Neděle
O neděli bych radši měla pomlčet, neni to moc chutný vyprávění, ale nechť mi to slouží jako výstražnej trojúhelník pro časy budoucí. A třeba to i někoho bude bavit číst, protože jak známo, nic není tak zábavné jako utrpení druhých 😀
Po sobotní párty v Ořechu jsem si prostě užila zaslouženého kalichu kocoviny a řeknu vám, to nebyla ani tak opice jako spíš gorilí pavilon, a navíc mám podezření, že jsem se něčím přiotrávila, protože si nedovedu představit, že by něco takovýho mohl mít na svědomí jen alkohol, tím spíš, že ho zase tak moc nebylo. Prostě odmítám nařčení, že jsem se zchlastala jak dobytek 😀
Ale rozhodně jsem se nepěkně starala o svůj žaludek. Jak normálně dovedu zpracovat téměř všechny možný kombinace, včetně chlebu se salámem a hořčicí, zalitýho sladkym kafem, tentokrát mi to prostě tak nějak nesedlo a o pár hodin později se na mě žaludek naštval. Strašně.
A přitom to byly všechno tak dobrý věci – kuřátko na grilu s pepřovou omáčkou a trochou zeleninky. Jenom takový dva malý kousky, žádná obr porce. Jedna minišpejle ovoce s čokoládou (kolečko banánu, kulička vína, kousek jahody snad? Už nevím přesně). Grilovanej hermelín. Přiznávám, ten mi moc nejel, možná jsem si ho měla odpustit, když jsem neměla hlad. Chlebíček s vajíčkem a salátem (ten jsem si taky možná neměla dávat, majonéza není úplně sázka na jistotu). A hrstička solených brambůrek. Když to tak vidím, problém fakt nebude v množství, ale v kombinaci, kterou bych za normálních okolností bez problému ustála, ale je fakt, že jsem měla celý odpoledne načatej žaludek od nervozity a asi to prostě v tu chvíli nezvlád.
Blila jsem asi třikrát, co si tak pamatuju, a podle různých indicií usuzuju, že převážnou část viny nese ten panák černý vodky. Ostatně kromě něj, půlky flašky meruňky džusem a jedný skleničky střiku jsem nic nepila.
Vodka, po níž mi normálně nikdy nic není, se holt tentokrát neosvědčila, ale dost možná tomu pomohl i ten kousek cigára, co mi tam někdo z dobré vůle podstrčil. Přijde mi to pořád nepravděpodobný, od všeho jsem měla tak málo! Ale co naděláš.
Ten blicí závěr soboty byl zlej, ale dalo se to, ukořistily jsme s Yuki pokoj blízko záchoda a šly jsme spát ve zcela správnou dobu, dřív než jsem mohla poblít někoho ze zúčastněných, což bych fakt nerada. I tak jsem se ale styděla za to, jak to dopadlo. Pro někoho je takový blití po kalbách denní chleba, pro mě třeba fakt ne a není to úplně něco, na co bych hodlala vzpomínat s láskou nebo si to v nejbližší době zopakovat.
Zlejší ovšem byla cesta autem na chatu. Tatí byl ráno vstřícnej a nápomocnej, nevyžadoval po mně žádnou společenskou aktivitu, takže cesta po dálnici mi uběhla v docela příjemnym polospánku. Jakmile jsme ovšem dálnici opustili, nastalo zlo. Netrvalo to dlouho a museli jsme stavět. V jednu chvíli jsem měla docela fakt namále, pže se mi brutálně zatočila hlava a jak jsem se sápala z auta ven, už jsem se viděla, jak ležim v bezvědomí na zemi. Tráva venku byla mokrá od rosy, ale mně to bylo jedno, kecla jsem si tam na kopeček jak totální mimoň a blíže neurčitou chvíli jsem se snažila neomdlít. Poté, co jsem si úspěšně hodila remix hitovky Snídaně v trávě, se mi ale udělalo líp.
Zbytek dne ovšem probíhal hůř, než jsem čekala. V podstatě jsem ho celej prospala, ačkoli jsem původně doufala, že to rozchodím. S přestávkama jsem chodila na půdu, abych se na pár hodinek zavrtala do pelechu a zkusila uklidnit žaludek a hlavu, která třeštila jak blázen. Moc to nefungovalo. Vždycky když jsem se vzbudila, cítila jsem se líp, ale jakmile jsem sešla dolů, začalo se to ve mně zase houpat. Oběd jsem pro jistotu odmítla, dala jsem si jenom bramboračku. Snažila jsem se pít, několikrát během dne jsem si pak kousla do nějaký housky nebo buchty, protože oči by rády, ale žaludku se to moc nelíbilo, takže jsem to vždycky rychle vzdala s tím, že nebudu provokovat. Po posledním, asi čtvrtým dáchnutí, už mi ale fakt bylo líp, a tak jsem se na večer dokonce i rozjela a dala si asi tři chlebíčky. A kupodivu po nich už mi nic nebylo.
Původně jsem myslela, že po prospanym dni nebudu schopná usnout, ale ono takový zotavování se z kocoviny je docela fyzicky náročný, takže jsem do pelechu zalehla někdy před jedenáctou a docela utahaná. Kdyby se mi pak neucpal nos (já nevim, fakt už, alergie…?) a kdyby po mně asi dvě hodiny nešlapala Melsie, snad bych i docela brzo usnula, takhle se to trochu protáhlo, ale pořád to bylo lepší než spaní doma. I když na dnešek si musim připravit nějakej jinej polštář, tenhle byl divnej.
Btw ve sprše jsem včera večer potkala pavouka Pepu. Vzhledem k tomu, že babi i táta už byli v pelechu, představa, že by někdo z nich šel kvůli mně nahánet pavouka, byla nepoužitelná. Já sama na něco takovýho fakt nemám nervy, a tak jsem si řekla, že to s ním zkusím. Naštěstí byl docela hodnej, plazil se podél pračky, běhal sem a tam, ale nebylo ho moc vidět, schovával se za kýble. Bál se větráku, co stál na zemi a fučel horkej vzduch. Tak jsem ho pojmenovala Pepa a udělali jsme spolu takovej deal, jako že já ho nechám bejt a nikomu ho nenapráskám, a on se nebude moc ukazovat. Tak nevim, snad ten deal dodrží po celou dobu, co tady budu.
Pondělí
Den, co mě nasral. A může za to internet, samozřejmě. Začalo to už včera, kdy jsem zjistila, že poté, co jsme ještě s pár lidma převzali otěže ztroskotanýho RPG, z popela jsme to vybudovali a rozjeli nanovo, získali docela pěknou řádku nových hráčů a vůbec tak nějak to vzkřísili, se původní adminka rozhodla zprovoznit původní forum. Což nám všem vyvolalo trochu nechápavý výraz na tváři.
Pánská část našeho admin týmu nad tím blahosklonně mávla rukou, no mají recht, že některý věci nepochopíš, ale mě to trochu nasralo, protože nemám ráda, když se lidi chovaj tímhle stylem.
Upřímně, podle mě by se celá situace dala vyřídit mnohem inteligentněji. Tak třeba by se mi adminka mohla ozvat s tím, že chce rozjet hru nanovo. Dobře ví, že jsem to po ní převzala, psala jsem jí o tom dokonce mail. V takovou chvíli bych sice byla trochu zaražená, ale byla bych ráda, že v tom nebudu sama. Čím víc lidí, tím líp. Podle mě by nebyl problém domluvit se na organizaci. Pokud jde o mě, neměla bych problém s tím, aby se přidala k admin týmu a měla slovo. Koneckonců je to její hra, nebo aspoň byla, než ji nechala spadnout, ale prostě ona to začala a já jí to nikdy nemínila krást. Neměla bych ani problém postoupit jí místo kapitánky Destiny, které jí právoplatně náleží a já to uznávám, i když bych nemusela. Jestli bychom s nynějšími hráči přešli na staré forum a celou naší dosavadní hru smazali z povrchu zemského, nebo jestli by se stará crew (povede-li se ty lidi dosehnat) přidala k našem pokračování s tím, že by to samozřejmě chtělo pár úprav, to už je jedno, ale každopádně jsem přesvědčená, že na všem se dá dohodnout.
A nevím jak vám, ale mně by to dávalo mnohem větší smysl než to, že teď budou vedle sebe existovat dvě téměř identické hry, které se budou sice mlátit dějově, ale jinak půjde prakticky o totéž.
A to ani nezačínám o tom, že milá adminka si vůbec nebere servítky nad kontaktováním mých hráčů a snažením se o to, aby je přetáhla zpátky do původní hry, za mými zády. Nad vším ostatním mávám rukou, ale kurva tohle? Kde to jsme? Mně je to celkem jedno, jestli bude chtít někdo z mých hráčů přejít tam nebo to hrát duplicitně, to je fakt jejich věc, ale jako co je to doprdele za chování?
No, ale abych popojela. Hned ráno jsem sedla k blogu, abych dodělala slíbenej článek s výběrem na téma týdne, dvě a půl hodiny jsem se s tím dělala, abych o to nakonec tak jako tak přišla, a to i přesto, že jsem ukládala jak debil a vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. No ale co už, já se s tím nebudu rozčilovat, protože to stejně nezměním. Ale jako fakt mě to sere, dala jsem si s tím práci a spousta z vás na ten článek čekala a těšila se. Čehož si nesmírně vážím a fakt mě nebaví, že jsem s tím hned napoprvý musela takhle zklamat, byť to není moje vina.
Jakmile jsem ztratila ten článek, rozbolela mě zase hlava, takže boží. Pak jsem začala hledat svoje čistý prádlo, který mi měla máma přibalit ráno až to uschne (pže já byla přes noc na tý kalbě), a než jsem ho našla, no to je složitý, ale prožila jsem si takovej menší heart attack z představy, že sebou na celej tejden mám jedny fusekle a jedny tanga a že s tím budu muset nějak vystačit. Nakonec jsem tu tašku našla, ale jak je člověk jednou nasranej, odnasrat se není easy.
Naštěstí tím to prozatím skončilo. Měli jsme skvělej oběd, smaženej květák s bramborama a domácí tatarkou (muhaha, vlastní výroba, dělat tatarku mě fakt baví), za chvilku si asi udělám kafe, protože na něj dostávám chuť a žaludek se tváří jako že by to mohl i zvládnout, trhala jsem třešně (hh, třešinka zase jednou na třešních), vytáhla jsem bavlnky, že půjdu uzlíkovat náramek, přemýšlím, že bych malovala, ale zatím je hnusný počasí a já nemám inspiraci, číst se mi taky nechce, takže ten dnešek bude asi ještě spíš pomalu rozjezdovej než nějak prudce kreativní.
A asi napíšu kámošovi, ať se na to kafe staví. Potřebuju s někým pokecat a přivést na jiný myšlenky, táta je venku, babi pronese asi tak pět slov za den, ne že by mi to vadilo, je tu boží klid oproti Praze, kde mě furt někdo s něčim otravuje nebo se na mě mluví, ale zase občas si člověk potřebuje s někym promluvit, aby nezapomněl, jak se to vlastně dělá, žejo.
Taky mám v plánu pořídit lístky na RFP. Už jsem se konečně rozhodla, že tam teda chci a můžu jet, a teď mi to nejde objednat, mám nějak zablokovanej telefon nebo co. Zaplatila jsem ale účet a není moc kam spěchat, takže tomu nechám pár dní a kdyby to pořád nešlo, tak zkusim cinknout na infolinku, co tam s tím mým číslem sakra dělaj, že mi nefunguje jediná věc, kterou s ním potřebuju udělat.
Doufám, že zbytek týdne bude klidnější. No, on by asi byl, kdybych ten internet nezapojovala. Ale to bych se tu zase unudila k smrti. Vztekání se aspoň vcelku zábavný.