Rubrika: Bez kategorie

Nemám ráda tyhle přehnaný vlny „solidarity“, smutku a truchlení, co přichází vždycky, když někdo slavnej umře. Nemám je ráda, protože lidi v tomhle dokážou bejt až nechutně teatrální, tím víc, čím méně toho o dané osobě skutečně věděli, a někdy se to vážně nedá ani číst. Jestli někdo neví, o čem mluvím, ať si projde výpis článků na téma týdne a počte si. Mně stačily perexy.

Ale máme demokracii. Když lidi cítí potřebu vyjadřovat se k tomu, ať se vyjadřují. A ať si každej sám sáhne do svědomí a upřímně sám sobě řekne, čím pro něj ten člověk byl a co se v jeho osobním světě změnilo jeho odchodem. Pokud jde o mě…

Václav Havel byl velký člověk, o tom žádná. Nejen proto, že pro nás všechny za cenu obrovských osobních ztrát udělal víc, než si mnozí z nás dnes uvědomují, ale zejméně proto, jaký to byl člověk. Jak neúnavně bojoval za správnou věc. Správná věc, to je ono – on to prostě byl správný člověk. Jediný ze všech politiků, jehož slova vždycky dávala smysl a byla hlavně v souladu i s jeho činy. Co si tak pamatuju z posledních let, moc toho nenamluvil, necpal se před kamery, neposkytoval rozhovory na všechny strany, ale když už někde něco řekl, tak to sakra mělo hlavu a patu a člověku to prostě dávalo smysl. Selský rozum. To je to, co v tom bylo, a co ve všech politických vodách kromě jednoho malého ostrůvku, Václava Havla, žalostně schází. Byl to člověk, který se jako jeden z miniaturního mála skutečně zasloužil o statut „osobnosti“ a který mu nasadil takovou laťku, že když teď někdo o někom prohlásí, že to je osobnost toho či tamtoho kalibru, dělá se mi přitom špatně. Osobnost je pro mě prostě něco jiného.

Politici, ti toho strašně moc namluví. Je jich tam jak naděláno, všichni jen pořád něco melou a melou a melou a vy jim vůbec nerozumíte a hlavně se vůbec nic neděje. Furt jenom melou, stát jde do čím dál tím většího kopru a my to otupěle ignorujeme nebo se je pokusíme pochopit, ale nejde nám to, protože melou hovadiny, přetahujou se o uschlou špagetu a všichni do jednoho se rochní v kravinách, jen aby vypadali, že se něčím zabývají, a přitom si mastí kapsy. Papaláši. Štvou nás, ale nic s nimi nezmůžeme. Máváme nad nima rukou. Nebo nadáváme. Nemáme k nim úctu, nemáme je rádi. Někdy se o nich ani nechceme bavit, protože nás to rozčiluje. Politici v tom nejhanlivějším slova smyslu. Protože přesně ten smysl tomu označení dali. Havel naproti tomu? To byly činy! To byla odvaha. Dělání správných věcí. Říkání správných věcí beze strachu z následků. On se prostě nebál. Šel za tím, co mělo být uděláno a řečeno, a že ho za to zakázali publikovat? Že ho nepustili na školy, které si vybral? Že ho neustále strkali do vězení? A co? Šel stejně dál. Kdo z dnešních „osobností“ může o sobě prohlásit totéž?

Ten člověk byl na svém místě. Byl to umělec, tvůrce, prezident, whatever, ale především to byla skutečná osobnost, která měla skutečnou moc ovlivňovat svět kolem sebe a vůbec se toho nebála. Byl to člověk, co změnil běh dějin a zapsal se do našich srdcí ne proto, že nazpíval nějakou přiblblou chytlavou písničku nebo že by proslul skandály, ale protože byl prostě po čertech chytrým člověkem s neuvěřitelně vyvinutým smyslem pro morálku a „správno“. A to je to, čím pro mě Václav Havel byl. Byl to vzor, byla to jediná kotva v tomhle světě plném nesmyslů, jediné zrnko opravdovosti, které dávalo člověku vědět, že se nezbláznil, že ještě existují lidé, jimž se dá věřit, k nimž se dá vzhlížet a v jejichž rukou bychom chtěli vidět svůj osud. A ten vzor je teď pryč. Odešel. A člověku zbyl jen strach, strach z toho, co bude dál. Najde se ještě někdy mezi námi osobnost jeho úrovně? Dokáže nás někdo vyvést z toho hnoje politikaření, do nějž se čím dál tím víc propadáme? Změní někdo věci tak radikálně jako to dokázal on? Bohužel, v tomhle optimismem neoplývám. Kéž bych se pletla.

Někdy se prostě člověk musí sám sebe ptát, kde že se to ztratila jeho podstata, jeho vlastní já. Jelo na dovolenou? Odletělo do nebe? Umřelo? A když je pryč, kdo to sakra je v mym těle?

Čím to je, že tyhle pocity prožívám pořád dokola? Není to zdaleka jen někdy, kdy mě tyhle věci napadají, je to každej zatracenej den mýho života a mně to – nezlobte se na mě – prostě nepřijde normální. Je to nějaká deprese? Neschopnost přizpůsobit se faktu, že moje dětství skončilo a že už se nevrátí, že je třeba pojmout všechnu tu zodpovědnost a dřinu, která mi tím pádem byla vložena na záda a kterou ze mě nikdo nesejme řekněme příštích padesát, šedesát let? Nebo krize mladého věku? Vážně, co je to?

Proč mám rok co rok, měsíc co měsíc, den co den silnější pocit, že tohle nejsem já? Že všechno, co dělám, je úplně naruby? Špatně? Že takhle ten svůj život vůbec žít nemám, že to je jen nějaká podivná verze reality, jako sen, z nějž se máte probudit a říct si fuj, takhle bych svůj život zahodit nechtěla… jenže to probuzení nepřichází a já ztrácím rok za rokem a k smrti mě to děsí.

Mám pocit, že se všechno děje někde mimo mě, že se mě to netýká nebo že do toho nejsem schopna zasáhnout. Mám pocit, že se vezu na skluzavce, smýká to se mnou ze strany na stranu a všechno, co během té doby udělám, skončí katastrofou. Strhávám přitom lidi, co se mi třeba snaží pomoct nebo šli prostě jen náhodou kolem, a oni se na mě koukají jako proboha, co je s tou holkou špatně, je normální? A já se jen dál válim po zemi, neschopná vstát, neschopná pochopit, proč se na mě koukají jako na debila, a oni si dál ťukají na čela.

Skoro to vypadá, jako by se mi na obzoru rýsoval novej vztah. Říkám skoro, protože jsem z toho zmatená. Jako by se tu ten vztah odehrával beze mě. Přišlo to odnikud, najednou to tu je a jako by se mě nikdo neptal, jestli se toho vůbec chci účastnit. A taky že asi neptal. A já nejsem schopná říct moment, moment, nechte mě popadnout dech a udělat rozhodnutí. Vezu se jako ve snu a nejsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Cítím, že to všechno dopadne strašně špatně, ale nevím, proč to tak cítím. Nevím, co se to vlastně děje, a jako obvykle v takových chvílích, nechávám situaci, aby se nějak vyvinula. Čekám na moment, kdy to všechno začne dávat smysl. Ale on nějak nepřichází.

A navíc se nevyhnu srovnávání. Už nikdy se nevyhnu srovnávání s Ním (no dobře, mějte si mě za patetickou blbku, ale chtě nechtě to pro mě vždycky bude On s velkym ó…). On, kterej jedinej mi dával smysl. S nímž jediným se všechno to nemožno v mym světě proměnilo na docela normální záležitosti všedního dne a nic nebyl problém. Všechno bylo v cajku. A já byla já. Vrátí se to někdy? Nebo už nadosmrti budu existovat takhle nicotně, mimo svoje tělo, ztracená kdesi v prostoru, zatímco lidi se mi budou dívat do očí a mě tam už neuvidí? Poznám ještě vůbec někdy ten pocit jako že všechno je jak má být nebo budu do konce svých dnů hibernovat pod tou maskou, kterou mi moje podvědomí vytvořilo před rokem a půl jako obrannou linii pro to moje dolámaný srdce? Já, která se celej život do někoho zamilovávala, tak samovolně jako když dejcháte, a která si neuměla představit jedinej den v životě bez lásky, se už víc než rok musím ptát, budu ještě někdy schopná normálně milovat?

*

Moje kolegyně Mumla je kráva nad krávy. Tentokrát se pro změnu provalilo, že napsala kolegyni Jedničce odchod ve čtyři hodiny, ačkoli přibližně ve dvě byl na krámě člověk z vedení a nenašel ji tam – pochopitelně, už byla doma. A každej normální člověk by jí pak napsal odchod podle reálu, aby to nebylo podezřelý, ale ona holt asi neni normální. Jako bysme toho i tak neměly dost, teď nás ještě budou dennodenně kontrolovat, v kolik odcházíme. A ke všemu se to musí dít zrovna v době, kdy potřebuju mít vedoucího dobře naloženýho, protože z něj chci vyrazit prachy. Pche. Prachy. Už se s nima loučím, takhle z něj nedostanu ani korunu. Jak jsem řekla, je to kráva.

*

A co když je to všechno správně? Co když tohle všechno je jen nevyhnutelným důsledkem mého pokroku na poli poznání? Co když jsem pochopila, že žádné já neexistuje, a tudíž jsem nadobro ztratila možnost nějaké mít? Co když jsem už jednou procitnula, jen jsem na to – jako na spoustu jiných věcí – zapomněla a teď se nějaká moje část brání? Moje ego, co nechce být ztraceno, protože nic není tak hrůzostrašné jako čelit prázdnotě z poznání, že nic není a nikdy nebylo. Že všechny naše vzpomínky, všechno to, na čem kdy stála celá naše existence – a to je prokrista šíleně moc! – prostě vůbec nic neznamenalo? Že to všechno bylo úplně jinak, než jak si to pamatujeme, a že je to hlavně úplně jedno?

Nic není důležité. Jen tento okamžik. Jak krásně ta slova zní. Ale co když jsem nebyla připravená získat tenhle okamžik? Co když jsem si neuvědomovala, že získáním jeho ztratím všechny ty předchozí a všechny budoucí? Už neumím myslet na minulost, vidím ji zamlženě. A nevidím ani budoucnost, ne takovou, jakou bych chtěla. Ani ta přítomnost není tak zářná, protože ji prožívám jen v mrákotách. Sice si ji bolestně uvědomuju, ale asi jako vězeň ve vlastním těle, se svázanýma rukama a roubíkem v puse. Jediné, co můžu, je křičet do éteru, ale dobře vím, že to neuslyší nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Není nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Jen nějaký zázrak, jehož podobu si neumím ani představit a pomalu ztrácím naději, že něco takového vůbec může existovat. Něco, co by se tu prostě jen tak zjevilo a všechna kolečka by zapadla do sebe. Díra by byla zahojená. Kdepak. Nic takového není. No redemption for me.

Můj nejoblíbenější knižní hrdina? Pffff… Nemáte nějakou lehčí? Ne? No tak dobře…

Saturnin. Protože je neuvěřitelně tajemnej, vtipnej a vychovanej. „Distingovanej“.

Saturninův pán, ve filmovém zpracování Jiří. Protože je takovej kouzelnej, gentlemanskej, zvyklej na svoje pohodlí a svou nudnou rutinu, a přitom se z toho všeho docela klidně nechá vytrhnout, uvrhnout se do dobrodružství a nijak se mu to nepříčí. A ještě si při tom všem – ať si řiká co chce – zachová důstojnost. A nemůžu si pomoct, ale Havelka ho vystihl perfektně.

Doktor Vlach. Protože je tak kultivovaně vtipnej, neskutečně inteligentní, vzdělanej, je to gentleman a nad věcma rád diskutuje a zamýšlí se. Vede polemiky. Má úžasnej smysl pro humor. Má takovou nějakou auru důstojnosti. Tak mě napadá, že mi asi byl větším vzorem než jsem si doteď uvědomovala.

Paní Láryfáry. Protože si ví rady s každým fakanem.

Neználek. Protože na začátku je to totální osel a nakonec se po těch všech chybách poučí a je z něj úplně jinej člověk.

Aragorn. Protože je to král se vším všudy. Muž nad muže. A protože má tak sexy hlas, vrau.

Legolas. Protože je tak šíleně krásnej. (myšleno samozřejmě ne vzhledem, ale celou svou osobností a povahou)

Jasper. Protože žádnej upír neni tak hot jako právě on.

Alice. Protože je to prostě Alice. Kouzelná. Záhadná. Jiná. Svoje.

Mikuláš. Protože při čtení těch jeho patálií se nelze nesmát.

McGonnagalová. Protože je to autorita. Přirozená.

Brumbál. Totéž. Mástr nad mástry, i když by mohl bejt trochu akčnější. Ale to už by z něj byl Gandalf.

Gandalf. Protože Gandalf.

Fawkes. Protože je to fénix.

Faramir. Ách, Faramir…

Mouse. Protože je to nejlepší emo kid ever. (odpustim mu i poslouchání MCR)

Lucie. Protože se z tý školy neposrala. Nedala přijímačky a co? Život tím neskončil, jsou i jiný cesty. I ona byla mým vzorem víc, než dokážu popsat.

Márinka. Protože je tak strašně bezprostřední, upřímná a pravdivá, že vedle ní celá dnešní doba totálně bledne a stává se nereálnou, falešnou a hranou. Jako by už nikdo ani neuměl bejt opravdovej. Jako by na to lidi zapomněli.

Mikeš. Protože byl tak hodnej a slušnej.

A z trochu jiného soudku…

Siniphae. Protože je to můj anděl a až to jednou dopíšu, bude se na mě z toho nebe smát o to víc.

Kay. Protože je to prostě mluvicí auto, co byste jako chtěli víc.

Sonny. Protože je to fešák a navíc je děsně v pohodě. A navíc má dready.

A to už by mohlo stačit, ne?

Já bych to asi velice stručně shrnula tak, že média – alespoň v současné době – mají v tomto směru jediný cíl, a to sice lidský mozek dokonale vypatlat a přimět ho, aby chtěl víc. Víc reklam, víc toho či onoho zboží, víc seriálů, víc filmů, a hlavně pořád to všechno samé dokola. Jako twister z kfc nebo cheeseburger z mekáče. Dáte si to jednou dvakrát a najednou zjistíte, že už bez toho nemůžete bejt a že vás to baví žrát pořád znova. Člověka v tom svým způsobem fascinuje ten fakt, že to chutná pokaždý a všude stejně, ať už v Brně nebo na Vencláku, před rokem nebo za rok. Ta metafora samozřejmě trochu pokulhává, twister je aspoň dobrej.

Média dřív měla za cíl člověka informovat, udržet ho v kontaktu se světem. Dneska je to všechno jen o sledovanosti (zajímavý, s blogama to máte v podstatě to samý, kvalitu aby člověk pohledal) a o tom, jak vás přinutit čumět do toho co nejdýl, vidět co nejvíc reklam a co nejvíc z toho zešílet – protože řekněme si narovinu, že kdo se tu a tam v bedně podívá na nějakej ten celovečerní film a zblajzne ho i s pěti až šesti blokama reklam, nemůže to prostě mít v hlavě v pořádku, to nemůže nikdo přežít bez úhony.

A pak? Pak najednou zjistíte, že znáte slogany firem, o nichž jste v životě neslyšeli (nebo jste si to aspoň mysleli) a nemáte pojem, čím se vlastně zabývají. Že přesně víte, kdy je v kterym obchoďáku která akce a co kde mají ve slevě. Že i když vás to vůbec nezajímá a nikde jste si to nezjišťovali, jste si naprosto jistí, že k novému renaultu megané dostanete do jednatřicátého prosince set zimních pneumatik zdarma. Jak je to sakra možný? Tady si ušetřím několik odstavců a řeknu prostě „podprahové vnímání„. (Komu to nic neřiká, navštivte strejdu Gůgla…)

Největším problémem toho všeho je ovšem fakt, že se tomu prakticky nedá utéct. Vemte si třeba mě. Televizi nemám a na seriály i filmy koukám zásadně na pc. Papírovej tisk prakticky nečtu a rádio poslouchám jen výjimečně v práci. A stejně jsem vymytá. Nebudu vám tady notovat všechny znělky, co se mi zapsaly jen během víkendu (to víte, mrtvo, tak člověk poslouchá, aby neusnul), asi byste se divili. A taky občas jedu s našima na chatu a někdy sama nevěřim, kolik jsem toho pochytala z billboardů, a to i přesto, že jsem se domnívala, že jsem celou cestu prospala. Ale jako odněkud to mít musim, žejo. A brouzdání po internetu? Mějte si třeba padesát programů na blokování reklam, stejně se tomu nevyhnete, vždycky se k vám nějaká ta reklama dostane, protože reklama je prostě všude, ať už si to uvědomujete nebo ne.

A děsivě funkční jsou média i když se posuneme do obecnější roviny. Nejen pokud jde o reklamu, která nás nutí něco si koupit, něco chtít, ale obecně o informace, které jsou v médiích podávány takovým způsobem, že jim prakticky nelze nevěřit. Prověřenost? Nulová. Bombastičnost? Stoprocentní. Všechno je to NE-UVĚ-ŘI-TEL-NÉ, FANTASTICKÉ, BOMBASTICKÉ (ještě kdyby tak věděli, co to slovo doopravdy znamená), UNIKÁTNÍ, LUXUSNÍ, JEDINEČNÉ, MEGA, MAXI (nebo rovnou megamaxi, aby toho náhodou nebylo málo), EXKLUSIVNÍ (to taky nevědi, co znamená) a tak tomu podobně, takže vlastně nic z toho, co se k nám dostane prostřednictvím médií, už dávno není „normální zpráva“. Když už to není něco z výše uvedeného, tak je to aspoň ŠOKUJÍCÍ. Vy jste si toho nikdy nevšimli?

Náš mozek si na tohle už tak zvykl, že dokonale otupěl. Vůči všem těmhle extrémům, které by vlastně měly označovat jen to „nej“, abychom si toho mohli mezi vším tím brakem dobře všimnout, jsme už dokonale imunní a vůbec nás to nevzrušuje. Naprostá devalvace zajímavosti informací. Když je všechno nej, jak chcete vytípnout to, co je skutečně nej? Nemáte šanci.

Média nám předkládají hotovky a jen málokdy ponechají prostor vlastní fantazii, otázkám a zejména odpovědím – otázek se obvykle vyrojí hafo, ale to je právě ono – kdo vám na ně odpoví? Když vás pobouří článek v novinách, fakt, že na každé stanici při tom stejném vlakovém neštěstí zemřel jiný počet lidí (a to někdy s dost velkými rozdíly), kecy v rádiu, kde vám půl dne tvrdí, že Praha je zahalená smogem a vy přitom celou tu dobu koukáte skrz okno, do nějž vám pere podzimní sluníčko, tak kde se dovoláte „spravedlnosti“? Nikde. Protože těch informací je takové moře, že se vaší stížností na tu jednu „nepodstatnou“ nikdo nebude zabývat. Proč taky.

O médiích se ovšem rozhodně nedá říct, že by byla hloupá. Naopak. Jsou vychcaná jak díra do sněhu a dobře ví, na která mozková centra působit. Vědí to až nechutně dobře a taky si nedávají nejmenší práci s tím, aby to zakryla. A to je na tom právě to nejhrůznější, alespoň podle mě. Že všichni naprosto perfektně vědí, co je to za příšernosti a za kýče („ratatata…“ a tisíc dalších „zpěvných“ reklam s usmívajícími se ženami, co už nemají průjem, protože spolkly tabletku, s usmívajícími se muži, protože jim zase po deseti letech stojí, s usmívajícími se psy, protože dostali megasuperšťavnaté granule – šťavnatá granule? wtf?? – a s usmívajícími se úsměvy, protože jim někdo vyčistil zuby blenda dementem) a že to je jedna lež na druhou, photoshop, photoshop, photoshop, photoshop a pak taky trochu photoshop, no ale nikdo s tím nic neudělá. Nikomu to prostě nevadí. Dál, jakoby nic, na to prostě v klidu koukáme, tak jako možná se nakrknem, že nám tu reklamu někdo vrazil přímo doprostřed věty hlavní postavy, ale prostě pohoda klídek. Já nevim jak vás, ale tahleta naše otupělost, to, že jsme nad tím přestali uvažovat a zvykli jsme si, že nad tím prostě mávneme rukou, zasmějeme se tomu, ale vůbec nijak se tomu nebráníme, to mě na tom děsí ze všeho nejvíc. Člověk se bojí uvažovat, kam až budou média schopná zajít za rok, za dva, za deset, za padesát, když už teď se nebojí a neštítí naprosto ničeho. Prstíček po prstíčku rozevírají oponu čím dál tím a co by nám pět let zpátky přišlo divné, to nás už prostě nezarazí. Reklama s úplně nahou ženskou ve dvě odpoledne? Nejsem puritán a nikdy mi to nevadilo, ale kam se poděla cenzura, na kterou jsme byli tak zvyklí? Ženy s rukama na prsou a lahví sprchového gelu v klíně, aby náhodou nebylo něco vidět? Když se takhle rozšoupávají teď, co budou dělat za pár let? Teď nám ještě některé reklamní spoty přijdou drastické a řešíme je na facebooku, na youtube, na nově ve zprávách, ale co za těch pár let? Kam až se ta hranice bude schopná dostat?

No, to by pro dnešek stačilo, začíná mě z toho všeho bolet hlava a navíc jsem dostala příšernej hlad na twistera… see, tyvado, já už tomu sama udělám reklamu a sama se na ní chytim. No to je konec…

Aspoň doufám.

Zase jeden z fenoménů, u nichž vůbec nechápu, proč jsou to vlastně fenomény. Bisexuálové jsou totiž všichni, jak by vám řekl Standa, co jsme ho měli na bižuli na gymplu. Záleží jen na procentuálním rozložení, nakolik vás to k té které stránce táhne. Vzpomínám si, že tehdy mluvil o tom, jak většina to má s některou stranou silně převažující, ale někdo to klidně může mít pade na pade. Valná část naší třídy na to tehdy házela pohledy jako že „Jo, jasně“, asi si nedokázali představit, že by někdo mohl bejt přitahovanej oběma pohlavíma stejně, ale voilá, tady jsem jako živoucí důkaz.

Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že mě obě strany berou natuty stejně, domnívám se, že chlapi přece jenom trochu převažujou, ale na druhou stranu mě nikdy tolik nefascinoval Ken jako Barbína 😀 Ty její křivky prostě… 😀 No, teď už se tomu směju, ale když jsem byla malá a nevěděla, že něco takovýho jako biexualita existuje, měla jsem z toho všeho dost velký trauma. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Myslela jsem si nejdřív, že jsem lesba, ale zase mi bylo divný, že se zamilovávám do kluků. Díky Bohu, že v dnešní společnosti je informovanost o tolik jinde. Děti už nemusej bejt zmatený, co se s nima děje a co jsou za zrůdu nebo za mentála. Rovnou si řeknou „aha, jsem gay“ nebo „aha, to krvácení je normálka“ a nemusej z toho tento… freak out. (Vyšilovat. Ale freak out mi přijde přesnější.)

Na tomhle notesu se strašně debilně píše, to zabije veškerou psavou, to vám teda povim.

Anyway, chci tím říct, že zpočátku to bylo něčím nepojmenovaným, ale i tak jsem vyrostla ve světě přitažlivosti k oběma pohlavím, což mi poskytlo nejen dvojnásobnej prostor pro manévrování (je to docela rozdíl, jestli se při hledání ideálního partnera budete dívat na padesát nebo na sto procent populace), ale taky notnou dávku tolerance pro všechny tyhle „úchylky“, „menšiny“ a subkultury. Vnímám to jako něco zcela normálního, co neni zapotřebí ani zahánět, ani podporovat, ale prostě je třeba naučit se s tim žít, pochopit, že to prostě je a bude a že s tim nic neuděláte – ostatně ani neni proč, copak to někomu ubližuje?

I když je fakt, že ten chlápek v Tišnově se na mě díval fakt dost vražedně, když jsem mu pohledem sjížděla ženskou. Ale jako co, vole, nemá mít výstřih až na břicho, žejo, kdo se tam pak má nedívat 😀

Já vám nevim, ale mě těch sedm miliard prostě netankuje. Asi jsem divná.

Dneska ráno jsem poslouchala rádio a každou hodinu tam běžely zprávy, kde děsně radostně oznamovali, že už nás jako je „sedm miliard!“ a jupí a jánevim co a řikali to, jako by čekali, že člověk bouchne flašku šampusu, nafoukne frkačku a začne objímat všechny kolem sebe. Happy new year nebo co. A já si řikala – wtf? Co je na tom proboha tak dobrýho?

Já osobně z toho mám spíš hrůzu. Sedm miliard lidí! Chudák planeta. Samozřejmě se ve mně zase ozvala moje ekostránka, která si začala zoufat, kam tohle jenom povede. Vzbudilo to ve mně otázku, kam až to vlastně může vést. Planeta není nafukovací – kolik se nás sem vlastně může vejít, aniž bychom si šlapali na hlavy? Aniž bychom se zbláznili? A kolik nás ta planeta uživí? Jak dlouho to bude trvat, než se vyčerpají zdroje? Co budeme dělat potom? Najdeme náhradu za ropu? Najdeme způsob, jak donekonečna recyklovat pitnou vodu?

A člověk si taky musí říkat, jak je to proboha možný, že tolik lidí si tyhle otázky vůbec nepokládá. Že prostě přijde dom, rozsvítí světla ve třech pokojích, pustí bednu a jde telefonovat, zapne noťas a u toho pobíhá po bytě, fénuje si vlasy, vaří, třikrát zapomene na rychlovarnou konvici, takže jí vždycky musí zapnout znova, nebo se jde vykoupat a spotřebuje přitom plnou vanu vody, tedy přibližně tolik, kolik by stačilo na uvaření špaget pro celou školu. Prostě he? Co je to s těma lidma?

Samozřejmě neřikám, že já sama jsem nějakej andílek, v tomhle směru mám taky vroubků až hrůza. Ale snažím se. Aspoň trochu. A domnívám se, že každá minuta, o kterou si na to rozsvícený světlo ve vedlejším pokoji vzpomeneš dřív, je dobrá. Když si takhle vzpomene sto lidí denně, tak už to k něčemu musí bejt, no ne?

Stejně si ale myslim, že by nám bylo líp, kdyby nás bylo míň. Mějte si mě za rouhače nebo za maniaka, ale já skutečně sním o světě, v němž žije třeba jen miliarda, dvě miliardy lidí, a všichni mají co jíst. Všichni mají co dělat. Všichni tu mají nějaký smysl a když někdo odpadne, tak je to znát. Ne jako tady, kdy se ztrácej lidi a nikdo se to nikdy ani nedozví. Doufám, že jednou odjedu někam pryč z města, kde takovej pocit zažiju. Pocit z menšího množství lidí, pocit, že tě lidi okolo tebe vnímaj, že tě znaj, že si tě všimli, že máš nějakej svůj příběh. Tady v Práglu? Pche. Kolik lidí jste dneska potkali na ulici, v mhd, v krámě, v práci…? Kolik z nich jste zaznamenali?

Chtě nechtě se k tomuhle musím stavět spíš negativně. Nedokážu si prostě představit, že by nám těch sedm miliard k něčemu dobrýmu bylo. Ne že bych byla nějakej misantrop nebo co, člověk je podle mě úžasnej tvor, respektive tvor schopnej úžasnejch věcí, ale stejně – kde je nějakej meteorit, když ho ten člověk potřebuje?

Vzpomněla jsem si, proč mi Twilight, respektive New Moon byl tak blízkej. Snad nikde jinde jsem tolik nechápala hrdinovy/hrdinčiny pocity. Ta díra v hrudi, která se nedokázala zacelit, ta neschopnost žít, jen holá existence bez vnímání času a prostoru, bez vnímání okolního dění, bez zájmu o cokoli, bez schopnosti ten zájem v sobě vyvolat, katatonický povalování po posteli nebo postávání, dokud se nezačne stmívat a ty si uvědomíš, že už tam takhle ležíš asi několik hodin… no, řekněme, že vím, o čem je řeč.

A její vztah k Jacobovi? Kruci, jako by to psala za mě. Ví, co k ní cítí, ale ona k němu totéž cítit nedokáže. Nemůže, protože je děravá, rozbitá, a už to asi nikdy jinak nebude. Přesto je jí s ním tak dobře, cítí se díky němu zase naživu a protože je to sobecká mrcha, nedokáže ho od sebe odehnat, ačkoli má strach, že mu ublíží, když v tom bude pokračovat. Když mu bude dávat nějakou naději. Potřebuje, aby to pochopil, že to nejspíš jinak nebude. A on to naštěstí chápe.

A pak, když se Edward vrátí, je to jako by žádná díra nikdy neexistovala. Zkusila jsem si to představit, jak bych se cítila, kdyby to tak dopadlo i pro mě. S tím samozřejmě nepočítám, ale samozřejmě v to zároveň nikdy, aspoň nějakou titernou částí nepřestanu doufat.

Vůbec jsem přemýšlela, jak by se mi žilo, kdybych měla na očích ty krásný růžový brejle zamilovanosti. Mám pocit, že bych neměla vůbec žádný problémy. Zní to strašně jednoduše, až hloupě, ale pro mě byla zamilovanost vždycky naprosto základním pocitem. I když třeba nebyla opětovaná, objekt svýho zájmu jsem vždycky měla nablízku a to mi dávalo smysl žít, nějakým způsobem mě to uklidňovalo a nabíjelo. Teď to tak není. Nejsem zamilovaná do nikoho ve svém okolí a mám pocit, že se zamilovat nedokážu, právě kvůli tý díře. Jasně, u Myšáka se mi to povedlo, ale řekněme si narovinu, to jsem se zbláznila. Myslím, že to byl takovej dost zoufalej pokus mýho srdce o nápravu, takže se upnul k prvnímu podle něj vhodnýmu objektu. No, veeeelká chyba.

Zas mám krpet stres kvůli práci. Příští víkend potřebuju mít nutně volnej, pže jedeme s našima pryč, a dokud nám kolegyně předevčírem nedala výpověď, vycházelo to perfektně a měla jsem to zařízený. Nj, jenže teď už to jaksi nevychází a já se bojím, co z toho bude. Jak mám donutit vedoucího, aby mi dal volno ve chvíli, kdy naprosto nejsou lidi? Jasně, to neni můj problém, ale mám v ruce nějaký eso? Nemám. Že já blbka mu před těma pár týdnama normálně nedala lístek s dovolenkou. Byla bych za vodou, musel by se o to prostě nějak postarat. Bleh. Nesnáším tyhle stresy.

Poslouchám Queen of the damned sountrack. Nechápu, že mi to nechybělo, je to naprosto perfektní.

Night consumes light

And all I dread

Reminds me what to do before I’m dead

To see you

To touch you

To see you

To touch you

Myslím, že mě jen velmi málo dělí od smazání facebooku. Vážně, poslední dobou už se tam ani nikdo nesnaží dát dohromady nějakou akci, hospodu nebo kino, takže je mi vlastně k ničemu. Kolikrát se tam přihlásím, pár minut scrolluju novinky a pak si řeknu „co tady kruci dělám?“. Ale ty věci, co bych radši dělala místo toho, k těm se nějak nemůžu přimět. Jít bruslit – s kým? Jít na procházku. Kam? A zase – s kým? Protože když půjdu sama, tak mi to tu depku akorát prohloubí. Měla bych dělat nějaký nezvyklý věci. Jít do zoo, jet na výlet, jet k někomu na chalupu, někam na hrad nebo prostě jen na okružní jízdu mhd po Praze, prostě udělat něco jinak. Budu si asi muset sama nakopat prdel, abych se k těm věcem donutila, protože to, jakým způsobem teď existuju, mi naprosto nevyhovuje. Moje mysl si možná svým způsobem lebedí zavřená v posteli, mimo lidi, s knihou nebo seriálem na netu, aniž bych s někým musela mluvit (protože je prostě podzim a tenhle spleen mám každej rok, takže mě to vůbec nepřekvapuje), ale zároveň vím, že takhle to nechci.

Včera jsem se přinutila jít na Vyšehrad s Andělem. A skoro mě to bolelo, jít tam ven a bejt mezi lidma. A skoro jsem to nevímala, jen už jsem zase chtěla bejt doma v posteli, zavřená a odříznutá. Jasně, na mou obranu, bylo mi špatně, strašně mě bolelo v zádech a v břiše, ale stejně. To už jsem vážně takovej introuš? S tím se musí něco udělat. Čajovna. Nová kniha. Staromák. Něco! No nic, jdu na chvilku dělat něco pro domácnost a pak se asi seberu a sjedu si zase do Luxoru. To je na tom to jediný dobrý, že se mi to všechno podaří obracet v návrat k četbě. Teď teda zrovna ten Twilight, ale předtím spousta jinejch věcí a taky mám rozečtenou Třetí vesmírnou Odysseu. Ačkoli mě netankuje tolik jako Ráma, toho nějak nemůžu sehnat. Asi si ho budu muset taky koupit, do Opatovský knihovny se mi nějak nechce, nevím ani, kde to tam je. Bože, já jsem tak pohodlná!

Vstup do mě

nebe posvátné

Prozáři

co je podstatné

Prosviť

ty chvíle památné

To špatné

ať v nic se propadne

*

No, že by se nic nedělo, to se zrovna říct nedá. V pátek mi vyhodili kolegyni. To, co tam předváděla, to se nedá ani nepopsat. Naprosto nedělala, co měla, ještě se snažila svou práci házet na mně, lhala, chyběly jí pořád peníze v kase, neustále chodila na cigáro nebo prostě ven, když měla přitom silnej skluz s povinnostma, vůbec nedodržovala, co dodržovat měla – třeba jako že má mít žlutý tričko a zástěru, atd atd. A tak jsem byla prvně u toho, když někoho vyhazovali. No, docela se mi z toho rozklepaly nohy, byl to divnej pocit.

Víkend byl pak příšerně únavnej. Lila jsem do sebe jeden energiťák za druhym a pak jsem v noci nemohla spát. Myšák pro mě v sobotu ráno dojel a pak se mnou byl chvilku na krámě, ale zase se choval jako idiot, nejdřív půl hodiny mlčel a tvářil se jako na pohřbu a pak ke mě najednou rozverně přišel a chtěl mě objímat a sahat mi na místa, kam už rozhodně nemá povoleno sahat. Když jsem ho odstrčila, přešel zase zpátky do pohřebního módu a téměř bez rozloučení odešel. Jako obvykle, hned co za ním zapadly dveře, začal mi zvonit mobil jeho pošahanýma kilometrovýma smskama plnýma patosu a vznešených hesel jako „už tě nebudu obtěžovat“ atd., což mi přitom tvrdí už víc než měsíc a není to pravda. Navíc to po něm ani nikdo nechce, nikdy jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle, myslela jsem, že se k tomu postaví jako chlap – sakra má už nějaký roky, tak by měl bejt dospělej, ne? – a že prostě budeme kamarádi, ale to on ne, ani náhodou. Kdybych vám tu vypsala ty jeho zprávy a detaily toho, jak se od toho našeho rozchodu chová, klepali byste si na čelo. Ale nechce se mi o tom rozepisovat. Prostě se chová jako kretén a já se pořád musím otřásat nad představou, že jsem někomu takovýmu dovolila, aby se mě dotýkal. Bleh. Má pravdu, mám už k němu odpor. Ale za to si může sám, když jsem se s ním rozcházela, nic takovýho jsem necítila.

Během minulýho týdne a hlavně o víkendu mi na krámě řada lidí udělovala komplimenty. Většinu jich sklidil můj copánek nebo vůbec účes. Několik staříků se tam na mě culilo a chtělo mi koupit něco dobrýho, než jsem je zpražila tím, že jsem tady už příliš dlouho na to, aby mi tu ještě něco chutnalo. Pak se odšourali zkoušet to jinam. Dostávám se do fáze, kdy mě opět začínají štvát všichni ti zatracení chlapi kolem mě, co nejsou schopní se vyslovit. Vždyť právě tím mě Myšák nejvíc dostal, že si mě prostě sbalil a bylo. Ale to, s čím se denně potýkám já? Hraná zkroušenost, kterou se mě všichni snaží vmanipulovat do toho, abych je utěšovala a když to nestačí, ještě dodají nahlas, že jim není do smíchu, aby mě přinutili zeptat se proč. Významný pohledy plný žalu. A když se zeptám, tak se neděje nic. Mám pocit, že celej svět se nějak obrátil naruby. Neměly by se takhle chovat ženský? U chlapů je to prostě divný, tím spíš, že to zdaleka není jeden, co na mě tyhle a mnohem šílenější věci zkouší. Mám toho už zase pokrk. A ještě k tomu Marek, kterej se taky chová čím dál tím dementnějš. Budiž, má pro to omluvu, jelikož má na tu hlavu dokonce invalidní důchod, ale mám já to zapotřebí, neustále přitahovat tyhle pofidérní týpky? Kam se poděl ten pěknej frajer, co mě tuhle přišel pozvat na rande? Kam se poděli všichni ti kluci z mýho mládí, co se s tím lidově řečeno nesrali, co prostě řekli holce, že se jim líbí, nebo nic neříkali a prostě to nějak samo vyplynulo? Proč je v tom teď pořád přítomná taková křeč a nechuť? Proč už získávám odpor prakticky ke každýmu chlapovi, kterej se v mym okolí objeví? Všichni mě zase jednou serou. A ačkoli je mi jasný, že to jednou přejde, docela ráda bych, kdyby to jednou přišlo teď.

Ostatně, pár dní zpátky se mi ozval pan Potetovanej. Nevím proč jsem si myslela, že tentokrát to bude jiný, stejně mi napsal jen pár smsek a pak když jsem konečně měla čas a mohla jít ven, neodpověděl. Až na druhou smsku, a to ještě že má jen chvilku. Stejně nechápu, o co mu jde. Proč mi posílá tak rozverný zprávy o tom, jak by mě chtěl vidět, když má holku? A proč s tím pak zase přestane a neodpovídá? Vůbec bych se nedivila, kdybych dneska na ten Karlák přišla, půl hodiny tam čekala a on mi pak napsal, že to nestíhá. Je to tak vždycky. Neznám snad jedinýho spolehlivýho chlapa. A nejhorší na tom je, že mám poslední dobou pocit, že si ani nemám s kým pořádně promluvit. Na krámě se mnou často někdo je, takže se vykecám z toho, co mě trápí. Ale mám pocit, že nemám nikoho, kdo by věděl o všem, co se se mnou děje. A koho by to hlavně zajímalo. Ani s Maudětem se teď nevídáme tak často a už si ani tak detailně nepokecáme. Nebo se mi to možná jenom zdá, nevím, ale mám pocit určitý krize, kterou ještě umocňuje fakt, že nám teď nastoupila nová kolegyně a já kvůli ní šla včera zbytečně do práce. A pak mi ještě prohodili týdny, takže jsem přišla o svůj týden klidu v kuchyňce, minulej jsem měla dlouhej, teď mám teda krátkej a příští zase dlouhej, ačkoli bych si nutně potřebovala odpočinout a ten dlouhej jsem měla mít až za dva tejdny. Mám už z toho stres, doteď bylo všechno v klidu, ale najednou jsem zjistila, že si tu práci nosím domů a že nemůžu spát. Zase se mi o tom zdá, jako ten první měsíc, když jsem nastoupila. Mám z toho hrůzu a zaplavuje mě onen dobře známej pocit nevyhnutelnosti, kterej mě málem zabil před maturitou a kterej mě vůbec ničíval vždycky když jsem před sebou měla něco ošklidýho, z čeho jsem se nemohla vymluvit. Něco prostě dělám špatně. Snad je to tím počasím, protože tohle pošmourno a tmavo mě vždycky ničilo, snad bych potřebovala dovolenou, snad mě dojebává slyšet od J., kterou jsem vždycky měla za svou kotvu v týhle práci, že toho má plný zuby a uvažuje o odchodu, nevím. Ale najednou mám prostě pocit, že to přestávám zvládat a že to ztrácí smysl. A do toho mě ještě naši neustále zpravujou o nějakejch pozicích, o který bych se podle nich měla jít ucházet. Ale mám já na to čas a sílu? Kdy tam mám jít, když jsem pořád v práci? A jak bych mohla někam vůbec nastoupit, když mám po zkušebce a ze dne na den mě odsud nikdo nepustí? Nemaj lidi. Budou mě tam tři měsíce držet a pak mi nezaplatěj, však je známe. Mám to zapotřebí? A mám zapotřebí jít zase do nový práce, zase se všechno učit a zjišťovat, že všude je to stejně na hovno, jen možná za trochu jiný peníze a s jinou pracovní dobou? No bože, tak vstávám ve tři padesát, ale zase to neni každej den a navíc, co na tom? Jsou na tom lidi i hůř. Chci snad strávit celej život tím, že budu každýho půl roku měnit práci? Nechci. No a co, že mě to vyčerpává. Drtivá většina populace je na tom podobně.

Ale tu dovolenou bych asi fakt potřebovala. Někde v teple, u moře. Jela bych někam na Kanáry nebo na Lefkádu, někam, kde jsem ještě nebyla a kde mě to rozptýlí natolik, abych na tu práci nemyslela. Ovšem to by chtělo někoho, kdo to tam zná a kdo se tam o mě postará, protože já a jet sama do neznáma? Ani náhodou. No, uvidíme během podzimu. Pfff, podzim, už aby se vybarvil, ať je aspoň na co koukat. Tohle šedivo mě fakt ubíjí.

Žít v tomhle světě je zmáhající. Mimo jiné proto, že je strašně těžké naučit se žít s prázdnou hlavou. Doslova ze všech stran na nás totiž útočí reklama v podobě všelijakých nápisů, obrázků, letáčků, hesel, sloganů, dokonce i sprejerských tagů na stěnách podchodů a na dveřích domů a vagonů metra. Je to prostě všude kolem nás a člověk to chtě nechtě musí číst a vnímat, protože tak už prostě náš mozek funguje. Co vidí, to vnímá, čte a zapisuje do paměti. Napadlo vás někdy, a myslím tím i ty z vás, co jinak tvrdí, že vůbec nečtou (mimochodem hanba vám) kolik toho za jedinej den takhle přečtete z donucení? A hlavně co za svinstvo to čtete?

Chudák mozek. A není tomu úniku. Jenom se rozhlídnu po naší ulici, napočítám aspoň padesát nápisů a reklam. Brak. Sajrajt, co mi zasírá hlavu. A není v tom přitom jediná užitečná věta, jediná myšlenka, nic z toho, čemu říkám „užitečná informace“, nic co by stálo za to vědět, co by mi k něčemu bylo.

A co teprve když člověk sedne do auta a šine si to po dálnici na chalupu? Říkám si, šťastnej řidič, ten to aspoň nestíhá vnímat, když se musí soustředit na vozovku (aspoň teda pokud je to nějakej nováček v řízení), ale co my ostatní, co nemáme ty naše oči čím zaměstnat? Aspoň teda pokud se vám dělá stejně blbě v autě jako mě, takže si nemůžete třeba číst. A tak vždycky když jedu autem, zavírám oči. Nutím se do toho, i když se mi nechce spát a i když bych nejradši koukala, co kde míjíme, kudy jedeme a co je to vlastně venku za svět. Nejde to. Nejde to vnímat, protože je to strašně moc popsaný. Na každym metru billboard. Na každym druhym metru zase nápis, reklama, světelná reklama, sportbar, restaurace, šňup a jsi v pohodě, volte zelené, nové auto od bůhvíkoho za bůhvíjak směšnou cenu, jen půl mega, vysavač, bar, film, calzedonia, plavky, solárium, áááááááááá!!!

Všechno to zrušit! Kvůli tomuhle jsme se naučili psát a číst? Tomuhle říkáme civilizace? Kvůli tomuhle žijeme ve městěch? Abychom byli nuceni na každém centimetru našeho světa číst nějaký reklamní nápis, který nemá žádnou hodnotu, jen si na nás vynucuje, abychom si ho přečetli a uložili do paměti? Který prostě jenom počítá s tím, že když na nás takhle zaútočí, donutí nás zapamatovat si danou značku, danej produkt, danou informaci, a pořád na ni, byť jen podvědomě, myslet?

Jen si představte ulici, kde neni žádnej krám. Nebo je, ale neni popsanej. Je tam prostě tak maximálně napsáno „Ovoce-zelenina“, „Drogerie“, „Smíšené zboží“, „Vietnamec“, „Levné tenisky“, „Sportovní obuv“, „Hospoda“… ale vůbec žádná jména, žádné značky. A pak projdete kolem velké bílé stěny a na ní není žádný cancour sprejerského „umění“, jen tam někdo namaloval velký strom a kus louky a nikdo mu do toho nestříknul svůj podpis, nikdo na to nehrábl, protože přece nebude kazit něco, co namaloval někdo jiný, netroufne si znehodnocovat cizí dílo. A jedete po silnici a každých pár kilometrů potkáte billboard s pěkným abstraktním obrázkem, s dílem nějakého známého malíře nebo s nápisem myšlenky nějakého velikána. „Láska je věčná“. „Poezie vládne srdcím“. „Mějme se rádi“. „Kolik životů jsi dnes zachránil?“. „Vyšla skvělá nová kniha, kterou stojí za to si přečíst. Honem do knihkupectví!“.

Proč to tak nemůže bejt? Sejmout všechny ty reklamy a nápisy. Sundat plakáty ze sloupů a stěn – stejně jsou potrhaný a nedají se pořádně přečíst, jak je všichni lepí jeden přes druhej. Sundat reklamy z billboardů a polepit je tapetou. Strhat reklamy z domů a mostů. Zrušit všechny matoucí značky. Nazývat věci pravými jmény. Opravna. Restaurace. Prodejna obuvi. Čistírna. Kino. Achjo.