Rubriky
Bez kategorie

O tom, že cigarety nekouří lidi

Předně se nemůžu nepodělit o dva parádní články, s nimiž se zcela ztotožňuji, a to od Cirrat a Sikara (P.S. napadl mě přesně stejný nadpis jako Cirrat, když jsem to téma viděla prvně, zajímavé :)) Oba vpodstatě vystihují, co si o problematice kouření myslím já, a sice že (následuje můj komentář k Sikarovu článku):
Problém s kouřením zkrátka není ani tak problémem s kouřením jako spíš problémem s netolerantními lidmi, které vůbec nesere, že obtěžují okolí, zamořují vzduch, všechno a všechny zasmrdí a ještě jsou to dobytci, protože hážou vajgly všude po zemi, popřípadě do kanálu. Což jsem mimochodem nikdy nepochopila – to si ty lidi jako myslej, že v tom kanálu se ten vajgl vypaří? A že papírek na zemi se rozloží?
Tyhle lidi řadím ke stejné skupině jako dobytky, co narvou dvoulitrovou pet flašku do malého odpadkového koše na ulici, co neseberou nadělení po svém čtyřnohém miláčkovi, co si, než přejdou z jednoho konce bloku na druhý, dvanáctkrát řádně odchrchlají a o obsah svých úst se podělí se všemi dalšími chodci, kteří tudy projdou do nejbližšího čištění chodníků nebo deště. Takoví lidé jsou prostě prasata a já nemůžu pochopit, že na to nejsou nějaký postihy nebo spíš že to nikdo nehlídá. Já když kolem někoho takovýho projdu, začne to ve mně bublat a přála bych si mít nějakou možnost, jak toho člověka ztrestat.
A taky furt nevím, kde se to v těch lidech bere. Špatná výchova? Nebo čím to, že takový lidi vůbec existujou, když třeba mně by v životě nenapadlo pohodit petku do křoví nebo obal od svačiny jen tak upustit na zem, jít dál a tvářit se jako že nic. Vážně mi to nejde na mozek.
Kouření jako takový neni žádný zlo, neni to něco, co přišlo z pekla a zamklo nás do klece, kde nás to nutí k věcem, který bysme jinak vůbec neudělali. Kouření je návyk, kterej významně poškozuje zdraví (ale co si budeme povídat, my měšťáci se běžně nadýcháme mnohem větších sraček než během těch několika vteřin, než projdeme oblakem kouře okolo kuřácké skupinky před školou), obtěžuje okolí a vůbec má spoustu negativ, ale při tom všem jde pořád o svobodný rozhodnutí člověka. Není to cigareta, která vás nutí zapálit si, smrdět s tím někomu pod nos a pak ji odhodit na zem, jste to vy, kdo je nevychovanej dobytek. A jako obvykle u podobných témat, nemůžeme opomenout (ačkoli spousta lidí se o to neustále snaží) staré známé zlaté pravidlo o tom, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Milion nešvarů společnosti, zdaleka ne jen kouření, by se dalo krásně a rychle vyřešit, kdyby lidi na tohle dbali. Ale to oni ne, raději budou donekonečna přehazovat zodpovědnost za svá konání na někoho jiného, popřípadě na nějakou, jak říká Cirrat, nehmotnou entitu, která nás to přece všechno nutí dělat a vždyť my jsme jenom chudáčci, co se prostě nemohou ubránit. Mezi námi, mně když někdo, kdo si právě zapaluje, řekne, že by tak rád přestal, ale že na to prostě nemá, tak se s ním hezky pozdravím a jdu domů. Co já se budu bavit s někým, kdo nemá dostatek svéprávnosti na to, aby si nezapálil cigaretu? A volební právo mu mimochodem dají? No je ten svět ale rozkošnej, není-liž pravda?

A teď něco k tomu, co jsem si přečetla v titulce článků na téma. Docela mě bere, jak se tu zatím všichni vyjadřují okouření s naprostým odporem. Je to milý a fajn, ale zajímalo by mě, kolik z nich ten odpor opravdu cítí a kolik z nich to dělá jen proto, že zatímco pár let zpátky bylo ukrutně cool stát každou přestávku před školou se žvárem v hubě, dneska jsou v módě hesla typu „Jsem nekuřák a jsem na to pyšný“, „Kuřáci do plynu“ a podobně. As for me, kouření mě nikdy nebralo. Ne doopravdy. Už během dětství a i pak během dospívání jsem byla vystavována takovým těm situacím jako „Dáš si?“ a ruka nabízející cigáro. A stokrát jsem řekla ne a nikdy jsem neměla pocit, k téma že bych tím byla méněcennější. Právě naopak, pohledy všech těch zklamaných, v jednom kuse vyhulujících socek kolem mě mě povzbuzovaly v tom, že dělám správnou věc, a ty jejich historky o tom, jak támhle a tady kradli cigára z kapes rodičů, jak tim rodiče našli krabičku v batohu a podobně? Popravdě, šlo to mimo mě a nikdy jsem je plně nepochopila, zejména proto, že jsem ty lidi znala a věděla jsem, že to dělají jen proto, že se tím snaží machrovat. Před kým, to jsem neviděla, ve mně to respekt rozhodně nevzbuzovalo, naopak jsem si čím dál tím víc vážila sebe sama pro to, jak jsem odolná.
Nedokážu říct, kdy přišel zlom. Asi když už mi to konečně přestali cpát a já se sama rozhodla, že to zkusím. Jen tak pro sebe, abych věděla, o co jde. Ze zvědavosti. A musím říct, že to nebylo nic moc a dodneška není. Asi nejvíc jsem kouřila ve třeťáku, a i to bylo dohromady jen pár cigaret. Nikdy jsem si nekoupila vlastní cigára, vždycky jsem se jen svezla s nějakým kuřákem. Proč jsem to dělala? Uklidňovalo mě to. Svým zvláštním způsobem to mělo něco do sebe, ale poměrně brzo jsem zjistila, že to sebou nese mnohem víc nevýhod než výhod – například mě nebavilo furt smrdět a taky to nebylo zase tak dobrý, o zdravosti nemluvě. A tak jsem se na to vykašlala a vypěstovala si závislost na lízátkách a žvýkačkách.
A dneska? Zapálím si jen velmi výjimečně, a to jen v už zakouřeném prostoru – pokud se v nějakém octnu, což se neděje zrovna často. Nesnáším zakouřený prostory. Nesnáším, když mi někdo hulí pod nos a já pak musím všechno hodit do prádla, dvakrát se umejt a celou noc větrat. Nedá se říct, že bych nesnášela kuřáky. To jen ta jejich bezohlednost. Vůbec jim nepřijde blbý kouřit v hospodě, když si chci vychutnat svoje pivo nebo spíš kofolu (kde jsou moje chlastací časy, vážně?), a to nemluvím jen o foukání kouře pod nos, když zrovna jim, ten kouř je prostě všude a je úplně jedno, jestli to foukaj pod stůl nebo na opačnou stranu nebo jestli s tím půjdou za roh. Pořád to obtěžuje okolí, nasákne to do oblečení a vlasů všech přítomných a to se pořád ani nezmiňuju o tom, že to velmi vážně poškozuje jejich zdraví. Víte, já bych se vůbec nedivila, kdyby mi jednoho krásného dne oznámili, že mám raka, protože kolik procent ze svýho života jsem strávila mezi kuřáky, to je prostě otřesný.
Ale nejsem pokrytec. Neříkám, že je to kekel, co bych nikdy nevzala do huby. Neřikám, že kuřáci jsou mi odporný a že bych nikdy s žádnym takovym nechodila nebo tak něco. Tu a tam si cigárko dám, ale snažím se dělat to jen tehdy, kdy už to opravdu žádnou škodu nemůže nadělat, protože hospoda už je stejně zahulená až pod strop. A taky je pravda, že líbat někoho, kdo právě kouřil, nebo jenom objímat, je vrchol hnusu.
Ok, tohle měl bejt jenom úvod k vlastnímu článku, ale koukám, že se mi to nějak protáhlo, takže to vidim na druhej článek 😀 Btw, neni to asi tak thoughtful jak bych ráda, ale to je především proto, že teď mám prostě totální blogový prázdniny a vůbec mi to nejde. Asi taky že neni o čem psát nebo že jak ležim s angínou a je mi blbě, psací střevo jelo prostě na dovolenou. Tak se mnou mějte slitování, však se vám mocná m., čarodějka, vládnoucí nad klávesnicí jako žádná jiná, vrátí. Ok, tohle bylo hodně sebestředný i na mě, měla bych přestat žrát ten paralen a koukat od rána do večera na Gossip Girl 😀
P.S.: Článek v podstatě sestává ze dvou článků psaných v rozličnou denní dobu, takže sorry, jestli je tam něco dvakrát nebo to nějak nesouvisí. Ještě to budu upravovat, až budu mít víc času.
Rubriky
Bez kategorie

Sex a já aneb Pohled jedné dvaadvacítky

web4men.eu
Říká se, že o sexu nejvíc mluví ti, kteří ho nemají. No, nemůžu to potvrdit ani vyvrátit, ale je fakt, že se začátkem sexuálního života se ze mě celkem podstatně vytratila chuť se o něm bavit. To téma prostě ztratilo svoje kouzlo, člověk už se nad tím nepozastavil, nehrklo v něm, nezastyděl se, nečervenal, neměl pocit, že říká něco hrozně necudnýho nebo zvrácenýho, spíš naopak. Docela rychle jsem se naučila vnímat sex jako něco zcela běžnýho, co není třeba rozebírat, stavět na piedestal nebo o tom diskutovat. Sex je fajn, většinou je i příjemnej, ale nepřipadá vám, že už o něm prostě tak nějak bylo všechno řečeno? 
Myslím, že se to dost podobá tématu homosexuality nebo ekologie. No, o ekologii se ještě máme hodně co učit a je co zlepšovat, ale co prosimvás pořád chcete omílat na otázkách „Je homosexualita normální?“ nebo „Jaký je váš názor na sex?“. Odpovědět se dá jednou, dvěma větama, a tím to hasne. Nothing special. 
Přesto jsem si ale řekla, že se teda taky vyjádřím, jelikož už jsem dlouho nepsala nic na téma týdne a trochu mi to chybí 😀 Nevěděla jsem ovšem, jak začít, a tak jsem si sepsala pár otázek, který se obvykle s tímhle tématem pojí, a protože si říkám, že články na tohle téma budou nejvíc zajímat mladší čtenářky, který ještě žádný zkušenosti se sexem nemají, pojmu to hodně otevřeně a upřímně. Ostatně není třeba dělat kolem toho zbytečný cavyky, je to prostě jen sex 😀 Takže v celém článku to máte a třeba to někomu objasní pár nejasností. A třeba taky ne, no, to už je riziko povolání 🙂 Tákže…

Kdy jsi měla první sex a jaké to bylo?
Bylo to v jednadvaceti a bylo to krásný. A víte proč? Protože jsem nespěchala a počkala si na toho pravýho. 
Jaký je tvůj názor na dobu, kdy je vhodné se sexem začít?
Žádná objektivně vhodná doba na to, kdy vkročit do týhle řeky, neexistuje. Jestli vám někdo tvrdí opak, je to kretén. Jestli ve vás někdo vyvolává pocit, že byste „už měli mít nějakou zkušenost vzhledem k vašemu věku“, je to kretén. A jestli vás někdo do sexu nutí a ještě to podepírá podobnýma argumentama, pak je to kretén na entou a vy se mu koukejte vyhnout, protože takovej člověk za to nestojí. 
Prostě ať už jste holka nebo kluk, vykašlete se na obecný mínění. Je jedno, jestli první milování zažijete v šestnácti nebo třiceti, nic to o vás nevypovídá a nikdo nemá právo na takový informaci (pokud mu ji sdělíte) stavět nějaký svoje prohlášení o vás, názor či dokonce kritiku. V tomhle prostě neexistuje nic jako ostatní lidi, cizí názory a podobně, existuje tu jen jediný pravidlo:„Udělejte to, až se na to vy sami budete cítit a až to budete sami fyzicky i psychicky chtít“. Můžete mít trochu špatnej pocit, když odmítáte přítele s tím, že se na to necítíte, ale je to vaše svatý právo, je to zcela přirozený a jestli je to správnej člověk, tak to pochopí a nebude na vás tlačit nebo se zlobit. V opačném případě, viz výše – pošlete ho k čertu, nezaslouží si vás. 
Co si myslíš o sexu na jednu noc?
Nemám s tím problém, pokud je dobrej 😀 Člověk ale musí dobře uvážit, jaký z toho poplynou následky. Teda ani se snad nemusím zmiňovat o dostatečný ochraně – a tím myslím kondom, protože prášky vás neochrání před chorobou, kterou můžete chytit od toho druhýho, kor když ho vidíte prvně a nic o něm nevíte. 
Ale navíc k tomu by to člověk měl i promyslet. Je si i ten druhý vědom toho, že z toho nebude žádnej závazek? Souhlasí s tím? Uvidíte ho ještě někdy? Je tu nějaká, byť mizivá možnost, že by se o tomhle vašem úletu mohl rozhovořit před někým, u něhož byste byli velmi neradi, kdyby se to dozvěděl? Má vůbec kontakty na lidi, které znáte, nebo je to úplně cizí člověk? V každym případě, pokud to oba chcete a děláte to bezpečně, tak proč ne. Ale mějte se  zkrátka na pozoru, taková avantýra, pokud ji dobře nepromyslíte, může mít následky, který vám za trochu toho vzrušení opravdu nestojí. 
Jak se díváš na čistě sexuální vztahy, tedy vztahy bez lásky, bez vztahu?
Můj názor je, že to jde. Ale zase, člověk by si měl dávat majzla, protože někdy zjistíte, že se to po čase začíná ubírat směrem, kterej vám neni zrovna dvakrát po chuti, a v tu chvíli byste si o tom měli s tím druhým promluvit a případně to úplně utnout, než se to zvrtne úplně. Napřiklad když začnete mít pocit, že k tomu druhýmu začínáte něco cítit, a přitom víte, že on to opětovat nebude. Nebo pokud naopak vidíte, že v tom najednou začíná vidět něco víc on, promluvte si o tom, ať je oběma stranám zcela jasné, na čem jste. 
Jinak si myslím, že ani čistě sexuální vztah nemůže fungovat bez toho, že k sobě ti dva aspoň něco málo cítí – nemusí to být láska, ale měli by se vzájemně respektovat, být srozuměni s tím, co dělají, měli by se vzájemně přitahovat. Pokud tam něco z toho chybí, někde nastala chyba. 
Tvá nejhříšnější sexuální fantazie?
Myslím, že v sexuálních fantaziích neexistuje nic co by bylo příliš hříšnýho nebo zvrácenýho, pokud to nezahrnuje ubližování někomu jinýmu, a i to je sporný (viz BDSM). Celkem slušně mě rajcuje představa milování se na veřejnosti, což se mi už jednou splnilo a hernajs, vůbec to nebylo špatný 🙂 
Jinak pokud jde o fantazie vůbec, já vždycky snila o tom, že se jednou pomiluju ve vodě nebo na pláži – což je fantazií spousty lidí, ale je třeba si uvědomit, že ve vodě to neni zrovna dvakrát pohodlný (obzvlášť pro slečnu), na pláži je hafo písku, kterej se dostane úplně všude a nebo šutrů, který zatraceně tlačej 😀 Podobně je tomu třeba u vany. Jako hezká představa, že jsou spolu dva propletení ve vaně, ale kdo to jednou zkusil, zjistil, že ta vana neni zase tak velká, že to klouže a že jebnout se loktem o kohoutek vůbec neni fajn. Takže všeho s mírou.
Mou další velkou tužbou je pak rychlosex, čili sex bez nějaký extra předehry, bez keců, prostě že ke mně miláček přijde a „vezme si mě“. Samozřejmě že s mým svolením, zase ne jako že se uráčí vrhat se na mě zrovna když žehlim nebo píšu do blogu, to bych ho asi poslala do pr, ale chápete mě, ne? 😀 

Nejlepší sex – kde to bylo, proč to bylo tak dobré?
Toho bylo víc. Například sex v parku, kde to bylo skvělý, protože to bylo něco zakázanýho a protože nám k tomu nějaký trubadůři vyhrávali na kytaru písničky od BeeGees 😀 Nebo jednou, když ke mně přítel přišel rovnou z hospody a byl celej unavenej, zmoženej a nacamranej. Jeden by neřek, jak rychle se chlap dokáže vzchopit a jaký to pak může mít grády 🙂
Jak si představuješ ideálního sexuálního partnera?
Ideální sexuální partner by měl vidět do mý hlavy. Měl by vědět, co se mi líbí, jak to mám ráda a o čem sním. Měl by vědět, co chci aby udělal. Žel Bohu, takový lidi jsou velkou výjimkou, a tudíž je třeba o tom mluvit, mluvit a zase mluvit 🙂 Věřte mi, zezačátku je to možná divný a trochu trapný, ale po chvilce vám to tak připadat nebude, hlavně když váš partner opravdu udělá to, co jste mu právě řekli, že by se vám líbilo. Rovněž vy byste měli poslouchat svůj protějšek a využít každou maličkost, o níž se byť jen náznakem zmínil, že to někde četl nebo viděl a připadalo mu to zajímavý. Experimentujte, zkoušejte, plňte si vzájemně přání. To je na sexu to nejkrásnější. 
Jak je pro tebe důležitá romantika?
Strašně, strašně moc. Nic mě nevzruší tak jako když mi ten druhej dá najevo, že mě opravdu vroucně chce. Ne jen mě jakožto kus masa, do nějž se může s prominutím udělat, ale mě jakožto ženskou, osobnost, člověka, prostě mě. Když vím, že mu nejde jen o vlastní uspokojení, ale že chce taky udělat dobře mně, že se mnou chce splynout a prožít se mnou něco tak strašně intimního, pak může bejt sex opravdu krásnej. 
Rychlovka s někým, koho sotva znáte, může znít jako něco vzrušujícího, ale pokud jde o mě, výsledek je prakticky nulovej. Když o vás ten někdo vůbec nestojí, nemazlí se s váma a je mu úplně jedno, co zrovna prožíváte nebo neprožíváte, pak to naprosto postrádá smysl.
Mimochodem, neznám nic intimnějšího než poslouchání srdce toho druhého 😉
A co ochrana?
Rozhodně musí být. Bez ochrany jsem „blbla“ jednou a i když to byla jen několika vteřinová záležitost a přišlo mi to ohromně vzrušující (to zase ten faktor zakázanýho), byla to obrovská blbost a asi tři tejdny po tom jsem měla hrůzu z toho, jestli to nebude mít nějaký následky. Prostě – nepokoušet to. Jestli máte nějakej problém s kondomama, nechte si nasadit prášky. Neni to zadarmo, ale je to nutnost, jestli nechcete mít mnohem větší problémy. 
Co ty a porno? Díváš se? Točila bys ho?
O pornu se říká, že kdo tvrdí, že ho nesleduje, sleduje ho zrovna teď 😀 Takže já musím říct, že čas od času se na něj podívám – dělala jsem to hlavně v době, kdy jsem měla prvního přítele, protože jsem v tom všem byla hrozně nezkušená a chtěla jsem se něčemu přiučit. A můžu říct, že to svůj efekt mělo a přítel si rozhodně nestěžoval 🙂 Z jiných než edukačních důvodů ho ale příliš nevyhledávám, vystačím si s vlastní fantazií.
Jestli bych porno točila, to je těžký říct. Pro soukromý účely, kdybych měla jistotu, že se to nikdy nedostane ven, bez problémů. Ostatně bych se docela ráda sama viděla, nic člověku nenastaví lepší zrcadlo. Ale nějaký veřejný? To vážně nevim. Předně bych musela mít fakt pěknou postavu nebo přesněji řečeno vysoký mínění o svý postavě, což nemám, a hodně zkušeností a zručnosti pokud jde o sex, což taky nemám. Ale kdybych měla a byl za to slušnej peníz, možná bych o tom i uvažovala, kdo ví. Myslím ale, že to je věcí povahy a já, i když jsem docela otevřená všemu možnýmu a třeba v blogerskym životě i dost slušně exhibuju, do tohodle bych nešla. 
Co sex za peníze?
Přijde na to. Kdyby byl ten chlap pěknej, spolehlivej a rajcovní a kdyby ty prachy byly zajímavý, proč ne? Sex mám ráda, tak proč nedostat zaplaceno za něco, co bych s tim týpkem ráda dělala i zadarmo? 😀
Fotilas někdy necudné fotky?
Jo, ale pouze pro soukromé potřeby. 
Nakupuješ v sexshopu?
Ne, nikdy jsem v něm nebyla. Nebylo proč.
Tvé oblíbené polohy?
Já osobně mám nejradši slony nebo misionáře, čas od času klasickýho koníčka. Nejsem moc velkej experimentátor, ráda si nový věci vyzkouším, ale obvykle pro mě nemají tak velkej efekt, takže se vrátím k oveřenému. Důležitý je pohodlí a těsnej kontakt s partnerem. Čím těsnější, tím lepší. 
Co si myslíš o sexu obecně?
Že je to moje oblíbená náplň času, nejlepší posilovna a nejkrásnější způsob, jak utužovat vztahy s druhou bytostí 🙂
Tvůj názor na sex v médiích?
Pokud jde třeba o televizi, tak tam to ani zdaleka neodpovídá realitě, takže mě nebere. Mám ráda romantický filmový scény, ale kam se to hrabe na váš vlastní zážitek. A jinak? Jsem celkem ráda, že se ze sexu stalo tak veřejný téma. Člověk se tak hodně dozví, nemá strach se ptát nebo vyhledávat informace, a tudíž ho pak nic nezaskočí a nemusí se bát, že něco udělá špatně. Ale zase by se to nemuselo přehánět, obzvlášť nesnáším, když někdo využívá tématu sex jen proto, aby přitáhl pozornost nebo zvedl sledovanost. Když na to přijde řeč, ať se tomu nevyhýbají, ale proč to pořád tak nuceně vytahovat tam, kde se to nehodí? Akorát to pak vyzní trapně a zkazí to atmosféru.
Informovanost o sexu.
Viz předchozí otázka. Informovanost v dnešní době je obrovská, možná až moc. Člověk by si měl dát práci s vyhledáváním informací, měl by to všechno přijímat, ale taky dobře třídit. A rozhodně by neměl věřit všemu, co do něj nahustí internet nebo média vůbec. A ani v tom nejposlednějším momentu ne tomu, co vidí v pornu 🙂
Jaký máš vztah ke svému tělu?
Já mám svoje tělo ráda 😀 Ne že bych jím byla nějak posedlá a určitě se najde spousta nedostatků, se kterýma bojuju, ostatně jako každá ženská, ale myslím, že žádný zbytečný mindráky nemám. Ostatně ne všechno, co vy sami považujete za nedostatek, bude stejným způsobem vadit vašemu partnerovi, někdy to může být právě naopak. Třeba takovej větší zadek se může zdát jako překážka, ale věřte mi, drtivá většina chlapů si radši plácne do pěknýho macatýho pozadí než do nějaký kostnatý půlky, co se jim vejde do dlaně. Chlapi maj rádi prsa tak akorát do ruky, ale o zadku to neplatí. 
S kým bys chtěla mít sex?
S ideálním sexuálním partnerem 😀 Ne, já nevím. Pokud jde třeba o celebrity, tak ty mě nějak zvlášť neberou (i když takovej Johnny nebo Milo Ventimiglia… :D), ale rozhodně bych chtěla prožít sex s někým, kdo mě opravdu miluje, a tím myslím celou, tak jak jsem. Sex spojenej s láskou, to je ta pravá rovnice, kde to vychází v kladnejch číslech a je to opravdu krásný. Doufám, že to ještě někdy zažiju 🙂
A t-t-t-to je vše, přátelé! Nebo vás napadá ještě něco? 🙂
Rubriky
Bez kategorie

Koukej žít

Já vlastně ani nevím, jestli mám k tomuhle tématu co říct. Pravda je, že snad už tisíckrát jsem se k ní přiblížila na tak krátkou vzdálenost, že mě skoro hladila po zátylku, ale nikdy na mě nesáhla. Na mě teda ne. 

Ale zkušenosti s ní asi nějaký mám. Vzpomínám si na nejednu noc, strávenou urputným chatováním s kamarádem nebo kamarádkou, které už za ten krk držela a oni se jí nebyli schopni vykroutit. Nevěděli, jak dál, co dál, jestli má ještě vůbec smysl na nějaký dál čekat, a tak se prostě chtěli zabít a „ukončit to trápení“. A já už nevím, co konkrétně je trápilo, ale byly to hrozný věci, který by dojebaly asi každýho, takže jsem se jim nijak zvlášť nedivila – kor když i já jsem tou dobou měla podobný myšlenky. Ale byl tu ten rozdíl mezi náma, kterej mi dal sílu promlouvat jim do duše a radit v něčem, co mě nikdy nepotkalo a k čemu snad ani nemám co říct. Byl tu ten fakt, že já narozdíl od nich věřila, že život může bejt krásnej, ať se vám v něm stalo cokoli. Ostatně kolikrát to kolem sebe vidíte – lidi, co jsou vážně nemocní a prakticky denně bojují o život, lidi, co někoho ztratili, co ztratili všechno a všechny, co nikdy nepoznali rodiče, nikdy nebyli opravdu milováni, potkala je nějaká nehoda a přišli o nohu nebo ruku nebo už nikdy nebudou chodit… a vy se chcete zabít, že vám rodiče nerozumí? Že se nestydíte… 
Takhle nějak a dalšíma způsobama jsem se snažila jim vysvětlit, že ještě zdaleka není všemu konec a že ještě má smysl dál bojovat za svoje sny a ideály, protože měli vlastně obrovskou kliku – jsou zdraví, mají rodinu (která se k nim sice mnohdy chovala hrozně, ale prostě tu byla, a to je něco, za co by druzí dali všechno co mají), mají přátele nebo alespoň jednoho, kterej s nima právě teď dřepí na icq a věnuje se jim celou svou duší. Takže jakýpak nikoho nezajímám? Zajímáš mě. Tak koukej žít. 
A ono to, kupodivu fungovalo. Nevím, co jsem říkala – ani v tu chvíli jsem pořádně nevěděla, co říkám. Věděla jsem jen, že nechci, aby ten člověk tu „blbost“ udělal, aby si ublížil nebo aby se jen trápil a byl na tom tak bídně. Chtěla jsem, aby se usmál, aspoň smajlíkem, a aby pochopil, že když nic jinýho, jeden člověk na světě je tu jen pro něj a dokud nepadne, bude dělat psí kusy proto, aby mu bylo líp. A víte co? Ony tyhle nešťastný děti kolikrát ani víc nechtějí. 
Tak nevím. Možná to všechno byla jen póza, kterou si ten kterej člověk vynucoval pozornost. A možná taky ne, možná tam opravdu měl u stolu krabičku s prášky a jen těch několik upřímnejch vět, co byly plný zájmu a lásky, jim pomohlo podívat se na celou věc jinak a pochopit, že nic ještě není tak hrozný, jak to vypadá. Na tom, jak to bylo, ovšem ani tak moc nezáleží, hlavní je, že to neudělali a že pokud vím, oba dva (nebo tři? už nevím…) dneska žijou vcelku šťastnej a smysluplnej život a snad si už ani nevzpomínají, že se něco takovýho někdy událo. Já si to ovšem pamatovat budu, protože ať už to byla póza nebo ne, ten pocit, že v danou chvíli máte na telefonu nebo na icq člověka, kterej vám vážně sděluje, že se právě hodlá zabít, je neuvěřitelnej. Cítíte obrovskej smutek nad jeho bolestí, obrovskou zodpovědnost a nesmírnou potřebu říct mu, že ho máte rádi a že si nepřejete, aby to udělal, opravdu ne, protože pak bude na světě o jednoho úžasnýho človíčka míň a nikdo ho nikdy nenahradí. Protože oni prostě nahraditelní nebyli, nikdo není. A snad právě to potřebovali slyšet. 
bilerico.com
A já? No ano, taky to na mě kolikrát přišlo, naposledy vloni koncem léta. Nikdy bych nevěřila, že něco tak banálního jako rozchod mi může přijít jako ta finální tečka po všech těch letech toho „trápení“ a žití beze smyslu a bez východiska, ale stalo se to. Nějak se to všechno sešlo a já už toho měla vážně dost. Hroutím se teda poměrně často, protože jsem hroznej emák a psychouš, ale tentokrát to bylo vážný, to jsem sama viděla. Obzvlášť první vteřiny, minuty a hodiny byly zlý. Nemohla jsem přestat brečet, nebo spíš skučet, řvát, vzlykat a dusit se. Bylo mi strašně špatně, ale vážně. Takovým způsobem, kterej se nedá k ničemu přirovnat, protože to bylo naprosto dokonalý zoufalství, dno vší bolesti a smutku, dokonalá zničenost, konec všeho – protože co by mohlo být dál, když bez Něj už nic být nemohlo? 
Na první noc jsem si pro jistotu pozvala kamarádku na přespání. Nemohla jsem jinak, věděla jsem, že tentokrát jde všechno srabáctví stranou a že už je mi všechno jedno, a tak jsem potřebovala někoho, kdo mě ohlídá. Někoho, kvůli komu bych to neudělala – a že mám rodiče, mi v tu chvíli bylo kupodivu taky jedno, já žiju obecně spíš pro svoje přátele a pro lásku než pro rodinu a v tuhle chvíli se to ještě víc vyhrotilo a mně bylo srdečně u prdele, jestli mě druhej den najdou mrtvou a budou z toho zničení. Nevím, jestli se tomu dá říkat sobectví, v tu chvíli opravdu nemáte sílu žít, ani když je to pro někoho jinýho, nevidíte žádnej smysl v tom boji, protože nevíte, za co ještě máte bojovat, když o vás nestojí jedinej člověk, kvůli kterýmu dejcháte. Proto, že tohle vím, nikdy neodsuzuju lidi se sebevražednýma myšlenkama. Neříkám, že jsou pitomci a sobci, protože v ten moment má člověk opravdu zničený myšlení a jediný, co si přeje a co potřebuje, je vypnout tu nesnesitelnou bolest, kterou mu přináší už samotný bytí tady, samotný dejchání a každá vteřina, kdy si tak strašně bodavě uvědomuje ztrátu, co právě prožil. A co se nedá vrátit, zahojit, napravit, prostě nic. Nedá se nic, jen existovat a snažit se dodejchat se do rána a pak třeba zase do večera a tahle vegetativně bejt, ačkoli to nemá žádnej smysl a žádnou náplň a taky víte, že i když se přes to nějak dostanete, už nikdy to nepřestane bolet…
fallforward.wordpress.com
Ale ani tehdy jsem to neudělala. Abych si ulevila, popadla jsem do ruky svoje oblíbený ulevovátko – nůžky od manikúry – a trochu si poškrábala ruce. Ani ne tak pořezala, já nemám ráda řezavou bolest, teda já nemám ráda bolest vůbec, ale když je mi opravdu bídně, někdy pomůže trocha toho škrábání, a když to trochu krvácí, jen líp. Už jsem se zmínila, že jsem psychopat? Stejně by mě ale zajímalo, kolik jinak normálních lidí dělá něco podobnýho. Nemyslím si, že to úplně spadá do nějaký vážný kategorie sebepoškozování, ostatně mi to nijak zvlášť neubližuje, ne víc než když mě zdrápe kočka, ale stejně. Nakolik je taková věc běžná? Kolik lidí si podobným způsobem ulevuje a nikdy to nikomu neřeknou? On si toho totiž obvykle ani nikdo nevšimne – u mě si toho všimla jen spolužačka na gymplu, někdy ve třeťáku to myslím bylo. Ale zakecala jsem to, svedla jsem to právě na tu kočku. Protože to jsou věci, o který obvykle nemáte potřebu se dělit, aspoň teda pokud to děláte upřímně, a ne jen z tý puberťácký pózy typu – hele, mně se něco stalo, všichni se mě ptejte, co mi je a starejte se o mě.
Ale to já nějak nepotřebovala. Vím, že mám kolem sebe řadu lidí, kvůli kterým stojí za to žít. A dost možná to vědí i tatínkové od rodin a vůbec všichni ti lidé, co jim pak příbuzní chodí řvát na hrob „Proč jsi nás opustil?!“. Já myslím, že tahle věc má jen jedno řešení, a to je – ostatně jako u všeho – komunikace. Je třeba zajímat se o to, co se kolem vás děje. Zajímat se o lidi a dát jim najevo (i když jsou zrovna v pohodě), že kdyby náhodou v tý pohodě nebyli, můžou za váma kdykoli přijít. Být dobrým přítelem. Aby se ty lidi měli na koho obrátit, aby věděli, že je úplně normální bejt občas v prdeli a že se za to nemusí stydět a dusit to v sobě. A když už nechtějí nebo nemůžou jít k psychologovi, ať prostě vědí, že můžou přijít za váma. A pak, pak se lidi možná nebudou tolik zabíjet, protože když to nebudou dusit v sobě, nebude je to dohánět k šílenství a jim nerupne v bedně. A budou vidět, že život ještě má smysl a že existuje nějaká cesta i pro ně. 
acupofcoffe.deviantart.com
Dál už nevím, co bych k tomu řekla. Zažila jsem ty stavy bezmoci a přesto jsem to s pomocí mých přátel zvládla. A zažila jsem chvíle, kdy se k tomu schylovalo u druhých a taky to zvládli, třeba i díky mě. A to je taky krásnej pocit. Žít pro druhé je vždycky krásnej pocit a pomůže vám to uvědomit si, že i vy máte v tom světě místo a že když už nevidíte důvod v žití sama pro sebe, můžete se chytit aspoň na chvíli tohohle. Však ony se vám ty důvody později taky vrátí. Já už dneska znám svoje místo tady a vím, že život je boj, kterej chci bojovat, protože pokud se zrovna nepoddávám nějakejm depresivním myšlenkám, je to krása. A ty krásný chvíle, kdy jste absolutně šťastný, kdy milujete a někdo miluje vás, kdy jste s rodinou nebo přáteli nebo i sami a děláte třeba něco užitečnýho a dobrýho, těch krásnejch chvil je někdy málo, ale přesto za to stojí. Tak koukejte žít a netrapte se! Všechno jednou pomine, i bolest a trápení. A bude zase dobře 😉
Rubriky
Bez kategorie

Čeština a já

Asi to nebude úplně článek na medaili, už proto, že ho nebudu psát spisovně, ale cítím potřebu ho napsat i tak. Češtinu totiž miluju
Nejsem teda zase tak velkej patriot, i když je pravda, že během šestiměsíčního pobytu v zahraničí se ve mně probudily jistý věci, o nichž jsem dřív nevěděla, ale jednu věc na svojí rodný zemi miluju, a tou věcí je právě jazyk. 
Už odmala jsem hodně četla; nevím teda, jestli jsem četla kvůli lásce k jazyku nebo jsem si vypěstovala lásku k jazyku z toho, že jsem tolik četla, ale nějak mě to zkrátka vždycky naplňovalo a naplňuje mě to dodnes. Největší blázen jsem do archaismů, asi proto mě taky nikdy neuvidíte psát slova jako poesienebo mechanismus se z – a musím říct, že kdybych se nebála toho, že budu působit jako blázen, používala bych to snad všude, protože mi to přijde krásný a malebný 🙂 I z toho důvodu je mou srdcovkou číslo jedna mezi všemi knihami Jirotkův Saturnin
Mám velký sen, napsat jednou něco tak prostě dokonalého, tak krásného a tak libozvučného jako je právě tahle knížka, protože žádná jiná mě tak neovlivnila. Už když jsem ji četla prvně, došlo k tomu víceméně přes noc a já se v ní už po pár řádcích dokonale ztratila. Z transu mě vytrhl až můj vlastní bláznivej smích a slzy, co mi tekly po tvářích, protože to se prostě nedalo, já se nemohla přestat chechtat. Miluju Saturnina! Miluju doktora Vlacha. A miluju Jirotku <3
No a co jsem ještě chtěla říct – ovlivněna vším tím čtením, psaním slohovek (jak já to zbožňovala!) a debatováním o nejrůznějších gramatických jevech na poli domácím, jsem postupně vyrostla v něco, čemu se dnes, jak jsem slyšela, říká grammar nazi. Jestli vám to nic neříká, tak jde v podstatě o člověka, který mnohdy až zuřivě lpí na spisovnosti a správné gramatice a kolikrát je mu vysloveně jedno, že jste právě přednesli objevnou řeč o smyslu života nebo o důkazu existence mimozemšťanů, pokud jste v daném projevu použili gramaticky nesprávných výrazů nebo – v případě projevu psaného – hrubek. 
Jak vidno z mého vlastního projevu, nejsem ten správný grammar nazi, protože často ráda přecházím do hovorové češtiny, přesto ve mně ale něco z něj rozhodně je a velmi často se to dere o slovo. Jak totiž někdo někde flákne hrubku, zježí se mi chlupy na zádech, škube mi to žaludkem a dělá se mi mdlo. V takovou chvíli obvykle přestávám vnímat, co se mi ten člověk snaží sdělit, namísto toho začínám vidět rudě a mám silné nutkání ho na tu hrubku upozornit a požadovat korekci. A když to neudělá, cítím se uraženě a znechuceně. 
Tahle vlastnost mi často brání i ve čtení novin nebo sledování televize, protože jak tam se mluví a píše, to se prostě nedá. Ale mám za to, že o úrovni češtiny v médiích jsem se tu už jednou rozhovořovala, a i kdyby ne, nechci si dneska kazit večer, takže nic nebude 😀
Jsem si samozřejmě vědoma toho, že ani moje vlastní čeština není bez chyby, kolikrát se upíšu až takovým způsobem, že mě z toho samotnou zamrazí, když si toho později všimnu – no ale to se stává. 
Zajímavá věc je, že – já nevím, asi nějakej talent nebo co – když otevřu třeba noviny nebo nějakej magazín, obvykle během prvních deseti sekund narazím na hrubku. Je jedno, do čeho se zrovna začtu nebo o čem to je, prostě ji tam vždycky najdu, aniž bych ji vědomě hledala, což mi znemožní další čtení. Je to náhoda? Nebo ty hrubky (a další věci, třeba jako chyby v interpunkci, mezerách nebo zarovnání textu) podvědomě vyhledávám? Kdoví, každopádně kolikrát vážně nechápu, jak může danej plátek něco tak strašnýho vypustit do světa. Jeden by řekl, že všechny ty noviny a magazíny mají svýho placenýho korektora a že ten korektor musí mít nějakou úroveň, a ono přitom zatím prd, velebnosti, když kdekterá m. na to má lepší oko, a to zadarmo. 
No ale co jsem ještě chtěla říct – ten můj vztah k češtině je láskyplnej a ochranářskej, ale nejsem rozhodně jedním z těch brojičů proti všem ostatním jazykům a jejich vlivům na ten náš. Já například miluju angličtinu – a mimochodem, perlička pro všechny ty týpky, co hlásají, jak je angličtina oproti češtině chudá: český jazyk má v současnosti nějakých 250 000 hesel, zatímco angličtina jich má cca990 000. Ještě něco máte na srdci? Ne? Tak fajn. 
Ale na tom celkem nezáleží, kolik má kterej jazyk slov nebo jak moc se používá. Stejně jako český koruny, i náš jazyk je pro mě něčím zcela intimním, něčím mým, nečím, z čeho jsem vzešla a na čem vyrostla. Věřím proto, že je třeba to bránit zuby nehty a opatrovat to a laskat to jako to nejkrásnější miminko, nejroztomilejší šťěně, nejvytuněnější sporťák nebo prostě cokoli, co je vám nejdražší a nejmilejší. Je to náš jazyk a měl by jím taky zůstat. A krom toho, nemyslíte, že i naše budoucí generace si zaslouží zažít něco tak krásnýho a českýho? Nebo jim snad chcete nechat jenom to pivo a knedlo-zelo-vepřo? 🙂
Rubriky
Bez kategorie

Jak jsem pochopila smysl života

Myslím, že už vím, proč je mi v poslední době tak dobře na duši, i když se mi nedaří pracovně, i když jsem rozervaná od nešťastný lásky a i když mě trápí řada věcí kolem mě a uvnitř mě. Zdá se, že jsem našla smysl života.

Kamarád se zeptal: „K čemu vede naše existence?“ a já si najednou uvědomila, že to vím. Nebo mám alespoň nějakou teorii, která je taky možná úplně vedle, ale na tom vcelku nesejde, protože tohle vědomí, tahle moje nová filozofie mě mění víc, než jsem si dokázala představit, a já se najednou cítím tak bezvýznamná v tom kolosálním vesmírnym zřízení a zároveň tak šťastná, jako ten, co dosáhl osvícení a pochopil, o čem to všechno je.
Ne, nejsem osvícená. A určitě nejsem žádnej mudrc nebo věštec, ale mám pocit, že jsem v sobě už teď našla nějaký zdroj vědění, který mě vede za ruku a našeptává mi, co je správné a proč to tak je. Našla jsem klid a našla jsem pochopení. Našla jsem uvnitř sebe krásu, která je měřitelná s krásou celého vesmíru a kterou jsem si nedokázala ani představit. Všechny učený věci o smyslu života, s kterýma jsem se za svůj život potkala, najednou začaly ten smysl dávat, všechno to zapadlo do sebe a já v sobě pocítila nesmírnej příliv síly a taky sílící přesvědčení, že to všechno je pořád jenom nicotná špičička ledovce, který ještě máme objevit. A tahle víra mě naplňuje nepopsatelným štěstím a radostí z toho, že jsem na správné cestě a co všechno mám ještě před sebou.
Asi vám neumím říct, co konkrétního mě k tomuhle přesvědčení přivedlo. Byly to tisíce drobečků, který jsem nasbírala po všech možnejch filmech, knihách, debatách (a že jsem jich už vedla stovky na podobný témata) atd. A k tomu hudba, nesmíme zapomenout na hudbu! A to všechno, ve spojení s trochou meditace, mě přivedlo k momentu pochopení a radosti. K momentu, který je právě teď. A který jediný dává smysl.
„Where are you, Dan?“
„Here.“

„What time is it?“
„Now.“


„What are you?“
„This moment.“
*
„This moment is the only thing that matters.“
(Peaceful Warrior, 2006, režie Victor Salva)
A o čem že je naše existence? Není o ničem hmotném, co jste možná doposud pokládali za důležité. Má pouze ten smysl, abychom pozitivně ovlivňovali svět kolem nás a uvnitř nás. Abychom v každém okamžiku a každým svým činem dělali něco dobrého, něco správného. Abychom obsáhli veškerou možnou moudrost (pozor, neplést s věděním) a šířili ji dál. Abychom milovali všechny a všechno tak, jako náš vlastní život. Abychom pochopili, co je pomíjivost a v čem je její krása. Abychom se stali pravou součástí toho všeho, ne jen tak, že si tu někde žijeme a něco si pro sebe šudláme, ale tak, že žijeme a ovlivňujeme, co se děje. A i pak, až tu nebudeme, tu po nás něco dobrýho zůstane.
A k čemu to všechno vede? K tomu, že svět se postupně bude stávat lepším místem a jeho obyvatelé lepšími bytostmi. Postupem času se vyvineme v něco moudřejšího a rozvážnějšího. A tím zase budeme schopni lépe působit na své okolí a tak dále. Svět by v podstatě měl směřovat k naprosté dokonalosti a souladu a pak možná jednou skončí a po něm se zase zrodí něco jinýho. Ale to my už nezažijeme, my k tomu jen můžeme přispívat. Teď.
K tomu všemu, co bude, jsem mimochodem včera viděla krásný, cca půlhodinový video v angličtině. Jestli nestíháte, tlačítko CC zprovozní anglický titulky, což aspoň trochu pomůže. Český bohužel nevedou, ale přinejhorším se můžete pokochat pěknejma obrázkama z vesmíru 🙂
A dál? Dál už dávno vím, že není třeba bát se smrti. Není to konec, je to jen přerod v něco jinýho, a naše existence se tím ze světa neztratí. Krom toho, po smrti nás čekají skutečně nádherný věci, ať už si to představujete jakkoli – já věřím, že po smrti se duše vrací ke svému zdroji (světlo na konci tunelu, Bůh, počátek, whatever) a že splynutí s ním je něco jako vrchol extáze, štěstí, orgamsu a jánevímčeho ještě. Je to nepopsatelný, nedefinovatelný. Ale je to rozhodně něco, na co se těšit a v co doufat, a ne něco, čeho se bát.
„If you could flick a switch and open your third eye, you’d see that we should never be afraid to die.“ (Muse, Uprising)
*
„Death isn’t sad. The sad thing is: most people don’t live at all.“
(Peaceful warrior)
A pak, když pochopíte tyhle věci, si začnete užívat každej okamžik. Protože každá vteřina je pomíjivá, je krásná a je jen ve vašich dlaních. Když ji chcete mít dokonalou, bude dokonalá. Když si tohle nedokážete uvědomit, budete se trápit. Budete poslouchat svoje myšlenky, který s váma vteřinu co vteřinu zametaj a který ve vás vyvolávaj pocit strachu, beznaděje, bezmoci a zoufalství, namísto toho, abyste je vypli a vychutnali si tichou chvilku uzavření se ve vlastní hlavě, ve vlastním nitru.
Prožívání jednoho okamžiku po druhém je navíc přesně ten správnej způsob života. Nemáme žít v minulosti – ta už se stala. A nemáme žít ani v budoucnosti – ta ještě nepřišla. Nemáme se bát toho, co bude, a nemáme se trápit pro to, co jsme nezvládli. Jednak nejsme neomylní a bezchybní, máme právo dělat chyby, a taky už je to stejně jedno. Viz. citát z posledního bodu článku Pozitivní m.. Jedinej moment, kdy máme žít a existovat, kdy máme vnímat a dýchat, kdy máme být, je teď.
„There’s never nothing going on. There are no ordinary moments.“
(Peaceful warrior)
*
„Open your eyes, open your mind
proud like a god don’t pretend to be blind
trapped in yourself, break out instead
beat the machine that works in your head“
(Guano Apes, Open your eyes)
*
„Like the supreme lord Shiva, I shall remain in the self forgetfulness trance.“
(mantra)
*
„Cancala man dure rakhi, cancala mor man – I leave my restless mind behind me, I always leave it behind me“
(mantra)
Zbláznila jsem se? Možná. Ale na tom nezáleží. Myslím, že už mi dávno nezáleží na tom, co si o mně myslej lidi kolem mě, pokud jde o životní filozofii. To není něco k diskusi, není to něco, na co bych chtěla slyšet cizí názor (a že ho obvykle potřebuju slyšet téměř na všechno, co dělám) a co bych tomu názoru posléze chtěla přizpůbovat. Je to jen moje. Je to jen uvnitř mě a skrze mě to postupně vyzařuje ven a osvětluje to cestu mně samotný i všem, kdo sami tápají ve tmě a nevědí. Nejsem osvícená. Ale věřím. A raduju se. Dotkla jsem se svojí duše a ta mi řekla, co je správný a co je důležitý. Říkala mi to celej život po jednotlivých slovech a teď mi zopakovala celou větu. A je to krásná věta. A krom toho…

„Sometimes you have to lose your mind before you come to your senses.“
(Peaceful warrior)
Btw jestli se vám ty citáty líbí, myslím, že časem jich tu bude přibývat čím dál tím víc, hrozně ráda citátuju, když mi ten citát dává smysl 🙂 Jo a rozhodně se podívejte na ten film, v češtině to vyšlo pod názvem Poklidný bojovník a třeba pokud jde o mě, tak je to naprosto luxusní film a dostal se ke mně zrovna ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala vidět. Třeba vás taky osloví. See you 🙂
Rubriky
Bez kategorie

I do believe in fairies, I do, I do!

Když už jsem tuhle mluvila o tom lapači snů, nedá mi to nezmínit se aspoň několika slovy k tématu týdne. Já totiž na paranormální jevy věřím, respektive věřím na to, že alespoň část z toho všeho, co se kolem nás děje, leží svým původem za hranicema našeho poznání a chápání a že se to přesto děje a nesouvisí to s tím, co si kdo vsugeroval nebo čemu kdo věří. To mi nikdo nevymluví. 
Ne že bych tím vším byla vysloveně posedlá, ale vždycky mě to fascinovalo a pokud jsem se zrovna něčeho nebála, vždycky jsem toužila zažít nějaký paranormální zážitky, setkat se s něčím nevysvětlitelným a pocítit třeba, že mě někdo chrání, že na mě někdo myslí nebo cokoli, co si běžně vysvětlujeme mimo rámec fyziky. Pocítění něčeho „magickýho“ a nadpřirozenýho. Něčeho zvláštního.
To s tím báním se je ovšem poměrně zásadní problém, já jsem totiž hroznej strašpytel a dodnes ve mně hnízdí pozůstatky těch několika hororů nebo hororovejch historek, který se ke mně dostaly v průběhu mýho dětství a života vůbec. Nemám to ráda, nejsem schopná se na to dívat a jen výjimečně si ze zvědavosti prohlížím duchařský videa a záběry „real ghost“ a podobně, protože ačkoli mě to všechno bere, ta víra v kombinaci s poseroutstvím mi poměrně komplikuje život. 
Takový ty lidi, co hlásaj, že když se kouknou na horor, bojí se pak dojít si na záchod a vyděsí je každý křupnutí větvičky nebo každej nečekanej zvuk, to jsem přesně já, jen si to ještě znásobte 😀 Dodneška mám hrůzu z toho, co se může schovávat pod postelí, pronásledujou mě těžce duchařský noční můry, po nichž se na ten záchod bojím jít ne jednu noc, ale třeba celej následující měsíc a ještě pár dalších let si na to budu pamatovat. A nezáleží na tom, že vím, že ten strach je iracionální. Děsivý historky, kterejch jsem za ty léta nasbírala už slušnou řádku, mi pořád zní hlavou a nabádají mě, že obezřetnost je na místě. 
Asi to bude i tím, že část těch historek pochází od lidí, kterým stoprocentně věřím a jsem si jistá tím, že si to nevymýšleli. A to je vůbec ta nejhorší věc, musím pak pořád myslet na to, že je jen otázkou času, kdy se nějaký to „strašidýlko“ přijde podívat na mě a bůhví co mi přitom neudělá. Ostatně, pár takových zážitků už za sebou mám, který mi sice řada „nevěřících“ kolem mě vyvracela všelijakejma fyzikálníma a zdravotníma pindama, ale ani moje doktorka mi nedokázala říct, co to bylo, a lidi z mýho okolí, co mají blízko k nadpřirozenejm věcem, se všichni shodovali v tom, že tohle byla jedna z nich. Takže otázkou zůstává: čemu věřit
A mou odpovědí je tohle: Věřím, že existujou věci, který si možná nikdy nebudeme umět vysvětlit na základě fyziky a vědy. Že lidi maj duši, která je nesmrtelná a před naším životem i po něm existují další, úplně jiný příběhy. Věřím na duchovní volání, který člověka přiměje rapidně změnit svůj život a postoje a činit dobro – a nemá to nic společnýho s tím, že by se ten člověk zbláznil. Věřím, že do našeho fyzickýho světa zasahujou věci z jiných sfér a světů, který by do něj zasahovat neměly, ale stává se to. Věřím taky, že některý lidi jsou na takový věci citlivější (sama se považuju za něco na půl cesty mezi nima a normálním člověkem) a vidí nebo cítí věci, který si ostatní neumí ani představit. Věřím že nejsme sami ve vesmíru a že tenhle vesmír neni to jediný, co existuje, a že nás možná někdo odkudsi sleduje a občas nás navštěvuje, aby nám zanechal znamení, kterým ale zatím nerozumíme. Věřím, že je určitým způsobem možný cestovat v čase a jsem otevřená i myšlence, že řada lidí na týhle planetě už teď ví o těch věcech mnohem víc než my ostatní, ale z určitých důvodů to raději drží v tajnosti, protože šílenství, který by se jinak strhlo, by mělo katastrofální důsledky. No jen si představte, jak davy zmagořej jen kvůli hudební akci nebo celebritě, co teprve kdyby se provalilo, že určitý skupiny lidí jsou už desítky nebo stovky let v kontaktu s jinýma civilizacema nebo že máme na planetě ufony nebo kdyby s náma všema začaly zničehonic komunikovat bytosti z jiných sfér. No to je prostě šílená představa a já myslím, že i ti největší pohodáři a klidný lidi by se z toho museli zbláznit, co pak teprve ti, kteří už roky prohlašovali, že to tu všechno je a teď by se ukázalo, že maj pravdu? A co skeptici, kteří to celej život popírali a najednou se tu budou ulicí promenovat mimozemšťani? Dopad na lidstvo, kdyby se to všechno provalilo a dokázalo, by byl podle mě nepředstavitelnej. 
No ale to jsem trochu odběhla. Chtěla jsem jen říct, že věřím spoustě těch „pindů“, kterýma nás krmí média, a nevím, kde se ve mně ta víra bere. Možná je to prostě tím, že mi nestačí nejasný a nepřesvědčivý důkazy, pomocí nichž se někteří snaží daný jevy vysvětlit a zařadit mezi naprosto běžný a ničím nezajímavý důkazy. Možná mám taky potřebu něčeho zvláštního v životě, potřebu vědomí, že je tu něco zajímavějšího a kouzelnějšího než to, co z náme. A možná je to i tou zvýšenou vnímaností – třeba některý lidi těm věcem věřej právě proto, že jsou na ně natolik naladěný, že o nich prostě nějakým způsobem vědí a jsou si jima jistý tak jako když vám do obličeje zasvítí sluníčko a ono to hřeje.
Třeba na nás taky nějakým způsobem působí všechno to „nadpřirozeno“ a my to cítíme, a proto si jsme jisti tím, že to tu je. A třeba jsou to všechno jen kecy, kdoví. Ale moje mysl je příliš zvídavá a hloubavá, než aby se spokojila s nepřesvědčivýma logickýma pindama, a na světě je těch paranormálních a „nevysvětlitelnejch“ věcí až příliš mnoho a ty spolu až příliš okatě souvisej, takže mi nejdou na mozek lidi, který nejsou schopni ani na minutu připustit, že by něco z toho mohlo mít původ v něčem, co nevidíme nebo nechápeme. Spousta těch věcí do sebe dokonale zapadá a dávají smysl, takže proč se je snažit vyvracet nebo zpochybňovat? Proč dělat blázny z těch, kteří věří v nadpřirozeno?
Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. Vnímání komplikovanosti je ovšem silně subjektivní.
Rubriky
Bez kategorie

Co přijde po smrti?

Jelikož věřím, že v lidech existuje něco, čemu říkáme duše, nabízí se samozřejmě otázka, co se s ní děje, když fyzické tělo zemře a rozpadne se. Já to v první řadě vidím asi takhle: 
Duše je věčná nebo aspoň mnohem déle trvající než fyzické tělo. Všechny duše pochází z jednoho zdroje, kterému třeba můžeme říkat Bůh, ale vůbec se tím nemusí myslet Bůh v zavedeném slova smyslu. Bohem nemyslím nějakou bytost, staříka s fousama, kterej se někde nahoře baví tím, jak jste právě uklouzli na šlupce od banánu 🙂 Bůh je počátek. Je to něco, z čeho se jako kapky oddělily všechny duše na tomhle světě a jsou jeho dokonalým obrazem. Duše sama o sobě neumí komunikovat s fyzickým světem, a proto k tomuto účelu využívá fyzické tělo, v němž zahnízdí a obalí se jím jako štítem. Ke kontrole tohoto těla samozřejmě potřebuje taky mysl, která by ho dokázala ovládat, hýbat s ním, a tlumočit fyzickému světu její jazyk. Bohužel mysl je obvykle mnohem silnější a praktičtější než duše, a proto rychle získává navrch a my zapomínáme, čím jsme byli původně. No ale o tom kdyžtak až jindy. 
Zkrátka duše se schová v tom těle a po celou dobu jeho životnosti se snaží se realizovat – proto máme nutkání nalézt „smysl života“ a realizovat se. Protože každá duše má nějaké poslání, něco, co chce a potřebuje v tom fyzickém světě udělat, a i když na to často zapomínáme, pořád v sobě máme to puzení a nutkání to hledat, tím silnější, čím silnější je naše duše nad okovy naší mysli. 
A pak, když tělo zemře a duši se ještě nepodařilo dostatečně splnit svoje cíle, musí se reinkarnovat a vrátit se do fyzického světa, aby mohla ve svém snažení pokračovat. A pak? Pak se nejspíš vrací zpátky do svého počátku, tedy k Bohu. Vrací se tam i v mezidobích mezi jednotlivými životy, aby se očistila od všeho vědomí a zapomněla, kým byla a co dělala. Proto lidi při klinické smrti vídají tunel, který je vede ke světlu a teplu. To světlo a teplo je právě náš počátek, Bůh, z nějž jsme vzešli a do nějž se vrátíme, když se vazby s naším fyzickým tělem přetrhají. 
Nevěřím, že nás po smrti čeká něco jako nebe, kde o sobě budeme pořád stejným způsobem vědět a kde budou ty stejné věci, co tady dole – jako že tam někde bude třeba jezero a okolo stromy a tak, prostě věci, co známe. Ne, takové to nebude. My budeme existovat dál jako čirá energie, která naprosto nepatří do tohoto světa a taky nemá potřebu do něj patřit. Duše sama o sobě netouží po sociálních kontaktech, po penězích, po zaměstnání nebo dalších statcích, duše touží jen po splynutí s Bohem a po realizaci své existence, své podstaty, svých cílů. 
Myslím ale, že opouštění těla po smrti není žádná jednorázová akce a určitě to není nic tak jednoduchého jako že tělo zemře a duše jde dál. Někdy se duše nedokáže od těla odpoutat a vrátí se. Někdy se odpoutá, ale nedokáže se vrátit k počátku, a pak může být situace komplikovanější. Duše může uvíznout někde, kde by normálně vůbec neměla být, a pak může opravdu trpět. Může to být něco jako peklo, ale rozhodně v tom nebudou zahrnuty kotle vroucí vody a chlupatí čertíci. Bute to opravdu zlé a hrozné, bude to plné strachu a bolesti, ale bude to něco na mnohem psychičtější úrovni než že by tam do vás nějaké jiné bytosti píchaly jehlami nebo tak něco. 
A taky to nemusí být vždycky jenom smrt, kdy se naše duše spojuje s Bohem, možné je to například při meditaci, ve snech a podobně. Mám na to řadu teorií, ale to bych o tom psala knihu a ne článek 🙂 Osobně se o takových tématech mnohem radši bavím osobně a porovnávám svoje nápady a myšlenky s druhými. Obsáhnout takhle najednou všechno by šlo těžko a nemám to zase tak rozpracovaný. Ale jako základ k diskusi nebo dalšímu přemýšlení to postačí 🙂
Rubriky
Bez kategorie

Čím mě obdarovat

Inu dobrá, máme tu půlku prosince a přesně podle očekávání, nejeden člověk se na mě už obrátil s dotazem:“A co teda chceš k těm Vánocům?“ Odpovídat každýmu zvlášť nehodlám, protože by to bylo na dlouho; je milion věcí, kterejma mi můžete udělat radost, a tak jsem sepsala takovejch pár tipů pro ty, kteří fakt nevědí (pche, lidé bez fantazie a bez nápadu… zasvěcení vědí :D), a taky doufám, že to třeba pomůže někomu, kdo mě sice vůbec nezná a dárky mi dávat nehodlá, ale zato neví, čím potěšit své blízké. Věřím, že řada z nich bude podobnýho ražení a potěší je ty stejný věci jako mě, obzvlášť pokud jde o holky a slečny. Takže – here you go 🙂

Ne že bych byla takovej žrout, ale začněme třeba poživatelnými dárky :D, tím se nic nezkazí: povolují se především kakaa, horký čokolády, lízátka (chupa chups forever <3), slaný brambůrky a ovoce. Se sladkostma to nepřehánějte, trochou čokolády nepohrdnu, ale zase víte co, babička tradičně napeče obrovskou krabici cukroví, kterou se cca do března snažíme pokořit, a pak v dubnu ještě vyhazujeme nestravitelný zbytky 😀 Taky rozhodně nepohrdnu dobrym vínem, zejména červenym či růžovym, mám ráda Lambrusco a Modrýho Portugala, taky mi chutnaj ovocný Jelzinky (jablíčko, višeň, jahoda…, v žádnym případě zlatej), fernet v čokoládě nebo takový ty lepidýlka typu Bailyes a Carolans. Ale to už je dražší záležitost, tím se fakt nemusíte trápit, bohatě postačí pytlík gumovejch medvídků nebo tabulka dobrý čokolády 🙂 (v tomto případě upozorňuju, že klasika je nejlepší cestou, takový ty experimentální čokolády s wasabi, chili a podobně si můžete odpustit, tím mě fakt neuctíte :D)
Dál mě napadaj třeba šmuky a cetky: povolují se veškeré keltské symboly, triquetry, pentagramy, prakticky cokoli stříbrnýho (zlato ne-e), co se dá pověsit na řetízek nebo nosit v uších (preferuji náušnice menší velikosti, pokud jde o nějaký zobrazení, tak to můžou bejt třeba kočky nebo žáby nebo zas nějaká ta keltika :)). Nebudu se zlobit ani za nějakej vkusnej náramek (ani nevíte, jak dlouho už mi nikdo nedal náramek přátelství, někdy mám pocit, že jsem snad jedinej člověk v tomhle městě, kterej je ještě dělá) nebo prstýnek (jestli znáte velikost; btw zbožňuju prstýnky z takovejch těch pětikačkovejch automatů :D) nebo nějaký pěkný barevný sponky do vlasů, klidně i hodně infantilní, ale spíš něco elegantního, co se dá nosit i do práce 🙂
Sošky: dekoračních předmětů mám sice hafec, ale takový ty dřevěný žirafky, africký nahatý dámy a nějaký vkusný dráčci by mi nevadili, toho není nikdy dost 🙂 Opět zdůrazňuji, ať je to kdyžtak něco menšího. Taky mám ráda papírový lampičky a vůbec věci z papíru, bambusu, dřeva a tak. Ale i třeba nějaká abstraktní nerezová soška může bejt pěkná.
Svíčky a vonný tyčinky: ve svíčkách můžete udělat jedinou chybu, a to sice že byste mi je nedali 😀 Jo a nebo záchodový vůně, těm fakt nefandim, ale jinak se tomu prakticky nekladou meze. Ze všeho nejvíce ocením vůně jako čokoláda, oříšek, karamel, meloun, med (měla jsem jednu se třema vrstvama – med, čoko, meloun – a byla naprosto p-e-r-f-e-k-t-n-í), dál vanilka, kokos, jasmín, levandule a podobně. Totéž platí o vonných tyčinkách nebo olejíčcích. Uvítám taky svíčky ze včelího vosku, ty nádherně voní. Nebo čakrovky. A když jsme u toho, nepohrdnu jakýmakoli amuletama, lapačema snů a zvonkama feng shui. Tyhle věci mě berou 🙂
Oblečení: chci duhovou šálu! 😀 Nebo nějaký barevný rukavice. Jinak si myslim, že zbytek garderóby si obstarám sama 🙂 Bodla by teda nějaká noční košilka (rozhodla jsem se zatočit se svou totálně asexuální spací garderóbou. Pyžamo se žabkama je sice cute, ale už mám docela pokrk toho, jak mi všichni řikaj, jak jsem roztomilá. Chci bejt sexy :D)
Kosmetika: myslím, že mám všechno, co potřebuju, ale kdyby někdo náhodou potkal nějakej lehkej hydratační krém, co se rychle vstřebává a hodně dobře hydratuje, tak ho s tim určitě do háje nepošlu 🙂 Taky nepohrdnu všelijakýma tělovýma krémama, mlíkama, sprcháčema a podobně. Co do značek, mám ráda Olay, Avon, Oriflame, Estee Lauder a Biodermu. Pokud jde o ty sprcháče a jejich vůně, baví mě obzvláště levandule, kokos, citrusy, med, čokoláda… no, v podstatě totéž co u svíček. Btw taková levandulová voňavka…
Zvířectvo: Asi takhle – já bych hrozně moc chtěla zeleno-žlutou andulku nebo nějakýho malýho papouška, ale to mi doma neprojde. Takže možná příští rok.
Hudba: Já si v podstatě seženu všechno, co potřebuju, ale třeba nějaký cédéčka keltský hudby, relaxační huby, meditační hudby, whatever, by se mi líbily. Prostě něco, u čeho se dá bučet aum nebo usínat 😀 Pak třeba noty k The Top of the morning (Mike Oldfield) nebo Somewhere only we know (Keane). Hodil by se mi taky kapodastr na basu. A samozřejmě nesmím zapomenout na svůj odvěký sen – djembe <3 Nebo tibetský mísy. Žrádýlko…
Knihy: nepohrdnu dobrou knihou, ale to „dobrou“ je otázka. To byste mě asi museli dobře znát, abyste věděli, co se mi líbí za četbu (no dobře, jsou to zejména pohádky :D), ale tak když nic jinýho, tak třeba nějaký příručky o feng shui, o meditaci atp., tím se taky nic nezkazí. A kdyby někdo chtěl bejt jo zasloužilej dárce, tak bych docela brala nějakej pěknej moleskine formátu A5 i menšího 🙂 Btw dobrej tip jsou taky aforismy od Sri Chinmoye. Pěkná duchovní četba, právě to vyšlo a je to i v pěknym obalu, takže skvělý jako dárek nejen pro mě 🙂 Jo a tohle možná nepatří do knih, ale nevim, kam jinam to zařadit – ještě mě napadl kalendář Luise Roya. Jeden z fakt perfektních dárků pro mě. Ideálně A5 nebo menší.
Kytky: můj pokoj by snesl ještě nějakej ten květináč, ideálně s něčím drobným, hodně zeleným, s barevnými květy i bez nich, ale pozor, nesmí to být jedovatý! (Jestli mi někdo dá kytku a tou kytkou se mi otráví některá z koček, tak si onoho dárce poddám :D)
Nehmotné dárky: Pokud se vám nechce nic shánět, kupovat či vyrábět, i tak máte téměř nepřebernou škálu možností, jako třeba pozvat mě na kelímek dobrýho svařáku, kus kafe nebo pizzu. Nebo třeba do kina, do divadla, do Londýna… no dobře, trošku jsem si zapřeháněla 😀 Taky, pokud máte kus kreativního ducha, úplně nejvíc mě berou vlastnoručně vyrobený dárky jako třeba nějaký originální tričko nebo batikovanej šátek, nebo prostě jen když mi někdo uvaří večeři nebo tak něco, to máte za minimální náklady, ale cením si toho asi nejvíc.
Mno, myslím, že nic dalšího už mě opravdu nenapadá. Jasně, nezlobila bych se za notebook, ale zase to nebudeme přehánět 😀 Koneckonců, Vánoce nejsou jen o dárcích, no ne? 😉
Rubriky
Bez kategorie

Mezi láskou a přátelstvím…

Už za sebou mám pár vztahů a myslím, že tak můžu v klidu dělat závěry. A tak bych v reakci na Jasmínin článek Mezi láskou a přátelstvím není zas tak velký rozdíl chtěla poznamenat pár věcí. 
Předně že opravdové přátelství je něco, na co nemá štěstí zdaleka každý člověk. Mít někoho, kdo se pro vás skutečně klidně roztrhá, kdo v půl páté ráno sedne na vlak a dorazí do města jen aby vás potěšil, kdo vám přinese bylinkový čaj, když vidí, že vám není moc veselo, kdo hodí kamínek na okno a vytáhne vás ven, když je hezky, to všechno je obrovsky vzácná věc, a tudíž apeluji na všechny, kdo takové štěstí mají – važte si toho, a to sakra hodně. 
In a shadow...
Jsem šťastná z toho, že se mi daří tolik své vniřní energie transformovat do toho, abych byla dobrým přítelem. A myslím, že jím i jsem. Možná nejsem vševědoucí a možná nedokážu říct „hm, dneska mě moje kamarádka určitě potřebuje, pojedu za ní a potěším ji“, ale jsem tady. Kdykoli mi řekne, kdykoli mě požádá, jsem tady. 
Jasmína pokládá velmi zajímavou otázku:“A proč se vlastně říká příteli, myslím teď klukovi, přítel?„. Myslím, že to je proto, že by to tak vlastně mělo být. Ten, s kým „chodíme“ (bože, já tak nesnáším tohle označení, ale co se dá dělat) by měl být tím, kdo je nám skutečně nejbližší. S kým je nám nejlépe. A taky to třeba nemusí být ve dne v noci, taky můžeme mít dny, kdy nemáme chuť ho vidět, ale přesto bychom měli stále pociťovat vděk za to, že ho máme, a příjemnou nutnost být mu naoplátku nablízku. A pak je tam samozřejmě i ta fyzická stránka věci, kterou J. taky správně zdůrazňuje, a sice že bychom k němu měli být přitahováni fyzicky a to by mělo být oboustranné. Pak jsou dva lidé kompatibilní, pak mohou skutečně patřit k sobě a mít ten nejkrásnější vztah, jaký si dokážeme představit. Ne proto, že se na všem stoprocentně shodnou nebo že jsou úplně stejní, to je hrozná utopie, ale proto, že jeden druhého potřebují a chtějí a že je naplňuje tu jeden pro druhého být. Myslím, že tomu se pak dá říkat skutečná láska a zároveň skutečné přátelství. A myslím, že hranici mezi těmi pojmy nemá smysl hledat a definovat.
Mám dvě nebo tři „nejlepší kamarádky“, a všechny jsou pro mě vším, a jistým způsobem mě to k nim přitahuje i fyzicky. Tím třeba nemám na mysli hned čuňárny, ale že často cítím potřebu je obejmout, cítit jejich teplo a vůni a poslouchat rytmus jejich srdce. To je ostatně jedna z nejintimnějších věcí, jakou znám – poslech něčího srdce nebo vnímání jeho tepu. Když to někdo udělá mně, prožívám okamžiky ultimátního klidu a štěstí. Ultimátního souznění. A je jedno, jestli s tím člověkem spím, žiju, pařím na diskotéce nebo jestli jsem ho zrovna poznala. Ten akt sám o sobě je pro mě vrcholným projevem důvěry, intimnosti a zájmu o bytí toho druhého, a to nepotřebuje žádné další dodatky nebo „a co dál“. 
Zaujal mě citát:„Muž a žena mohou být skutečnými přáteli až poté, co se spolu vyspí“. Myslím, že s tím mohu vpodstatě souhlasit, protože dokud se s tím druhým nevyspíme, pořád si na něco chtě nechtě hrajeme. Pořád se snažíme ho zaujmout nebo se dělat lepším, i když o něj nemáme nějaký vědomý zájem. Je to podvědomé a je to přirozené. Jen bych k tomu ještě dodala, že to samotné vyspání se s někým zdaleka nestačí k tomu, abyste se mohli stát přáteli. Musíte si vzájemně důvěřovat a musíte se zajímat o to, co se děje v tom druhém člověku, musíte se mít opravdu a nezištně rádi a pak, když už přestanete hrát, když začnete opravdu být sami sebou, přichází skutečné přátelství. Protože přátelství není jen o tom, zajímat se o toho druhého, ale vědět, že ten druhý se zajímá o vás. Že ho neotravujete tím, co mu říkáte. Že vás bude poslouchat a vnímat, ať už budete kvákat sebevětší blbosti. 
Myslím, že s V. jsme na velmi dobré cestě, pokud jde o přátelství, a je to pro mě neskutečně osvobozující a naplňující zkušenost. Nikdy předtím jsem nezažila horší rozchod, nikdy předtím jsem pro nikoho tolik netrpěla, a nikdy předtím jsem necítila větší štěstí z toho, že se ten někdo vrátil do mého života a že jen tak neodejde. Není to comeback, není to vůbec to, o čem pořád všichni melou – takové to „vrátili se k sobě“. Spíš naopak. Najednou jsme ale zjistili, že předtím jsme se zase tolik neznali a že to celé byl takový povrchní předkrok k tomu, co získáváme teď. A já začínám chápat, že to muselo být, abychom mohli být opravdu blízkými přáteli. Abychom ztratili iluze a smířili se s tím, co se nedá změnit. A abychom hlavně pochopili, že to vlastně ani není třeba měnit, protože to, co jsme našli teď, je mnohem hlubší a důležitější než co jsme měli předtím. 
A o tom to celé je. Miluju ho a miluju taky Denisu, Yuki a Maude. Miluju i pár dalších lidí a pro všechny tu budu, dokud mi síly budou stačit a dokud mě oni budou milovat stejným způsobem. Dokud i oni budou mými přáteli. 
Nejlepší na tom je, že teď už ho můžu milovat beze strachu z toho, co bude, protože o tom mám konečně docela slušnou představu. Kořen všeho zla je nedostatek poznání. Poznání přichází s touhou se poučit a a být lepším člověkem. Dosáhneme ho jedině pilným studiem všech dostupných informací, pozorováním svého kolí a sebe sama a důkladnější komunikací se vším kolem nás (ať už s lidmi nebo s věcmi a jevy kolem nás a uvnitř nás). A s poznáním přichází klid. 
P. S.: Ten buddhismus mi vážně leze na mozek, no není to skvělé? 😀
Rubriky
Bez kategorie

O přátelích v průběhu let

22 let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby se v pomyslné kolonce Přátelé mohly vystřídat desítky důležitých lidí. Samozřejmě že se to nedá určit nijak přesně, už proto, že samotné pojetí přátelství se u mě během těch let hodně měnilo, ale rozhodně můžu říct, že jsem ve svém životě poznala docela slušnou řádku lidí a hodně z nich mi bylo i je velmi blízkými přáteli. Ptáte se, co z toho? 
Mácháč 07
Přátelé nás mění. Dělají nás lepšími, pomáhají nám posunout se dál, překonat těžkosti života a obtížné situace, ženou nás kupředu a sdílejí s námi naše vlastní vzpomínky, naše vlastní já. Mnohdy sdílení i naše nálady a pocity nebo nás alespoň poslouchají, když o nich mluvíme, a to je náramně důležitá věc. Pár lidí mi už řeklo, že nemají žádné kamarády, natožpak přátele (přítel je pro mě něco na mnohem vyšším levelu). Ptala jsem se sama sebe, jak vlastně můžou žít, protože život bez přátel ve mně vyvolával představu ryby na suchu nebo auta bez benzínu, prostě něčeho naprosto neúplného a neschopného pohybu. Nešťastného. 
Já třeba přátele vnímám jako naprostou součást mě samotné a nedokážu si tudíž představit, že bych žila bez nich. Jejich ztrácení a získávání je tak pro mě mnohem důležitější proces než třeba vzdělávání se ve škole nebo hledání práce. To jsou pomíjivé věci, které, byť člověka taky obrovsky mění, mě nezajímají ani zdaleka tolik, jako fenomén přátelství. 

Kdo je to tedy pro mě přítel? Je to člověk, který se v určitý moment mého života zjeví v mé blízkosti, zasáhne moje srdce a od první chvíle v něm bůhvíproč zakoření tak, že se stane mou nedílnou součástí. Takové přátele jsem měla jako malá, několik takových mě provázelo dospíváním a určité množství jich mám i teď. Přirozená povaha života – tedy neustálé proměny – si samozřejmě žádá i občasnou obměnu přátel, jelikož každý člověk se vyvíjí a váš nejlepší přítel může v kterémkoli momentu dojít k poznání, které ho vnitřně významně pozmění, a vaše cesty se tak (ať už na čas nebo natrvalo) rozejdou. I já ztratila řadu přátel, kteří pro mě znamenali tolik, že mě jejich ztráta dodnes pálí, dodnes je cítím jako jakousi prázdnou bublinu v srdci, kterou nikdo jiný nemůže zaplnit – právě proto, že každý člověk je jiný a do téhle bubliny prostě nikdo jiný nepasuje. 
První, na koho si vzpomínám, byli mí přátelé z chaty. Trávila jsem tam podstatnou část svého dětství, a tak není divu, že v mém srdci dodnes mají své místo, i když se stalo hodně věcí a nic už není jako dřív. Byla tam Saša, byla tam Radka, Klára, Dominika, Petr, Roman, Vašek, Lukáš, Martin a spousta dalších, kteří se dnes už třeba změnili natolik, že si s nimi opravdu nemám co říct, ale ty vzpomínky ve mně zůstaly a stále si je čas od času připomínám. 
Pak mě napadá Cibule, nejlepší kamarádka, jakou jsem jako malá měla. Nikdy jsme se nehádaly, pořád jsme si jen hrály a rozuměly jsme si, byly jsme jako sestry. A teď je pryč. Už roky jsem o ní neslyšela, občas naťukám její jméno do vyhledávače na facebooku a prohlížím si fotky profilů, které to na mě vyplivne, jestli tam třeba náhodou nebude. Jenže fotky jsou často neostré a já ani nevím, jestli bych ji vůbec poznala. Skrývá se někde mezi nimi? Netuším. Zvláštní je, že mám kontakt na jejího bratra (který pro mě byl neméně důležitý, i když jako malá jsem ho vysloveně neměla ráda), takže sehnat na ni kontakt by nebyl takový problém. Otázka spíš je – stálo by to za to? Rozuměly bychom si ještě teď po letech? Když uvážím, co všechno se od těch dob přihodilo mně, jak moc se asi změnila ona? 
Během let základní školy jsem také prožila zajímavá přátelství, i když v té době jsem si ještě neuvědomovala, jak moc jsou důležitá. První roky si zase tak moc nepamatuju, ale vím, že jsem vystřídala několik „nejlepších kamarádek“. Ke konci to byla ozvlášť Markéta, která pro mě byla nejbližším člověkem a nedopadlo to dobře. Perfektní příklad člověka, který se prostě vydal jiným směrem než vy, a tudíž si už nemáte co říct. A tak nezbylo než nechat ho odejít a uvolnit tak místo někomu jinému, lepšímu. Tím někým lepším byla Maude. 
M+M
Vzácně se stává, že život vašeho přítele z dětství se vyvíjí podobným směrem jako ten váš, nebo třeba i jiným směrem, který je ale v souladu s tím vaším (jako třeba že si jdete sice každý po svém, ale pořád tu jsou hluboce zakořeněná pouta a jisté duševní souznění, které ani rozdílné zájmy nerozpojily). Tak nějak jsme na tom my dvě. V jistých ohledech tak podobné, v jiných tak odlišné, a přesto nás pořád cosi pojí dohromady a já si neumím představit, že by to najednou nebylo. Jsem sice po všech předchozích zkušenostech připravená na to, že se to může stát, a vlastně bych se tomu ani nedivila (to, co jsme  zatím prožily, je samo o sobě už dost vzácné), ale nedokážu a nechci si představovat, jak by to vypadalo, protože jak už jsem řekla, je pro mě životně důležitá, bez nadsázky. Už tolik let patří do mého života, do mě samotné, že představa jejího odchodu je pro mě neskousnutelná. Nepochopitelná. Neuskutečnitelná. I když vím, že celoživotní přátelství je něco neskutečně vzácného a cenného, proč by to koneckonců nemohl být zrovna náš případ?
Podobně jsem to vždycky cítila s Kikinou a Yuki. O každé z nich (a vůbec o všech lidech, které zmiňuji), bych mohla napsat samostatný ultradlouhý článek, ale to už by byly jiné storky. Důležité je, že naše cesty se kdysi sešly, pak se tak porůznu rozcházely, scházely a zase rozcházely, a teď jsou po všech těch letech zase pohromadě. Spojení je slabé, občas vypadává signál, ale pořád tam někde jsou a pořád jsou pro mě důležité. Doslova pár dní zpátky jsem myslela, že jsem jednu z nich ztratila, a co to se mnou provedlo, se téměř nedá popsat. Ztrácení přátel prostě není nikdy lehké, i když ho čekáte. 
Mým životem také prošli a procházejí lidé, které třeba vídám jednou za rok, a přesto je tam jisté spojení a vědomí, že se vždycky znovu sejdeme. K takovým řadím třeba Kláru, Martinu, Moniku a Blechu z gymplu, Jardu, Bárku a spoustu dalších. A vím, že kdesi za vodou mám také dobré přátele – Ekrema, Kasiu, Valentinu a Kim, které možná už nikdy neuvidím, ale možná taky jo. To vědomí mě posiluje. 
Četla jsem článek o tom, že abyste se mohli posunout dál, máte zpřetrhat kontakty se starými přáteli, spálit deníky a vymazat všechno, co jste kdy napsali a nepublikovali. Neupínat se k tomu a zapomenout na to. Ta myšlenka sice vybízí k přemýšlení a k zajímavé diskusi a v jistých ohledech bych se jí mohla i zastávat, ale představa, že bych zapomněla na všechny, kteří kdy prošli mým životem a ovlivnili ho, kteří zanechali stopy v mém srdci (ať už to byly energetické otisky, které mě dodnes posilují, nebo prázdné bubliny, které mě bolí) a kteří pro mě kdy něco znamenali, je úplně zvrácená a zcestná. Proč bych to měla chtít? Proč bych měla chtít zapomenout na ty, kdo mě utvořili takovou, jaká jsem? Kdo mi pomohli? Kdo mě změnili? Kdepak, to by nešlo. Mí přátelé jsou v mém srdci a vždycky v něm budou. Občas někdo odejde, občas někdo nový přijde, ale pořád tu někdo je a já tak nikdy nejsem sama. A to je přeci to, o čem přátelství bývalo a je.
Kuba party 10
No a pak je tu moje nová parta, díky níž jsem objevila několik úžasných lidí, kteří pro mě hodně znamenají, i když se třeba moc neznáme. S nimiž potřebuju čas od času strávit pár minut, abych si dobila baterky a připomněla si, že život není tak nesnesitelný, jak to někdy vypadá, a že to zvládnu. Je tu Denisa, Alice, Aspik a řada dalších, které mám opravdu ráda, a je tam taky V., který pro mě hodně znamená už jen pro ten zázračný vliv, co na mě má jeho přítomnost. Vždycky to tak bylo, už od prvního okamžiku, a ať se stalo nebo stane cokoli, ještě dlouho to tak bude, tím jsem si jistá. Vím, že všichni tihle lidé mi byli, jsou a budou báječnými přáteli a ze všeho nejvíc si přeju, aby věděli, že to tak cítím a že jsem připravená oplatit jim stokrát všechno, co pro mě udělali nebo udělají. Že jsem tady, ať už budou potřebovat cokoli. Že klidně v pět ráno nasednu na nočku a jedu za nimi, když to budou potřebovat. Že nejsou sami. A to je to, o čem pro mě přátelství vždycky bude.