Měsíc: Červen 2012

Aneb Cirratin řetězák, den první.

To poslední meme mi moc nevydrželo, protože ne všechny otázky mi úplně sedly a krom toho, o některejch věcech se člověk prostě nechce opakovat. Ale zkusíme to znovu, tentokrát s desetidením řetězákem, kterej by mohl bejt dost zajímavou sondou do hlubin duše. A kterým, jak správně podotklo pár komentujících, si člověk může pěkně zkomplikovat život. No ale víte jak. Open your eyes and push the limits. Nevim, jestli je to cry for attention nebo jestli mě prostě jen baví provokovat, ale neumím si pomoct, přijde mi vzrušující takový věci psát.

1. Nejsi to, co potřebuju. Prostě nejsi. Jsi hodnej kluk a jsi milej, ale nejsi chlap, ne v tuhle chvíli, ne pro mě. Připadám si jako děsná bitch, když to takhle podávám, ale nemyslím to nijak osobně nebo zle, jen se prostě k sobě nehodíme.

2. Vyser se na něj, prokristapána, vyser se na toho debila! Nesahá ti ani po kopák a nezaslouží si tě. Nemůžu pochopit, že si ty věci necháš líbit, ty, která si nikdy nenechala od nikoho srát na hlavu, si na sebe nalepíš takovouhle pijavici, která tě vysává. A nevěřím tomu, že ti to něco dává, doteď jsem to nechávala bejt, protože jsem se snažila věřit, že z toho máš i nějaký dobro, ale teď už tomu prostě nevěřim, nezlob se na mě. Vidim, co to s tebou dělá. A východisko existuje, věř tomu, že jo. A že na to nebudeš sama, jen se musíš konečně pořádně nasrat a kopnout toho zmetka do tý jeho rozmazlený kostnatý řitě. Ty potřebuješ, aby se taky někdy někdo staral o tebe, sakra. Když to odmítá pochopit, ukaž mu, kde jsou dveře. Stůj si za tím. Udělej to, co chceš udělat.

3. Bejvals mym vzorem. Už nejsi. To, jakym způsobem se k ní chováš, to se prostě nedá. A vidět, že ti to zjevně vůbec nedochází, že seš zjevně naprosto přesvědčenej o svý pravdě, a že je ti úplně jedno, když kvůli tobě brečí… já prostě fakt nechápu, proč jste vy dva dohromady. Přeju si, abyste nebyli. Protože vy spolu neumíte a nechcete bejt a já toho mám kurva pokrk! Máte vůbec představu, co to se mnou dělá, když už roky žiju v takovýhle atmosféře a sleduju, co jeden druhýmu děláte? A když to z obou stran poslouchám, jak na sebe hážete bordel mým prostřednictvím? Jediný, v čem se dokážete spojit, jsou přísery na mě, a to je na společnej život trochu málo, ne? Máte se vůbec ještě rádi? Máš jí ty rád? Protože mně to tak nepřijde. A jí taky ne. A přitom ona tě ráda má. Naprosto si nezaslouží, jak se k ní chováš. Poslední dobou toho má fakt dost a může si uběhat prdel, aby se ti zavděčila. A ty na ní pak akorát řveš a třískáš s věcma, když je neumíš používat tak, aby fungovaly? Seš normální?

4. Potřebovala bych, abyses vzchopila. Abys vyřešila svý problémy s tim arogantnim blbcem a poslala ho do háje. Když si neumíš vyřešit svůj život ty, jak to mám umět já? Kde mám brát vzor? Kde mám brát sílu? Díky vám dvěma jsem se naučila ignorovat věci kolem sebe, protože mě bolí, jak na sebe furt řvete. Ignoruju všechno, co se tu děje, protože nemám sílu to za vás řešit. To je váš boj a mě unavuje, že mě do toho taháte.

5. Už hrozně dlouho se bojím, že tě ztratím a že zase něco proseru. Ale když nad tím tak přemýšlím, ty už jsi stejně dost dlouho pryč… už nejsi taková, jaká jsi byla, a je s tebou fakt těžký komunikovat. A jako sorry, ale fakt nechápu, co dáváš do těch buchet, že smrděj rybama. Dřív jsem tvýmu vaření fakt věřila, teď už se to prostě nedá a ztrácím chuť cokoli od tebe ochutnávat. A to je špatně.

6. V životě jsem nepotkala tak povrchního člověka. Myslela jsem, věřila jsem tomu, že seš jinej a že stojíš za všechnu bolest. Viděla jsem v tobě světlo, který nikdo jinej neviděl, ale byl to zřejmě jenom klam. Neni to pravda. Nestojíš mi vůbec za nic. Přála bych si umět to vypnout a konečně se na tebe vysrat, ale neumim to a díky tomu mě bolí každej nádech, každá minuta života. Protože mi záleží na tom, abyses měl dobře. Protože vím, že jsem tolik svojí životní energie vyčerpala kvůli někomu, kdo toho vůbec nebyl hoden. A je to škoda, protože si myslim, že máš na víc. To bys ale nesměl bejt takovej namyšlenej kretén. Nechápu, co jsem ti udělala. Nezasloužím si takový zacházení, nemáš právo proti mě říct jediný slovo potom, cos mi udělal. Mohli jsme být přátelé, bůh ví, že jsem se snažila a že to nebylo snadný. Ale ty ses na to vysral.

7. Mám tě strašně ráda. Vracíš mi naději v mužské pokolení. Je s tebou sranda a narozdíl od některých, tebe si doopravdy můžu vážit. Seš chlap. A báječnej chlap. Fakt ráda s tebou trávím čas, protože jedině s tebou vím, že si nemusím na nic hrát a že ty si taky na nic nehraješ. A v tom je obrovská svoboda. Jsi v současnosti asi jedinej člověk, s nímž je mi doopravdy dobře a můj smích není fake. Jsi anděl.

8. Nemohl bys mi bejt víc ukradenej. Seš divnej, nesympatickej a naprosto nechápu, jak můžeš mít zrovna ty takovej úspěch v životě, když ti chybí špetka sociální inteligence. Upřímně, naučils mě zneužívat chlapy a jejich zájem o mě. S nikým jiným jsem tohle dřív nedělala, nikomu jinýmu jsem nikdy nedovolila, aby mě furt na něco zval, a taky jsem z toho dost dlouho měla špatný pocity. Ale tobě se to tak prostě líbí. A čím víc tě posílám do prdele, tím víc seš spokojenej. Já to fakt nechápu a fakt mě to štve. A když mi zvoní telefon a je na něm tvoje číslo, tak to prostě nezvedám, protože s tebou nechci mluvit. Nikdy.

9. Mohl bys bejt skvělej kluk. Je s tebou prdel a máme mezi sebou něco zvláštního. Ale to, jakým způsobem všem vnucuješ svou představu života a zejména jak arogantně odsuzuješ kohokoli, kdo má na něco jinej názor nebo je jen trochu odlišnej od tvý představy, to se nedá opustit. Z duše nenávidím lidi, kteří vnucují druhým svoje postoje a vysmívají se jim za to, že mají jiné. Nenávidím.

10. Mám tě ráda. A fakt si tě vážím. Mám pocit, že jako jeden z mála lidí dokážeš alespoň trochu pochopit můj virtuální svět a to, že ho vůbec mám. A nemyslím si, že bys mi musel něco závidět, tvoje psaní je na úrovni a se svýma znalostma máš rozhodně větší úspěchy než já se svým psaním. Takže se nepodceňuj. A ser na to, kolik je ti let. Někdy mám totiž pocit, že to hrozně řešíš a že se kvůli tomu držíš zpátky, a přitom když se držet přestaneš, tak je to fakt zajímavý. Ráda bych tě trochu víc poznala, je mi s tebou dobře a mám pocit, že seš jeden z mála lidí, co neřeší sračky a co ví, jak to chodí v životě. Chtěla bych se to od tebe naučit.

Uf. To by bylo.

To je taková věčná klasika. Konečně mě přestávaj bolet nohy, nebolí mě břicho a nebolí mě dokonce už ani hlava, taky mám čas a nikdo mi zrovna nesedí u kompu, no prostě perfektní čas na článek, až na to, že přede mnou bliká kurzor a já to ne a ne napsat.

A přitom se mi to předevčírem tak pěkně skládalo v hlavě a dokonce to i dávalo smysl a bylo to úderný. Proč nemám u postele blok a tužku, abych si aspoň napsala počátky vět, abych si na to ráno vzpomněla?

Anyway. Člověk by nevěřil, jaký drámo může vzniknout už jen z toho, jaký si na sebe vezmete boty.

Bylo nebylo, byla jsem pozvána do redakce Novy, abych se podívala, jak funguje zákulisí toho našeho gigantu, blogu. Standa si přál někomu vysvětlit, jak to tam chodí, a z bůhvíjakejch důvodů si k tomu účelu vybral mě. No a tak jsem kráva nasadila podpatky a sukni, že jako když jdu do tý Novy, tak ať na to nějak vypadám – protože jako v džínách tam určitě nechoděj, žejo. No samozřejmě jsem zjistila, že choděj, ale i tak jsem byla ráda, že kdyby něco, nikdo mi nemůže vytknout příliš ležérní ohoz. Člověk nikdy neví, koho tam potká, žejo.

Po třech hodinách ťapkání po Barrandově, po chodbách plnejch schodů, kamennejch podlah, na nichž to cvaká, štěrku a kamení, vymletýho asfaltu, trávy a kočičích hlav v exteriérech, jsem začala zoufale toužit po teniskách a proklínat toho debila, co ty boty vymyslel. Ne, že by nebyly hezký, ale už na pavláku se mi u jedný odlepila vložka a nalepila se mi zespoda na nohu, což sice nebylo vidět, ale bylo to cejtit. Chodit se na tom nedá. Strašně nahlas to cvaká, takže všichni viděj, že jde blbka na podpatkách. Za chvilku vás ty ťapky začnou příšerně pálit a máte chuť se rozbrečet. Ty boty nejsou stabilní, občas se prohnou takovým způsobem, že už se vidíte na zemi. Pak se vám urve jeden ze dvou pásků na botě a vy už se vidíte, jak se za chvilku urve ten druhej. Lepidlo, kterym jsou ty boty pospojovaný, ze pak začne roztejkat, takže máte nohy celý černý od toho lepivýho sajrajtu (a nešlo to vůbec ničim dolu). A když nakonec vlezete do busu a řikáte si „to vydržim, tyvole nejsem máslo, to dojedu“, vystoupení na Budce vás prvním pálivým krokem přesvědčí, že teda to máslo jste a že to nedáte.

Přišlo mi blbý se zouvat, navíc bylo všude kolem plno lidí a já měla hroznej pocit, že se na mě všichni koukaj a probodávaj mě pohledem, tak jsem se zaťatýma zubama slezla po schodech k metru a tam jsem se otočila k prvnímu krámku s botama, kterej jsem viděla, odhodlaná si tam nějaký koupit, i kdyby to měly bejt crocsy. Protože mi prostě bylo jasný, že v těchhle nedojdu.

Pani v krámku byla hrozně milá, když ze mě spadla nervozita z toho, jak se dostanu domu, rozbrebentila jsem se a docela dobře jsme si za tu chvilku pokecaly. Hrozně jí zajímalo, co jsem dělala na Barrandově, zasvítily jí oči, když jsem jí o tom povídala, ptala se, jestli jsem zprávařka a jestli o ní někde napíšu, chlubila se, že k ní chodí „ta, no ta z toho Kotle, vona je teda v tom Kotli od rány, ale jinak je děsně milá, no a ta k nám právě chodí pro boty!“ a ptala se mě, jestli se může chlubit, že jsem u nich byla i já. Tak jako proč ne, žejo 😀 Řekla jsem jí, že sice pro žádný zprávy nedělám, ale že o ní můžu napsat na blogu, a ona horlivě přikyvovala, takže tady to má.

Za pár minut jsem odtamtud odkráčela s pěknýma sandálkama, ve kterejch se konečně dalo trochu chodit (i když mi ty nohy furt chcípaly) a s totálně rozpadnutejma páskovkama v tašce. A navíc s pocitem, že jsem nějaká děsná hvězda – protože ta pani se tak na mě rozhodně tvářila, a to jen proto, že jsem tři hodiny běhala po Barrandově. Někomu stačí málo 😀

Právě jsem odpověděla na pár inzerátů na Pohybech. V jednom z nich hledá aupairku rodinka se třema dětma, česko anglická. Jsem zvědavá na odpověď a po letech zase cítím ten závan možnosti. Toho, že to prostě je možný a že když se věci domluví, tak člověk ze dne na den může změnit svůj život. Toho, že kdyby to třeba vyšlo, tohle by mohl bejt TEN moment. Ale to už zase předbíhám.

To dělám poslední dobou dost často. Ale to se dá pochopit. Zvažuju, co by se s mym životem mohlo dál dít, a některý ty možnosti jsou fakt zvláštní. Alespoň z toho titulu, že ještě před krátkou dobou bych si je fakt nevymyslela, ale dneska, když nad tim tak uvažuju, mi začínaj připadat naprosto reálný a „proč ne?“.

Proč nezkusit přiblížit se tomu, co jsem chtěla dělat už odnevímkdy – žurnalistice, publicistice, psaní článků a vůbec bytí na pc za peníze? Dneska jsem nakoukla do dveří, o nichž jsem snila už jako malá, a mám z toho docela vítr. Je to jiný než jak si to člověk vysníval. Je to mnohem realističtější. Ale tím se to taky poprvé stává skutečně možným a uchopitelným. Najednou je to přímo přede mnou a já mám pocit, jako by mi tím osud mával před nosem a čekal, jestli to chňapnu nebo zaspim. A já bych to fakt nerada zaspala.

Původně jsem chtěla psát nějak konkrétněji, ale necítím se teď na to. Mám strach z toho, jak poslední dobou všechno předčasně hodnotím, jak si špatně přebírám signály, kterých se mi dostává, jak vidím věci tam, kde vůbec nejsou a podobně. Mám pocit, že jsem během těch pár jarních měsíců vážně ztratila pojem o realitě a že se prostě musím vrátit k nějaký tý pracovní aktivitě už jenom proto, abych přišla do kontaktu s lidma a s jejich příběhama, abych získala jinou perspektivu. A abych se vymanila z toho věčnýho mluvení o tom samym, protože to vážně nesnáším. Nebaví mě furt se rochnit v bahně, který jsem si pod sebe sama nakydala, ačkoli nějaká moje stránka je dost pohodlná na to, aby jí to stačilo, ve skutečnosti mě to ubíjí a cítím to na sobě. Musím s tím něco udělat.

Bože, jak já se těšim na letošní vodu. Vypadnout na pár dní z toho, čemu se tu ještě zastarale říká domov, aniž by ho to byť vzdáleně připomínalo. Od problémů, který nejsou moje a přesto si je prožívám z první ruky a jsou mi dávány za vinu. Od povinností, který bych dávno nemusela mít, kdybych se vzchopila a začala s životem někde jinde. Skutečnej unplug, ne jako když jedu na chatu, kde mám notes s kouzelnou bílou flashkou od ou tů. Skutečnej quality time, strávenej s lidma, co se tam těšej stejně jako já, a co si to uměj užít, bez předsudků, bez chování se jako hovada, bez načuřenejch ksichtů a bez přetváření se, bez řvaní, prostě bez toho všeho, co se nějak nabalilo na to krásný starý vodáctví, na tu nejkrásnější věc, kterou si vůbec umim představit.

A jak se těšim na RFP, kde si vypařim hlavu jako už hodně dlouho ne a nebude to přitom vyžadovat ani kapku alkoholu a žádný nucení se k čemukoli. Bejt zase sama sebou, na nic si nehrát, bejt tam, kde je mi dobře a kde to mám ráda. Bejt tam, kde mám v tu chvíli bejt, a hlavně to cítit. Jen já, Maudě, Běs a hudba. Yellow label zase jednou spolu.

Těšim se, že vypadnu z Prahy, která mě teď opravdu navýsost sere, a že to tu všechno nechám, aspoň na chvilku. Ať mi to vleze na hrb, ať mě to nechá bejt, prostě jenom bejt a žít a dejchat. Protože tady mám pocit, že se brzo udusim a že na mě ty stěny prostě každou chvílí musej padnout a pohřbít mě. A nejhorší na tom je, že bych si to i přála, a to neni zdravej přístup, neni to v pořádku, musim si zase jednou pořádně vyvětrat hlavu.

A na RFP se potkám s Nickem Lathamem, což je naprosto skvělej basák z Anglie a kamarád The Feud, na který se taky příšerně těšim!!

Co kdyby Alenka stála u tý ďuzny a řikala si „fuj, díra, tam nejdu, rychle zpátky domů“?

Vždycky když vidim nějakej film nebo knihu, prostě příběh začínající klasickým vzorcem „hrdina si žije pěkně pohodlně, ale trochu znuděně svůj život, dokud ho z něj něco (často velice nevybíravě) nevytrhne a nepřiměje ho prožít dobrodružství, které si ve skutečnosti vlastně hrozně přál prožít a které ho změnilo“, říkám si – co kdyby se na to vybodl? Co kdyby nešel za tím divným světlem, co kdyby nechal bejt znamení a příležitosti, co kdyby se před ním otevřely dveře a on pokrčil rameny a nevešel by?

Nebyl by příběh. Nebyla by kniha. Autor by napsal jednu stránku, popisující dveře, a pak kaněc filma, přijďte zas. Nebylo by co vyprávět. Hrdina by se vůbec neměl šanci stát hrdinou, nic by nezažil, nic by neviděl, nezměnilo by ho to, nikdy by nepoznal, co se v něm skrývá, nepochopil by, jak to chodí ve světě, dál by si žil svůj pohodlnej život, o kterym nikdo žádnou knihu nenapíše, o kterym prostě neni co zajímavýho říct a kterej nikoho netankuje.

Někdo mi dneska řekl, že toužím po dobrodružství, po změnách a po akci, ale neustále čekám na impuls zvenčí, na toho tajemnýho chlápka, co se zjeví u mejch dveří s modrou budkou a pozve mě, abych s ním cestovala v čase, na kámošku, která jen tak plácne, že po matuře pojede do Anglie a jestli nechci jet s ní, na člověka, co mi podá ruku a dá mi něco, pro co se nadchnu, otevře mi dveře do světa, do kterýho se sice strašně moc chci podívat a dobře o něm vím, ale z nějakýho důvodu prostě neumím zmáčknout kliku, někdo to skoro vždycky musí udělat za mě. A to je fakt.

Zajímalo by mě, jestli se to dá naučit. Jestli se člověk jako já dokáže sám od sebe hecnout, nebo jestli jsem prostě jenom přijímač, kterej nefunguje bez vnějšího signálu. Nebo spíš kterej má na ten signál přehnaný nároky, protože signály máte všude, ale lidi, co by s váma chtěli do toho dobrodružství jít, už míň. Nějak mi to chybí. Říkám si, že můj život je už příliš dlouho plnej nudy a stereotypu, že už strašně dlouho stojim na okraji a čumim do tý pitomý díry a že už by to sakra chtělo potkat se s někym, kdo mě vezme za ruku a skočí tam se mnou.

Najde se někdo takovej? Hledám na špatnejch místech? Nebo bych neměla hledat vůbec, aby to mělo šanci příslovečně přijít samo?

Hrozně mě baví tyhle výzvy. Ty velký, co maj v sobě nádech něčeho úžasnýho, co mě vyburcuje k aktivitě a k těšení se. Ty, u nichž prostě vim, že to bude dobrý, a bůhvíproč se na to těšim. Ale pořád ne a ne o nějakou zakopnout.

A co když za pár měsíců nebo let ten člověk přijde a řekne „hej, nechceš se mnou jet do tý Anglie?“ a já na to řeknu „tyjo, já bych ráda, ale mám tu teď práci/přítele/whatever“? Co když řeknu „noo, mně se nikam moc nechce“? Co když ze mě vyprchá to nadšení, ta vášeň, ta závislost na tom snu tam odjet, prostě jen proto, že jsem čekala na někoho, kdo ji se mnou bude sdílet? Proč je pro mě tak nepředstavitelný odjet sama? Když můžu. Když chci. Když mám všechny předpoklady, mám peníze, mám čas a v podstatě mě tu nic závaznýho nedrží?

Nesnáším debilní nesamostatný lidi. Hlavně když jsem jedním z nich.

Tak jo, asi umim anglicky. Vzhledem k tomu, že poslední dvě noci se mi zdály sny v angličtině… to moje stýskání po Anglii začíná nabírat na obrátkách. Já vážně nevím, proč tam prostě neodjedu. Proč jsem taková baba, že se neseberu a nejedu tam sama? Proč furt na něco čekám?

Víkend na chatě byl fajn, ale už to není, co to bejvalo. Předně teď před každou chatou hodinu (až dvě?) s tátou nakládám dříví a bordel ze sklepa, takže jsem od šesti na nohou a tahám se s těžkejma zaprášenejma prknama plnejma hřebíků, pak jsou tu agresivní kočky, který se prostě od Allegřina příchodu nějak nemůžou snést a jdou si po krku, což docela ubíjí rodinnou pohodu, pak je tu zasranej sousedovic jezevčík, kterej celej víkend nezavře hubu a štěká a štěká a štěká a štěká! Já prostě nepochopim, kde se v tom zvířeti bere tolik energie, a kdy jako vůbec dejchá mezitim štěkánim? Kažopádně my s mámou už máme pohár dost naplněnej a fakt s tim bojujeme, takže musím říct, že teď po tom víkendu jsem nejvíc ráda, že jsem v Praze, kde si konečně můžu odpočinout. No neni to paradoxní? To by přece mělo bejt naopak.

Co začali sousedi stavět barák nám za plotem, jsou nervy i z tamtý strany. Ne že by tam byl nějakej rámus, ale prostě tam jsou a pořád se tam něco děje. Už to neni takový to jak jsem si šla vždycky sednout na konec zahrady, kde nikdo nebyl, jen ticho, příroda a já. Teď tam na mě zpoza plotu čučí nejmíň tři lidi, co se pohybujou po stavbě a maj u toho puštěnou frekvenci 1. A to i v momentě, kdy tam vůbec nejsou – to zase nakrklo tátu.

A pak je tu babička, jejímuž vaření se nikdy nedalo nic vytknout, ale poslední roky je to s ní fakt těžký. Naprosto ztrácí soudnost, pokud jde o čerstvost potravin, takže víkend co víkend se potýkáme s plesnivýma věcma v lednici nebo se zkyslým mlíkem, a hlavně s ní, protože ona to prostě není schopná přiznat a když už jí dám pod nos plesnivej chlupatej křen, kterej byl dva tejdny zabalenej v mokrym hadru (no ještě aby plesnivej nebyl), tak mi ho vyrve, okrájí to a vrazí mi to zpátky, neschopná pochopit, že ta plíseň je v tom všude, nejen tam, co ji vidí.

A co je horší, už několikrát jsem od ní jedla nějakou buchtu, perník nebo bábovku, co smrděla rybinou. Nechápu, jak je to možný, jestli do toho dává nějakej zkaženej olej – ale ten se snad ani zkazit nemůže, ne? No fakt tomu nerozumim, ale jako namažte si perník marmeládou, zabořte do něj čumák a ciťte ryby. Lahůdka, fakt že jo.

Navíc spolu čím dál tím víc bojujeme ohledně toho, že já bych nejradši všechno vyhodila nebo zrušila a ona by nejradši všechno schovávala, snad i šlupky od brambor. To je samozřejmě nadnesený, já taky nejsem takovej vyhazovač a neni to jako že bych si necenila věcí, ale čeho si opravdu necením, jsou kraviny a bordel, kterej už nikdy nikdo nepoužije – rozhodně ne nikdo z týhle rodiny – a přesto se to tam všechno skladuje, protože „to přece nevyhodim a místa je tu dost“. Grrrrffffnnmmmakpg!

Řekla mi, že mám ve skříni kopu starejch bot. Ani jsem o tom nevěděla, ale nějaký jsem tam fakt našla, asi tři čtyři páry. Tak jsem se do toho pustila a že je teda vyhodim, protože je na tý chatě stejně nenosim, prostě proto, že už jsem je vyřadila, že mi nebyly nebo mi padaly z nohy. Celou sobotu tam ležely v krabici, připravený, že je odvezu do Prahy a vyhodim. A v neděli před odjezdem k tý krabici babička přijde a začne se v tom přehrabovat a brblat, že přece nejsou tak špatný a že by se ještě daly unosit a ať si je tam nechám a… no, prostě nakonec si dva páry z toho nechala, že je unosí ona. Já už nad tím mávla rukou, mně je to buřt, když chce žít mezi nepoužitelnejma odpadkama, tak ať si.

Abych se dostala do rovnováhy, pustila jsem se dneska ráno do dalšího šuplíku v kuchyni, kterej mi už léta pije krev. Krásně jsem ho celej vysypala, vyčistila a vymyla cifem a teď ho vůbec nemůžu poznat, jak se svítí 😀 Ještě máma musí probrat ten tác plnej bordelu, co jsem z něj vytřídila, a bude. Blbý je, že jak mě máma viděla něco dělat, pronesla, že by to chtělo spíš umejt okna v kuchyni. Bože, za co mě trestáš. Cokoli, jen ne mejt okna. To už bych radši žehlila.

Btw v pátek jsem měla perfektní večer s jednou slečnou, kterou jsem už dlouho neviděla. Doufám, že si to tenhle týden zopákneme a že to zase nezůstane u celoročního vyměňování si zpráv jako že „bysme mohly zase někam zajít“. Vůbec mám na tenhle tejden dost plánů, tak jsem na ně zvědavá.

Včera večer jsem měla taky super pokec, tentokrát s Mauďátkem. Pomáhá mi to, chodit ven s těma správnýma lidma. Ten život je najednou úplně o něčem jinym. Tím víc mě to utvrzuje v přesvědčení, že některý lidi prostě správný nejsou a že nemá smysl s nima trávit čas.

Bože, já se TAK těšim na ROCK FOR PEOPLE! A hlavně se těšim, až budu mít konečně lístek a zařízený bydlení 😀 Už začínám bejt fakt lehce nervózní, vzhledem k tomu, že je to už za tejden 😀

Btw pro Maudě – jestlipak víš, co se mi dneska zdálo? 😀 Dneska to byl Richard Gere. Ale pořádně 😀

Zdá se mi, že kromě téma týdne se tu poslední dobou rozmáhá taky něco jako téma dne, nebo prostě jen aktuální téma. Jsou to ty věci, na který někde narazim a zjistim, že hned několik blogerů na to téma napsalo článek jako komentář k aktuálnímu dění a „co si o tom myslim já“. Obvykle je to velice zajímavý počtení, hlavně proto, že se k tomu tímhle způsobem vyjadřujou především lidi, co k tomu fakt maj co říct – a to bohužel u TT není úplně pravidlem.

Otázku dnešního dne rozvířil Plchopán Sikar s odkazem na článek Končím s předstíráním: Já prostě umění nechápu, a kvalitní komentář k tomu napsala třeba Dubious cat (zatím jsem nenarazila na další, ale třeba budou následovat).

Dumky, žalky, a co já?

Umění je od slova umět. Představuju si před sebou umělce. Člověka s citlivou duší. V podstatě to může být kdokoli, ale jde o to, že jeho mysl je otevřená věcem, kterým se už jiní lidé zavřeli. Při použití telefonu nemačká automaticky číslo a neprovede hovor, aby vzápětí zapomněl, že vůbec něco jako telefon použil. Naopak je po celou dobu vzrušený tím, jak geniální je ten vynález. Přemýšlí, co za člověka ho vymyslel, co se mu tehdy honilo v hlavě, jak na to přišel. Jakou cestu muselo telefonní spojení urazit, než se z něj stalo to, co je z něj dnes. Co tvoří jeho podstatu? Jaký je jeho přínos společnosti? Jak bychom žili bez něj? Jak jsou poskládané atomy v telefonu, jak se hlas přenáší na tak neskutečné vzdálenosti, aniž by ztrácel na síle, jací lidé navrhují modernější a pěknější telefony, kdo vymýšlí všechny ty další funkce, jak budou telefony vypadat za sto, za dvě stě let, přijde jednou doba, kdy už je nebudeme muset používat, protože je překoná nějaká jiná technologie, která nám bude připadat tak automatická a samozřejmá jako zvednout telefon, jenže dnes nás to ještě nenapadá?

Myslím tím, že umělec má v hlavě/srdci/whatever něco víc než běžný uživatel světa, a umí to tomu světu nějak sdělit, předat. Umění je, když někdo umí zahrát na nějakou strunu ve mně, kterou jsem si do té doby neuvědomovala, ale pravděpodobně už tam byla. Umění je, když mě někdo inspiruje. Když mě pozastaví. Když mě donutí podívat se jinak na věc, o níž jsem byla přesvědčená, že ji důvěrně znám. Umění je něco, co lahodí oku. Co navodí náladu. Co vyvolá emoce. Co udělá člověku dobře nebo ho to donutí myslet.

Umění může být téměř cokoli, ale řekla bych, že pokud jde o moderní umění, těžiště toho procesu se přesunulo z autora na diváka. Dřív byli umělci skuteční mistři. Tvořili neskutečná díla, která přetrvala věky, uhranula milióny lidí a mnohým změnila život. To, čemu se říká moderní umění, nemá tendence přetrvat věky. Jsou to momentky, zaměřené na přítomný okamžik, na nějakou krátkou chvilku, na šok, který nemusí úplně přetrvat. Jsou to zoufalé výstřely do tmy, pokusy přimět náš automatizovaný svět, aby se zastavil a uvědomil si, že je něco špatně. Jsou tím zoufalejší, čím silnější je naše zarytost do známých procesů, do rutiny.

Pár fleků na zdi? Není umění je tam naflákat. Je umění cítit přitom nějaké pocity. Je umění, když v tom někdo nějaké pocity vidí a něco mu to dá. Pak je ale umělcem divák a ne autor. Navíc se u takového „díla“ nedá mluvit o autorově záměru. U některých věcí o nich mluvit můžete – většinou je záměrem „šokovat“, což je mimochodem odpověď, na kterou jsem alergická. Jsem přesvědčená, že i kdyby to byla pravda, dalo by se to opsat nějak líp. Tohle mi prostě zní jako vyjádření někoho, kdo hodil po divácích nějakou flákotou a neměl nejmenší ponětí, co se stane. A když to pak někteří přijali dobře a viděli v tom umění, když někteří začali naopak řvát, co je to za ohavnost, autor nonšalantně vstoupí do světel reflektorů a prohlásí, že to byl od začátku jeho záměr. Brhm. Bitch, please.

Myslím, že téměř o ničem se nedá říct, že by to uměním nebylo. Předat zprávu a vyvolat emoce, to chce vždycky kus umu. Ale myslím, že asi všichni tak nějak cítíme rozdíl mezi výstavou z prvního odkazu a pobytem v Národní galerii v Londýně.

Přesadila jsem kytky, teda aspoň ty menší. Do těch větších se pustím, až bude mít čas máma, potřebuju s tím poradit. Mám pocit, že mi to stejně pochcípe. Lucky Bamboo sice prospívá krásně, ale o ty ostatní nějak nevím, jak se mám starat, a tak je to spíš takovou metodou pokus-omyl, a stříhám je tak pitomě, že se to nedá vypovědět 😀 Aspoň co se třeba mojí vánoční hvězdy týče. Mám pocit, že stejně jako ty předchozí, i tahle si užije svoje jedno pěkný léto na okně a před dalšíma Vánocema ji zruším a pořídím si novou, pěkně obrostlou rudýma listama <3

Já to prostě asi jinak neumim.

Zrušenej podnik pod náma nechal pěknou paseku a v ní nějaký nádobí, třeba jako tyhle dvě pěkný bílý mističky. Dívala jsem se tak na ně a nemohla jsem to nezkusit – kombinace bílýho květináče, hnědý zeminy a zelený rostlinky mi prostě přijde tak strašně awesome, že jsem to musela udělat – i když tý levý kyti to asi dobře neudělá, ta by měla bejt v normálním kelímku s dírama, aby mohla voda protékat skrz a nehnily jí kořeny. Bambusu to kupodivu nevadí, ale ona… no, uvidíme.

Furt mě bolí v krku. Bioparox jsem sice rozchodila, ale začínám si myslet, jestli jsem si s ním nějak neuškodila ještě víc. Ono to s ním teda asi nebude souviset, ale co mě začalo píchat v tom krku, tak mě permanentně pálí žáha, a to je prosím pěkně věc, na kterou jsem nikdy netrpěla. Ale teď jako bych měla neustále v krku žhnoucí pochodeň a bohužel na to doma nic nemáme, takže se furt jen snažim popíjet čaj nebo vodu, ale nemá to valnej efekt. Jestli to zejtra nepřestane, skočim si pro něco do lékárny.

Koukám na Torchwood a horečnatě přemýšlím, co s budoucností. Teď teda neřeším ani tak práci a podobně, jako spíš ten svůj bláznivě uspěchanej vztah. Zatím nechci dělat závěry, ale když se tak zpětně podívám na ten náš týden, mám pochybnosti. Až mě v tom krku přestane pálit a nebudu se cítit tak vyčerpaně, musím s P. hodit řeč.

Btw práce vypadá, že by mohla bejt, a to dokonce na místě, který zní prakticky jako ideální místo pro mě. Ovšem jak známo, nic není ideální, a už vůbec ne pro mě 😀 Takže špunty ještě fakt bouchat nebudu, ještě dlouho ne.

Začínám být trochu nervní z toho, že ještě nemám lístek na RFP. Zkoušela jsem to platit mobilem, nešlo. Zkoušela jsem to svojí kartou. Nešlo. Zkoušela jsem to mámy kartou. Nešlo. Podařilo se mi na RFP fóru sehnat jednu holčinu, která svůj lístek prodává a byla ochotná poslat mi ho na dobírku, ale to mi nějak nevonělo, a tak jsem to nechala bejt. Snad to půjde koupit přes Maudě, jinak budu muset do banky a zjišťovat, kde je sakra zakopanej pes, a to se mi nechce, protože strašně nerada s někym něco řešim, i zavolat na infolinku je pro mě téměř nepředstavitelnej úkon.

A až ten lístek budu mít, přijde na řadu řešení spaní. Chvilku se zdálo, že jeden Mauděcí známej by mohl mít místo ve stanu, ale zatím to nemám potvrzený, takže na to nespoléhám. Jenže už to neni zase tak daleko a začínám bejt fakt poněkud nervózní. Spát pod širákem mi nejde ani v normálním kempu, natožpak na fesťáku, kde by se o mě buď někdo přerazil, nebo by mě poblil či pochcal. Nevim, co z toho by mi bylo příjemnější.

O víkendu snad zase pojedu na chatu. To je hrozný, jak to letí. Byla jsem tam před dvěma týdny a mezitím se toho tolik stalo. Až moc, možná.

Doufám, že příští tejden bude trochu příjemnější. Žádný noční kalby a pokud možno vůbec žádnej alkáč, ale ráda bych konečně s někym zašla do toho blbýho Podolí nebo jen tak do žlutejch (i když jsem teď slyšela, že tam chtěj kilo vlezný, což mě poněkud šokovalo, já tam nikdy nic neplatila O.o), nebo se slunit do parku. Nebo dělat ty věci, co jsme si s Maudětem řekly, že budeme dělat, až bude hezky. Máme toho docela dost v plánu, tak už aby to vyšlo.

Nemluvě o tý další hrsti lidí, co mě furt bombardujou zprávama, jestli nechci někam jít. Chm. Já bych šla. Ale ne když je mi takhle.

Ten článek pro Srdce Blogu se mi už podařilo zplácat. Nemám pocit, že by byl nějak extra objevnej, ale zase už se tam objevily podle mě horší věci, tak třeba ho i tak vypustěj do éteru 😀 A třeba se to někomu bude líbit. Kdoví. Ta moje antipsavá je vlezlá a ne a ne se jí zbavit. Ty články bez ní postrádají šmrnc a tu správnou nasranost.

No, ale aspoň je na tom vidět, že nemusim bejt v jednom kuse jen vzteklá nebo eurofická, něco mezi tim znám taky.

Mám pocit, že tímhle článkem se budu hodně opakovat, ale na druhou stranu, na tomhle blogu to vlastně ještě nezaznělo, takže směle do toho. Jak se dívám na romskou otázku?

Upřímně řečeno, jestli nenávist k cikánům je rasismus, pak jsem rasistka.

Když vidím cikána, není mi z toho dobře. Je mi úzko a čím víc je jich pohromadě, tím je to horší. Už jenom projít kolem nich na ulici mi zvedá adrenalin, protože se bojím, že až půjdu kolem, někdo mi bodne nůž do břicha nebo po mně flusne nebo nějak jinak vyjede. Prostě proto, že je to hrozná prdel, a že to oni dělají.

Pokud na mě v tuto chvíli někdo chce řvát něco o předsudcích a podobně, musím vás zarazit. Nejsou to předsudky, ještě pár let zpátky bych se takhle vůbec necítila, ale dneska už to ve mně funguje jako instinkt, jako něco, co mám zakódovaný v krvi, a i když to nedělám vědomě, mám z téhle „menšiny“ prostě fyzické obavy, vnímám je jako nebezpečný faktor a to všechno díky jediné věci, a tou je zkušenost. Velice – špatná – zkušenost.

Bezmála rok jsem pracovala na Palmovce ve vestibulu nad metrem. Kdo nezažil, nepochopí. Palmovka neni vůbec pěkný místo. Je to ghetto, je to prostor přímo prosáklej nechutností, zločinností a nebezpečností. Není radno se tam vyskytovat, a to ani za bílého dne, natožpak ve čtyři hodiny ráno. Když jsem tam přišla, neměla jsem nejmenší ponětí, že je to takový místo, ale jak se říká, život mě naučil. Za ten rok jsem se tam setkala s neskutečnýma věcma, zejména s feťákama, bezďákama, zlodějema, jejichž arogance a drzost nezná mezí, s podomníma prodavačema „zaručeně origoš“ voňavek, šmuků, bot, slunečních brejlí – no prostě všechno možnýho, co kde dokázali nakrást, a s dalšíma pochybnýma existencema, a faktem je, že až na několik málo výjimek to všechno byli cikáni!

Živě si vzpomínám, jak jsem jednou v sobotu přišla do práce a takovejch deset, patnáct, jich stálo kousek od krámu a bavili se tam. Jakmile jsem zapadla dovnitř a začala s přípravama, začali se přibližovat a celou tu hodinu, co jsem tam kmitala, mi stáli za výlohou (která byla průhledná ze dvou stran, takže jsem tam byla jako ve výloze) a zírali na mě, prohlížejíc si na dveřích otevírací dobu a vysloveně číhajíc. Nebylo mi z toho dobře, zvlášť když několikrát zmizeli a pak se zase objevili, někdy mi bouchali na sklo a celou dobu hulákali a dělali rámus. Volala jsem našemu řidiči, jestli neni poblíž, že by se zastavil, ale bohužel nebyl, a tak jsem prostě prohlásila, že na otvíračku seru a že ten krám neotevřu, dokud neodejdou nebo dokud tam minimálně nepřijdou nějaký další lidi – sobota byla na Palmě dost mrtvá, polovina krámků byla zavřená a já otvírala první, takže kdyby tam na mě takhle ráno někdo vlítl, tak bych se pomoci prostě nedovolala.

Nakonec banda několikrát obkroužila krám a vestibul, několikrát vyjeli po schodech na povrch a pak se zase vrátili (nedá se popsat, jak jsem se přitom cítila, doslova jako ztracenec v moři, kolem nějž krouží hejno žraloků a jen čekaj, až mu dojde vzduch v nafukovacím člunu, v mém případě až budu muset otevřít dveře), a nakonec zmizeli a už se nevrátili, asi je přestalo bavit čekat.

V tomhle konkrétním případě se nic nestalo, jen kromě toho, že jsem celou hodinu byla pod jejich dozorem a měla jsem takový nervy, že jsem do sebe po otevření naklopila tři hrnky bylinkovýho čaje, ale tohle bohužel nebyl zdaleka jedinej příběh na vyprávění. Mnohem obvyklejší byly ty akčnější storky, kdy mi cikáni kradli na krámě pečivo nebo sladkosti (suverénně přímo před mýma očima a dokonce někdy i když byli v krámě další zákazníci), jak mi ukradli mobil, jak se mě tisíckrát pokoušeli napálit měněním peněz nebo tím, že si nutně potřebujou zavolat z našeho firemního mobilu, jak mi cpali všechny možný produkty, jak si na tři hodiny sedli ke stolečku, halekali a zasmradili celej krám a já se jich nemohla zbavit (měli nějaký kafe, takže jsem je nemohla regulérně poslat do pryč za to, že zabíraj místo zákazníkům), ani si dojít na záchod (byla jsem tam sama, nebylo, kdo by to za mě vzal) ani nic, a tak dále a tak dále.

A nezapomeňme si k tomu připočítat, že nechodím po světě slepá se zavázanýma očima a vím, co se kde děje a slyšela jsem už hodně věcí, který mě v tý špatný zkušenosti utvrdily. Samozřejmě, ve všem máte výjimky. Ale pakliže ze sta případů 99 mluví o napadení, o vulgaritě, o tý špatný stránce Romů, a jeden jedinej o týpkovi, co se vymakal z ničeho a stal se z něj úspěšněj byznysmen s kufříkem a dobrým vychování, pak hej, palec nahoru za něj a když s ním budu mluvit, určitě si nebudu připadat divně, ale neřikejte mi, že jsem špatná osoba nebo co. To nejsou předsudky, to je pořád jenom ta zkušenost.

Říkám, že jsem rasistka, protože ta zkušenost je spjatá s tou rasou. A vždycky, když příslušníka tý rasy vidim, tak se přesvědčim, že můj obrázek o těch lidech je správnej. Ale neni to tak, že bych viděla na ulici někoho tmavšího a hned si o něm něco myslela. Obvykle je to tak, že vidim bandu uřvanejch fakanů, co flušou všude po zemi a halekaj na celou ulici. A přísahám bohu, kdyby ta banda byla tvořená samejma bělochama, kdyby mi takhle kradli a zevlili na krámě bílý lidi, kdyby mi tam vlezli a zasmradili to tam a hodinu tam čuměli po pultě, kde co štípnout, tak bych si to samý myslela o bílejch lidech. Ale kurva oni to nedělaj! Na 99 cikánů, co mě přišlo okrást, mi přišel jeden jedinej bílej feťák, a na něm bylo aspoň vidět, že je z toho nervózní a že mu to neni vlastní. Cikáňata mi na krámě kradli s takovou nonšalancí, že když jsem je při tom chytila a začala na ně řvát, tak na mě ještě začali řvát nazpátek a to kradený zboží po mně hodili a v klidu odkráčeli. Na feťáka se stačilo zle podívat a pohrozit a obvykle to zboží pustil a zdrhal. Tak co mi z toho podle vás má vyjít?

Upřímně nechápu, proč se náš stát o cikány stará. Fakt jsem to nikdy nepochopila, můžete mi to někdo vysvětlit? Nejsou to naši lidi, v drtivý většině ani nechtěj bejt, neumí a nechtěj se chovat podle toho, aby zapadli, tak co je nám kurva do nich?

Proč dáváme peníze našich lidí někomu, kdo se o to ani trochu nezaslouží? Proč je raději nedáme lidem našim? Proč musim já jako zaměstnanec odvádět povinně peníze na příslušníky jiný národnosti/rasy/jinýho státu, namísto abych je odváděla (když už musím) na plnohodnotný Čechy, na lidi, co pracovat skutečně nemůžou a bez těch peněz by si nemohli dovolit léky, bydlení nebo stravu, proč je místo toho musím nuceně dávat na lemply a zloděje, kteří přitom nedělají ani hovno proto, aby mi za to poděkovali, naopak mě drze přijdou do mýho vlastního krámu (kde na ně vydělávám) okrást?!

Říká se, že Romové nemaj vlastní stát. Já na to řikám – a co má jako kurva bejt? Co je mně po tom, že někdo nemá vlastní stát? To jako někoho omlouvá v tom, aby přišel a drancoval ten můj? A co je to za stát, kterej si tohle nechá dobrovolně líbit a rozhodne se na ty zloděje, co na nic nepřispívaj, o nic se nesnažej a jediný, co tu dělaj, je bordel, násilí, kriminalita, šmelo, porušování zákonů, ohrožování našich lidí a podobně, ještě přispívat a dávat jim peníze na to, aby se nemuseli o nic snažit a třeba něco jako pracovat? Já jsem asi fakt něco nepochopila, můžete mi to vysvětlit?

Když přijdu na sociálku nebo na pracák, je to tam plný cikánů a dalších cizinců. A já se prostě musím ptát – co tady kurva dělaj? Co dělaj cizinci a cikáni na českym pracovnim úřadě, kterej má shánět práci Čechům a pokud ji nemohou sehnat, tak je na čas podpoří, aby nezkrachovali a nemuseli si půjčovat na živobytí? Jak je možný, že kdekterej cikán dostane bohatou a štědrou podporu prostě proto, že je cikán, kdežto já, která mám odpracováno a zaplaceno už několik let sociálního a zdravotního pojištění, jsem nedostala ani korunu?

Žijeme v Kocourkově. Ve státě, kde je skoro všechno postavený na hlavu. Kde platíme nekřesťanský peníze za nic, stát nás okrádá na každym rohu a na každym centimetru a místo aby se nám to nějakým způsobem vrátilo, dává ty peníze lidem, o které by se vůbec neměl starat a kteří tu nemají co dělat. Nemáme na nás. Nemáme na to, abychom měli potraviny a věci za dostupnou cenu. Nemáme na důchody. Nemáme na penze pro lidi, co žijou s těžkou nemocí a i tak musí makat, protože by ze svýho trapnýho invaliďáku neměli šanci uživit rodinu, utáhnout hypotéku a vůbec tak nějak žít na normální, lidský úrovni. Hlavně, že máme na cikány, na bezdomovce, na zloděje, vrahy a na televizi a internet pro vězně. Hlavně, že máme na lidi, kteří si za svoje neštěstí můžou sami a nedělají zhola NIC proto, aby se z něj vyhrabali.

Jak má mít člověk chuť do života v takovym světě, kde nemožné a nepochopitelné je normální běžnou praxí a nikdo se nad tím nepozastavuje? Jak máme s radostí žít ve světě, kde i když se nad tím pozastavujou všichni, nic to nemění, pořád se to děje dál? Jak máme žít ve světě, kde všechno funguje přesně opačně, než jak nás to učili v pohádkách a příbězích, které jsme milovali jako děti? Než jak nás to učili ve škole, kde nám vysvětlili, jak se co má a jak by to mělo být, když ono je to ve skutečnosti přesně naopak. Jak si tu může člověk plánovat budoucnost, když vidí, jak strašně bezútěšná a odporná je přítomnost? Jak mám přemýšlet o světě, když všechno, co vymyslím, se ukáže být úplně špatně vzhledem k tomu, jak je tenhle svět zvyklej se chovat? Proč jsme my lidi takoví? Proč se to děje? Proč se dějou věci, který nikomu nedávaj smysl a který jsou z hlediska normálního selskýho rozumu úplně špatně? A jak může jedinec proti něčemu takovýmu bojovat?

Inspirováno mj. následujícími články:

Romská otázka – už se to blíží v Nekuřáckém kupé J. Boučka

Až přijde vůdce na iHned.cz od P. Honzejka

Romové a stát na Devian.cz od L. Kubce