Měsíc: Březen 2013

Tak tenhle text jsem před nějakou blíže nespecifikovanou dobou vyplodila a zapsala si na kus čtverečkovanýho papíru, co se mi právě dostal do ruky – vypadl na mě z jednoho starýho diáře. Napadlo mě, že by nebylo od věci uchovat ho digitálně, takže tady je, a zároveň k tomu mě napadlo podělit se o další, kterej teda není můj, našli ho údajně v 17. století v chrámu sv. Pavla v Baltimore (ve skutečnosti ho napsal nějakej Max Ehrman někdy v roce 1927, ale to máte fuk, hlavní je poselství) a mě na něj o osmdesát let později přivedla Natálka, moje spřízněná duše, s níž jsem se potkala v Anglii a týbrďo, to byly časy. Ten text jsem si zapsala do diáře tiskacím písmem a jednou za čas na něj narazím při probírce knihovny a vždycky mě dostane, jak totálně nadčasovej je a pravdivej. Nejsem úplně fanoušek vyvěšování si nějakých mott a textů kolem sebe, na korkový nástěnce mi visí akorát nasranej Garfield s „MONDAYS SUCK“, ale kdybych si někdy nějakej text měla nechat třeba nalepit na stěnu jako tapetu, tak to by to byl právě tenhle.

Jdi klidně uprostřed rozruchu a spěchu

a vzpomeň si, jaký mír může být v tichu.

Dokud je to možné bez ztráty tváře,

vycházej dobře se všemi lidmi.

Říkej svou pravdu tiše a jasně a naslouchej ostatním,

třeba i omezeným a nevědomým, také oni mají svůj příběh.

Vyhýbej se hlučným a svárlivým osobám, otravují ducha.

Jestliže se budeš srovnávat s jinými,

můžeš se stát domýšlivým nebo malomyslným,

neboť vždy se najdou lidé větší i menší než ty.

Raduj se stejně z toho, čeho jsi dosáhl, jako ze svých plánů.

Udržuj zájem o vlastní životní cestu, jakkoliv skromnou,

je to opravdové bohatství v proměnlivém osudu.

Buď opatrný ve svých záležitostech, neboť svět je plný nepravostí.

Ale nenech se tím zaslepit. Mnoho lidí zápasí o velké ideály

a všude je život plný hrdinství.

Buď sám sebou.

Zvláště nepředstírej city a nestav se cynicky k lásce,

neboť tváří v tvář vší vyprahlosti a rozčarování je věčně svěží jako tráva.

Přijímej klidně, co ti radí léta, a až přijde čas,

s půvabem se vzdej toho, co náleží mládí.

Rozvíjej sílu ducha, aby tě mohla ochránit v nenadálém neštěstí.

Ale netrap se představami. Mnoho obav se rodí z únavy a osamělosti.

Buď k sobě přísný, ale ne tvrdý.

Jsi dítětem vesmíru, ne méně než stromy a hvězdy. Máš právo být zde.

Ať ti to je jasné či ne, vesmír se nepochybně rozvíjí tak, jak má.

Žij proto v míru s Bohem, jakkoli si ho představuješ.

Ať je tvé usilování v hlučném zmatku života jakékoliv, udržuj pokoj ve své duši.

Přes všechny nedokonalosti je to krásný svět.

(Existuje víc překladů, ale takhle jsem si ho zapsala já a takhle ke mně nejvíc promlouvá)

Stejně jako řešit hovadiny. Je možný, že by na světě byl někdo, kdo si barví vlasy častěji než já? Pochybuju.

Dopoledne jsem měla nějakou divnou náladu, tak jsem se přiměla k procházce na relativně čerstvém vzduchu (nj, Vinohrady), a jako záminku jsem si vzala barvu na vlasy. Procházka bodla. A bylo fajn zjistit, že tu neskutečně levnou Reviu za třicet korun, kterou nedávno doporučovala S., u těch čongů na Míráku fakt mají. Nicméně jsem se té oči vypalující oranžové poněkud lekla a zvolila radši dražší, ale oku něžnější variantu.

Už mám kufr. Koupili jsme ho s Mírou předevčírem při honbě za cestovním pojištěním. Od toho momentu mi ten kufr stojí v pokoji, přesně na tom místě před knihovnou, kde jsem si ho předtím představovala, a já nevím, kde začít. Momentálně mám pocit, že se nikdy nesbalím, a jímá mě panika při představě, co všechno si sice nechci a nepotřebuju brát, ale když to tu nechám, tak se to pak vyhodí – všelijaká kosmetika a patlátka na vlasy, co máma nepoužívá. Přemýšlím, že bych to nabrala do krabice a donesla na rozlučkovou párty, kterou mi pořádá těsně před odjezdem kamarádka, a že bych podarovala svoje okolí nějakou tou vzpomínkou a lakem na vlasy 😀 Jsem si jistá, že to fakt oceněj.

Tvl rozlučková párty. Já budu mít regulérní rozlučkovou párty. Na tyhle věci jsem nikdy nebyla, ani nepořádám žádný narozeninový oslavy atd., ale celý ty roky, co jsem přemýšlela o návratu do Anglie, mi ležela v hlavě otázka, jestlipak tentokrát zase odjedu tak strašně narychlo a bez rozloučení. A jestli to těch několik vztahů, na nichž mi nejvíc záleží, tentokrát přežije. No ale hlavně teda ta párty. Celej měsíc teď v podstatě probíhá v duchu „Je to dost možná poslední akce, na který mě uvidíte, a pak minimálně rok nic“, takže je to trochu o nervy (ta nostalgie a „tyjo, ty tady budeš tak chybět“), ale jsem ráda, že to tak vychází a že mám šanci všechny ještě vidět.

A když říkám všechny, tak myslím i ty, co je vidět zase tak moc nechci. Jako milého Jaroslava R., který mi stále dluží jednadvacet táců a všechny dosavadní pokusy ho sehnat a dovést k odpovědnosti selhaly. Došla jsem do bodu, kdy už mi fakt nezbývá nic jiného než ho zažalovat, a to jsem taky udělala – prozatím jsem mu tedy přes Klárku poslala předžalobní upomínku, a až ta se mi vrátí (jelikož na něj mám pouze adresu na úřad), jdeme do toho. Přesněji Klárka jde do toho, já už tu holt nebudu, abych s tím něco osobně zmohla. No, člověk se pořád učí. Nikdy nejste dost starý, aby vás něco nemohlo překvapit, a nikdy neznáte lidi tak dobře, abyste nemohli naletět nějaký svini. Kdo to mohl tušit, žejo.

Milý Jaroušek mě ovšem v mailu (kterej kupodivu platí) vyzval, ať se s ním ještě sejdu, než ho zažaluju, aby mi to mohl vysvětlit a něco mi ukázat. Počítám něco ve stylu jako že nebude mít jednu nohu nebo bude po chemo. Což je klidně možný, jeho zdraví bylo vždycky předmětem vážných konverzací a ačkoli u spousty věcí si u něj nejsem jistá, tu leukémii nebo co to bylo mu docela i věřim. Ostatně byla jsem u toho a vim, jak vypadal. Nicméně jeho postoj k problému s půjčkou to neomlouvá. Uvažuju, kde sehnat bandu goril, co by mu to rázně vysvětlily, když to ode mě nechápe.

Jinak jsem ráda, že se mi rozrůstá adresář k postcrossingu. Už mi v něm sedí aspoň deset adres, takže známky, obálky a pohlednice se u mě ani neohřejou a taky mi skoro denně něco přijde. Máma mi pokaždý hlásí „Máš tu pohlednici“ nebo „Něco ti přišlo“ a já se konečně po spoustě měsíců nešokuju, kde zase po mně kdo co chce a kdo mě zase straší exekutorem, protože mám už věci vyřešený a pošta mi chodí už jen ta pravá. Boží vědomí.

A úplně mimochodem, ozval se mi jeden z RPG hráčů, co jsem se nima potkala na starém dobrém snílkovském RPG. Rozjíždí teď něco nového. Je mi jasný, že času nebude nazbyt, ale po tom hraní se mi rozhodně stýská, takže jsem se tam hned (teda až po několika hodinách smolení životopisu charakteru) registrovala a uvidíme, co ještě stihnu odehrát, než se mi změní život. Psaní není nikdy dost, tak proč si nevybíjet fantasii na další čupr textovce?

Tak teda abych to dopověděla, včera jsme si takhle pěkně ve čtyřech zašli na oběd do restaurace U Eriky II., což teda IMHO neni úplně nejvymakanější název, ale každému podle jeho chuti a vkusu, pro majitele ta Erika asi je hodně důležitá.

Bohužel musím říct, že jsem si hned na začátku protrpěla svou noční můru při zběžném čtení venkovního jídelního lístku, neboť poslední položkou na poledním menu bylo cosi „se straceným vejcem“, z čehož jsem umřela, protočila panenky a zavyla, že tam nechci. Protože v takových chvílích už vím, čeho se přibližně dočkám na jídelním lístku, a bojím se toho. Málokdo se vyžívá v utrpení, živočišný druh grammar nazi není výjimkou, fakt nerada navštěvuju podniky, kde gramatika ustrnula nanejvýš na úrovni školáka prvního stupně. Ale nebuďme příliš zlí, žeáno, samozřejmě, že jsem jim dala druhou šanci a vstoupila.

První dojem z prostředí okamžitě vyvážil mou předešlou bolest, česky to neumí, ale musí se jim nechat, že to tam maj pěkný. U Eriky mají rozhodně smysl pro útulnost, u mě to vyhráli s ratanovým nábytkem a stoly z pořádného dřeva a samozřejmě nejluxusnější třešničkou na dortu je parádní černé křídlo, dominující celému prostoru – teda aspoň pokud jde o tu velkou místnost, kde jsme seděli my, nejsem si jistá, kolik má Erika II. místností. K tomu si přidejte, že mají ty samý ikeácký závěsy jako já a máte vymalováno, protože jak maj někde stejný vybavení jak u vás doma, tak se tam prostě nedá necítit jako doma, to snad dá rozum.

Cítění mi nevzalo ani bližší studium papírových uvítacích podložek (nebo co to mělo bejt, co se válelo po stole coby prostírání), na nichž nechyběla obligátní restauračně-hospodská verze Otčenáše, kde se mluví o naražených pípách a podobně. No, odpustili si vyloženě Pivrnce, ale stejně mi to vždycky připomene, jak jsem tu básničku kdysi objevila na jednom buclatym hrnku v nějakejch dárkovejch předmětech a snažila se to narychlo naučit, protože mě to hrozně zaujalo, protože to bylo prvně, co jsem něco takovýho viděla. Tak teďka u Eriky to bylo už asi postý, takže mě to nezaujalo, ale co už, každej jsme ňákej. Akorát mě srala ta chybějící čárka v „Sude náš jenž si naražený“ (nebo nějaká taková varianta to byla, něco v tom smyslu, to je jedno, pointa zůstává).

Z poledního menu jsme si celkem rychle vybrali, každej něco jinýho, a jelikož jsme věděli, že opozdilý Běs (tři jsme přišli dřív) dorazí každou chvílí a rychle si zvládne přiobjednat, nečekali jsme na něj a objednali si. Podle očekávání přišel vskutku za chviličku a taky si hned objednal u vcelku milé číšnice (kterou ovšem hrozně vytrhl z konceptu otázkou, jestli je malinovka domácí, a která by užila deodorant, vážně nevoněla vábně – nechci bejt zlá, dobře vím, co taková práce obnáší, ale tak výslednej dojem to prostě kazí, o tom žádná) a za chvilku jsme už všichni srkali malinovku („domácí“ asi nebyla, ale byla hodně dobrá, neředěná) nebo malý pivo a čekali jsme na jídlo.

A čekali a čekali. Jenže ne všichni, neboť opozdilý Běs, byť si objednal poslední, dostal svoje jídlo první z nás, a my ho samozřejmě pobídli, ať nečeká, což se ukázalo jako velmi moudré rozhodnutí, neboť zbylé tři chody nepřicházely a nepřicházely. Teprve když Běs téměř dojídal – a my už stihli okomentovat všechno od čtvercového talíře přes vlažnost pokrmu a druh rýže až po křivý obraz na zdi – dostalo se i nám té pocty obdržet svůj oběd.

Z dojmů, co se jídla týče, mám samozřejmě nejvíc zakořeněný ten svůj příšerně přesolený buřtguláš. Abych řekla pravdu, pocházím z rodiny, kde se vždycky hodně solilo, někdy až moc (babičce holt často o víkendových obědech ujede ruka, už to není jako zamlada), takže i když dneska už to se solí nepřeháním, jsem na přesolené věci zvyklá. Ale tohle bylo prostě moc i na mě. Jedinou záchranou mi byl chleba, který ovšem byl – jak správně hnidopišsky Běs poznamenal – značně oschlý a podávaný v košíku vyplněném světlou látkou, která na mě ovšem působila, jako by v ní někdo skladovat nářadí. No to asi přeháním, ale na to, že mi v ní přinesli chleba, mi vůbec nepřipadala hygienicky čistá a nezávadná, byla prostě jaksi ušmudlaná.

Další věc na tom buřtguláši byly poměrně syrové brambory. Až na několik menších kousků byly skoro všechny zcela nedovařené a tvrdé a taky se z toho talíře zrovna nekouřilo. Což nějak nekorespondovalo s faktem, že nám to přinesli tak pozdě. Dělalo to na mě dojem, jako by ta tři jídla stála těch několik minut někde na lince nepovšimnuta, kde stydla a stydla, dokud si servírka nevzpomněla, že u stolu neseděl jenom ten jeden člověk, co přišel pozdě, ale taky ti tři před ním.

Ale když pominu tyhle dojmy, chuťově byl buřguláš baštózní a kdyby byly brambory řádně vařené a celé to nebylo tak přesolené, dala bych mu ráda hvězdičku. Ostatně byl to můj první buřtguláš nedomácí výroby, takový věci člověk obvykle v restauraci nevidí a je to škoda. Já mám tuhletu domáckou maminkovsko-babičkovskou kuchyni ze všech nejradši.

Co se týče ostatních, těm jsem do talíře nečuměla, ale krom toho, že všichni měli jídlo napůl studené, mi toho přišlo jaksi dost málo. Hlavně teda Mírův losos byl kousek sotva na dlaň a domácích nudlí (jenom jestli) byla pod ním sotva naběračka.

Slečna servírka si přišla pro talíře a optala se, zda nám chutnalo, jenže to řekla tak nějak unaveně a my nejsme zlí, tak jsme si to všechno nechali pro sebe. Což na jednu stranu není nejlepší řešení, protože takhle s tím restaurace nemá moc šancí něco udělat, zpětná vazba je samozřejmě důležitá, ale na druhou stranu vážně nejsem typ, co by číšníkům a servírkám vmetal do očí každej detail, kterýho si všiml. Navíc čím víc těch detailů zpozoruju, tím hůř se mi (byť slušně a neagresivně) kritizuje, protože vím, že jak bych zmínila přesolenost, plynule přejdu do okoralého chleba a možná bych slečně vytkla i ten obraz nakřivo, jeden nikdy neví. Jak se protrhnou stavidla, no znáte to.

A tak jsme si svoje dojmy nechali pro sebe a když nás přestalo bavit, jak se nás chodí co chvíli ptát, jestli si dáme ještě něco k pití, rozhodli jsme se radši přesunout k Mauděti domů. Zaplatili jsme, poděkovali a v tichosti odešli, vědomi si toho, že Erika II. je věc asi celkem nová (v Mapách ji ještě s tímhle názvem nenajdete) a nezajetá; ačkoli od něčeho s číslovkou II. byste asi čekali, že když jim jednička šlapala tak dobře, že si mohli dovolit rozjet dvojku, budou už mít spoustu zkušeností a všechno bude perfektní. No, a vono hovno, Majere.

Ale nevadí, v moři je spousta ryb a v Praze spousta restaurací, takže mě to nijak nebolí, jen prostě vím, že už tam znova asi nepůjdu, leda na tu dobrou malinovku a kdyby tam někdo zrovna koncertoval na to čupr křídlo. Na baštu radši zajdu ke Švejkovi do Strašnic, tam vám naložej, že budete nažraný ještě zejtra, a horký je to, že si můžete hubu ufoukat. Tož čekali jsme tam taky dlouho, ale aspoň jsme všichni dlabali naráz a hezky zatepla, a to se vyplatí. Šmitec.

Včera mi přijel mysteriózní pán, takže s nudou byl rázem šmitec, hurá! 🙂 Dali jsme si hned řádnou procházku z Hlaváku až ke mně, neboť nejsme másla ani v tý kose, a pak jsme si užili mimořádně příjemnej večer ve dvou, což jsem fakt potřebovala, v posledních dnech mě jímala krizovka z osamělosti. A bodnula i ta pozdní večeře u dědka, prubli jsme nový příchutě Twistera a musím říct, že ten hořčicovej a sýrovej jsou fakt největší libovka. BBQ taky dobrý, ale je fakt, že toho jsem se nabaštila dost v Panerii. No, takže tak 😀

Dneska jsme si docela přivstali, aby byl čas na snídani a sjednávání pojištění, na který jsme se nakonec vybodli (nikdo mi nebude řikat, co mám dělat, ani já sama :D) a Míra mě radši v asi pěti minutách naučil Hyper Music 😀 No, naučil. Samozřejmě se nedá říct, že bych to uměla, ale mám základ, vim, kde se to hraje, a rytmus mám v hlavě, jen ho naučit ty prsty a trénovat. Každopádně jsem to dneska byla schopná aspoň částečně zahrát, což už samo o sobě je nevídaným úspěchem a mě fakt baví, jak snadný díky němu (jakože mysterióznímu pánovi) tyhle věci jsou nebo spíš jak snadno se díky němu všechno děje. Roky jsem vedla takovej ten život plnej snění a co by kdyby a teď stačí jen na něco pomyslet (a někdy ani to ne) a on mě k tomu prostě tak nějak krásně dovede (ani mě nemusí nutit) a já tu věc najednou dělám.

Dyť jenom jak dlouho jsem furt mlela, že se jednou chci naučit Hysterii, Plug In Baby a vůbec „…tak nějak víc songů od Muse“. Roky jsem uměla tak maximálně Exo Politics a to mi přišlo jako vrchol umění. A dneska? Exo mě totálně nudí, Hysterii přehrávám čím dál tím rychleji a s čím dál tím větší výdrží (protože o tu tam jde hlavně), Plug In Baby jsem naťukla, krom toho bez problémů zvládám Time is Running Out ve dvou verzích, nepřekvapí mě ani Stockholm Syndrome a dneska jsem začala s tou Hyper Music, kterou mám samozřejmě od rána v hlavě a nemůžu ji odtamtud vymlátit. Ale ani nechci, nijak mě tam nesere, jen ať si tam je 😀

Prostě chci říct, že mě fascinuje, jak snadno to najednou jde. Nejde jen o tu Anglii, ono je to o všem ostatním. Když jsem celý ty roky hlásala, že na ty věci potřebuju někoho druhýho, nebyla to výmluva, nevymýšlela jsem si, já jsem ho fakt nutně potřebovala a teď ho mám a hodlám z toho vytřískat maximum a nejvíc si to užít.

Anyway, abych se vrátila k dnešní story, po snídani jsme sbalili basu a vyrazili jsme na Čerňák do zkušebny. Cestou jsme potkali pekařství, kde měli nabídku, kterou nelze odmítnout, a sice k jakékoli kávě koblihu zdarma. Přiznávám, UCho, zhřešila jsem a hopla dovnitř pro jedno kapučíno s sebou, neboť jak poslední dobou snídám zdravě (a hlavně fakt snídám, pokud vysloveně nezaspim do oběda), dneska jsem na nějaký to čerstvý pečivo prostě měla děsnou chuť (o kafi nemluvě, na to mám chuť skoro pořád) a ranní závin z pátku mě neokouzlil. No, každopádně hopsnutí byl výbornej nápad a kobliha jakbysmet. Meruňková. Muhaha. *blíz*

Po příchodu do zkušebny nás čekal trochu šok, neboť jsme zjistili, že kokoti z tamějšího klubu si na včerejší večer vypůjčili veškeré vybavení a ještě ho nevrátili. Což bylo o to lepší, že si měl za necelou hodinu přijít tu zkušebnu prohlídnout zájemce, kterej by tam chtěl se svou kapelou v budoucnu zkoušet. No tak což o to, zkušebnu si prohlíd, zdi se mu moc líbily 😀

Naštěstí si myslim, že Maudě zafungovala jako perfektní profesionál a dokonale mu nejen vysvětlila situaci, ale i popsala, co za vybavení tam za normálních okolností je, takže pokud to neni nějakej vysloveně plašan, tak se ještě ozve a přijde znova. A kdyby ne, tak co mně je po tom, žejo 😀

Takže ze zkušebny jsme toho moc neměli, ale příjemně jsme si poseděli na gauči a popovídali, což mi třeba celkem stačilo, neboť jsem dneska měla právě takovou povídavou náladu.

Po dvanácté jsme se pak přesunuli do Běchovic, kde jsme se sešli s Běsem (jak příznačné), a zašli jsme na oběd. A já tu sice nemám vyloženě rubriku na hospodské recenze – nevim proč, tu a tam je píšu a docela mě to baví, obzvlášť ty špatný 😀 – ale myslím, že si to přesto zaslouží samostatnej článek. Takže report to be continued.

Akorát nevim, jestli ještě dneska, protože jsem úplně grogy. Já vim, že je teprve deset. Ale prostě už nějak po tom dnešku nemůžu. A to mě taky baví 🙂

Tak jsem se včera zúčastnila blogerského srazu, který bych pravděpodobně mohla označit za svůj první, neboť obvykle buď chodím na privátní akce „jeden na jednoho“ nebo nechodím vůbec. U své nedávné účasti na RPG naživo si nejsem jistá, myslím, že jsem víc poznala jejich postavy než vyloženě je 😀 Prostě tohle byla taková první hromadnější akce za účelem poznat se a pokecat.

Jako první věc musím říct, že jsem si ho představovala fakt úplně jinak. Nevím proč, ale o blogerech a vůbec různých internetových týpcích mám zakořeněnou určitou představu a jak na ty srazy právě nechodím, nemá mi ji kdo sebrat. Ale důležitý je, že to bylo příjemný překvapení 😀 Víc vám neřeknu, poznejte si ho a prohlídněte sami 8)

Jak mě včera zase chytala ta moje podivná agorafobie, nakonec jsem ráda, že jsem se přiměla vystrčit čumák z baráku a vybočit na chvilku ze svých zajetých kolejí. Blogerský srazy mě nikdy nezajímaly, ale když si člověk přebere, že po těch letech vlastně vůbec neví, jak ti blogeři vypadají a co je to za lidi, najednou mám pocit, že se účastním 3D promítání bez 3D brýlí a ten jeden rozměr mi tam prostě chybí.

A bylo to fajn. Zkraje trochu rozpačité a škoda, že dorazilo tak málo lidí – oproti potvrzeným dvanácti a dalším třinácti maybe nás tam nakonec bylo pouze sedm, a to ještě dvě dámy, Cirrat a Iris, nás opustily nečekaně brzy, což jsem upřímně považovala trochu za zradu, neboť Cirrat byla moje jediná záchytná kotva, jediná už trochu známá tvář 😀

Jinak nevím, co bych k tomu dodala za detaily. Nebyla to žádná přesně naprogramovaná akce, bylo to prostě mnohahodinový klábosení u piva a jiných, zejména nealkoholických tekutin, probrali jsme všechno od vojenské techniky a politiky přes 50 shades of grey, Superstar a Novu až po veselé historky z natáčení, z domova a ze světa a perverzní choutky některých z nás (muhaha, studená dvanáctka, že >:)), došlo i na Altaïrovo autorské čtení jídelního lístku (kde bylo podezřele mnoho židovských kapes a smetany), bylo vypito hodně litrů kofoly a snědena spousta vynikajícího jídla v hospodě U Švejka, kde tedy nutno nechat, vaří výborně, ale ty porce jsou gigantický, to se nedá sežrat. V úplném závěru jsme si předali nějaké ty kontakty, já jsem k tomu přislíbila něco napsat (což jsem tímto splnila :D) a pak jsme nechutně zmrzli cestou na tramvaj (což teda bohužel nebyla dvanáctka, ale dvaadvacítka, ale co se dá dělat, muhaha) a pak už jsme se nějak rozutekli/rozešli/nechali rozvézt do našich teplých domovů.

Nevim jak kdo, ale já jsem po tý olbřímí porci večeře usnula jako by mě do kofoly hodil, a i když jsem měla v noci naprosto šílený sny, rozhodně je nepřičítám včerejšímu posezení, to je v tom zcela jistě nevinně 😀

Přijde mi trochu škoda poznávat nový lidi právě když se chystám brzy do pryč, ale zase to mám aspoň jako generálku a ostatně zrovna tenhle druh kontaktů se neztrácí, neboť blogeři přetrvávají. Možná se tu a tam přestěhujou na jinou adresu, možná na to ne vždycky maj čas a náladu, ale že by vysloveně končili a mizeli z vod internetových? Nehrozí 8)

Myslím, že mi začíná regulérně harašit. Jak jsem měla zezačátku měsíce nehorázně aktivní náladu, tenhle tejden jsem nehorázně proflákala a začíná mi to lézt na mozek. Celej den, pokud zrovna necivím na Doctora Who, civím do blogu a horečnatě nad ním přemýšlím. A nad sebou. Takový ty dny, který ubíhaj, aniž byste je čímkoli důležitým zaplnili, a vy víte, že už se nevrátí, a že, což je nejhorší:

Nevím, jestli jste to někdy zažili a jestli mi rozumíte, co tím myslím. Někdy mívám sny, kdy najednou začnu panikařit, protože si uvědomím, že bych někde měla být a něco dělat, nebo se něco stane. Ale když tam pak dorazím, nikdo si nevšimne, že jsem přišla pozdě a já nevím, jestli tam vůbec mám být, ale nikdo se ani netváří, že bych neměla. Prostě to nikoho nezajímá. Jsem vzduch. Jako bych tam vůbec nebyla.

Dneska si to ten pocit neviditelnosti jdu trochu napravit do Popa, na kamarádčiny narozeniny. Tam snad nebudu mít pocit, že jsem neviditelná a nadbytečná. A nebo to naopak ucítím ještě víc. Neni to poprvý, co se dobrovolně vyškrtnu ze života všech lidí, které znám, a dobře vím, co přijde. I když si člověk o sobě nemyslí, že je nějak důležitej, stejně něco v něm potřebuje vědět, že je, a setkání s uvědoměním si, jak jsme bezvýznamní a jak naše nepřítomnost nebude žádná tragédie vždycky nepříjemně šokuje. Dobře si vzpomínám, jak se pro mě svět proměnil posledně, a to přitom šlo o půl roku, jen šest měsíců. To je krátká doba. Ale rok? Kolik se toho může stát…

Napadlo mě, co bych tenhle rok všechno chtěla dělat.

Hm, sepsat si takhle svoje plány vždycky pomůže od splínu 🙂 Už se vidím jak běhám po Londýně s fialovýma punčocháčema a rezatou hlavou a jsem maximálně šťastná 🙂

Báj d vej, včera jsem se pokoušela obejít zdejší nastavení a vyrobit si štítek do menu, kterej by odkazoval na všechny moje zdejší články, zmiňující slovo minimalismus. Nepodařilo se mi to a šíleně mě z toho rozbolela hlava. Prohlížela jsem si pak článek o nejlepších navrhovaných změnách na Srdci Blogu a vůbec jsem nepochopila jedno přesvědčené prohlášení, že rubriky a štítky se navzájem vylučují. Co je to za kravinu? Přece kdyby se články daly štítkovat, pak by menu vypadalo pořád stejně, pořád by v něm bylo několik hesel, ovšem na některé články byste se dostali přes více z nich – pokud byste si štítkovali články více štítky (s čímž se počítá). Pokud by ovšem člověk dal každému článku jen jednu nálepku, pak by vše zůstalo při starém, ne? Asi jsem blbá, vysvětlete mi to někdo, jestli se pletu, ale já jsem přesvědčená, že po zavedení štítků bychom jen dostali víc možností, nepřišli bychom ovšem o možnost normálních rubrik, protože štítky umožňují i klasické rubrikování, kdežto opačně to bohužel nefunguje.

No nic, jeden z mnoha povzdechů nad zdejším nemožným systémem, kterej ještě ke všemu naprosto NENI MOŽNEJ. Ale co už. Nová adresa už existuje, je to jen otázkou času a energie.

Jo a báj d vej, asi jste si všimli úpravy záhlaví. Neberte to nějak tragicky, jen se fakt těším a jak zrovna dneska vyšel na Srdci článek o blozích au-pair, měla jsem najednou chuť dát to na tom svém taky nějak znát. Mwahaha. Teď mi to došlo, já zase budu au-pair. Dětičky, těšte se, teta Em Poppins je na cestě >:)

Už dlouho nosím v hlavě nápad sepsat a zveřejnit všechny ty úchvatný odkazy, který mě provázely mými minimalistickými začátky a provází mě nadále, ale to víte, lenost je lenost, a tak to chvilku trvalo. Ale i lenosti jednou odzvoní.

Takže si počtěte, bez čeho se neobejdu a co byste měli zkusit aneb proč pořád sedím u toho zatracenýho počítače.

TASCK.com – nejjednodušší to-do list ever. Pořád v lištičce záložek, pořád na očích, blbuvzdorné použití bez nutnosti kamkoli se registrovat. Prostě klikněte, pište a odškrtávejte.

Twitter.com – duh. Stačí sledovat ty správné lidi a Twitter vám poslouží jako nekonečná studnice moudrosti, inspirativních odkazů a nápadů. Twitter není Facebook. Není od toho, abyste ho spamovali informacemi o každém svém pohybu (i když to můžete samozřejmě taky), je to prostor pro prosté sdílení informací a nejjednodušší způsob, jak se přímo spojit se spoustou zajímavých (a známých) lidí. A samozřejmě, opět, když sledujete ty správné lidi, hodně dobře se u toho i pobavíte, protože ty kecy jsou někdy fakt moc 😀

ZenPen.com – minimalistický textový editor přímo v okně vašeho prohlížeče. Žádné rozptylování, žádné složitosti, jen klikněte a pište a nic vás nebude rušit.

TinEye – spolehlivý a bleskurychlý vyhledávač zdroje obrázků. Máte-li například v pc už léta uložený obrázek, už dávno nevíte, kde jste ho sebrali, a chtěli byste vypátrat jeho autora, jednoduše ho nahrajte do TinEye a ten vám vmžiku vypátrá všechna místa na netu, kde se obrázek vyskytuje. Obrázek není třeba nahrávat z pc, je možné ho vyhledávat i vložením url, takže pokud si například nejste jisti, odkud pochází obrázek, který někdo na svých webových stránkách použil jako ilustraci (neuvedl-li zdroj rovnou), vezměte url obrázku, vložte do TinEye a hledejte zdroje, kde jinde se obrázek na internetu nachází.

Na Blog.cz vyhledávání přes url nefunguje, ten totiž blokuje obrázky, které jsou na našich blozích, vodoznakem, který vyhledávání znemožňuje – to aby měli lidi problém vykrádat vaše obrázky a fotky přímo z Googlu. Ale v takovou chvíli nezoufejte, obrázek si uložte, nahrajte do TinEye z pc a máte odpověď.

Update 11. 10.: TinEye je nyní dostupný jako rozšíření do Chromu, kdy stačí na kterýkoli obrázek kliknout pravým tlačítkem a „Vyhledat pomocí TinEye“. Geniální, prosté a účinné.

Bloglovin.com – jednoduchá čtečka na blogy. Chybí vám stará dobrá titulka blog.cz? Nebo Google Reader? Bloglovin je podle mě jednou z nejlepších alternativ. Buttonek Bloglovinu mám přímo v prohlížeči, hned vedle Adblocku a dalších vychytávek a jako facebook, i BL mě poslušně informuje červeným čísílkem o každé novince, takže mi neuteče ani článek, a když budu chtít, ani komentář.

Adblock – geniální vychytávka do Chrome (ale nejen do něj), která zablokuje nejen veškerou reklamu, ale prakticky jakýkoli prvek na stránce, který vás ruší nebo se vám nelíbí. Takže sbohem reklamy na facebooku, sbohem blikací banery a sbohem pošahané oplzlé vtipy z titulky blog.cz. (Vážně, ten, kdo tam ty vtipy pouští, by se měl nad sebou vážně zamyslet, většina zdejší „populace“ má pod osmnáct a pokud jsem zrovna na cizím kompu, ještě se mi neukázal jediný vtip, který by neměl erotickou tématiku). Já osobně mám svou titulku upravenou tak, že na ní visí jen box AK, box TT a přihlášení.

Online Bass and Guitar Tuner – nemám ladičku, takže si basu ladím za pomoci online ladítka. Šikovné udělátko.

Last.fm – průběžně se doplňující seznam veškeré hudby, kterou posloucháte skrz Winamp, WMP nebo cokoli v tom smyslu. Díky němu jsem se zbavila obtížného vysvětlování, co vlastně poslouchám. Když se mě na to někdo zeptá, odkážu ho na svůj profil, kde vidí nejen konkrétní skladby a interprety, ale v tagcloudu napravo taky několik nejčastěji poslouchaných žánrů (za posledních sedm dní).

Ad free blog – máte blog bez reklam, protože jste přesvědčeni, že blogy by měly být zadarmo a fláknout na ně placenou reklamu ničí hodnotu sdělení? Možná si na něj budete chtít dát tuhle nálepku.

BeFunky – taky vás nasral Photobucket? Nebo prostě hledáte rychlý, interaktivní způsob úpravy fotek, protože Photoshop je na vás moc hardcore? Nemáte zač.

Justdelete.me – soubor přímých odkazů na mazání profilů z nejrůznějších sociálních sítí, věcí jako Ask.fm, Deviantart, EBay a bambilion dalších. Žádné zdlouhavé hledání informace v nastavení, faq nebo v nápovědě, jen jeden klik a víte, jak na to na té které konkrétní stránce.

5 things today – každodenní tipy na cokoli. Pět věcí, co vidět v Londýně zadarmo. Pět věcí, co byste měli dneska udělat. Pět důvodů, proč dneska sednou na kolo. Pět knih, které vám nesmí uniknout. Pět způsobů, jak meditovat. A mnohé další.

WikiHow – How to do anything – zapomeňte na Wikipedii, která vám řekne, co co je. Studujte WikiHow, která vám řekne, jak co dělat. Představuji vám ultimátní návod na všechno!

Good Fucking Design Advice – když chci nějakou zatraceně dobrou radu, jak na design a chci ji hned.

15 Inspiring and Unconventional People You Have to Know About – výcuc-seznam lidí, jejichž jména byste měli znát, pokud to s minimalismem myslíte vážně. Moji nejoblíbenější následují.

Puttylike – Emilie Wapnick je jedna z mých nejoblíbenějších minimalistek. Koupila jsem si její e-book, sleduju ji na twitteru a nemine den, kdy by mě neinspirovala. Puttylike je web pro všechny, kdo se považují za renesanční osobu, mají bambilion zájmů a libůstek a kdyby byli článkem na blogu, nedali by se zařadit do žádné rubriky. Tak nanejvýš nalepit si na čelo několik štítků.

Jeri’s Organizing & Decluttering News – Jeri a její tipy na zorganizování a debordelizaci vašeho životního prostoru.

The Minimalist Woman – Meg, moc sympatická pani.

:mnmlist – nejminimalističtější weblog ever.

Everett Bogue – jeden z „otců“ minimalismu. „Hvězda, která vyletěla nejvýš a brzy shořela“, jak mu říkají. Každopádně neskutečně inspirativní člověk, autor mnoha převratných e-booků. Archivy jeho prvního blogu Far Beyond The Stars jsou hlubokou studnicí minimalistické moudrosti.

Becoming Minimalist – Joshua Becker, pojem mezi minimalisty, mimojiné stojí i za následující webovkou:

Substance over stuff – pravidelná dávka minimalistických hesel, obrázků, mott nebo inspirativních videí. Každodenní dávka inspirace.

The Art of Non-Conformity – Chris Guillebeau. Cestovatel.

Corbett Barr – neskutečně cool týpek, který vám pomůže být na netu fakt někým, když ho budete vnímat. Napsal třeba tenhle fantastickej článek How to Start a Blog that Matters a stojí za následujícím projektem:

Write Epic Shit – Think Traffic – Write Epic Shit je jen jedním z mnoha epických článků na Think Traffic, ale rozhodně je podle mě prvním, který byste měli číst.

Paid To Exist – Johnatan Mead maže hranice mezi prací pro živobytí a děláním toho, co skutečně chcete dělat. Jak se tak dá existovat? Čtěte u něj.

Expert Enough – EE je o přesvědčení, že na věci nemusíte být opapírovaný expert, abyste je mohli dělat, abyste mohli radit druhým a abyste za to mohli kupříkladu žádat i ohodnocení. EE je o tom, že pokud o věci víte jen o něco víc než druzí, pak jste dostatečný expert.

The Minimalists – Jsou dva a jsou to překvapivě minimalisti.

:zenhabits – dvěma slovy Leo Babauta

Castles in the Air – Nina, můj nejnovější objev

Decluttering That Kitchen – další debordelizační tipy a techniky

Popadla mě zase trochu debordelizační nálada, takhle k večeru. Tak jsem se pustila do jednoho šuplíku. Zase jsem nestačila koukat, jak kolem toho bordelu člověk měsíce chodí a neví si s tím rady a pak to najednou prostě vidí, jako by to tam bylo celou dobu a teprve teď z toho spadl filtr vnímání (sorry, moc koukám na Doctora Who). Zpočátku to sice vypadalo dost beznadějně, ale nakonec jsem se zbavila slušnýho množství odpadu a celá jedna krabice od bot je pryč. Přerovnáno, vytříděno, povyházeno. Ale nějak z toho nemám nejlepší náladu. Někdy člověk při těchhle aktivitách narazí na věci, který mu je opravdu bolestný si připomínat. A pak to prostě není ono.

Mám tam třeba jedno přání, ručně vyrobené Kim, jednou moc milou angličankou, s níž jsem pracovala ve Woody’s café, když jsem tehdy v roce 2007 přijela prvně opeřit. Měly jsme spolu hezkej vztah, pracovalo se s ní dobře, je zvláštní, jak spoustu lidí a věcí dokážu zapomenout, ale ona mi z nějakýho důvodu dokonale utkvěla v paměti, vím přesně, jak vypadala, co nosila, jak se pohybovala, vybavuju si detaily jejího obličeje, její hýkavej smích, její intonaci a vtipy, co vyprávěla. Nevím, proč.

Každopádně tahle Kim mi při odjezdu dala tohle přání, na němž je nejvíc vidět, že je ručně dělané a že si na něm někdo dal sakra záležet. Je z ručně vyrobeného papíru hned několika barev, všelijak prostřihané, polepené hvězdami a kromě obligátního „Farewell lovely chech girl“ na přední straně (i s tou chybou) do něj vepsala hned několik dalších vzkazů, které mě pokaždé dostanou, protože na ty věci samozřejmě zapomínám. Na ty krásný detaily. Jasně, dostala jsem už v životě hodně dárků a nechci umenšovat hodnotu žádného z nich, ale na tomhle přání bylo a pořád je něco zvláštního a je to jedno z těch mých velkých guilty pleasures, je to prostě věc, kterou si ještě hodně dlouho budu držet a která má pro mě tak nesmírnou sentimentální hodnotu, že se to nedá vypovědět. Ale to je v pořádku. Kdyby člověk nedovedl bejt sentimentální ohledně svých krásných vzpomínek, co by z něj zbylo.

Trochu podobně, i když ne úplně stejně, na mě působí jedna velká stříbrná rolnička. Když jsem tehdy odjížděla, Liz se se mnou šla loučit ke dveřím a přinesla mi takovej krásnej tmavě fialovej balonek, na kterym bylo stříbrnejma třpytkama napsáno „Farewell Tina“ (a vy víte, jak ujíždím na stříbrnejch třpytkách). Ten balonek byl heliovej a ona mi ho podala přivázanej na dlouhý stříbrný stuze, kterou už nemám, a zatěžkanej tou velkou rolničkou, kterou jsem si nechala. Ani ten balonek jsem si tehdy neodvezla, nechala jsem ho tam Lence, spolubydlící, který se hrozně líbil a byla z něj unešená. Mě až tak nebral, s Liz jsme neměly zase tak fantastický vztahy, ona byla holt trochu blázen, ale člověk si stejně nakonec pamatuje ty pěkný věci a na ošklivý detaily zapomíná. Ta rolnička je jako klíč k jinýmu světu a to přání taky. A dalších pár věcí, ale to by zase bylo na dlouhý psaní, třeba někdy jindy. Chci jen říct, že někdy člověk jde uklízet a najednou zjistí, že nad těma věcma sedí úplně zaseklej a brečí a vlastně ani neví, proč. Snad je to stesk po těch fantastickejch časech, lítost nad tím, že už jsem vyrostla, vzpomínky na kontakty, které byly ztraceny, a oplakávání těch vzpomínek, o které jsem přišla kvůli svojí mizerné paměti a je to věčná škoda, byly fajn. Ale však ony se občas vynořují.

Začala jsem si dávat v hlavě dohromady pomyslnej seznam věcí, co pro mě mají tu sentimentální hodnotu, a na který bych se vážně chtěla celý dny dívat a mít je u sebe. Myslela jsem si, bůhvíjak nalehko nepojedu, ale asi to nebude zase tak snadný balení. Viděla jsem třeba fotku z našeho budoucího bytečku a jsem si dost jistá, že tam s sebou chci mít svou aromalampu. Je to malá věc, ale křehká, takže si zase na druhou stranu říkám, jestli si nevymýšlím. Dost na tom, že se potáhnu s baskytarou a možná i s djembem. Původně jsem si myslela, že bude pohodlnější, i když možná komplikovanější, si ty věci koupit na místě nový. Ale teď si nějak přestávám být jistá. Noc co noc usínám neklidná, s vědomím, že dny se krátí a že ani ne za pár týdnů tahle postel už nebude moje a já tu nebudu. Jímá mě z toho trochu panika. Ptám se sama sebe, jestli to dělám správně, ten život. Kam že to vlastně směřuju, co to má všechno za smysl, a co budu dělat za rok. Pochybuju. Pochybuju teď úplně o všem.

Ale možná bych to měla brát jako dobrý znamení, znamení toho, že ještě žiju. Neřikal to tak nějak ten velkej myslitel? Občasný pochyby prostě k životu tak nějak patří.