To je taková věčná klasika. Konečně mě přestávaj bolet nohy, nebolí mě břicho a nebolí mě dokonce už ani hlava, taky mám čas a nikdo mi zrovna nesedí u kompu, no prostě perfektní čas na článek, až na to, že přede mnou bliká kurzor a já to ne a ne napsat.
A přitom se mi to předevčírem tak pěkně skládalo v hlavě a dokonce to i dávalo smysl a bylo to úderný. Proč nemám u postele blok a tužku, abych si aspoň napsala počátky vět, abych si na to ráno vzpomněla?
Anyway. Člověk by nevěřil, jaký drámo může vzniknout už jen z toho, jaký si na sebe vezmete boty.
Bylo nebylo, byla jsem pozvána do redakce Novy, abych se podívala, jak funguje zákulisí toho našeho gigantu, blogu. Standa si přál někomu vysvětlit, jak to tam chodí, a z bůhvíjakejch důvodů si k tomu účelu vybral mě. No a tak jsem kráva nasadila podpatky a sukni, že jako když jdu do tý Novy, tak ať na to nějak vypadám – protože jako v džínách tam určitě nechoděj, žejo. No samozřejmě jsem zjistila, že choděj, ale i tak jsem byla ráda, že kdyby něco, nikdo mi nemůže vytknout příliš ležérní ohoz. Člověk nikdy neví, koho tam potká, žejo.
Po třech hodinách ťapkání po Barrandově, po chodbách plnejch schodů, kamennejch podlah, na nichž to cvaká, štěrku a kamení, vymletýho asfaltu, trávy a kočičích hlav v exteriérech, jsem začala zoufale toužit po teniskách a proklínat toho debila, co ty boty vymyslel. Ne, že by nebyly hezký, ale už na pavláku se mi u jedný odlepila vložka a nalepila se mi zespoda na nohu, což sice nebylo vidět, ale bylo to cejtit. Chodit se na tom nedá. Strašně nahlas to cvaká, takže všichni viděj, že jde blbka na podpatkách. Za chvilku vás ty ťapky začnou příšerně pálit a máte chuť se rozbrečet. Ty boty nejsou stabilní, občas se prohnou takovým způsobem, že už se vidíte na zemi. Pak se vám urve jeden ze dvou pásků na botě a vy už se vidíte, jak se za chvilku urve ten druhej. Lepidlo, kterym jsou ty boty pospojovaný, ze pak začne roztejkat, takže máte nohy celý černý od toho lepivýho sajrajtu (a nešlo to vůbec ničim dolu). A když nakonec vlezete do busu a řikáte si „to vydržim, tyvole nejsem máslo, to dojedu“, vystoupení na Budce vás prvním pálivým krokem přesvědčí, že teda to máslo jste a že to nedáte.
Přišlo mi blbý se zouvat, navíc bylo všude kolem plno lidí a já měla hroznej pocit, že se na mě všichni koukaj a probodávaj mě pohledem, tak jsem se zaťatýma zubama slezla po schodech k metru a tam jsem se otočila k prvnímu krámku s botama, kterej jsem viděla, odhodlaná si tam nějaký koupit, i kdyby to měly bejt crocsy. Protože mi prostě bylo jasný, že v těchhle nedojdu.
Pani v krámku byla hrozně milá, když ze mě spadla nervozita z toho, jak se dostanu domu, rozbrebentila jsem se a docela dobře jsme si za tu chvilku pokecaly. Hrozně jí zajímalo, co jsem dělala na Barrandově, zasvítily jí oči, když jsem jí o tom povídala, ptala se, jestli jsem zprávařka a jestli o ní někde napíšu, chlubila se, že k ní chodí „ta, no ta z toho Kotle, vona je teda v tom Kotli od rány, ale jinak je děsně milá, no a ta k nám právě chodí pro boty!“ a ptala se mě, jestli se může chlubit, že jsem u nich byla i já. Tak jako proč ne, žejo 😀 Řekla jsem jí, že sice pro žádný zprávy nedělám, ale že o ní můžu napsat na blogu, a ona horlivě přikyvovala, takže tady to má.
Za pár minut jsem odtamtud odkráčela s pěknýma sandálkama, ve kterejch se konečně dalo trochu chodit (i když mi ty nohy furt chcípaly) a s totálně rozpadnutejma páskovkama v tašce. A navíc s pocitem, že jsem nějaká děsná hvězda – protože ta pani se tak na mě rozhodně tvářila, a to jen proto, že jsem tři hodiny běhala po Barrandově. Někomu stačí málo 😀
10 reakcí na „Hejt na podpatky“
Jinak krásný článek o tom, jak se stát na pár minut slavnou
"a z bůhvíjakejch důvodů " – má tě rád. Bylo to cejtit v tom rozhovoru, co byl na blog.blog.cz s tebou…
Jó, podpatky, o tom by asi každá dáma mohla vyprávět celé večery :))
Já měla teď naposled na jedné přehlídce botky tak vysoké (navíc lodičky, i když je máš o velikost menší, občas se vyzujou), že jsem poprvé měla strach, abych si na těch botách opravdu neublížila :)).
Tenisky se kromě pařáku hodí z pohodlného hlediska všude.
A proto mám mnohem radši boty na klínku. Dávají podporu celý noze a člověk ani nemá pocit, že má tak vysokej podpatek, jak má.
Já mám krásný černý balerínky na klínku, můžu v nich chodit hodiny, v případě nouze se v tom dá i běžet, a ještě si do nich můžu vzít balerínově střižený ponožky, protože se schovají, takže nehrozí ani odřená kůže a puchýře… 
Ošem když si vzpomenu na svoje pásečkový botičky z tanečních… Jo, nohy se z toho vždycky vzpamatovávaly celej víkend… 
[5]: O něčem takovym právě uvažuju. Já bych ráda měla nějaký "dámštější" botky než tenisky, třeba k těm sukním, ale i ke kraťasům a tak, aby ty nohy prostě byly delší, ale všechny ty lodičky a podobně mě iritujou zejména proto, že se do toho nedá vzít ponožka, a já prostě nesnáším bejt v botách naboso
Kdes ty baleríny koupila? Já jsem snad žádný na klínku ještě neviděla 
[1]: Já jsem si právě připadala jako nějaká slavná žurnalistka nebo co, ona se tak ke mně úplně chovala
[2]: Hmmm, žeby?
[4]: Z pohodlného jo, ale někdy si člověk chce připadat i jinak než pohodlně, třeba něco jako sexy. I když nevim, jak moc je sexy, když klopýtáš přes kamení se zatnutejma zubama a modlíš se, abys už byla doma
[5]: Po těch tanečních člověk aspoň šel domu za tmy
Joo, takovýhle trampoty s botama jsem měla taky. Ale boty na podpatku mám ráda. Nosím je celkem často, i když se musím přiznat, že si přijdu hrozně divně když v nich jdu sama, přijdu si že jdu divně a věichni na mě koukají. Když jdu s někým, tak to nevadí.
Takhle jsem si nedávno vesele koupila baleríny. Všichni je mají, říkala jsem si tak to bude asi dobrý. No a vzala jsem si je ke kadeřnici, co bydlí tak půl kilometru od domu. Díky-bohu. Vzít si je do školy, asi spáchám sebevraždu. Cesta tam fajn, trochu to bolí, to je nromální u novejch bot. Ale cesta zpátky.. To už jsem prostě nedávala. Měla jsem na obou novou takový odřeniny do krve, že jsem si ty zatracený boty prostě sundala a šla si bosa.
Nejlepší jsou boty na klínku, nojo.
Popravdě, dneska jsem se na to naprosto vykašlala a uprostřed Václaváku jsem si ty zas*aný podpatky vyzula! A vůbec mi nevadilo, že je kolem mne spousta lidí. Nohy mám zničený a boty taky, a co za to může? Ty blbý pražský kočičí hlavy. Ale co se dá dělat, tenisky se hold k šatům nehodí.
Jinak jsem se u tvého článku moc nasmála, opravdu se mi líbí, jak píšeš 😉
Au, to by se mi nechtělo. Já jsem ráda, že v podpatcích dojdu do školy (která je od nás vzdálená asi 100 metrů. A takhle v nich běhat, to tě obdivuji. 😉
mi se jednou v zimě povedlo zlomit si podpatek, to pak byl nářez… jinak když je venku celkem hezky a bolí mě botky, tak si je sundám, ať si lidi myslí, co si myslí…