Fénixův archivní blog

Ták, právě jsem se prohrabala držátkem na propisky a vytřídila všechno, co nepíše a zabírá místo. Musím říct, že vědomí, že pro cokoli tam teď sáhnu, bude psát, mě nesmírně uklidňuje. Stejně jako veškerej prostor kolem, kterej jsem zbavila bordelu a prachu a hned je to o hodně přehlednější a použitelnější. Miluju minimalismus, yay!

Jinak jsem se právě přihlásila na seminář sebeobrany zdarma, kam mě pozvala Klárka, takže bacha na mě, po příští neděli budu nejenom kousat a kopat, ale budu v tom ještě k tomu profesionálně proškolená >:)

A báj d vej, už jste slyšeli o webovce www.stuffonmycat.com? Co si lidi nevymyslej. Teda třeba oblíkání zvířat je mi dost proti srsti a nesnáším, když to někdo dělá, ale kočka s pěti ovládáníma na televizi na zádech, to je prostě epický 😀 Hlavně je na tom perfektně vidět, co je to za zvíře, kočkám je prostě fakt všechno jedno…

Haha, no dobře, dostali jste mě, musela jsem to zkusit… 😀

Tak už jsem zase na funkčním kompu, Ježíšek přinesl zdroj, pošťoural se v tom, pozapojoval a juhů, zase jsem na svym! Mám z toho radost jen napůl, což mě samotnou trochu zaráží, ale je fakt, že myšlenka na zrušení poměrně obřího „pracovního kouta“ u mě v pokoji mě prostě láká. Nejde jen o to, že se těším, až odsud odlifruju mámu, až bude hotovej její novej pokoj. Až si odnese svoje šanony a papíry a svoje kancelářský potřeby a vyklidí mi stůl, abych si do něj mohla dát věci vlastní, až zrušíme stoleček na tiskárnu, kterej je neustále ověšenej a zasypanej milionem dalších věcí kromě tiskárny. Vlastně to není jenom tohle, vlastně bych se docela ráda zbavila i toho celýho počítače a monitoru a stolu a těch kvant kabelů a blikátek. Nevim jak vy, ale já to cítím. Cítím, jak to tu vibruje elektřinou a z pohledu na tolik udělátek a kabelů je mi už drahnou dobu všelijak. Ve chvíli, kdy ten počítač odešel, mě napadly dvě věci. 1) Dohajzlu, nemám právě nejaktuálnější zálohu, a 2) YES! Při výběru novýho si koupim jen notes a goodbye obří stolní zařízení, co zabírá místo!

Ale ono to asi nebude tak snadný. Přece jenom nejsem čistě jen psavec, na počítači dělám i spoustu dalších věcí, na který potřebuju, aby to bylo hodně dobře použitelný, potřebuju velkej monitor a dobře použitelnou klávesnici – přitom, jak moc píšu, potřebuju nějaký normální rozložení kláves, ne jako na mámy mrňavym notesu, kde se prostě nedá psát. Pokud zrovna chodím do práce, nemám na takový věci čas, ale mimoto (a takový měsíce určitě ještě budou) ráda pařim různý hry, starý Simsy nebo Zoo Tycoon a samozřejmě taky Mafii, u níž mi to právě tuhle chcíplo (takže se trochu bojim pustit ji znovu :D). Na takový věci notesy asi nejsou moc stavěný, aspoň tak co mi někdo říkal před nějakejma třema rokama, samozřejmě netuším, jak je to teď.

A taky je fakt, že jsem hrozná konzerva. Když novej počítač, tak se starým systémem. Chci tu mít svý Windowsy, ve kterejch se umim aspoň částečně orientovat, s klasickym vzhledem a s úplně normálním starým Malováním, protože ty novější verze, co používá máma, jsem nikdy nepochopila a vůbec v nich neumim dělat to, co v Malování. A nesmějte se mi 😀 Samozřejmě na spoustu věcí se nehodí, ale na to, co v něm dělám já, je perfektní.

A soundsystém. Ale to by snad nebyl problém, mít notýsek zapojenej do bedýnek, který už tu mám. Protože jsem prostě hudební maniak a potřebuju hodně kvalitní zvuk, jinak vyloženě trpim. Včera jsem zkusmo zapojila mptrojku do jedněch starejch sluchátek, se kterejma jsem ji koupila. Bože, jak jsem na tomhle mohla vydržet něco poslouchat, než jsme koupili pořádný sluchátka? 😀

No ale i když zatím nepůjde pryč počítač, vážně uvažuju o výměně stolu. On je skvělej, je perfektní, je kvalitní, vydrží všechno a prakticky nejeví známky opotřebení. Ale na mně bude zbytečně velkej a barevně se mi sem nehodí. Až bude vyklizenej a až někde zmerčim něco menšího, co by ho mohlo nahradit, nafotim ho a zkusim ho udat. Další krůček na cestě za minimalizací.

Báj d vej, včera jsem konečně udala svou sbírku žab. Nechala jsem si jen dva kousky, zarážku na dveře, kterou jsem kdysi sebrala příbuzným a jestli se toho ještě dožiju, že k nim pojedeme znovu, tak jim ji chci vrátit, abych tu jednu kapitolu uzavřela, a jednu žabku, na kterou se mi pěkně kouká a bude mi připomínat, že jsem takový věci sbírala a že se našla spousta lidí, kteří se toho chytli a něco žabího mi věnovali.

Tímto bych jim chtěla všem poděkovat. To, že se té sbírky vzdávám, nijak neumenšuje jejich zásluhy. Vážím si toho, že mám kolem sebe lidi, kteří když vidí, že se mi něco hodně líbí, tak mi to opatří a udělají mi tu radost. A ta trvá i nadále, teď je jen o něco větší, protože mám v pokoji zase o kapku víc místa a zase o něco míň věcí, který by mi ležely na mozku.

Kromě žabí sbírky, která putovala ke konkrétní osobě (a napáchá, doufám, ještě hodně radosti jinde), jsem včera pohodila na popelnici i pár dalších věcí, kterejm jsem nebyla schopná najít majitele. Snad se ně někdo postará, i když teda u těch fotek Luneticů dost pochybuju, ale co už, z víka popelnice do ní to maj dost blízko, takže to už mě nemusí trápit 😀 Jsou kapely, který sice dávno nefungujou, ale pořád se najdou skalní fanoušci, kteří by dali nevímco za podepsaný fotky z doby deset let zpátky. U Luneticů o tom silně pochybuju.

Při tý vlně debordelizace jsem zjistila, že jedny Kossy po bráchovy, co jsem zachránila před popelnicí já, perfektně fungujou. Sice jsou už trochu dojebaný a vyspravený izolepou, ale stejně přemejšlim, že odteď budu jezdit metrem právě s nima na hlavě místo těch trapnejch pecek. Ale nevim, je to takovej obří kus čehosi a asi bych s tim vypadala fakt divně 😀 No, někdy se možná odvážu a zkusim to. Ale je fakt, že nejsem zase takovej ignorant, abych hodlala neslyšet a nevidět a nevnímat. S těma peckama alespoň trochu ušima sleduju, co se kolem mě děje a jestli třeba nechce někdo projít nebo tak. S tímhle obřím tlumičem si nedovedu představit, že bych slyšela metro houkat.

Jo, a ještě dalším mimochodem, zasekla se mi šnečí pošta. Jednak teda pohledy a dopisy, u nichž netuším, na který straně to vlastně skončilo a kdo je na řadě. A druhak putovní blogerský pohled, který nemám kam poslat, jelikož jediní dva blogeři, na něž mám adresu, už ho měli, a posílat ho zpátky mi přijde jako pitomost. Takže tímto bych chtěla poprosit, jestli kdokoli z vás má chuť zavzpomínat na kouzlo těch dob, kdy vám nechodily letáky a účty, ale normální dopisy a pohlednice, vlevo dole ve sloupečku mám novou mailovku (juhů, pořád jsem z ní odvázaná :D), tak mi tam pošlete svou adresu (a jako myslim tu normální, ne IP, jen tak aby bylo jasno) a těšte se 🙂 Pokud nevíte, co z toho, tak můžu říct, že touto cestou se blogerské vztahy dostávají na mnohem zajímavější úroveň než jen koment sem, koment tam, dozvíte se řadu věcí, „co se do blogu nedostaly“, a některý lidi mají fakt vtipný písmo, který byste do nich vůbec neřekli 😀

To je ode mě v tuto chvíli asi tak všechno, jdu přemýšlet o infu na svůj nový webík, mwahaha. Em out.

Tak mně normálně včera umřel počítač. Shodou okolností se tomu stalo jen pár hodin předtím, než ke mně měl přijít na návštěvu Ježíš (snad se nebude zlobit, když ho odteď budu jmenovat, když jsem tu na něj minule tak pěla chválu, tak ho přece nesmetu zase pod nějaký řadový písmenko :D), takže bylo celkem nasnadě, komu volat. Ale stejně jsem se neubránila přemýšlení, komu jinýmu bych vlastně v takovou chvíli mohla volat. Nějak mi na mozek přišel hromadnej flashback, kdy jsem si vzpomněla na všechny ty dobré duše, které mi kdy pomohly s porouchanou technikou, protože blogovat můžu třeba stokrát denně, to ze mě neudělá dobrýho páníčka pro počítač.

No ale každopádně mi odešel zdroj. Ježíš se hned s naprostou samozřejmostí začal shánět po novém. Já mu to sice ještě řeknu osobně, ale stejně mu chci veřejně poděkovat. A vůbec všem lidem, kteří mi kdy píchli, opravili poťamťanej soudsystém a vadný kontakty, vyčistili klávesnici, zbavili komp bordelu, kterej jsem si tam za nějakou dobu natahala, reinstalovali systém, půjčili mi monitor (kterej jsem ještě dodneška nevrátila) a vůbec tak nějak opečovávali tu mou zázračnou bedýnku, bez níž si neumím představit existenci, ale o jejímž chodu toho vím zoufale málo. Čím dál tím častěji si říkám, že jsem se minula školou. Kdybych v tuhle chvíli měla znalosti o tom, jak ty kompy vlastně fungujou a byla schopná si to opravit sama, kdybych líp rozuměla webům a uměla programovat, tak bych měla zcela jasně vystaráno a nemusela bych se už nikdy rozhodovat, čím se živit. Měla bych jasno. Blogováním se člověk nenají, nebo nají, ale trvá to a není to úplně stopro. Jezdit ovšem po lidech – jako jsem já – a opravovat jim ty jejich opotřebovaný zaprášený kraksny, nebo bejt schopná zprovoznit stránky, když už si je umim graficky vymyslet, to by bylo něco jinýho. Vejšku dělat nechci, myslim, že na to nejsem stavěná. Ale zapsat se na nějakej počítačokurz a začít to fakt poctivě šrotit, to by asi nebylo marný. Ještě mám pořád čas měnit kurz.

Anyway, taky jsem včera byla v Ikee. Aaah, zase jednou „doma“. Byla jsem tázána, proč to tam tak vnímám. No já nevim jak vy, ale já se v Ikee cítím naprosto uvolněně a fakt jako doma. Neni to jenom proto, že doma mám skoro všechno z Ikey, takže to tam vypadá stejně 😀 Je to prostě proto, že v Ikee je všechno tak, jak to bejt má. Je to perfektní, vymyšlený, funkční, neni tam žádnej stres z toho, že něco by se dalo udělat líp a všichni na to kašlou. Naopak, tam když je možný něco udělat líp, tak to tak udělaj. Pořád něco vylepšujou, pořád přicházej s novejma fantastickejma nápadama, pořád se snaží vymyslet, jak něco udělat chytřejš, ekologičtějš, smysluplnějš, levnějš pro zákazníka a pohodlnějš. No ukažte mi, kde jinde na světě se tohle děje, kromě Ikey.

A tak tam chodím, když mám největší pocit, že je všechno špatně a že mě asi blbě vychovali, protože ten svět vůbec nechápu. Zajdu tam a uklidním se, připomenu si, že ne, že bílá je někde ještě furt bílá a nakoupim tunu svíček a dám si samozřejmě švédský masový kuličky, protože prostě IKEA! A hlavně – brusinky <3

Včera byl prostě báječnej večer a i když jsem dneska byla celej den v práci chcíplá, vlastně i dnešek můžu hodnotit kladně. Díky tomu včerejšku. Díky Ježíšovi. A díky Mysteriovi, jehož dvě novotiny jsem poslouchala včera před spaním a nádhera. A taky teda díky Nickovi, kterej dneska nahrál naprosto úžasnej sedmnáctiminutovej cover Porcupine Tree, kterej už poslouchám potřetí za sebou a furt nemám dost. Hergot ale musim si jít lehnout. Inspirativní lidi jsou k zbláznění úžasní, ale spánek je spánek.

Ještě k těm přátelům… včera mi bylo krásně. Dopoledne jsem prospala, kolem oběda jsem ten den pěkně proflákala, odpoledne jsem vyrazila s Maudětem a panem Mysteriou (já mu asi budu muset řikat jinak, tohle je hrozně divný na skloňování) do zkušebny a od tý chvíle byl krásnej den.

Ve zkušebně nám bylo dobře. Nejdřív trochu rozpačitě, nevěděli jsme, co vlastně hrát, když každej z nás hraje doma něco úplně jinýho, ale po chvíli jsme se docela dobře sehráli, dokonce se nám podařilo Mysteriu (fakt hrozný) přemluvit ke zpívání, čemuž se zpočátku bránil a hned se to jelo líp. Hráli jsme převážně jeho verzi Time is Running Out (teď to mám furt v hlavě, musim si to od něj nechat poslat) a všelijak jsme jammovali a bylo to úžasný, aspoň než se objevil narušitel, kterej nám naboural program a pak už to nebylo ono. Ale jako přežili jsme.

Původně jsem myslela, že zkušebnou to skončí, ale neskončilo, Maudě nás pozvalo k sobě domů a uvařilo večeři (k čemuž jsem ji tak nějak donutila, protože jsem z toho hraní dostala hroznej hlad, na kterej by ty dva plátky polystyrenu, co jsem měla v kabelce, nestačily. Ani ten skvělej vanilkovej muffin.), která sama o sobě byla fantastická, ale ještě když se k tomu přidal poslech Muse na kvalitním soundsystemu a následné válení se na gauči s Radiohead a s masážítkem a pak ještě další jammování dokud a nás nepřišli sousedi (muhaha, pravda, nechali jsme se trochu unést) a všechno to bylo tak strašně příjemný, že se to nedá ani vypovědět.

A o to právě jde. O ten moment, kdy jsem po večeři, kterou pro mě někdo uvařil, ulehla na gauč, kterej pro mě někdo roztáhl, a nechala se šimrat a drbat masážítkem a byla obklopená lidma, který mám vážně a opravdu ráda a poslouchala jsem hudbu, kterou miluju, a najednou mě naplnilo tak fantastický štěstí, že se do mě skoro až dávalo brečení. A věděla jsem, že jsem tam, kde mám být, s lidma, s kterýma mám být. Že je všechno v pořádku.

Když nás pak Maudě vyprovodilo na nádraží a o málo chvil později jsem z tramvaje zamávala Mysteriovi, kterej se musel vrátit do rodného města po krátké návštěvě Prahy, na jednou stranu se mě ten krásnej pocit držel, ale na druhou mi to všechno bylo líto. Bylo mi líto opouštět lidi, který mám tak ráda a kteří jsou ode mě tak daleko, což je úplně na palici, protože to jsou lidi, který si k sobě pustím nejblíž a který životně nutně potřebuju mít nablízku. Jako tu hudbu, kterou musím pořád poslouchat, abych mohla vůbec fungovat. Jako vzduch, kterej občas musim pustit do místnosti, i když mi je zima, abych se probrala. Jako Slunce, který když dneska svítilo, hned jsem v sobě ucítila trochu optimismu. Jako kočky, který musim každou chvíli pohladit, abych se přesvědčila, že jsou tady, že jsou opravdový. Abych si užila ten krátkej okamžik, kterým je jejich celej život. Tu pomíjivost.

Někdy chce člověk hrozně moc objímat. Ale neudělá to, protože se bojí, aby se ten druhej nelekl. Aby to nepřehnal a nedal najevo, kolik toho v něm je, protože na to někdo nemusí bejt zvyklej a mohlo by ho to poplašit. Někdy životně nutně potřebujete některý lidi mít u sebe, ale nejde to. Někdy fyzicky trpíte, když nemůžete někomu pomoct.

Chtěla bych mít svoje nejbližší přátele pořád u sebe. Chtěla bych je mít nablízku a na dosah ruky. Abych jim ji mohla podat, když to potřebujou. Abych je mohla umačkat, aby věděli, že nejsou sami a nejsou ztracení a že nejsou blázni, když to objetí potřebujou. Že jim ho někdo může dát.

Někdy nechápu něčí pohnutky a úmysly. Možná je za tím totéž, co za těmi mými. Možná je to ta potřeba, ta nutnost mít toho jednoho konkrétního člověka co nejblíž to jde. Ale čeho se ty lidi bojí, že hned o vteřinu později ucuknou? Co je děsí tak, že zahodí tu blízkost a radši odejdou „na bezpečné území“? Přála bych si zase jednou najít takovou lásku, která by se nebála být, prostě se jen projevit, stát se, existovat. Nepřemýšlela by. Neschovávala se. Neucukávala by. Která by povolila nekonečné objímání a dávání najevo, jak moc je to všechno zapotřebí. Fyzicky. Duševně. Existenčně. Živě.

Když chci, tak nemůžu. Když to necítím, tak se to po mně vyžaduje. Je to k zbláznění.

A Thirteen Senses už jste slyšeli?

Se mnou je to vlastně o Vánocích hrozně jednoduchý. Mně se toho líbí. Ale na druhou stranu u spousty věcí jsem se naučila užívat si jejich prostou existenci, to, jak jsou krásný, jak dobře jsou vymyšlený, jak zdobí místo, kde právě jsou, ale vůbec mě přitom nezajímá, kdo je jejich majitel, respektive že to nejsem já. Když vidím u někoho doma pěknej obraz, netoužím ho mít taky. Těším se z něj tam, kde je, a kde vytváří příjemnou atmosféru. Těším se z toho, co vypovídá o svých majitelích. Je mi dobře v bytě plnym halloweenovejch tykviček, ale vím, že domů bych je nechtěla, protože by se mi na ně akorát prášilo a protože mám takovejch serepetiček stejně už teď šílený množství.

Ale víte co. Já zbožňuju, když věci plní svůj účel. Když jsou funkční. Funkcí věci může bejt i to, že je krásná, ale jakmile je takovejch krásnejch věcí moc, tak to fungovat přestává, stává se to zmateným a nekonzistentním a je z toho bordel a místo aby to člověka uklidňovalo, je z toho čím dál tím nervóznější. Proto se tak ráda věcí naopak zbavuju, to mě uklidňuje a čistej prostor pak ve mně vzbuzuje inspiraci.

To ale neznamená, že nic nepotřebuju. Nejsem jeskynní žena, žiju v přítomnosti a existuje tisíc a jedna maličkost, která by mi vylepšila bytí a který se tudíž nikdy bránit nebudu. Po nikom nic nechci, mám Vánoce ráda, ale nepatřím k těm lidem, kteří si něco pomyslí, když jim nedáte dárek. Nepozastavím se nad tím, ani mi to nepřijde. Nic z toho nevyvozuju. Ani si toho nevšimnu.

Ale jako jo, chápu to, že někdo tomu stejně neuvěří a bude mít to nutkání mi něco dát. Tak pro ně píšu tenhle seznam, aby věděli, že i takovej minimalista jako já má svoje přání a potřeby a že jestli máte kolem sebe lidi, kterejm fakt nikdy neni co dát, tak já nejsem jedním z nich. A zase jako každej rok, třeba to někoho inspiruje při nákupech pro svoje blízké.

Čakrová svíčka. Vůbec jakákoli svíčka, vonná tyčinka nebo olej do aromalampy. Všechny vonítka využiju. Moje nejoblíbenější vůně jsou levandule, skořice, svařák, vanilka, čokoláda, med nebo meloun.

Mobil. Kdo mě zná už nějakej ten pátek, tak dobře ví, že se s tou svojí šitkou trápím už mnoho let a přesto se nemůžu dokopat ke koupi něčeho novýho, fungujícího. Novej mobil by mi hodně ulehčil život. Jako že fakt hodně. Jenže si ho neumim vybrat, od těch dob, co jsem si pořizovala tohle krásný véčkový mejdlíčko, prošly mobily takovou evolucí, že mě to až děsí, a sehnat dneska něco obdobnýho mi přijde skoro nemožný. Stačilo by mi, aby to bylo hezký, aby to padlo do ruky, aby se na tom daly psát dobře zprávy (kolegyně má na mobilu tak mrňavý číslíčka, že se to prostě nedá přečíst, ani kdybych si na to vzala lupu O.o, nepochopim, kdo to vymejšlel), aby to mělo slušnej foťák a konec. Nechci v tom internet. Nechci v tom žádný aplikace a hry. Kdyby se tenhle telefon ještě vyráběl, tak bych chtěla ten samej, akorát teda s foťákem. Kupovat si ho v bazaru se mi moc nechce, radši bych nějakou garanci, že to bude fungovat. Ale poměrně o tom uvažuju. Ten foťák bych asi oželela, už jsem tak zvyklá. Ale hodil by se mi, ne že ne.

Clean and clear Shine control. Nejsem přehnaně kosmeticky založená. Nejlepší peeling ze všech je normální kafe, ale tenhle jeden prostředek mám fakt ráda a i když mi vydržel nějaký dva nebo tři roky, už mi skoro došel a jako nezlobila bych se za novou tubu.

Kolečkový brusle. Jedny mám půjčený, ale nejsou dobrý. Rozhodně ne pro mě. Nemám zatím nic konkrétního vybranýho, ale věděla bych o lidech, kteří by mi pomohli něco vybrat, a věřím, že tak do patnácti stovek bych se vešla i při dobrý kvalitě. Takže by stačil nějakej voucher a aby tam se mnou ten člověk šel – aby to vybírání viděl v praxi a něco z toho obdarovávání taky měl – a bylo by. V opačnym případě si je na jaře koupím sama, no, taky se nezblázním. Je to jen nápad.

Koupací a jiné očistné prostředky. Sprcháče, sprcháče, sprcháče! Jsem totálně koupelnová, takže veškerý mycí a koupací prostředky, sprcháče, mejdlíčka, koupelový soli, pěny a olejíčky ano! Levanduleeeeee… čokoládaaaaaa… skořiceeeee… <3

Dobrůtky na mlsání. Mám citlivý zuby, což mi trochu brání v hromadný konzumaci sladkostí, ono mi to ani zase tolik nechutná, že bych to do sebe hrnula ve velkym, ale nějakou drobnost tu a tam uzobnu. Nějaký čokoládový lízátko, nebo úplně obyčejný chupa chups, balíček kočičích jazýčků, třenejch banánků nebo ferero rocher… prosimvás jedna jediná kulička ferera rocher mi vykouzlí úsměv na tváři. U mě fakt nemusíte jít po velkejch nebo drahejch dárcích. Čím menší, tím lepší, a nejvíc si vážím úmyslu potěšit.

Pyžama, tepláky, spodní prádlo… Tohle je samozřejmě mířený spíš na mámu a babičku než na kohokoli jinýho. Pyžam mám teda plnej koš, ale žádný z nich neni kompletní nebo takový, že bych ho vysloveně milovala – mám ráda to saténový od babičky, ale to mi už rok (nebo dva?) leží u mámy v šuplíku s tím, že čekám, až mi zkrátí nohavice, abych se o ně nepřizabila. Každopádně to neni tak dlouho, co jsem byla v Marks and Spencer a vybrala si tam jedno naprosto nádherný pyžamo za dost šílený peníze, ale kurva, tak krásný a tak příjemný! 😀 Což mě přivádí k dalšímu nápadu.

Cokoli z Marks and Spencer. Fakt. Z jejich nabídky potravin, sušenek, marmelád, čajů, lízátek, blbůstek… i pitomá flaška minerálky s jejich logem. Nemluvě o jejich výběru luxusně vonících sprcháčů a mejdlíček. Prostě jestli mi něco nutně musíte dávat, jdětě do Marks and Spencer a pak už je to jedno 😀

Boty. Fakt si potřebuju koupit nový tenisky. Ale to zas bude jedna z těch věcí, co si prostě koupim sama. Podobně jako kolečkový brusle, to už jsou drahý věci na to, aby se dávaly jako dárek k Vánocům, z toho jsem už vyrostla. Jsem spíš pro maličkosti, když už to musí bét.

Čaje a kafata. Instantní Nescafé a všechny možný i nemožný druhy čajů jsou moje. Nejlépe asi jasmín a všechno, co uklidňuje, čistí nebo povzbuzuje organismus. Co třeba sypanej čaj Prána? Maj ho kupříkladu v různejch těch racionálních výživách nebo určitě i v leckterý čajovně.

Jo a ještě další tip na nákupy dárečků, nejen pro mě teda, samozřejmě – DBK na Budějovický. Vyjeďte o jedno patro vejš a hned tam najdete dárkovej krámek. Tam chodím každej rok.

Chm, už mě nic nenapadá. Já to kdyžtak budu doplňovat o další nesmysly, bez kterejch se stejně obejdu 8) Ale tu čakrovou svíčku bych si fakt docela přála, hele.

Je to zvláštní, tuhle jsme s mámou a babičkou debatovaly o vánočních dárcích (achjo, to šílenství už zase klepe na dveře) a já jim povídám, že kdyby byl každej v týhle rodině schopnej vyjmenovat pár věcí, který má rád a který by se mu hodily, tak by bylo po starostech a po vzteku. Třeba já o tom každej rok sepíšu článek a nedovedu si představit, že by někdo mohl mít problém sehnat pro mě nějakej vhodnej dárek, když už teda bude mít tu potřebu.

Ale třeba takovej táta vždycky prohlásí, že jediný, co chce, je, aby mu všichni dali pokoj, babička tradičně hlásí, že nic nepotřebuje a nechce, ale dobře vím, že to není pravda, jen je tvrdě proti tomu, aby se vánoční přání sdělovala, na to prý má dárce přijít sám, a pak je tu brácha, kterej si pokaždý vymyslí něco jako nový auto, soundystem za x y tisíc, desky (DJ), novej byt a vůbec takový věci, nad kterejma se tak maximálně ušklíbnete jako že jo, chápu, že bys to chtěl, ale sorry, nejsem milionář, tak zkus přijít s něčim reálnějším. Ale to on neumí.

Takže Vánoce jsou pro mě (a vlastně pro nás všechny) každej rok celkem zbytečnym stresem, protože jediná máma si umí říct, co by se jí libilo, a jinak mě všichni tím svým přístupem nebetyčně serou a dost možná přijde moment, kdy mě to vážně přestane bavit, koupim každýmu kilo mrkve a polibte si šos.

Nemám ráda dávání dárků jen proto, aby se dal dárek. Nejde mi to. A když nevím, co by ten člověk opravdu rád dostal, tak se tím trápím, protože ho chci potěšit, ale nechci mu dát blbost. Neumím to ani o narozeninách, ani o Vánocích, a hrozně mě to žere. Takže mě úplně maximálně baví věci jako pozvat někoho na čaj, nabídnout nějakou službu (neřikám vysloveně přijít s nabídkou kvalitního sexu, zase nejsem Joey) nebo dát něco úplně miniaturního, co se dá použít, spotřebovat, nebo co je sice tak trochu clutter, ale tak mrňavej, že to nevadí.

Třeba mně vloni dal Anděl naprosto dokonalej dárek – aromalampu, naprosto kouzelnou, která se okamžitě stala mým zamilovaným kouskem, ale hlavně, která byla zabalená v nádherný černý krabičce a přebalená stříbrnou stužkou, na níž byla pověšená malá stříbrná vánoční ozdoba posypaná třpytkama.

Přátelé. Ten člověk naprosto přesně věděl, jak na mě. Já miluju stříbro! Miluju třpytky! Miluju voňavý svíčky, tyčinky a lampičky. Miluju malý věci! Miluju vínovou barvu! Miluju tu překrásnou lampičku z rozbitejch červenejch sklíček, miluju tu její vanilkovo-burbonovou vůni a miluju tu mrňavou stříbrnou kuličku! A kdyby mně dal jenom tu, tak bych byla šťastná.

Nepotřebuju hovadiny. Nepotřebuju sošky a figurky a plakáty a hrnky a plyšáky a kraviny, který mi akorát zaplácaj byt a k ničemu mi nebudou. Potřebuju dobrý přátele, kteří vědí, kdo jsem. Potřebuju spoustu různejch maličkostí, který mi o něco zjednodušší a zpříjemní život. Potřebuju, aby mě někdo neustále inspiroval a popoháněl, protože na lva jsem příšerně nerozhodná a dokud mě někdo nehecne, můžu nosit nějakej nápad v hlavě i roky a furt se nic neděje.

Potřebuju mít kolem sebe lidi jako je pan Jakub Ježíš Bouček. Kamarád, jehož přezdívka je více než přiléhavá, kterej je bůhvíproč nadšenej z mýho nápadu na zprovoznění vlastní webovky a narozdíl ode mě má potřebný IT znalosti a sám dávno působí na vlastním, takže mu to nepřipadá jako takovej big deal. 🙂 Právě mi koupil doménu. A do večera mi na ní zprovozní mail. Co na to můžu říct? Došly mi slova.

Cítím vděčnost za takový lidi a za jejich fantastický nápady. Za inspiraci. Za pošťouchnutí. Faith in humanity restored. Děkuji.

Uách, spala bych. To byl zase víkend. Tři dny pakárna, v sobotu dopoledne se mi nic nechtělo, odpoledne zas na nic nebyl čas, v sedm jsme div nevyháněly zákazníky, nestihly jsme vůbec pořádně poklidit ani nic udělat, takže jsem v neděli byla nucena přijít o hodinu dřív – ani ne tak proto, jako že mi to navrhovala vedoucí, jako spíš proto, že jsem věděla, že mi to hodně pomůže. A taky že pomohlo, bez stresu a bez problémů jsme všechno stihly tip ťop na minutu.

Ráno pak bylo spavo a odpoledne ještě spavějš. Řikám vám, kdyby se vedení rozhodlo, že v neděli bude otvíračka do čtyř nebo do pěti místo sedmi, tak by se vůbec nic nestalo, protože jsme měly tak přibližně jednoho zákazníka za půl hodiny a mezitím jsme tam spaly a krizovaly, protože veškerej úklid (i spoustu věcí navíc) jsme stihly udělat tentokrát velice včas a pak už jsme prostě neměly do čeho rejpnout a ani nebyla síla. Musím nás teda pochválit. Když jsem to tak viděla, co všechno jsme tam včera zvládly, do čeho všeho jsme se pouštěly, aniž bychom musely, jsme fakt dobrej dvoučlennej tým. A večer jsme si ještě rozdělily dýška za poslední tři týdny, po čemž mi příjemně ztěžkla peněženka a bylo mi hned o něco líp na srdci. Je fajn vidět, že alespoň jedna vedoucí na vás myslí a dělá to poctivě. Za tyhle tři týdny jsme naší kolegyni oddělily cca dvě stovky, pěkně poctivě. Za předchozí měsíc dostala od druhé vedoucí padesátku. To by mě zajímalo, v čem udělali kolegové z NDR chybu, ha.

Věděla bych, co s dneškem. Mám dost nápadů a věcí, co chci dělat, kam chci jít, co potřebuju oběhat, ale zase nemám kdy, byla jsem požádána, abych dneska odpoledne zaskočila na osmičku vypomoct, a tak jdu, vědoma si toho, že mi hlavní vedoucí dost pomohla, když jsem potřebovala volno na tišnovskej víkend. A taky mě teď v tejdnu nechala dvakrát přijít až na desátou, čímž si u mě významně šplhla 😀 Tak tu osmičku snad ještě přežiju, ale začíná mi z toho lehce hrabat. Jedna věc je, že přes víkend nejsem schopná si odpočinout, v sobotu přijdu domů vyřízená, ale mozkem jsem už v neděli, takže se nedokážu ani vyspat (spala jsem asi pět hodin), ale ten nedostatek volna, ze kterýho mi ještě ukrajujou těmahle „výpomocema“ na mě působí jako že jsem už zas v jednom kole, ze kterýho kdovíkdy vybřednu. A to je správná poznámka. Zítra bych se měla dokopat zajít na pracák a vyptat se na pár věcí. Pohrávám si s myšlenkou, že bych se na to na konci zkušebky vybodla a šla radši na podporu, abych si užila klidný svátky, který jsem vloni neměla a když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně už dlouho ne. Potřebovala bych spoustu volna na to, abych vyřídila všechno, co vyřídit chci, abych dočetla věci, co mám rozečtený, abych pohnula s webovkama, abych v klidu posháněla dárky, abych se konečně mohla zaměřit na vyřešení všeho, co je třeba vyřešit, než budu moct začít přemýšlet o detailech odjezdu a plánovat nějaký konkrétní data.

Mám toho všeho moc. Tak moc, že když mi někdo navrhne, abych šla na Silvestra na adrenalinový výlez na Sněžku nebo Ještěd, tak pozvednu obočí v údivném „Are you fucking kidding me?“ výrazu. Ne že by to byl špatnej nápad, to vůbec. Ale fyzický aktivity, běhání a výšlapů si v práci užiju víc než dost, stejně tak adrenalinu, a rozhodně se nedá říct, že bych se nudila. Nepotřebuju tudíž rozbíjet nudu něčím „šíleným“, stačí mi moje šílená práce.

Ale na druhou stranu, tři měsíce. Zapadám do stereotypu. A chvílema si připadám (hlavně po těch těžkejch víkendech), že mě to mele na karbanátky. Takovej noční výlet na Ještěd by vlastně vůbec nemusel bejt špatnej nápad.

Ovšem to abych si vzala teplé prádlo.

Nějakou náhodou jsem se dostala na jeden bloček, kde zrovna probíhá soutěž o nejlepší vánoční pohled. Zrovna jsem se nějak nudila a byla kreativní nálada, takže jsem vylovila pár fotek z loňska a pustila se do nich 🙂

Zjistila jsem přitom ovšem, že na Photobucketu se rozhodli měnit, takže tam klasicky nic nefunguje. Počítač mi z toho jejich editoru zamrzl takovym způsobem, že jsem se na to záhy vykašlala a mám teda jen tyhle dva kousky. Ale to je fuk, ono z toho stejně nic nebude. To bylo jen tak pro srandu.

Kupodivu se mi to povedlo, sice jsem se dost převalovala, chm, já a nespavost, ale přece jenom jsem se poměrně dobře prospala až do nějakejch jedenácti a bodlo mi to. Ani nevim, co jsem pak dělala, kromě jukání na koťata a nějakýho toho psaní – upřímně nejsem úplně odvázaná z toho předchozího článku, takhle to prostě dopadá, když píšu o věcech, který mi nejsou nijak blízký a o nichž toho zase moc nevim. Pro příště se zas radši budu držet toho, co mě baví, proč se zbytečně rozčilovat, žejo.

Kolem poledne jsem si vzpomněla na babiččin výraz v obličeji, když u nás byla o víkendu a kladla mi na srdce, ať si na ni udělám čas, že kočky potřebujou ostříhat drápky – klasická výmluva pro to, aby mě k sobě dostala na návštěvu. Je tam sama, no, nemá žádný vyžití a skoro nikdo za ní nechodí, snad jedna dvě sousedky, jestli vůbec. A tak jsem si řekla, že by to asi bylo záhodno spáchat, když mám ten den volnej. Nadnesla jsem to před mámou a ta se tomu kupodivu nijak nebránila, takže jsme šly obě. Babička byla ráda. Kočky už míň.

Došlo taky na řešení dárků na Vánoce. Už to zase začíná, tradiční hysterie. Už teď jsme na sebe vzteklý kvůli pitomejm dárkům. Nechápu, proč si nemůže každej napsat wishlist jako já. Ušetří to tolik nervů, všem. Chm. Ale zase proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.

K večeru mě chytla hravá. Včera jsem si koupila novou baterku do basy – už mě to ale vážně žádná legrace, mimochodem, furt tu baterku vyměňovat. Musim se naučit vypojovat kabel, Nick mi potvrdil, že jsem idiot, když ho v tý base nechávám zapojenej, že právě to tu energii hrozně žere. No, to mě asi taky mohlo napadnout, ale to je prostě tím, že i já, takovej hloubal a přemýšleč, nad některejma věcma fakt moc nehloubám a nepřemýšlím. Ale má recht, že to asi bude prozatím lepší řešení než to, co mě napadlo včera – a sice koupit si novou basu.

Prosim pěkně to je vůbec poprvý, co mě něco takovýho napadlo! Sunny je moje první a je to moje obrovská srdeční záležitost, takže mě doposud vůbec nenapadlo, že bych ji měnila za nějakou jinou, už teda proto, že tomu nerozumim a že na to moje mizerný hraní nehraní mi přišla dostatečná. Jenomže je fakt, že poslední dobou hraju o hodně víc a začínám si všímat věcí, kterejch jsem si dřív nevšímala. Asi je to přece jenom nevyhnutelný, že časem přijdu na to, že bych mohla mít kvalitnější nástroj. A možná že taky ne, možná že je Sunny dobrá basa. No, to by musel posoudit někdo, kdo se v tom trochu víc vyzná. Co já vim 🙂

No ale chtěla jsem říct, že mě chytla ta hravá, po posledním Nickově videu ze série Shuffle Saturday jsem měla plnou hlavu Keanů a hlavně jejich Bedshaped, která mě ostatně chytla za srdce už někdy vloni nebo kdy to bylo, kdy jsem ji slyšela prvně. Dneska jsem se do ní teda pustila a ono to kupodivu neni tak těžký, jak bych čekala, aspoň ne když jsem slyšela Nickův cover a co se tam vlastně hraje. Myslím, že ten kluk si neuvědomuje, jak moc těma coverama začínajícím basákům pomáhá. Co ho sleduju a bavím se s ním, moje hraní se dostalo na úplně jinou úroveň a sama každou chvíli zničehonic začnu hrát nějakou skladbu, kterou by mě do tý doby ani nenapadlo vůbec zkoušet. Jako teda dneska, když jsem se pustila do tý Bedshaped a dvakrát ji celou zahrála. Jasně, zjednodušená verze, neni to nic sofistikovanýho, ale je to tam, prostě. A hned poté jsem si zkusmo střihla další asi tři skladby z téhož alba, včetně Crystal Ball nebo Nothing in my way. A pak jsem si pustila Hurts a hrála jsem Hurts. A pak jsem si pustila Redhoty a hrála jsem Redhoty. A pak chvilku Muse. A Far Far Away od Slejdů. A House of the rising sun od Zvířátek. A pak mi začalo umírat rameno, tak jsem to musela odložit 😀 Nic se nesmí přehánět.

Hrozně mě to baví. Baví mě, jak mi to jde. Jak se zlepšuju. Jak jsem schopná zahrát věci, kterejch bych se pár měsíců zpátky bála. Baví mě, jak to pro mě teď znamená něco jinýho než dřív. Jak mi to mění náhled na hudbu, protože u každýho skvělýho songu od začátku přemejšlim, jak ho zahrát, a špicuju uši na basovou linku a prsty mi cukají, jak se snažím pochytit rytmus. Dřív jsem to dělala jen někdy. Teď to dělám pořád.

P.S.: Ha, našla jsem na Photobucketu ještě jednu, o níž jsem si původně myslela, že se neuložila 8)