Stejně jako řešit hovadiny. Je možný, že by na světě byl někdo, kdo si barví vlasy častěji než já? Pochybuju.
Dopoledne jsem měla nějakou divnou náladu, tak jsem se přiměla k procházce na relativně čerstvém vzduchu (nj, Vinohrady), a jako záminku jsem si vzala barvu na vlasy. Procházka bodla. A bylo fajn zjistit, že tu neskutečně levnou Reviu za třicet korun, kterou nedávno doporučovala S., u těch čongů na Míráku fakt mají. Nicméně jsem se té oči vypalující oranžové poněkud lekla a zvolila radši dražší, ale oku něžnější variantu.
Už mám kufr. Koupili jsme ho s Mírou předevčírem při honbě za cestovním pojištěním. Od toho momentu mi ten kufr stojí v pokoji, přesně na tom místě před knihovnou, kde jsem si ho předtím představovala, a já nevím, kde začít. Momentálně mám pocit, že se nikdy nesbalím, a jímá mě panika při představě, co všechno si sice nechci a nepotřebuju brát, ale když to tu nechám, tak se to pak vyhodí – všelijaká kosmetika a patlátka na vlasy, co máma nepoužívá. Přemýšlím, že bych to nabrala do krabice a donesla na rozlučkovou párty, kterou mi pořádá těsně před odjezdem kamarádka, a že bych podarovala svoje okolí nějakou tou vzpomínkou a lakem na vlasy 😀 Jsem si jistá, že to fakt oceněj.
Tvl rozlučková párty. Já budu mít regulérní rozlučkovou párty. Na tyhle věci jsem nikdy nebyla, ani nepořádám žádný narozeninový oslavy atd., ale celý ty roky, co jsem přemýšlela o návratu do Anglie, mi ležela v hlavě otázka, jestlipak tentokrát zase odjedu tak strašně narychlo a bez rozloučení. A jestli to těch několik vztahů, na nichž mi nejvíc záleží, tentokrát přežije. No ale hlavně teda ta párty. Celej měsíc teď v podstatě probíhá v duchu „Je to dost možná poslední akce, na který mě uvidíte, a pak minimálně rok nic“, takže je to trochu o nervy (ta nostalgie a „tyjo, ty tady budeš tak chybět“), ale jsem ráda, že to tak vychází a že mám šanci všechny ještě vidět.
A když říkám všechny, tak myslím i ty, co je vidět zase tak moc nechci. Jako milého Jaroslava R., který mi stále dluží jednadvacet táců a všechny dosavadní pokusy ho sehnat a dovést k odpovědnosti selhaly. Došla jsem do bodu, kdy už mi fakt nezbývá nic jiného než ho zažalovat, a to jsem taky udělala – prozatím jsem mu tedy přes Klárku poslala předžalobní upomínku, a až ta se mi vrátí (jelikož na něj mám pouze adresu na úřad), jdeme do toho. Přesněji Klárka jde do toho, já už tu holt nebudu, abych s tím něco osobně zmohla. No, člověk se pořád učí. Nikdy nejste dost starý, aby vás něco nemohlo překvapit, a nikdy neznáte lidi tak dobře, abyste nemohli naletět nějaký svini. Kdo to mohl tušit, žejo.
Milý Jaroušek mě ovšem v mailu (kterej kupodivu platí) vyzval, ať se s ním ještě sejdu, než ho zažaluju, aby mi to mohl vysvětlit a něco mi ukázat. Počítám něco ve stylu jako že nebude mít jednu nohu nebo bude po chemo. Což je klidně možný, jeho zdraví bylo vždycky předmětem vážných konverzací a ačkoli u spousty věcí si u něj nejsem jistá, tu leukémii nebo co to bylo mu docela i věřim. Ostatně byla jsem u toho a vim, jak vypadal. Nicméně jeho postoj k problému s půjčkou to neomlouvá. Uvažuju, kde sehnat bandu goril, co by mu to rázně vysvětlily, když to ode mě nechápe.
Jinak jsem ráda, že se mi rozrůstá adresář k postcrossingu. Už mi v něm sedí aspoň deset adres, takže známky, obálky a pohlednice se u mě ani neohřejou a taky mi skoro denně něco přijde. Máma mi pokaždý hlásí „Máš tu pohlednici“ nebo „Něco ti přišlo“ a já se konečně po spoustě měsíců nešokuju, kde zase po mně kdo co chce a kdo mě zase straší exekutorem, protože mám už věci vyřešený a pošta mi chodí už jen ta pravá. Boží vědomí.
A úplně mimochodem, ozval se mi jeden z RPG hráčů, co jsem se nima potkala na starém dobrém snílkovském RPG. Rozjíždí teď něco nového. Je mi jasný, že času nebude nazbyt, ale po tom hraní se mi rozhodně stýská, takže jsem se tam hned (teda až po několika hodinách smolení životopisu charakteru) registrovala a uvidíme, co ještě stihnu odehrát, než se mi změní život. Psaní není nikdy dost, tak proč si nevybíjet fantasii na další čupr textovce?
Dneska jsme si docela přivstali, aby byl čas na snídani a sjednávání pojištění, na který jsme se nakonec vybodli (nikdo mi nebude řikat, co mám dělat, ani já sama :D) a Míra mě radši v asi pěti minutách naučil Hyper Music 😀 No, naučil. Samozřejmě se nedá říct, že bych to uměla, ale mám základ, vim, kde se to hraje, a rytmus mám v hlavě, jen ho naučit ty prsty a trénovat. Každopádně jsem to dneska byla schopná aspoň částečně zahrát, což už samo o sobě je nevídaným úspěchem a mě fakt baví, jak snadný díky němu (jakože mysterióznímu pánovi) tyhle věci jsou nebo spíš jak snadno se díky němu všechno děje. Roky jsem vedla takovej ten život plnej snění a co by kdyby a teď stačí jen na něco pomyslet (a někdy ani to ne) a on mě k tomu prostě tak nějak krásně dovede (ani mě nemusí nutit) a já tu věc najednou dělám.
Já jsem vlastně nikdy nevěděla, kdo je to ten Škutina. A nevěděla jsem, že se vysílal pořad „Co tomu říkáte, pane Werichu?“, kde Werich na pobídku Škutiny komentoval všechno, co se zrovna namanulo, a mluvil o všem. A nevěděla jsem, že ve Werichově životě kromě Voskovce a Horníčka byli i další ohromně důležití lidé jako právě třeba ten Škutina. Ale teď, když to vím, se těším, až máma jednou zprovozní starý video a my si s tátou budeme moct pustit záznamy z vody, jak jsme jezdili, když jsem byla malej capart, a záznamy z Dvořiště a z Lipna, kde jsme trávili každej poslední tejden z prázdnin dlouhý roky po sobě, a taky záznamy těch pořadů, o nichž se povídá v týhle malinkatý knížečce. Protože ta knížečka je naprosto krásná. Je to takové to laskavé vyprávění, je to povídání o Werichovi a co spolu ti dva dělali a povídali a jaký pikle kuli, je to dokonale zachycená esence toho, jakej byl pan Werich člověk a já když to četla, tak jsem to četla Werichovým hlasem a celou dobu jsem se usmívala a taky mi bylo smutno.