Tak včerejší jedno bylo příjemný. Samo pivo teda bylo hnusný a vyšeptalý, ale příjemná společnost to vyvážila. A taky ta vynikající vanilková horká čokoláda :a
Po posledním srku jsem se ještě stavila domu pro průkazku do školy, kterou jsem jako na potvoru nemohla najít, a pak už jsem běžela vstříc příjemnýmu večeru. Musim říct, že cestou v metru jsem se málem rozbrečela, jakej na mě najednou padl spleen. Sama to moc nechápu a nevím, proč zrovna v tak nepravděpodobnou chvíli, ale zničehonic mi bylo hrozně smutno z celýho mýho momentálního života. Napadlo mě, že neskutečně mrhám svým časem, a že už to nikdy nedoženu. Že se musím co nejdřív osamostatnit, což mi zatím vůbec nejde. Taky mě sebrala Mukova smrt. Nikdy jsem ho nemusela a ani náhodou jsem ho neposlouchala, ale patřil k těm lidem, který jsem odjakživa počítala do svýho života – jako takový kulturní pozadí, který vás sice nijak zvlášť nezajímá, ale je tady, a vy jste na něj tak zvyklý, že vás přece jenom sebere, když se začne rozpadat. Měla jsem podobný pocity jako po smrti Jacksona. Jako by všechno, co jsem kdy znala, umíralo a odcházelo do jinýho světa, zatímco já tu zůstávám sama a očekává se ode mě, že přeberu štafetu a budu tvořit nějakou budoucnost, že udělám pro svět něco velkýho, na co se nezapomene. Tyhle události ve mně vždycky vzbudí kolotoč úvah o smyslu života a smrti a taky o tom, jestli by svět vůbec zaznamenal, kdybych umřela. Já vím, že to jsou bláznivý myšlenky, ale já chci něco pro tenhle svět vykonat a nedám si pokoj, dokud to neudělám. Chci po sobě něco zanechat a trápí mě, že už jsem tolik času ztratila. Ještěže na Vysočanskou to mám jen půl hodiny, kdoví co všechno bych vymyslela, kdybych to měla dál.
Jsem nakonec ráda, že mám kolem sebe lidi, který mě za takový úvahy pošlou do prdele, řeknou, že melu sračky a na rozveselení mi pustěj dobrou komedii 🙂 Přátelství je ta nejkrásnější věc mezi lidma. Přátelství a láska k člověku.