Právě se sluním na terase na chatě a užívám si dost rychlýho připojení, který se dole v přízemí z nějakýho důvodu nekoná, ale nahoře to sviští 8) Přemýšleli jste někdy nad tím slovem „připojení“? To je vlastně takový dost nepříjemný, že je člověk furt k něčemu připojenej.
Čtu zrovna „Malý Princ v nás“ od Mathiase Junga, což je vlastně takovej psychosociologickej rozbor Malýho Prince. Původně jsem od toho nic velkýho nečekala, ale jak jsem se do toho včera večer zakousla, nestačila jsem se divit a nemohla jsem to přestat hltat. Některý odstavce, dokonce celá jedna dvojstránka, totiž byly totálně o mně a já měla tisíc chutí se sem připojit a předatlovat je sem. Ale na druhou stranu, od toho ten blog nemám.
Připomnělo mi to, jak mě bavily hodiny psychologie v Az-Smartu. Jak to na mě fungovalo jako terapie, protože mi v podstatě byla naservírována moje vlastní osobnost a její nemoci, bylo to přede mnou dokonale rozebráno a vysvětleno a zároveň mi bylo řečeno, že to neni nic tak moc výjimečnýho. Ano, jsem v určitých směrech psychicky nemocná, ale těžko byste našli člověka, kterej těma stejnýma nemocema netrpí, alespoň v menší míře, takže si člověk pak přestane připadat tak divnej. Krom toho mi obvykle stačí přečíst si definici tý který „nemoci“ a už mě napadají řešení, a to je právě na tom to nejlepší.
Dneska ráno jsem byla jak praštěná, v noci se mi zdály divný živý sny o tom, že jsem Arya Stark z Game of Thrones a žiju na dvoře Joffreyho a plánuju ho zabít a utéct, jak skočím z balkonu kamsi do propasti, hvízdnu a nabere mě tam něco jako obří netopýr/drak/cosi, a další méně publikovatelný věci. Pak mě vzbudila divná bolest v krku a v dásni (blbá osmička nedá pokoj) a k tomu příšernej slejvák, kterej nám mlátil do střešních oken. Bůhvíproč mě to hrozně vyděsilo, což mě zároveň překvapilo. Bouřky nebo déšť mi nikdy nevadily, obzvlášť ne když jsem byla v kamennym domě, naopak jsem si vždycky přála bejt pod stanem a tvrdila jsem, že bouřka, když jste ve stanu, je ta nejkrásnější věc. A teď mi to švihalo do oken pouhym prudkym deštěm, žádný blesky ani hromy, a já se hrozně bála a strašně mi bušilo srdce. Mám pocit, že ten zážitek na RFP ve mně asi zanechal nějaký trauma, jinak si to nedovedu vysvětlit. Doufám ovšem, že to přejde. Přijde mi to dost omezující a fakt bych radši měla bouřky ráda.
Každopádně jak jsem ráno byla praštěná, dala jsem si čaj a rohlík s marmeládou a pak jsem si šla sednout na studnu, což je takovej můj oblíbenej meditační koutek. Nevim, jak dlouho jsem tam byla, ale odcházela jsem odtamtud s úplně jinou náladou. Postačilo trochu se „upřítomnostnit“, uvědomit si sebe sama a „teď“ a bylo to. Vnímala jsem přírodu kolem sebe, koukala jsem se do toho krásnýho obrazu před svýma očima, vzpomínala jsem na nějaký mantry, co jsme zpívávali na kurzu, a pak mě napadlo několik vlastních a jedna skvělá melodie, kterou bohužel nemám jak zachytit. Napadlo mě, že jsem blbá, že jsem si nepřivezla basu nebo aspoň klávesy, mohla jsem skládat, když už jsem tak inspirovaná. Hlavně že jsem si vzala čtvrtky a tempery, ale vzít si hudební náčiní, to mě vůbec nenapadlo. No, možná mi ty klávesy přiveze pozítří máma.
Vypadá to, že tu strávím jednu noc úplně sama. Mám z toho trochu bobky, ale snad mě tu nic nesežere. Kromě toho tu se mnou budou tři kočky, tak snad mě nedaj 🙂
No nic, jdu pokračovat ve slastném nicnedělání, posloucháním Enigmy/Avengers soundtracku/A Banquet a přemýšlení nad tím, jestli se mi líbí nebo nelíbí žít v přítomném okamžiku. Přemýšlím taky nad dalším článkem do řetězáku a až dočtu tu knížečku, přihodím zase něco do čtenářský challenge.
Mějte se famfárově.
Btw hodila jsem na oficiální fb stránky RFP odkaz na ten můj pošahaně dlouhej report. Lol, nevim, proč jsem to udělala. Ale už si to pár lidí přečetlo a dobrý 🙂 Třeba ze mně jednou ještě něco bude. Třeba příští rok napíšu celou knihu jen o RFP 😀