Já to strašně nemám ráda. Takový to řešení „co by se stalo, kdybych tehdy…“. Víte, takový to do minulosti. Pitvání a lámání si hlavy nad tím, jak to všechno mohlo dopadnout jinak. No fajn, mohlo. Ale jako co s tim teď asi hodláte dělat? Teď už je to jedno. Tak proč se tím zabývat?
Neřeknu, nadhodit pár větama – hele, tak mě napadlo, ono se mohlo stát to a tamto. Ale sedět nad tim celej večer, celý dny, celý týdny, a lámat si hlavu nad tím, co mohlo bejt? Proč proboha?
Radši přemýšlím o tom, co může bejt teď. Když teď dám výpověď, co se stane? Když ji nedám, co se stane? Když si najdu takovou a takovou práci, jak to bude vypadat? Co když řeknu ano? A co když řeknu ne? To je místo, kde to má smysl. Zvažujete svoje možnosti. A pak se pro jednu nebo více rozhodnete a uděláte to. Ale prázdně tlachat? Babrat se v tom, co už nezměníte? Vytahovat na světlo věci, co se udály v dávné minulosti, a přemítat, jestli jste to udělali správně nebo špatně? Komu to pomůže?
Nevím, fakt nevím, jak bych dneska vypadala, kdyby se nestaly věci, co se staly. Mohla jsem mít srdce v jednom kuse a moje citový rozpoložení by bylo na úplně jinym levelu. Nemusela jsem prožít tolik bolesti. A nebo bych ji prožila stejně, ale třeba jinak, třeba ještě horšími způsoby. Třeba kdybych nepotkala Božskýho, potkala bych nějakýho kreténa, co by mi ubližoval nebo by mě zdrtil nějakym jinym způsobem. Kdybych se po prázdninách 08 vrátila do Anglie, nepotkala bych spoustu lidí, které dnes nazývám přáteli. Potkala bych ale zase milion jinejch, třeba. Nebo taky ne. Možná bych se tam úplně ztratila. Možná by mě tam srazilo auto. Těch kdyby je tolik. A jo, někoho možná baví je všechna vymýšlet a dumat nad tím a psát o tom článek jako noha, ale za těch několik minut, co ho píšu, co se jako v mym životě změnilo? Úplný hovno. Jsem na tom pořád stejně, nezávisle na tom, co se všechno mohlo stát jinak.
A tak bych chtěla poradit všem těm věčnejm uvažovatelům a bilancovatelům, vybodněte se na to. Neřešte, co mohlo bejt, a řešte to, co může bejt teď. Co můžete udělat? Co můžete říct? Co to způsobí? Udělá vám to dobře? Zlepší to vám nebo někomu jinýmu život? Uleví se vám? Tak to sakra udělejte a neřešte kdyby!
Nestačí jen prodlévat ve snách, Harry. A zapomenout žít. (A. Brumbál)
5 reakcí na „Kdyby byly v řiti ryby…“
pravda nemel by clovek zit minulosti ale obcas je dulezití se v ni pekne probrat aby clovek vedel a podvdome si hlavne uvedomil to coho donutilo vlastne vubec v ten daby moment nezit pritomnosti a buoucnosti ale minulosti.-)
mirrda
bez urazky mas to teda hezky upraveny ja jen tak litam po netu a jeto poprvi co vlastne nekde nco pisu vlastne jsem dokonce linej psat i duleziti veci pri vyplnovani a pri cestine jsem spal tak se omlouvam zatu moji lastni cestinu.-)
tim netvrdim ze nemas pravdu..
Říkám tomu citový masochismus. A podle mě je to vyloženě nemoc.
Já jsem citový masochista. A asi bych nebyla, kdybych přemýšlela před jednáním, nebo během jednání. Jenomže já jsem taky dost upřímná. Jednám prostě teď a tady, začerstva. Nedomýšlím to, hlavně, když je to upřímné, správné. Jednám impulzivně a potom toho lituji a vracím se k tomu. …Co by, kdyby…? Neumím to jinak. Prostě jakmile to pokazím, tak se k tomu vracím, dokud na to nezapomenu (Díky, můj mozku-ementále!), nebo dokud to nenapravím.
Vím, že není dobré žít v minulosti, protože k budoucnosti to nestačí, ale jsem snílek. A navíc nepoučitelný snílek. Můžu se pokusit udělat se jinou… Ale nakonec to skončí tím, že (stejně jako před půl rokem) nebudu vědět čí jsem a budu muset začít odznova. Už nechci.
Dobrej název ;D…