Rubrika: Bez kategorie

V tom snu žiju někde v Anglii. Těžko říct, kde přesně pracuju, možná v místní knihovně, v kavárně nebo v tak něčem. Možná tu kavárnu spoluvlastním. Každopádně to je malý městečko nebo spíš vesnice. Je to odtud ale pár stanic autobusem do nejbližšího většího města, kde máme prakticky všechno, čeho je třeba. A když nám to neni dost, tak sednem na vlak a za půl hodinky jsme v Londýně.

Kdo jsme my? My jsme já a můj partner. Možná partnerka. Nejsem si jistá, odkud pochází. Buď je to britofilní Čech nebo čechofilní Brit, každopádně je s ním sranda a nikdy mě nezklame. Žije si svůj život, je to hudebník, buď pro žití nebo je to alespoň jeho velká vášeň. Hraje na kytaru nebo na bicí, možná i na něco jinýho, občas si spolu zahrajeme, jeho kapele někdy dělám pro srandu hosta, přemýšlím, jestli se k nim nepřidat oficiálně, stejně jsme spolu už odehráli takovejch vystoupení, že si všichni myslí, že jsem členkou kapely. Přemýšlíme, že bychom jeli na pár koncertů do Čech a tak. To by bylo fajn.

Život je tady pohodovej. Má to svý mouchy, tu a tam se člověk vztekne, ale hlavní je ta pohoda. Nikdo nikam nespěchá. A všude kolem anglická atmosféra, příroda, architektura. Ten náš krásnej cihlovej baráček. Moje dvě kočky, černá a zrzavá.

Jsem fit, protože dost jezdím na kole – tady se ostatně na kole dostanete všude. Když se mi nechce na kole, vezmu skútra nebo motorku. Autem jezdím nerada, to spíš ten můj drahoušek. Ten se bez něj skoro nikam nehne – bodejť, se vší tou aparaturou. Ale jinak je to sportovec, leze po stěnách nebo tak něco.

Navštěvuju místní meditační centrum. Možná že jsem ho pomáhala rozjet, možná v něm sama vedu nějaký lekce. Dělám jógu a taichi – podle nálady, nejsem v tom žádnej mástr, ale nemine den, kdy bych aspoň trochu necvičila a neprotahovala tělo. Taky píšu pro místní plátek, většinou sloupky s recenzema na nejrůznější podniky, co se kde otvírají, nápady jak trávit volnej čas, Nápady na debordelizaci baráku, návody na vylepšení života a tak. Tohle je spíš dobrovolná činnost, ne že by mi za to něco platili, ale píšu taky na net, mám připravenou knížku, kterou někdy koncem roku vydám, a dvě básnický sbírky. Ohromně se těšim. Drahouškovi se můj styl psaní líbí, obdivuje ho. Říkal, že se mu zvlášť líbí zakombinování českých básniček a textů. Prý to působí exoticky. Můj budoucí vydavatel si myslí totéž. Líbí se mu ta nostalgie, která z toho číší. A mně taky. Když si to po sobě čtu, nemůžu uvěřit, že jsem tohle napsala. A myslím přitom na domov. Na Čechy. Na život, kterej jsem tam žila a kterej mi teď připadá jako nějakej sen, kterej už jsem zapomněla.

Bouchly dveře, přišel miláček. Jsem hrozně natěšená, je kolem třetí odpoledne, je příjemně pod mrakem, dáme si pozdní oběd – nějaký zapečený brambory se zbytkem včerejší grilovačky – ta byla boží, máme skvělý sousedy a kamarády! – a pak vyrazíme do Londýna na koncert The Kooks. Shodou okolností ten den budou hrát i The Feud v Manchestru v nějakym klubu. Tak doufáme, že je stihneme, když ne koncert, tak aspoň po něm dát pár piv. S nima se člověk nikdy nenudí a ráda je uvidim.

Zejtra nám do práce přivezou nějakej novej kus vybavení, jsem z toho trochu nervózní, ale těším se. A hlavně jsem ráda, že tam jdu až odpoledne. Jo, když si to člověk zařídí…

Právě se sluním na terase na chatě a užívám si dost rychlýho připojení, který se dole v přízemí z nějakýho důvodu nekoná, ale nahoře to sviští 8) Přemýšleli jste někdy nad tím slovem „připojení“? To je vlastně takový dost nepříjemný, že je člověk furt k něčemu připojenej.

Čtu zrovna „Malý Princ v nás“ od Mathiase Junga, což je vlastně takovej psychosociologickej rozbor Malýho Prince. Původně jsem od toho nic velkýho nečekala, ale jak jsem se do toho včera večer zakousla, nestačila jsem se divit a nemohla jsem to přestat hltat. Některý odstavce, dokonce celá jedna dvojstránka, totiž byly totálně o mně a já měla tisíc chutí se sem připojit a předatlovat je sem. Ale na druhou stranu, od toho ten blog nemám.

Připomnělo mi to, jak mě bavily hodiny psychologie v Az-Smartu. Jak to na mě fungovalo jako terapie, protože mi v podstatě byla naservírována moje vlastní osobnost a její nemoci, bylo to přede mnou dokonale rozebráno a vysvětleno a zároveň mi bylo řečeno, že to neni nic tak moc výjimečnýho. Ano, jsem v určitých směrech psychicky nemocná, ale těžko byste našli člověka, kterej těma stejnýma nemocema netrpí, alespoň v menší míře, takže si člověk pak přestane připadat tak divnej. Krom toho mi obvykle stačí přečíst si definici tý který „nemoci“ a už mě napadají řešení, a to je právě na tom to nejlepší.

Dneska ráno jsem byla jak praštěná, v noci se mi zdály divný živý sny o tom, že jsem Arya Stark z Game of Thrones a žiju na dvoře Joffreyho a plánuju ho zabít a utéct, jak skočím z balkonu kamsi do propasti, hvízdnu a nabere mě tam něco jako obří netopýr/drak/cosi, a další méně publikovatelný věci. Pak mě vzbudila divná bolest v krku a v dásni (blbá osmička nedá pokoj) a k tomu příšernej slejvák, kterej nám mlátil do střešních oken. Bůhvíproč mě to hrozně vyděsilo, což mě zároveň překvapilo. Bouřky nebo déšť mi nikdy nevadily, obzvlášť ne když jsem byla v kamennym domě, naopak jsem si vždycky přála bejt pod stanem a tvrdila jsem, že bouřka, když jste ve stanu, je ta nejkrásnější věc. A teď mi to švihalo do oken pouhym prudkym deštěm, žádný blesky ani hromy, a já se hrozně bála a strašně mi bušilo srdce. Mám pocit, že ten zážitek na RFP ve mně asi zanechal nějaký trauma, jinak si to nedovedu vysvětlit. Doufám ovšem, že to přejde. Přijde mi to dost omezující a fakt bych radši měla bouřky ráda.

Každopádně jak jsem ráno byla praštěná, dala jsem si čaj a rohlík s marmeládou a pak jsem si šla sednout na studnu, což je takovej můj oblíbenej meditační koutek. Nevim, jak dlouho jsem tam byla, ale odcházela jsem odtamtud s úplně jinou náladou. Postačilo trochu se „upřítomnostnit“, uvědomit si sebe sama a „teď“ a bylo to. Vnímala jsem přírodu kolem sebe, koukala jsem se do toho krásnýho obrazu před svýma očima, vzpomínala jsem na nějaký mantry, co jsme zpívávali na kurzu, a pak mě napadlo několik vlastních a jedna skvělá melodie, kterou bohužel nemám jak zachytit. Napadlo mě, že jsem blbá, že jsem si nepřivezla basu nebo aspoň klávesy, mohla jsem skládat, když už jsem tak inspirovaná. Hlavně že jsem si vzala čtvrtky a tempery, ale vzít si hudební náčiní, to mě vůbec nenapadlo. No, možná mi ty klávesy přiveze pozítří máma.

Vypadá to, že tu strávím jednu noc úplně sama. Mám z toho trochu bobky, ale snad mě tu nic nesežere. Kromě toho tu se mnou budou tři kočky, tak snad mě nedaj 🙂

No nic, jdu pokračovat ve slastném nicnedělání, posloucháním Enigmy/Avengers soundtracku/A Banquet a přemýšlení nad tím, jestli se mi líbí nebo nelíbí žít v přítomném okamžiku. Přemýšlím taky nad dalším článkem do řetězáku a až dočtu tu knížečku, přihodím zase něco do čtenářský challenge.

Mějte se famfárově.

Btw hodila jsem na oficiální fb stránky RFP odkaz na ten můj pošahaně dlouhej report. Lol, nevim, proč jsem to udělala. Ale už si to pár lidí přečetlo a dobrý 🙂 Třeba ze mně jednou ještě něco bude. Třeba příští rok napíšu celou knihu jen o RFP 😀

Lidi strašně často přemýšlí, že by se rádi vrátili do svého dětství nebo že by rádi popojeli v čase krpet dopředu. Myslim, že je to smutný. Je smutný sedět na židli a topit se v myšlenkách a vzpomínkách, který už nemůžeme vrátit. A je smutný rozvíjet fantazie o tom, co by mohlo být, a trpět přitom neschopností cokoli pro to udělat.

Ale kdybych se mohla vrátit, procestovat svůj dosavadní život a připomenout si v něm pár bodů, asi bych věděla, kam zaběhnout.

Chtěla bych se vrátit do všech těch nádhernejch momentů, co jsem zažila s našima na vodě nebo na Dvořišti a který si naprosto a totálně nepamatuju, až na pár nepatrnejch výjimek. Vím přitom, že jsem tam strávila půlku dětství a že to byly nejkrásnější časy, tak proč si na ně nemůžu vzpomenout? Proč si nevybavím nic jinýho než to, co máme zachycený na kameře nebo na fotkách? Fakt hodně bych se tam chtěla zajet podívat, na chvilku se jako návštěvník ocitnout ve svym dětskym těle a vzpomenout si, kým jsem tehdy byla a co se mi honilo v hlavě.

Navštívila bych svou dětskou duši ve chvíli, kdy jsem seděla ve školní lavici a čekala na zvonění na přestávku. Když jsem šla do jídelny na oběd a věděla, že máme dneska něco dobrýho. Když jsem si o velký přestávce šla za jídelnu pro bobíka nebo pro mlíčko. Když jsem si šla dobít kartičku na obědy. Když jsem letěla domů po vyučování a děcka blbly před školou. Když jsme hráli Honzo vstávej a Já, hloupá kuchařka. Když jsme šli se třídou do divadla, do kina nebo do zoo.

Chtěla bych se vidět na chatě, jak pomáhám babičce na zahradě nebo jak si hraju. Jak se honím s bráchou, jak se mlátíme, jak jdu ven se Sašou, mojí nejlepší kamarádkou, jak jdeme za místní partou, za klukama, s kterýma neumim mluvit a stydim se před nima, připadám si tak strašně nevtipná a nezajímavá, nikdo si ani nevšimne, že tam jsem, nebo se do mě strefujou, ale já jsem ráda, že jsem s nima, s těma lidma, co jsou tak strašně hustý a zábavný. Směju se prakticky čemukoli, co vypustěj z pusy.

Potkala bych se v nějakých šestnácti, sedmnácti letech, abych se podívala, co se mnou ta opožděná puberta dělala. Asi by mi z toho nebylo úplně dobře. Asi bych se ze svojí hlavy nechtěla vrátit, chtěla bych tam zůstat a chovat se jinak, nenechat ty hormony, aby se mnou mlátily, porvat se s tim a provést to jinak. Dostávat lepší známky, fakt cíleně se zaměřit na předměty, který nechápu a který mi nejdou do hlavy, a něco s tím provést, aby nebyly na konci roku problémy. Chtěla bych si znovu prožít třeťák a maturitní ročník. Nejhorší období mýho života, který by se přece určitě dalo udělat i jinak, líp. Určitě by se to dalo zvládnout tak, abych to nemusela mít za nejhorší období, abych se za to do konce života nestyděla a necítila obrovskou bolest za to, jak se to všechno odehrálo, abych na to byla pyšná jako spousta lidí, co znám. Nebo abych to prostě vůbec neprožívala, aby to bylo jakýkoli jiný než takhle strašný.

Chtěla bych se vrátit do Anglie. Stát na ulici plný řadovejch cihlovejch domků a rozhlížet se. Vyhoupnout se na kolo a šlapat do práce podél vodního kanálu s mptrojkou v uchu. Zrovna mi hrajou Kaiser Chiefs a já vim, že až budu jednou doma, tak mi to tahle písnička bude hrozně připomínat a že se mi po tom bude stejskat. A taky že jo.

Byla bych v Londýně, na Camden Town, procházela bych se mezi krámkama plnýma toho nejúžasnějšího zboží, a chtělo by se mi brečet radostí z toho, že žiju, a jaký krásy mi život naservíroval.

Ale asi nejvíc času bych se chtěla věnovat tomu všemu mezitím. Náhodným zastávkám, jen tak abych si připomněla, jak můj život vlastně vypadal, protože mám pocit, že mi vůbec nepatřil. Nevzpomínám si skoro na nic. Nemám přehled, kdy jsem co dělala a kde jsem byla, nemám kořeny a snad díky tomu si připadám tak strašně rozdílná od jiných lidí, tak strašně nenormální. Protože lidi si obvykle pamatujou, z čeho vyšli, kde byli, co tam dělali, pamatujou si co měli rádi a všechno to mají tak nějak srovnaný v časový linii jako byste se s nima bavili o minulym tejdnu. Vědí přesně, co dělali v pondělí, kde byli v úterý a koho potkali ve středu. Vědí přesně, že ve čtvrtek se rozhodli, že pojedou na výlet do Bratislavy.

Já nevim ani co jsem měla předevčírem k večeři. Mám vzpomínky, útržky, ale nejsem schopná je časově zařadit, a to ani přibližně. Když řeknu, šestnáct, sedmnáct let, nemám nejmenší ponětí, co jsem v tý době dělala a čím jsem žila. Co pro mě bylo největším tématem? Koho jsem v tý době obdivovala? Koho jsem nesnášela? Kdo mě bavil, co jsem plánovala do budoucna, který se vlastně stalo mou současností? Ani nevím, jestli jsem měla nějaký fajn plány, kterejm jsem nedostála. A nepřijde mi to zrovna veselý, fakt ne.

Možná že všechny ty moje vzpomínky jsou úplně špatně. Možná že kdybych měla šanci trochu se v nich porochnit, přišla bych na to, že jsem zapomněla strašnou spoustu důležitejch věcí – ne, tím jsem si dokonce jistá a týrá mě, že něco takovýho neni možný. Už roky přemýšlím nad hypnózou – byla by schopná mi připomenout moje dětství? Vzpomněla bych si na víc detailů? Mohla bych někdy být schopná dát svůj uplynulý život do souvislostí a vzpomenout si? Co kdyby zlomení toho bloku, co mě odřezává od minulosti, znamenalo, že se i moje krátkodobá paměť zlepší?

Co kdybych se poté, co bych se rozpomněla, změnila v někoho jinýho? Stala se jiným člověkem? Je možný, že právě proto, že nevím, odkud kráčím, nejsem schopná kráčet nikam dál? Nebo to s tím nesouvisí a jsem prostě neschopná?

Když já nemám pocit, že bych taková byla vždycky. Ale možná se pletu. Třeba bych po návratu do dětství zjistila věci, co by mě nikam neposunuly nebo by to ještě zhoršily. Ale nějak tomu nevěřím, myslím, že bych opravdu chtěla vědět, odkud jsem přišla. Co vy?

Mně by zajímalo, kdo vlastně přišel s tou blbostí, že pro krásu se musí trpět. Proč jako?

Já trpím fakt nerada. Ale nějakej debil – nebo spíš víc debilů – v historii lidstva přišel s tim, že aby ženská vypadala esteticky, a tudíž „krásně“, musí mít uhlazený vytvarovaný obočí. A tak člověk vezme pinzetu a cupuje si to obočí, i když mu kolikrát ukápne slza a pokud neni úplně perverzní, tak mu to rozhodně neni příjemný.

A další debilka si oholila nohy, bůhvíjak to tedy udělala, žiletky a vosk v tý době určitě neměli, a svět se zbláznil – všichni povinně holit nohy! A tak trávim ve vaně o čtvrt hodiny dýl kvůli tomu, aby moje nohy byly perfektně hladký. A kdyby jenom nohy, protože dneska už je to tak, že kdo má na sobě jedinej chlup, je prostě odpornej a zvrhlej a měl by se jít někam zahrabat. Mám pocit, že za pár let si všichni budeme holit obličeje, ruce, prsty, uši i hlavy.

Někdo někdy prohlásil, že vlasy musí mít objem, že nehty musej bejt dlouhý a nalakovaný, že mít pár kilo navíc je zvěrstvo, že prsa musej bejt obří a kulatý a že je musí bejt vidět, že celulitida nebo strie jsou nepřirozený a e-e a ženská by s tim rozhodně měla něco udělat, že neni v pořádku, pokud se na vás při chůzi houpe materiál, že plochý bříško je nutnost, jinak jste úplně mimo, že… no ale však to znáte.

Jasný, každýmu se líbí něco jinýho, ale zrovna tohle jsou takový dost obecný věci, který, kdyby nebylo médií, by vůbec obecný bejt nemusely, no ale stalo se. A tak jako se učíme sedět rovně, nedávat lokty na stůl a jíst spořádaně příborem, stejně tak se učíme vypadat podle všech těch kritérií, tedy hezky. Člověk si musí říkat, s čím zas přijdou příště? Kam až to honění se za definováním krásy a následném šíleném připodobňování se té neustále se měnící definici povede?

Mno, když mi na jednom webu nabízeli tu výše zmíněnou žhavou novinku, a sice ať si nechám vybělit anál, bylo mi to docela jasný.

Tak vás, děcka, zdravím zase z Prahy. Ten týden na chatě utekl a byly tu myšlenky, že bych si ten pobyt protáhla, ale o tom kdyžtak až příště. Teď k jádru pudla, totiž k tématu předchozího týdne.

Měla jsem za to, že ačkoli můj vlastní výběr padl za oběť výpadku technologie (a mé neschopnosti ho předvídat), nebude nikomu moc chybět prostě proto, že na TT blogu se objeví výběr „oficiální“, tedy od někoho, kdo jím byl narozdíl ode mě skutečně pověřet. Shodou okolností se tak nestalo, tamější výběrčí svůj článek nedodala, a tak namísto aby byly výběry dva, nebyl prezentován žádný.

Inu dobrá, přemluvili jste mě. A když už jsem zase doma a u toho svýho milovanýho stolu, tak ať to za to stojí.

Nevím, kdo z vás si dal tu práci projít si celý výčet článků na téma. Mám za to, že pár takových se určitě našlo, už proto, že zrovna u tohohle tématu se dost lidí hlásilo na to, že zkusí nějaký ten výběr upatlat sami. Každopádně si myslím, že čas by si na to měl udělat každý, koho jen trochu zajímá čajová tématika, protože se ukazuje, že drtivá většina pisatelů jsou velcí čajofilové, a jejich články podle toho taky vypadají.

Z toho důvodu, že čajofilních (případně kafofilních nebo kakaofilních) článků byla převážná většina, musím říct, že výběr z nich bude spíš namátkový, reprezentační, než že bych si ho troufla označit za „the best“. Spousta z vás si na tom dala záležet a bylo to na tom čtení vidět. Pokud jde o mě, nemusela jsem si ten čaj ani vařit, jen z toho čtení jsem měla podobně příjemné pocity, jako bych si právě hodila nohy na stůl a na břicho pořádnej buclák plnej horkýho yellow labelu 🙂

Další hafec lidí téma pojal jako možnost postěžovat si a zanadávat na všední každodenní rutinu, která je zmáhá. Musím říct, že z těchle článků jsem asi přečetla menší množství. Drtivá většina jich začínala popisem oněch všedních záležitostí, počínaje nastaveným budíkem, čištěním zubů, prováděním ranní hygieny atd atd až po večerní zprávy. A to mě prostě nebavilo.

Namísto toho jsem věnovala pozornost těm z vás, kdo přicházeli s nápady a návrhy, jak z té rutiny ven, nebo to téma pojali pozitivně nebo nějak poeticky (ne nutně veršem). Prostě aby to mělo špetku té šťávy a něčeho navíc. Mno, tak už dost keců, pojďme se podívat, kdo mě oslovil a čím.

Grujorin svou úvahou o tom, jak se z nás každodenní rutinou stávají loutky bez kouska inspirace, a že bychom z toho měli vybřednout zase ven.

Someone se jednoho dne vzbudila a uvědomila si, že když o svou rutinu přišla, tak jí chybí.

Barulinka to pojala akčně. Vstala a šla si uvařit čaj.

Epik to vzala poeticko-melancholicky a pěkně se rozepsala – důkaz toho, že psát poeticky nemusí nutně znamenat psát básně.

Amantia přišla s čajovou básničkou.

Lenča si taky uvařila čaj a prostě jen psala, co ji u něj napadalo.

Elleo, další melancholik, co se umí zastavit a dívat se na svět jinýma očima.

Kriß nikdy nechápala, co ti lidi vidí na čajovnách, dokud se do jedné nezamilovala. A dneska má dokonce čajovnu vlastní!

Matesův každodenní šálek čaje je práce. Pro Petru je to fantasy.

Barevně se na svět dívá Tom. A jeho šálek je plný pocitů.

Mně velice blízce tu stereotypní prudu všedních dní popsala Lý.

Darja je kardiochirurg! Jejím každodenním šálkem je péče o lidská srdíčka.

Moc se mi líbil řádně otrávený článek Kirsten.

Ne čajem, ale stylem se denně opájí Dyddy55, která navrhuje tetování!

Kafovou básničku pro dva složila F(r)auW.

Pěknou čajovou impresi popsala Angel.

Jak přemýšlí takový hrníček? O tom si počtěte v Příběhu hrníčku, co sepsala Kate.

Monka na téma vyvedla hned dvoudílný příběh s dramatickým názvem Vražda z čaje. Druhý díl tady.

Christina – už tradičně – pojala téma básnicky. Pořádá na svém blogu Krysí čajový dýchánek.

A další pěknou čajovou básničku napsala Agrenej.

Pěkně poeticky to vzala i Šeříková.

Čajový příběh napsala Hakuka. Podobně tvůrčím stylem téma pojala i Arvari.

Další do sbírky vynikajících básní je bezpochyby Robka. A že to jde i nebásnicky, o tom přesvědčí dalším článkem, tentokrát trochu o pitných výrazech v češtině a trochu o celebritách.

O podšálku pěkně básní Knedla.

Čaj třikrát jinak předkládá Matýsek z kníratého blogu s obočím.

Jannie si libuje v každodenním čtení. (Way to go, knihomaniaci!)

Krásnou čajovou vzpomínku na babičku má Nyy Cheaks. (A parádní design, just saying)

Pozor na předsudky!, hlásá Zorka. Abychom se náhodou nepletli.

O neobjektivním a zkresleném zpravodajství uvažuje Patrik.

A Dragell se po právu zlobí. Neměla by být každodenním šálkem čaje slušnost a dobré vychování?

Jo a btw, ještě jsem zapomněla na Egopeda.

*

Tak to by asi tak bylo. Na zločlánky kašlu. Taková demence si propagaci nezaslouží.

Líbilo se vám? 🙂 A dobře si rozmyslete, co odpovíte, dělala jsem to nadvakrát 😀

Jednou z věcí, co mě fakt nebaví, je to věčný debatování o tom, co je a co není originální. Čím větší je to konina, tím agresivněji se o to lidi dokážou hádat. Takový to kdo se po kom opičí, kdo s čím přišel první… jako by si právě tím lidi nějak zvedali svou vlastní hodnotu, a měli potřebu všem to sdělit a dokázat. Všichni se perou o kredity za něco, co někdo řekl, udělal, co koho napadlo… a přitom, představte si kotlík, v němž existujou všechny možný i nemožný potenciální nápady. A představte si, kolik se na světě urodilo za celou jeho existenci lidí. To vážně nikoho nenapadlo, že některý věci se prostě mohly zrodit v hlavách víc lidí? Proč si všichni myslí, že musel bejt jen jeden jedinej, kterej s tim přišel, a ten jedinej má právo se k daný věci hlásit?

Anyway. Někdy mi lidi řikaj, že jsem originální. Nebo že mám originální blog. Prdlajs. Zatímco tady píšu tenhle článek, ačkoli se mi to právě teď rodí v hlavě, někdo už něco takovýho napsal přede mnou a další milion lidí to napíše po mně. Takže technicky vzato, smysl toho, že to píšu, ani nemůže bejt ve snaze o originalitu, protože tou nikdy nedosáhnu psaním na téma týdne nebo vůbec psaním o něčem, co se mi děje v životě – protože na zemi je x miliard lidí, kterejm se děje to samý. Chtěla bych vidět blogera, kterej píše o věcech, který se nikomu jinýmu nedějou. To by bylo fakt originální.

Ani ten design neni origoš. Ne že bych ho nezbastlila sama (až na ten eko symbol), ale prosimvás, co je tak originálního na jednoduchym světlym pozadí a primitivním logu? Toho je plnej internet. Můj ksicht taky neni nic, na co bych mohla chtít monopol, bůhví kolik běhá po světě lidí, co vypadaj docela jako já. Nebo běhalo. Takže jako co?

Originalita je pojem, kterej je třeba si vysvětlit, než se s někým pustíte do debaty. Je to věc názoru, a tudíž se domnívám, že nikdo v takový debatě nemůže mít ultimátně pravdu, stejně jako když se s někym budete hádat o to, co je a co neni hezký. Prostě konina.

A nejhorší je to u písniček. Nesnáším, když něco složím a říkám si „kurně, to je dobrý“, a pak když to nahraju a někomu pustim, řekne mi „hej, to znám, to je xy od xyz, ne?“. A já na to jen „fuck this shit“, smažu to, veškerý nadšení je to tam a já jsem zase tam, kde jsem byla.

Těch nápadů z toho kotlíku už prostě moc vybrali. Nám už nic moc velkýho nenechali. Proto si taky nemyslim, že by v minulosti existovalo nějak víc géniů než teď. Ta blbost s vodou ve vaně nebo s jabkem, co padá na hlavu… to by napadlo kdekoho, ale jednoho to prostě vždycky napadne dřív, mno, toť vše.

Můžete bejt zvláštní. Můžete bejt vtipný. Můžete se na věci dívat a dělat je trochu jinak než většina lidí ve vašem okolí. To je originalita, jak ji vnímám já. Bejt trochu ujetej. Svůj. Nezávislej. Divergentní. Prdlej. Tvořivej. Mít vkus a styl. Zkoušet nový věci, kombinovat ty starý. Recyklovat a přetvářet. Obnovovat a ozvláštňovat. Opepřovat život lidem ve vašem okolí něčím zajímavým, co je vytrhne ze zajetých kolejí a přinutí je to myslet jinak nebo udělat něco, co by je nenapadlo. Trhnout se od davu. Nebo jít s davem, ale po rukách. Prostě bejt. Ale abych se hádala o to, kdo měl tu bundu první nebo řešila, že stejnou mikinu jako já nosí další tisícovka holek? Bitch please. O tom to neni.

Čtu zrovna Maeterlinckovu Smrt a musím říct, že její počáteční kapitoly mi seděly jak prdel na nočník, neboť ve mně vzbuzovaly přesně ty pocity „No to je sakra přesně vono!“ a touhu podělit se o to. To, co zpočátku vypadalo jen jako poznámky ke čtivu, se tak postupně zvrtlo spíš v celou vlastní kapitolu, jakési rozvinutí toho, co se tam píše. Jelikož Smrt je psaná dost archaickým způsobem, nějak to ve mně zanechalo stopu a psala jsem to stylem dost podobným, takže sorry, jestli to bude vypadat divně nebo komicky, ale vy to přežijete 😀 Každopádně je to takový moje zamyšlení nad tím, co je to vlastně JÁ.

… Domnívám se tedy, že celý ten koncept našeho já jest velice nejasným a nemělo by k němu být přihlíženo, hodnotíme-li chování jedinců v našem okolí. Neboť co je to Já? Je to jakýsi bod, „egotický bod“ naší existence, k němuž naučeně tíhneme, jímž vše přijímáme, vše prožíváme a skrze něj vše hodnotíme. Neumíme si bez něj představit existenci, neboť co by byla existence bez nás, bez toho bytí, bez toho sebe-vědomí, které nás – podle našeho přesvědčení – utváří?

Avšak jest zapotřebí chápat právě ten okamžik pravdy, že tento bod, tento způsob žití skrze naše ego je věcí naučenou a proměnlivou v každém okamžiku.

Naše já, my se měníme a utváříme v každé sekundě našeho života, na základě miliard vjemů, zkušeností, informací a zážitků, které k nám přicházejí. Je-li to tak, pak naše já je v každém okamžiku jiné – jesti tou nejnestálejší věcí, kterou je vůbec možno si představit. (Debaty o jeho stálosti, o hledání nějakého „stálého“ jádra naší osobnosti, pak vyvrátí jediné prohlášení, a sice že nic není stálé, vše se neustále mění. Věříme-li tomuto, pak musíme věřit, že ani nemůže existovati ničeho jako „stálého“ jádra. Nic není stálé.)

Proto nelze nikdy s jistotou vědět, kým jsme. Nelze nikdy prohlásit, co jsme zač, co umíme a jak reagujeme, aniž bychom nemuseli dodat „právě v této vteřině“, počítajíc s tím a uvědomujíc si plně, že v přístím okamžiku se celé to naše slavné já bude skládat z naprosto jiných složek, bude tak říkajíc uvařeno z receptu plného nových ingrediencí, obohaceného o nové zážitky, zkušenosti a informace, které mohou od zásady změnit chuť a podstatu výsledku.

Nelze znát sebe sama. Nelze prohlásit – já jsem toto. A tudíž nelze prohlašovat totéž ani o lidech druhých. I jejich „egotické body“ jsou stejně proměnlivé. Ten moment, kdy nás druzí něčím „překvapí“, to jsme pouze my, neuvědomujíce si, že vše je možné. Protože neznáme ani sebe, nedokážeme odhadnout, jací budeme v příštím okamžiku a jak zareagujeme, nemůžeme tedy tvrdit, že známe druhé a že můžeme předvídat jejich reakce. Představa tato jest pouze ukázkou naší neznalosti a bláhovosti nebo chcete-li, nedostatku porozumění tomu, jak se věci skutečně mají.

Budeme-li k lidem (i sami k sobě) přistupovati s touto znalostí a vědomostí, pak nebude možné, aby nás cokoli překvapilo. Budeme připraveni naprosto na všechno a vše budeme vnímat čistě a nezkresleně, bez předsudků a očekávání, tak, jak to přichází. Náš náhled na život se tím změní víc, než je možné vypovědět. A existuje-li v životě bez předsudků ono tolik opěvované štěstí a pohoda klidné mysli, pak tedy budeme šťastni.

To, co u lidí musíme vnímat, není jejich (nebo naše) Já. Není to ego a jeho věci (ostatně takových věcí ani není, nejsou věci, které egu náleží, protože není ego). Je to právě ta „vnitřní bytost“, to vyšší v nás, to trvalejší (je-li v nás vůbec něco trvalejšího), a tudíž podstatnější.

Vycházím-li z předpokladu, že není v nás ničeho trvalého, musím tuto relativně trvalejší část své bytosti, to „vyšší“, hledat mimo sebe. Někde jinde. Domnívám se, že sama pro sebe nacházím tuto nejdůležitější složku sebe sama v tom, čemu by se dalo říkat „vesmírná bytost“, „vyšší vědomí universa“ nebo tak podobně. Není to to, k čemu jsme byli vychováni nebo k čemu nás vede naše okolí, společnost, pravidla, řády, očekávání, povinnosti a podobně. To vše jsou pojmy mému „skutečnému já“ neznámé, neboť je nad ně povzneseno. Mé skutečné já nezajímá nic z tohoto světa, je přesvědčeno, že jsou to věci pouze povrchní, pomíjivé a zcela nedůležité. Není nic, co by ho mohlo trápit, než celistvý pohled na universum jak ho známe a jakýsi „vesmírný“ nadhled nad věcmi. Může cítit propojení s veškerenstvem, může se cítit svobodné, nespoutané ničím pozemským, nenucené kamkoli za čímkoli se hnát nebo cokoli dělat. Jen tak si plachtí uprostřed ničeho a všeho, je obklopené světlem i temnotou a dá-li se mu přisoudit nějaká lidská vlastnost nebo stav, pak je to stav naprostého klidu, ticha a pokojnosti. Pak je to úsměv, ničím nezkalené a nedotknutelné štěstí.

Z této studnice pokoje a štěstí je nutno čerpat, pokud se mě ptáte, neboť je to studnice nikdy nekončící a nemá žádných háčků a překážet. Je dostupná každému, kdo se namísto tohoto světa obrátí dovnitř sebe a namísto vnějších očí se naučí používat to vnitřní. Každý, kdo se dokáže napojit na tento vesmírný zdroj energie, který všechno pohání, dostane se k jádru věci, té jediné věci, která ze všech je důležitá. A pak už nebude otázek, nebude ničeho a naše duše pochopí, o co lehčejší je její existence, když se neobklopuje biliony zbytečností, kterými byla doposud zahlcována, a nezajímá se o ně.

Toto naše vnitřní já, bytost, kterou jsme všichni a každý jeden z nás poté, co se vystříháme všeho, co doposud přisuzovali jsme egu, to tvoří naši podstatu. To jsme my, pokud hledáme něco, co bychom tak mohli pojmenovat. To je čistá existence, čistá bytost nezatížená ničím povrchním, lidským, běžným, netrvalým a tudíž nedůležitým.

Shrnutí?

Naším chováním a projevováním nemůžeme se definovat, neboť ono se mění každou vteřinou v závislosti na mnoha faktorech, které nás ovlivňují. Něčemu jste dejme tomu doposud zarytě věřili a odvíjeli jste od toho celé své bytí. Bum, přečtete si jednu objevnou knihu a je to pryč. Všechno, na čem jste stavěli, se najednou zbortí jako domeček z karet, a kde v takovou chvíli budete hledat „sami sebe“? Kde jste, když to, co vás dosud tvořilo, nebylo skutečné?

V našem chování a projevování tedy nelze hledat pevný bod. Nelze na něm stavět, nelze o něj opřít naše posuzování. Tento bod je třeba hledat jinde. Hlouběji, výše, někde mimo to, jak jsme si doposud představovali „nás“.

Já to strašně nemám ráda. Takový to řešení „co by se stalo, kdybych tehdy…“. Víte, takový to do minulosti. Pitvání a lámání si hlavy nad tím, jak to všechno mohlo dopadnout jinak. No fajn, mohlo. Ale jako co s tim teď asi hodláte dělat? Teď už je to jedno. Tak proč se tím zabývat?

Neřeknu, nadhodit pár větama – hele, tak mě napadlo, ono se mohlo stát to a tamto. Ale sedět nad tim celej večer, celý dny, celý týdny, a lámat si hlavu nad tím, co mohlo bejt? Proč proboha?

Radši přemýšlím o tom, co může bejt teď. Když teď dám výpověď, co se stane? Když ji nedám, co se stane? Když si najdu takovou a takovou práci, jak to bude vypadat? Co když řeknu ano? A co když řeknu ne? To je místo, kde to má smysl. Zvažujete svoje možnosti. A pak se pro jednu nebo více rozhodnete a uděláte to. Ale prázdně tlachat? Babrat se v tom, co už nezměníte? Vytahovat na světlo věci, co se udály v dávné minulosti, a přemítat, jestli jste to udělali správně nebo špatně? Komu to pomůže?

Nevím, fakt nevím, jak bych dneska vypadala, kdyby se nestaly věci, co se staly. Mohla jsem mít srdce v jednom kuse a moje citový rozpoložení by bylo na úplně jinym levelu. Nemusela jsem prožít tolik bolesti. A nebo bych ji prožila stejně, ale třeba jinak, třeba ještě horšími způsoby. Třeba kdybych nepotkala Božskýho, potkala bych nějakýho kreténa, co by mi ubližoval nebo by mě zdrtil nějakym jinym způsobem. Kdybych se po prázdninách 08 vrátila do Anglie, nepotkala bych spoustu lidí, které dnes nazývám přáteli. Potkala bych ale zase milion jinejch, třeba. Nebo taky ne. Možná bych se tam úplně ztratila. Možná by mě tam srazilo auto. Těch kdyby je tolik. A jo, někoho možná baví je všechna vymýšlet a dumat nad tím a psát o tom článek jako noha, ale za těch několik minut, co ho píšu, co se jako v mym životě změnilo? Úplný hovno. Jsem na tom pořád stejně, nezávisle na tom, co se všechno mohlo stát jinak.

A tak bych chtěla poradit všem těm věčnejm uvažovatelům a bilancovatelům, vybodněte se na to. Neřešte, co mohlo bejt, a řešte to, co může bejt teď. Co můžete udělat? Co můžete říct? Co to způsobí? Udělá vám to dobře? Zlepší to vám nebo někomu jinýmu život? Uleví se vám? Tak to sakra udělejte a neřešte kdyby!

Nebudu tady hlásat, jak děsně jsem nestádní a protiproudní, ale jestli něco fakt nenávidim, tak jsou to popový rádia. Třeba taková Frekvence 1 nebo Impuls. Prosimvás Frekvence! Poslouchám to půl dne, pže kolegyně jinou stanici asi nezná, a to i několik dní v tejdnu, a to už pár měsíců. A to je furt, hrajeme česky, jsme české rádio, a pak vám tam vyprdnou deset písniček od Elánu, Habery, Žbirky a toho dalšího slovenskýho debila, toho fousatýho. Pozor, nemám naprosto nic proti Slovákům, naopak, ale tyhlety sračky? Kdo to má sakra furt poslouchat? A samozřejmě hned vzápětí to vylepšíme Lucinkou Vondráčkovou a tím jejím posraným Větrem nebo jak se ta příšernost jmenuje. BOŽE! Za co mě trestáš? Ta osoba by měla dostat soudní zákaz, pokud jde o zpívání, a ty hovada z rádia by zase aspoň mohly vědět, že ta „zpěvačka“ nemá jenom jednu podělanou písničku. Za těch let, co se sere do zpívání a předstírá, že něco umí, jich nazpívala určitě víc než dost a některý z nich budou zajisté i posluchatelný. Třeba takový Džíny, ty měly aspoň melodii, prokristapána, a tu melodii ta koza uměla jakžtakž udržet.

Ale abych nekřivdila jen těmhle popsračkám, Rockzone mě taky pěkně sere. Prakticky ten samej případ v bleděmodrym, už půl roku tam denně poslouchám jednu a tu samou písničku od Rammsteinů (příšernou, mimochodem), jednu a tu samou písničku od Evanescence a jednu a tu samou písničku od Green day – When I come around. Kristepane, já Green day miluju, ale víte o tom, že ta kapela má asi patnáct alb a ne jen jednu posranou písničku???!!!

No, ale abych to vrátila na nějakou rozumnou míru. Nemám osobně nic proti žádnýmu stylu hudby – snad jen hip hop, kterej vůbec nechápu, a techno, který je furt stejný, ať ho poslouchám jak ho poslouchám. Říkejte si mi, že jsem ten styl nepochopila nebo že o tom nic nevím, ale náhodou mám bratra, kterej to techno pěstuje už asi patnáct let a to, co u nás doma hrál před těma patnácti lety je úplně to samý tuc tuc meďa beďa, jako hraje teď. Ještě tak drum’n’bass když hraje, to se dá. Ale techno? Nět!

Ale co jsem chtěla říct, je, že nesnáším ty vlny, v nichž nám je ta všechna „nová“ hudba cpána. Hit dnesna neznamená nic víc než skladbu, kterou všechna rádia hrajou třeba rok den co den až do zblbnutí. Čím horší je to sračka a čím nesmyslnější má text, tím líp. Nejlepší hity jsou pak odrhovačky s nekonečným koncem, otravně vlezlou melodií a stupidně přehrávaným zpěvem, kdy zpěvák zní asi jako by se nemohl vysrat nebo jako by měl epileptickej záchvat. Bohužel, když se řekne mainstream, představím si právě tohle.

Co naopak mám ráda, jsou neobjevení interpreti, o nichž nikdo neví a nikdo je nehraje. Jakmile se něco moc hraje, je to prostě znamení toho, že to neni dobrá věc. Jediná malá výjimka jsou nejnovější Nickelbaci s When we stand together. To je sice poněkud zpopovatělá verze Nickelbacků, ale pořád je to pecka. A zase tak moc se to nehraje.

---