Ne, prostě ne. Celej tejden kolem toho blogu chodím jako kolem ohniště, dneska už to fakt vypadalo na spadnutí, ale nic. Prostě psavá neni a kdybych se stavěla na hlavu, nic zajímavýho nevyplodim. On za to samozřejmě taky může facebook, protože většinu svejch myšlenkovejch pochodů zachytím ve statusech, a i když je tam nijak blíže nevysvětluju, najednou mi to stačí. Mozku se prostě asi nechce přemýšlet. Nějak mě nakazili lidi kolem mě, kteří žijí heslem no future. No, přesněji, no future, pičo. Ale to je fuk. Jde o to, že mi najednou docela stačí zachytit to praktický jako co právě dělám, co mi probíhá hlavou a co zajímavýho se stalo, zatímco ty složitý psychický procesy si nechávám spíš pro sebe nebo si o nich s někým pokecám. A že poslední dobou kecám ultra moc. V neděli jsem ani nemohla mluvit, jak moc jsem v sobotu mluvila. Škodolibci by dodali, že to spíš zapříčinil chlast, ale nedejte na ně, zase tak moc jsem toho nevypila. No, i když…
Aby mi to tu ale přece jenom nehnilo (což mi připomíná jeden skvělej sucháč – „Babi, uhni!“ – a babka uhnila… :D) pokusím se shrnout v pár větách dění posledních dnů. Protože jako ono se toho děje hodně, to zase ne že ne 😀
Tak například pořád chodím učit angličtinu. To neni žádná novinka, ale dobrý je, že posledních několik lekcí se mi nějakym zázrakem podařilo odtrhnout se od učebnic a gramatiky, a vrátit se ke konverzaci. Což je přesně to, co jsem už delší dobu nebyla schopná rozeběhnout. Prostě ty hodiny byly nudný a vleklý a měla jsem pocit, že z toho ani jeden zase tak moc nemáme a že je to spíš utrpení. To se teď ale změnilo. Je to pro mě dobrá zpráva – jako učitelka nejsem zase tak na odpis 🙂
Minulej víkend se konala mineralogická výstava v Riegráku. My tomu říkáme burza. Další se bude konat příští víkend v Pardubicích, ale tam za náma asi nepojedete, takže vás to nemusí zajímat. Ne, že by vás musela zajímat ta minulá – koneckonců na tu už asi taky nepojedete… šmarja já mám dneska den 😀
V pondělí prvního jsem byla v jedný takový profesní poradně. No, za ty tři stovky jsem se toho zase tak moc nedozvěděla, a hlavně mi nijak aktivně nepomáhaj tu práci sehnat, protože šlo fakt spíš o poradenství. Takže z toho nemám zase tak dobrej pocit. Ale špatnej taky ne, to zase něco mi to přece jenom dalo. Ale že by to stálo za nějaký rozmazávání na blogu, to teda nestojí.
V úterý jsme s Maude vyrazily ven. No ještě abychom vyrážely dovnitř, žejo. Zkrátka (a zdlouha :D) jsme byly v Music City, kde jsme si připomněly, že jsme přece jenom hudebnice, zaslintaly jsme nad všelijakýma krásnýma věcičkama, který tam měly, pak jsme si nechaly udělat fešný klubový kartičky s fešnýma webcamerovejma fotkama, a nakonec jsme si nakoupily něco hudebnickýho materiálu – jako třeba kabely, ladičky a trsátka… no vlastně jenom jeden kabel, ladičku a pár trsátek. Proboha kopněte mě už někdo 😀
K večeru téhož dne jsem měla návštěvu – Blešku moji. Takovou osobu aby člověk pohledal. No však taky jo, a když mi na dlouhé měsíce odjela do Ameriky, svět byl najednou takovej jinej. Takovej vážnej a bezútěšnej. A teď, když se vrátila, to není o moc lepší, protože i ona už si zažila svoje. A tak náš rozhovor nebyl ani zdaleka tak veselej jako dřív. Ono totiž už nic není jako dřív, jak jsme se ostatně později shodly. Tím ale nechci říct, že bych ji neviděla ráda, to naopak. Jen to bylo o něco smutnější.
Nicméně na nepříjemné věci člověk snadno zapomíná, a ve čtvrtek byla jako obvykle Molekula, při níž člověk zapomene úplně na všechno 🙂 A aby toho nebylo málo, hned v pátek dopoledne jsme si s Maude jely zaběsnit k ní na cottage (což jsme ostatně byly i minulou sobotu, jak jsem samozřejmě zapomněla zmínit). Yellow Label totiž žije a ne že ne! Pak jsem si odučila další skvělou lekci angličtiny a v sobotu byla pařit v Karlosu. My tomu teda odteď říkáme Nádor, po vzoru Pár pařmenů. Jo a taky v ten den proběhl můj asi čtyřhodinovej jam s kámošem Alešem. Saxofon, klavír a kytara. No, řeknu vám, dlouho na ten den nezapomenu 🙂
Všechno to popisuju hrozně stručně a zmateně, ale je třeba dodat, že celý poslední dva tejdny byly pro mě dost stručný a zmatený, a že během toho všeho, co zmiňuju, se dělo ještě hafo dalších, mnohem podstatnějších věcí, který tu ovšem vytahovat nemůžu. Teda ne, že bych nemohla, to já si tu můžu dělat, co chci 😀 Ale z určitejch důvodů se mi prostě nechce a nehodí se to, a krom toho – co o tom napsat 🙂 Už o tom bylo dost řečeno a netřeba to dále rozvádět. No a pak samozřejmě řada těch věcí se protáhla buď do rána (takže jsem celej další den nebyla funkční), nebo trvala dlouhý hodiny přes den (takže mě to značně vyčerpalo). A i když to všechno bylo fajn, bylo toho prostě moc najednou, takže dneska nepremávám. Nemám ani psavou, ani zábavnou, ani povídavou… prostě nefachám. Udělala jsem si hezkej večer – jehož hezkost spočívala v tom, že jsem dělala úplný hovno, vůbec jsem nemyslela a asi hodinu jsem si dělala manikúru. Jo a taky jsem dokoukala Stopařova průvodce galaxií (hurá, konečně jsem to jednou viděla celý). Čili nic obzvlášť plodnýho nebo konstruktivního. Dokonce jsem odmítla několik zajímavejch debat po icq, jako třeba debata na téma „Co je to ženství?“ – související s dnešním Dnem žen (dnešek byl mimochodem asi prvním dnem vůbec, kdy mi někdo poblahopřál k tomu, že jsem žena. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na svoje poslední krámy a měla jsem chuť dotyčného poslat do prdele. … Ale i tak to bylo milé).
Dnešek je zkrátka dnem, kdy mi to nejde, kdy sice napíšu kilometrovej článek, ale naprosto příšernej a nehodnotnej, kdy se nechci s nikym bavit ani na nic myslet, ani nic dělat. Dokonce když jsem zjistila, že mám hodinu po první várce toustů zase hlad, neobtěžovala jsem se udělat si várku druhou (ačkoli byly výborný, to se musí nechat), protože se mi nechce ani jíst (!). Prostě dopíšu tuhle slátaninu a jdu spát. A když nad tím tak přemýšlím, vlastně k tomu ani nemám co dodat. Dneska zkrátka neni dodávací den. Dodávka opožděna.
Na závěr jen přidávám jeden ze stripů mýho miláčka Anděla, kterej dokonale vystihuje mý rozpoložení 😀 (musela jsem to smrsknout, tak snad to přečtete) Brou děcka 😉
