Restaurace U Eriky II.

Tak teda abych to dopověděla, včera jsme si takhle pěkně ve čtyřech zašli na oběd do restaurace U Eriky II., což teda IMHO neni úplně nejvymakanější název, ale každému podle jeho chuti a vkusu, pro majitele ta Erika asi je hodně důležitá.

Bohužel musím říct, že jsem si hned na začátku protrpěla svou noční můru při zběžném čtení venkovního jídelního lístku, neboť poslední položkou na poledním menu bylo cosi „se straceným vejcem“, z čehož jsem umřela, protočila panenky a zavyla, že tam nechci. Protože v takových chvílích už vím, čeho se přibližně dočkám na jídelním lístku, a bojím se toho. Málokdo se vyžívá v utrpení, živočišný druh grammar nazi není výjimkou, fakt nerada navštěvuju podniky, kde gramatika ustrnula nanejvýš na úrovni školáka prvního stupně. Ale nebuďme příliš zlí, žeáno, samozřejmě, že jsem jim dala druhou šanci a vstoupila.

První dojem z prostředí okamžitě vyvážil mou předešlou bolest, česky to neumí, ale musí se jim nechat, že to tam maj pěkný. U Eriky mají rozhodně smysl pro útulnost, u mě to vyhráli s ratanovým nábytkem a stoly z pořádného dřeva a samozřejmě nejluxusnější třešničkou na dortu je parádní černé křídlo, dominující celému prostoru – teda aspoň pokud jde o tu velkou místnost, kde jsme seděli my, nejsem si jistá, kolik má Erika II. místností. K tomu si přidejte, že mají ty samý ikeácký závěsy jako já a máte vymalováno, protože jak maj někde stejný vybavení jak u vás doma, tak se tam prostě nedá necítit jako doma, to snad dá rozum.

Cítění mi nevzalo ani bližší studium papírových uvítacích podložek (nebo co to mělo bejt, co se válelo po stole coby prostírání), na nichž nechyběla obligátní restauračně-hospodská verze Otčenáše, kde se mluví o naražených pípách a podobně. No, odpustili si vyloženě Pivrnce, ale stejně mi to vždycky připomene, jak jsem tu básničku kdysi objevila na jednom buclatym hrnku v nějakejch dárkovejch předmětech a snažila se to narychlo naučit, protože mě to hrozně zaujalo, protože to bylo prvně, co jsem něco takovýho viděla. Tak teďka u Eriky to bylo už asi postý, takže mě to nezaujalo, ale co už, každej jsme ňákej. Akorát mě srala ta chybějící čárka v „Sude náš jenž si naražený“ (nebo nějaká taková varianta to byla, něco v tom smyslu, to je jedno, pointa zůstává).

Z poledního menu jsme si celkem rychle vybrali, každej něco jinýho, a jelikož jsme věděli, že opozdilý Běs (tři jsme přišli dřív) dorazí každou chvílí a rychle si zvládne přiobjednat, nečekali jsme na něj a objednali si. Podle očekávání přišel vskutku za chviličku a taky si hned objednal u vcelku milé číšnice (kterou ovšem hrozně vytrhl z konceptu otázkou, jestli je malinovka domácí, a která by užila deodorant, vážně nevoněla vábně – nechci bejt zlá, dobře vím, co taková práce obnáší, ale tak výslednej dojem to prostě kazí, o tom žádná) a za chvilku jsme už všichni srkali malinovku („domácí“ asi nebyla, ale byla hodně dobrá, neředěná) nebo malý pivo a čekali jsme na jídlo.

A čekali a čekali. Jenže ne všichni, neboť opozdilý Běs, byť si objednal poslední, dostal svoje jídlo první z nás, a my ho samozřejmě pobídli, ať nečeká, což se ukázalo jako velmi moudré rozhodnutí, neboť zbylé tři chody nepřicházely a nepřicházely. Teprve když Běs téměř dojídal – a my už stihli okomentovat všechno od čtvercového talíře přes vlažnost pokrmu a druh rýže až po křivý obraz na zdi – dostalo se i nám té pocty obdržet svůj oběd.

Z dojmů, co se jídla týče, mám samozřejmě nejvíc zakořeněný ten svůj příšerně přesolený buřtguláš. Abych řekla pravdu, pocházím z rodiny, kde se vždycky hodně solilo, někdy až moc (babičce holt často o víkendových obědech ujede ruka, už to není jako zamlada), takže i když dneska už to se solí nepřeháním, jsem na přesolené věci zvyklá. Ale tohle bylo prostě moc i na mě. Jedinou záchranou mi byl chleba, který ovšem byl – jak správně hnidopišsky Běs poznamenal – značně oschlý a podávaný v košíku vyplněném světlou látkou, která na mě ovšem působila, jako by v ní někdo skladovat nářadí. No to asi přeháním, ale na to, že mi v ní přinesli chleba, mi vůbec nepřipadala hygienicky čistá a nezávadná, byla prostě jaksi ušmudlaná.

Další věc na tom buřtguláši byly poměrně syrové brambory. Až na několik menších kousků byly skoro všechny zcela nedovařené a tvrdé a taky se z toho talíře zrovna nekouřilo. Což nějak nekorespondovalo s faktem, že nám to přinesli tak pozdě. Dělalo to na mě dojem, jako by ta tři jídla stála těch několik minut někde na lince nepovšimnuta, kde stydla a stydla, dokud si servírka nevzpomněla, že u stolu neseděl jenom ten jeden člověk, co přišel pozdě, ale taky ti tři před ním.

Ale když pominu tyhle dojmy, chuťově byl buřguláš baštózní a kdyby byly brambory řádně vařené a celé to nebylo tak přesolené, dala bych mu ráda hvězdičku. Ostatně byl to můj první buřtguláš nedomácí výroby, takový věci člověk obvykle v restauraci nevidí a je to škoda. Já mám tuhletu domáckou maminkovsko-babičkovskou kuchyni ze všech nejradši.

Co se týče ostatních, těm jsem do talíře nečuměla, ale krom toho, že všichni měli jídlo napůl studené, mi toho přišlo jaksi dost málo. Hlavně teda Mírův losos byl kousek sotva na dlaň a domácích nudlí (jenom jestli) byla pod ním sotva naběračka.

Slečna servírka si přišla pro talíře a optala se, zda nám chutnalo, jenže to řekla tak nějak unaveně a my nejsme zlí, tak jsme si to všechno nechali pro sebe. Což na jednu stranu není nejlepší řešení, protože takhle s tím restaurace nemá moc šancí něco udělat, zpětná vazba je samozřejmě důležitá, ale na druhou stranu vážně nejsem typ, co by číšníkům a servírkám vmetal do očí každej detail, kterýho si všiml. Navíc čím víc těch detailů zpozoruju, tím hůř se mi (byť slušně a neagresivně) kritizuje, protože vím, že jak bych zmínila přesolenost, plynule přejdu do okoralého chleba a možná bych slečně vytkla i ten obraz nakřivo, jeden nikdy neví. Jak se protrhnou stavidla, no znáte to.

A tak jsme si svoje dojmy nechali pro sebe a když nás přestalo bavit, jak se nás chodí co chvíli ptát, jestli si dáme ještě něco k pití, rozhodli jsme se radši přesunout k Mauděti domů. Zaplatili jsme, poděkovali a v tichosti odešli, vědomi si toho, že Erika II. je věc asi celkem nová (v Mapách ji ještě s tímhle názvem nenajdete) a nezajetá; ačkoli od něčeho s číslovkou II. byste asi čekali, že když jim jednička šlapala tak dobře, že si mohli dovolit rozjet dvojku, budou už mít spoustu zkušeností a všechno bude perfektní. No, a vono hovno, Majere.

Ale nevadí, v moři je spousta ryb a v Praze spousta restaurací, takže mě to nijak nebolí, jen prostě vím, že už tam znova asi nepůjdu, leda na tu dobrou malinovku a kdyby tam někdo zrovna koncertoval na to čupr křídlo. Na baštu radši zajdu ke Švejkovi do Strašnic, tam vám naložej, že budete nažraný ještě zejtra, a horký je to, že si můžete hubu ufoukat. Tož čekali jsme tam taky dlouho, ale aspoň jsme všichni dlabali naráz a hezky zatepla, a to se vyplatí. Šmitec.