Rubriky
poesie

I když jsi daleko

Ještě mám na rtech tvoji vůni
slíbanou z krku pod hvězdami
jen ať si civí, ať si čumí
tohle se děje jen mezi námi
A mě už ti nikdo neveme
jsem tvoje, dokud mě budeš chtít
a tak často, jak to svedeme
jsi jiný, jsi zvláštní, jsi mystérie
a v našich tělech je symetrie
přesně ty správné parametry
nos si ty svoje tlustý svetry
stejně tě z nich rychle svleču
a přísahám, nikam ti neuteču
i když jsi daleko na kilometry
*
Rubriky
poesie

Řekni mi

Řekni mi
kde tě mám
venku sněží
a já to nevnímám
o co běží
zmateně se ptám
jsi to ty, kdo mi srdce spraví
je to sen, co mi duši tráví
je to sen nebo se to vážně děje
je to štěstí, co se na mě směje
je to vločka, co zmizí na parapetu
nebo ještě dá se věřit světu?
*
Rubriky
co se mi honí hlavou

„Ty se jdeš futrovat v deset večer?“

Zeptala se mě máma a já na to:“Jo.“
A musela jsem se tomu usmát. Vlastně je to fajn, ještě pořád mám věci, z nichž se dokážu těšit, a který mě udržujou relativně v klidu. Jako houska s máslem. Hodně sladkej čaj. Kousek hermelínu s cherry rajčátkem. Hruškovej páj a vůbec všechny ty fantastický dorty, kterejma si sladím život v práci. Hudba – teď třeba už dva dny v kuse poslouchám Ellie Goulding a nemůžu se jí nabažit. A lidi.
Komentáře, co mě drží nad vodou, protože vím, že v tom nejsem sama. Kamarádi, kteří se veřejně postaví na mou stranu, když mám s někým spor, místo aby mlčeli nebo mi šeptem potajmu sdělovali, že to vidí stejně. Ono se to může zdát jako maličkost, ale věřte mi, pro mě není. Je to pro mě obrovská věc a hodně dobře si ji zapamatuju.
Lidi, co pro mě něco udělaj, aniž bych je o to musela prosit. Lidi, co za mnou přijedou jen proto, aby se mnou byli, žádný velký plány, žádnej stres, prostě jen vědomí, že nebudu sama a někdo mi jde nabídnout svoje rameno.
A koťata, ty čím dál tím roztomilejší koule chlupů, který mám furt na očích a nemůžu se jich nabažit. Jsem hroznej tyran, furt je beru do ruky a pusinkuju. Nemůžu si pomoct 🙂
A kafe. A kafe a kafe a kafe. A voňavý svíčky a moje zelený rostlinky (bohužel obraný o dracénu z Ikey, nějaká chundelatá svině mi ji ožrala). A ta výborná superpálivá pizza, co jsem měla včera k obědu. Nebo švédský kuličky z brusinkovou omáčkou z Ikey. Nebo výborná svíčková v kombinaci s výbornou společností. Plány. Naděje. Na něco se těšit. Něčemu věřit. A dát si k tomu kremžskou hořčici…
Dokud se žere, ještě se neumřelo.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Dokud to byla hypochondrie, byla to ještě sranda, ale teď…

Ah, konečně mám jednou čas a chuť přemýšlet nad novým blogem/webem – nevím, jak tomu mám vlastně říkat O.o
Ve světle stávajících okolností člověk chtě nechtě musí přemýšlet nad cestou ven z toho blázince. Jen kdybych nebyla tak nerozhodná a ztracená v tom, co všechno s tím vlastně chci dělat. Právě jsem se asi hodinu vymýšlela s úvodníkem a designem a když se tak na to podívám, nemám z toho úplně ten pocit, že to je ono. Takže to bude klasicky chtít dát si trochu odstup a až se na to podívám příště, třeba to budu cítit jinak 😀
In the meantime, bilancuju. Nad tím, co pro mě má smysl a co ne. Nad tím, kolik šancí jsem už dala zbytečným lidem. Kolik nervů už mě stála všelijaká individua. Jak málo času mám na věci, co mi skutečně dávají smysl, a na lidi, s nimiž bych měla být. Jsou to kola osudu? Nebo si to nějak dělám sama?

Přiznávám, lomcuje mnou ohromnej strach. Teď ještě o hodně větší než před pár týdny. Někdy v říjnu mě totiž začaly pobolívat nohy nějak víc, než je normální, i při takový stojací a běhací práci, jako mám já. Hele, v předchozí práci jsem byla zvyklá na šestnáctky bez přestávky na oběd a taky jsem to zvládala, tak proč by mě měly bolet nohy teď, když to mám vlastně klidnější? A hlavně to byla úplně jiná bolest než jako když stojíte x hodin na nohou. Šílená, úporná, taková, která nepřejde ani když si ty nohy dáš na stůl a čekáš, že se jim uleví. Taková vnitřní. Zhoršující se. Věstící něco špatnýho.
Ve středu jsem se proto dokopala k ortopedce, kde jsem už roky nebyla a nemám ji moc v lásce, ale už se to fakt nedalo vydržet – už dobrej měsíc nikam (kromě práce) nechodim a nic nedělám, protože mě ty nohy bolej prostě furt a příšerně. A milá ortopedka mi sdělila, že se mi nejen zbortila (nebo bortí, nejsem si jistá) klenba, ale že mám ještě k tomu začínající artrózu.
Prosimvás, artrózu ve čtyřiadvaceti. Ten den moje nálada dosáhla bodu mrazu a s venkovní teplotou to nemělo nic společnýho, i když je fakt, že byla kurevská zima.
Od tý doby mám strach. Mám objednaný ortopedický vložky do bot, po nichž by se to údajně mělo zlepšit. Bojím se, že s mou smůlou to bude bolet furt stejně. Nejhorší na tom je, že na tu bolest nic nezabírá, nedá se na to vzít žádnej prášek (aspoň o něm nevim), ani fastum gel mi nepřijde, že by k něčemu byl. Nepomáhá ani nechodit, hlavně teda proto, že to prostě nejde realizovat, lítat fakt ještě neumim 😀
A navíc to neni jediná věc, co mě bolí. Podobně v háji mám kolena a ruce, hlavně na pravý ruce mě zlobí šlachy kolem prostředníčku a ukazováčku (zjevně je používám víc než se jim líbí, ale prosimvás co s tim mám asi dělat?). V únoru mi skončí smlouva v práci a já se nedokážu přimět k uvažování o tom, co budu dělat dál. Zachvajuje mě panika, že se mi zužujou možnosti, protože budu muset hledat něco, kde budu moct sedět a nebudu přitom moc používat počítač, protože právě ten je na tu mou packu nejhorší. Kdyby se se mnou o tom ta doktorka aspoň chtěla bavit, ale ona mě už u kolenou utla a moje další potíže ji vůbec nezajímaly. Napsala mi pouze žádanku na rtg nohy a tím to pro ni haslo. Bojím se, že jednou budu litovat, že jsem tyhle věci nepodchytila včas, a že když nebudu vědět, jak s tím nakládat a co dělat se svym předčasně zhuntovanym tělem, dopadne to se mnou špatně a kromě všeho zdravýho vzteku v sobě začnu pěstovat i ten nezdravej, kterej na mě ostatně doráží už skoro měsíc, protože… no to se dá těžko popsat. To pochopí možná ti z vás, co chodí spát s bolestí a s bolestí se probouzí.
A já nechci bejt House, belhat se o holi a odhánět od sebe lidi.
Možná to jsou všechno předčasný a zbytečně pesimistický obavy, ale možná taky ne, co já vim, to mi řekněte vy. Artróza? Dvacet čtyři let?
Střelte mě někdo, ať se netrápím.
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Vidím blogosvět, v němž všechno funguje tak, jak má

Aspoň bych ráda viděla. Teď momentálně jsem tak nakrknutá, že vidím tak akorát hovno, hlavně teda pokud jde o titulku Autorského Klubu, kde je ticho po pěšině, ačkoli jsem po svém posledním článku naivně očekávala bouřlivé reakce. Nebo aspoň – vůbec nějaké O.o
Jelikož ještě pořád nezazněla jediná odpověď na otázku, Proč není LoveShy v AK?, a vzhledem k počtu komentářů lidí, kteří se tím cítí zaskočeni, šokováni, znechuceni a kdovíco ještě, vážně jsem čekala alespoň pár článků s vyjádřením podpory, dožadováním se nějaké dospělejší reakce ze strany milého Stanýska, než je mazání všech komentářů, které se o LoveShy a vůbec o ty nechutný sprosťárny, s jakýma se na nás honí ego, jen otřou – a ono se nestalo vůbec nic, jediná Berenika to pojala jako inspiraci k sepsání velice poetického rozsáhlého pojednání o tak zvané biondifobii, které se sice možná fajn čte a něco na tom je, ale přijde mi, že to postrádá fokus na to důležité, co se teď děje – a sice že jsme bez LoveShy, její jméno pořád chybí v seznamu členů, její články se pořád nezobrazují na titulce a k celé věci jsme od Standy pořád neslyšeli ani hovno. To vám přijde v pořádku?
Netrpím žádnou fobií z blonďatý blbky, jejíž čas už dávno pominul, jsem úplně normálně nasraná a zklamaná a neustále v hlavě přemítám, co všechno se s tímhle dá dělat kromě toho, že bych si na dotyčného počkala u něj před barákem (náhodou vím, kde to je) a šlápla mu do úsměvu s pevnou botou nesoucí metaforickou pečeť nás všech blogerů v klubu i mimo něj, kteří sice už možná dávno ztratili iluze o jeho soudnosti, ale přesto nám vždycky spadne brada ještě o něco níž, když se dozvíme, o kolik víc se dá ještě v jeho případě klesnout, a které rozhodně nebaví to sledovat a být toho součástí.
Já se ptám, blogeři, kde je vaše solidarita a podpora? Kde je vaše soudržnost? Kde je vaše nadšení pro věc a pára, když někdo z nás potřebuje pomoct? Co uděláte, až se váš příští článek neobjeví na titulce? Nebo článek vašeho naprosto nejoblíbenějšího blogera z AK? Přejdete to jedním komentářem? Nevzruší vás to?
Stanley jakožto správce klubu nemá soudnost ani úroveň, to vědí všichni. Vážně se nenajde nikdo, komu by to doopravdy vadilo a byl by připraven proti tomu bojovat vším, co má?
Chci jinýho správce. Nejsem z těch, co by přehnaně lkali, že to tu dřív bylo lepší, ale je fakt, že takhle posraný vedení jakýhokoli blogerskýho sdružení jsem ještě nezažila a že takhle hnusně, přezíravě a arogantně se ke mně jako k blogerovi ještě nikdo nechoval. A to už bloguju sedum posranejch let.
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Proč není LoveShy v AK?

Co se to tu sakra zase děje?
Zase jednou volno a jo, jsem vyřízená, ale popadla mě komunitní nálada, a tak jsem si řekla, že se zase jednou začtu – hergot, tady je zima! jdu se oblíct – do titulky a do oblíbenců vůbec, a co nevidím.
LoveShy si v nejnovějším článku stěžuje, že její články zničehonic zmizely z titulky AK, a když si to šla překontrolovat přímo na klubový blog, zjistila, že její jméno z nějakého důvodu zmizelo ze seznamu členů. A jak se stává ve zdejších vodách nepříjemným zvykem, nikdo jí k tomu nic neřekl.
A já se ptám – DAFUQ?
Tak zaprvé, kam se podělo psané pravidlo, že z Klubu se už vyhazovat nebude?
Zadruhé, kam se podělo nějaké normální chování? Vyhazov/odstranění by podle mě měl být povolen a tolerován POUZE A JEDINĚ v případě, že daný bloger blog ruší, přesouvá nebo přestal splňovat podmínky nebo se nějak jinak zbláznil a pomátl a komunita dala najevo, že takového člověka ve svých řadách nechce.
A I V TAKOVÉM PŘÍPADĚ by mi přišlo normální a velice na místě, dát o tom dotyčnému vědět, sám od sebe, nejpozději ve chvíli, kdy ho mažu, spíš dřív, aby se mohl nad sebou zamyslet a napravit. (Kde je Kovářčino Kladivo a Očistec, když je člověk potřebuje, vážně už ale!) Aby se bloger něco takového dozvěděl až ve chvíli, kdy mu nějak podezřele klesne návštěvnost, a aby se mu nedostalo odpovědi ani po mailech, aby byly mazány komentáře, které se o dané věci zmiňují a pátrají po odpovědi – a to i komentáře dalších blogerů, které věc zaujala, NO DOPRDELE!? Kde to zase jsme?
Ono se furt pindá, jak se v AK nic neděje, ale já mám za to, že takový občasný infočlánek o tom, koho jsme dneska smazali a proč, by nebyl vůbec na škodu, protože mě vytáčí doběla (teď už naštěstí velice zřídka, protože to nesleduju, ale dřív mě to vytáčelo furt), když si zničehonic porovnám seznam členů před měsícem a teď a zjistím, že v něm ubylo několik jmen, aniž by na to kdokoli kdekoli upozornil a nějak to okomentoval.
LoveShy je moje oblíbená blogerka, mám ráda její styl, design, její reporty z akcí i její fotky a to si sakra pište, že ji chci vidět v AK, kde má rozhodně co dělat a kdyby bylo třeba ji obhajovat, ještě klidně přihodím zmínku o čisté autorskosti její tvorby, o tom, že je to zajímavá osobnost, kterou tu řada lidí má ráda, že se pilně zapojuje do komunity a že když tu někdo má co dělat, tak je to ona.
Ale ona nepotřebuje obhajovat. Ona jen potřebuje, aby se její jméno vrátilo do AK, kam patří a kde ji chceme mít, a ten, kdo má tuhle demenci na svědomí, aby to rychle napravil. Protože jako co je toto zase za bordel.
Rubriky
drabbloviny

Sonda do hlubin Eminy duše

Můžete to brát jako drabblovinu, jako literární dílko, nebo jako záznam skutečnýho snu, co se mi dneska zdál, jak se vám chce. Můžete mě zkusit psychicky rozpitvat, je-li vám libo.
Upřímně si začínám říkat, jestli to není nějaká nemoc, tyhle neskutečně živý a totálně ujetý sny, co mě pronásledujou. Nedá se tomu snad už říkat noční můry, už pár týdnů se mi nezdálo nic, co by mě skutečně vyděsilo a probudilo uprostřed noci totálně zpocenou, přesto to ale nejsou příjemný věci a mám pocit, že mi z toho čím dál tím víc hrabe. Nejde jen o to, že na to pak musím myslet celej den a že pocity, co jsem v těch snech prožívala, se mě drží jako klíště, jde hlavně o to, že se nevyspím. Už měsíce jsem se pořádně nevyspala, tyhle – a mnohem horší věci – prožívám noc co noc.
A to mám nad hlavou lapač snů a pod polštářem kus křišťálu. Pche. Myslím, že mně by nepomohla ani svěcená voda.

Sebrali nás s tátou policajti. Jel moc rychle a taky snad neměl platnej řidičák nebo co. Odvezli nás s sebou na stanici a tam nás spolu s dalšími svlékli a nahnali do sprch. Pak nás rozdělili. Tátu odvedli bůhvíkam a já zůstala v hale, která byla zároveň sprchou, společně s asi pěti dalšími ženami a cca třiceti muži, kteří stáli na schodech, nazí, ukazovali si na nás a smáli se. My byly nahé „jen“ od pasu dolů, přesto to bylo krajně nepříjemné. Nebo možná právě proto. Království za kalhoty. Ale nemohla jsem je najít.
Očima jsem zmerčila oddělenou místnost, kde bychom snad mohly přečkat, a vydala jsem se tam. Muži obíhali zvenku dům, aby viděli oknem, ale sedla jsem si na židli a dala nohu přes nohu a na klín batoh, takže neviděli nic. Přesto jsem se dál sháněla po kalhotách a taky po tátovi. Začalo to být všechno krajně podezřelé a do mě se dal špatný pocit. Objevil se tam nějaký úředník, začala jsem se hlasitě zajímat, kam tátu odvedli a proč se musel sprchovat k výslechu. Prohlásila jsem, že ještě minutu, a vlítnu tam a je mi jedno, co se bude dít pak.
Nevydržela jsem to ale ani tu minutu, najednou jsem byla oblečená a prala jsem se s úředníky v bílých pláštích, z nichž byli najednou doktoři. Nechtěli mě pustit dovnitř, ale já jim utekla. Když jsem ho spatřila, ležel na nemocničním lůžku a měl v sobě zapíchané všelijaké kapačky. Šla jsem k němu od hlavy a když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že si není vůbec podobný. Místnost byla kromě nás plná všelijakých přístrojů a doktorů, kteří všichni zvedli hlavy, když jsem vešla, ale nikdo mě odtamtud nevyhazoval.
„Tati!… Co jste mu udělali?!“, vykřikla jsem. Jeden z doktorů mi s naprostým klidem odvětil, že z něj nějak extrahují buňky nebo co a skládají z nich nové „lidi“. V podstatě ho dělili na větší množství nekompletních tvorů, byl to jakýsi experiment a zatímco vedle něj se množily jakési napodobeniny lidí, on slábnul a ztrácel se před očima a najednou to nevypadalo vůbec jako on, ani jako člověk. Necítila jsem skoro nic než bezmoc. Chápala jsem, že se nevzrušují mou přítomností prostě proto, že už nemůžu vůbec nic udělat. Měla jsem se k odchodu, když se na mě ta věc z postele podívala. Zaváhala jsem. Co když tam někde ještě je a vnímá?
„Tati…“
Byla jsem na útěku a spolu se mnou ještě jedna dívka. Přikázala jsem jí, ať se mě pevně drží, a doufala jsem, že mě moje schopnost tentokrát nezklame. Nezklamala. Skočila jsem z nejvyššího balkónu. roztáhla ruce a po jednom zhoupnutí se ve vzduchu jsme se obě vznesly výš a obrovskou rychlostí uháněly pryč. Yes! Jen ještě pár bloků a budeme v pohodě. Nechytí nás. Ztratí nás.
Jenže po chvíli, když jsem se podívala za sebe, jsem zjistila, že někdo nebo spíš něco za námi přece jen je. Dammit! Taky lítají. S tím jsem nepočítala.
Pak si jen vzpomínám, jak se s tím něčím peru a snažím se to ze sebe setřást. Nevzdávám se. Utíkám. Nemám z toho strach, ale otravuje mě to. Zoufale se toho chci zbavit. Pak se vzbudím.
„Tati…?“
Nejhorší ze všeho je bezmoc.
Rubriky
drabbloviny

Až tady jednou nebudu

http://alicexz.tumblr.com
(inspirováno úžasnou Alicí X. Zhang)
Až tady jednou nebudu.
Pořád mě uvidíš v každém západu slunce.
Uslyšíš mě ve větru, až si bude hrát s listím.
Ucítíš mě v každém závanu čerstvého vzduchu a v každé kapce rosy na trávě.
Vzpomeneš si na mě, až si budeš hřát prsty o šlehající plameny táboráku.
Kapka vody ve tvé koupeli. Poslední list, co spadne na podzim, a první květ vykvetlý na jaře.
Vzpomeň si, až ti hřejivé paprsky slunce budou tančit po tváři a až se ti o kotníky otře kočka.
Vzpomeň si, až vykvetou šeříky. Ucítíš mě jako skořici ve vánočním cukroví, jako vůni levandule, jako chuť mléčné čokolády.
Fénix nezmírá, jen se přerozuje. Tělo spálí oheň, však zůstává energie. Síla pohledu. Něha úsměvu. Myšlenka.
Pro ty, kdo chtějí věci měnit a žít tak, jak se má. Pro tebe.
Dýchej. Bolest i trápení zas přejdou a zase bude líp.
A já budu pořád s tebou.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Nominčí jedenáctka

Mám akutní psavou krizi, takže Cirratino pobídnutí k účasti na dalším z mnoha řetězáků přišlo docela vhod. Protože mám chuť psát. Jen mě popadl takovej nihilismus ohledně smyslu toho všeho, no znáte to.
Už od čtvrtka se brutálně těším na víkend, protože mi měla přijet velice milá návštěva. Bohužel nakonec nepřijede a jak jsem včera měla celej den docela fajn náladu (až na večer, kdy mě hrozně rozbolela noha), dneska ji mám tak akorát na dvě věci. Nemůžu ani jít nakupovat dárky. Mám sice pár věcí vymyšlenejch a mám na to teď i čas, ale nemůžu chodit, bolí mě i pajdat po bytě, takže ven se fakt nepoženu. Nesnáším, když věci nevychází tak, jak by měly. Vážně jsem se těšila.
No ale k řetězáku. O co jde – mám podle pravidel takzvané Nominčí jedenáctky odpovědět na jedenáct otázek – které tu nebudu opakovat, máte je v odkazu. Tak jdeme na ty odpovědi.

1. Vůbec. Když jsem byla malá, rozhodně jsem nepřemýšlela nad tím, že mě jednou bude bavit hrát na klavír, že budu počítačovej maniak a bloger a že budu ulítávat na barvení vlasů a na kočkách a na spoustě dalších věcí, na nichž ulítávám. Myslela jsem, že budu policajt, protože policajti maj psi, a to bylo asi tak jediný zvíře, o kterym jsem věděla, že se dá doma chovat. Teda když jsem byla hodně malá. Tehdy si člověk nevybíral, co bude mít doma za zvířátko a co by se k němu hodilo. Jediný, co všude kolem sebe viděl, byli psi, tak si myslel, že buď může mít psa nebo může nemít psa 😀
2. Takovejch kusů jsem mívala hrozně moc. Třeba mě napadá můj dlouhej černej svetr, s nímž se pojí příhoda, jak jsem smlouvala o jeho ceně na Camden Townském tržišti v Londýně, protože mi přišel brutálně drahej. A byly to moje poslední peníze na ten den, protože to byla jedna z prvních návštěv Londýna a já ještě netušila, kolik tam co stojí, takže jsem si vzala málo. Ale nemohla jsem ho tam nechat, tak jsem si pak půjčila od kamarádky, abych měla ještě na jídlo a cestu domů. Ten svetr zbožňuju a nosím ho, kdy se dá, akorát má pitomě vyřešený zapínání a já se roky nemůžu dokopat k tomu, abych do něj koupila kratší zip. Hlavně teda proto, že vůbec neumim šít a vim, že cokoli dám k přešití mámě, už to nikdy neuvidim, protože jestli si na něco nechává i několik let času, tak je to přešití mýho oblečení. Jako ty kalhoty od pyžama, co jsem jí dala někdy předloni a od tý doby jsem je neviděla. No nic 😀
Nebo moje šedá mikina. Rovněž z anglie, tuším, že z Nextu. Už jsem z ní dost vyrostla a je už dost odrbaná, ale stejně je to jeden z nejlepších kousků oblečení, co jsem kdy měla, a vážou se k ní samý krásný vzpomínky.
3. Poměrně dost věcí. Hlavně vztahovejch. Ztratila jsem v životě spoustu lidí a u spousty z nich dodneška netuším, proč vlastně a co se stalo. Někteří se ke mně zničehonic začali chovat vážně hnusně, až už to nebylo únosný, zničehonic otočili a všechno se změnilo. Asi bych chtěla vědět, proč k tomu došlo, ale teď už je to asi stejně jedno. Jen tak pro klid duše. Protože vím, že mi to nikdy nedá spát a že to nikdy nepochopím.
A taky bych si vážně přála vědět, proč jsem tak zajebanej smolař a proč mi nic nevychází. Proč všechno, co dělám, je špatně a má zlý následky. Proč na mě neustále musí bafat nějací kostlivci z minulosti ve chvíli, kdy nabírám novou naději, že snad přece jenom může bejt líp. Proč nemůžu bejt úplně normální, blbá a šťastná. A taky třeba proč mě nikdo nechce. To se mě vážně všichni bojej jenom proto, že jsem sprostá? Nebo jsem tak hnusná? Nebo co je na mě tak hroznýho, že o mě nikdo normální vážně nestojí? Ne, asi nechci znát odpověď… 😀
4. Ježiš, jestli já si pustim hudbu… já si pustim hudbu i k pouštění si hudby! 😀 To se mění, co za hudbu si pustím. Roky jsem při takových příležitostech poslouchala výhradně Enigmu (a dodneška si myslím, že je k tomu nejlepší), ale dneska už mám mnohem širší záběr. Teď nově třeba poslouchám Oceansize nebo RPWL, ti jsou na soustřední asi nej.
5. Chtěla bych umět hrát na bicí. A věřim tomu, že by mi to šlo, mít tu možnost mít je doma a chodit pravidelně k učiteli. Rytmy, bicí, činely, kopáky… hejbe to se mnou a mluví to ke mně. Když jsem jednou za čas na nějaký diskotéce a slyším tam hudbu, která mi nic neříká, zaměřím se na bicí a tělo hned ví, jak se hejbat. Správně našlápnutý bicí se mnou začnou vrtět a švihat mi hlavou, aniž bych věděla, co se se mnou děje. Je to jeden z nástrojů, který mě prostě totálně konsternujou a když poslouchám kvalitní drumsólo, totálně zkoprním a prožívám stav absolutního štěstí.
Což se mně, jako věčnýmu stěžovateli, fakt nestává často 😀
Jinak k dalším částem otázky, sama hraju na baskytaru (čím dál tím líp), na klavír (čím dál tím mizernějš) a na djembe (momentálně vůbec, věnuju se hlavně base). Jak jsem si to vybrala? No na klavír mě zapsala maminka, ostatně na něj sama hrála a měli jsme ho doma, tak to bylo nasnadě. Nevzpomínám si, že bych se k tomu hlásila dobrovolně.
Basa přišla o hodně později, to už jsem na klavír nehrála a s Maudětem jsme začaly snít o kapele. Původně jsem v ní měla figurovat jako kytaristka, ale naše třetí slečna do počtu přišla s tím, že její tatínek nechce, aby hrála na trapnou basu, a že bude hlavní ona. Mno, zasvěcení vědí, jak to dopadlo, každopádně já našla v base zalíbení, mimojiné proto, že její rytmy na mě působí podobně jako bicí, vibrace hlubokých tónů mě umrtvují jako když vezmete kotě za kůži na krku a taky mám dost krátký a nemotorný prsty, se kterýma jsem ke kytaře nikdy nepřirostla. Občas na ni něco zkusím, ale nebaví mě to, řeže mě to do prstů a akordy mi nejdou pobrat. Na basu prostě začnu dělat tu-dum tu-dum a je to. Zjednodušeně řečeno. Hrát na ni pořádně taky neni žádná prdel, například teď se zrovna učim Hysterii od Muse a hergot, to je běh na dlouhou trať. Šílenej song.
Klavíru jsem nechala hlavně proto, že mě ničilo, jak mě máma furt kope do cvičení. Během puberty se pro mě stávalo hotovými muky, že něco musím a musím to dělat pravidelně. Hodinu mě do toho nutila a pak jsem třeba půl hodiny hrála a už mě to sralo. Když jsem prvně pocítila příliv svobody v rozhodování se, rozhodně jsem se, že už to dělat nebudu, a sekla jsem s tím. A najednou mi bylo dobře a život byl o hodně příjemnější.
Dneska mě mrzí, že už na to neumím zahrát věci, co dřív, a že když se něco naučím, pak na to pár měsíců nehrábnu a zase to zapomenu – a pak už mě většinou nebaví učit se to podruhý. Ale s tím nic nenaděláš, to je normálka. Každopádně jsem vděčná za to, že jsem na něj vůbec hrála a že mám ty základy. To už mi nikdo nevezme.
6. Léta praxe a odříkání. Bloguju už dost dlouho a za tu dobu jsem se o designu a o stylech vůbec dost naučila. Nikdy mi dlouho nevydrželo nadšení z tvorby designů pro někoho, občas nějakej navrhnu, ale nebaví mě věnovat tomu moc času, už ho tolik nemám, když chodím do práce. Ale baví mě neustále pracovat na tom, aby bylo moje psaní srozumitelnější, blog přehlednější a pěknější na pohled, aby to lidi prostě nutilo chodit za mnou už jenom proto, aby viděli, jakej je tu klid a jak tu všechno funguje.
Svět je bláznivý místo. Spousta věcí v něm není tak, jak by mohly být. Snažím se, aby na blogu bylo všechno udělaný nejlíp, jak to jde. Neustále vylazuju a hledám novou inspiraci. Odstraňuju rušivý jevy. Minimalizuju.
Já myslím, že snad každej, kdo se tomu delší dobu věnuje, dojde za čas přirozenou cestou k poznání, že na webu je méně více. Já k tomu teda došla.
7. Asi bych investovala do bydlení, do hudebních nástrojů nebo do novýho pc vybavení. Rozhodně bych si koupila mobil, kterej mě nebude srát jako ten stávající. Nějakej jednoduchej, levnej, ale funkční. Nakoupila bych dopisní známky a obálky. Koupila bych nějaký kvalitní žrádlo pro kočky. Nějakej novej nábytek pro babičku nebo tak něco. Ty peníze by byly hodně rychle pryč, tak třeba babička potřebuje udělat celou novou kuchyň a my doma to samý a k tomu koupelnu. To je hned.
8. Svíčkovou. Protože svíčkováááá
9. Umejvání nádobí poté, co jsem se zrovna najedla u kompu. Když dožeru v kuchyni, je to něco jinýho, ale to se moc nestává, spíš se stravuju u sebe v pokoji a tady se mi hromadí nádobí, který vždycky dvakrát do tejdne – nebo tak nějak – poberu na tácy a odnesu a zlikviduju 😀 V tomhle jsem poslední dobou hroznej bordelář, ale tak divte se mi. Nemáme myčku a pak, v práci s nádobím dealuju celej den, tak si od toho doma chci dáchnout.
Nebo něco, co zahrnuje chození na úřady, byť jenom poštu. Placení nějakejch účtů. To mě taky málokdy baví dělat.
10. Asi takhle, já zbožňuju pořádek, ale pokud se dělím o životní prostor s někým, kdo to tak nevnímá, často rezignuju. Protože uklízet a rovnat cizí věci nemám ve zvyku (stejně tak nesnáším, když to někdo dělá s mýma), musím okolo nich tancovat a moje snaha uklidit pak vyjde naprázdno, protože můžu vždycky uklidit jen napůl. Taková je třeba situace s mým pokojem, o nějž se dělím s mámou, nebo i jinýma místnostma, protože tu nežiju sama a bohužel ne každej v týhle domácnosti sdílí moje nadšení z minimalismu a prázdných pracovních ploch.
A taky jsem často líná veš a nerada uklízím věci, který zase zejtra budu vytahovat, který prostě pořád používám, takže můj pokoj často vypadá jako po výbuchu a mně to vůbec nesere. Nebo ne že by nesralo, ale prostě přežiju to.
11. Notebook na solární napájení s plně funkčním internetem 😀 Rozhodně bych si tam užila svou dovolenou, psala bych, spala bych, odpočívala, a až by mě to přestalo bavit, tak bych někomu napsala, ať si mě přijede vyzvednout.
Ale teda nevim, co bych tam žrala, ryby fakt nejim.
Rubriky
Bez kategorie

Jsem kočičí povahy

Samota mě vůbec nesere. Mívám momenty, kdy dost silně zatoužím vypadnout mezi lidi, ale to už musí bejt, obvykle jsem radši, když mě nikdo nevidí, nikdo na mě nemluví a nikdo po mně nic nechce. Spíš mám pocit, že jsem čím dál tím asociálnější. Nebo je to prostě jen součást toho všeho, jak se tomu… no, osobní vývoj.
Co si tak vzpomínám, vždycky jsem vlastně byla víceméně sama. Nezapadala jsem. Nebyla jsem schopná dělat si přátele tak snadno jako druzí. Bála jsem se lidí. Když se mi někdo líbil, nedokázala jsem se mu ani podívat do očí. Byla jsem zoufale trapná a mimo a opožděná. Když ostatní holky s drsňáckým výrazem kouřily pod hospodou a chlubily se, s kým kde randí, já si nejradši hrála doma s mončičákama, na dlouhý hodiny jsem se zavřela do vlastního světa, kam za mnou nikdo nemohl, a bylo mi tak dobře.
Dodneška jsem v podstatě asi radši sama. Ale ne furt, samozřejmě.

Někdy, dost často, mám až šílenou potřebu s někým bejt. Obvykle je to někdo konkrétní. Jeden, dva, maximálně tři lidi, který mi v daný chvíli rozumí a můžou mi pomoct, většinou jen tím, že se mnou budou a že budou mlčet. Nemám moc ráda situace kdy potřebuju podržet a někdo má zrovna potřebu dávat mi přemoudřelý rady a ohánět se vzletnejma frázema jako že bude líp podobně, což je paradoxní, protože sama samozřejmě hrozně ráda dávám rady do života. Ale zásadně jen v situacích, kdy se mě na ně někdo ptá a řiká si o ně, a vždycky k tomu dodám, že je to pouze něco, co bych v daný chvíli udělala já, a že se to nedá brát za nějakou eternal truth. Například máme v práci brigádnici, která je poměrně zoufalá ze svýho vztahu a nějak asi nabyla dojmu, že já jsem hrozně chytrá a skvělá a že jí musim říct, co má dělat. Prosimvás já. Věčnej vztahovej zoufalec a poslední rok totálně beznadějnej single.
Což s tím samozřejmě taky souvisí. Po všech těch eskapádách se vztahama jsem ad 1) srdečně tak rozlámaná, že už prostě asi nefunguju tak, jako dřív. Poměrně snadno se rozsypu, když se s mým srdcem nezachází dobře, a ad 2) tak opatrná, že málokomu dovolím vstoupit. Ne že by o mě nebyl zájem, pár takových se našlo, co by rádi, ale já prostě nemůžu, protože už dopředu na těch lidech vidim, že to nemá smysl. Že mě neberou. Že bych se do něčeho nutila. Že by mi to za to nestálo.
Protože takovejch věcí, co mi za to nestály, už mám za sebou taky dost, a nestojím o další.
A pak je tu ta věc s odjezdem. Možná to používám jako výmluvu, ale něco pravdy na tom taky je – já si tu teď vlastně ani nemůžu nic začínat. Sice nevím, kdy a jak se to podaří, ale mám v plánu odjet. To bych nemohla udělat ani nikomu tady, ani sobě, už znova ne.
Když jsem do profilu psala, že ze všeho nejradši trávím večery s hrnkem čaje, myslela jsem to vážně. Čím dál tím míň se mi stává, že by mě zachvátila nezvladatelná touha jít kupříkladu pařit nebo jít s někým do hospody. Není to jenom tím, že chodím do práce, to je blbost, tam chodí kdekdo. Možná ne na dvanáctky a možná ne s tak náročnou pracovní náplní, ale stejně. Kdyby se mi chtělo, tak půjdu. Ale mně se nechce. Nepotřebuju se vybíjet, na to si vystačím s prací. A na dobití mi postačí skvělá hudba nebo pár výjimečných lidí, kterým výjimečně věnuju trochu svého času – a že ten je mi s takovým pracovním rozložením čím dál tím vzácnější.
A když už ty lidi vídám, tak radši pěkně jednoho po druhym, žádný velký sleziny a davy a akce. Radši si je pěkně po jednom dávkuju a každýmu věnuju sto procent a s těma, s kterýma se nedá takhle ve dvou bejt (třeba je to trapný, divný, nemáte si co říct), hned vím, na čem jsem a že to nepůjde, protože já potřebuju mít kolem sebe lidi, se kterejma se takhle bejt dá. A tím bejt mysím fakt jenom bejt, postačí dřepět spolu nad hrnkem čaje v tlumeném osvětlení a podávat si šíšu a mluvit o životě a o lidech a o těžce filozofickejch otázkách a o zájmech a o píčovinách. A nebo nemluvit vůbec. Bez pocitu, že je to nějak špatně, protože neni.
A proto si tak skvěle jdeme na ruku s kočkama. Protože se vzájemně chápem a respektujem. Každá z nás má svoje mazlící momenty, kdy prostě nutně potřebuje čísi pozornost a dokáže si o ni říct, a každá z nás si občas chce pohrát a vyblbnout se. Ale povětšinou jsme fanoušci těžkýho zevlu, samoty, relaxace, odpočinku, spánku a nicnedělání. Nejde jen o lenost, i když líná bývám taky, hlavně v první polovině dne. Ale když mám den pro sebe, zvládnu obvykle udělat spoustu zajímavejch věcí, který mě těší, ať už je to nějaká tvůrčí činnost, čtení, přesazování kytek, úklid, zbavování se bordelu nebo reorganizace. A vlastně nesnáším, když mě v tom někdo ruší a něco po mně chce, třeba abych s ním někam šla.
Ovšem pak jsou i dny, kdy mě u toho nikdo nevyruší a neozve se a já jsem na brečení z toho, že nikoho nezajímám. Nojo, holt jsem furt ještě ženská a neni to se mnou nejjednodušší 😀 Ale furt doufám, že se najde někdo, kdo s tím bude umět pracovat a díky komu už nikdy nebudu sama, i když zrovna nebudeme u sebe.
No, vlastně jsem pár takových lidí už našla a díky nim je život snesitelnej.
A vůbec.
http://blogzilly.blogspot.cz
😀