Co kdyby Alenka stála u tý ďuzny a řikala si „fuj, díra, tam nejdu, rychle zpátky domů“?
Vždycky když vidim nějakej film nebo knihu, prostě příběh začínající klasickým vzorcem „hrdina si žije pěkně pohodlně, ale trochu znuděně svůj život, dokud ho z něj něco (často velice nevybíravě) nevytrhne a nepřiměje ho prožít dobrodružství, které si ve skutečnosti vlastně hrozně přál prožít a které ho změnilo“, říkám si – co kdyby se na to vybodl? Co kdyby nešel za tím divným světlem, co kdyby nechal bejt znamení a příležitosti, co kdyby se před ním otevřely dveře a on pokrčil rameny a nevešel by?
Nebyl by příběh. Nebyla by kniha. Autor by napsal jednu stránku, popisující dveře, a pak kaněc filma, přijďte zas. Nebylo by co vyprávět. Hrdina by se vůbec neměl šanci stát hrdinou, nic by nezažil, nic by neviděl, nezměnilo by ho to, nikdy by nepoznal, co se v něm skrývá, nepochopil by, jak to chodí ve světě, dál by si žil svůj pohodlnej život, o kterym nikdo žádnou knihu nenapíše, o kterym prostě neni co zajímavýho říct a kterej nikoho netankuje.
Někdo mi dneska řekl, že toužím po dobrodružství, po změnách a po akci, ale neustále čekám na impuls zvenčí, na toho tajemnýho chlápka, co se zjeví u mejch dveří s modrou budkou a pozve mě, abych s ním cestovala v čase, na kámošku, která jen tak plácne, že po matuře pojede do Anglie a jestli nechci jet s ní, na člověka, co mi podá ruku a dá mi něco, pro co se nadchnu, otevře mi dveře do světa, do kterýho se sice strašně moc chci podívat a dobře o něm vím, ale z nějakýho důvodu prostě neumím zmáčknout kliku, někdo to skoro vždycky musí udělat za mě. A to je fakt.
Zajímalo by mě, jestli se to dá naučit. Jestli se člověk jako já dokáže sám od sebe hecnout, nebo jestli jsem prostě jenom přijímač, kterej nefunguje bez vnějšího signálu. Nebo spíš kterej má na ten signál přehnaný nároky, protože signály máte všude, ale lidi, co by s váma chtěli do toho dobrodružství jít, už míň. Nějak mi to chybí. Říkám si, že můj život je už příliš dlouho plnej nudy a stereotypu, že už strašně dlouho stojim na okraji a čumim do tý pitomý díry a že už by to sakra chtělo potkat se s někym, kdo mě vezme za ruku a skočí tam se mnou.
Najde se někdo takovej? Hledám na špatnejch místech? Nebo bych neměla hledat vůbec, aby to mělo šanci příslovečně přijít samo?
Hrozně mě baví tyhle výzvy. Ty velký, co maj v sobě nádech něčeho úžasnýho, co mě vyburcuje k aktivitě a k těšení se. Ty, u nichž prostě vim, že to bude dobrý, a bůhvíproč se na to těšim. Ale pořád ne a ne o nějakou zakopnout.
A co když za pár měsíců nebo let ten člověk přijde a řekne „hej, nechceš se mnou jet do tý Anglie?“ a já na to řeknu „tyjo, já bych ráda, ale mám tu teď práci/přítele/whatever“? Co když řeknu „noo, mně se nikam moc nechce“? Co když ze mě vyprchá to nadšení, ta vášeň, ta závislost na tom snu tam odjet, prostě jen proto, že jsem čekala na někoho, kdo ji se mnou bude sdílet? Proč je pro mě tak nepředstavitelný odjet sama? Když můžu. Když chci. Když mám všechny předpoklady, mám peníze, mám čas a v podstatě mě tu nic závaznýho nedrží?
Nesnáším debilní nesamostatný lidi. Hlavně když jsem jedním z nich.
12 reakcí na „Alenka by neváhala. Tak kde je nějaká Alenka, když ji člověk potřebuje?“
Podle mě se hecnout určitě můžeš. Když někdo přijde a nabídne mi ''cokoliv co prostě normálně nedělám", jako první mu chci odpovědět, že to fakt normálně nedělám a že se mi stejně nechce, ale pak mi dojde, že ten hrdina v tom filmu souhlasil a díky tomu zažil co zažil. Držím se hesla, že stát se může cokoliv. Tak proč sedět doma? Na druhou stranu se nesmí nic přehánět, občas toho odsouhlasim moc a to pak taky neni nic moc :).
[1]: Tj, tj. Všeho s mírou. Když mně prostě vadí, že bych v tý Anglii chtěla mít někoho sebou. Jet tam, prožívat to tam, určitě je to super jakkoli, ale co pro mě tehdy bylo fakt nádherný a na co tak krásně vzpomínám, bylo to, že jsem tam nebyla sama, že jsme to prožívaly s kamarádkou spolu a strašně jsme se u toho nasmály. A tím, jak se těch vzpomínek držím, si asi bráním v tom odjezdu bez někoho dalšího.
A víš co mě štve? Že já mám kámošku, co plácne jedu do Anglie, nechce někdo taky? Nepojedem do Tunisu? Co Turecko? Jenže já na to prachy nemám…to je další strana. Někdy ta příležitost je, ale využít jí nejde.
Taky tak nějak čekám na ten impuls venčí. na všechno jsem připravená, ale cožpak není ve všech příbězích někdo, kdo s tebou to dobrodružství podniká? Já jsem trochu samotářka, ale podniknout dobrodružství sama, pak se vrátit a nemít nikoho kdo by to všechno viděl a zažil se mnou… nevím, asi taky potřebuju spojence.
[3]: Tak to bejvá obvykle taky můj případ, taky znám jednoho takovýho týpka, co cestuje furt někde… ale teď zrovna jsem v pozici, kdy na to mám našetřeno, takže by to i šlo. Nechceš jí na mě dát kontakt?
[4]: Právě. Pojeď do Anglie
Á, to znám. Tak moc dobře. Koukám, že s tou cizinou nejsem sama, koho to napadá – udělat něco, co mě přinutí k životu. Přirovnání k Alence se mi líbí. Chci se prostě shodit dolů do díry. Chci tam spadnout, letět, vynořit se ve světě, kde se budu muset postarat sama o sebe. Začít znovu, trochu jinak.
Já teď mám před očima Skotsko. Stojím, vítr fouká do tváře a za mnou stojí králík s růžovýma očima. Nervózně se dívá na hodinky.
často si říkám co je to za kravinu v tom filmu proč to ten člověk dělá ale kdž se zamyslím kdyby to neudělal byl by konec filmu
Jsem tadyyy
Jinak – tohle, co tu píšeš, mi tak nějak připomíná mě. Taky pořád toužím po nějaké akci, po nějakém dobrodružství, po změně svého života – ale když se náhodou něco objeví, pěkně se mi z toho roztřesou kolena… a nakonec z toho nic není.
Pak jsou i tací, kteří nepotřebují impuls, ale důkaz, že se budou moci kdykoli vrátit ..
OK, tak ja se zeptam (ackoliv me jmeno nastesti neni Alenka) – nechces se mnou jet do Anglie?
[10]: Hmmmm, to zní jako nabídka, která se neodmítá
Napiš mi na mail a třeba se domluvíme (nemůžu najít tvůj)
[11]:Poslano