Woohoo, mám dovolenou 🙂 Akorát teda vůbec nevím, co si s ní počít. Normální lidi teda o dovolený jezděj někam do pryč, třeba jsem mohla jet do tý Anglie aspoň na pár dní nebo někam na hory, ale to nějak holt neni můj případ, no. Ta dovolená vznikla dost narychlo a já si jí klidně užiju pěkně v posteli, aspoň těch prvních pár dní. Pak mě čeká hon na nové zaměstnání. Vůbec nevim, tyjo. To zas bude.
Meme mě nebaví. Poslední dotazy mi vůbec nesedí nebo už jsem na ně psala xkrát nebo mě k nim prostě nenapadá nic záživnýho. Ostatně jako vůbec k celýmu blogu, poslední dobou na to zase seru jak na placatej šutr a vůbec to nechápu. Asi je to tím, že když už sedím u netu, oddávám se cele hraní rpg a sem mě prostě nic nenapadá. Navíc, dělat tu z toho „deník vzteklé prodavačky“ jsem nechtěla. Ne že by vás to nebavilo, obávám se, že by vás to bavilo až moc, protože co některý ty lidi jsou schopný řikat, dělat a požadovat, to je prostě na jedno velký WTF, ale prostě se mi nechce bejt taková prudéra i tady, stačí že to odnášej lidi v mym okolí, co mě pak musej poslouchat XD
Příklad za všechny, převčírem mi tam večer přišel chlápek a povídá „Máte tu nějakou pekárnu?“. Já se nezmohla v první chvíli na nic, protože jsem ho totálně nepochopila, tak jsem na něj jenom koukala jak sůva z nudlí. Pak jsem teda vykoktala, že co jako myslí, protože jsem fakt nevěděla, a on že jako něco na sladký a zákusky… no stejně jsem ho nepochopila. Tak na to povídám, že mám akorát to zboží, co vidí, a jinak nic. On se na mě taky podíval divně, řekl aha a šel pryč. Ještě asi pět minut jsem pak nechápavě zírala do zdi a snažila se přijít na to, co po mně vlastně chtěl. Jako jak jestli tam mám pekárnu, tyvole? Asi továrnu na pneumatiky tam mám, ne? Celou fabriku pod pultem schovanou. Ne, prostě nechápu, o co mu sakra šlo? 😀
Jedna pani to moje zmatení taky odnesla, protože se mě ptala, jakej krém je v tom větrníku. Já sakra nemám šajna a z vody to neuvaříš, tak jsem chvilku něco koktala, a nakonec ze mě vypadlo asi tak to, že je v tom takovej ten normální krém, co se dává do větrníků 😀 Pani řekla aha a koupila si špičku.
Já vim, že od prodavačky je normální očekávat, že ví, co prodává, ale prosimvás tam, co dělám? Tam neví nikdo nic a co je na tom nejhorší, nedozví se to ani když se po tom pídí. Dodneška nevim, co je čim plněný, protože mi to buď nikdo nebyl schopnej říct nebo mi tři lidi řekli tři různý věci. O maďarskym chlebu například, že je pálivej, což pak nebyl, o buchtách, že tam jsou rozinky, což pak nebyly, o koláči, že je tvarohovej, když je to samej pudink a vůbec. Co si sama nezkusim, to nevim. O bulkách všem lidem poctivě hlásím, že jsou mazaný máslem, protože mi to tak bylo řečený. Pak je ochutnám a zjistím, že to vůbec neni obyč máslo, ale nějaký hořčičný. Jako je to dobrý, o to nic, ale prostě wtf? Já tady rok lidem lžu? A neni v mejch silách, promiňte, fakt neni, ochutnat všechno, co na tom krámě máme. Nejsem degustátor a ty některý věci mě fakt nelákaj. Ne proto že by vypadaly hnusně, ale prostě proto, že danou věc nejim a nehodlám ji jíst jen proto, abych se dozvěděla, jak chutná – z ochutnání větrníku stejně zjistim tak maximálně to, že je dobrej, ale složení krému si z palce nevycucám.
Ty lidi ovšem jako by to věděli, mě těmahle otázkama bombardovali i celej čtvrtek. Chvílema jsem už fakt nevěděla, co. Jedna pani se mě ptala, jestli je něco dnešní, že to chce pro malou holčičku. Já na to, že jo – protože jsem měla zato, že mluví o chlebíčkách, a ty byly dělaný asi hodinu předtim než přišla. A ona že si to teda koupí. Jenže já nevěděla, co konkrétně myslela, tak jsem se zeptala „a co že jste to chtěla?“. Pani se zatvářila dost pobaveně, což se jí nedivim, vyznělo to jako že a priori hlásim, že je všechno dnešní, aniž bych věděla, na co se mě ptaj (ale stejně kurva, co čekaj, že jim řeknu! Ne, madam, ten chlebíček tu mám už od pátku a bejt váma, nežrala bych to?), ale tak to fakt nebylo. Nakonec šlo o věneček, a ten stejně dnešní byl, takže jsem rozhodně nelhala.
Ale ta byla aspoň milá, i když totálně hluchá, takže byl problém se s ní domluvit. Nějaká jiná baba se mě dost nevybíravym způsobem ptala, aniž by pozdravila, jestli jsou ty šneky „opravdu“ čerstvý, pže když je prej kupovala posledně, tak to bylo tvrdý jak podešev. Já už se v takovejch případech nezmůžu vůbec na nic. Povídám jí prostě jen že „tvrdé zboží neprodávám“ a „ještě něco k tomu si dáte?“. Poker face. Baba vypadala, že mě prostřelí pohledem, zjevně ukrutně nasraná, že jsem ji tak drze setřela a nezačala se s ní hádat nebo se před ní rozpadat. Zaplatila, vypadla. Jako co už sakra. Jestli to někoho uklidní, všechno zboží mi každý blbý ráno projde rukama, takže dobře vím, co si můžu dovolit prodávat a co neni jedlý. Může se stát, že na to některá prodavačka sere a cpe lidem zlámaný starý oschlý hnusy s tím, že prostě když se vrátí a hodí jí to na hlavu, tak mu vrátí peníze, no co. Ale já tohle zapotřebí nemám a tak si dávám bacha na to, co těm lidem cpu. Jakmile mi od toho blbýho šneka kousek upadne, což se stává, pže ty kurvy z pekárny to neuměj upíct tak, aby to drželo pohromadě, tak ho prostě vyřadim a dám ho do vratky, protože nemám potřebu poslouchat výlevy nějaký hysterický husy, že „za tohle devatenáct korun nedá“. Prostě nemám. A tak, jestli někdo v pekárně – za mojí přítomnosti, pže tam taky nejsem furt a všechno neni jenom moje vina, herdek jsme tam tři – koupí něco tvrdýho, tak je to jedině proto, že ta věc měla bejt tvrdá, anebo prostě proto, že to kupuje v osm večer a sorry, ptát se mě, jestli mám v osm večer čerstvý rohlíky? Jako jasně asi, zrovna jsem je vytáhla z pece v tý pekárně, co mám schovanou pod tim zkurvenym pultem.
Bože, já tu dovolenou potřebuju…
