Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!, Vladimír Škutina

Hergot lidi, málokdy namátkou sáhnu po něčem, co mě tak moc vezme, jako tahle miniknížečka s ilustrací tváře pana Wericha na obalu.

Pan Werich. Člověk by mu rád říkal prostě jen Werich, protože on to byl takovej hodnej strejda. Takovej úžasnej opravdovej člověk, takovej přírodní úkaz, co tu měl bejt ještě dvě stě let a furt by měl co říct a furt by měl ten kouzelnej dar popsat věci tak, jak doopravdy jsou, a rozumět, co se děje. On by se v naší době neztratil. Člověk by mu rád řikal Werich, protože on sám se nijak nepovyšoval a nikdy si nenechal říkat „Národní umělec“ nebo co. Ale ono se mu prostě špatně říká jen Werich, on to byl prostě PAN Werich.

On mi hrozně připomíná mýho tátu. Takoví dva fousatí mudrlanti s brejličkama a přivřenýma očima, co by si možná rozuměli. Takovej ten dobráckej humor a hrátky s jazykem. Takhle si budu navěky pamatovat pana Wericha a tohle mám nejradši i na tátovi.

Já jsem vlastně nikdy nevěděla, kdo je to ten Škutina. A nevěděla jsem, že se vysílal pořad „Co tomu říkáte, pane Werichu?“, kde Werich na pobídku Škutiny komentoval všechno, co se zrovna namanulo, a mluvil o všem. A nevěděla jsem, že ve Werichově životě kromě Voskovce a Horníčka byli i další ohromně důležití lidé jako právě třeba ten Škutina. Ale teď, když to vím, se těším, až máma jednou zprovozní starý video a my si s tátou budeme moct pustit záznamy z vody, jak jsme jezdili, když jsem byla malej capart, a záznamy z Dvořiště a z Lipna, kde jsme trávili každej poslední tejden z prázdnin dlouhý roky po sobě, a taky záznamy těch pořadů, o nichž se povídá v týhle malinkatý knížečce. Protože ta knížečka je naprosto krásná. Je to takové to laskavé vyprávění, je to povídání o Werichovi a co spolu ti dva dělali a povídali a jaký pikle kuli, je to dokonale zachycená esence toho, jakej byl pan Werich člověk a já když to četla, tak jsem to četla Werichovým hlasem a celou dobu jsem se usmívala a taky mi bylo smutno.

A já myslím, že když se při čtení čehokoli usmíváte a zároveň je vám smutno, tak je to rozhodně zatraceně dobře napsáno a udělali jste zatraceně dobře, že jste si to přečetli, že jste to našli a můžete bejt ohromně šťastní, že to k vám zabloudilo.

Já nikomu nic nevnucuju a vim, že každej nemá ten stejnej styl a každej neni knihomol a prostě každej neni stejnej. Ale jestli jste měli pana Wericha rádi, tak až půjdete kolem knihovny, jen tam na moment zalezte a víte, po čem se ptát.