Rubriky
co se mi honí hlavou

Jak se baví elita národa

No prosim, už to začíná – bordel v papírování. Dlouho dlouho nic, a včera večer mi přišel mail z centrály, že prý jsem místo originálu RT přiložila kopii a že ten originál musim urychleně dodat. Moje chyba to samozřejmě nebyla, šéf má snad vědět, že si ode mě musí vzít originál a ne kopii, ale teď to budu já, kdo si užene prdel, aby ten kus papíru doručil kamsi komusi, kdo ani nevim jak vypadá. No ale ne že by mě to zrovna překvapovalo. Zatím jsem nepoznala jedinou organizaci, kde by ten bordel neměli.
Ohledně toho nesuchýho pondělního večera – začalo to poklidně pivečkem a kofolou ve Stanu na Strašnický (mimochodem, báječný místo), a brzy jsme se v dobré náladě dopracovali ke spoustě panáků, dvěma talířům hranolek a jednomu talíři kroket. Bylo nám extrémně dobře, ale trochu zima, takže když nás vyhnali ze zahrádky, nechtělo se nám sedět pod stanem, a po chvilce debatování jsme se rozhodli vyrazit do ulic. Původní plán zněl tak, že někde koupíme flašku něčeho, a budeme pokračovat. Skulina v plánu byla, že v okolí nebylo kde tu flašku sehnat, a na místě za ní chtěli 600, což jako nasrat, žejo 😀 No a tak jsme se obešli bez flašky a vyrazili.
Ani nevim jak, ale za chvilku jsme se váleli všichni v křoví u cesty, jednomu chlapci se urval pásek o zábradlí, po němž šplhal, a ještě dostal po tlamě od popelářskýho auta, na nějž naskakoval za jízdy (když říkám, že dostal po tlamě od auta, myslím to doslovně, protože řidič přibrzdil a Standa to nějak nečekal, takže narazil hlavou do toho auta). Rozhodně se nedá říct, že bychom se nebavili 😀 Nicméně to hlavní přišlo až když jsme zapadli do přilehlého parčíku (to byl taky nápad) a objevili v něm takový to pítko na čudlík. Během minuty totiž někoho napadlo (ještě geniálnější nápad), že bychom se tou vodou mohli polejvat a že by to byla ohromná sranda. No, docela byla, ale během chvilky jsme byli všichni totálně mokrý a hele, ono zase takový vedro nebylo 😀
Ještě víc se to rozjelo, když jsme všichni shodili vršky (a myslím tím i holky, teda do podprsenek) a nic nám tudíž nebránilo v dalším polejvání. Přesto si říkám, že jsem si měla sundat i kalhoty – ty to totiž po chvilce pořádně odnesly, když zmíněný Standa dostal další úžasný nápad a přitiskl mě na proud z pítka, takže jsem měla během vteřiny totálně zmáčený kalhoty a voda mi po nich ještě stékala. Podotýkám znovu, že nebylo žádný vedro a že mít na sobě nalepený mokrý kalhoty, když ještě potřebujete dojet domů trambajkou, neni zrovna eňo ňůňo. V tu chvíli jsem záviděla Yuki sukni, kterou může vyždímat, a která jí během chvilky uschne větrem. Kdepak úzký kalhoty, to je jiná věc.
Nicméně i když jsme všichni měli evidentně hodně energie, po čase jsme se přece jenom unavili, a tak jsme to rozpustili. Standa navíc ztratil knoflík od kalhot (nechápu, co ten večer vyváděl), a tak je radši rovnou sundal a šel po ulici v trenýrkách (zajímalo by mě, jak se dostal domů). Cesta domů pak byla trochu nepříjemná kvůli všudypřítomný vodě (už jste někdy věšeli prádlo na tyče v MHD?), ale nakonec byl večer příjemně zakončen v suchých peřinách a v teple.
Shrnula bych to asi tak, že to byl báječnej večer, ale příště sebou beru ručník a náhradní pásek, protože jeden nikdy neví 😉
Mimochodem máte rádi závorky? 😀 (Já zjevně jo :D)
Rubriky
co se mi honí hlavou

Smashing the silence with a brick of self-control

Teda že by včerejší večer byl suchej, to opravdu nemohu říct 😀 Ale než vás začnou napadat nějaký sprosťárny, vezmu to hezky popořadě.
Test i dú na školení jsem zmákla v pohodě. Věnovala jsem tomu pár ranních minut a postačilo to na 21 bodů z 25, což se vešlo do kolonky „výborně“ (následované kolonkami „prospěl“ a „neprospěl“). Takže jakoby vyznamenání. No, v tuhle chvíli šlo ještě o hovno, ale i tak to potěší.
O víkendu jsem byla nucena skousnout dloouhou návštěvu u tátovýho kolegy z práce, kvůli řezání dřeva. Nakonec to nebylo tak zlý. Vzpomněla jsem si, že už jsem na tý jejich zastrčený chatičce kdysi dávno byla. Detaily nevím, ale to místo mi bylo povědomý a pani toho tátova kolegy se hnedka ozvala, že si mě pamatuje a že jsem tam jako malá běhala po zahradě a fotila jejich kokra nebo co. Chvilku jsem na ní koukala jako když mluví o nějakym mym minulym životě, kterej si vůbec nepamatuju, ale bůhvíproč jsem si zapamatovala jejich vchod do sklepa, a když jsem ho teď viděla, vzpomněla jsem si, že jsem tam fakt už byla. Zvláštní, ale ne překvapivé 🙂
máky
Cestou z návštěvy na chatu se máti rozhodla, že po patnácti letech sedne za volant a doveze nás na tu chalupu sama. Inu. Možná že má ridičák dýl než táta, ale jejím řidičskejm schopnostem zase tak moc nevěřim, takže jsem silně protestovala. Nicméně na moje protesty se tady už pár let ohledy neberou, a tak jsem se jenom hodně křečovitě držela popruhu, jako by mi to snad mohlo pomoct 😀 Nakonec to nebylo zase takový zlo, ani jsme moc nešňěrovali silnici, jen jsme se vlekli snad čtyřicítkou i tam, kde to táta normálně řeže stovkou. Vim, neměl by, ale jsem na to zvyklá a úsek, kterej díky tomu projedeme běžně za patnáct minut, jsme jeli snad hodinu. No ale zase mi nebylo tak blbě jako obvykle, takže nějaký plusy to snad má 😀 Tak jako tak jsme se ještě s tátou hodně smáli, když máma parkovala a málem sejmula plot. Ale to bylo tak jediný, co se jí kromě rychlosti dalo vyčíst (pominu fakt, že se neustále ptala táty, jestli neni moc vpravo – což nebyla ani náhodou, kolikrát jsem se bála, že to do nás napálí někdo z protisměru, když se tak roztahujem v půlce silnice :D). No, nakonec jsme teda nějak dojeli a čekal nás výbornej oběd v podobě karbanátku s kaší. A pak už ani nevim, co jsme dělali. Jo, mimochodem, cestou z tý návštěvy jsme jeli kolem úžasnýho pole plnýho máků a řepky a je věčná škoda, že jsme nezastavili, protože z toho mohly bejt mnohem luxusnější fotky, než tadyta věc nahoře (byť ta se mi taky bůhvíproč líbí, i když je to hrozně kýčovitý).
V neděli bylo chladnějš a dusno, tak mi nebylo moc dobře. Hlavu jsem měla jak ve svěráku a těžce se mi dýchalo. Shrabali jsme trávu, což mě obvykle docela baví, ale teď mi to dalo celkem zabrat, pak byl opět vynikající oběd, no a pak si táta ještě něco dodělal a jeli jsme. Mámin návrh, aby řídila, byl jednomyslně zamítnut.
Večer jsem si pak zpříjemnila s Panem Božským a poslední částí Matrixu, která mě ze všech nejmíň baví a kterou jsem nikdy úplně nepochopila, ale co na tom sejde, když máte vedle sebe milovanou bytost, žejo XD (jeez, to jsou hlody, no ale jako fakt :D)
Nevim proč, ale poslední dobou fakt dobře spim. Jako špalek, nic mě nevzbudí (kromě hladu a potřeby dojít si na záchod), i kdyby kolem mě lidi řvali smíchy, koukali na bednu nebo hráli na nenaladěnou kytaru (to si nevymejšlim, to se mi stalo, ale jak řikám, spala jsem jak špalek a vím to jen z vyprávění), a to dokonce i v cizím bytě a v cizí posteli, kde jsem nikdy předtím nebyla schopná usnout na dýl než pět minut. Doufám, že mi to vydrží co nejdýl, ohromně si to užívám. Po nedělním hrabání, Matrixu a dalších věcech jsem usla ani nevim jak a vzbudila jsem se až v půl dvanáctý, dokonale odpočatá. Blahořečený budiž spánek 🙂
Dneska už mi takový potěšení nebylo dopřáno, noví nájemníci pod náma se konečně rozhoupali k rekonstrukci a úderem osmé ranní hodiny spouští nekonečnou spirálu vrtání, bušení, klepání, řezání a všelijakýho dalšího rámusení. Oplatila jsem jim to třískáním do klavíru, když měli pauzu, ale nemyslím, že mě slyšeli.
Po snídani a ranní ehm rozcvičce jsme se s Panem Božským vydali do knihovny. Už dýl než rok si říkám, že bych tam zašla a obnovila registraci a čtenářskou vášeň, ale to víte, já a dokopat se k něčemu… a tak jsem k tomu byla „donucena“ až prosbou o zapůjčení kartičky. Chňapla jsem tu příležitost za pačesy a vydala se tam zaplatit těch šílenejch šedesát korun, no a teď mám zase  jednou pěknou zásobu duševní potravy a jsem zvědavá, jak se mi to bude líbit. Reference jsou vynikající, tak snad se moje ruka při výběru nezmýlila 🙂
No, už se tu zase vykecávám. Radši čapnu nějakou tu knížku a nebo si možná na chvilku schrupnu, dokud maj ti permoníci zezdola pauzu. Že by se mi nechtělo spát, to se říct nedá.
No a vidíte, já se vlastně nestihla zmínit o tom včerejšim nesuchym večeru. Mno. Později 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Až se tě zítřek zeptá, cos dělal včera…

A máme tu středu. Aspoň doufám, tenhle tejden v tom mám trochu bordel 😀 Například nemít FB, doteď bych byla přesvědčená, že na šipkách a kulečníku jsme byli včera, a ono to přitom bylo v pondělí. No není to skvělé, mít ten FB? 😀
test
Ovšem co je důležitější, ještě před těma šipkama jsem byla na přijímačkách z andragogiky! Ten vykřičník je tam proto, že dokopat se k tomu mi dalo sakra zabrat. Prosimvás já tady možná celou dobu proklamuju, jak mě to nezajímá a jak se stejně studovat nechystám, ale už dlouhou dobu to ve mně hlodalo v a předvečer zkoušky to dohlodalo na kost. Najednou jsem si řekla, že tu šanci přece nemůžu promarnit (když už pominu tu pětistovku), i kdyby měla bejt sebemizivější (což byla). A že to musim zkusit už pro ten dobrej pocit a taky proto, že se nemám na co vymluvit –  školení jsem ten den neměla a špatně mi už taky nebylo (to jsem si vybrala o víkendu), takže jakýpak copak. Poslední takovou pomyslnou mincí hozenou do vzduchu bylo, že jsem si řekla, že když to nebude brzo ráno, půjdu – no a jak jsem zjistila při pohledu do diáře, bylo to od dvanácti.
Teď, když jsem se rozhodla, jsem ovšem potřebovala najít pozvánku. To nebylo vůbec snadný, protože když jsem se asi před měsícem rozhodla, že na ty přijímačky nepůjdu, nebylo třeba schovávat pozvánky na viditelnym místě, a tak jsem je  v krátký době zašantročila na místo naprosto neviditelný. Když už jsem je hledala asi čtvrt hodiny, začala jsem si říkat, že to je určitě znamení osudu a ten že určitě nechce, abych tam chodila a tak dále… 😀 No, nakonec jsem ji našla, takže jsem tam chtě nechtě jít musela 🙂
Sranda to byla už ode dveří. Fronta vedla už od vchodu, táhla se po schodišti až bůhvíkam nahoru a nikde žádný šipky nebo směrovky. Tak žejo od čeho mám hubu, zeptala jsem se nějaký slečny, co stála přede mnou, a ta mi s poněkud vyjevenym výrazem potvrdila, že i ona jde na tu andragogiku a že stojim správně. Nj, jenže nějakej kluk za mnou byl jinýho názoru a prohlásil, že prej musim nahoru, že tam byl v tý místnosti už včera a že tadyta fronta dole je na něco jinýho.  No tak jsem se vybodla na tu vyjevenou holčinu a šla nahoru po schodech do prvního patra, a tam vidim další frontu lidí a pořád nikde žádnou ceduli. Číslo dveří jsem nebyla schopná najít a než jsem se stihla někoho ptát, už za mnou byl zase ten kluk, a že prej ještě vejš. Tak jsem se teda nechala vést a šla s nim, až jsme stanuli u správných dveří – pak jsem ovšem ještě  chvilku stála ve špatný frontě, protože tam byly dvě, podle písmene, a měli to dost debilně označený. V tý správný frontě jsem se pak zase zeptala slečny přede mnou, abych se ujistila, a ona se se mnou dala do řeči, už ani nevím o čem. Po chvilce jsme se dostaly na řadu, dali nám záznamový archy, lípli na ně číselnej kód, a pak už nás hnali do lavic. Nakousla jsem novou řadu a vedle mě se posadil – no hádejte kdo – zase ten kluk z chodby. Chvilku jsme si povídali, byl docela sdílnej a po minutce jsme zjistili, že jsme spolu chodili do AZ Smartu. No to už jsem vůbec nestíhala – tak já ho potkám třikrát na chodbě, pak ještě v tý megaučebně mezi těma stovkama lidí sedíme vedle sebe a nakonec zjistim, že jsme ze stejnýho ročníku, kde jsme se nikdy nepotkali? 😀 No, jak řikám, byla sranda.
Pak už jsem jen celou dobu poslouchala, jak na to nadává, jaká je to celý píčovina, jak se u toho akorát hrozně baví a historky z minulejch přijímaček, no a pak jsme to nějak napsali a šli jsme. Šlo to rychle. A blbě 😀 Hafo věcí jsem neměla tušení, tak jsem to prostě jen tipovala. U numerickýho myšlení, který tvořilo docela velkou část testu, jsem špatně pochopila zadání, takže jsem celou tu část totálně zvorala, no a nějaký logický myšlení? Dalo mi hodně práce vůbec pochopit ze zadání, co se po mně chce 😀 Jak jsem říkala, jsem jenom ráda, že to opravuje počítač, protože jinak by se u toho někdo hodně zasmál a obávám se, že by mi mohli vzít občanku a snad i volební právo 😀
Každopádně jsem se u toho nakonec opravdu docela dobře pobavila a ani jsem pak neměla moc špatnej pocit. Mrzí mě jen ta numerická část, ale zase ne moc – s žádnym dobrym výsledkem jsem stejně nepočítala, takže zklamaná nejsem – ba naopak, mám ze sebe dobrej pocit, že jsem se k tomu nakonec přece jenom přiměla.
No a dál? Po přijímačkách jsem se šla na chvilku natáhnout na trávu do parku, pak ty šipky, úterý jsem skoro celý prospala (normálně jsem se vzbudila ve 12:40, a pak se mi povedlo ještě usnout a spát do čtvrt na tři, fakt to nechápu) – takže večer jsem pochopitelně nemohla usnout – dneska jsem vstávala po ani ne sedmihodinovym spánku v sedm ráno, umyla si vlasy a vyrazila na školení, který bylo docela hodně fajn, kupodivu. A zejtra další. To už asi nebude tak fajn, protože mě čeká takovej menší test (teda aspoň doufám, že bude menší), taky mám ještě jedno dú (na který přirozeně nemám ani náladu, ani sílu, takže nevim, kdy ho budu bastlit) a pravděpodobně budeme sehrávat schůzky, což nesnáším. Na druhou stranu už se mi to neprotiví ani zdaleka tolik, jako když jsem byla u ING. Teď si totiž mnohem líp uvědomuju, že se tomu nevyhnu, a že čím líp si to nacvičím na školení, tím líp mi to půjde v terénu. Čímž nechci říct, že bych si to předtím neuvědomovala, ale přece jenom to podvědomí se tomu hrozně bránilo, koukala jsem do stolu a nechtěla jsem bejt vyvolaná, zatímco teď se třeba i přihlásím dobrovolně. No, to zase ne 😀 Ale prostě už se toho tak nebojím 🙂
Tak, to by snad ode mě stačilo, myslím, že půjdu spát. Dú a studium holt až ráno. See you later!
Rubriky
co se mi honí hlavou

Strůčo o polední přestávce

Moje kočka mě má za kocoura. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen normální dolejzání a přítulnost v rámci mrouskání, ale ono už to docela překračuje meze normálního dolejzání. Stal se z ní můj osobní stalker a nedá mi pokoj ani minutu. Když sedim u stolu, skáče mi na něj nebo na stůl a producíruje se tu jakoby nic, když ležim, šlape po mně, když chodim po bytě, běhá furt za mnou. Kudy se hnu, tudy na mě vrká, nastavuje zadek, otírá se a snaží se na mě jakkoli vyšplhat. Ráno jsem třeba seděla chvilku u kompu a ona mi vyskočila za záda, předníma tlapkama se mi opřela o záda a takhle na mě ležela asi pět minut bez hnutí a předla. Je to neuvěřitelně příjemný, ale zároveň hrozně otravný – člověk nemá chvilku klidu. Ale pořád lepší, než kdyby za mnou takhle dolejzal chlap. To by brzo skončil 😀
Mám právě polední přestávku od školení a vaří se mi špagety. Nervuju se, bojím se, že je nestíhám. Ale přinejhorším přijdu o něco později a budu první dělat nepříjemný nácviky telefonů, který beztak čekaj všechny a který už včera jeden člověk nakousl – takže vlastně nebudu zase tak úplně první. Načapat na švestkách, co se týče dnešních produktů, by mě neměli, protože to kupodivu docela chápu a už teď před polední pauzou jsem to všem tak hezky shrnula. A proč? Protože se pořád ptám, na každou blbost nebo věc, kterou ostatní pochopili. Dokud to nechápu já, nesmím bejt spokojená. Jak bych to potom vysvětlila klientovi, kdybych tomu nerozuměla sama? Kdepak, to se nesmí stát. A jdu si hlídat špagety, více snad později 🙂
Edit 17:16
Jsem machrrrr! 😀 Silné nachlazení, slabých sedm hodin spánku po noční pařbě a brutálně brzké vstávání – nic z toho, dokonce ani tréma, mi nezabránilo v tom, abych si to dneska na školení děsně dávala 😀 Možná s rozdřípanym nosem a huhňákem á la Kačer Donald, ale na konci školení (prosím pěkně pátek podvečer po třetím celodenním školení), jsem byla první z deseti lidí, kdo během scénky prodal školiteli životní pojištění, a to ve třech minutách. A pak že to nejde 🙂
Možná je mi mizerně od nachlazení, ale na duši? Už dlouho mi nebylo tak fajn 🙂 Machry machry 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

S bordelem se neserem

Tak fajn. Nadchl mě jeden článek – What do I really need in my life – a rozhodla jsem se, že se nechám inspirovat. Krůček za krůčkem už rok vyklízím svůj pokoj. Porůznu se zbavuju nepotřebnejch věcí, kterejch se mi tu všude možně válí tuny. Asi nejvíc jsem toho vyhodila při odstraňování tří skříněk a jejich nahrazování novým nábytkem, ale dělám to průběžně. Jenže je fakt, že ne zrovna cíleně a poctivě, a protože během června chci zatočit se svým pokojem (a potažmo životem, protože novej pokoj vlije i strašnou spoustu nový energie do jeho obyvatel), je na čase s tím pohnout o něco výrazněji.
O co jde? Většina bytů, domů a pokojů je plná bordelu. Nemyslím zrovna odpadky, ale různý nepotřebný věci, rozbitý nebo nefunkční věci, o kterých si už měsíce říkáte, že je opravíte nebo že do těch propisek koupíte novou náplň a budou jako nový, ale přiznejte si to – tu náplň nikdy nekoupíte, a víte proč? Protože jste už dávno pochopili, že se vám s těma starejma hnusnejma propiskama špatně píše, že vás tlačí do prstu a že ty nový, ergonomický, gumový a barevný udělátka máte prostě mnohem radši. Možná že se mýlím, možná že těch starejch padesát propisek psalo dobře a idneska byste je rádi používali, ale i tak – k čemu vám probůh bude padesát propisek?
A nejsou to jenom kancelářský potřeby – i když ty třeba u mě tvoří velkou část seznamu. Jsou to i všelijaký papíry, kterejch máte plnej stůl nebo dva a ani nevíte, co tam máte. Existuje jediný řešení – sednout si k tomu, probrat ty šuplíky a papír po papíru prozkoumat a položit si jednu základní otázku – je vám to k něčemu dobrý? Jasně, spoustu věcí si ponecháte kvůli citový hodnotě, protože jste do toho přece jenom dali kus sebe a něco to pro vás třeba znamená, nebo vám někdo nakreslil nějakej hnusnej obrázek, ale vy si ho necháte, protože ho dělal pro vás (neni můj případ, mně nikdo hnusný obrázky nekreslí :D), ale i tak toho spoustu vyhodíte a šuplíky hned budou lehčí a vy budete mít dobrej pocit.
No, ale jak říkám, tohle už dělám dlouhou dobu a ještě pořád je ten starej stůl plnej. Takže během následujícího týdne každej den proberu aspoň jeden šuplík a zlikviduju, co se dá. V tomhle pokoji je pořád plno braku, kterýho se v klidu můžu zbavit, a to taky udělám. Nemluvě o množství pytlů se starym oblečením, který skladujeme ve skříních (několika!) a ve sklepě. Jakmile to bude jen trochu vhodný, pustím se do nich. Musím říct, že bych to už udělala dávno, kdyby do toho neměla co mluvit máma. Bohužel ji musím přinutit, aby ty skříně prošla se mnou a odsouhlasila, co se může a nesmí vyhodit. Sázím na svou letitou praxi s manipulováním – až se do toho dáme, hafo věcí poletí. Nemůžu se dočkat >:)
Edit 21:40
Tak jsem založila krabičku dárkového zboží. Odkládám do ní drobnosti, které nechci vyhodit, ale hodí se jako dárek pro někoho, koho mám ráda. Doufám, že brzo najdou nové majitele a půjdou do světa. U mě už smrděly dost dlouho 😀
Plánuju pokoj. Zase jsem se do toho trochu dostala a konečně mám nápad na záclony; v útulným bytě byly jedny, co by se mi sem mrtě hodily. Jakmile se dostanu do Ikey, koupím si taky nový barevný květináče a něco pěknýho do nich. Ty vyblitě zelený obludnosti, co mi už roky straší na okně, půjdou pryč. Chci kytky a ne polomrtvý vyžilý uschlotiny! A taky to bude chtít nějakej džbánek namísto tý pet flašky, kterou furt zalejvám. Vypadá to hnusně. Kdepak, je třeba zaútočit na drobnosti a udělat tu z toho útulný království. Řada lidí mi říká, že se jim u mě líbí, ale počkejte, až to bude hotový 🙂 To se odsud nehnete 😉
Rubriky
co se mi honí hlavou

Jaro nás zastihlo plné energie… a ňáké další kecy, blá blá blá

chodníček
Tak jsem se na chatě pro změnu zničila. Tatínek si usmyslel, že by rád zase jednou viděl starodávnej kamennej chodníček, kterej kdysi vedl od branky ke dveřím, a kterej je už dávno totálně zarostlej trávou. No a tak jsme se všichni sebrali a na střídačku skoro celej den vykopávali drny a odstraňovali vrstvu hlíny, která na chodníčku ležela. Musím říct, že už jsem zapomněla, že tam nějakej byl, dokonale zarostl, takže jsme rozhodně měli co dělat. Uznávám, že to teď vypadá docela hezky, ale prosimvás ta dřina? Úplně jsem si tou motyčkou zničila ruce, mám na nich x puchýřů a v kloubech mě bolí, jak jsem pořád mlátila do šutrů. Nemůžu nic stisknout, i chleba se mi blbě krájí 😀 Taky mám bůhvíproč bolavou kyčel, namožený ramena a co s tím nesouvisí, už od pátku mě solidně bolí v krku. To mě sere nejvíc, protože to nechce přejít a já vůbec nevim, z čeho to může bejt a co s tím. Nemocnit nechci ani nemůžu, zítra jdu do práce a potřebuju bejt fit. Nemohla bych aspoň jednou bejt měsíc v kuse naprosto zdravá?
Když pomineme stěžování si, prohrabala jsem pár starejch čísel útulnýho bytu a zase jsem se hrozně nadchla pro renovaci mýho pokoje, jako ostatně vždycky když si přečtu nějakej magazín o bydlení nebo katalog z Ikey. A tak jsem naklusala do sklepa pro papírový krabice a vyklízím knihovnu. Během příštího týdne to sundám. Neni to velkej krok, ale je to krok kupředu, a když jsem si to tak probrala, bylo by ideální ten pokoj nakousnout tenhle měsíc, pak už nebude vůbec čas. Tak uvidíme, nakolik se mi podaří udržet si tu renovační náladu a nakazit s ní zbytek rodiny. Jestli si někdo myslí, že ten nábytek přestěhuju a pokoj vymaluju sama, tak to mi ten někdo hodně věří.
A ještě na závěr se zmíním o pátečním večeru s panem Božským a s Matrixem. Bylo to příjemný a osvěžující, jednou se nikam nehnat a nic neutrácet, jen jsme si leželi na posteli, čuměli na film, cpali se popkornem a brambůrkama a popíjeli dátá masalu. Prostě fajn večer a  už teď se těším na pokračování 🙂
A teď dost keců, jdu vyrabovat lednici. See you later!
Rubriky
co se mi honí hlavou

A věci se zase dějou…

Tak už i ta kočka si myslí, že bych se na tu školu měla vykašlat – pochcala mi desky, v nichž jsem skladovala pozvánky k přijímačkám. Na druhou stranu, nějaká vyšší vůle zabránila jejich znečištění, takže přece jenom jít můžu – ne že by se mi chtělo. Vůbec mě to neláká a asi jsem cvok, že nevyužiju tý příležitosti, ale prostě se mi nechce.
Včera byl krásnej večer. Nějakým zázrakem se v Molekule sešlo prakticky celé osazenstvo, dohromady asi 13 lidí, a najednou to bylo úplně o něčem jinym. Tak třeba minule jsme tam byli čtyři, slovy čtyři, a bylo to k ničemu. Teda ne že by to nebylo příjemný naplnění večera, ale za fenomenální akci bych to rozhodně neoznačila. Oproti tomu ten včerejšek byl ohromně zajímavej. Jen tři věci mi ho krpet zakalily, ale to se přežije. Předně mě mrzelo, že pan Božský odešel na můj vkus příliš brzo – ale na druhou stranu dobře že to udělal, měla jsem na něj takovou chuť, že bůhví jak by to dopadlo… 😀 Pak jsem byla společně s několika dalšími slečnami poněkud nevhodně osahávána, ale to jsme přičetly pivu a nedělám z toho žádnou vědu, nehledě na to, že to bylo docela milý 😀 No a pak jeden můj někdejší dobrej kamarád ztropil nejednu scénu a postaral se o nejeden trapas, protože si opět po delší době přihnul, a on když se ožere, tak je průser. Říkám někdejší, protože po tom, co provedl, už nemám nejmenší chuť považovat ho za svýho dobrýho kamaráda. Ale ani z toho si moc nedělám, protože mě to nepřekvapuje. Znám ho už nějakej ten pátek a vím, co od něj můžu čekat. Jsem zklamaná, protože jen pár hodin před tím jsem mu gratulovala ke snížení množstí běžně požívaného alkoholu a cigaret, ale nepřekvapilo mě to. To ovšem nemění nic na faktu, že ten člověk několika mně milým lidem zkazil večer, jednoho polil pivem, na dva hulákal a jednoho praštil. Řekla bych, že už víme, koho příště  nepozveme.
Dojem z večera ovšem napravil nečekanej pokec s jiným člověkem, s nímž jsem doposud nikdy moc nemluvila a skoro jsem si až myslela, že si nemáme co říct. Najednou jsme ale byli takřka vrženi do konverzace, zůstali jsme jediní dva na ocet a chtě nechtě jsme se spolu museli bavit, a tak jsme se prostě bavili 😀 Zní to jako by nás k tomu něco obzvlášť nutilo, ale ono to šlo samo, až jsem se divila. Tak snad budou od nynějška naše vztahy o něco vřelejší než jen ve stylu „čau“ – „čus“.
Dneska jsem byla volit. Stála jsem v tý místnosti a měla zvláštní pocit, pocit člověka, kterej možná právě změnil svět. Možná to zní přehnaně, ale věděla jsem, že dělám správnou věc, že můj hlas má váhu a že je hrozně důležitý, abych ho odevzdala. Doufám, že po volbách nebudu zklamaná, ale zatím si udržuju dávku optimismu a víru, že horší to snad nebude.
Od rána mě bolí v krku, což bych ještě přežila, a v břiše, což se mi přežívá už hůř. Ale zatím to jde. Zatím nikam nemusím. Z hodiny angličtiny jsem se vykecala a jinak nic neplánuju. Prostě se zabalím do deky k bedně a nebo si půjdu o něco dřív lehnout. Včerejšek byl nečekaně náročnej a zítra vstávám na chatu. Nevim sice, co tam budu dva dny dělat (dear God, make the sun shine through the weekend!), ale je to tak trochu z povinnosti a pro dobrý svědomí. 
V pondělí mě čeká „seznamovací schůzka“ v práci. Nemám moc ponětí, co se tam po mně bude chtít, ale snad budu schopná „podat výkon hodný mé osobnosti“ a zalíbít se všem, jímž je třeba se zalíbit 😀
V úterý mám nastoupit. A taky mám mít přijímačky na anglistiku. Jedinej obor, kterej mě doopravdy zajímal, a já jsem bez šance. I kdybych se nakrásně celej víkend učila, jakože asi těžko, když budu na chatě, nebudu tam nejspíš moct ani jít kvůli práci. A i kdybych tam jít mohla a byla perfektně našprtaná, požadavky tam jsou šílený a přijímačky dvoukolový – je to asi nejobtížnější z oborů, kam jsem se hlásila. Vzdát se? To jsem neočekávala. Ale už to tak vidim. Hned třetího mě čekají ty na čj a literaturu, další pondělí pak andragogika. Tak snad aspoň k jedněm půjdu. Nečekám úspěch, ale už pro to dobrý svědomí bych tam měla aspoň jít. Patnáct stovek si v truhlíku nevypěstuju. 
Abych nezapomněla – jsem ostříhaná. Bylo to trochu komplikovaný, ale nakonec se nabídla Maude, a co bych to byla za kamarádku, kdybych její nabídku nepřijala XD Pokud jde o výsledek, jsem trochu nešťastná z barvy, která – jako obvykle – vůbec nechytla tak, jak měla. Zvláštní je, že ačkoli mně to teď připadá prakticky stejný jako před barvením, řada lidí mi včera (ještě k tomu ve tmě v hospodě) barvu pochválila a všichni se shodli na tom, že je to takový zlatavý. Tak nevim, jestli se na mě domluvili, já tam fakt žádnej rozdíl nevidim 😀 Příště prostě odbarvuju celou hlavu a bude.
Co do střihu, moje představa byla jiná, ale s tím se nedá nic dělat – materiál za moc nestál a já myslím, že si s tím moje ultra profi kadeřnice poradila, jak se dalo 🙂 Teď je zapotřebí nechat přední vlasy dorůst, a pak to bude super. Zatím vypadám trochu jako král Kazisvět 😀
Psavá opadá, tak mě omluvte, jdu se zase chvíli svíjet do křesla. To břicho mi fakt nedá pokoj. Majte sa 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

A mně se zdála ňáká ztuchlá!

Tak včerejší jedno bylo příjemný. Samo pivo teda bylo hnusný a vyšeptalý, ale příjemná společnost to vyvážila. A taky ta vynikající vanilková horká čokoláda :a
Po posledním srku jsem se ještě stavila domu pro průkazku do školy, kterou jsem jako na potvoru nemohla najít, a pak už jsem běžela vstříc příjemnýmu večeru. Musim říct, že cestou v metru jsem se málem rozbrečela, jakej na mě najednou padl spleen. Sama to moc nechápu a nevím, proč zrovna v tak nepravděpodobnou chvíli, ale zničehonic mi bylo hrozně smutno z celýho mýho momentálního života. Napadlo mě, že neskutečně mrhám svým časem, a že už to nikdy nedoženu. Že se musím co nejdřív osamostatnit, což mi zatím vůbec nejde. Taky mě sebrala Mukova smrt. Nikdy jsem ho nemusela a ani náhodou jsem ho neposlouchala, ale patřil k těm lidem, který jsem odjakživa počítala do svýho života – jako takový kulturní pozadí, který vás sice nijak zvlášť nezajímá, ale je tady, a vy jste na něj tak zvyklý, že vás přece jenom sebere, když se začne rozpadat. Měla jsem podobný pocity jako po smrti Jacksona. Jako by všechno, co jsem kdy znala, umíralo a odcházelo do jinýho světa, zatímco já tu zůstávám sama a očekává se ode mě, že přeberu štafetu a budu tvořit nějakou budoucnost, že udělám pro svět něco velkýho, na co se nezapomene. Tyhle události ve mně vždycky vzbudí kolotoč úvah o smyslu života a smrti a taky o tom, jestli by svět vůbec zaznamenal, kdybych umřela. Já vím, že to jsou bláznivý myšlenky, ale já chci něco pro tenhle svět vykonat a nedám si pokoj, dokud to neudělám. Chci po sobě něco zanechat a trápí mě, že už jsem tolik času ztratila. Ještěže na Vysočanskou to mám jen půl hodiny, kdoví co všechno bych vymyslela, kdybych to měla dál.
Jsem nakonec ráda, že mám kolem sebe lidi, který mě za takový úvahy pošlou do prdele, řeknou, že melu sračky a na rozveselení mi pustěj dobrou komedii 🙂 Přátelství je ta nejkrásnější věc mezi lidma. Přátelství a láska k člověku.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Chcíp a spol.

Náš veterinář nás musí nenávidět. Melsie už několik měsíců pomňoukává, pochcává, co se namane, a ani několikatýdenní pobyt u kocoura nic nezměnil. Už tu mrchu nemůžu ani vidět, neskutečně mě sere, a veterinář se rozhodl píchnout jí cosi, co jí má „pořádně rozmrouskat“. Ráda bych věděla, co si pod tím pojmem představuje, protože ty dosavadní scény mi přijdou pořádný až až a rozhodně nemám chuť sledovat, jak se to ještě mnohem víc vyhrocuje. Tak jen doufám, že ten maník ví, co dělá, už nemám skoro nic, co by nebylo označkovaný jejím nezaměnitelným parfémem, a pár mých přátel mě silně nenávidí – ani jejich boty, bundy a trička nezůstaly ušetřeny.
Dneska jsem nějaká chcíplá. Ta debilní střevní chřipka mě nehorázně vyčerpala, a já teď nemám ani sílu, ani chuť cokoli dělat. Včera jsem se teda přinutila jít na chvilku do parku, kde jsem se nerušeně slunila, dokud mě jakejsi týpek nesejmul frisbíčkem. Jako omluvu mi nabídl, abych se k němu a jeho kamarádovi přidala, a já s chutí přijala, takže na nedostatek pohybu jsem si zrovna včera nestěžovala. Večer jsem pak byla na hokeji, takže o společenský akce taky nemám nouzi (mimochodem ta půlhodinová fronta na pivo mě stála hodně nervů. Celou poslední třetinu jsem kvůli ní prosrala). Ovšem dneska? Celej den sedím v křesle, surfuju po netu, čumím na bednu, prostě dělám hovno. Pravda, trochu jsem žehlila, ale to nepovažuju za nějakej velkej úspěch. Už abych začala chodit do tý práce. Tohle ticho před bouří mě deptá a myslím na to každej den. Pořád se hrozně bojím, ale taky se začínám těšit. Bude to výzva a já jsem zvědavá, jak se s ní porvu.
No, ale teď už dost počítače, jdu na jedno. A vy byste tu taky neměli vysedávat. Běžte se aspoň projít nebo něco, tyhlety počítače, to je zmar 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Back on stage

Hej lide! Moje blogový prázdniny sice trvaly o poznání dýl, než jsem zamýšlela, ale všechno jednou skončí, a tak se k vám věrným vracím 😀 Pořád mě ještě trápí nepsavost (neplést s nespavostí), ale ta mě taky přejde – možná že už přechází 🙂 To víte, zezačátku jsem sice trpěla jak kůň, když jsem neměla kam psát, ale postupem času jsem si zvykla, a teď je ze mě tak trochu neblogger. Ale nebojte, nic není ztraceno a já myslim, že by ty prázdniny musely bejt o hodně delší, aby mě odnaučily psát. To neni jako kouření, tohle jde z vás samotnejch a ten žár nikdo neuhasí, to by vás musel úplně od základů změnit. Ale dost neurčitostí.
Nepřestanu si rvát vlasy s myšlenkou na to, kolik se toho během mojí nepřítomnosti na blogu stalo. Věci, o nichž bych toho strašně moc napsala, kdybych sem mohla – a neptejte se, proč jsem si je nepsala stranou do toho Wordu, já to prostě neumim – a o nichž nemá smysl se zmiňovat zpětně. Snad jen několik nejdůležitějších bodů.
  • Vcelku úspěšně jsem uzavřela ročník u AZ-Smartu a i když jsem ráda, že to mám za sebou, docela mi to chybí. Potkala jsem tam pár dobrejch lidí a zažila hezký chvilky.
  • Už nejsem volnááááá! 😀 Ujasnila jsem si pár vztahovejch záležitostí a ať to dopadne jakkoli, momentálně už nejsem single a přesto si ten svět krásně užívám. Mít vztah mě vždycky nějakym způsobem omezovalo, aspoň částečně, ale tentokrát je to jiný. Necítím se svázaná ničím jiným než vlastním citem, kterej mi i po několika měsících připadá jen narůstající… A vůbec. Tolik bych toho chtěla napsat, ale nenapíšu, ještě ne. Řekla jsem, že budu mluvit v bodech, a už se tu zase rozepisuju jak stará Hoochová. Muhehe. Zastavte mě někdooo! 😀
  • Budu mít práci! Pronásledují mě pochyby a obavy, ale v těch několika schizofrenních hádkách, který jsem vedla sama se sebou, vždycky vyhrála ta část, která do toho chce jít a chce si vydělat na svoje sny. Mám tolik přání! A nejsou to nijak přehnaný přání, ale jsou vroucný a tak dlouho jsem na jejich splnění čekala, že už to nemůžu odkládat. Rok ve finanční tísni mi stačil, chci zase vydělávat.
  • Prodělala jsem střevní chřipku. Nehezká věc, ale už se z ní vzpamatovávám. Jen jsem teď hrozně slabá, ale snad to brzo doženu. Začátek měsíce klepe na dveře a budu potřebovat veškerou možnou sílu, tělesnou i duševní.
  • Čekají mě přijímačky. Na tomto bodě se ovšem trápím. Ano, chtěla jsem se o ně pokusit. A ano, měla jsem i tři prdele času, kor teď v nemoci, abych se na ně našprtala. Přesto jsem to neudělala. Poslední zkoušky ve škole, ačkoli to nebyla pořádná vysoká, mě psychicky hodně vyčerpaly, a ani jejich složení mě k dalšímu učení nenakoplo. Taky vědomí, že se minimálně jedné zkoušky nebudu moct zúčastnit, ve mně podkopalo už tak slabou vůli. A konečně vyhlídky na náročnou práci, který chci tentokrát věnovat všechno, co ve mně je, mi z hlavy vyhnaly poslední zbytky myšlenek na studium. Prozatím. Neříkám, že se o ně nechci už nikdy pokusit, ale jak ví každej, kdo nastupoval na vš později, s přibývajícími léty je těžší se k tomu přimět. Už jsem prostě ochutnala život bez školy a líbil se mi. Líbí se mi být pánem svýho času a netrápit se neustálýma zkouškama. V práci jich budu mít beztak dost – každej novej klient je pro mě obrovskou zkouškou. A tak se stalo, že jsem to prostě vzdala. Nemám z toho radost, mrzí mě, že jsem v sobě tu vůli nenašla, ale teď už s tím nic moc nenadělám. Uvidíme, kde budu za rok.
  • Teda to byl zase bod, to vám řeknu 😀