Rubriky
Uncategorized

Nadivně

Je středa. Taková úplně normální středa. Ale mně přijde docela zvláštní, teda mně dneska přijde zvláštní úplně všechno. Poměrně rapidně jsem totiž proházela nábytek v pokoji a teď si na to nějak nemůžu zvyknout. Ke všemu to byl můj vlastní nápad, takže si nemůžu ani stěžovat. Takže co vlastně můžu?
Všechno je divný. Vyhýbám se lidem, který bych ráda viděla. Poslouchám hudbu, na kterou nemám náladu a vařím si špagety, na něž nemám chuť. A to všechno jen proto, že se neustále vyhýbám jedný ne zrovna příjemný povinnosti, a sice zajít na pracák. Ovšem určitě to nemůže bejt zase tak nepříjemný jako všechno to, co mi to odkládání způsobuje. Čarodějnice, jedna pani, ke který chodí máma a já se tam občas taky vyskytnu, mi řekla, že to možná začalo jako obyčejná lenost, ale teď už z toho mám sociální fóbii a že s tím musím bojovat, nebo to může dopadnout hodně špatně. Jenže jak vidno, bojování mi nejde. A to dusno, co kvůli tomu mám doma, mi vůbec nepomáhá.
Navíc mě sere, že jsem takový emo. Včera jsem zase půlku noci přemýšlela o panu Božském a nedostupném. Přemýšlím o něm pořád a co z toho? Hovno. Kdybych se sama sebe zeptala, jestli má smysl trápit se pro někoho, kdo o vás nestojí, sama bych si odpověděla, že nemá. Proč já se nikdy neposlouchám?
To ta moje pitomá stránka, která nikdy neztrácí naději. Fajn, možná mě to ve spoustě věcí žene dopředu, ale na druhou stranu mě to odřezává od reality. Neustále jenom sním a fantazíruju a výsledek? Nic se nezmění, jen já jsem zase o něco nešťastnější. Nebaví mě to. A neumím se změnit. Můžu jenom hádat, o co by byl život jednodušší, kdybych se přestala upínat na představy něčeho, co se nejspíš nikdy nestane. Grrr! Sere mě milovat!!!
Aspoň ty špagety byly nakonec dobrý.
edit 14:58
Napadla mě ještě jedna věc, na kterou jsem si tu nepostěžovala a kterou dost dobře nechápu. Poslední dobou na mě některý lidi naprosto okatě serou. Konkrétněji: mám dvě kamarádky (nebo aspoň měla jsem, teď už si tím nejsem jistá) a s těma obvykle chodívám pařit. Jenže poslední dobou mě nějak vynechávají. Neřikám, že se musim zúčastnit všeho, ale když si jedna na netu stěžuje, že s ní nikdo nechce jít na pivo, aniž by se zeptala mě, a o pár dní později zjistím, že ty dvě spolu byly v pubu hned u nás za rohem a ani je nenapadlo zeptat se mě, jestli bych se nechtěla stavit (jakože bych byla bývala chtěla), začíná mi to trochu zavánět.
Už pířliš mnohokrát jsem se v životě ocitla v situaci, kdy se dvě moje rádobykamarádky zničehonic „spikly“ proti mě a vážně to nehodlám prožívat znova, ale jak se tomu má člověk bránit? To se mám vtírat a furt se ptát, jestli někam nejdeme a co ty dvě plánujou? Vždyť o to ani nemám zájem. Jen bych chtěla aspoň nějaký vysvětlení, protože takový chování prostě nechápu.
No, dost sebelítosti, jdu učit. Těším se aspoň na toho jednoho člověka, kterej mě nesere… (výjimku ještě tvoří Maude, samozřejmě, ta mě nesere nikdy :D).
Rubriky
Uncategorized

Něco málo o mně

Jsem 25letá slečna, která má často nezvladatelnou chuť vypsat všechny myšlenky a pocity někam, kde si to možná i někdo přečte. Blogařím od r. 2005 a v nejbližší době s tím nehodlám přestat. Být bloger pro mě není ani tak koníček jako spíš diagnóza.
Jsem milovník šuplíčků a nálepek a každou chvíli je střídám. Neumím se nikam zařadit a co chvíli zahořím pro něco jiného, tak si říkám Fénix a beru to jako svou značku, protože přesto, kolikrát jsem se už v životě spálila a kolikrát jsem si nabila kušnu, jsem pořád ještě tady a ať se stane cokoli, vždycky se zase vrátím.
Momentálně žiju se svým panem Mysteriózním v Západním Sussexu a hraju si tu na au-pair/housekeepera, čímž se z mého blogu stal namísto věčného stížnostníku a hejt-blogu spíš takový žurnál příběhů, trablů a bláznivin ze života au-pair v takové běžně trhlé anglické rodině, tu a tam příspěvků týkajících se mé životní filosofie minimalismu, meditování, úvah nad budoucností a bla bla bla, ňáké další kecy.
Pokud jde o nějakou mou charakteristiku, jsem především psavec, poeta, milovník hudby, lenošení a zvířat – zejména kočkomil, dál taky vtipálek a někdy nechutnej sebestředňák. Miluju fantasy a sci-fi, jsem tak trochu posedlá angličtinou, ráda hraju šachy, staré dobré Lovce pokladů, Dostihy nebo Mafii, občas si do šuplíku píšu nějaký ty fantasy slátaniny, občas básním, docela ráda fotím a fotky edituju, tu a tam prezentuju svoje přemoudřelý názory, ráda se koukám na všelijaký seriály a filmy a ze všeho nejradši trávím večery s hrnkem čaje nebo s někým, s kým se dá mluvit a pokud možno i mlčet.
Jsem nenapravitelná romantička, někdy hrozně naivní, jindy strašně dekadentní, lehce maniodepresivní, hluboce přemýšlivá a často se pod rouškou tmy toulající ve vlastních světech, s divným smyslem pro humor, ráda poslouchám druhý lidi, když mluví o svých koníčcích a libůstkách (obzvlášť žeru geeky a muzikanty), mám ohromnej respekt před lidma, kteří pracují rukama a umí přetvářet materiál do něčeho krásnýho nebo použitelnýho, snažím se samozřejmě žít minimalisticky, zeleně a užitečně, pro svoje přátele bych se rvala do posledního dechu, někdy jsem hroznej dobytek a miluju pohodlný oblečení a českou a italskou kuchyni.
Nesnáším zakouřený prostory, vařenou či dušenou zeleninu, vnitřnosti na talíři, bezďáky v mhd, lidi, co neuměj mačkat tlačítka v mhd, sobce a vůbec lidi, co si myslej, že jsou něco víc než ostatní (nebo že jejich názor je ten jedinej správnej), šedivý počasí, smrad ze syrečků a odpadků a řadu dalších věcí. Trpím poměrně solidní arachnofobií, bojím se ve výškách a neni mi dobře z ostrejch předmětů, obzvlášť z jehel. Jsem taky trochu grammar nazi a hater a zbožňuju barvení vlasů a dlouhé koupání.
Pokud vás to u mě zaujalo či pobavilo, budu ráda, když si mě najdete na Bloglovinu a omrknete, jestli to příště napíšu taky tak dobře 😉 Dokonce vám to usnadním, najdete mě přesně tady.
Vizte sloupek pro nějaké to další kontaktní info (vítám zejména e-maily s osobními vzkazy, takže se mi nebojte napsat i třeba s nějakou blbostí ;)), seznam aktuálních rubrik a pár tipů na mé osobně nejoblíbenější články.
Jo a taky jsem, jen tak báj d vej, členkou tadytoho 😉