvym bodě kvůli někomu, s kym nepohnu. To je prostě… arghhhh! Bezmoc. Vztek. „Tak sakra kdy už?!“ Chápete mě, ne?

A krom těch hadrů jsou to knihy. Teda zejména potřebuju, aby se už konečně předělal bráchův pokoj. Tvl ten člověk už tu nebydlí kolik let a ten pokoj je prostě mrtvá zóna, plná bordelu a totálně nevyužitá. Myslim, že jenom někdo s takhle velkym bytem si může dovolit několik let dlabat na tak velkou místnost, která by se přitom tak strašně hodila. Nemůžu se dočkat, až tam mámě odstěhuju svůj (respektive její) pracovní stůl a až si tam taky odnese všechny svoje lejstra a věci. Bože, toho dne budu oslavovat jako nikdy! Začínám ten stůl totiž fakt nenávidět, stejně jako všechna rána, kdy se vzbudím a ona je tady, cvakající do notesu, přehrabující se papírama a neustále někam telefonující, jako by to byla kancelář a ne moje ložnice. Nevim, nějak jsme si prostě doma špatně vysvětlili pojem osobního prostoru a už roky s tím bojujeme. Já nemám vlastní pokoj, protože mi v něm furt dřepí máma, táta si zřídil pracovnu v kuchyni, protože se prostě nikdy nedomluvili na tom, že by měl vlastní pracovnu, čímžtopádem se v kuchyni jí pouze na Vánoce, protože jinak je stůl zasypanej jeho věcma a fakt se to nedá.

A přitom máme volnej, nevyužitej pokoj. No chápete to? Já ne.

Až se ten bráchův pokoj předělá a máma se tam odstěhuje (já stejně nějak nevěřim, že se to fakt někdy stane), ráda bych probrala knihovničku. Ono to bude zapotřebí i v širším slova smyslu, protože všechny knihy z bráchova pokoje (řekla bych několik stovek) bude třeba probrat a nějak se toho pozbavovat. Fakt jsem zvědavá, co s nima uděláme. Antikvariáty to podle mě chtít nebudou, maj toho samy dost. Do sběru je toho škoda. Včera jsem v knihovně koukala, že tam maj přihrádku, kam může člověk dát svý odložený knihy a někdo jinej si to zase může vzít. Ale tak nějak pochybuju, že by mě nechali naházet tam vozík plnej knih 😀 No, to se budu muset pozeptat, každopádně na to je ještě dost času. Je to přesně jedna z těch věcí, na kterou bych se hrozně ráda vrhla, ale bohužel mi nepřísluší o tom rozhodovat, moje knihy to nejsou.

Těším se, že až budu v tom zbavování se věcí, popadne mě konečně ten správnej amok na to, abych někam odnesla tu bedýnku „donate“, co mi leží v šupleti. Jsou to věci všeho druhu, blbiny, malý hračky, šmuky. Postupně se toho zbavuju při příležitosti něčích narozenin a podobně, ale moc to neubejvá. Další položka je moje stará sbírka žab, na kterou už sice mám zájemce, ale nějak jsme se pořád nedohodli na předání. Já hlavně vůbec nevím, jestli to chci darovat nebo jestli si za to mám i něco říct. Prvotní myšlenka je vždycky „hlavně ať se toho zbavím“, ale pak když se tím prohrabuju a koukám na ty všechny figurky a věci, do nichž dali mí nejbližší tolik energie a i peněz, tak si řikám „kruci, taková ztráta peněz“… nevim, co byste udělali vy se sbírkou asi čtyřiceti žabích artefaktů?

Don’t get me even started s kutlochem plnym mejch starejch hraček, plyšáků, panenek, barbín, lega, figurek z kinder vajíček a dalších šíleností, který tam ležej zahrabaný už od tý chvíle, kdy jsem je tam se slzou v oku odložila. V tom kutlochu je toho tolik, že se do něj nedá vstoupit, aniž byste si zlámali nohy a všechno vám to spadlo na hlavu. Vždycky, když otevřu dveře, poleje mě studenej pot. Strašně bych to chtěla všechno projít, ale to bude vyžadovat asistenci a nějakej prostor, kde to všechno rozložim, abych to mohla pořádně prohrabat a roztřídit. Brrfff… píšu si to na to-do list.

Taky máte takovej pocit, že mám na příštích pět let co dělat? To mi někdo vysvětlete, jak se můžu nudit, když mám tolik práce O.o

Někdy si myslíte, že jste děsně otevřenej blogger. Ale pak prostě vždycky přijde moment, kdy se něco fakt nedá napsat. Nedá se napsat, jak moc jste kurva světu vděční za ty některý lidi už jenom proto, že dejchaj. Proč kouříte, když jste vlastně nekuřáci. Proč jste úplně v píči, když se potácíte Prahou v půl šestý ráno z kalby. Jak moc jste zklamaní z toho, že lidi, který měli bejt jiný než ten zbytek, jsou úplně stejný a možná ještě horší. Jak málo vás to překvapilo a jak moc zdrtilo, protože přes to všechno jste pořád zasraný naivky, co si myslí, že maj šanci potkat „toho někoho“, kdo bude jinej. Nedá se popsat, proč se uprostřed cesty domů zničehonic sesypete na studenej chodník a začnete brečet do zvuků Bedshaped, co vám na plný koule řičí do ucha, a nemůžete přestat. Nedá se popsat, proč když mezi dveřma potkáte tátu, kterej jde zrovna nakládat auto, mu jdete pomoct, i když jste sami úplně v prdeli a sotva lezete. Jak moc vás dosírá, když se snažíte z posledních sil něco sepsat do blogu a někdo vám do toho furt vstupuje, odhání vás a hrabe vám po stole ve snaze něco najít. Jaký pocity a cíle vnímáte, když sepisujete nějakou poesii nebo tak něco. Jak moc a zároveň jak málo to souvisí s lidma, který doopravdy znáte. Jak zkurveně moc se těšíte na ten jedinej den svobody, jedinej den po uheráku, kdy budete zase sami doma a nikdo, kurva nikdo vás nevzbudí tim, že tu bude řvát jak na lesy, dupat, třískat s nádobím, hulákat, klepat do pc nebo telefonovat. Jak moc někoho milujete a proč. Jak moc někoho nenávidíte. Jak moc byste si přáli nastěhovat se na pokoj ke kámošovi, kterej je právě teď hospitalizovanej v Bohnicích, protože máte pocit, že i vám se všechno totálně sere a že prostě nejste tak silný, jak si o vás všichni myslí. Nedá se napsat, že ačkoli už dlouhý roky všechno zvládáte, máte toho plný kecky a taky byste si sakra chtěli jednou říct „seru na to“ a zhroutit se, aby všichni viděli, že vám dá zatraceně zabrat, abyste to zvládali, že to neni prdel a že vám to neni všechno ukradený. Že je fakt náročný zvládat to, co denně zvládat musíte. Nedá se popsat, jak šílený je poslouchat právě ty řeči typu „ty seš ale silná holka, ne jako já“, když víte, že uvnitř to máte úplně naruby a všechno špatně. To se nedá, pět měsíců nemoct sehnat kamaráda a pak se dozvědět, že se pokusil spáchat sebevraždu, protože toho na něj bylo moct. Přemýšlet, co by kdyby. Nedá se popsat, jak moc je mi u prdele všechno, co mi lidi řikaj a co se kolem mě děje. Jak moc bych se chtěla zavřít do stáze a probrat se, až bude svět zase normální. Nebo se vrátit patnáct let zpátky a vnímat věci, co byly tehdy pro mě bežný a vůbec jsem si jich nevážila. Znovu prožít celý to podělaný dětství, na něž mám sice šílený vzpomínky, ale zároveň to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy měla a co kdy mít budu. Jak moc toužím hodit ten zkurvenej mobil z okna, aby mi už nikdo nepsal ty svý srdceryvný patetický esemesky. Jak moc se toužim zavřít do koupelny, pustit vodu a dělat „lalalalalala, I can’t hear youuuuuu!“ třeba do konce života. Jak blízko jsem už byla smrti – a kolikrát – a pořád nic, ty vole. Jak mě sere, o co všechno jsem v životě přišla a co jsem měla a ztratila to, aniž bych si toho pořádně užila. Jak málo mě zajímá, co se mnou teď bude a jakou si najdu práci. To se prostě… nedá. To se prostě… gsag rgj úo§ůigj!!! Tvoje máma, tyvole, chápeš to?!!!!

Některý lidi se neměněj. Třeba jako můj někdejší kolega z pojišťovny, kterýmu je asi čtyřicet, ale vždycky se na mě díval jako na něco k žrádlu nebo prostě takovým tím pohledem „tak kudy na tebe, tudy to nejde, tak to zkusíme tamtudy“, a nikdo ho nezajímalo, že nemám zájem a že se mi to nelíbí.

Něco od něj potřebuju, tak jsem ho nedávno kontaktovala (haha, bitch útočí), jestli nechce zajít na kafe a pokecat. Samozřejmě chtěl, a tak jsme na to kafe včera šli. Samozřejmě se to jako obvykle zvrtlo, přijel autem a zahlásil, že ten podnik na Vencláku, kam chtěl jít pojíst (bylo domluveno, že dáme večeři a že mě zve. Sice jsem se tomu bránila, upřímně to nemám ráda, když za mě chlap furt něco platí v očekávání, že z toho něco bude, ale může si za to sám, můj postoj je mu znám už pár let a že se pořád snaží, neni můj problém), je zavřenej, a že teda pojedeme jinam. To jinam bylo nakonec úplně v jiný části Prahy, trval na tom, že mi musí ukázat, kde po rozvodu bydlí. Což by mi až tak nevadilo, kdyby to nebylo na Novodvorský, kam jsme jeli fakt dlouho a já se celou dobu obávala, že nestihnu večer bejt někde, kde mám bejt. Moc času mi na něj už nezbývalo a on jím takhle plejtval.

No, zastavili jsme u něj před barákem a že teda zajdem do místní hospůdky. Jenže to by prostě nešlo, dokud mě nevzal k sobě domů. Furt mluvil o tom, že mi to tam ukáže, no tak jsem se teda uvolila a šla. Byteček to byl miniaturní, spíš tak jedna místnost a kuchyňka a všechno vybaveno původním nábytkem „po babičce“, takže mi to připomnělo cestu časem zpátky a upřímně, i kdyby tomu chlapovi bylo pětadvacet a byl nejvíc namakanej a krásnej, tak v tomhle prostředí by mě všechny roupy přešly, to prostě fakt zabije všechno 😀 Nicméně jemu to tak zjevně nepřišlo a asi třikát mi nabídnul kafe, než teda konečně zachápal, že se tam nechci zdržovat a že už bych šla do tý hospůdky. Nebylo mi tam příjemně, obzvlášť když mi ukazoval, kde spí. Co je mi prosimvás do toho? Vážně, některý chlapi maj místo mozku slámu, což se ostatně potvrdilo už v autě, kde měl hrozně vyhulenou Evropu dvě. Ad jedna jsem zarývala nehty do sedačky, protože to se nedá popsat jinak než „the most violent way of torturing my ears“, tím spíš když si občas do rytmu prozpěvoval (obvykle Rihannu nebo Rytmuse, mimochodem po tom, co jsem slyšela to jeho pověstný „Čo ti jebe“ a „Šrouby a matice“ od Mandrage – dvě věci, o nichž jsem hodně slyšela, ale byla rozhodnutá nikdy si je neposlechnout – moje deprese z moderní doby byla o dost prohloubena, takže palec nahoru, debile, zničils mi uši a vůbec život), a ad dvě jsem fakt nechápala, proč to neztlumí, když se snaží vést konverzaci. Co chvíli se mě na něco ptal a i když u toho hrozně křičel, vůbec jsem ho neslyšela a navíc jsem musela řvát nazpět, abych přehlučela Evropu 2 a i tak mě zase neslyšel on, no fakt komická situace 😀

No, abych to zkrátila, během naší večeře měl co minutu připomínky na můj vzhled, jako že mi to sluší, že vypadám čím dál tím líp (ha-ha), že jsem zhubla (mwahahahahaha… ha) a že „žebruju“. Což jsem nepochopila, co tím myslel, ale opakoval to pořád. No, tak jsem se snažila soustředit se na toho moc pěknýho číšníka, co měl prdelku ham ham, ale trochu mě v tom rušil kluk, co seděl o dva stoly přede mnou a neustále jsme se střetávali pohledama. Což by mohlo bejt fajn, ale ty jeho byly trochu vražedný a já už nevěděla, kam jinam čumět – takovej ten moment, kdy si řikáte „co na mě furt čumí?“, ale nedá vám to a pořád koukáte, jestli kouká, takže on si zcela jistě myslí úplně to samý o vás 😀

Anyway, večeře byla dokonalá, fakt výborný žrádlo, ale samozřejmě jsem kvůli tomu zapomněla na čas. Bůh žehnej číšníkovi, kterej kolegovi rozuměl, že už budeme platit (ačkoli to neměl ještě v plánu) a přinesl účet. A tak jsme zaplatili a pak mě doprovodil na bus, protože i když mi slíbil odvoz, vyklopil do sebe během naší večeře asi tři piva, takže…

No, každopádně na večerní akci jsem přijela s velkým zpožděním, což úplně nesnáším, ale trochu jsem s tím počítala a nikdo tam na mně nezávisel, takže moje vzteklost nebyla zase tak velká.

Sečteno a podtrženo? Jsem čím dál tím hezčí, pořád hubnu a mládnu, měla bych se vrátit do pojišťovny, protože jsem byla fakt dobrá (asi proto jsem si nikdy nic nevydělala a mám na krku dluh 30 hadrů) a úplně nejlíp bych se s ním měla vyspat a bylo by.

Pche, chlapi.

*

Naštěstí večerní akce, slet bubeníků a fireshow na Křížku, byla o poznání příjemnější a méně napjatá. Jediným mínusem byla brutální zima (když vycházíte z baráku a je dvacet stupňů, tak se prostě moc nenabalíte, no, už aby se vrátily ty krásně teplé letní noci…) a fakt, že ještě pořád nevlastním djembe. To jsem se ovšem rozhodla napravit, ostatně prachy na to mám, tak co. Akorát nevím, kam na něj. Dostala jsem tip na týpka (hihi) v Rožnově pod Radhoštěm, ale upřímně, to nemám zrovna po cestě, takže nevim. Nějaký music city? Nebo mám zkusit nějakej malej krámek, kde maj dva tři kousky na výběr? Krakatau style? To asi neni ideální. Potřebovala bych hlavně nějakýho zkušenýho drummera, kterej do toho flákne a řekne mi, jestli je to dobrý nebo blbý. Hlásí se někdo?

Já prostě nemůžu nemít ráda Twilight ságu. Ne když se mi každou chvíli zdá sen, kdy jsem Bella a důvod mé existence za mnou přijde, aby mi s kamennou tváří, bez emocí a totálně robo-style oznámil, že odchází z mýho života a že už pro něj nejsem důležitá.

Můj Edward to dneska v noci dotáhl ještě o kousek dál. Neodešel hned, zdržel se, aby mě povzbudil ke spáchání sebevraždy a ujistil se, že to udělám správně. Musela jsem se vybourat s autem na mostě a proletět zábranami dolů do řeky. Nějak to ale nevyšlo, a tak jsem to auto jen nabourala a pak z něj musela vylézt. Edward mě navigoval, jak mám přelézt zábrany a skočit. V slzách, zmatená tím náhlým obratem a totálně zničená jeho kamennou tváří a tím, co po mně chtěl, jsem se ho ptala, jestli by mě prostě nemohl dolů stáhnout, skočit se mnou, protože jsem se bála, ale on namítl něco jako že by to udělal, ale nemá rád ledovou vodu a že se mu nechce zlámat si nohy. Bylo na něm vidět, že mi nechce dopřát ani tu poslední laskavost, aby byl se mnou, až to udělám. Aby mě třeba zabil sám. Nebo mě aspoň v objetí stáhl pod vodu. A tak jsem skočila sama, ale až po tom, co jsem slezla kousek níž, ani já se nechtěla rozmlátit o hladinu řeky při dopadu.

Tou dobou se to kolem už hemžilo policajtama a byla tam i nějaká sociální pracovnice. Snažili se mě vytáhnout, běželi podél řeky, jak mě proud táhl dolů, ale já jim uhýbala. Strašně mě štvalo, jak se tváří. Jako profesionálové, co přišli vyřešit můj problém, jako bych měla nějakej problém a byla narušená, jako by na všechny strany dávali vědět „Zadržte, mi si prokřupeme prsty, vytáhneme blázna z řeky a půjdeme na oběd. A všichni nás budou mít za hrdiny. Tohle je práce pro nás“. Vůbec je nezajímalo, co chci já, bavili se jen mezi sebou o tom, co udělají dál, a já byla vzduch, vůbec jsem je nezajímala. A jen jsem se dál zmítala v proudu, co se mnou mlátil ze strany na stranu a protahoval mě jezem za jezem a tu a tam jsem na břehu viděla kamennou Edwardovu tvář. Bledl a ztrácel se, ale bylo vidět, že je spokojenej, když mě takhle vidí. Věděla jsem, že to myslí vážně, když v něm nebyl jedinej cuk k tomu, aby mě skočil zachránit. Pořád jsem doufala, že to byl jenom nejapnej vtip, že se najednou probere z transu, zařve moje jméno a vytáhne mě ven, musel si to přece rozmyslet, tohle nedávalo smysl, jak by mě mohl takhle zničehonic opustit…?

Nerozmyslel si to. A já už byla rozhodnutá dokončit, co jsem začala, protože život bez něj neměl smysl. Sociální pracovnice mě stíhala a snažila se mi zabránit, abych došla na konec řeky, ale mně se to podařilo. Zničehonic jsem byla u nás na chalupě, já, nějaká moje kamarádka a balík čokoládovejch indiánků. Pár jich snědla ona, ale většinu já. Šlo nějakým způsobem o to, že až je dojím, budu mrtvá. Ale nakonec jeden v balíčku zůstal. Lehla jsem si do postele a odpočívala.

Pak jsem byla ve vězení. Sen se asi nemohl rozhodnout, jestli jsem nebo nejsem mrtvá, protože chvílema to bylo tak a pak jsem zase věděla, že žiju, jen za něco pykám. Tak jako tak jsem byla vyděděnec. Byla jsem v jakýsi betonový jímce ještě s několika dalšími vězni. Někteří mě ignorovali, jiní se mě posměšně ptali, co jsem vyváděla, že jsem tam skončila. I pro ně jsem byla mimo, blázen, co udělal něco šílenýho a pokusil se zabít, přičemž zaměstnal celej policejní sbor a byl ještě větší blázen proto, že se vůbec nechtěl nechat zachránit a všelijak se jim bránil.

Můj sen končil veřejně prospěšnými pracemi. Byla jsem na nějaký stavbě, na nějakym pozemku, přišla jsem tam k rozdělaný práci a nevěděla, co přesně mám dělat, ale můj kolega vězeň mě navedl, dělala jsem prostě totéž co on, plnila dutý cihly betonem a zašlapávala je do země – tak jsme tvořili základy domu. Myslela jsem na to, že mě můj Edward možná odněkud sleduje, aby se ubezpečil, že je mi dobře. Možná, když mě takhle uvidí, uvědomí si, že udělal chybu, pochopí, že ho miluju a tím odchodem mi zničil život, že bez něj nemůžu existovat – a protože mě ve skutečnosti miluje, bude ho to zajímat, vrátí se a všechno bude dobrý. Jenže co když mě uvidí s tímhle kolegou a řekne si, že to zvládnu, že se z toho dostanu, že to je jen přechodnej šok? A co když mě vůbec nevidí, protože ho naprosto nezajímám, protože veškerej jeho zájem o mou existenci opadl jako když se vypne tlačítko? Nebo prostě protože už není a nikdy nebude? Svět bez Edwarda? Jak mám dál existovat? To si prostě nelze představit, ta myšlenka je příliš nesnesitelná. Chodila jsem po stavbě a pracovala jako tělo bez duše. Věděla jsem, že se už nikdy neuzdravím.

Ne, já prostě nemůžu nemít ráda Bellin příběh. Až příliš dobře vím, co prožívala.

Pořád uvažuju, co s tím zatraceným RPG forem. Upřímně, tu hru miluju. Miluju to prostředí. Miluju svou postavu. Miluju i další postavy, co jsem tam potkala, ty lidi – ač neexistují – se stali mými přáteli a mám je ráda. To, co jsme tam doposud dokázali, by se nemělo jen tak zahodit. Tohle přerušení se mi vůbec nelíbí a ta hra mi chybí, strašně bych se do ní chtěla vrátit. Mělo to nápad a dokud nepadlo vedení, byla to jedna z nejlepších věcí, jakou jsem kdy na netu dělala – a to je při mojí virtuální historii co říct.

Jenže – co s tím? Upřímně, nápady by byly, ale nejsem člověk, co by to dokázal všechno vymyslet a vést. Za sebe můžu říct, že online jsem často a vždycky to tak bude. Nejsem ten typ správce, co nemá čas, není dostupný nebo „teď se mi to nehodí“ a pak týden ani zpráva. Kdepak, já jsem dostupná skoro pořád a nehrozí, že bych nebyla. Jenže jeden člověk je málo.

Co by to chtělo? Chtělo by to zkontaktovat lidi, co v tom byli zapojení a co jim to šlo – a takových tam bylo docela dost – a zjistit, kdo z nich by v tom chtěl pokračovat. Nebo jim přinejmenšim sdělit, že se něco takovýho chystá. Chtělo by to pár správců, co využijou tý příležitosti, že to všechno máme už rozjetý – vymyšlenej software, kterej je jednoduchej a přehlednej, vymyšlenej svět, historii, prostředí, postavy, prostě všechno. Teď je jen otázka, co s tím uděláme dál. Můžeme vymýšlet nová prostředí, která budou postavy objevovat (konkrétně na tohle mám miliony nápadů), můžeme dělat různé mise za něčím (na to už bych potřebovala pomoc), můžeme zůstat u hlavního záporáka tak, jak je daný, nebo ho předělat k obrazu svému, máme prostě totálně volnou ruku.

A jsme otevření všem novým příchozím a zájemcům o hru. Všem novým nápadům. Vážně bych moc chtěla, aby se našli lidi, co je to zaujme a budou mít chuť s tím něco provést a oživit to, byť jen zlehka a postupně. Nečekám, že se objeví nějakej děsnej dungeon mástr, kterej bude hned vědět, co s tím, ale kdyby někdo – kdokoli – měl nějaký postřehy a nápady, tak sem s nima. Čímžto prosím všechny čtenáře, i když jste o tom nikdy neslyšeli a nemáte šajna, o čem to melu, věnujte tomu chvilku a jděte se mrknout, jak ta hra vypadá. Třeba vás to zaujme.

Ve stručnosti, abyste věděli, oč kráčí – je to hra pro lidi, co celý život sní o tom, že se jednoho dne probudí někde jinde, v jiném světě, jiné realitě, obdařeni nějakými nadpřirozenými schopnostmi. Tohle je vaše šance, probuďte se jako telepati, shapeshifteři nebo třeba elementálové, cestujte na magické vzducholodi skrz naskrz hvězdným prostorem a dobývejte vesmír 😉

Jsem otevřená všem otázkám a návrhům a tak vůbec, no vždyť to znáte 🙂

Dobré ráno, Praho, jak to jde? Já si právě polila daňový přiznání malinovým čajem, ale jinak cajk 😀 Mám už od čtvrtka definitivně po práci v posranym pekařství, takže můžu konečně poctivě marodit – ježto už v neděli večer na mě něco vlezlo a ne a ne mě to pustit.

Díky tomu stály ty poslední dva dny opravdu za to. No, středa se ještě dala. V krku trochu škrabot a nemohla jsem moc dejchat, takže mluvení bylo obtížný, ale naštěstí jsem měla na pomoc pani, která sice přišla na lahůdkovej tejden (tudíž měla dělat lahůdky, zatímco já budu celej den na kase), jenže lahůdky nedělá, je to jen prodavačka. A tak jsem se zbavila nepříjemný povinnosti být u tý nechutný ranní vlny, kterou tak nesnáším, no a to samozřejmě pomáhá hodně na psychice. Než se ty první stovky pravidelných ranních zákazníků odbavily, dělala jsem si hezky v poklidu lahůdky a nikdo mě nebuzeroval a nic po mně nechtěl. Parádička. Odpoledne se dost vleklo, ale s vědomím, že už je to téměř naposledy, se mi to dělalo docela snadno a dost jsem si s lidma i pokecala. Slyšet přímo od zákazníků, že mě bude škoda, potěšilo. A mít večer v kase skoro dvě kila na dýškách taky.

Oproti tomu poslední den, čtvrtek, byla noční můra. Začalo to hned po ránu, kdy jsem odemykala a za zádama se mi do krámu cpala nějaká slečna. Trvalo to řádnou chvíli, než jsem pochopila, že je to slečna, co mě má na tom krámě zastoupit, a že ji mám dneska zaučovat. Obracela jsem teda oči v sloup, pže jsem byla totálně vyřízená, nemohla jsem už vůbec mluvit, jen jsem kašlala a slzely mi oči a fakt jsem neměla energii někoho něco učit. Tak jsem ji pro začátek vrazila tý pani prodavačce (N)., ať jí holka (R.) pomáhá na krámě, protože podle mě na učení lahůdek měla dost času.

Bylo fajn, ale na druhou stranu dost ubíjející, že R. byla od začátku děsně hyperaktivní. Já bych jí nejradši řekla, ať si jde sednout ke stolku, ať kouká, co jak děláme a neplete se mi pod nohy, ale ona se furt všechno chytala, brala mi věci zpod rukou a co že s tim má dělat. No, naštěstí ji pak zaúkolovala N. a moc ji nešetřila. Celý ráno pak ty dvě byly na krámě a já měla celkem klid, až na to, že R. strašně vyzvídala, jak to tady chodí. No, nebyla úplně nová, takže spoustu věcí už věděla, ale potřebovala seznámit s provozem konkrétně naší prodejny a jakýho máme vedoucího a tak. Mno, tak jsem se hodně krotila, abych ji neodradila stejně jako tu předchozí slečnu, ale tentokrát to bylo jiný. Sdělila jsem jí jen pár základních informací a snažila jsem se být co nejobjektivnější, abych to zase nevyznělo tak tragicky, a je fakt, že ten kokot měl i svý světlejší momenty a ta práce vlastně taky. Krom toho se ukázalo, že R. si asi nechá leccos líbit, a tak jsem nad tím pokrčila rameny. Její přístup k věcem je jasnej – ta na tom krámě zkejsne a vedoucí si s ní bude vytírat. Ale to už je její boj.

Zjištění, že tam se mnou bude celej den až do večera, mě odrovnalo. Ne že by mi vadila, ale těšila jsem se na svoje poslední klidný odpoledne, kdy nebudu s nikym moc mluvit, protože to ani nešlo, kdy si to každou chvilku zavřu a půjdu se schovat na hajzlíky, kdy do sebe budu lejt jedno kafe za druhym a budu odpočívat, abych se z toho úplně nesložila. Samozřejmě to dopadlo úplně jinak, sice s ní byla hrozná prdel, ale to právě způsobilo, že jsem celej den jen mluvila a mluvila a byla furt ve střehu, protože ona se mě furt na něco ptala a furt něco povídala a já už prostě fakt nemohla. Navíc jsem ji tam nemohla nechat samotnou, takže na wc jsem byla tak jednou, dvakrát. Už od rána mi bylo jasný, že večer nebude sedět kasa, protože co na ní ona prováděla, to jsem nezažila. Že nezná ceny, to beru, ale že do kasy naklepe x věcí, nezkontroluje si, že je naklepala správně a odklepne to, takže zákazníci se kolikrát ozývali, že to je nějakej divnej součet – a taky byl, markovala jim tam úplně jiný věci, takže jsem celý odpoledne jen počítala za ní a měla práci se stornama. Dost podivnym způsobem vracela, odečítala to namísto aby si dopočítávala, takže se neustále pletla a já byla svědkem toho, jak několikrát vrátila lidem úplně špatně, ale dost nepochopitelně. Třeba pán platil něco jako 51 a ona tudíž měla mít v ruce devět korun do šedesáti a pak další prachy do pěti kil. Jenže ona měla v těch drobných jen sedm. Tak jsem ji na to upozornila a ona se úplně zasekla a vůbec nevěděla, co po ní chci. Vytáhla z kasy další dvacku a já řikám „co blbneš, dvacku už pán má, ale teď máš mít v ruce devět korun, kolik tam máš?“ a ona nic. Dvacku teda vrátila do kasy, ale pak mu prostě dala těch sedm a on byl taky dost starej a nahluchlej, takže si toho nevšim, no ale copak to jde, takhle blbnout?

A navíc celou dobu opakovala, dost arogantním tónem, že ona počítat umí. Já se na to tvářila zcela nedůvěřivě a pořád jsem jí odpovídala, že to uvidíme večer. Což jsme pak taky viděly, chyběly nám tam dvě kila. Jenže namísto aby řekla aha a chytla se za nos, čuměla do toho naprosto nevěřícně a několikrát si to přepočítávala, ačkoli jsem už nutně potřebovala odejít, a když se přesvědčila, že to tam fakt chybí, tak nad tím ztuhle kroutila hlavou a říkala, že to teda nechápe, jak je to možný. No, mně to bylo naprosto jasný, krom toho, já osobně toho dne obsloužila tak deset lidí, jinak jsem nechávala na kase ji, a že by to spletla N., která tam s náma byla jen ráno, tomu nevěřim, protože ta pani prodávat sakra umí, kdežto R. si s těma lidma neustále povídala, vůbec nevnímala, co jí kdo řiká, a při vracení mluvila, což naprosto nepochopim. Já bych člověku nevrátila dobře ani na dvacku, kdybych u toho vyprávěla nějakou historku, natožpak na dva litry.

Tak jsem rozmrzele vytáhla peněženku a řekla jsem jí, že tam dám půlku, víc ne. Ostatně byly jsme na tý kase tři, tak by se to mělo nějak rozdělit, i když bylo naprosto jasný, že za to může ona. Jenže ona místo aby pohotově vytáhla peněženku a byla ráda, že se o to s ní chci dělit, pořád jen kroutila hlavou, že to vůbec nechápe, a pak mi tvrdila, že sebou tolik peněz nemá (jo, jasně) a kulila na mě oči. Já už fakt nevěděla, co s ní mám dělat, tak jsem prostě musela napsat kolegyni vzkaz, že se omlouvám, ale že jim kilo bude chybět. Dárek na rozloučenou fakt perfektní a měla jsem z toho strašně špatnej pocit, ale kurva já fakt vim, že to moje chyba nebyla, tak co s tim mám jako dělat. Dost na tom, že jsem dala stovku ze svejch peněz za to, že to ta cuchta spletla.

Ovšem co bylo na tom dni nejšílenější, byl úplnej závěr. Kolem šestý, sedmý, mi totiž na krám dorazil „loučící výbor“, teda část party, která mě přišla vyprovodit z posledního dne v pakárně a sebou měli frkačky a naprosto úžasnej dort. Musím říct, že tou dobou jsem byla už tak vyřízená, že jsem sotva vnímala, že tam jsou, a ke všemu jsem měla hrozný nervy z toho, že vedoucí tam toho dne byl a zahlásil, že se přijde podívat na uzávěrku. Takže celej večer jsem jen čuměla ven a očima ho hledala a snažila jsem se všechno naplánovat tak, aby to tam vypadalo k světu, ať dorazí kdykoli. Snažila jsem se předbalovat, abychom to měly rychle, a přísahám, kdyby to ten kokot nehlásil, tak bych zavřela už v šest hodin, aby bylo na všechno dost času. No, kokot samozřejmě nepřišel, takže jsme zavíraly poctivě v osm, jenže díky R. uklízení netrvalo obvyklou půlhodinu, nýbrž hodinu a půl. A do toho tam pořád ta parta, která neustále troubila frkačkama a evidentně čekala, že s nima ještě někam půjdu pařit. Já, ve svym zdravotnim stavu, s taškou plnou věcí, který jsem si po tom ročnim pobytu odnášela všechny najednou – s vědomím, že vracet se tam už nebudu – totálně vyřízená a na pokraji zhroucení.

No, nakonec jsme to nějak zvládly, ale jen vědomí, že už to bylo opravdu naposledy, mě drželo při životě. Byl to strašnej den, jinak. Nicméně až teprve když jsem ten krám zamkla a předala R. klíče, mi to došlo. Neskutečnej pocit.

Když už na mě ta banda čekala tolik hodin, tak jsem s nima teda na to jedno šla, ale zhruba v půlce jsem začínala usínat a toužebně jsem si přála teleportovat se do postele, protože jsem si neuměla představit, že mám ještě někam půl hodiny jet a šlapat. Přestávala jsem vnímat a nebylo mi vůbec dobře, ale nakonec jsme to nějak doklepali a naštěstí jsem měla doprovod až skoro domů, protože někteří jeli stejnou cestou. Těch posledních pár metrů jsem s tou pitomou taškou na zádech ještě došla a pak už jsem se zhroutila na postel a od tý doby pěkně marodím.

Jenže jak známo, léčená rýma trvá stejně dlouho jako neléčená, a tak na sobě nepozoruju žádný výrazný zlepšení. Mám teda pocit, že ten nedělní knedlík v krku už je pryč, ale možná je to spíš tim, že jsem si na něj už zvykla. Každopádně uši mám ucpaný, ať dělám co dělám, a dejchání taky stojí za prd. Ale aspoň už jsem konečně začala smrkat, nejhorší jsou ty dny, kdy máte ucpanej nos, ale nevysmrkáte nic.

Dneska jsem měla jet na návštěvu do Bohnic, ukázalo se, že můj dlužník má další originální výmluvu, proč mě nemohl zkontaktovat – pokusil se spáchat sebevraždu. No, co na to mám říct. Neuvěřím, dokud neuvidím, domnívám se, že za půl roku měl víc než dost času tu situaci řešit a já odmítám skákat jak si pískne. „Přijeď za mnou“. Nasrat. Až se uzdravim. V tomhle stavu nikam nejdu.