Rubriky
co se mi honí hlavou

Hovoří kapitán letadla. Jenom jsem vám chtěl říct, že mě všichni děsně serete.

Milánci moji, už to tu zase flákám a mám pro to řadu důvodů. Ten můj život mi zase přijde čím dál tím šílenější, už zase se děje takovejch věcí, že nad tím nestíhám ani kroutit hlavou, natožpak o tom psát. Tak se podíváme na hlavní topicy, ať si v tom uděláme trochu pořádek.

Stávající práce

Jsem unavená, fakt že jo. Neskutečným způsobem trpím pokaždý, když tam musím jít. Čeká mě teď dlouhej tejden a už od čtvrtka z toho mám takovou náladu, že si to skoro řiká o antidepresiva.
V pátek jsem na krámě měla novou slečnu, na zaučení, co by mě měla nahradit. Celej ten den byl tak posranej, že ani nevim, odkud začít, ale předně nás tam bylo zbytečně moc na tak slabej den, takže jsem totálně neměla co dělat a ten pocit, že jsem tam šla zbytečně, mě ničil. Pak, měla ji přijít učit vedoucí výroby, která nepřišla, a tak jsem jí – co se dalo – chaoticky vysvětlovala já, jenže to nemělo pořádnej systém a hlavně jsem nevěděla, co jí můžu říct a co ne, když má přijít baba a říkat jí to všechno znova. Nechtěla jsem, aby to holka musela poslouchat dvakrát, a tak jsem jí toho moc neříkala. No, nakonec se to ukázalo jako vcelku dobrá volba.
K poledni na nás přišla inspekce práce, zapsali si naše občanky a byl trochu rozruch okolo toho, že tam máme jednu, co nemá smlouvu ani žádný jiný papíry – no taky kde by je vzala, když tam byla první den a jen na zkoušku. Nicméně zapsali si ji taky a do určitýho data má zaměstnavatel dodat naše smlouvy, jinak bude mít problémy. Jelikož na závěr toho parádního dne se slečna rozhodla, že do takový pakárny nepůjde, zaměstnavatel žádnou smlouvu nedodá. Mnu si ručičkama.
Jenže zase – celej zbytek dne ve mně hlodaly určitý pochybnosti. To, že jsem slečně narovinu řekla, jak to v týhle firmě chodí, byla podle mě věc zcela správná. Kdybych to neuděla, brzo by na to přišla a stejně by odešla, protože podle těch několika hodin, co jsme spolu strávily, můžu s klidem říct, že je to moje druhý já a že ani ona tohle nemá zapotřebí. Holka hledá normální práci, kde s ní budou slušně jednat, tak já jí přece nebudu řikat, jak právě našla to pravý a ať jde hrozně do toho, dyť by to ani nedávalo smysl, když sama odcházím. Upřímně řečeno nechápu, co můj milovaný pan vedoucí čekal, když vrazil novou slečnu na mou prodejnu ve chvíli, kdy tam já jsem. Já, nejnasranější a nejvyčerpanější prodavačka z celý firmy, která už to tam nemůže ani cejtit a která kvůli tomu pomalu ale jistě začíná kouřit – a to je u mě dost co říct. Co si jako myslel, že tu práci budu bůhvíjak vychvalovat?
Nicméně mám teď trochu hrůzu z toho, co mu mám říct, až mi bude volat a ptát se, co se tam jako sakra stalo, že si to slečna rozmyslela. Lhát mu nebudu, ale to taky neznamená, že mu musím sdělovat všechny detaily, co ze mě v záchvatu vzteku nad další posranou inventurou vylítávalo na adresu našeho milovaného vedení. Takže co s tím? Jasně, mně už to může bejt vcelku jedno, ale to neznamená, že si chci dělat zlo, ještě tam nějakou chvilku budu, i tak očekávám, že mě totálně oškubou v posledních dvou výplatách, nemusím to ještě přihoršovat, no ne? A krom toho nejsem ten typ člověka, co by si nějak přehnaně vymýšlel a lhal. I z toho, že jsem řekla pravdu, mám podivný pocity.
Budoucí práce
Když jste takhle otrávení a věčně v práci, kterou nenávidíte, obvolávejte cizí lidi a radostným tónem se jim nabízejte, že u nich chcete pracovat. I když jsem dostala několik kontaktů (moje okolí se docela mile činí v touze mi pomoci, a to zejména lidi, co mě vůbec neznají, zvláštní to věc), nejsem schopná je obvolat a aktivně hledat. Hledám si tak akorát výmluvy, proč to neudělat – klasicky začínám tím, že je dost času, popřípadě že si stejně nemám na kdy domluvit pohovor, když jsem pořád v pakárně, a tak tomu podobně, no jsem docela kreativní. Pravda je, že se mi vůbec nechce hrnout se hned do nějaký práce. Pár peněz na účtě mám a pro sebe toho fakt moc nepotřebuju, takže nějakou dobu bez ní vydržím. A chci si odpočinout. Pořádně. Tyhlety „dovolený“, co jsem si pro sebe vydupala v tomhle měsíci, jsou z tohohle hlediska k ničemu. Mám sice míň hodin, který musim strávit v tom madhousu, ale odpočatá rozhodně nejsem a pořád jsem z toho stejně vypsychovaná, ne-li víc.
A do toho samozřejmě všichni „A co budeš dělat?“, „A už máš něco?“, „A co bys chtěla dělat?“, bla bla bla áááááá! Nevim sakra! Nevim a je mi to jedno. Jsem vyřízená. Jsem v prdeli. A jediný, co chci, je strávit pár dní někde o samotě mimo město, a neslyšet jedinou zmínku o práci, o posraný pekárně, o tom, co budu dělat a o penězích, co mi lidi dlužej nebo co já někde dlužim. Všechny tyhle sračky prostě nechat někde za mnou a ať mně to všechno políbí. Je to vážně tak moc?
RPG

Vcelku rychle se zorientovávám v komunitě RPG hráčů, profláklých po české netosféře. Mám k tomu několik výborných učitelů a je docela zvláštní sledovat, jak se všechny jejich výroky, prorokující to či ono, totálně vyplňují. Oni prostě fakt vědí, o čem mluví, a tak jsem – naštěstí celkem rychle – přišla o svoje iluze ohledně téhle záležitosti. Ostatně sama se na netu pohybuju dost dlouho na to, aby mě to nepřekvapovalo. Ale je to škoda. Když má nějaká hra potenciál bavit spoustu lidí, probouzet fantazii a vůbec dělat všechno to, k čemu RPG jako takové slouží, je škoda vidět, že to mají na starosti lidi, jací to mají na starosti. Nebudu jmenovat, ale už dlouho jsem se nesetkala s tak okázalou dávkou arogance, neschopnosti, zcela zjevně přehnaného sebevědomí, citového vydírání a skutečně blbých lží jako za těch posledních pár týdnů. Některým prostě skutečně prší do frňáku a vám nezbyde, než se nad tím zasmát, protože jak jsem dneska jednomu svýmu „učiteli“ řekla, domnívám se, že když někdo neumí lhát, neměl by to dělat. Obzvlášť na netu, kde se dá leccos velice snadno dohledat, si člověk prostě musí klepat na čelo a divit se, že ten dotyčný zřejmě vůbec nepředpokládal, že mu na to někdo přijde. No a pak je tu ta záležitost s určitými osobními charakteristikami, které prostě nedávám, jako je právě zmíněná arogance, povýšené chování, dělání jako bych sežral šalamounovo hovno a jak si zasloužím bůhvíjakou úctu jen proto, že jsem už pařil támhle či onde, když pak stačí pár příspěvků a i slepej vidí, že ten člověk to prostě neumí. Už nejednomu tak-samo-zvanému RPG hráči mám chuť napsat po vzoru Ladislava Stroupežnického vzkaz:“Pane XY, nepište a pokud možno nepište vůbec“, protože to se prostě vůbec nedá číst.
Takže shrnuto – moje první RPG jde do háje, tam už se s tim prostě nic neudělá. Jestli to někdo bude mít sílu po nějakym čase vzkřísit, bude mít u mě velkej bod, myslim si totiž, že by to fakt stálo za to – když se najde někdo, kdo má na vedení podobných věcí talent a chuť – ale jinak… mne. Já už jsem dojela do mrtvýho bodu a nebudu po někom přebírat jeho bordel a zachraňovat to, co on nezvládl, když k tomu má takovej přístup, jakej má. Jen ať je pěkně vidět, jaké jsou jeho kvality coby správce.
Takže svou tamější hru jsem víceméně zakonzervovala nebo spíš jen tak dojíždím a pustila jsem se do něčeho nového, co vypadá velice zajímavě, ale už teď je mi jasný, že to bude totéž v bledě modrým. O kvalitě tamějších hráčů jsem si udělala představu celkem rychle a obávám se, že něco tak otřesného dlouho nevydržím ignorovat. Když si někdo říká RPG hráč, tak by sakra měl mít nějaký kvality, fantazii, výřečnost, nápady, pocity, schopnost psát a kdovíco ještě, ale když ten někdo není schopen napsat víc než jednořádkovej post a i v těch šesti slovech naseká tři zcela zásadní hrubky celkově to vůbec nedává smysl z hlediska obsahu (jako sorry, ale někteří jako by žili v jinym světě, kde asi prostě platí jiný fyzikální zákony, nebo nevim), tak to člověku nezbyde než hodit na to WTF obličej a zvažovat, jestli má něco takovýho vůbec smysl.
V takovou chvíli tu totiž existují jen dvě možná řečení – buď to skousnu a budu mlčet a snažit se vycházet tomu vstříc, jenže to mě to pak nebude bavit, bude to dost náročný na fantazii a hlavně to nevydržím věčně, no a nebo na to začnu poukazovat a zase někoho naseru – protože to lidi samozřejmě nemaj rádi, když někdo poukazuje na jejich nedostatky. I když jsou zcela zjevný a všichni o nich vědí, ten jeden, co to vytáhne na světlo a troufne si to říct nahlas, je prostě dead meat a největší zloun zlej. Nicméně o mně už dávno všichni vědí, že radši půjdou touto cestou než abych držela hubu a krok jako všechny ty ostatní ovce. Přesně z toho jejich ovčícho přístupu a utajeného drbání po skypech totiž vznikají všechny ty pršáčky. Přesně kvůli tomu ta komunita vypadá tak, jak vypadá – a sice že sotva tam vlezete, už se dozvíte, kdo je jakej šmejd, z deseti různých stran, a přitom na foru je to samý ťuťu ňuňu. No asi jako v reálnym světě prostě.
Vztahy

Co vám mám povídat. Můj milostnej život, to jsou pořád ty stejný postavičky, a když ne to, tak minimálně pořád ty stejný vzorce. Mohla bych se tu začít ohánět kecama jako „to vážně neexistuje jedinej normální chlap“, ale to nemá smysl. Fakt je, že všichni chlapi v mym dosahu jsou zcela nepoužitelný. Buď je to zadaný nebo to má nějaký psychický problémy, který si to neumí vyřešit, nebo se to chová jako kluk a ne jako chlap. A to je hlavní problém. Když to tak vezmu, tak já znám jen opravdu málo „chlapů“. A přitom zrovna to je to, co bych potřebovala jako sůl. Jenže kde vzít a nekrást?
Když už potkám někoho novýho, kdo se zdá bejt rozumnej, tak se ukáže, že je to úplně stejná slibotechna jako všichni předchozí a tím to končí. Já už nemůžu, fakt nemůžu vystát ani jedinej další prázdnej slib ve stylu „ozvu se ti“ nebo „něco podniknem“ a následné týdenní až měsíční ticho – které samozřejmě prolomím až já ve chvíli, kdy to nevydržím a ozvu se já jemu. Může mi někdo říct, co z toho kurva lidi maj, že takhle prázdně slibujou? Přece – když vim, že něco nesplnim, tak stačí říct „nebude to, sorry“, a já to vezmu a zařídím se podle toho. Ale vodit někoho rok za nos falešnýma nadějema, že třeba něco bude a že se třeba něco stane a „já ti určitě zavolám“? Proč proboha? Nezavolá. Neudělá. Nedostojí svejm závazkům, protože ho nejspíš vůbec nenapadne, že by měl a že na to někdo čeká. Protože lidi si prostě asi na tyhle prázdný kecy tak zvykli, že už se ani neočekává, že by je splnili. Neoddělitelnou součástí slibu by podle mě mělo bejt nějaký vyústění. Ideálně jeho splnění nebo včasná a přijatelná omluva, respektive vysvětlení, proč k tomu nedošlo, a náprava. Jenže to jsem asi prostě z jinýho světa nebo já nevim, ale tohle, tohle se mi stane opravdu málokdy. A to je něco, co mě neskutečnym způsobem vyčerpává a proč vážně uvažuju, co nasadit za prášky, než se z toho opravdu zblázním. Jako tohleto… proč proboha?! O.o
Přátelé

Přátelé, přátelé… co to je? Jsou to lidi, na který je spoleh? Tak takovejch mám teda po čertech málo. Přála bych si umět jim to nějak říct, nějak dát najevo. Ale já už jsem v poslední době tak rozházená, že to ani neumim. Že jim neumim říct „děkuju ti, že toho pro mě tolik děláš“. Neumim ani naznačit „nemáš ani představu, jak moc si toho vážím“. Protože vím, že jakmile bych se do těch vod pustila, musela bych se sesypat nad vědomím, jak málo takovejch lidí mám a jak moc jsem z toho všecho v prdeli.
Mám Mauďátko. Mauďátko, který si žije svým životem a má svý věci a přesto nezapomíná na svou praštěnou třešeň, která si naopak nepamatuje vůbec nic a neni pomalu schopná se ani ozvat, i když ví, že by měla. Mauďátko, co je mou jedinou kotvou v tomhle světě, kde je všechno úplně na palici a na horší slova a kde máte pocit, že už snad neexistujou normální lidi. Tak díky ní vim, že existujou.
Mám Klárku, bez níž bych byla totálně v prdeli, protože jsem naprosto neschopná existovat v tomhle světě plnym paragrafů, zákonů a věcí, co musíte, máte a nesmíte. Protože vůbec nevim, co mám dělat a ona to ví a je připravená mi s tim pomoct, ačkoli nemám pocit, že bych jí měla nazpět co nabídnout. Přála bych si bejt někdo schopnejší, mít možnost nějak se takovým lidem odvděčit, ale mám prostě pocit, že cokoli řeknu nebo udělám, bude málo. Málo za to, co dělají oni pro mě a ten můj posranej život.
Mám partu, se kterou je prdel a příjemný odreáčko, ale to je spíš útěk od problémů než že bych je s nima dokázala vyřešit. Každopádně i to se počítá.
Ovšem to je tak všechno, co v tuhle chvíli mám. Měla jsem víc, nebo jsem si to aspoň myslela, ale je to pryč.
Bolí mě hlavně jedna věc. Důvěra, kterou jsem vložila do někoho, o kom jsem si myslela, že je na něj spoleh. Stalo se mi to už mockrát, ale tentokrát v tom hrajou roli peníze a to už prostě neni prdel. Z toho se nevylížu. A nikdy si to nepřestanu vyčítat, že jsem takovou krávovinu udělala. Už je zpátky nedostanu a můj táta mě do konce života bude mít za krávu, protože jsem ho neposlechla a naletěla jsem stejně jako on mnoho let zpátky. A já budu mít do konce života zlomený srdíčko, protože to byl jedinej člověk, kterýmu jsem na celym světě věřila, že nebude problém, a on samozřejmě je a jakej. A všechno jen proto, že jsem chtěla pomoct kamarádovi. Never more.
A je mi jedno, jaký má pro svoje chování vysvětlení. I kdyby mi hořel barák nad hlavou, nikdy bych se nevysrala na svý kamarády, kteří na mě spoléhají, a i kdyby to v danou chvíli nešlo řešit (protože prostě třeba nemáte prachy na to, abyste je najednou vrátili, to se přece může stát a jasně, nepočítala jsem s tím, že bych celou tu cifru dostala najednou), vvždycky se to dá řešit nějakou domluvou, splátkama, nebo minimálně tím, že kurva zvednu ten telefon a řeknu „hele, teď to nejde, vim, co jsem slíbil, ale stalo se tohle a tohle. Já to promyslim, ozvu se ti za tejden a dám to do kupy“. A já bych řekla ok, počkám, a za tejden by zazvonil telefon a já bych slyšela „ok, tak jsem to vymyslel, pošlu ti teď, co můžu, a pak to uděláme tak a tak. A já bych věděla, co bude. Ale jako nahánět někoho pět měsíců po všech čertech, potýkat se s nezvedajícím telefonem a s padesátkrát pronesenou větou „já se ti ozvu a nějak to vyřešíme“, která prostě NIKDY žádný vyústění neměla, to už… já už prostě fakt nemůžu. A je mi u prdele, jaký to mělo postranní důvody. To neni omluva pro jeho chování a pro to, do jaký situace mě dostal. Neni. A jestli má takovej člověk drzost ještě po tom všem se nazývat mym kamarádem a odvolávat se na to, že „ty mě přece znáš a víš, že nejsem svině…“, no tak na to už se fakt nedá nic říct. Prostě… nevim. Neznám. Už ne. A už ani znát nechci. Chci jen slyšet nějaký řešení, chci vědět, jak hodlá tu situaci vyřešit, protože hej, já taky nejsem takovej zazobanec a mám taky svý problémy a ty prachy budu potřebovat. Neřeknu, kdyby šlo o pár stovek, ale tohle… jsem prostě kráva. Jsem kráva a nikdy si to neodpustím. A jemu už vůbec ne.
Plány do budoucna

Pf… odpočinout si. Dát se do kupy, pokud to vůbec jde. Najít si nějakou normální práci – o což se strašně bojím, protože přestávám věřit, že taková existuje. Vycestovat. Mimo zem, mimo město, k někomu na chalupu nebo jen prostě někam do prdele, strávit nějakej čas někde, kde to neznám a kde mě to trochu zregeneruje a nahodí. A třeba až se dám dohromady, budu mít lepší šance potkat někoho normálního na nějakej ten vztah. Protože teď momentálně mám prostě pocit, že normální lidi vymřeli a že svět je celej totálně na hlavu postavenej. A je fakt, že kdyby bylo s kým to sdílet, člověk by to asi zvládal líp, ale když ono není a já to nezvládám vůbec.
Doma

Doma bude líp, až si od sebe odpočineme a až se vyřeší problémy. Momentálně to přestávám zvládat. Že mám posranej život, to vim dobře i bez toho, aby mi to furt někdo připomínal, rejpal do mě a ptal se po řešení a co s tim jako hodlám dělat. Zase. Nevim kurva! Nějak to dopadne. Odmítám se zabývat deseti věcma najednou, odmítám běhat po bytě jak magor jen proto, že věci nejdou jak by měly. Problémy má každej a vždycky to nějak dopadne, i když to teď třeba vypadá sebehůř. Odmítám se z toho posrat.
Tvůrčí nálada

Nulová. Nechce se mi hrát, nechce se mi zpívat, nechce se mi psát – jediný, co mě baví, je RPG, a tam ta moje psavost vyznívá naprázdno. Nejsou lidi nebo nejsou správný lidi a mě to mrzí, protože to jsou věci, který maj báječnej nápad, ale provedení za ním pokulhává. Škoda, věčná škoda…
Počasí

Je strašný. Jestli se brzo neoteplí a hlavně jestli nezačne svítit sluníčko a růst něco zelenýho, tak mi hrábne. Už mám pokrk všeho toho šeda a smradu a smogu a vůbec, nesnáším tohle hnusný šedivý město! Až začne konečně svítit sluníčko a něco růst, zlepší se to, ale fakt už aby to bylo. Čím dál tím víc přemýšlím o stěhování někam mimo, fakt mi to tu leze krkem. Celý tohle město je nechutný a smrdí. Neprojdu jedinou ulicí bez toho, aby mě do nosu udeřila minimálně jedna z jeho „charakteristik“. Ať už jde ho psí hovna, chcánky, zvratky, bordel na ulici, odpadky, kanály, smog, kouř, všudypřítomný bezďáky a cikány nebo cokoli jinýho, zvedá se mi tu z toho kýbl. A v takovym prostředí má člověk spokojeně žít a svobodně dýchat. Copak to jde?
Zdravotní stav

Dá se to. I když ta nepřestávající rýma, neustále ucpanej frňák a astmatický knedlíky v krku mě už taky přestávaj bavit. Nemine den, kdy bych neměla ucpanej nos. Co chvíli mi z nepochopitelnýho důvodu začne divoce bušit srdce a nechce to přestat třeba hodinu, dvě. Na prsou mi leží šutrák, díky kterýmu občas fakt nemůžu dejchat a nechápu, co mi to je. Zvažuju, jestli nemám alergii na laktózu nebo prostě na něco z mlíka – měla jsem to jako malá a poslední dobou mám dost divoký reakce, když si dám kafe s mlíkem. Už to nevypadá jako náhoda. Asi budu muset zase na alergo, ale to je taky jedna z věcí, co nespěchaj. A co že se čtvrt hodiny dusim pokaždý, když dobíhám autobus. Kdyby to se mnou seklo, žádná velká ztráta. This life ain’t worth living.

9 reakcí na „Hovoří kapitán letadla. Jenom jsem vám chtěl říct, že mě všichni děsně serete.“

Mě ty reakce, co píšeš dělá spíš kafe než mlíko.
Je mi jasný, že jako cizí osoba tě naprosto nezajímam sračky nějaký holky, ale tvý zážitky mi přece jen pomáhaj, protože vím, že nejsem jediná, i když to nemám zdaleka tak hrozný.
Víc jak před rokem se stala jistá věc, díky které jsme se museli přestěhovat do domu, na kterej jsme tak úplně neměli. Byla jsem poslední, kdo v téhle rodině ještě neměl půjčku a tak jsem si ji  byla nucena vzít se slibem, že se za pár měsíců proplatí. No hovno a já musela celej rok pracovat a přitom ještě začala studovat. Začalo mi to přerůstat přes hlavu a navíc nenávidím lidi. Opravdu jako pracovat v kině, kde ti denně přijde 200 zmrdů a ještě pak píšou vymyšlený hemzy na facebook a mail, takže člověku hrozí výpověď. Nasrat! Rozhodla jsem se odejít, protože už mi z toho hrabe a doma je to samý ,,A co budeš dělat?'' ,,KDe vezmeš peníze?'' ,,Co když nás vyhodí z domu?'' ,,A půjdeš tam o prázdninách na brigádu?'' Tohle je to poslední, co chci teď řešit. Chci vypadnout, soustředit se na školu, popřípadě někam odjet na prodlouženej víkend a zapomenout, že něco jako můj život existuje, věnovat se škole a vysrat se na tyhle věci budoucí.

[1]: Já si připadám jako člověk, co má právě vyskočit bez padáku, pže ho zapomněl doma, a říká si "hergot, proč mám pocit, že jsem na něco zapomněl…"

[2]: Nad tím jsem taky uvažovala, ale že by mohla být alergie na kafe? O tom jsem zatím neslyšela, tak jsem spíš zvažovala to mlíko.

Naopak, já jsem ráda za každej komentář v tomhle stylu. Zoufalec vždycky potřebuje slyšet, že někdo další je podobnej zoufalec 🙂 Proto ty blogy máme, ne?

Jo, o lidech jsem tu radši ani nezačínala, ty nenávidím už dobrejch pár let, takže mi nepřišlo důležitý to zmiňovat znovu, ale vím, co myslíš :D

Já si pořád opakuju "nějak to dopadne" a "vyřeší se to, vždycky se to vyřešilo". To je to jediný, co člověka udrží nad vodou, jinak bych si už dávno musela skočit bez padáku, pže toto je už prostě moc. Tenhle týden mi navíc přišla obsílka od jakési vymahačské firmy, že kdesi dlužím třicet hadrů a že ať to okamtitě zaplatím. Nemám šajna, o co kráčí, a nejsem zase tak při penězích, abych to vůbec mohla zaplatit, takže to je přesně jeden z těch klacků pod nohy, kdy už si prostě říkáš "kolik ještě vydržím?" a vůbec nevíš, co máš dělat. Můžu prostě jen krčit rameny a doufat.

Tak to je zajímavá myšlenka. No, v nejbližší době na alergo stejně nepůjdu, ale až, tak si na to dám pozor. K vzteku, to jediný, co člověka drží na nohou, a on na to zrovna dostane alergii, ne? :D

Já právě nevím, jestli je to alergie. Nejdřív jsem myslela, že mi to nějak prudce zvedá tlak. Kafé nemůžu vůbec, Jednou jsem si dala laté a udělalo se mi blbě jak při infarktu, hrozně mi bušilo srdce. Ale třeba silnej paralen se mnou občas taky dělá věci, zvlášť když moc nejím.

[6]: Tak paralen nevím, ten si vezmu fakt jenom výjimečně, ale jinak je to přesně jak říkáš, taky si vždycky říkám kurně já mám infarkt O.o A navíc to trvá klidně i několik hodin, než to srdce přestane mlátit, a úplně ho cítím klepat do hrudníku. Že by to byla jenom silná reakce na změnu tlaku? Je fakt, že po kafi prý tlak hrozně vyletí a pak se ještě víc sníží. Taky je mi po něm někdy všelijak, když u toho nejím a nepiju, ale to se snažím nedělat.

Ovšem to bušení mě pronásleduje občas i bez toho, že bych pila kafe (nebo prostě kofein. To zase bude asi věc stresu, už jsem byla i na kardiu a tam mi nic nezjistili. Takže si to prostě asi vymýšlím :D)

No, musím říct, že tenhle článek je opravdu pěkně zoufalý a s největší pravděpodobností až krutě upřímný. Nevím nic o tobě, ani o tvém životě, nemám kdovíjaké životní zkušenosti, ani doktorát z psycholigie, takže ti asi těžko poskytnu nějakou radu, co se týče tvého reálného život. Jediné do čeho snad mám odvahu mluvit jsou textové RPG, neboť s těmi mám bohaté zkušenosti. Do spárů této virtuální reality jsem spadla asi tak před rokem. Nezačalo to nikde jinde, než na českých Naruto fórech, kterých je na naší internetové scéně asi nejvíce ze všech. Bohužel se to ale projevuje na kvalitě. Dovoluji si napsat, že v našich podmínkách aktuálně v podstatě neexistuje kvalitní Naruto RPG textová hra (nejblíž k tomu mají aktuálně Kage wars, ale … ale). Není problém tam narazit na typy, co hodí odpověď o jednom řádku, nebo klidně i o jedné větě a do toho nasekají spousty chyb.
Vím, o Klubu snílků a jeho RPG. Na začátku to vypadalo velmi slibně. Nové RPG, kvalitní, půjdou na něj hrát lidé z Klubu – lidé, kteří se věnují psaní. Jenže to bylo jinak. Nahrnuli se na ně v naprosté většině lidé právě z Naruto fórek. Ano, někteří umí hrát skutečně na kvalitní úrovni – čest jim -, ale jiní? Škoda mluvit. A tak jsem se po dlouhé době strávené v kruhu těchto lidí, kteří byli jak na Naruto RPG fórech a kteří pak expandovali do klubu snílků, a hlavně poté, co jsem se již nějakou dobu pohybovala v tom "podhoubí", které se vyskytovalo pod ním plným pomluv a sr*ček, začala ptát sama sebe. Není něco lepšího? Nějaká kvalitní fóra?
Světe div se, objevila jsem. Jsou to kvalitně zpracovaná a opečovávaná fóra, kde vyhrává kvalita nad kvantitou – průměrný počet postů za denn se pohybuje okolo jednoho kusu. Na druhou stranu není problém na nich potkat dívčinu, jejíž post se rovná dvěma stranám ve wordu a ty nejkratší posty čítají něco okolo sedmnácti řádků. Takové hry se valí dopředu se svou pomalou setrvačností, zato však spolehlivě. Za všechny uvedu například Imaginárium.
Řekla bych, že je to otázka každého, kterou začne řešit ve chvíli, kdy zjistí, že na české scéně se vlastně vyskytují dva druhy textových RPG. Otázku, která zní: Kvalitu, nebo kvantitu?

[8]: Já dávám momentálně šanci ještě jedný novince, ale je mi jasný, že tudy cesta nepovede. Spíš se časem poohlédnu právě po něčem takhle kvalitnějším, protože na těchhle fórech je to fakt dost o ničem. Nápady to má třeba dobrý, ale provedení je žalostný. Už dva týdny čekám na schválení schopností, když přitom na foru funguje několik správců – nebo by mělo fungovat. Každý nově příchozí mi vyráží dech s tím, jak okázale ignoruje fakt, že by si třeba měl přečíst pravidla, protože to, co si dávají třeba do životopisů, to je fakt nářez. Způsob, jakým se pak o sobě "rozepisují", no, kdybych to vedla já, tak ty lidi okamžitě upozorním, že jestli tohle je jejich styl psaného projevu, pak je do hry neberu. Protože to jsou pak opravdu jednovětný příspěvky naprosto žalostný úrovně a když člověk hraje s někým takovým a ještě ten dotyčný má třeba vyšší úroveň než ty, no to si pak opravdu musíš klepat na čelo a říkat si, čím se o to jako zasloužil? Posty by měly být udělovány po zásluze a ne kdo si o co řekne. Stejně jako schopnosti by měl člověk získávat podle svojí aktivity a úrovně hraní, jinak je to fakt bída.

Komentáře nejsou povoleny.