Rubriky
poesie

Po nocích

Po nocích se dějou věci
to nejsi jako zvíře v kleci
to dopouštíš se chyb a přeci
krásné jsou
tak nech se svléci
*
Po nocích jsme láskou posedlí
jak měsíc kdybychom nejedli
jak roky kdybychom nemluvili
jak kdybychom měli jen tuhle chvíli
*
Po nocích toužíme po blízkosti
po něze, vášni, po lidskosti
a s ránem pak když všechno zmizí
zas jsme si navěky cizí
proč tolik masek
proč nejsme víc… ryzí?
*
Rubriky
co se mi honí hlavou

Z deníku vzteklé prodavačky, žeby?

Woohoo, mám dovolenou 🙂 Akorát teda vůbec nevím, co si s ní počít. Normální lidi teda o dovolený jezděj někam do pryč, třeba jsem mohla jet do tý Anglie aspoň na pár dní nebo někam na hory, ale to nějak holt neni můj případ, no. Ta dovolená vznikla dost narychlo a já si jí klidně užiju pěkně v posteli, aspoň těch prvních pár dní. Pak mě čeká hon na nové zaměstnání. Vůbec nevim, tyjo. To zas bude.
Meme mě nebaví. Poslední dotazy mi vůbec nesedí nebo už jsem na ně psala xkrát nebo mě k nim prostě nenapadá nic záživnýho. Ostatně jako vůbec k celýmu blogu, poslední dobou na to zase seru jak na placatej šutr a vůbec to nechápu. Asi je to tím, že když už sedím u netu, oddávám se cele hraní rpg a sem mě prostě nic nenapadá. Navíc, dělat tu z toho „deník vzteklé prodavačky“ jsem nechtěla. Ne že by vás to nebavilo, obávám se, že by vás to bavilo až moc, protože co některý ty lidi jsou schopný řikat, dělat a požadovat, to je prostě na jedno velký WTF, ale prostě se mi nechce bejt taková prudéra i tady, stačí že to odnášej lidi v mym okolí, co mě pak musej poslouchat XD
Příklad za všechny, převčírem mi tam večer přišel chlápek a povídá „Máte tu nějakou pekárnu?“. Já se nezmohla v první chvíli na nic, protože jsem ho totálně nepochopila, tak jsem na něj jenom koukala jak sůva z nudlí. Pak jsem teda vykoktala, že co jako myslí, protože jsem fakt nevěděla, a on že jako něco na sladký a zákusky… no stejně jsem ho nepochopila. Tak na to povídám, že mám akorát to zboží, co vidí, a jinak nic. On se na mě taky podíval divně, řekl aha a šel pryč. Ještě asi pět minut jsem pak nechápavě zírala do zdi a snažila se přijít na to, co po mně vlastně chtěl. Jako jak jestli tam mám pekárnu, tyvole? Asi továrnu na pneumatiky tam mám, ne? Celou fabriku pod pultem schovanou. Ne, prostě nechápu, o co mu sakra šlo? 😀
Jedna pani to moje zmatení taky odnesla, protože se mě ptala, jakej krém je v tom větrníku. Já sakra nemám šajna a z vody to neuvaříš, tak jsem chvilku něco koktala, a nakonec ze mě vypadlo asi tak to, že je v tom takovej ten normální krém, co se dává do větrníků 😀 Pani řekla aha a koupila si špičku.
Já vim, že od prodavačky je normální očekávat, že ví, co prodává, ale prosimvás tam, co dělám? Tam neví nikdo nic a co je na tom nejhorší, nedozví se to ani když se po tom pídí. Dodneška nevim, co je čim plněný, protože mi to buď nikdo nebyl schopnej říct nebo mi tři lidi řekli tři různý věci. O maďarskym chlebu například, že je pálivej, což pak nebyl, o buchtách, že tam jsou rozinky, což pak nebyly, o koláči, že je tvarohovej, když je to samej pudink a vůbec. Co si sama nezkusim, to nevim. O bulkách všem lidem poctivě hlásím, že jsou mazaný máslem, protože mi to tak bylo řečený. Pak je ochutnám a zjistím, že to vůbec neni obyč máslo, ale nějaký hořčičný. Jako je to dobrý, o to nic, ale prostě wtf? Já tady rok lidem lžu? A neni v mejch silách, promiňte, fakt neni, ochutnat všechno, co na tom krámě máme. Nejsem degustátor a ty některý věci mě fakt nelákaj. Ne proto že by vypadaly hnusně, ale prostě proto, že danou věc nejim a nehodlám ji jíst jen proto, abych se dozvěděla, jak chutná – z ochutnání větrníku stejně zjistim tak maximálně to, že je dobrej, ale složení krému si z palce nevycucám.
Ty lidi ovšem jako by to věděli, mě těmahle otázkama bombardovali i celej čtvrtek. Chvílema jsem už fakt nevěděla, co. Jedna pani se mě ptala, jestli je něco dnešní, že to chce pro malou holčičku. Já na to, že jo – protože jsem měla zato, že mluví o chlebíčkách, a ty byly dělaný asi hodinu předtim než přišla. A ona že si to teda koupí. Jenže já nevěděla, co konkrétně myslela, tak jsem se zeptala „a co že jste to chtěla?“. Pani se zatvářila dost pobaveně, což se jí nedivim, vyznělo to jako že a priori hlásim, že je všechno dnešní, aniž bych věděla, na co se mě ptaj (ale stejně kurva, co čekaj, že jim řeknu! Ne, madam, ten chlebíček tu mám už od pátku a bejt váma, nežrala bych to?), ale tak to fakt nebylo. Nakonec šlo o věneček, a ten stejně dnešní byl, takže jsem rozhodně nelhala.
Ale ta byla aspoň milá, i když totálně hluchá, takže byl problém se s ní domluvit. Nějaká jiná baba se mě dost nevybíravym způsobem ptala, aniž by pozdravila, jestli jsou ty šneky „opravdu“ čerstvý, pže když je prej kupovala posledně, tak to bylo tvrdý jak podešev. Já už se v takovejch případech nezmůžu vůbec na nic. Povídám jí prostě jen že „tvrdé zboží neprodávám“ a „ještě něco k tomu si dáte?“. Poker face. Baba vypadala, že mě prostřelí pohledem, zjevně ukrutně nasraná, že jsem ji tak drze setřela a nezačala se s ní hádat nebo se před ní rozpadat. Zaplatila, vypadla. Jako co už sakra. Jestli to někoho uklidní, všechno zboží mi každý blbý ráno projde rukama, takže dobře vím, co si můžu dovolit prodávat a co neni jedlý. Může se stát, že na to některá prodavačka sere a cpe lidem zlámaný starý oschlý hnusy s tím, že prostě když se vrátí a hodí jí to na hlavu, tak mu vrátí peníze, no co. Ale já tohle zapotřebí nemám a tak si dávám bacha na to, co těm lidem cpu. Jakmile mi od toho blbýho šneka kousek upadne, což se stává, pže ty kurvy z pekárny to neuměj upíct tak, aby to drželo pohromadě, tak ho prostě vyřadim a dám ho do vratky, protože nemám potřebu poslouchat výlevy nějaký hysterický husy, že „za tohle devatenáct korun nedá“. Prostě nemám. A tak, jestli někdo v pekárně – za mojí přítomnosti, pže tam taky nejsem furt a všechno neni jenom moje vina, herdek jsme tam tři – koupí něco tvrdýho, tak je to jedině proto, že ta věc měla bejt tvrdá, anebo prostě proto, že to kupuje v osm večer a sorry, ptát se mě, jestli mám v osm večer čerstvý rohlíky? Jako jasně asi, zrovna jsem je vytáhla z pece v tý pekárně, co mám schovanou pod tim zkurvenym pultem.
Bože, já tu dovolenou potřebuju…
Rubriky
poesie

Objímám tě

Pro Klub Snílků.

Objímám tě
ale ty už jsi stejně pryč
odnesl sis
k mému srdci klíč
Už nevídám tě
jenom ve svých touhách
a když probudím se
vše je skutečnost pouhá
Opláču tě
stíne dávné minulosti
šmouho, co rozpila se
až do morku mojí kosti
Zamykám tě
ve svých prázdných dlaních
jedna milovala tě
vzpomeň si někdy na ni.
Snow (thehiddensaphire at D/A)
Rubriky
Bez kategorie

Já a mainstream (meme, den 16.)

Varování: obsahuje vulgarismy. Koho to sere, ať to nečte.
Nebudu tady hlásat, jak děsně jsem nestádní a protiproudní, ale jestli něco fakt nenávidim, tak jsou to popový rádia. Třeba taková Frekvence 1 nebo Impuls. Prosimvás Frekvence! Poslouchám to půl dne, pže kolegyně jinou stanici asi nezná, a to i několik dní v tejdnu, a to už pár měsíců. A to je furt, hrajeme česky, jsme české rádio, a pak vám tam vyprdnou deset písniček od Elánu, Habery, Žbirky a toho dalšího slovenskýho debila, toho fousatýho. Pozor, nemám naprosto nic proti Slovákům, naopak, ale tyhlety sračky? Kdo to má sakra furt poslouchat? A samozřejmě hned vzápětí to vylepšíme Lucinkou Vondráčkovou a tím jejím posraným Větrem nebo jak se ta příšernost jmenuje. BOŽE! Za co mě trestáš? Ta osoba by měla dostat soudní zákaz, pokud jde o zpívání, a ty hovada z rádia by zase aspoň mohly vědět, že ta „zpěvačka“ nemá jenom jednu podělanou písničku. Za těch let, co se sere do zpívání a předstírá, že něco umí, jich nazpívala určitě víc než dost a některý z nich budou zajisté i posluchatelný. Třeba takový Džíny, ty měly aspoň melodii, prokristapána, a tu melodii ta koza uměla jakžtakž udržet.
Ale abych nekřivdila jen těmhle popsračkám, Rockzone mě taky pěkně sere. Prakticky ten samej případ v bleděmodrym, už půl roku tam denně poslouchám jednu a tu samou písničku od Rammsteinů (příšernou, mimochodem), jednu a tu samou písničku od Evanescence a jednu a tu samou písničku od Green day – When I come around. Kristepane, já Green day miluju, ale víte o tom, že ta kapela má asi patnáct alb a ne jen jednu posranou písničku???!!!
No, ale abych to vrátila na nějakou rozumnou míru. Nemám osobně nic proti žádnýmu stylu hudby – snad jen hip hop, kterej vůbec nechápu, a techno, který je furt stejný, ať ho poslouchám jak ho poslouchám. Říkejte si mi, že jsem ten styl nepochopila nebo že o tom nic nevím, ale náhodou mám bratra, kterej to techno pěstuje už asi patnáct let a to, co u nás doma hrál před těma patnácti lety je úplně to samý tuc tuc meďa beďa, jako hraje teď. Ještě tak drum’n’bass když hraje, to se dá. Ale techno? Nět!
Ale co jsem chtěla říct, je, že nesnáším ty vlny, v nichž nám je ta všechna „nová“ hudba cpána. Hit dnesna neznamená nic víc než skladbu, kterou všechna rádia hrajou třeba rok den co den až do zblbnutí. Čím horší je to sračka a čím nesmyslnější má text, tím líp. Nejlepší hity jsou pak odrhovačky s nekonečným koncem, otravně vlezlou melodií a stupidně přehrávaným zpěvem, kdy zpěvák zní asi jako by se nemohl vysrat nebo jako by měl epileptickej záchvat. Bohužel, když se řekne mainstream, představím si právě tohle.
Co naopak mám ráda, jsou neobjevení interpreti, o nichž nikdo neví a nikdo je nehraje. Jakmile se něco moc hraje, je to prostě znamení toho, že to neni dobrá věc. Jediná malá výjimka jsou nejnovější Nickelbaci s When we stand together. To je sice poněkud zpopovatělá verze Nickelbacků, ale pořád je to pecka. A zase tak moc se to nehraje.
Mno, měla jsem zato, že dneska to meme trochu doženu, ale začíná mě brutálně bolet rameno a ještě si chci dát koupel, takže to nevidim. Pokračování zítra.
Rubriky
co se mi honí hlavou

A je to v… slepý.

Néé, vůbec nejsem pozadu s meméčkem… Ale to je teď vedlejší.
Hlavní je, že mi čím dál tím víc hrábě. Dneska, když jsem se zase po ránu nasrala, a neměla už ani sílu kroutit nad tím vším hlavou (páč by mi asi upadla), celou hodinu před otvíračkou mi v hlavě jel žhavej monolog, jímž jsem pomyslně seřvávala toho kreténa vedoucího, jemuž už nemůžu přijít ani na jméno. Jakej tohle je kokot, to se jen tak nevidí. A celá ta firma je jedno zkurvený svinstvo na druhý, takže jakmile ztama zrhnu, sepíšu to všechno bod po bodu a udělám něco jako Paměti jedné prodavačky. Ale nevim, jestli to bude publikovatelný, Gordon Ramsay je vedle mě uculenej slušňák z nedělní školy.
A tak jsem dneska udělala to, o čem jsem kecala už několik měsíců, vlastně skoro celou dobu, co v tý pakárně dělám, a sepsala jsem výpověď. Překvapilo mě, jakej prd to je. Dvě tři věty a je to. Zasekla jsem se pak nad tou sepsanou výpovědí a celej můj život jako by doběhl do takovýho toho bodu ve filmu, kdy se celej děj najednou zbrzí a zastaví a nastane naprostý ticho, zatímco kamera opatrně prochází mezi ve vzduchu zamrzlými skleněnými střepy nebo podletí padajícího člověka. Tohle je prostě konec. Slepá ulice. Už nemám kam dál jít. Nemůžu tam zůstat, jsem z toho zralá na psychiatra. To už neni jenom to, že mě ty lidi serou. Já už fakt nemůžu, totálně je nezvládám, a i kdybych si nakrásně mohla vzít dovolenou, nebylo by to dost, protože bych pořád věděla, že se tam musím vrátit a že to tam navíc během tý mý dovolený někdo odsírá za mě. A to už nechci. Nechci už na to myslet jako na svou zodpovědnost. Žádný že přijdu z práce a jsem doma z práce, ani prd. Jsem tam pořád, pořád je to můj krám a já pořád musím řešit spousty věcí, který by měl řešit někdo jinej, a mám toho dost. Nejsem prodavačka. Nikdy jsem nebyla. Jsem člověk, na kterýho celá ta společnost sere jak na placatej šutr a kdybych tam třeba chcípla, tak mi nejen že nepomůžou, ale ještě mi seškrtaj výplatu, protože je to moje vina, a pak mě přijdou seřvat za to, že mám příliš malý šlehačkový poháry, když je přitom dělám přesně podle gramáže, jakou mě naučila výrobní manažerka. A když si o tom chci postěžovat jí, tak se na mě taky tváří jako na krávu, co nedala ani učňák, a řiká mi, že to mám líp vyšlehat. Jak kurva??? Ta šlehačka se nedá šlehat do vejšky, jednou jí máte tuhou a konec, nemůžete z ní přece dělat máslo, ne?
Tak si ty veky zamražte. Protože jinak vám zplesniví, protože jich tady máte moc. Jo? Zamražte si to. Pak to dáte do vratky a pak X. vám to neuzná, protože vám to tu zplesnivělo, a bude mít velký rozdíly při inventuře, jo? Zamražte si to. A pak si to vyndavejte příští tejden. Jo? Jednu si vyndejte v pondělí, pak si vyndejte jednu v úterý… UÁÁÁÁÁÁÁGHTWAJITIUJT VOIAWJIOWRJGZOQEIR!!!! CHCÍPNI KRÁVO!
Baba je chytrá jak rádio. Přísahám, ještě by řekla „jednu si vyndejte ve středu“ a měla by kudlu mezi vočima.
A takhle je to tam celej den. Celej den už od božího rána se tam vztekám, pěnim, bublám a skučim a nejradši bych se zhroutila pod pult a tam se střídavě svíjela smíchy a střídavě brečela. Ale nemůžu, někdo ten krám musí obsluhovat. A v noci nemám na brek čas, to jsem tak vyřízená, že se aspoň snažim na těch pár hodin usnout. Ne, vážně, já už děsně dlouho nebrečela. To se mi nepodobá O.o
Přemýšlet cestou do práce o tom, jak by to bylo fajn, kdyby se něco v metru semlelo a někdo vás zastřelil, abyste se jako do tý práce nedostali a oni si tam bez vás museli nějak poradit, to prostě neni normální nebo snad jo? No já rozhodně nechci, aby tohle bylo pro mě normální.
Jenže práce nečeká na každym rohu. Nemám klid v duši tím, že jsem to sepsala. Ani za prd. Mám nervy na pochodu a kdybych mohla, teď bych se určitě rozbrečela. Jsem totálně v koutě. Jenže nemůžu udělat nic jinýho než odejít a zkusit štěstí někde jinde. Nemůžu, protože mi z toho haraší, už fakt moc. Radši bych si zlomila nohu než abych šla do práce. To prostě neni normální…
Njn. Jenže kam já se poděju? Ani nevím, kterým směrem koukat. Začínám mít pocit, že jsem opravdu k tomuhle životu nepoužitelná. Kam vlezu, tam se něco posere. Jasně, na tu práci jsem třeba dobrá, takže se nedá říct, že bych byla neschopná nebo tak. Ale nejsem schopná to dlouhodobě zvládat. A to mám mít před sebou ještě nějakejch šedesát let práce. To budu dalších šedesát let takhle v prdeli? To přece nemůžete myslet vážně.
Rubriky
Bez kategorie

Já a RPG – začalo to nevinně

Uáá, ze mě je normální RPG addict! Začalo to naprosto nevinně jako nápad na hraní RPG v Klubu snílků, ale ono se to začíná docela zajímavě vyvíjet. Jak jsem si ještě včera říkala „bože, co budeme dělat, až se všichni potkáme, prozkoumáme všechny místnosti a všechno si řekneme“, ale dneska už se zdá, že jsem notně podcenila připravenost tvůrců, a že to ve skutečnosti bude úplně o něčem jiném, než jsem si myslela. WTF? A ještě mě to naučilo psát spisovně 😀
O co kráčí? Klub snílků se s Novým rokem přesunul z klubového blogu (kde mě to, přiznejme si, zase tolik netankovalo), na klubové fórum (kde mě to, přiznejme si, tankuje až moc). Záležitosti klubu mi tedy připadají pořád stejně… nudné? Nevím, jak to říct. Publikování fotek mě nebaví, na to mám blog, facebook a d/a a cpát to ještě někam jinam, to už mi je vysloveně proti srsti (nesnáším zahlcování internetu kopírovanými informacemi. Když už tady člověk je, tak má koukat, aby byl, žejo, a ne, aby všude cpal to samé). Jediné, co mě v tom klubu od začátku drželo, byl projekt Imaginárius, kde je každý týden zveřejněn nějaký fantasy nebo sci/fi obrázek (přesněji dva obrázky) vybraný právě z d/a, a jímž se má člověk nechat inspirovat a něco k němu sepsat nebo prostě jakkoli sesmolit. Tuhle záležitost poměrně často využívám jako inspiraci pro svoje poetické choutky a to mě na tom vážně baví, ale jinak? Jinak mě ten klub prostě zase tolik nebral.

Jenže teď? Jakmile jsem se o té hře dozvěděla, začala jsem okamžitě smolit svou RPG postavu, schopnosti a techniky a byť mi zezačátku dalo dost práce pochopit správně pravidla, nesmírně mě to chytlo. Člověk – nebo přesněji řečeno snílek – mívá v hlavě často nějakou představu o sobě samém, vylepšeném různými nadpřirozenými schopnostmi. Takové představy má kdekdo, ale obvykle je nemáme kde ventilovat. Když si to tak přeberu, jedině v některých svých literárních šuplíko-pokusech jsem se trochu rozepsala v tomhle směru, ale jinak jsem naprosto neměla kde, a tak jsem o tom jen snila. No a teď, považte, o tom můžu snít veřejně a sdílet kyberprostor s řadou dalších lidí a nelidí, kteří mají úplně ty stejné sny. No to je prostě nesmírně cool.
Další fajn věc je, že je to otevřené i „nečlenům“, takže do hry se vlastně může přidat kdokoli, kdo má chuť a dávku fantazie. Chce to jen dodržovat pravidla (což může být zezačátku trochu problém, zvlášť pokud máte tak přebujnělou fantazii jako já a nemáte rádi, když vás někdo svazuje tím, co si smíte a nesmíte vymýšlet :P) a udělat si na to čas, což třeba v mém případě není úplně sranda, ale zrovna teď mám tři dny volno, takže u toho sedím CD (= celej den) 😀
No a hlavně, děcka, hlavně zrovna dneska, když na mě začala padat trochu krize (překlad nuda na lodi), se objevilo zpestření v podobě několika nových informací a postav, z nichž tři jsou děsně sexy chlapi XD No jasně, smějte se mi, v reále to dost možná jsou holky, ale whatevs, holky stejně umí hrát za chlapy líp než sami chlapi – to mám už několikrát ověřené XD Všichni tři celkem dokonale splňují mou představu ultimate hot fantasy guy, takže jsem už začala chápat poznámku v pravidlech ohledně sexu. Do včerejška jsem si říkala, co je to za blbost, vždyť na tý lodi jsou samý holky a to ještě průměr 13, 14 let. Mno ale teď… muhaha 😀 Ne, kdepak. Vždyť se na mě podívejte. Nevinnost sama O:)
Rubriky
co se mi honí hlavou

Blogobrity mého srdce (meme, den 15.)

Á, to je konečně otázka podle mého gusta! 🙂 Tak směle do trochy tý reklamy. Kdo že je tu to moje nej?
Abyss, protože je to knihomolka a hlavně důsledný recenzista, čímž by mohla jít příkladem všem nám ostatním lemrám, co si sice tu a tam něco přečteme, ale že bysme to nějak sepsali, to teda ne. Navíc se u ní pořád něco děje, hlavně mě fascinuje, kde furt bere nápady na ty fajn soutěže. Taková kulturní osvěta, to je nesmírně záslužná činnost, za kterou si zaslouží deset bludišťáků, o pěknym funkčnim designu ani nemluvě.
Bels, protože mi kdysi přilnula k srdci a pořád tam nějak je. Bez ní by to tu prostě nebylo ono.
Citová prostitutka, protože je unikátně otevřená a anonymní. Tu otevřenost by jí mohl kdekdo závidět a u mě za to má nesmírný sympatie, protože jsem zastáncem přesně tohohle druhu psaní a vyjadřování. Když se jí chce stavět blog na tom, že má opar na prdeli nebo že má strach z toho či tamtoho, tak ať to sakra píše, tak intimně a otevřeně, jak jen to jde. Tohle umí málokdo, většina blogerů jen sní o tom, že takhle bude jednou psát, a komentuje ve stylu „jé, já bych chtěl umět bejt takhle otevřenej“. 3D lidi pak naopak láteří, že to je strašný, takhle otevřeně o sobě a o druhých psát a že by se dotyčná měla stydět. Což mimochodem slyším dost často i na sebe a to si přitom srovnejte ty moje ubohý výlevy s intimitou CP. Hadr proti tomu, co dělá se svým blogem ona. A za to jí patří všechny hvězdičky světa. A navíc to zbytečně neokecává, ty články mají unikátní koncept, kterej nenarušuje a vždycky je v tom něco zajímavýho. Nenuceně, ne uměle, prostě píše články s myšlenkou. Když myšlenka neni, tak nepíše. No to je úplně neuvěřitelně awesome. Taky podle toho pak ta úroveň blogu vypadá.

Cirrat, protože je to charakter. To je postavička, to je blogobrita jako hrom. Jedno jméno na seznamu „to meet“, jestli vůbec někdy někoho z místních potkám naživo (tedy samozřejmě nepočítaje ty, které už jsem potkala). Ovšem jméno, co budí respekt, a tak si člověk řiká „kurva, radši nepotkat, pže bych se akorát ztrapnila svýma debilníma názorama na svět“ 😀
Lennie Heroin, páč je to punk. Takovej z těch pravějších, pokud vůbec něco jako punk existuje. Spousta jeho článků jsou sračky a člověk by mu dal nejradši po tlamě za to, jak si furt stěžuje, ale kurně nejsem já stejná? Nejsme tak ňák všichni stejný věčně naříkající chudinky? A neni to blogování právě o tom? Lennie mi prostě přijde děsně hustej, připomíná mi moje rebelský léta a ten skvělej outsiderovskej pocit, kterej mě jima protáhl, a to mě baví. A navíc má narozdíl ode mě funkční kapelu, což mě dost fascinuje. Že to někdo, koho znám (byť jen virtuálně a velmi povrchově), dokázal zrealizovat a fakt prostě hraje. Závist.
Lúmenn, protože je to parádní autorka, její Blázinec naprosto zbožňuju a má v hlavě mozek. Takových lidí je třeba si vážit, moc jich nemáme. I když samozřejmě v tomhle výčtu jsou jenom tací.
Malé chlupaté stvoření z Alpha Centauri, protože to je i mezi těmahle unikátama naprostej uni-unikát. Kouzelný stvoření, zábavný, rozkošný, inspirativní a naprosto neuvěřitelný. Kam tenhle tvor chodí na ty svý nápady, to bych chtěla vědět. K čongům to asi nebude.
Ma(u)de in euphoria, pže to je moje Mauďátkooooo 🙂
Metteorwa, další samorost a unikát. Otevřenost sama, „pornofotografka“, která je k uzoufání rozkošně dekadentní s těma svejma nahatejma fotkama a s tim svym drsnym „whatever“ výrazem na nich. A samozřejmě je to zase děsně chytrej člověk.
Misantrop je sice divnej kořen, ale má recht. Kdyby aspoň půlka lidstva vychcípala, to by se nám to kurňa žilo. Už aby přišel nějakej ten meteorit. Do konce roku vysloveně odpočítávám a jestli se nic nestane, tak se pěkně naseru.
Rýža, protože je to takové sympatické člověko 🙂
Sikar, huá, protože to je takovej blogerskej mls 🙂 Další jméno na seznamu, další člobrda, co mě nesmírně bere a kterýho by bylo ohromně zajímavý poznat naživo.
Temnářka. No jeje, Pani Autorka. Ta jak někde komentuje, tak to čtu, stejně jako názory výše uvedených i ty její jsou pro mě velice vážené a důležité.
Tlusťjoch. Další pan unikát. Naprosto nepochopitelný člověk. Což mě pochopitelně bere, ježto pro takové exoty já měla vždy slabost >:)
Venom. Venomeek. Podobně jako Bels, prostě mě něčím bere, připadá mi tak nějak mně podobná v tom psaní a názorování. Sympatické stvoření, nadmíru.
Zelená. Tuhle mám zase ve stejnym šuplíčku jako Lennieho. Taky magor s totálně oustiderovskym stylem života. Až si člověk řiká, je to vůbec možný, aby byl někdo takhle narušenej. Mno, z vlastní zkušenosti vim, že je, proto mě baví si to číst. A zase – mozek v hlavě, její komentáře mě vždycky přitáhnou.
Tak to by byly ty největší topy, ale dalších několik desítek jmen, převážně členstvo AK, má pro mě smysl sledovat, to zase ne že bych nic jinýho nečetla. Ale tihle jsou prostě pro mě „ti nej“. Blogobrity. Známý firmy. Muhehe.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Můj den v heslech (meme, den 12. a taky trochu 13., 14.)

Tak vzhledem k tomu, že můj volnej den by si vystačil se spánek a zevling, sáhnu raději po dnu pracovním. To bude nejspíš zajímavější.

3:50 budíček
4:00 druhej budíček
4:30 odchod z domu
5:00 jsem v práci
do 6:00 příjemka zboží
6:00 otevírám
cca do 9:00 (silně proměnlivé) ranní vlna – koblihy, chlebíčky, stálí zákazníci
do 15:00 je třeba udělat objednávku surovin
16:00 (někdy dřív) odchází salátka, zůstávám sama na krámě
18:00 babča zavře wc, takže si dojdu naposledy
cca 19:00 začnu počítat zboží, co zůstalo na krámě
19:30 zavírám krám, zadávám do pc stavy a objednávku pekařiny a lahůdek na další den
cca do 20:30 balení zboží, odvod tržby, úklid, uzávěrka
do 21:00 (až 21:30) jsem doma
pak něco rychle sežrat, vykoupat se a jít spát
A hesla mezitím?
Dvě koblihy, čtyři koblihy, osm rohlíků, jeden hermelínový a jeden krabí, velkou housku, jednu bulku, jedno větší presso sebou, máte koblihy?, máte rohlíky?, je ten chleba měkkej?, s čim je to xy?, máte ňákou vodu s bublinkama?, já nevim, co bych si dal…, můžu tady ten u mě?, já se potřebuju zbavit drobnejch, tadytu bulku šunka-sýr, jeden list s tvarohem, já bych si vzala ňákej chleba, máte jenom tadyty xy?, děláte taky kafe sebou?, jeden párek s hořčicí, pani, můžu si vzít ubrousek, housky máte?, můžu dostat igelitovej sáček? se mi to vždycky promastí…, koblihy došly? tak to bych si dal dvě. haha (>:E), nevíte, kde se tady dá dobít opencard?, můžu dvoutisícovku?, budete mít nazpátek na…, pani, nechcete sluneční brýle? nebo voňavku, originál Boss, máte závin?, já bych si prosila zabalit…
V pondělí budu sepisovat výpověď. Jsem hrozně zvědavá, co bude s mym životem pak.
Třináctku přeskakuju, kdo četl aspoň dva mý jiný články, tak ví, kam se chci jednou podívat nebo přestěhovat 😉
Čtrnáctku taky skáču. Moje nejranější vzpomínka. Nevim. Prostě nevim. Asi to, jak jsem na baletě, pani hraje na klavír a já do toho dělám baletní pantomimu housenky nebo tak něčeho. Ale možná že některá z mých dalších dětských vzpomínek je ještě ranější, těžko říct. Neumím to časově rozlišit.
Rubriky
poesie

Na ostří nože (věnováno Klubu snílků)

Tanec mezi dvěma světy
kde jsem já, mi řekni, kde ty
Kde je něco, je i cože
my dva, pod námi vratké lože
tančíme na ostří nože
www.imvu.com
Rubriky
co se mi honí hlavou

Pěkně našlápnutý leden

Tak že bych taky napsala něco z vlastní tykve a nejen na popud Cirratina meme?
Protože ne že by nebylo co psát. Tak třeba čím se teď nejvíc zabývám:
  • Cirratino meme XD
  • Klub snílků
  • práce
Meme mě baví. Ne všechny body mi sedí, ale o tom to taky je, najít si v každém z nich něco, co mi sedět bude. Ty články nejsou dokonalý, to ani zdaleka, z většiny z nich nemám zas až takovou radost, ale co. Nemusim bejt dokonalej bloger, tady nejde o ego a o to, aby si tu z toho všichni sedli na zadek, jako spíš o to, abych psala a aby byla nějaká ta debata. Pozornější čtenáři si možná všimli, že jsem přeskočila bod číslo deset – první láska a polibek. Nic v tom nehledejte, je to prostě proto, že si tyhle věci nepamatuju. Těch lásek bylo tolik, že se to nedá popsat, ty první platonické pro mě dnes už nic neznamenají, o té první opětované se mi zrovna teď nechce psát, protože ten člověk mě neskutečně nasral a zklamal, a první polibek? To si prostě fakt nepamatuju, nedá se svítit.

Klub snílků mě taky baví. Došlo na dost výrazné změny, klub se přesunul z víceméně mrtvého blogu na velice živé forum. Sice to nestíhám sledovat úplně denně, ale aspoň jednou týdně tam zabrousím, hodím nějakej ten koment a zúčastním se Imaginaria, což byla vždycky asi tak jediná věc, která mě tam opravdu bavila. Na víc nějak není čas, ale líbí se mi, co se tam s tím teď děje. Je to ještě v plenkách, ale má to dobře našlápnuto. Třeba nejnovější nápad – RPG pro snílky. Něčeho takovýho jsem se už hodně dlouho neúčastnila, a už vůbec s lidma, který vlastně vůbec neznám, takže jsem hrozně zvědavá, co z toho bude. Takže jsem hned nakousla svou vlastní postavu, kterou v sobě vlastně nosím už roky a figuruje ve všem mém snění, ale zatím ji nebylo kde uplatnit, kde o ní psát, takže teď snad konečně dostane trochu prostoru. No, jak říkám, jsem zvědavá, co to přinese 🙂
Práce mě vůbec nebaví. Ale vůbec. V úterý jsem tam zažila snad nejhorší den vůbec, kam se hrabe nějaká inventura nebo první dny v práci, tohle bylo peklo na zemi a já se tam málem zbláznila. Vůbec nechápu, jak jsem to přežila. Každopádně v pondělí mám spicha s Klárkou a jedním z bodů na programu (kromě obvyklého drbání chlapů) bude právě řešení práce. Konkrétněji jsem ji pověřila, aby mi pomohla se sepsáním výpovědi a řešením, jak nejlépe odtamtud odejít. Mám z toho docela bobky, strašně se nechci vrhat do kolotoče nezaměstnanosti a co mi hlásí každou hodinu v rádiu ohledně stoupající nezaměstnanosti, to mi vůbec nepomáhá, ale co se mnou tahle práce dělá, to fakt neni zdravý ani dobrý, a tak to asi jinak nepůjde. Budu muset odejít a doufat, že jinde se zadaří o něco lépe. A že si na to jinde zvyknu stejně rychle jako tady na to, protože to je fakt, že tady jsem zakotvila velice rychle. No, uvidíme, co bude.
(Hergot, já normálně nemůžu dejchat O.o Úplně jako by mi něco sedělo na prsou, no co toto? Jsem snad nějakej astmatik či co?)
Jinak tu z toho mám radost. V loňském roce mi to tu trochu usnulo, takže momentální lednová aktivita je v porovnání s tím téměř závratná. No jen považte, za srpen devět článků, září pět, říjen čtrnáct, listopad šest, prosinec deset a jen teď za půlku ledna mám čtrnáct. A mezi námi, to už něco znamená.

Pěkně tak plním své nevyřčené předsevzetí trochu víc psát. Zatím nemám pocit, že by to psaní dosahovalo nějakých kvalit, ale to třeba taky přijde. Ostatně možná je to jenom můj vlastní pocit, já mám vždycky tyhlety pocity, že to není úplně ono. Dokud se samozřejmě nezamiluju, pak je najednou všechno „ono“. Ale to se mi bohužel zatím ne a ne poštěstit. Aspoň ne do těch správných lidí. No nic, já jdu zase chvíli otravovat na facebook a libere, ať si ode mě taky můžete odpočinout. I moc aktivity škodí 🙂